MOHELNICKÝ BOJ O KVALIFIKACI NA MČR

    Moje vrozená nechuť k soutěžení jakéhokoliv druhu  mě v oblasti agility udržuje v důstojném odstupu od závodního šílenství. Občas nějaký ten závod pro radost Kokynce přihlásím, aby nenabyla dojmu, že ji po parkuru honím jen tak zbůhdarma, ale nějakých častých a nedejbože prestižních závodů se se mnou, holka, nedočká.

  Jako dítě školou povinné chodila jsem pravidelně na hodiny klavíru do lidové školy umění. Prsty mi po klávesnici běhaly docela obstojně a nějaký  ten procítěný výraz jsem tomu prý také dokázala vetnout. Paní učitelka ve mně viděla jistý talent a tak mě honila po soutěžích, co jen jich v okolí bylo. Nebránila jsem se. Poslušně jsem si nasazovala rukavice, které mi prozíravá paní učitelka nosila, aby prsty zůstaly v požadované provozní teplotě a ládovala mě čokoládou prý...pro uklidnění. Já byla klidná jako želva. Naopak jsem nechápala evidentní nervozitu paní učitelky, která mě nutila rozcvičovat si prsty na pomyslné klávesnici a neustále kontrolovala, jestli mi všechny části oděvu dobře sedí...rozuměj...nikde mě netlačí, neškrtí či nestahují. Na zkoušce před soutěží mi dlouze štelovala stoličku a ještě déle můj zadek na ní. Byla to úplně odborná práce a pravděpodobně se vyplácela, neboť jsem na soutěžích do věku tak 12 let podávala celkem slušné výkony. S odstupem času si myslím, že jsem bývala možná se svou kapku trhlou (v tom nejlepším směru samozřejmě) paní učitelkou středem pozornosti. 

     Příchodem puberty slušné výkony  řídly. Vlastně řídly veškeré soutěže. V té době jsem naprosto propadla psům a ve spojení s pubertou jsem každodenní masírování klávesnice jednoduše odmítala. Navíc přišlo to, co už nikdy neodešlo. Tréma jako Brno. V dosud bezchybných výkonech začaly se objevovat překlepy, sem tam nějaký ten disharmonický tón a když mne jednou při docela významné zkoušce k časově rozšířené výuce potkalo "okno", byl konec soutěžení. Paní učitelka si řekla, že do ignoranta je škoda cpát hory čokolády a tak závěr "lidušky" znamenal už jen několik drobných předehrávek. I ty mě však potrápily. Tady to prostě začalo. 

     Naštěstí miluji výzvy. Jednu takovou jsem uchopila v podobě účasti na kvalifikačním závodu na MČR v Mohelnici. Co na tom, že s mottem : "Proboha, hlavně se jen se nikam nekvalifikovat."  Start na mistrovství...to by byla má smrt.

       S Eliškou jsme si naplánovaly i "předehru". Páteční mohelnické dvojzkoušky. Sotva jsem dorazila z práce, sbalila jsem Koky, saky - paky a vnitřně rozklepaná jsem očekávala příjezd Elišky. Každá minuta zpoždění mi na klidu nepřidávala. Když pak dorazilo auto naplněné "čímsi" a Eli mi sdělila, že je do auta nutné nacpat ještě starý kruh s obrovskou železnou konstrukcí na prodej v Mohelnici, přecházel mě humor. Ještě že zafungoval táta. Krom konstrukce s kruhem, psů a tašek jsme se do auta vešly i my dvě. A frčelo se.

      První start v trojkách je sice neúspěšný, nikoli však ostudný. Parkury to jsou z celého víkendu ty nejtěžší. Proklatě náročný náběh do slalomu a některé pastičky nám jsou osudné. Tréma jako prase. Studené ruce, rozklepané nohy. Nepřekvapuje mě to. Domů se navracíme před desátou večerní. Doladit tašky, umýt a chrnět. 

