I VOŘÍŠEK MŮŽE BÝT "OŘÍŠEK"

       Koky patří k nejučenlivějším psím jedincům, které jsem kdy vlastnila. Její energetický potenciál jde ruku v ruce (či tlapku v tlapce)  se schopností pochopit i zdánlivě nepochopitelné. Vstupní branou do tohoto poznání však byl nesmírně náročný a fyzicky i psychicky vyčerpávající proces učení zdánlivě jednoduchého psího kousku. Cvik, jehož provedení mistrně zvládají štěňata, psí kmeti, jedinci napříč všemi možnými plemeny, různého zaměření, ba i obtloustlí peciválové nemající na starost nic jiného než zevlovat kolem svého milujícího páníčka a ládovat si břicho dobrým žvancem. Cvik, jehož vyslovením  Koky ve vašich očích degraduje z mnou vylíčené superstar na natvrdlého podvraťáka nehodného větší pozornosti. Přesto tuto okolnost musím zmínit, už jen proto, abyste to se svým psem nikdy nevzdávali a věřili, že opravdu všechno překonáte. Tím zakletým cvikem bylo podávání pacek. Co se jiní psi naučí skoro bezděky, jen lehce motivováni pamlskem, to stálo Koky (a hlavně mě) fůru času a úsilí. Ani po dvou týdnech intenzivního nácviku to bystré zvíře nevykazovalo sebemenší známky pochopení, jen se zájmem sledovalo, jak se mění rejstřík zapojování mého mimického svalstva v závislosti na jejím chování. Podezírám ji, že se jí  líbilo, jak zachmuřený obličej rozkvétá srdečným úsměvem, když psí madam naznačí pohyb končetinou. Jak rozezní se zvuk prolamovaného plíšku z klikru a do huby jí přistane pamlsek. Vzápětí však zatouží spatřit v mé tváři mračna či snad celou škálu emocí s procesem náročného učení spojených. Naději, radost, zklamání i vztek, ale to už bych jí asi přisuzovala příliš mnoho inteligence. "Tento povel jsem nikdy nesalyšela. Nechápu." Zatím jsme uprostřed marného boje s packami.

         Učení působí zajímavě. Zřetelně vyslovuji povel a vycházím s rukou v ústrety kýžené pacce. Koky zírá absolutně bez reakce. Povel opakuji, ruku přibližuji a...nic. Začínám přemýšlet, zda nejde o  kapku mentálně retardovaného jedince, vždyť hromburác Michal i medvědice Cherry( vořeši jak polena) vyhazují packy na povel jako při kankánu. Koky jen lišácky kouká a...nic. První vlaštovka v podobě sotva znatelného nadlehčení packy přiletěla zhruba po třech týdnech. Můj obličej se začal u cvičení projasňovat víc a víc. Za měsíc už z podávání pacek mohla maturovat. Představa, že takto bolestivě se bude rodit každý další cvik, mě uváděla do skepse na poli psího tancování. Zvládnutím cviku "packy" došlo však k nečekanému obratu. Doposud nechápavě civícímu zvířeti  jakoby v hlavě cosi sepnulo a všechny další cviky začaly naskakovat skoro samy. Repertoár povážlivě rostl. Až nedávno...

   Kdesi jsem narazila na článek o psech, kteří dokáží vyhodnotit až kolem stovky různých pojmů, rozlišit na stovku předmětů. Nevím  přesně, jak se tato znalost zjišťuje, nicméně namlsaná Kokynčinou učenlivostí mi v hlavě vzklíčila myšlenka vydat se také tímto směrem a začít Koky v rozlišování cíleně "vzdělávat". Namátkově jsem z naší psí fittnes místnosti vybrala dvě věci - čepici s kšiltem a tenisák (povelem balónek) a jako že začnu s těmito dvěma věcmi. Procesu osvojení jsem dávala u Koky tak 3 dny. Do nácviku jsem se doslova položila. Nadšeně jsem klikala a odměňovala správné trefy, se stoickým klidem jsem usměvavě vracela nesprávně identifikované předměty na své místo. Po dvou týdnech nácviku (několikrát denně po kratších časových úsecích) se pojmy stále jaksi neupevňovaly. Jediné, co se začalo měnit, byl můj stický klid. Poučena anabází s packami jsem se i přes stálé neúspěchy snažila psisku s úsměvem pomáhat, jen úsměv se z radostného postupně měnil na šmrncnutý mírným zoufalstvím. 

