Kilo sem, kilo tam

      Máme to tak trochu v krvi, my ženy, od nejútlejšího věku kritickým pohledem bedlivě sledovat vývoj své figury. Módní diktát štíhlosti nás staví do pozice snaživých žáčků a my usilujeme o jeho zvládnutí na jedničku. 

   Mí rodiče nepatřili k prototypu štíhlosti. Navíc byli oba dva ovlivněni sedavým zaměstnáním a absencí jakéhokoliv koníčku sportovního zaměření. Dalo se předpokládat, že jakožto jejich dcera budu mít s hlídáním své figury značný problém. Kupodivu se předpoklad nepotvrdil. Do vínku mi byl naštěstí vložen velký díl temperamentu, který v kombinaci s drobnou postavou a mým urputným nechutenstvím přiváděl mé rodiče k šílenství.  Byla jsem strašně hubené dítě. Přijímání potravy bývalo mi doslova utrpením. Usednout na pár minut ke stolu a v klidu se ládovat mi působilo trauma. Starostliví rodiče se všemožnými způsoby snažili docílit, abych jedla. S plnými lžícemi jídla kroužili kolem mé hlavy, měnili hlasy v zábavných dialozích a tajně mezi sebou soutěžili, komu se podaří vpravit do tvrdošíjné dcerunky větší objem dlabance. Vlastně byli rádi, když se jim pod nejrůznějšími záminkami (podívej, jak je polévka smutná, že ji nechceš :-( apod....)podařilo  propašovat mi do chřtánu alespoň takové množství kalorií, jež zaručí přežití. Když jsem jako školačka běhala s kamarádkami venku, jako jediná jsem musela co dvě hodiny zvonit na matku, aby mi hodila svačinu a já nezahynula hlady. Ani svačinky však nedokázaly zaoblit mé vyzáblé tělíčko (bodejť...to byly samé honičky, cvičení, ekvilibristika na klepáči) a tak jsem na konci třetí třídy byla nucena strávit jeden celý prázdninový měsíc v dětské "velkovýkrmně" neboli ozdravovně. Ještě nejméně do Vánoc mě pak provázely noční můry v podobě líbezně se usmívajících sestřiček šermujících mi před nosem rohlíky. Zda mě tehdy ozdravovna ozdravila, to si netroufám hodnotit, ale rodiče byli s tímto odborným dohledem spokojeni. Nemuseli u jídla vstupovat do jiných rolí a kroužit po kuchyni s lžícovými letadélky, každé mé přibrané deko  oslavovali rodinnou žranicí a boucháním šampusu.

   Postupem času se můj vztah k jídlu rapidně změnil. Jím ráda a s chutí. Snad jen dobré spalování a pohybová aktivita mi zaručily poměrně štíhlou figuru až do dospělosti. Od chvíle, kdy se naše rodina stala pejskařská, zavládl diktát štíhlé figury i v naší smečce. Vrchní dohližitelka Eliška s železnou pravidelností přepočítává psům žebra a tváří se u toho velice direktivně. Cherry většinou sklízí spokojené úsměvy a poplácání po rozložitých plecích, Bobinka je ušetřena přísných měřítek, s přihlédnutím k věku jsou jí nějaké ty tukové zásoby s pochopením tolerovány, avšak na Annie si Eliška vždy "pošmákne". Annie je pes "krev a mlíko". Netají se svým velice kladným vztahem k jakémukoliv krmení a nepohrdne občas i něčím speciálním. Nezapomenutelná je situace, kdy Ann nepozorovaně proklouzla do garáže a zbodla na posezení asi dvě kila granulí. Tehdy by Eliška hledala její žebra marně. Zkrátka Ann se narodila pro žrádlo. Zatímco Bobinka si jako pravá psí dáma vybírá jen to, co jí opravdu šmakuje a před svým denním žvancem požaduje předložení jídelního lístku,  Annie zhltne svou porci v misce, ať už je složení jakéhokoliv a to takovou rychlostí, že působí jako zapnutý výkonný vysavač. O nějakém gurmánském zážitku nemůže být řeč. S potěšením experimentuje i s konzumací věcí zdánlivě nepoživatelných. Posledně to bylo toaletní mýdlo, onehdy papírové kapesníky a kdysi dávno i kus dřevěné židle. Jen jestli mezi jejími dávnými předky nenajdeme něco exotičtějšího jako třeba mývala nebo červotoče. 

     Andulčina nenažranost má však i své nesporné výhody. Ann je prakticky neustále motivována ke cvičení. Ochotně vykonává všechny cviky, k nimž je vyzvána, sama si o ně i aktivně "říká" neúnavným psím naléháním (psí naléhání= nápadná chůze okolo paničky s hračkou v tlamě, škrábámí do podlahy, pobíhání po bytě..).Mnohdy si celou svou denní dávku granulí zblajzne za nejrůznější tajtrlíkování. A právě doba prázdnin štíhlé figuře příliš neprospívá. Pohoda a klídek přímo vybízejí k častějším kulinářským počinům a také k blbinkám s pejsky.  Naštěstí žebra si ještě spočítám a pejsci si zvykli na odměny ve formě ovoněných prstů s malinkým drobečkem čehosi. Snažíme se :-). A kdybychom už nějaké to kilíčško přece jen nabraly, v září mě odtuční prvňáci a pejsky zase pravidelnější tréninky!!!