TROCHA KOMPLIKACÍ OBČAS NEZAŠKODÍ

    Znáte to. Jsou akce, které se vám vryjí do paměti příjemnou vzpomínkou a na druhou stranu i ty, které sice po čase vyloudí vám na tváři úsměv, avšak v realitě svého dění vám spíše vyráží krůpěje studeného potu na čele.  Právě takové bylo vystoupení jednoho lednového pátečního večera. Na ten večer jsme s Veronikou dostaly zakázku, která zněla - na narozeninové oslavě předvést patnáctiminutové vystoupení psíků na stísněném prostoru a následné, zhruba stejně dlouhé ňuhňání dětí s psími hvězdami. 

     Už samotný fakt, že na místo v mně neznámých končinách budu muset dojet sama, jen s pomocí navigace,  mi nepřidává na klidu. Trasu předem studuji na netu a naštěstí se zdá jednoduchá. Horní Suchá není z úplně mně neznámých cílů. Jen namísto kynologického cvičiště, kam jezdívám čas od času závodit, je cílem nóbl restaurace.  Mapa vypadá sympaticky. Za havířovským rondlem rovně a na dalším kruháči hned prvním výjezdem doprava a po dalších dvou odbočeních je tu cíl. 

     Z psích umělců vybírám Koky (pro Andulku by plácek o rozměrech 2x2 metry nebyl to pravé ořechové) a na mazlení medvědici Cherry s její huňatou srstí a podmanivýma očima. Koky o přízeň dětí nestojí, zato Cherry ví, že jí trocha toho mazlení přinese hromadu bonusových dobrůtek.

   Nadchází večer. Žehlím si košili, balím rekvizity a místo abych se při pátku natáhla k telce se sklenkou vína v ruce a relaxovala, vyrážím do tmy a nevlídného počasí. Nakládám rekvizity, psy a pro jistotu nastavuji navigaci k danému cíli a šlápnu na plyn. Vyrážím jako obvykle s notným časovým předstihem. Mám to tak celý život. Raději hodinu předem než o minutu později.

      Cesta ubíhá podle plánu. Jediný zádrhel absolvuji na havířovském rondlu, kdy při kroužení zjišťuji nesprávné zařazení v pruhu. Místo na Horní Suchou mne pruh vede do centra, takže mám v podstatě dvě možnosti. Buťo si udělat okrtužní jízdu zšeřelým havířovským centrem nebo to šmiknout z pruhu do pruhu a doufat, že nedostanu přes hubu :-D od nějakého toho mnou omezeného řidiče či od strážců zákona výživnou pokutu. I přes tato rizika volím druhou možnost a zvýšením rychlosti se vprdolím před poklidně si ve svém pruhu jedoucí auto. Jsem předem smířena s tím, že se možná výhrůžně rozblikají jeho světla či ještě výhrůžněji rozezní klaksón, ale nic takového se neděje. Buďto sedí za volantem nějaký kliďas, který jen rezignovaně mávne rukou pomyslíc si něco o ženách ve spojení s hovězím dobytkem nebo se z něj vyklube pomstychtivý týpek, který mě za rondlem předjede a donutí mne zastavit. Pak už mi ručně stručně vysvětlí, že dělat přestupky se nemá.

    Když vyjedu na rovnou cestu k Horní Suché, auto mě skutečně předjíždí. Možná, že když je jeho kabina na úrovni mé, řidič směrem ke mně zuřivě gestikuluje, klepe si na čelo, zvedá varovnou pěst, ale raději se dívám jen dopředu. Auto rychle mizí v dáli. Zdá se, že mi to tentokrát prošlo. 

      Přede mnou se objevuje kruhový objezd. Jsem připravena dát se prvním výjezdem tak, jak mi doma radila chytrá goodle mapa, ale ouha - Waze protestuje a trvá na výjezdu druhém.  Nechci - li dlouze kroužit, musím se rychle rozhodnout. Stavím se navigaci na odpor  a hned prvním výjezdem se dávám po zdánlivě správné trase (vždyť jsem to v té mapě na vlastní oči viděla...!) Waze dá najevo nevoli zahráním melodie "nespokojenosti" a začíná přepočítávat trasu. Prý..."to jsou ale dneska lidi!" Jsem zmatena, vždyť jsem se tak připravovala...a teď hohle!

