DNY OTEVŘENÝCH DVEŘÍ

      Pamatujete si na oblíbené perličkové závěsy do dveří - módní to výstřelek bytových interiérů retro domácností?  Předěl jednotlivých místností to byl sice trochu "free", nicméně za příjemný pocit "obtékání" provazy navlečených barevných korálků to stálo. Perličková bariéra stala se takřka módním diktátem a kde bytu vévodily klasické dveře, tam pravděpodobně přebývali  konzervativní podivíni - ubručení introverti, jenž překvapivě povýšili své soukromí nad líbivost trendy stylu. Má rodina patřila k zarytým "konzervám", i když jsem coby dítě kamarádkám jejich perličkové skvosty tiše záviděla. 

   V běhu několika posledních měsíců na tento typ předělu místností s nostalgií vzpomínám. Korálky by u nás měly šanci zažít svou renezanci. Důvodem jsou námi  celoročně provozované "Dny otevřených dveří". S příchodem slepohluché Haničky totiž vyvstala její potřeba neomezeného vstupu do všech místností a zákoutí. Nectí diskrétnost, nedbá na módní trendy 21. století, kašle na soukromí. Mít ruku, jistojistě by v ní držela průkazku invalidy a divoce jí mávala nám před očima, domáhajíc se svého. Snad je přesvědčena o tom, že její zrakový a sluchový hendikep oprávňuje ji k naprosto svobodnému přesunu neomezeným směrem napříč všemi místnostmi a každá známka nerespektování v ní vyvolá výrazné projevy nevole. 

        Narazí - li na překážku v podobě zavřené cimry, drápáním upozorní, že tady něco nehraje. Psímu invalidovi je bráněno ve svobodné lokomoci. Není-li naše reakce na jasné signály dostatečně rychlá, spustí slepoňka drápkový koncert, za něhož by se nemusela stydět ani kočičí škrabadlová přebornice. Zavíráte se přede mnou do ložnice? Stavíte mi překážky v přístupu na schodiště? Tak to tedy ne, přátelé. Tady nikdo invalidu omezovat nebude! Vzteklým rumplováním  se Hanička po svém vypořádává s dřevěnými šprušlemi branky. Co na tom, že pak vstoupí jen na první schod a zase zpátky? Jde přeci o princip! 

        Snad nejvíce diskutovaným staly se po ránu dveře na místnost, kde i pan král chodí sám. Tátova ranní siesta doznala vinou Haničky vážných trhlin. Sotva totiž táta uloví trochu toho soukromí, ozve se pod dveřmi hlasité funění. Je Haničkou okamžitě identifikován a je mu dáno najevo úporným škrábáním, že je to on, kdo tady porušil pravidla. Její pravidla. V tomto případě si však stojíme za svým. 

        Jiná situace nastává ráno. V čase, kdy jitro  dává sbohem noci, mě už v posteli nic neudrží. Prahnu po své startovací hodince či dvou, kdy u horké voňavé kávy spřádám své myšlenky. Annie mě věrně doprovází do kuchyně. Za malou úplatu si ještě poslušně lehne na lavici a dopřeje mi blahodárný ranní relax. Hanička, zabírající se svým pelechem  prostředek křižovatek všech cest mířících z pokoje do pokoje bývá opatrně obcházena. Většinou se neprobudí a teprve šestá hodina a zvýšený ruch okolo přiměje ji k ranní rozcvičce. Někdy však rychlým pohybem nebo třeba jen závanem větru zaregistruje, že kolem ní to žije. Je ráno...tedy vstává a cvičí :-). Neopomene zkontrolovat všechny dveře. Jsou-li otevřeny, je spokojena. Ovšem jen do té doby, než dojde ke dveřím ložnice, za nimiž ještě zaslouženě pochrupuje táta. Tím jeho pochrupování končí. Funění a škrábání jej přiměje otevřít záškodníkovi vstup. Pak už  pro ni ztrácejí tyto dveře na atraktivitě a pokračuje v kontrole. Svou kontrolní činností nám  bohužel poznamenává stěny bytu včetně nábytku do výše přibližně 30 cm postupně se ztmavující černou stopou. Odpouštíme jí to. 

        Kolem šesté se pak spolu s ostatními členy smečky  pravidelně zúčastňuje zahájení dne mňamkou. Smečka se sesedne okolo kuchyňské linky. napjatě zírá nahoru, směrem ke zdroji nabízených dobrot. Hanička je mezi nimi. "Kouká" tak jako celá smečka. Jak moc ji v tu chvíli miluji! Přizpůsobila se našemu dennímu rytmu a my se naoplátku naučili respektovat její vrtochy. Je povznášející dokázat slevit ze svého pohodlí, být empatický, mít nadhled. A proto...jste zváni...máme přece Dny otevřených dveří .