FLÁKACÍ TÝDEN BEZ FLÁKÁNÍ

              Jakožto učitelka s mnohaletou praxí stávám se s železnou pravidelností terčem poznámek na téma prázdniny. Toto magické slovo působí  na mnohé jako červený hadr na býka. Závistivci, zařezávající v práci svých každodenních 8 hodin, mne pokaždé prošpikují svými ironickými replikami a bývaly doby, kdy jsem v sobě jako reakci na ně cítila jistou hořkost. Snažila jsem se upozorňovat na všechny ty záludnosti povolání od stále se snižující společenské prestiže, přes problematiku řešení výchovných problémů dnes velmi sebevědomé mládeže, specifické vztahy s rodiči až po nemožnost využít si svou dovolenou jindy než v oněch pevně stanovených prázdninách. Bývala jsem rozezlena hněvem spravedlivých a pouštěla se do dramatických slovních soubojů s cílem si prázdniny obhájit jako nutnost proti zcvoknutí a prostor k regeneraci zejména nervových buněk. Dnes se nad podobnými narážkami usměji a přecházím je otázkou typu proč tedy "rýpavec" tak lukrativní povolání plné exkluzivních benefitů sám nemá snahu vykonávat. Další obhajoby shledávám jako ztrátu času.

           Prázdniny si ovšem náležitě vychutnávám. Jako třeba tyto jarní. Nemohly začít lépe než pátečním hlídáním našeho prvorozeného vnoučka.
Rodičové vyhrábli ze skříně nóbl společenský ohoz a chystali se vyrazit na oblíbené Show Jana Krause. Nejdříve nás ovšem dopodrobna instruovali ke správnému a bezpečnému hlídání. Názorně nám byly předvedeny všechny možné manipulační techniky s mrnětem, k ruce nám byly připraveny všechny ty serepetičky nezbytné k jeho kvalitnímu přežití - plíny, hadříky, oblečky, deky, krémečky, kapečky, důmyslné, speciálně vyvinuté pomůcky k "odsoplování", "odhovňování",k dispozici nám byl dán široký arzenál sedátek, lehátek , houpátek (klasicky ze strany na stranu, či moderně nahoru a dolů), hnízdečko, ohrádka a hračky zvukové, pestrobarevné i nejoblíbenější igelitový pytlík, s nímž však kojenec nesmí nikdy z bezpečnostních důvodů zůstat sám. To všechno by však bylo jen zoufale málo, nebyl-li by k tomu všemu připraven nezbytný mléčný dlabanec, jenž má být v pravou chvíli ohřán na ideální teplotu ( jak jinak než ve speciální elektronické ohřívačce kojeneckých lahví) a Domčovi servírován. Někdy si říkám, jak mohly naše děti bez všech těch vymožeností vyrůst?

          Hlídání nám jde skvěle. Telefonicky jsme několikrát rodiči zkontrolováni, zda jde všechno bez komplikací, ale můžeme to jen potvrdit a nechat je kulturní akci si náležitě vychutnat. Houpeme, vozíme, přebalujeme, krmíme, zpíváme, nosíme, uspáváme...než se nadějeme, rodičové jsou tady.

       O víkendu plním resty vůči chudice domácnosti. Peru a žehlím, vytírám, přerovnávám skříně....S psisky vyrážím na procházky do lesa nebo je alespoň proháním po zahradě, abych po jejich návratu z blátivého prostředí mohla rozjet uklízecí kolotoč nanovo.

        Neděle má v diáři heslo "Intenzivka hoopers". Skokovky a zónovky měníme  pro zpestření za oblouky a barely. Koky přistupuje radostně na každou aktivitu. Hlavně, že nějaká je. V koblovské hale si pod odborným vedením osvěžujeme vzájemnou souhru na parkuru. Koky je zprvu nejistá, protože nejisté je i mé ukazování. Ke konci intenzivky se už ale za výkony stydět nemusíme. Po celou dobu tohoto praktického semináře se cítíme velmi dobře. Atmosféra je uvolněná, přátelská, nikdo se nesnaží vytřískat ze psa výkony za každou cenu a tak má na nás den přímo blahodárný vliv. Vidět "běžet" parkur obrovského leonbergera laskavě povzbuzovaného usmívající se paničkou, jež se v cíli z doběhu raduje jako by její miláček vyhrál mistrovský titul, to je podívaná, která hřeje u srdce.

