Z podnájmu trvalé bydliště

    V prosinci se stav naší smečky upravil z" bylo nás pět" na "už jsme jen čtyři". Nevyhnutelný odchod Haninky nás pár dní před druhým výročím jejího osvojení pořádně vzal. V prvních dnech  po jejím odchodu citelně chybělo její věčné plantání pod nohama, dokonce i probdělé noci, které nás provázely posledními měsíci, najednou dostaly úplně jiný rozměr a já bych dala nevím co za to, kdybych mohla zase uprostřed noci hladit její kožíšek a trpělivě čekat až zase vezme na milost svůj pelíšek.

   Osud tomu tak chtěl... sotva pár týdnů po Hančině odchodu začali jsme spřádat úvahy nad pomocí nějakému  dalšímu  psímu nešťastníkovi.  Nebylo jej třeba nikterak zvlášť hledat. Jednoho takového vídal táta denně na malém plácku u boudy firemního dvora. Zejména špatná chůze, vyšší věk  a nedostatek pozornosti páníčka spolu s  přicházející zimou staly se rozhodujícími faktory hlasujícími "PRO"  jeho přijetí do naší smečky. Jak jsem již dříve zmínila, psisko k nám ještě před Vánoci zavítalo na "rozkoukávací" návštěvu a sotva se překulil  rok, přijali jsme -my pacifisté- bojové plemeno (stafordšírský bulteriér) na ozdravný pobyt. 

     Různorodá smečka si brzy všimla, že dolní byt stal se náhle nedobytnou pevností, z níž  se linou podezřelé pachy a ozývají  neslýchané zvuky. V bytě, který jsme možná v budoucnu plánovali pronajímat třeba nějakému tolerantnímu studentíkovi, usídlil se NERO. Byla to pro něj jediná možnost bydlení , neboť svalnatý psí chlapík se svým pohybovým defektem nebyl by schopen vylézat a slézat všechny ty schody několikrát denně, nehledě k tomu, že všechny místnosti horního bytu jsou již psími nájemníky obsazeny. Už vidím, jak Michal ochotně přenechává Neroškovi své nóbl křeslo či Annie dělí se přátelsky o ranní piškoty. Díky dolnímu bytu však i tato zdánlivě neřešitelná situace  nachází své východisko. 

   Přestože smečka bydlí takto rozdělena, snažíme se ji postupně sžívat. První na řadu přichází Koky, která však při pohledu na horu svalů a vratům se podobající tlamu stává se rázem menší a menší...až je úplně nejmenší na celém světě. Když  však  neotesaný  Nero, psích společenských pravidel chování neznaje, Kokynčiny bázně nedbaje, radostně podivnými přískoky přiblíží se k malé černobílé cácorce, promění  se tato v lítou saň a s nakrabacenými pysky vyrazí proti  překvapenému otravovi. Ten se pod energickým nárazem cácorčina hubeného tělíčka  na svých chromých nohou překulí jak žok. Pokud by někdo očekával, že se otřesené  zvíře pomstychtivě zvedne a připraví se ke krvelačnému ataku, velmi by se mýlil. Bulík  jen  nemotorně vstává a dobrácky pajdá dál za objektem svého zájmu.  Ani tentokrát mu však pšenka nekvete.  Kokyna mu rozhodně dává košem.

   Ani baronka Cherry  nemá pro  žíhaného krasavce s předimenzovaným hrudníkem pražádné pochopení. Jeho přískoková chůze vzbuzuje v  ní nedůvěru, takže i ona uděluje  uchazeči o přátelství  výchovnou lekci...k princeznám se přece nečuchá...!!!

   Annie byla vždy při sžívání s novými členy smečky postrachem. Je rozmazlená a nehodlá se o svou lety budovanou přízeň s nikým moc dělit. Neustálým přibíráním nových členů smečky jsme ji však "obrousili" natolik, že dnes už víme jistě, jak se  zachová , pokud jí nový nájemník "nesedne". Bude na něj hulákat, s  čírem na zádech na něj (pravděpodobně neslušně) pokřikovat, ale útok se konat nebude. Na to je Annie srabík. To nám pomohl ověřit Michal, když na jednou příliš si dovolující kelpií dámu  zareagoval "nasertivně" a jednoduchým, ale vše vypovídajícím chvatem ji  zneškodnil. Tedy rozumějte...dostal ji na lopatky. Holka z toho byla pěkně vykulená a pokorně se stáhla ze svých rádoby dominantních  výšin. Michal už za půl minuty o ničem nevěděl a s Annie fungoval jako by se nikdy nic nestalo. Zlatá povaha :-). 

   Soužití Neroška  s Michalem funguje asi tak. Michal moc dobře ví, že v jedné části domu bydlí psí kolega. Záměrně neuvádím nepřítel, či rival. Takto to Michal nechápe. Bere ho  prostě jako člena smečky. Přes Michalovu vcelku vyrovnanou povahu (není to žádná krvelačná bestie, nebaží po boji, netouží nikoho zneškodnit ani mu uštědřit lekci), obáváme se však  Neroškovy úpornosti, s jakou přistupuje ke všem svým novým psím přátelům.  Za svůj devítiletý život  totiž nepoznal snad jediného  psího kamaráda, proto je jak v Jiříkově vidění, když jich má kolem sebe rázem tolik. Je to opravdu (bam)bulík v chování  v psí společnosti. Nějaké to neomalené drcnutí do našich psích slečen  už jen v klidu přecházíme..však ony si to holky vyřeší...drcnutí do Michala  prožíváme ale plni očekávání dramatického vývoje, který jakožto pacifisté na slovo vzatí snášíme jen velmi nelibě. Úzkostlivě tedy střežíme všechna jejich vzájemná setkání a jsme v absolutní pohotovosti připraveni k řešení (ne)-předvídatelných situací. 

     V prvních týdnech bydlení lehává Nerošek v pelíšku mezi dvěma válendami. Na třech dekách a vyhřívané podlaze zde má oproti svému starému bydlení v nezateplené boudě doslova saunu. Náležitě si ji užívá. Dokonce se ani nebouří, když jej opouštíme a jdeme do našeho bytu. Brzy zjistil, že naše návštěvy u něj jsou více než časté. Páníček zde chodí dopoledne pracovat, panička odpoledne poslouchat audioknihy a připravovat se na on-line vyučování, mezitím je vypouštěn do svého soukromého výběhu s boudou. Přesto snad pod vlivem známého :"S jídlem roste chuť" projeví  čas od času svou nespokojenost specifickými hlasovými projevy, které vzbuzují reálné podezření, zda v jeho  svalnatém těle nekoluje nějaké to procento kozí krve.Štěkomekacího psa přicházejí  nenápadně okukovat vřesinští spoluobčané. 

Každopádně se Nero stává právoplatným členem naší různorodé psí bandy ( kulhavým banditou) a plnou měrou se zapojuje do psích lumpáren. Ale o tom zase příště :-).