PRÁZDNINY V POKLIDU

      Myslela jsem, že to bude jinak. Představa, že ideální kombinace mého vyléčení z klíšťové encefalitidy a příznivého data v kalendáři (rozuměj - prázdniny) popustí opratě bezmezné aktivitě a rozjede kolotoč sportovních a kulturních akcí, vzala za své. Jen co jsem opustila brány nemocnice a následně doma odležela rekonvalescenční týden, už se mi v hlavě líhly myšlenky na trochu toho pohybu. Co tak aspoň jeden den tábornictví  spojený s lehoučkým proběhnutím mezi překážkami...? Jen občas nějaký ten lehoučký trénink...výlet...? Když už to vypadalo, že už už naskočím do toho mého blázince, osud mi dal důrazně najevo, že pokud mi  jedno varování nestačilo, je  tedy nucen zvýšit level mého "přibrždění". Pravděpodobně jeho přispěním jsem sebou švihla na mokré plovoučce a pochroumala si  pravé rameno. Prázdniny se tak už definitivně pro mne staly poklidným relaxačním obdobím      

     S rukou na závěsu, bez možnosti jejího využití, trávila jsem dny nekonečným čtením, později umírněnými procházkami za zvýšené pozornosti jako prevenci pádu. Při mé letní fazóně "katastrof"  dala by se očekávat třeba ještě doplňující zranění. Proto má chůze připomínala chůzi někoho, kdo to "nestihl". 

     Chůze stala se mi spojencem v přibržděném režimu. Denně jsem vyrážela (a vyrážím) na dlouhé procházky lesem. Obhlížím kraje lesních cest, nakukuji  mezi stromy, napjatě odkrývám nadějně se vzdouvající kopeček listí, abych pod ním objevila výstavní houbařský úlovek, avšak vše marné. Vyprahlé houbařské srdce jen hořce vzpomíná na mykologické žně kdysi před lety. Místo záplavy kozáků a praváků dnes vezmu zavděk zdravé holubince nebo babce. Sem tam se mezi stromy svým dlouhým štíhlým krkem rozhlíží bedla, ale i ta je spíše vzácností. Už několik sezón po sobě nemá sušička pořádně do čeho píchnout. Bohužel se toto nedá říct o hmyzu, který si na mě letos nějak zasedl. 

       Nejdříve se na mně vyřádilo klíště, v lese pak při obdivování velkých mravenišť jsem byla jedním mravenčím strážcem vyhodnocena jako nebezpečný objekt zasluhující preventivní trest a až domů jsem drbala obrovský svědivý bubolec. Za pár dní jsem byla napadena (zbaběle zezadu) zřejmě příslušnicí vosího rodu. A to jsem ani podezřele nekoukala, nikoho neohrožovala, snad jsem jí jen nebyla sympatická. Vyfasovala jsem řádný bodanec na levou lopatku a bylo. Své si s vosou zažila i Cherry, která se jí snažila přátelsky, něžným dotykem, pobídnout k rychlejšímu lezení. Jelikož zčistajasna vystřelila kňučíc a intenzívně si olizujíc pysky, předpokládám, že si vosa chtěla jít svým tempem a dala to Cherry důrazně najevo. A to snad máme za to, že denně z našeho zahradního bazénu tuto havěť zachraňujeme.

     V lese zas letos obzvláště řádí nevzhledný brouček, silně připomínající klíště, zvaný kloš jelení. Nevím, zda vypadám jeko jelen nebo mám snad aspoň parohy...(táto?) zkrátka  jen se dostanu do hustšího lesního porostu, už jich mám na sobě nepočítaně. Brouček sebou rychle mrská a nejraději zalézá do vlasů. Je to velmi nepříjemné a v kombinaci s "pře"aktivními pavoučky, jejichž husté sítě mezi stromy protínám svým obličejem, jde přímo o unikátní zážitek.

         Smečku čas od času vyvezeme na výlet k řece Lubině. O odjezdu ví předem celá Vřesina, neboť tuto radostnou událost čtyři psí hrdla hlasitě oznamují. Nerošek jediný nic neoznamuje, protože se svým pajdáním zůstává doma. Je pověřen hlídáním zahrady a to také zodpovědně plní. Ve svých skoro jedenácti letech a při svém postižení je příkladem, jak se svým hendikepem bojovat. 

        Zhoršující  se stav s sebou nese potřebu stále více mu pomáhat. Někdy nechtějí zadní nohy vůbec poslouchat a tak mu je musíme "nahodit". Poté však dále funguje. Nero už nedokáže ovládat svěrače a o tom, že čurá, většinou ani neví. Je třeba mu pravidelně dávat plíny, častěji a na kratší dobu jej vyvést na procházku po zahradě. Výlety za kamarádkou  tollerkou Irmou do blízkého sousedství, či kolem lesa, jsou již minulostí. Nero je ale bojovník. I přes neposlušné nohy se aktivně přesouvá po zahradě, dožaduje se piškotků, s apetitem sobě vlastním slupne denní příděl granulí a při večerním sledování televize nám pak laškovně chňape po ruce. Zabolí mě u srdce, když si představím, že tu třeba už příští léto nebude. Ale tak bych mohla pokračovat k dalším členům smečky. Vždyť jejich věkový průměr je přes devět let. 

   Prázdniny pádí jako jelen do pr... střelen. Nezbývá než intenzivně užívat volných chvil, radovat se z krásných slunečních dní a hlavně doufat, že pochroumaná ruka projde úspěšně rehabilitačním procesem a na jeho konci už zase budu moci na place ukazovat bez bolesti tím správným směrem: " TUNÉÉÉÉÉÉÉL...."