NĚCO MÁLO NOVINEK OD NÁS

      Covidové období nás všechny poznamenalo. Zaběhnutý způsob života byl doslova postaven na hlavu. Velká řada všemožných „můžeš“ se změnila na kategorické „nesmíš“ či „musíš“. Jak laskavě a libozvučně zní to slovo neomezených možností oproti direktivně šustivému „nesmíš“? Každodenní život najel do nových kolejí. Zpočátku se zdálo, že situace přinese do života trochu toho uvolnění. V domovech zavládla dočasně pohodička opepřená respektem k neznámému zákeřnému viru strašícímu nás ve dne v noci ze všech sdělovacích prostředků. Pozorně jsme sledovali bednu, vyvařovali roušky a činili jen nezbytné nákupy straníc se všech potenciálně možných vironosičů.

    Psiska zůstala v němém (samozřejmě jen obrazně řečeno) úžasu nad naší každodenní přítomností. Čtyři z pěti se domnívali, že snad jde o nějaké nové vládní nařízení – buďte celé dny s pejsky- a kvitovali to s povděkem (rozuměj – tenisákem v hubě). Jen Hanička brala vše s „nadhledem“ svých slepých očí, či spíše důlků.
     Život byl najednou tak jiný. Místo abych tuto novou situaci uchopila jako inspirační zdroj mého psaní, z nepochopitelného důvodu jsem začala prokrastinovat. Jestliže jsem v dřívějším období donekonečna odkládala stereotypní domácí práce prokrastinací  ve formě psaní, jaro 2020 mi přineslo naprosto nepochopitelnou změnu. Začala jsem se psaní vyhýbat. Místo toho jsem začala pravidelně žehlit, přerovnávat skříně či leštit okna. Hlava mi šrotovala tisíce myšlenek, z nichž ani jednu nebyla jsem schopna přenést na papír. Že by snad nějaká forma literární odnože neslavně proslulého covidu-19?

    Tolik se toho událo. Tolik se toho změnilo. Škoda, že ne situace v zemi, kde vládní opatření mění se v řádech dní či snad dokonce i hodin. To, co smíme v pondělí, je na úterý a středu zapovězeno, aby bylo ve čtvrtek zase povoleno. Aby se v tom čert vyznal. Ale dnes  jsem se přece jen rozhodla napsat o všech těch změnách, které se u nás udály a dále dějí.

   Několik dlouhých měsíců jsem zasvětila snaze naučit Kokynu  předepsanému  překonání zónové překážky Áčko. Psisko chytré jako čert všechny metody vedoucí k prošlápnutí jeho barevného konce úspěšně bojkotuje. Metoda rytmického nakrokování byla po asi dvou měsících nahrazena laťkou na sestupce a zdálo se, že úspěch se dostavil. Byl to však klam. Při postupné eliminaci laťky jsem s hrůzou zjistila, že dlouhotrvající nácvik je v čudu a stav překonání překážky je k mé lítosti opět žalostně nespolehlivý. Áčko jsem začala nenávidět. Stovky stále se opakujících pokusů měly jediný výsledek – hluboké vyběhané brázdy kolem obíhaných stromků či skokovek,  tuny sežraných pamlsků, tisíce zvuků prolamovaného plíšku klikru, naděje střídaná beznadějí… Sousedi nechápavě kroutí cí hlavou nad tou nesmyslnou aktivitou. Laickým okem vidí stále stejnou činnost psa, ovšem mnou rozdílně přijímanou. Jednou se rozplývám hlasem jako med, juchám radostí a láduju psisko pamlsky, abych vzápětí při dalším překonání překážky metala z očí hromy – blesky, spílala nebohému zvířeti a vyčítavě mu promlouvala do jeho hříšné psí duše.  Kdo by tomu rozuměl…?
     Necelé dva měsíce nazpět rozhodla jsem se pro další změnu metody nácviku. Z nebetyčného bugru garáže jsem vyhrabala starou prošlapanou rohožku. Ta mi posloužila jako target. S chutí (tedy spíše už tak trochu zoufale) pustila jsem se do další piplavé práce. Denně jsem nastupovala na zahradu vyzbrojena rohožkou, klikrem a pamlsky. Další stovky a tisíce pokusů. Postupné zvyšování Áčka zastavilo se po dvou měsících usilovné téměř každodenní práce na standardní výšce. Je to na dobré cestě, ale oslava se nekoná. Ještě fůra práce je před námi.      

     Nepokrytě jsem se však zaradovala z úspěšně složených dogdancingových zkoušek. Koky má pro tuto psí disciplínu evidentní vlohy. Jen jsme si nechaly poradit s předepsanými prvky, sladily vše do hudby a vyrazily zkusit štěstí.

      Ačkoliv jsem už kdysi jednu malou, bezvýznamnou zkoušku tohoto typu skládala s rovněž komediálně nadanou Annie, na této akci jsem se cítila jako naprostý nováček. Ochromující tréma hrozila nějakým nepředvídatelným kiksem z mé strany. Ještě že Koky je profesionálka každým coulem a dokázala mě s přehledem podržet. O chvíli později se tak mohla slavnostně fotit s dvěma kokardami za obojkem. Oba pokusy bez ztráty jediného bodu. Názvy zkoušek jsou pro mne stále jen shlukem nějakých nic neříkajících písmen, snad časem se mi podaří do tajů dogdancingu proniknout poněkud hlouběji. Nyní vím jen, že o nadcházející zkoušce, která nás čeká začátkem ledna, zhola nic nevím J.

     O smutnou kapitolu posledních dní se postarala naše Hanička. Už před několika měsíci jsme si všimli nepřirozeného výrůstku v její dolní čelisti. Po konzultaci s veterinářkou a vyšetření jsme byli upozorněni na vysokou nebezpečnost operace vzhledem k slabému srdíčku. Srdce jsme začali léčit. Novotvar na dásni však postupně zvětšoval svůj objem a také pohmatem přes „lícní“ kosti jsme zaznamenali cosi nepřirozeného. Po dlouhém usilovném zvažování situace jsme rozhodli pro operaci.
10. prosince jsme se s Haničkou vydali na její poslední cestu. Ještě teď přes slzy nevidím na písmenka klávesnice, když vzpomenu na pozvolné usínání, kdy její tělo postupně odevzdaně spočinulo v mé náruči. V té chvíli jsme ještě netušili, že už o ni nikdy nebudeme zakopávat v kuchyni. Věděli jsme jen, že objeví-li se „něco“, co by bylo jen další zdravotně přitěžující okolností, dopřejeme celý život těžce zkoušenému zvířeti důstojný odchod do psího nebe.
           Pohledem do mordy uspané Haničky jsme uviděli „konečnou“. Dásně byly prorostlé mnoha nádory různých velikostí. Hanička byla na konci své cesty. A my jí na ní doprovodili.  Odešla naše velká bojovnice. Se svým nelehkým údělem se rvala celý svůj život až do úplného konce. Nikdy v životě nic nevzdala. Nezapomenutelně se nám vryla do srdce. Bylo nám velkou ctí moci s ní být její poslední dva roky života. Snad i ona na nás bude v psím nebíčku vzpomínat s láskou.

Povídáním o Haničce jsem se nyní naladila na vlnu vzpomínek, proto si dám v psaní pauzu a budu doufat, že nebude trvat příliš dlouho.