Naura ročenka

      Každoročně vydává náš klub ročenku souhrnných informací. Co a jak se dělo, co se komu povedlo, co je nového, co se chystá, rozhovory s trenéry i členy, spoustu fotografií, zajímavostí... Byla jsem oslovena, ať přispěji nějakým tím článkem. Prý veselým. Nebylo to jednoduché...v době, kdy neočkovaní lidé byli považováni za méněcenné a svět nebyl (a není) v pořádku, napsat něco, co by v tomto neveselém období bylo opravdu úsměvné. Nakonec jsem ze sebe vyždímala vzpomínku na opravdu docela úsměvné plnění jedné naurácké výzvy. Tady je.

          POSTAVTE SI TAKÉ DOMÁCÍ PARKUR

                        Zadání znělo: „ Napiš něco veselého z covidového  období“.  Tak to mám  fakt nejradši, když dostanu tak nadlidský úkol. Jo, kdyby řekla: „Napiš, co si o současné době myslíš „…to bych asi vyprodukovala mnohastránkový elaborát. Jenže…koho by to zajímalo…? A je pravda, že v ročence by měly být věci příjemné (záměrně neužívám profláklý termín „pozitivní“), takže přemýšlím, o čem vlastně napsat, abych dostála zadání.

      Útlum tréninkových lekcí citelně zasáhl srdce každého aktivního pejskaře. Denně jsem v očích Annie a Koky četla otázku, proč už tak dlouho neviděly tunel, či kladinu a proč jediná vycházková cesta vede do lesa. Když už se tedy nezávodilo ani netrénovalo, zapojovaly jsme se s holkami aspoň do všemožných výzev. Namátkově – O nejlepšího psího umělce, o nejnápaditější psí trik, o bezchybné proběhnutí daného parkuru, výrobu psí hračky atd…Trenérky Naury udržovaly nás ve střehu zadávanými úkoly a my se do všeho pouštěly „po hlavě“.

      Největší úspěch jsme však sklidily ve výzvě „Postav si domácí parkur“.  Úkol mnoha netušených možností, rozmanitých překážek a eskalace nápadů mne hned nadchl. Vidím to jako dnes. Byl podvečer sychravého  podzimní ho dne. Doma jsem byla sama jen se smečkou. Usadila jsem se ke svému pracovnímu stolu a před sebe položila papír, tužku a hrnek  horkého zázvorového čaje. Zamyslela jsem se a na papír začala kreslit návrhy. Skokové překážky měly vzniknout ze smetáků opřených o cosi vyvýšeného, či z velkých polštářů, jako zónovku jsem si navrhla žehlicí prkno. Tunel a kruh zůstaly zatím bez nápadu. Některé překážky jsem si pro zpestření naprosto vymyslela. Zaujala mne třeba  násada od mopu, která zvládla samostatně čnít ke stropu. Vida – obíhačka! Čtvercový stolek z Ikey zas evokoval zrušenou agi překážku, kterou jsem v rámci svého domácího parkuru hodlala oživit. Dosrkala jsem svůj čaj a pustila se do druhé fáze výzvy. Realizaci samotného agi placu.

     Start jsem zvolila v obýváku. Aby i on byl maličko nóbl, startovat se mělo z obráceného kyblíku. Prostorově umístit poměrně mnoho překážek byl celkem oříšek. Netradičně tedy umísťuji zónovku v podobě žehlicího prkna jako úvodní překážku. „Teď by to chtělo něco k rozběhnutí,“ říkám si a napadá mne tunel. V prostoru  7 X 5 m se psice pravděpodobně moc nerozběhne, avšak při kategorizaci „domácí parkur“ si improvizovaný tunel  přece jen splní svou úlohu. K jeho výrobě použiji  rozkládací sušák na prádlo krytý dekou. Vstup  do tunelu je netradičně trojúhelníkového tvaru. Koky se líbí. Délka obýváku je využita, je nutno pokročit (vlastně přeskočit dva velké polštáře) přes jeho práh do prostoru chodby.

       Chodba víceméně čtvercového tvaru nabízí  umístění slalomu a obíhacího  mopového nástavce. Tyčky improvizovaného slalomu jsou pak tvořeny úklidovými  prostředky Jar, Savo, Bref, Domestos, ale také zvonem na vycucnutí odpadu či záchodovou  štětkou ve stojánku. Místo dvanácti  „tyček“je místo jen na polovinu, ale to nám nevadí. Nyní musíme pokračovat stavbou parkuru do další místnosti. Volím pokoj. V něm stavím židli a stůl. Nejsem ale spokojena. Chtělo by to ještě „něco“…jen nevím přesně co. V tu chvíli přichází domů z práce táta a nechápavě zírá na netradiční výzdobu podlahy. Mile se na něj usměji a špitnu: „ Výzva“. Kupodivu se na nic neptá. Za těch 38 společných let jej z mé strany překvapí už máloco. Zaparkuje v kuchyni, čímž mi ubere pokračovací prostor pro překážky, takže do kuchyně pokračovat nebudeme, v pokoji bude cíl.

      Odcházím do garáže. Hledat ono „něco“, co mi v parkuru chybí. Probírám se po mnoho let kumulovaným harampádím. Laťky, dřevěné špalíky, nejrůznější kyblíky, žebříky…žádná inspirace však nepřichází. Koukám do regálů, už mě to začíná unavovat, když tu najednou spočine mé oko na vyřazené hajzl desce. Její tvar mě inspiruje. Vzniká kruh šišatého tvaru. Vítězoslavně jej přináším z garáže. Tátovi málem zaskočí brambor do krku. Zavrtí hlavou. Žádný dotaz.

    Pofiderní kruh alla záchodová deska instaluji na práh přechodu mezi chodbou a pokojem. Teď už jen domyslet konec. Shodou okolností můj parkur končí před velkým košem na prádlo. Vida, je vyřešeno. Parkur zakončí právě on. Tedy Kokynčin skok do něj.

     Sestaveno. Překážky postrádají absolutně známky standardu, vzdálenosti mezi nimi jsou přinejmenším diskutabilní, ale naše chuť si ten „mišmaš“ zaběhnout je velká.  A tak si zkoušíme zastavování na žehlicím prkně, proplétáme se mezi Savem a záchodovou štětkou, ze stolu skáčeme (tedy Koky) do koše, abychom konečně mohli povolat kameramana a vše řádně zdokumentovat. Táta se ani nebrání. Jen limituje. „Maximálně dvakrát,“ zabručí. Musíme se tedy hodně snažit. Nakonec vše zvládáme na první pokus.

    Ani jsme nečekaly takový úspěch. Výzvu jsme vyhrály a jako bonus jsme se u toho královsky pobavily. Jo, blbosti…to je prostě moje!!!