KOKYNA NA ROZTRHÁNÍ, HANIČKA NA ZABITÍ

    Titulek poměrně drsnějšího rázu může některé zarputilé milovníky psů poplašit. Po vylíčení okolností však sami můžete posoudit, zda  odpovídá či nikoli.
   Koky je poděs. Chce všude být, všechno vidět, zkusit, ochutnat. Touží dělat vše, nevynechat nic. Je v nepřetržitém pohotovostním režimu úplně stejně jak svého času mladá Annie. U ní také neexistovalo jediné odpoledne, v němž by se rozhodla relaxovat. I sebemenší zbyteček energie byl třeba okamžitě spotřebovat. Koky měla od svého štěněcího věku před očima tento vzor. Jen co páníčci otevřou oči, jsou zde pro nás - pro pejsky. Přiznávám, že Annie, potažmo Koky jsou odrazem mé neposedné nátury, která příliš klidu nepřipouští. Zvládání modelu, podle něhož jsem fungovala vedle Andulky několik let, je pro mne však stále náročnější. O tělesných neduzích, které mě začaly upozorňovat, že to s tou aktivitou už asi trochu přeháním, bych mohla napsat brožuru (záměrně neuvádím knihu, neboť k té se s přibývajícími roky zřejmě teprve propracuji).Místo, abych varovné signály poslechla, zařídila jsem se ve smyslu populárního :" Když nemůžeš, přidej víc", a pořídila jsem si k Andulce Koky. Pokud jste zaznamenali, že jsem nezmínila Cherry, která přišla po Annie jako první, je to proto, že moje milovaná "medvědice" plní intenzivně canisterapeutickou úlohu pro mou rozháranou mysl. Je psem, který je šťastný už jen přítomností svého pána. Miluje, když se může pomazlit, ráda si zacvičí agility i psí triky, ráda se proběhne za frisbee, ale když aktivita dne zůstane na nule, uklidí se ke krbu na svou pohodlnou válendu a nic nevymýšlí. Proto pro mne funguje Cherry jako uklidňující prvek k dvěma bláznivkám. Annie snad jen z titulu svého věku a přibývajících šedin dožaduje se udržování v kondici u všech disciplín, které kdy prováděla, méně zarputile než Koky, psice v plném rozkvětu sil a energie. Když jsem si ji před rokem a půl osvojovala, přála jsem si, aby nebyla žádný pecivál, nýbrž zvíře odpovídajícví mému aktivnímu naturelu. Přepískla jsem to. Zatímco můj energetický potenciál pozvolna klesá, ona mi naopak každý den dokazuje, že svého "vrcholu" ještě zdaleka nedosáhla. V jejím drobném, hubeném tělíčku je ukryto energie jak v uranovém jádru. Jen co ráno otevře oči, začíná tóčo. Vypuštěna z pokoje, kde spí, čapne do huby první věc, která se namane (nejčastěji domácí obuv, jejíž části pak mnohdy marně a dlouho hledáme po zahradě) a k venčení vyběhne jako střela spolu se smečkovými kolegy. Několikrát obkrouží zahradu než si konečně vyhradí těch pár vteřin k vykonání své potřeby. To je snad jediná chvilka, kdy zůstane relativně v klidu. Pak se už celý den zastaví jen minimálně. Vlastně dopoledne ano, po dobu mé práce je v domácí "nabíječce", aby byla po mém návratu stoprocentně aktivní a čilá.

    
       Abych využila tento nezměrný energetický potenciál, proháním prcka na agility, trénujeme psí triky, nosework, hoopers i frisbee. Skoro z toho padám na hubu, zvláště, když o své se stále hlásí i Annie a svědomí mi občas velí protáhnout faldíky i Cherry. Přesto vykazuje Koky stále projevy nevytíženosti.
    Samostatnou kapitolou je také Hanička. Naše slepoňa hluchoňa jen co se u nás zabydlela, začala si pozvolna vynucovat jisté změny. Zprvu se týkaly jen žrádla, kdy si místo granulí prosazovala konzervu, později zatoužila po procházkách a největší rozruch způsobila svou volbou nocování. Ze spaní v kleci přešla postupně na spaní v pelíšku v pokoji s Koky. Pak začala praktikovat noční procházky pokojem s urputným škrábáním na dveře, načež  uprostřed noci reagovala hlídací Annie hlasitým štěkáním, že jsme se leknutím budili celí zpocení. Několik nocí jsem s ní proseděla v kuchyni v domění, že ji něco trápí. Psice si trajdala po místnosti a já se naopak trápila druhý den, kdy jsem si musela málem vkládat sirky do očí, abych v průběhu dne nepadla před žáky do limbu. Konečné řešení se zamlouvá Haničce, nám už méně, přesto jsme nedokázali jiné uspokojivé najít. Když odcházíme spát, zavřeme se do ložnice a před dveře z venku dáme molitanový podsedák z opalovacího lehátka. Hanička si tak může libovolně štrádovat bytem, aniž by zaškrábala na dveře a tím vyburcovala Annie k hlídacímu zásahu. Někdy tak objevím ráno Hanku na křesle v obýváku, jindy na židli v kuchyni. Byla to jen její potřeba svobody, kterou prosazovala. Co na tom, že jdeme-li v noci na záchod, v polospánku překonáváme překážkovou dráhu. Hlavně, že se vyspíme. Stejný důvod  (potřeba svobody) má zřejmě i jejími zuby značně pokousaná dřevěná zábrana na schody. Pořaduje ji otevřenou, jinak nekompromisně devastuje. Získaný prostor nikterak nevyužije, pocit neomezenosti jí plně postačuje.

           Nějaký ten týden nazpět začala si Hanka prosazovat jiný vrtoch. Rozhodla se, že k venčení bude snášena na zahradu jen vyvoleným členem naší rodiny. Vyvolenou jsem se stala já. Na srozuměnou toto dala tátovi varovným cvaknutím po jeho ruce, když nesl madam ze schůdků. Domnívali jsme se, že ji cosi zabolelo a nepřikládali tomu větší důležitost. Chování však opakovala a dokonce se vůči tátovi ohradila i při nevinném hlazení. Nedá se však říct, že Hanka chová k tátovi nějakou zášť. Není-li dobře naladěna, dá to najevo i mně. Jako by se stávala víc a víc zatrpklá. Ale vychovávejte slepo-hluchého psa, o němž víte, jak těžký kus života má za sebou! Tato zvláštní psí dáma má svůj uzavřený svět, do něhož jako by se bála kohokoliv pustit. Doslova skrblí projevy radosti či náklonnosti, chová se neutrálně. Zavrtí -li sotva znatelně ocáskem, značíme si v kalendáři den jako sváteční :-D. Kdo ví, co si myslí a jak se u nás cítí. Myslíme si, že jí dáváme vše - péči a spoustu lásky, ale...stačí jí to? Baví ji vůbec život tak, jak jsem se domnívala? Přizpůsobení se  zdravotnímu postižení ještě nemusí nutně znamenat, že Hanku nic netrápí. Asi ji příliš polidšťuji.

        
   Co tedy říkáte na s nadsázkou mně vlastní zvolený titulek? Nemá snad přece jen něco do sebe?