PŘEMÝŠLÍME O PODNÁJEMNÍKOVI

         Můj muž pracuje ve firmě, kterou střeží spolu se střídajícími se vrátnými s nikým se nestřídající pes. Bydlí v prosté, sporadicky zateplené boudě, pohyb má vyměřen délkou jakéhosi provazu a zadní nohy mu zdaleka neslouží, jak by měly. Plemena typu stafordšírských fešáků ve mně budí neskutečný respekt, proto i mé první kontakty se statným hlídačem byly poněkud nesmělé. Zvíře ale nejevilo známky agresivity, naopak působilo tak nějak odevzdaně. Snad to ani nebyl smutek, co jsem v jeho očích zahlédla, spíše jen tiché smíření s osudem celoživotního strážce majetku na plný úvazek. Od prvního pohlazení jsem začala přemýšlet, zda by tento statný, urostlý pes nemohl prožít aspoň poslední roky života v zaslouženém psím důchodu. Teplý pelíšek, plné bříško zdravých psích dobrot, procházky s krmením (či honěním? :-D) racků, mazlící chvíle s páníčky a psí kamarádi kolem. Nelze tvrdit, že by Negroš (jak nelibozvučně zní jeho oficiální jméno) neměl kolem sebe spřízněné duše. Pracovníci vrátnice přijímají psího parťáka laskavě a nepříznivé povětrnostní podmínky mu vždy dovolovali prožít v teple vnitřních prostor. Ale samotný fakt, že psisko nemělo žádného svého opravdového pána, který by mu fandil jako by to byl člen rodiny, mi přišlo vzhledem k němu skličující.

        S příchodem zimy se téma firemního hlídače dostávalo doma na přetřes stále častěji. Odchod hendikepované Haničky uvolnil část energie psům věnované, navíc, jak je mým pověstným zvykem, bolesti na duši způsobené ztrátou psího kamaráda lepím pomyslnou náplastí psího parťáka dalšího. Vánoce se blížily, člověk je o tomto čase tak nějak více naměkko…Jednoduše…jednoho dne jsme se rozhodli, že prubneme absolvovat jedno společné odpoledne s Nerošem (jak jsme jej libozvučněji překřtili) u nás. Pan majitel nebyl vyloženě proti Neroškově wellnes, avšak za hlídače požadoval náhradu v podobě jiného psího strážce. To jsme hned odmítli. Připravit dalšímu psovi tento život se příčí mému přesvědčení. Nakonec ani  nevím, jak se to stalo, ale tři dny před Vánoci táta přiváží z práce psa  "na zkoušku".

      Nero u nového páníčka (našeho táty) první den moc neboduje, když hned úvodní jízdou „pokřtí“ jeho vyvoněné auto nevyvoněným obsahem střev, ale naštěstí je táta podobnými situacemi dlouholetého soužití se psy notně zocelen a bez většího lamentování dává fáro do původního stavu. Mne však daleko více trápí jiná věc. Nerošek přijíždí bez náhubkového vybavení. S držkou jako vrata tedy vstupuje na zahradu a já vážně přemýšlím o tom, zda jej raději  nevypoklonkovat, aby počet členů smečky nedoznal značných úbytků. Nakonec vzhledem k velmi těžkopádným pohybům zadních končetin získávám přesvědčení o tom, že potenciální oběť tohoto od pohledu likvidátora všeho živého by se dozajista zachránila úprkem. Přesto je ve mně malá dušička, když na zahradu dávkuji prvního psího společníka. Kokynu. V hlavě mi proběhne vše, co jsme spolu my dvě prozatím prožily a dokázaly a moc si přeji, aby to pokračovalo.

        Neroš vypadá nadšeně. Ne však z toho, že se mu před čumákem mihla „jednohubka“, ale z toho, že má psí společnost. Až dojemně začíná poskakovat na svých pajdavých nožkách a ochomýtat se kolem energické Koky. Ta nadšení nesdílí. Sama je zřejmě polomrtvá strachem, ovšem vědoma si známého „nejlepší obranou je útok“ pouští se do útočných přískoků, s mordou zkřivenou do varovné  grimasy. Statné zvíře se vůbec nerozčílí – naopak. Pobyt na zahradě jej začíná více a více bavit. A co teprve, když vypustíme baronku Cherry.  Neroš je u vytržení. Okamžitě si jde krásku očichat. Znovu dostává „za uši“. Tentokrát se na svých nemocných nožkách svalí na záda. Cherry se tváří hrdě.

      Je nám pajdavého starouška líto a tak oběma nafrněným netykavkám domlouváme. Plusové body to však stafbulíkovi nepřináší. Není z toho smutný, spíše vypadá navnaděně a o to více chce kamarádit. Vypouštíme Annie a scénář se opakuje. Nero radostně tajtrlíkuje kolem další psí madam (říká si asi…kolik že jich tady vlastně mají…?) a ta - tak trochu ze strachu, trochu z nelibosti spouští hlasitou „držkovou“. S čírem na zádech krouží rozhořčeně zahradou a stěžuje si širému okolí na vetřelce.

       Hubu jako vrata nechává Nero mírumilovně zavřenou, což nás uklidňuje. Ovšem teď přijde oříšek největší. Michal. Hlasuji  za vynechání vzájemné konfrontace dokud nebude Nerovi sedět na mordě bezpečný náhubek. Jeho projevy jsou sice zatím veskrze přátelské, avšak u dvou samců na domácím území jednoho z nich je třeba mít se na pozoru. Jsem přehlasována hlasem silnějšího. Táta nasazuje Míšovi košík a na vodítku, což vidím jako hodně nešťastné řešení, vyráží do zahradních prostor. Michal se porozhlédne po svém harému a nějak mu do něj nezapadá to podsadité, podivně zbarvené zvíře s obrovskou hlavou. Docela ho to rozhodí a tak dobrý tátův úmysl seznámení podle tohoto scénáře ukazuje se spíše nešťastným.

     Michal neomaleně postrčí Nera mohutným kovovým náhubkem, což doprovází nepřátelským zavrčením. Ač je Nero dobrák od kosti, takovéto chování k návštěvě nepokládá za slušné a odpovídá rovněž zavrčením. A pak se „vrata“ plná zubů otevřou a naprázdno cvaknou. Táta se dostává do paniky a táhne Michala z dosahu „vrat“. Michalovi se to nelíbí…rád by vetřelci vysvětlil pěkně po psovsku, že tento rajón patří jemu, ale myslíme si, že dost na vysvětlování by měl i Neroš, takže další kontakty nejsou pro tento den žádoucí.

    Sousedům se naskytne zase jedna z mnoha grotesek, které u nás bývají čas od času k vidění. Táta táhne velkého vzpouzejícího se Michala z dosahu nebezpečné klapačky a Nero se je na svých chromých nohách snaží dohnat. Ostatní feny zajišťují „křoví“, přičemž halekají jako na lesy.

Po zábavném odpoledni jsme však stále přesvědčeni o tom, že Nero k nám patří a že uděláme vše proto, aby to společně klapalo. I s tou obrovskou klapačkou.