MŮJ ORIENTAČNÍ (NE)SMYSL

        Za třináct let života ve Vřesině jsem prošla zdejší hvozdy křížem krážem. S rodinnými příslušníky či psími společníky po boku poznávala jsem cesty a cestičky, pěšinky, kopce i paseky, zmapovala jsem si, kam nejlépe na houby, kde si pochutnat na sluncem proslazených ostružinách nebo kde najít ta nejkrásnější místa k fotografování.  Lesní vycházky jsem si rozdělila na několik svých tras a ty absolvuji dle nálady či momentálních okolností. Jedním z kriterií výběru je délka trasy. Podle času, který mám k dispozici, obvykle volím, zda se vydám na šestikilometrový okruh nebo zvolím jeden z těch kratších. Zda půjdu kolem rybníka, budu se prodírat houštím hledaje sametové kloboučky hub nebo se projdu po zpevněné cestě s množstvím korzujících turistů. Čas od času mne také zláká místo ještě neprobádané…pěšinka zvoucí mne dál do lesa a já neodolám. Jako před časem.

         S Annie a Koky jsme si to vyrazily na dopolední procházku. Po náročné on-line výuce mi troška toho lesního luftu přijde vhod. Vydýchat přetlak z nervového vypětí, najít svůj vnitřní klid…neznám lepší prostředek. Venku si zima zašpásovala s jarem. Romantické „bílo“ utrpělo citelný zásah na kráse. Teploměr vyhnal rtuť do plusových hodnot a krajina, dosud se pyšnící bílým šatem, dostala rázem zdánlivě unavené vzezření. Místo sympatického křupání sněhu pod nohama se s každým krokem ozvalo nelibozvučné čvachnutí. Zimní obuv hned na začátku naší cesty přes pole začala těžknout nevzhlednými hroudami bláta, nejinak tomu byly tlapky obou psic. Ani tyto okolnosti nás nedokážou zastavit. Pračka jede den co den na nejvyšší výkon, ale za prožité flow to prostě stojí.

         Sepnu tedy začátek aktivity na mých sportovních hodinkách (ty také stojí za zmínku...někdy :-) ) a už si to štrádujeme cestou nejdelší trasy. Střídavě holky pobíhají kolem, střídavě jdou na vodítkách, která mám  připnuta na canicrossovém pásu. Hlavou mi víří spousta myšlenek, mám chuť jít dnes hodně dlouhou štreku a najít si nějaký nový okruh. Přčicxhází mi vhod travnatá cesta, sic  vodou výživně prosáklá, zato s posedem v dálce, což ukonejší mou nechuť k čvachtání. Vydáváme se tudy. Annie a Koky jsou pro každou špatnost, proto je ani nijak zvlášť nepobuřuje, když se objeví zdánlivý konec pěšiny a pokračování jen tuším úzkým prostorem mezi stromy. Jdeme. Ale jen zpočátku, protože brzy to začne okolo, v hustém lesním porostu, krásně lákavě vonět zvěří, takže se mě holky snaží přivést k rychlejšímu pohybu. Začínám se potit. Teď je pustit nemůžu. Ke všemu se ani tak úplně neshodnou na směru a jdou stylem "jeden čehý, druhý hot", to mi vážně není vhod :-(. Prostor mezi stromy, jenž se zprvu tvářil jako méně užívaná lesní stezka, nyní odhalil svou pravou tvář. Cesta je falešná a vede mě přes houstnoucí křoviska a stále  více se bořící terén neznámo kam.

    Zatímco psí holky se začínají s čerstvými pachy zvěře stále lépe bavit, já proklínám chvíli, kdy mi tak máklý nápad vůbec přišel na mysl. S láskou vzpomínám na staré známé cestičky, na nichž si důvěrně tykám s každým stromem…proč já vůl…? Začíná pršet. Zprvu jen pár drobných kapek, ty však záhy přecházejí v souvislý dešťový závěs, jenž dodává naší vycházce na dobrodružnosti. Zvláště když najednou zjišťuji, že nemám absolutně šajn, kde se v současné chvíli nacházím. Už ani nevím, zda vytýčený směr nedoznal nějakou významnou odchylku…nepoznávám nic. Motám se mezi stromy s psisky v loveckém tranzu a ani trochu mi situaci neusnadní stádo asi šesti srnek, jež proběhne z několika různých stran kolem nás. Annie na ně začne naléhavě volat a Koky se snaží za nimi rozběhnout. Je mi horko. Nohy se mi boří do bažiny a možná mě vřesinský močál nakonec úplně pohltí…Ať se podívám na kterou stranu chci, vidím stejný obrázek. Stromy, vysoké traviny, spousta větví a keřů s trny. Chvíli se tam tak nějak motám a pak vytáhnu mobil, abych se ještě naposled rozloučila s mým milovaným mužem, s nimž jsem prožila tolik společných let. „Táto,“ spustím naléhavě. Pravděpodobně jsem jej vyrušila z nějaké důležité činnosti, protože jeho hlas zněl trochu otráveně. „Co je? Co se děje?“ ptá se s předstíraným zájmem. „Zabloudila jsem,“vyhrknu na něj v naději, že mi snad nějak pomůže, projeví účast, soucit, či snahu mou situaci řešit. „A co mám dělat?“ zareaguje celkem logicky, i když čekám, že bude muž činu. Nakonec uznávám, že vrhnout se do hlubin lesa s nejasným cílem, kde najít svou bloudící manželku, není ten nejlepší způsob.                                

         Shodujeme se, že tedy počkáme, zda zvládnu najít správný směr a v případě, že by se to dlouho nedařilo, síly mě opouštěly nebo na krajinu padlo šero, nasadí táta všechny páky, aby mne vysvobodil. Tedy tak nějak jsme to domluvili, ovšem zda po ukončení hovoru neběžel do krámu pro šampáňo, aby oslavil svou znovu nabytou svobodu, v  to už jsem mohla jen doufat.

         Díky mobilu jsem ale nakonec vysvobozena z lesního labyrintu využitím spásné aplikace MAPY.CZ , kterou jsem tak dlouho přesvědčovala, aby mi pomohla, až jsme nakonec skutečně souzněly a já se z lesa vymotala. Když jsme jako tři čuňátka dorazily domů, táta se snažil vypadat radostně. Prý...už se začínal o nás bát. Špunt šampáňa obratným nožním manévrem zkušeného fotbalového profíka šikovně zakopl pod postel :-).