    Sobotní Mohelnice nás vítá silným větrem. V jeho důsledku nenacházíme na svém místě náš v pátek postavený stan. Jen binec, který měl být stanem skryt, vévodí tábornickému místu. Mé boty k běhu čvachtají přívalem vody z nebe. Vedle se povalují fusekle, křesílka, deky...Komplikace, a ne malé, přináší vítr i pořadatelům. Připravená lejstra k povinnému přeměřování končí odvanuta kdesi v poli. Je třeba vytvořit nová. Zahájení závodů je časově posunuto. Vítr se nehodlá utišit. Vytrvale shazuje postavené skokové překážky, mnohé týmy pak musí běžet repete. Moje tréma nabírá obrátky. Začínám si nepokrytě přát, aby mě vítr někam odvál a já na parkur  vyběhnout nemusela.

     K běhům. Sobotní jumping patří k náročnějším. Procházím si jej svým způsobem, ale nakonec se rozhoduji pro jiné řešení, k jehož vstřebání využívám čas, který do běhu zbývá. Netuším, jestli to bude fungovat, ale jsem rozhodnutá to risknout. Těžší pasáž nakonec s Koky dáváme. Když už chybí jen několik málo překážek do konce, neuhlídám ramena a jejich špatným natočením posílám Koky na jinou skočku než bych měla. Nekompromisní píšťalka nás jasně upozorní, že takhle tedy ne. V tomto běhu "šlus Julius". Jsem Eliškou pochválena za zvládnutí obtížnější pasáže. Také z ní mám radost. Vlastně z celého běhu, který byl rychlý a plynulý...až tedy na jednu drobnost, která nás vyřazuje ze hry. 

     Agility je nesmírně běhavé. Nejsem si jista, zda budu Koky stíhat. Prohlídku si jdu v tempu. Jde se na to. Začínáme dobře. V druhé půli trasy mě trápí kombinace asi tří překážek. Nevěřím si, že budu v pravé chvíli před rozběhnutou Koky a horečně přemýšlím, jak to udělám...Před Koky sice opravdu nejsem, ale ona je geniální a dává se ukočírovat i ze zadní pozice. Teď už zbývají  jen poslední tři překážky, jenže...po zdařilé parkurové záludnosti náhle hlava vypíná. Hrdě se "plácá po rameni" a dává si zasloužené "padla", avšak parkur ještě pokračuje. Tělo...bez zapnuté hlavy jen nerozhodně tápe v prostoru. Ruce provádí rezignovaný pohyb. Je to v pytli. Jen pohybová paměť nepatrně fachčí a hlava se neochotně (a celou věčnost) rozpomíná, kudy že se to vlastně běží. Radostné hlasy povzbuzujících Nauráků se mění v rychlou a důraznou navigaci. Jen díky ní se nakonec nohy rozbíhají správnou trasou do finální rovinky. Běh končí bezchybně, jen umístění je díky časové prodlevě níže než mohlo být kdyby...!

Domů přijíždíme po sedmé. Hokej, umýt a spát. Neděle má dřívější začátek.

     Nedělní agility se mi při prohlídce velmi líbí a docela si na něj věřím.  A opravdu jej běžíme s Koky hezky.  Nepohlídám si ale dostatečně náběh na Áčko a Koky probíhá vedle něj. Opravu pak vezme hujersky i se skočkou před, takže nám píšťalka opět oznamuje, že dále se s námi nepočítá. S během jsem velmi spokojena. Jinak vše klaplo na 100 %.

Končíme velice svižným a běhavým jumpingem. Běžíme s Koky naplno. Vše vychází, jen na slalom se příliš nacpu a Koky vytlačím. Odmítačka. 

    Je dobojováno. Končíme zhruba v polovině všech závodníků kategorie M. Cíl je splněn. Kvalifikace se nekoná.  Najednou mám pocit, že bych to možná i ráda zopakovala. Vždyť celý víkend to nebyla jen nervozita a tréma. Byly to dny mezi dobrými přáteli, dny rodosti z jejich radosti, fandění, nekonečných hovorů o psech a psích sportech, dny aktivity i následné únavy. Balíme. Když nakládám do auta poslední tašku, nacházím v trávě čtyřlístek. Ptám se sama sebe, zda to není nějaké znamení. Uvidíme.