DRŽTE NÁM PALCE

   Brzy tomu bude půl druhého roku, co jsme si přivezli Haničku. Naučit se žít s hendikepovaným zvířetem nebylo jednoduché. Vyladit ke správnému fungování soužití Haničku, sebe i smečku stálo nemálo ústupků, hledání co nejschůdnějších cest ke spokojenosti všech. Už jen snaha o "domluvu" ve věci, kde bude Hanka kotvit svůj pelíšek, znamenala řadu probdělých nocí, když hlasitě nesouhlasila s přiděleným umístěním v izolaci "svého" pokoje nebo když protrajdala noci chozením po ztemnělém domě. Nakonec několik týdnů stačilo k tomu, abychom se s ní domluvili. Umístění pelíšku schválila v předsíni, kde je vlastně  v centru dění. Postupně si úporným škrábáním vymohla ústupky v podobě pozotvíraných dvěří a také neomezeného přístupu na schodiště, z jehož prvního vrchního schodu nepochopitelně svými důlky  "vyhlíží", co se kde děje. Respektovat jsme se naučili i to, že téměř nevyjadřuje své emoce k nám. Na rozdíl od ostatních členů psí smečky, kteří nám radostně vyskakují skoro až na hlavu, Hanička jen v naprosto výjimečných případech projeví radostnou emoci sotva znatelným mrsknutím oháňky. Řízením nepříznivého osudu, po všech těch trpkých zkušenostech s lidmi, ve výsledku všech jejich životních peripetií budeme u ní  snad už navždy zařazeni do kategorie ubližující...trápící...NEVĚŘIT!!!

   Láskyplným přístupem jsme si časem vysloužili privilegium hladit jí hlavu a drbat za ušima, aniž by se po nás zlostně ohnala nebo unáhleně odešla. Věk a dřívější způsob života ji však přímo předurčuje k množícím se zdravotním problémům. Dlouze se vlekoucí potíže se zažíváním se nyní propojily s další zdravotní komplikací.

     Jednoho slunečného dne, když se Hanička vypleskla k vyhřívání na balkoně, zahlédli jsme v její tlamě nějaký zvláštní kožní útvar. Byl růžový a při menší pozornosti bylo jej možno považovat za jazyk. Pečlivějším pohledem ale bylo jasné, že o jazyk nejde. Ani vytrvalým přemlouváním Haničky jsme nedosáhli pečlivější prohlídky a tak jsme se neprodleně vydali k odborné veterinární konzultaci. Paní doktorka si tu nedobrotu v mordě prohlédla malým otvorem v látkové protikousací ohlávce a zakroutila hlavou. Poté si poslechla Hančino srdíčko. Ke všem těm vleklým střevním problémům, novotvarem v hubě, slepotě a polohluchotě nepracuje ani srdíčko tak, jak by mělo. Abychom zjistili, zda je možné pacientku uspat k operaci, byly jsme odeslány na sonografii do Krmelína. Shodou náhod jsme dostaly termín návštěvy hned na druhý den. Hanička podstoupila vyšetření, u něhož - chudinka - strachy tak vibrovala, že jí hlasitě cvakaly zuby a nás stálo nemalé úsilí ji chvíli udržet v požadovaném klidu. 

    Výsledek nás nepotěšil. Krom skvrn na játrech a žlučníkového kamínku (prý nález odpovídající kmetskému věku) srdíčko oslabené natolik, že operační zákrok podmíněný narkózou není v tomto stavu možný. Nehezký útvar na dolní čelisti si musí zatím žít svým životem. Hanička bude zatím dopována léky, což by mělo její zdravotní stav upravit natolik, že operace bude možná. Vyfasovaly jsme fůru krabiček a sáčků s léčivy, vstřebaly cenné rady a doporučení a jely domů zahájit léčbu.

       Antibiotika, pilulky proti průjmu, léky na srdce (ty prý už budou doživotně), diuretika...Něco dvakrát denně po čtvrtce, něco jednou denně půlku, něco s jídlem, něco na lačno, něco hned, jiné od neděle, další od středy...Rozjezd byl náročný. Udělala jsem si ale plán a zahájila zodpovědně medikaci. Naštěstí navzdory špatně snášeným prohlídkám je Hanička vzorný pacient, co se léků týká. Kvanta pilulek je schopna spořádat jen s obyčejným piškotem, kouskem housky nebo dokonce i "jen tak". Šeptám jí do ouška, že jí to pomůže, ale přinejmenším ve věci zažívání nemohu konstatovat žádnou velkou změnu v konzistenci exkrementů. A to si denně debužíruje na dietním kuřecím nebo krůtím masíčkun s rýží nebo rohlíky. Ke všemu vytrvale utíráme loužičky a pereme pelech, když to vzhledem k užívaným diuretikům nestihne. 

     První kontrola paní doktorku potěšila. Dokonce konstatovala, že útvar v mordě se vlivem antobiotik zdánlivě ohraničil. Dostaly jsme tedy "nášup" léků. Prý...za měsíc srdíčko opět zkontrolujeme. Jsme poslušní  pacienti. Respektujeme vzorně všechna lékařská doporučení a doufáme. Ani si nepřipouštíme, že by to mohlo " nedopadnout". Hanička je součást naší rodiny. Má v ní své pevné místo. Naučila se v něčem respektovat ona nás, my ve všem ji. Zvykli jsme si na život s otevřenými dveřmi, věčné plantání pod nohama, na hlasitý hluboký baryton zběsilého štěkotu, jen co zaslechne i přes svou polohluchotu nějaký výraznější zvuk. Zvykli jsme si na pravidelnost podávání léků i na nutnost častějších veterinárních vyšetření. Bez ní by to už zkrátka nebylo ono.

Zaslouží si trochu toho lidského dobra. Hanička je naše další životní výzva a my možná její. Držte nám, prosím, palce. My to nevzdáme!