   Čepice s balónkem mě začínají pronásledovat v těžko stravitelných snech, při zaslechnutí inkriminovaných slov sebou bezděky škubnu a nejspíš není daleko chvíle, kdy tiky v obličeji nemilosrdně prozradí vliv neúspěšného učení na mou psychiku. Koky, když vidí, že se schyluje k balónko-čepicové lekci, napjatě poslouchá, jaký že povel protentokrát vyslovím. "Čepice", vyřknu a Koky - celá radostně se vlnící- zamíří k podložce s oběma předměty. Uchopí do tlamy zelenou kšiltovku a nese mi ji. Odměnou jí je klik a pamlsek. Poté házím čepici zpět na podložku. "Balónek", volím tentokrát. Vlnící se tělíčko vyráží vpřed a už sedí předpisově přede mnou s kšiltovkou v tlamě. Neklikám a neodměňuji. Házím čepici na podložku a trvám na svém. Teď už dostávám, co jsem chtěla...taky těch možností více není, že? Tak znovu: "Balónek". Mám ho mít. A ještě jednou. Srdce zaplesá, když Koky suverénně přináší ožužlaný tenisák. "Čepice", zazní další povel. Koky s naprostou jistotou zamíří k podložce...bere do tlamy...balónek. Radost z úspěchu se vytrácí. Beze slova, kliku a odměny vracím balónek zpět a opakuji povel. "Čepice".Koky snaživě cupitá k podložce. Tuší, že tady něco nebylo správně. Váhá. Uchopí tenisák a zvědavě se na mě podívá. (zřejmě zkouší, kolik toho vydržím než mě z toho klepne). Výraz mého obličeje zřejmě hovoří za vše, proto psice snaživě mění obsah tlamy a přináší požadovanou kšiltovku.  A tak to jde stále dokola. 

                        KOKY, PODEJ BALÓNEK!!!

       Nedávno počet správně identifikovaných předmětů vysoce převýšil chybné pokusy. Srdce zaplesalo. Tak konečně! Celá natěšená přináším kameru, že úspěch zdokumentuji. Koky si je vědoma své důležitosti. Tradičně se radostně vlní. Nabádám ji k soustředění.

Klapka - Čepice - balónek poprvé. Namísto čepice přináší Koky druhou možnost.

Klapka - Čepice - balónek podruhé.  Namísto balónku přináší Koky druhou možnost.

Klapka - Čepice - balónek potřetí. Čepice je trefena, balónek také. Opakovaně. Vypadá to nadějně. Další pokus dobře. Ještě jeden a...opět trefa. Hurá. Bohužel však musíme záběr opakovat. Nastavila jsem kameru tak, že zabírá jen část kokčiny palice.

Klapka - Čepice - balónek počtvrté. Koky má mou plnou důvěru a jdeme na to.  "Balónek," pronáším s nadějí v hlase. Koky důležitě přichází k podložce. Bere do huby balónek. Ten vzápětí pouští, aby vzala čepici, ale pak si to zase rozmýšlí a vrací se k balónku. Ukončuji natáčecí den. Ještě jsme prostě "nedozrály".

                       KOKY, A TEĎ ČEPICI !

V tréninku pokračujeme. Věřím, že to půjde. A jestli to bude tak jako s těmi packami, tak až jí to v hlavě sepne, třeba dojdeme časem i k té stovce :-D.