NEJAKTUÁLNĚJŠÍ TÉMA DNEŠNÍCH DNÍ - OČKOVÁNÍ!

   Můj letmý pohled na lednici upoutal čtvereček papíru skromně se krčící v rohu , bezpečně zajištěný až zbytečně velkým množstvím magnetů. Je to můj přehled očkování jednotlivých členů smečky. Kdo by také pořád prohlížel očkováky? Jmenný seznam hafanů s měsícem a rokem aktuálně předepsaného  očkování tak dává jasnou informaci o tom, kdy si naplánovat výlet na veterinu. Údaj 1/2021 jsem zaregistrovala hned u dvou jmen. Díky rezervačnímu systému jsme s tátou vybrali termín, který vyhovoval nám oběma a návštěvu si objednali. Manipulaci s dvěma ne zrovna vzorně vychovanými psími halamy je výhodnější rozdělit v poměru jedna ku jedné. "Na výlet pojedou Michal a Cherry," prohlásila jsem, načež oba jmenovaní nastražili slechy s očekáváním, co bude po vyřčení jejich jmen následovat. Když jsme začali připravovat postroje a vodítka, psiska kolem nás radostně křepčila, tušíc zábavné odpoledne v těch pár  sněhových centimetrech, které nám skrblivé nebe konečně zase jednou milostivě seslalo na zem. Michal i Cherry dávali své těšení hlasitě najevo. 

        Zacvakly bezpečnostní pásy. Obě psiska s hrdým výrazem jala se sledovat ubíhající krajinu. Po pár minutách však začala tušit čertovinu. Auto se nepřestávalo proplétat městskými uličkami, za okny místo rozlehlých zasněžených plání a lesů objevovala se auta, tramvaje a lidé. Chlupáči znervózněli a počali sebou neposedně vrtět. Stále mi zůstává utajeno, jak dokáže zvíře (ať už jedeme kamkoliv) poznat, že se blížíme k cíli. Ať už jedeme na cvičák, k vodě nebo i na nějaké neznámé místo, jakmile se ocitneme blízko cíle, rozrušení v autě stoupne. Cherry nakukuje vpravo, Michal vlevo a když táta parkuje, začnou ti dva spolu vést dialog. "Tak jsme tady", vrkne Cherry. "Proč tady? Vidím jen budovy a auta, " štěkne Michal. Pak ještě chvíli diskutují, zatímco si je s tátou rozdělujeme na vodítka. Dostávám cikánskou baronku, táta barona. Míříme do budovy veteriny. Psiska jen neochotně ťapou vedle nás. 

     Michal vstupuje do  nevelké čekárny s pozdravem na tlamě. Zdraví tak výrazně, že se z recepce ozve káravé "pššššššt". Nejsme rebelové, neradi děláme problémy, nicméně Michal dává nadále průchod své slušnosti a jakmile ukončí pozdrav v rohu sedícímu stafbulíkovi, který je mimochodem také slušňák a na pozdrav odpovídá ve vysoké tónině, obrátí se k fence rezavého teriéra. "Dobrý den, teriérko, jsem Michal". Dáma v recepci vstává. Opře se do pojízdných dveří, aby alespoň trochu odhlučnila své pracoviště. Cherry je za dámu. Neštěká, jen se nejistě pohybuje kolem mých nohou, oči na samé hranici vykoulení se z důlků. Po chvíli to v čekárně ztichne. Stafbulík si už jen táhlým kňučením stěžuje na bolest svých zadních končetin, jejichž špatnou funčnost předvede vzápětí vrávoravou chůzí přes čekárnu na recepci. Jeho páníčkové jej chápavě potřepávají po mohutné hlavě, čímž mu dodávají pocit, že se nemusí bát.

   V čekárně zavládne chvíle ticha. Trvá přesně tak dlouho než do ní nakoukne laskavá hlava jakéhosi hladkosrstého křížence vedeného mladým usměvavým mužem. Candrbál začíná nanovo. Cherry se asi v duchu modlí, protože neprojeví ani snahu jakkoliv do diskuse zasáhnout.  Naštěstí přicházíme na řadu. V recepci předkládáme očkováky. Dáma od počítače vzhlédne. "Na jaké jméno, prosím?" "Panáč," odpoví táta. "Aha, takže tohle je kelpie Zora." Stočí zrak na vyjukanou medvědici. "Ne, to je Cherry a tohle Michal. Kříženci. Možná ji máte vedenu na jméno Panáčová." "Panáčová Eva?" ? "Ano" " Takže tu mám Kejsy a Tori." " Ne ne, to je dcera, v evidenci musí figurovat ještě jedna Eva Panáčová ( není to prvně, co žehráme na tátův ne úplně dobrý nápad pojmenovat dceru po matce). Takže se vyhledává dále.  I když jsem již správně identifikována, u mého jména je evidováno psů povícero. Hanka, Annie, Koky a Cherry. Mám tu i Michala. Má ho však i táta a k tomu ještě Zoru, Bobinu a Bertíka. Nostalgicky vzpomenu na poslední dva jmenované a napadá mě jak neaktualizovaný je stav místních záznamů. 

   Akltualizujeme tedy stav pouze na Michala a protestujeme proti kelpii Zoře. "Tak jak to tedy vlastně je?" kapku nervózněji řekne dáma za počítačem. Nervóznější jsou i psi, kteří to chtějí mít za sebou a vypadnout z této neútulné recepce. Trpělivě dámě vysvětlujeme, že Zora je jen původní jméno Cherry, kterážto není kelpií, nýbrž povedeným křížencem - prostě baronka. Ze všech těch jmen má "recepční" v hlavě zmatek a začíná být nepříjemná. Ani my nejsme nadšeni. Táta se asertivně ohradí, že zmatečný záznam jsme nevytvořili my, tudíž nejsme zvědaví na kyselý obličej (formulace byla samozřejmě poněkud kulantnější).

    Nevíme, zda dáma s krůpějemi potu na čele dala záznamy do richtigu či ne, výmluvným gestem nás poslala "dále do vozu" a zhluboka vydechla. 

     Nahrneme se s raťafáky do malé ordinace. Sotva se tam vejdeme.  Mladá doktorka opět cosi ťuká do počítače. Cherry se stále "modlí". Zásadně trvá na poloze hlavou směrem z ordinace. Vyzvedávám ji na stůl. Cítím, jak  mé "kříže" přitom zapláčou. Dnes bude baronka bez večeře!

Očekávám vyšetření typu - poslech srdce, změření tělesné teploty, dlouhý pohled do očí či snad alespoň dotaz - "nezvrací? žere? nemá průjem?"...o zjištění hmotnosti pro dávku vakcíny ani nemluvě. Nic z toho se neodehraje. Doktorka natáhne do stříkačky očkovací látku, přidrží na hřbetě kožní řasu a aplikuje. Cherry se zavrtí. Hotovo.

    Michalovo očkování proběhne ochuzené i  o vyzvednutí na stůl. Doktorka rozhoduje pro aplikaci na zemi.  Připadám si jako když na vesnici probíhá hromadné očkování kdesi u místní hasičárny. Dlouhá fronta poštěkávajících adeptů na očkovací úkon...tempo jako na běžícím pásu....Tak nevím. Na očkování psů chodím už několik desetiletí, ale takovýto rychlý postup jsem ještě nikdy nezažila. Je to snad nějaký novodobý standard?

Standard - nestandard. Padáme z ordinace. Na recepci vysolíme příslušný obnos "za včeličku" a na rok máme splněno. Recpční  na nás vycení chrup a s medovým úsměvem a jistou úlevou  špitne : Na shledanou!