         V pondělí nemusím vstávat do školy, přesto už v půl páté sedím v kuchyni a piju své ranní kafe. Nezdravý, avšak i tak pro mne obohacujícím rituál, mne nakopne do dalších aktivit. 

       V pondělí a v úterý jsou to tréninky agility. Jelikož se Koky rozhodla brát Ačko zkratkou, plavným skokem přes zónu rovnou na zem, začínáme intenzívně pracovat na správném překonání překážky. S kolegyněmi si rezervujeme halu v nelidském čase, kdy normální smrtelníci korzují bytem už v pyžamech a chystají se ulehnout do kanafasu nebo naopak mají ještě půlnoc, zatímco my už probíháme sníženou překážku do zblbnutí sem a tam. Příliš se nám nedaří. Koky na svých dlouhých skocích přes zónu tvrdošíjně trvá a žádný nový krokový rytmus nehodlá vstřebat. Avšak vědoma si známého rčení, kterak trpělivost růže přináší, snažím se věřit, že pugét bude brzy náš. Nadcházející víkend na závodech dle Kokynčina výkonu rozhodnu, zda všechny další dočasně nezruším, dokud nebude překážka provedena správným způsobem. 

         Oba dva úvodní dny týdne běhám po place se všemi třemi fenami jak urvaný vagón, proto taky ve středu vstávám z postele jako devadesátiletá bábrle a bolest v kříži mi znemožňuje pohyb. Při každé změně polohy skučím bolestí. Je mi jasné, že jsem to zase přepískla. S předstihem si ruším čtvrteční trénink hoopers.

        Středa večer patří návštěvě. S kolegyněmi z práce jsme naplánovaly večer plný her. Scházíme se v podvečer a roztáčíme pomyslnou ruletu. Bojujeme proti sobě rozděleni do smíšených dvojic. Ke slovu přichází naše oblíbené hry - Time´s app a Krycí jména. Zábava je super, zvláště když je doprovázena nezřízenou žranicí. Kolegyně Gabka je autorkou naprosto božské pomazánky z tvarůžek. Obsahuje mimo jiné i česnek a další pálivé ingredience, takže popouštím uzdu své žravosti a následného rána se budím s obrovskými výčitkami. U ranního turka si vytvářím v hlavě všemožná předsevzetí o zdravém a střídmém stravování, tréninkový plán pro chromajzly přes páteř ...začínám okamžitě a to tím, že likviduji poctivě zbytky oné nebeské smrádečkové dobroty. Chápejte,...s ní v lednici by to fakt nešlo začít :-D)

      Ve čtvrtek mi už záda dovolí daleko více. Vedu trénink a v jeho rámci si neodpustím zaběhat se sympaticky potřeštěným jack russel teriérem Brunem, jehož panička je momentálně v očekávání a výrazná pohybová aktivita (ta s Brunem rozhodně je) není pro ni to nejvhodnější. Šetřím se. Dojde dokonce i na nějaký ten běh s Koky. Můj pohybový aparát funguje bez větších karambolů. Odcházím z tréninku spokojena.

     Pátek je jediný volnější den, který využívám k delší procházce lesním terénem. Je nevlídno...fouká severák, studený déšť mě šlehá do tváře, ale Annie, kterou jsem si vybrala za jedinou společnici, to pranic nevadí. Soustředí se na jediné - jaký že povel ze mě vypadne. Aportujeme, cvičíme poslušnost, obíháme stromy, přeskakujeme pařezy a s nabitými baterkami se vracíme do tepla domova. 

     V sobotu si ještě s Annie a Koky střihneme jedno dogdancingové vystoupení na plese v Píšti, 

v neděli potrénujeme agility v hale a večer už se peru s tradiční poprázdninovou depkou. Ale protože jsem už velká holka, vím, že než se naději, budou tady nějaké další prázdniny. Heč!? :-D