ŽE SE NIC NEDĚJE...?

      Úbytek mého literárního vyjadřování v posledních měsících by mohl snadno vést k dojmu, že se u nás vlastně nic neděje. Kdo mě zná, ví, že toto zdání klame a důvodu odmlky s jistotou přichází na kloub. Děje se toho tolik, že  nenacházím potřebný časoprostor a nerušený klid k tomu, abych veškeré dění mohla náležitě vylíčit. Dnes ...v krátké pauze mezi dvěma akcemi tak alespoň začnu.

      Rok 2021 je pro našeho služebně nejmladšího člena smečky - Nera - rokem velkých změn. Jeho život se od základů překopal. Jestliže byl v prvních dnech nového života trochu nejistý, co se s ním děje za změny a reagoval ostýchavě, po necelém půlroce už nenechá nikoho na pochybách, že se s novým životním stylem naprosto ztotožnil. Ve svém bejváku se neupejpá. Zpočátku se skromně krčil na dekách, které jsme mu ustlali na zem mezi postele, to však jen přesně do chvíle než mě viděl lehat do měkkých prachových peřin na pohodlné válendě. Toho dne si postel vyzkoušel prvně. Na deku se už po tom zážitku nikdy nevrátil. Co na tom, že polochromé nohy jen s velkým úsilím vytahuje svým předimenzovaným hrudním košem. Ta trocha námahy mu za božské pohovění na matraci určitě stojí. 

      Dvakrát denně se na něj usměje miska granulí, dlouhou chvíli mu zpestří čmuchací kobereček, procházky po zahradě nebo pobyt v "jeho" hlídací zóně. Páníček mu obden dopřeje i pocourání po vesnici. O tři domy dále si našel svou jedinou kamarádku - Irmu. Štěně tollera kupodivu bez bázně vyráží vstříc dovádivým hrám rozložitého svalnatého hafana. Nero, pln náhlého štěstí z nově získaného přátelství nedopřeje svému nemocnému tělu žádného šetření. Poskakuje energicky kolem sličné fenky, přátelsky klape svou tlamou jako vrata až se Irmina majitelka tiše modlí za zachování jejího nadějně mladého  života. 10 minut naplno prožité hry však má pro Nera své důsledky. Nemoc spolu s dosaženým věkem kmeta a úměrně  vydanou energií vykonají své. Dědek prudce oddychuje a s nohama zkroucenýma pod těžkým tělem vybírá si svůj odpočinkový čas. Snad by si ho vybíral dodnes, nebýt tátova "servisu", v jehož rámci odnáší vyšťávené zvíře do domácího prostředí. I když se docela nadře, vítězí v nás dobrý pocit, že má náš bojovňák kamarádku. Jedinou.

     Pomalý návrat k normálnímu (rozuměj neomezenému) žití přinesl i obnovení téměř již zapomenutých aktivit jako je přihlašování na tréninky a závody. Jakožto antizávodní typ plánovala jsem jen velmi pozvolný nástup na závodní pole. Leč jak známo...člověk míní - život mění. Ve výsledku jsem se nějak neudržela a přihlásila se na závody v celém širém okolí a hlavně každý červnový víkend. Snad ve snaze postavit se své závodní nechuti čelem.

      Jako první jsme s Koky zamířily do Modré. Trojzkoušky měly prověřit jak mou kondici, tak i paměť, která mě už vícekrát zradila. I tentokrát, po dlouhé době jen chabého trénování, byly obavy na místě. Koky se do auta ládovala s evidentní chutí, lačna jakéhokoliv trdlování. Netušila, že jsem se v noci příliš nevyspala, očekávala od mě důstojný svižný výkon a spolehlivou navigaci. Mě svazovala tréma. 

      První parkur se až na záludnost s tunelem v samém závěru tvářil mile. Napálily jsme to hned od první překážky. Povedlo se Áčko, trvala jsem na předpisové kladinové zóně, náběh do slalomu také nebyl problém. Bohužel jsem před obávanou obtížnější částí nedokázala dostatečně rychle uhnout z outu skákající Koky a tyčka šla k zemi. Tak ač pěkný a rychlý výkon a druhé místo, zkouška vyšla naprázdno.

      Druhý parkur byl také pěkný. Prošly jsme ho však s odskočeným Áčkem a náběh do slalomu za dálkou nám také o jednu tyčku unikl. I přesto jsme skončily druhé. Ani ve třetím běhu se nám nepodařilo doběhnout s čistým štítem. Kolem poloviny parkuru padla laťka a tak jsem v klidu opravila nezastavenou zónu i za cenu disku. Závody mi ukázaly, že Koky je rozhodně skvělý týmový hráč. Poslední zkoušku do trojek  jsme nezískaly,  výsledek přesto  potěšil. V součtech jsme si odnesly druhé místo. 

     Rozvolnění nám také umožnilo i několik vystoupení pro děti. Začalo to vystoupením pro družinu naší školy, pokračovalo ukázkami na slavnostním otevření agi hřiště ve Vítkovicích a přehlídkou psích kousků v rámci oslav Dne dětí na Skalce u Poruby, za pár hodin máme potěšit dětská srdce na Dni obce v Řepišti.

  Abych to všechno zvládala, je třeba popracovat i na své fyzické kondici. Tak pracuji :-D.  Ale o tom zase jindy.