ZAMYŠLENÍ

     Když jsem se rozhodla, že si cíleně opatřím hendikepovaného psa, nedokázala jsem si dost dobře uvědomit, jak obrovský nápor na psychiku to znamená. Radostné okamžiky se zvířetem jsou jako hvězdy na temném nebi jeho nelehkého osudu. Cítíte soucit, když vidíte, jak takový pes žije. Máte denně na očích jeho postižení, ale zároveň i jeho odhodlání prožívat vše tak jako ostatní. Bylo tomu tak u bezoké a hluché Hanky i u chromého Neroška. Nero, narozdíl od Hanky, plánovaný nebyl. Avšak jen co se Hanička nastěhovala do hrobečku na zahradě, její místo okamžitě zaplnil. Tak trochu náhoda...nebo osud? Jako bychom toho pohledu na Haniččino utrpení neměli dost.

      Museli jsme vnitřně strávit fakt, že stav našeho nového chromajzlíka se nebude zlepšovat, ba právě naopak. Prognóza úplného ochrnutí je v horizontu měsíců nebo týdnů...? Když se ale podíváte do jeho hrdých, laskavých očí, vidíte, že to rozhodně nezabalil. Jeho svalnaté tělo se ráno s velkým (a stále větším) úsilím pere s neposlušností zadních nohou, stále častěji mu v tom musíme pomoct. Propajdá zahradou a poté odpočívá buď ve "svém" bytě nebo na ohraničené části pozemku. Ne, aby byl diskriminován, nýbrž proto, abychom  zamezili velkému  trajdání po terénních nerovnostech. Nero však toto omezení jako diskriminaci chápe a často se hlasitě ohrazuje nespokojeným pobafáváním.

      Letní období skýtá Nerovi možnost pobývat velkou část dne  společně s páníčky a smečkou na zahradě pod pergolou. Jsou to chvíle, kdy na něm lze pozorovat, jak je šťastný. Stačí mu k tomu naše přítomnost. Protahuje laškovně své zdravé tlapy, lehá si na bok, zadní nohy po jógínsku  zanechává v neskutečných polohách, chňape nám po rukách a slastně si vychutnává naše ňuhňání. Nelze se na něj zlobit ani tehdy, když z návalu radosti prokousne Dominikovi balón.To jsou ty radostnější okamžiky. 

      Únik moči a stolice už tak radostný není a to zejména pro nás. Posunuli jsme však svou hranici tolerance, protože tahle psí duše si to opravdu zaslouží. Přebalujeme, věčně pereme a vymetáme. To ale není, co by nás trápilo nejvíce. To se dá zvládnout, ať si každý myslí, co chce. Díváme se denně na jeho stále větší namáhavé úsilí přesunovat se, používat nohy. Zhoršuje se.  Trápí nás ta obrovská zodpovědnost rozpoznat  v pravou chvíli onu pomyslnou hranici mezi životem a smrtí, zachovat se tak, jak to pro našeho přítele bude nejlepší. Zatím čteme z jeho dobráckých očí touhu žít, radovat se z dobrého žvance, užívat si nekonečné mazlení...Ale...přijde snad nějaké znamení, které napoví, že už je ten pravý čas...? Přinese nám něco odpověď na naše nevyřčené otázky?

    Rozhodnutí o křehké hranici mezi bytím a nebytím psího přítele je černou můrou každého opravdového pejskaře. Zodpovědnost za volbu však neseme jen my sami. 

    Děkuji životu za roky společné cesty s dvěma hendikepovanými psy. Mnohému mne naučily, ale také hodně psychicky vyčerpaly. Není-li člověk úplný tvrďák, semele ho to. A to nejsme na konci. Kéž bychom ještě dlouho nebyli.