SVÁTKY JSOU TU ZPÁTKY

   Po roce jsou  tu opět Vánoce. Mám je ráda, i když si občas v pekelném víru příprav na ně pěkně od plic zanadávám. Stačilo je však  trochu  "osekat" od zbytečných činností jako je snaha o rekordní počet druhů cukroví, vyleštění všech oken v domě či vycídění serepetiček ve vitrínách a hle - jsou mi v mém věku rázem milejší. 
 
     Vánoční atmosféru u nás zajišťují zejména dvě "nejdůležitosti". Světýlka kam se jen podíváš a purpura kam si jen čichneš. Bez toho by to snad pro mne ani nebyly Vánoce. Doma nám bliká stromeček, okna i schodiště, do příštího roku snad vychytám i blikající psy. Purpuru mám už od začátku prosince nakoupenu po kilech a prakticky celé vánoční svátky jen vyměňuji čajové svíčky pod aromatickou lampou, k níž s oblibou přičichávám. Koncert vánočních vůní dotváří vanilkový odér čerstvých rohlíčků či vůně smaženého kapra.

       
 
      Příprava vánočních pokrmů (a vlastně nejen vánočních) musí u nás zachovávat řadu bezpečnostních opatření, jež byly  postupně vytvořeny soužitím zejména s některými členy smečky. Ač se psiska tváří jako naši nejoddanější přátelé, objeví-li se kdesi v blízkosti jejich čumoňů nestřežený žvanec jakéhokoliv druhu, rázem padají všechny morální zábrany a neváhají své nejlepší přátele o tento žvanec okrást. Před několika lety to byly nakynuté, ještě syrové buchty, kterými si v břichu zadělala Annie, před rokem zase Michálka zlákalo maso připravené k uzení a neváhal ho několik kilo sám spořádat. Táta mu pak dlouze hleděl do očí a promlouval do duše: " To jsi kamarád? Jak jsi mi to mohl udělat?" O vypleněných kapsách ani nemluvím. Co se neschová, neobstojí.
 
      Přemíra dobrot je kompenzována zvýšeným tělesným pohybem. S Koky chodíme kondičně běhat po lese, s Annie vyrážíme na dlouhé procházky a odpoledne pak pilujeme nějaké drobnosti na zahradě. Rozmoklý terén se nám působením psích  tlapek přeměnil na jedno velké bahniště. Ještě že nejsme na zahradu nijak nároční. Vím, že jaro terén vysuší a vše zaroste trávou. 

      Ranní kondiční běhy nadchly nejen mne, ale i Koky. Jen vidí, že oblékám běžeckou garderóbu, začne svým pronikavým hlasem tuto novinu vyštěkávat do světa. K tomu se  radostně vrtí, plete pod nohy a rozpustile bere do tlamy vše, na co narazí. Často to bývá pánova papuče a on pak láteří a mnohdy hledá papuči až na zahradě. Tak tedy  běžecky ustrojena, vyzbrojena sportovními hodinkami k měření aktuálních výkonů a vodítkem přes rameno vyrážím sotva se rozbřeskne na svůj pětikilometrový okruh. Koky je nadšená. Dostává důvěru a může si libovolně čichat. Bohatě toho využívá. Jen ve výjimečných případech podlehne "volání zvířecích pachů" a vydá se hlouběji do lesa, aby mohla býti posléze náležitě vypeskována za neposlušnost. Když se vrací k rozzlobené paničce, má na mordě kajícný výraz a tělo se snaží vsáknout do země ponížením. Na dlouhé zlobení ale není čas. Běží se dál. 

        Pravidelným tréninkem ve mně uzrálo předsevzetí pokusit se pokořit hranici 10km. K tomuto mému pokusu o rekord jsem si vybrala poslední den v roce a jako podporu jsem oslovila dceru Evku, která takto běhá už docela běžně. Na start s námi se postavil i táta, který však ambice k tak dlouhé trase neměl. Rozběhli jsme se zmrzlým terénem. Do uší mi Táňa Wilhelmová četla Otčenáškovo "Když v ráji pršelo" a cesta hezky ubíhala. Jen kopcovitost terénu dávala docela zabrat. Nakonec se povedlo a já mohu přemýšlet nad nějakým svým dalším cílem.

   Už několik let po sobě mě o vánočních svátcích čekává ještě  jedna milá povinnost. Odvézt do útulku sbírku psích granulí, konzerv, těstovin, rýže, piškotů, psích dobrotek, dek, pelíšků a hraček. Každým rokem je složitější nacpat ji celou do auta. Věcí bývá čím dál více. Děti jsem dokonale zblbla a ony tak krásně zblbnuté každoročně před Vánoci myslí na pejsky. Jsem na ně opravdu hrdá.

     A když už jsem u těch ubohých pejsků...V tátově firmě jsem si při jedné návštěvě nemohla nevšimnout statného psího seniora plnícího údajně funkci strážce objektu. Stařeček plemene stafordšírský bulteriér osaměle ležel u jakési pofiderní boudy přivázán provazem. Už tento samotný pohled mi nedělal moc dobře. Hned jsem se o psa zajímala. Táta mě ujistil, že je to dobrák a tak jsem jej hned šla pozdravit. Když se staroušek postavil, nebylo možné přehlédnout, jak špatně mu fungují zadní nohy. Začalo mi ho být líto. Představa jeho pobytu v nezateplené boudě přes zimu a v tomto stavu mi přišla jako černá můra. Začali jsme o něm s tátou mluvit...začali jsme přemýšlet...začali jsme tak trochu jednat...Ale o tom zase příště.

   Všem návštěvníkům mých webových stránek děkuji za přízeň, kterou jim věnovali v roce 2020 a přeji všem v nadcházejícím roce 2021 jen to dobré.V této chvíli si vypůjčím přání mé dcery Elišky, která v posledním čísle časopisu Pes přítel člověka apelovala na jednu velice důležitou vlastnost, jež dělá člověka člověkem (či spíše DOBRÝM člověkem) a to je empatie. Vlastnost vcítění se do pocitů a emocí druhých lidí či zvířat je předpokladem jejich pochopení a rádcem k tomu nejlepšímu konání. Přeji si tedy empatii pro nás pro všechny. Buďme zdraví, spokojení a empatičtí :-)