Doháníme pohybový deficit

      V průběhu beztréninkového období karantény zjišťuji, že je mě tak nějak "víc", tělesné partie jsou jaksi plnější, proto se rozhoduji  dopřát tělu alespoň nějakou pravidelnou dávku  pohybu. Místo časně ranního vysedávání u kafe tak protáhnu svá perka probouzejícím se lesem. Na své si přijdou nejen svaly, ale i pajšl a také romantická duše se zatetelí blahem. První kondiční běh absolvuji s dcerou.  Sportovně oděny vyrážíme odhodlaně poprat se se svou kondicí. Několikakilometrový okruh překonáváme fartlekem. Funím jako sloní mládě a k tomu všemu si vysluhuji nekompromisní kritiku za běžeckou techniku. Běžím v předklonu a příliš rychle. Nohy zvedám nepřimeřeně málo. Tak pravda, jsem ráda, že ufuním aspoň těch několikset metrů v jednom zátahu, nějaká běžecká abeceda mne absolutně netrápí.

      Následujícího dne cítím snad každý sval v těle. Z postele vstávám jako devadesátiletá bábrle. Představa, že bych nazula  běžeckou obuv a znovu svou nedokonalou technikou vyrazila na kondiční běh, je nemyslitelná. Prokulhám se dnem a na ten následující si domlouvám s dcerou běžecké repete. Hodlám vyběhnout už kolem sedmé, ale dcera žádá o posunutí hodiny startu na osmou. Souhlasím a před  osmou  už  netrpělivě očima tlačím ručičky vpřed. Úderem osmé nadšeně rozrážím dveře dceřina pokoje a... není dosud připravena. Přetlak energie mi v tuto chvíli však nedovoluje déle čekat. Kokyna souhlasí. Vyrážíme tedy jen já a můj pes. Alespoň nemusím hlídat, zda protahuji správně krok, nehrbím se, správně mi pracují paže a nádech - výdech vykonávám v žádoucím běžeckém rytmu. Jde to ztuha. Polykám první stovky metrů. Snažím se si stanovovat kratší cíle. Třista kroků běh, 50 kroků chůze. I tak jsem pořádně zadýchaná, zvláště po rouškovém rozběhu zkraje trasy. Koky nechápe, co to ta panička zase provádí. Vždy, když sotva trochu tahám na vodítku, panička se zlobí a teď stále jen běž...běž...běž!!! Je divná. 

     Dostávám se zhruba do poloviny trasy. Koky by nejraději trochu pokorzovala mezi stromy, zachytila svým šňupákem něco těch živočišných pachů, ale nenachází u mne pochopení. Z každého zastavení je nekompromisně strhnuta k běžecké aktivitě. Na druhou stranu, když zmerčí pohyb ve vzdáleném mlází a snaží se abnormálně pomáhat mi výrazným tahem, dostává další kartáč, neboť objekt jejího zájmu (rozuměj srna či zajíc) nachází se ve směru naprosto se odchylujícím od mé běžecké trasy. To je ale vycházka...!!!:-(

      V dalších dnech činím pomalé pokroky. Ve fartleku převažují zvláště v první čísti trasy běžecké úseky nad chodeckými. Pajšl více stíhá, nohy méně bolí. Dokonce se přistihuji i u chvíle "kochavé", v jejímž rámci zapomenu na to, že vydávám fůru fyzické energie a koncentruji své duševno na ty nejslastnější pocity. Zatím jsou to jen takové záblesky, nicméně věřím a doufám, že pravidelnost udělá své a já budu mít tento ranní výběh "kochavý" od začátku až do konce.

       Jedno slunečné ráno podléhám jisté euforii. Ve stále se  zkracujícím chodeckém intermezzu blejsknu fotku mých nohou v běžecké obuvi, nějakou tu přírodu okolo a na sociální síti se vyznám z upřímné radosti a vděčnosti mít tu možnost takto krásné ráno prožít.

