PSÍ PEDAGOGIKA V NAŠÍ RODINĚ

        Život se smečkou má svá specifika. Tak například si myslíte, že tuto psí komunitu  zcela řídíte. Ve skutečnosti však brzy poznáváte, že žijete v iluzi a realita je někde jinde. Smečka si přizpůsobuje vás.  Nemohu zobecňovat, neznám jiné smečky, tam možná fungují jistá nastolená pravidla, v našem případě by však naši psí spolubydlící mohli vydat pojednání na téma „jak si vychovat své páníčky“. Selským, potažmo „vořešským“ rozumem vedou nás klikatými cestičkami své promyšlené  psí pedagogiky přesně k tomu cíli, kde nás chtějí mít. Začíná to nenápadně naším slevováním ze striktních pravidel (např. v zárodku utnout štěkání, skákání, žebrání…pes zásadně nesmí na židli, lavici, postel…pes na procházkách nebude tahat na vodítku atd atd.)  Jistě to sami znáte a klobouk dolů, když se vám toto podaří zvládnout s pěti pejsky najednou.

    Nejvýznamnější roli hraje výchova služebně nejstaršího člena smečky. Jestliže při příchodu druhého psa  je ten první schopen jít mu příkladem, jste na té nejlepší cestě. Nováček je ihned srozuměn s tím, že prostě tak a ne jinak, přizpůsobí se zvířecímu kolegovi a máte nakročeno k úspěšnému působení na všechny případné další příchozí. Velmi dobře si vzpomínám na naši osudovou chybu, když osvojili jsme si „medvědovitou“ kříženku Cherry. Přišla k nám se zlomenou dušičkou a ani u nás nebyla přijata nedůtklivou kelpií Aninkou zrovna přívětivě.  Annie na ni metala z očí blesky, tvářila se nabubřele a nevynechala příležitost, aby na ni nezavrčela, či se jí alespoň se staženýma ušima neprošla těsně za zadkem – ať si holka zvyká, kdo je tady pánem! Zprvu byla Cherry něco jako hromádka neštěstí. Jediným světlým okamžikem dne byla pro ni procházka s páníčky  do lesa. Záhy se naučila vnímat už samotný zárodek této radostné chvíle, kdy páníčci chystali potřebné propriety a oblékali se do venčících hadýrků. To byla přesně ta chvíle, kdy se ze smutného, zlomeného zvířete stával radostný pes. Ožila, v očích se jí objevily jiskřičky a také hlasově dávala najevo, že je šťastná. Zprvu jen tak nesměle pobufkávala, ovšem naše radost z té její radosti nás ukolébala natolik, že jsme šťastnou psici nijak neokřikovali. Bohužel s rozšiřováním smečky se štěkotem komentovaná radost šíří dál, přímou úměrou s novými psy přibývá i štěkotu, který se z celkem neškodného původního piana přeměnil na okolí obtěžující fortissimo a my si tak pomalu zadělali na titul „ decibelově nejvýraznější vřesinská  familie“. Jelikož jsou „výchovné hříchy „ve smečce dědičné, nedočkáme se už pravděpodobně žádného mlčenlivého (či alespoň hlasově umírněného) psího jedince.

                                 Foto: Karolína Kratochvílová

         Také kříženec Michal má na svědomí spoustu neřestí, jimiž ukazuje nežádoucí příklad ostatním. Tak třeba odmítá uznat jakékoliv hranice svého pohybu po domě. I on k nám přišel s pochroumaným sebevědomím, byl rád za každé vlídné slůvko a pohlazení. Z původního bydlení v dolním patře brzy svévolně povýšil, když stále častěji stával za dřevěnou zábranou oddělující schodiště od vstupu do patra a dělal „psí voči“, aby v nás nenápadně budoval přesvědčení, že by měl být vlastně s námi. Za svého nejmilovanějšího pána si zvolil tátu a neexistuje bariéra, která by mu zabránila být mu neustále u nohou. Nedávno jsme zapomněli zamknout dveře na zahradu. V naší nepřítomnosti si pak Michálek ve společnosti Cherry vyšel na procházku po venku. Občas se zašli podívat do domu, zda se už náhodou páníčci nevrátili a zda je vše v pořádku – co na tom, že bylo venku blátivo…? Po návratu domů z práce nás od celodenně otevřených dveří přivítala nebetyčná zima v domě. Brzy jsme ji udolali následným cvičením s mopem, při němž jsme odstraňovali následky tlapičkových bahnitých razítek úplně všude.  Michal naučil manipulovat s brankou oddělující schodiště od poschodí všechny členy smečky. Dokonce jsem nedávno přichytla při činu i hluchoslepou Haničku. Úporně zubisky rvala dřevěnou šprušli s jasným cílem jít se projít do přízemí.

       Krom těchto projevů nevychovanosti máme i psí jedince s kriminální historií. Těch krádeží, jichž se dopustila kelpinka Aninka nemá na svém kontě snad ani solidně se snažící recidivista.  Od méně závažných kapsářských přestupků propracovala se postupně až promyšleným chmatáckým  kouskům. Výchovné snahy na tomto poli se léta míjí svým účinkem. Annie si připisuje další a další prohřešky, došla tak daleko, že v jejím chování spatřuji  prvky kleptomanské diagnózy. Jak jinak si vysvětlit krádež s následnou konzumací syrového křenu , toaletního mýdla či dvou tuctů ještě nepečených nakynutých buchet?

         Podle chování psů naší smečky je vám jistě nad slunce jasné, že k udílení výchovných rad nebudu ta nejsprávnější osoba. Prahnete-li po dokonale vycepovaném zvířeti, inspiraci u nás nenajdete.  Přesto mohu zodpovědně prohlásit, že nejdůležitější výchovné momenty máme zvládnuty. Naši psi jsou vlídní, k lidem a láskyplní k většině psů. Rádi se účastní všech možných psích aktivit, které pro ně neúnavně vymýšlíme a tím se starají o udržování i naší kondice.  Jsou to naše zlatíčka až na to, že se také občas stanou předmětem manželských svárů. Ale o tom zase někdy příště.