   Waze mi doporučuje několik odboček, na něž nestíhám reagovat. Jedu tedy stále rovně. Konečně se mi podaří jednu odbočku trefit a navigace spokojeně prohlásí, že po dvou kilometrech budeme v cíli. 

   Restaurace je doslova v obležení aut. Můj tradiční problém s parkováním je tu. Naštěstí si všimnu, že auta parkují operativně i  na přilehlém travnatém pozemku. Zajíždím na úplný konec řady, mezi hromadu krtinců, kde s uspokojením zaparkuji. Časový předstih mi dovoluje ještě prohlédnout si facebook, když tu se ozve mobil a na displeji je zobrazí Verčino jméno. Dozvídám se, že bude mít zpoždění. Důvod je kuriózní. Zapomněla doma štěně. Teprve na cestě o tom byla informována svým milým, kterému tak zůstalo na krku. Při balení všech těch klecí a psů prostě zůstal malý prďola "nesbalen" a může vlastně oslavovat, že při té smůle neskončil v "plackovitém" stavu pod koly paniččina fára. Veronika nakonec cestu zpátky domů vzdává, přesto doráží s dvacetiminutovým zpožděním.

     Mezitím vezmu psice na vodítka a projdu se s nimi po louce, aby vykonaly své biologické potřeby. Už po několika krocích cítím, že mi nohy nějak těžknou. Aby ne, když polovina všech těch krtinců je nalepena na mých botách. Neměla bych s tím větší problém, kdybych ovšem neměla v těchto botech absolvovat ono vystoupení. Náhradní obuv nemám. 

  Čas vystoupení se rychle blíží. Jdeme s Varonikou rychle omrknout "taneční parket", takže psy hodím do auta, aniž bych je připoutala...stejně pro ně za chvilku přijdu. Snahu zaměřím na odstranění krtinců z bot, neboť vystoupit před publikum takto a zanechávat za sebou po každém kroku hromádku bláta by nebylo příliš vhodné. Část svých krtinců přenechávám na rohožce (ta tedy vypadá...!), část odstraňuji na WC toaletním papírem. Žádný zázrak to ale není. A navíc - musím znovu na louku do auta pro Koky. 

     Už když se k němu blížím, vidím, že na sedadle spolujezdce si spokojeně  hoví Cherry. Nehledě na zabahněné sedačky s hrůzou zjišťuji, že mi řádně prošňupala tašku a vše, co bylo volně přístupné (či jen v zajetí sáčku) k jídlu vyluxovcala do svých útrob. A to jksem si tak pečlivě vybírala ty nejlákavější masové tyčinky, voňavé granuulky a dokonce jsem rozmrazila i párek, jen aby byla Koky dostatečně motivovaná. Jen časový pres, který jsme už měly, zachránil nenažrankyni holý život.Koky musela vzít za vděk suchému psímu piškotu.

   Pořadatelé už netrpělivě přešlapují - vždyť dětské obecenstvo již sedí v půlkruhu, vymezujícím opravdu nevelký prostor k vystoupení, a čeká. O dětské (ne)trpělivosti vím své, proto  popohánějícím nás pořadatelům rozumím.

      Vystupuji v civilu, avšak Veronika si převléká kostým. Dbá na dokonalost svého outfitu - kalhoty s kšandami, triko, baleriny, klobouk. Konečně vytahuje z tašky poslední doplněk. Kravatu. Ta však při připnutí na krk vykazuje známky naprostého rozpadnutí. Uvažujeme, co nás dnes ještě může potkat...Také Biaggiho motýlek je "kaput".

      Jestliže okolnosti našeho vystoupení byly v ten den hodně nepříznivé, samotné předvedení však sklidilo úspěch. Koky, zprvu značně nejistá z fyzické blízkosti dětí, vše zvládla naprosto profesionálně, stejně jako zkušený Biaggi. Cherry s vypoulenýma očima a nacpaným panděrem  ládovala v rámci svého mazlení další pamlsky, i když jsem jí je za to mně způsobené příkoří vůbec nepřála. 

Vystoupení se všem líbilo a nás koneckonců několik takových nepříznivostí osudu jen zocelí. Ne nadarmo se říká..."co tě nezabije, to tě posílí" :-)