      Nejsem ten zarputilý sportovec, který každého rána, v zimě, dešti, horku či vánici povinně polyká své kondiční kilometry. Snad jsem kdysi takovým obdobím prošla, přísná na své tělo, na svou vůli...sebemrskačsky jsem bez vytáček prováděla předem si vytýčené fyzické aktivity. Dnes v sobě tu zarputilost nemám. Pokorně naslouchám svému  tělu. Ono nejlépe ví. Proto také nepobíhám lesem každý den. Uzavřela jsem se svou tělesnou schránkou nepsanou dohodu. "Hele, kámo, dnes nejsem v optimálním stavu, řiď se tím. Tvá páteř. " A tak i když mám ráno připraven běžecký mundúr a Kokyna už si masíruje tlapky, poslušně provedu jen několik protahovacích cvičení a odložím běžeckou aktivitu na příznivější ráno. Neznamená to však, že bych se o radost z pohybu ochudila docela. Les si projdu ve zkrácené a zpomalené verzi...a aspoň mám více času všímat si modré oblohy, pučících světlezelených smrkových výhonků i třeba všepořítomných ruměnic. Tohle bych za běhu nestihla.

      Po zhruba dvoutýdenním běhání se dopracovávám k zvládnutí  první půle trasy na jeden zátah. Koky mi zátahů dává podle aktuálního počtu srn a ušatých hlodavců, přebíhajících nám přes cestu, když je tak brzy přicházíme svým dusotem vzbudit z poklidné ranní siesty. Druhou půli trasy běžím stylem...ještě 400 běžeckých kroků a pauza. Po vytýčeném počtu kroků vidím kousek dále hezký strom a měním plán. Až k němu. Mobilizuji síly. Už už jsem skoro u něj, když tu se ze zatáčky vyřítí kolegyně běžkyně. Nechci vypadat jako bábovka a tak se snažím v ksichtíku o pohodový výraz (díky v tuto chvíli roušce, která umožňuje tak možná i trochu vypadat), nohy se už jen líně vlekoucí z posledních sil přemlouvám k předpisově energickým krokům. Míjíme se. Zahuhlám "dobrý den" a odpovědí je mi "ahoj". Později se při hodnocení této situace s tátou neshodneme. Zatímco já vidím tento familiérní pozdrav jako jakési imaginární přijetí k běžecké partě naladěné na stejnou strunu, a náležitě jsem na to pyšná,  táta se domnívá, že jsem byla považována za mládě seriózního "dobrý den" nehodno. Pravda, v kulichu, teplácích a s čoklem u pasu příliš serióznosti nebudím, ale že bych vypadala na školačku...to tedy odmítám. Nicméně mi ona dáma dopomáhá k dalším krokům. Jen co ji ztratím z dohledu, zastavuji a dýchám jak vzduchotechnika v rozlehlém továrním provozu. 

   Že by se tudy chodili proběhnout i mí žáci, kteří mě třeba "nemusí"? :-D

     A ještě jedna situace stojí za zmínku. V době keranténní izolace jsou lidé přírodního zaměření přitahováni do lesa nepřekonatelnou silou. Často brzy po ránu zamíří do lesa, aby opustili domácí vězení a pocítili trochu té nespoutané svobody. V jednom opravdu hodně časném ránu uviděla jsem u sportování  před sebou v dálce postavu rekreačně kráčejícího chlopka. Byl sportovně oděn, ale neběžel, přes hlavu měl kapuci. Blížily jsme se k němu s Koky a buďto jsem výjimečně nefuněla nebo měl chlopek v uších sluchátka...tak dva kroky za ním se najednou prudce otočil, vykřikl úlekem, načež jsem vykřikla úlekem i já a málem jsem si čurkla do běžecké garderóby, Kokyně se úlekem zježily všechny chlupy, kterých má poskrovnu...po několikasekundovém momentu překvapení jsme se hlasitě rozesmáli. I tak může probíhat udržování fyzické kondice.