"TY VOLE, TO BYCH CHTĚL MÍT DOMA...!"

      Nesnáším, když na mě táta mluví z kuchyně a požaduje odpověď, zatímco se nacházím v odlehlé části baráku a místo srozumitelné otázky doléhá ke mně jen neartikulované huhlání. V takovém případě se musím přesunout z místa svého okamžitého pobytu do kuchyně a hlasitým dotazem, přehlušujícím rachot kuchyňských spotřebičů, případně tekoucí vody, požádat o laskavé zopakování dotazu. Formulace: "Můžeš mi, prosím LASKAVĚ zopakovat, co jsi mi chtěl?", pronesena s notnou dávkou ironie, bývá i správně (ironicky) pochopena a manželské přežírání může začít. 

  Nesnáším, když mám ruce ulepené od čehokoliv této vlastnosti a nemám kde si je kde umýt. 

   Nepříjemným je pro mne zjištění, že peřina, kterou se večer přikrývám, má směrem k mé hlavě zapínací část povlečení.

  Výchovně komentuji, když mi školní dítko bezelstně zaklepe na rameno a s andělským kukučem mi sdělí, že odpoledne půjde s babičkou nakupovat.

     Každý máme věci a situace, které nemusíme, které nás zlobí až vytáčí. Naštěstí  má většina z nás ty příjemné a oblíbené v absolutní převaze.

 Přesto bych se u jedné z těch mých neoblíbených ráda zastavila. 

     Jakožto zarytý introvert nemiluji situace, kdy do naší domácnosti za účelem nějaké opravy či zadání nebo provedení zakázky vstoupí cizí řemeslníci (poradci, prodejci čehokoliv, ladiči pián...). Vědoma si netradiční domácnosti se spoustou chlupatých nájemníků pociťuji již předem zvláštní rozpaky spojené s úvahou, jak bude daný jedinec reagovat. 

    Řemeslničtí fachmani, finanční poradci, ladiči pián a případní další hosté čelí zpravidla velkému překvapení, nechci-li užít expresivnějšího výrazu "šoku" z toho, jak se postupně z různých koutů domu vynořují jeho chlupatí obyvatelé, či se alespoň z pokojů ozývá nespokojené raftání. Slabší povahy se snaží stůj co stůj vyřídit předmět své návštěvy a urychleně opustit náš dům, "neutrálové" zachovat dekórum, vše v klidu dojednat a jít, nadšenci pak se zájmem zjišťují jména hafanů, vyptávají se na věk, chování a nepokrytě projevují sympatie i samotným psiskům. Jelikož nikdy předem nevím, do které skupiny návštěvníka zařadit, snažíme se vždy, aby nedošlo k vystrašení hned v úvodu. 

    Minulý týden k nám přišli přijmout zakázku "žaluzáři". Dva mladí muži vybaveni svinovacím metrem a sešitem pro záznam naměřených údajů zpozorní jen co vstoupí. Michal, náš největší psí exemplář, pasoval se sám do funkce vedoucího uvítacího výboru. Předvádí uvítací ceremoniál, jenž obnáší vysoké výskoky na zadních bězích, rozšklebenou mordu a výštěky vysokým psím hlasem. Někteří by si možná cvrnkli do gatí už v tento moment, žaluzáři však důvěřují našemu ubezpečování, že jde o akt sympatií a vítače popleskají po mohutném těle. Po vstupu do domu jsou lustrováni upřeným pohledem cikánské baronky Cherry, jež se vyvaluje u krbu. Tam také jednáme o prvním oknu. 

   Vystupujeme do patra. Annie a Koky jsou raději uzavřeny dočasně do klecí. To aby toho uvítání nebylo na chlopky až moc a oni se k nám se zhotovenou zásilkou vůbec vrátili...! " A jéje, tady jsou další pejsci," komentuje větší z nich. Statečně snesou psí asistenci u měření na balkóně a neutečou ani, když je v dolním bytě vítá rozložitá morda zástupce bojového plemene. Neroš. Zdá se, že za pár týdnů by mohla zakázka být hotova. 

       V souvislosti s řemeslníky a podobnými návštěvami si vzpomínám na dvě úsměvné situace. V první šlo o ztracené internetové spojení. Ve Vřesině jsme bydleli sotva rok. Využívali jsme služeb místního poskytovatele a cítili se rozhořčeně, když se nám dva dny nedařilo se připojit k síti. Odborný technik tehdy za uvítacího sborového štěkotu prokličkoval mezi psími těly (smečka tehdy čítala pět členů, ovšem jiného složení než dnes). Chvíli cosi cvakal na klávesnici, pak se vydal "po stopě" a brzy nám vítězoslavně ukazoval vypátranou příčinu. Pocházela z naší domácí dílny. Překousnutý kabel. 

  Druhá příhoda je staršího data. Bydleli jsme ještě na sídlišti, v paneláku. Volné dny jsme brali jako úžasnou příležitost vypadnout na chatu v Rožnově, kde jsme mohli, obklopeni lesy, strávit příjemné chvíle. Tehdy jsme měli před sebou několik volných dní, v nichž jsme se rozhodli udělat radost i jedné z neteří  a vzít ji také. Tou dobou byla naše psí smečka čtyřčlenná (knírači - Tina a Bertík, vořešky Bobina a Barunka), avšak psi nebyli jedinými zvířecími obyvateli našeho domova. Morče Matylda a korela Bohoušek nemohli zůstat přece  doma sami... ?

    Tehdy u nás v domě probíhala výměna oken na chodbě domu  a jako naschvál řemeslníci pracovali právě v mezipatře, kudy jsme museli projít při nošení zavazadel do auta. Nabaleno jsme měli "mohutně" už od předchozího dne, takže úderem osmé ranní jsme s nošením mohli  začít.  Dva dospělí a tři děti jsme postupně zastavovali řemeslníkům práci. Procházeli...táta s kufrem, máma s kufrem, Eli s taškou, Evka s taškou, Verča s taškou, táta s taškou, máma s batohem, Eli s batohem s  dvěma psy, Evka s batohem a se psem, Verča se psem. Táta zůstal v roli ukladače v autě, my jsme pokračovaly...chlapi naopak u oken s prací stáli a němě civěli.  Já s poslední taškou, Eliška s bedýnkou a morčetem, Evka a Verča s klecí a Bohouškem. Chlapi na sebe nevěřícně zírali. Když je však míjely holky s klecí a cvrlikající korelou, jeden z nich ledabyle prohodil k druhému: " Ty vole, to bych chtěl mít doma!"