Koky a "socializační" maturita

Čeká to každého mého psa. Jen co se u nás doma trochu osmělí, šup s ním do školy - hybaj složit socializační maturitu. Tradici nastartovala před mnoha lety Bobinka. Zprvu nesměle a s nechutí cupitávala se mnou chodbami  školy do třídy. Postupně moudře pochopila, že pobyt v tomto rušném prostředí přináší různé bonusy a před katedru se začínala těšit víc a více. Za ty roky, co máme stále se rozšiřující smečku, vytvořila jsem si své osvědčené ustálené postupy, jak pejska se školním prostředím pomalu skamarádit. Především je třeba zvykat pejsky na specifičnost školního prostředí postupně. Něco jako když se odhodláte vlézt do bazénu s ledovou vodou a začnete se osmělovat postupně. Nejprve jen tak maličko dovolujete vodě studit na "okrajových" částech těla, přidáváte po čtverečních centimetrech až nakonec ponoříte do ledovky celé své tělo. A už to ani tolik nestudí. 

Prvním osmělovacím krokem mých psů ve škole je návštěva prostředí bez oněch zátěžových prvků, kterýmiž si dovoluji označit ta malá hlučná stvoření povinně zde docházející. Nevinná psí duše netušíc zrady bezelstně vstoupí mezi zdi sympaticky se tvářící budovy. Očichá si vstupní dveře, paní uklizečku, nechá se panem školníkem podrbat za uchem, radostně vyběhne schody, očichá tabuli, lavice a vděčně přitom vychutnává nepřetržitý přísun pamlsků od laskavě se tvářící paničky. Bodejď by se to pejskům nelíbilo. Panička má v zásobě nejen pamlsky, ale také oblíbené hračky a po celou dobu se pejskům stoprocentně věnuje. Jenže tento přípravný krok je časově omezen. Po půl osmé je adept zvykající si na socializační maturitu odveden do "krytu" na konci chodby. V útulném kabinetě je pak vystaven své první zatěžkávací zkoušce. Ticho v následujících minutách mizí v nenávratnu. Dusot mnoha párů nohou po schodech a po chodbě doprovázený křikem, zpěvem, třískotem...to jsou neznámé akustické vjemy, které musí překvapené zvíře zvládnout. V té chvíli ještě netuší, že ta nejhorší chvíle teprve příjde. 

Každá má třída při první návštěvě nového (rozuměj neotrkaného) psa absolvuje "úvodní školení". V jeho rámci jsou malí draci poučeni o nutnosti zásadního snížení decibelů vycházejících z jejich ústních dutin a jsou nabádáni k trpělivému sezení bez přískoků k vystrašenému zvířeti. Poučení říkám důrazně, přísným hlasem, z očí mi lze vyčíst, že každý, kdo by začal prudit, bude nemilosrdně vyhoštěn ze třídy. Děti se netrpělivě vrtí, na jejich tvářích je patrné očekávání. Odcházím pro pejska do "krytu", abych jej nekompromisně vynesla do "bojového pole". Kolo první. 

Sotva otevřu dveře a chlupatá psí palice se objeví v místnosti, 95% "poučených" draků rázem zapomene na nejdůležitější body vytýčených zásad a ozve se sborové "jéééé..." Jsem na to připravena, takže pejska v předstihu chlácholím a uplácím mňamkami. V živé paměti mám bulvy naší Cherry vyvalené na maximální možnou míru, když poprvé byla přivlečena do tohoto prostředí. Upřímně řečeno jsem příliš nevěřila, že Cherry toto první oťukání zvládne.Krčila se k zemi a koulela bázlivě očima, že to vypadalo jakoby se měly každou chvílí vykutálet z očních důlků. Žáci se skoro nehýbali a také dech utlumili natolik, že jsem začínala mít obavy o jejich přežití. Cherry šla tehdy čestné kolečko kolem úsporně dýchajících dětí skoro celou hodinu. Zkonzumovala při tom tak půl kamionu piškotů a já měla z povzbuzování a uklidňování pusu umluvenou jako bych měla za sebou celodenní intenzivní výuku. Přesto i tak těžké "případy" nakonec dojdou "zocelení" a maturitu složí. Stejně jako Cherry, která dnes navštěvuje školu s radostí a potěšením. 

Po tomto heroickém výkonu jde vždy pejsek znovu do krytu, aby vstřebal všechny ty dojmy a načerpal sílu do druhého kola. Takto absolvuje oťukávaný pejsek  kol několik a na konci vyučování šťastně opouští budovu. Přežil. 

Druhá návštěva školního ústavu následuje vždy s jistým časovým odstupem - třeba i několika měsíců. Mám zkušenost, že za tu dobu zvíře pozapomene na stres z dusajících nohou a křičících chřtánů a naopak mu na mysl vytane chuť piškotů, housek se salámem, chlácholivá slova paničky i nakonec docela sympatická dotěrnost těch malých človíčků. Když je semínko důvěry v prostředí zaseto, následuje vyšší level. Pejsek s námi mašíruje na nějakou školní akci. Pochoďák, výlet či jen malou vycházku. Zde zažívá draky v jejich přirozené podobě - běhající a hulákající. Macešsky svěřuji nejisté zvíře do jejich rukou (pochopitelně za nepřetržitého dohledu mých milujících očí). Zprvu je psík konsternován novou, neznámou situací. Na vodítku se dětrem vzpouzí nebo aspoň zoufale nabírá směr za paničkou ("Proboha, nenechávej mě tady, já už budu hodná") I tento nešvar časem pomíjí. Zvíře zjišťuje, že z kamarádství malých dvojnožců plynou pro něj lákavé bonusy. Pomalu si nachází ke školnímu prostředí své první sympatie. Jako Koky. Ta se poprala s adaptačním procesem po svém. Rychle a úspěšně. Už na třetí návštěvě byla postavena před náročný úkol - předvést v rozlehlém prostředí tělocvičny před hordou natěšených dětiček svých několik zvládnutých cviků. Jakožto štěně nevycválané opepřila cvičení několikerým odběhnutím za zajímavými objekty, ale celkově si vše odcvičila a dokonce zvládla i hlazení stovkou dětských rukou, když jsem s ní v náručí obešla děti a nastrčila její tělíčko jim napospas. Po vystoupení si už mazácky mašírovala tělocvičnou navolno a dávkovala si hlazení dětmi dle svého. 

Po Bobině, Barunce, Annie a Cherry (Michal jako jediný zůstal této zkoušky ušetřen) vstoupila tedy do řad absolventů socialitzační maturity i Kokynka. Úspěšně - a to velmi. Prospěla "s vyznamenáním"