HOUBAŘSKÉ ŠÍLENSTVÍ

         Už několik let mé vyprahlé houbařské srdce pláče. Při dlouhých prázdninových procházkách jsem narazila na houbové potěšení jen poskrovnu, zda vůbec. Na košík se snášel prach. Smutně shlížel z police, kdy jej konečně láskyplně od prachu otřu a společně pak vyrazíme na lov. Facebook na mě denně vyplivoval vzpomínky v podobě obrázků houbami přeplněných  stolů, plechů, lavorů i  luxusních houbových modelů přímo z terénu. To provokuje.

    Když už to vypadalo, že z police v kotelně košík nesleze ani letos, druhý zářijový týden přinesl obrat. Z lesa jsem přinesla hrst "babek" a zdálo se, že se zablýsklo na lepší časy. V lese se můj zrak přišpendlil k zemi. Každou nalezenou babkou jsem znatelně pookřála. Už nestačila příruční taška - Lesněnka. Konečně jsem se nestyděla vyrazit s košíkem, vědoma si toho, že ostudně poloprázdný či snad dokonce úplně potupně prázdný jej domů rozhodně neponesu. Pro mnohé houbaře jsou babky podřadným sběrovým materiálem, já je však po letech mykologického strádání povýšila na vysoký level. A že se jich letos urodilo...!

    

    Do lesa na houby se mnou chodila nejčastěji Annie. Jakožto seniorka nemá už potřebu vyhledávat všemožné pachy, vydávat se lovit ani štěkotem plašit ostatní houbaře.  S ní se mohu věnovat sběru naplno a koncentrovaně. V letech Andulčina mládí měly naše procházky lesem tuto podobu: Já cupitala cestičkou, Annie obíhala kolem mne jako satelit v širokých okruzích. Nyní, po 12 a půl letech se v době houbařské sezóny role obrátily. Letos to vypadalo takto: Annie jde rozvážně po lesní pěšině a s láskou a pochopením trpělivě vyčkává na paničku, která pobíhá všude okolo v širokých okruzích soustředěně vybírajíc z listí a jehličí houby. Annie ví, že tato podoba vycházek nemá definitivní ráz. Panička se jen pár týdnů "vyblbne" a zase začne být normální (tedy v psích očích :-) )

   Celé dva týdny štědré houbové úrody jsem pracovala na plné dva úvazky. Dopoledne jsem si trochu pocuchala nervičky ve škole, odpoledne je učesala lesními výpravami a následnými houbovými galejemi (rozuměj čištění, krájení, zavařování, sušení).

      Pravé houbařské žně by však nebyly dokonalé, kdybychom nevyrazili do míst slibujících ty nejluxusnější úlovky. Hutisko mi přirostlo k srdci v relativně stejné době jako mi k němu přirostl kdysi i táta. Naše zamilované houbařské výpravy byly korunovány výstavními kousky a právě tehdy bylo zaseto semínko mé mykologické závislosti. Začátek houbolovu v poněkud strmějším kopci se nesl ve znamení podřadnějších kousků. Dno košíku se zde zaplnilo holubinkami, růžovkami či babkami. Cesta pokračuje do míst, kde se za 35 let z hodně mladého smrkového lesíka stal vzrostlý lesní porost. Křemenáče už zde nenacházíme, ale bereme zavděk i čerstvě vyklubaným pravákům.  Vystoupáme svahem na vrchol nevysokého kopce. Jeho hřeben je posetý řadou zdravých, pevných hřibů kovářů. Cudně se červenají pod svými naducanými klobouky. Scházíme do údolí a cestou ke kovářům přidáváme i hojně rostoucí suchohřiby. Některé jsou tak krásné, že si je hodnou chvíli prohlížíme ještě v zemi. Nemůžeme se vynadívat.

    Opět kopec, tentokrát dost strmý. A další a další hřiby. Košík začíná povážlivě těžknout. Následující asi kilometr naplní košík docela. A to nás čeká ještě kuřátkový vrch, křemenáčový lesík a kozáková stráň. Naštěstí mám ještě lehkou látkovou tašku. Houby se v ní sice potupně mačkají, ale i pomačkané koneckonců přijdou ve smaženici vhod. Opravdový houbařský ráj nacházíme v křemenáčovém lesíku. Oranžové klobouky a tlusté, vysoké, zdravé nohy, to je pohled, jenž pohladí po duši a naplní srdce blahem. Některé babky, bedly a růžovky jsou přemístěny do "nosidla" druhé kategorie (taška), křemenáčoví manekýni zaujmou jejich místa v košíku. K autu zbývá tak půl druhého kilometru. Pro jednu ruku je nesení košíku záhulem. Uchem košíku tedy provlékáme pevnou větev a rozkládáme si hmotnost nákladu na polovic. Snad poprvé v životě si přeji, abych už nic nenašla, přesto oči neustále těkají po zemi. A nacházejí...

   Letos bylo Hutisko dvakrát. Vlastně třikrát, počítám-li i psí agi závody, před nimiž jsem samozřejmě také ještě na chvilku zabrousila na okraj naší houbové stezky. Několik nalezených kousků jsem věnovala právě vyrážejícím houbařům jako základ do košíku. Ta ranní procházka lesem nám s Koky očividně prospěla a my si splnily trojkovou zkoušku a vyhrály součty. 

  Tak  snad příští sezóna bude opět tak šdědrá. A kdybyste chtěli sušené houby, dejte vědět :-)