ZNEUZNANÁ UMĚLKYNĚ

         Že je australská kelpie velmi svérázné plemeno, o tom žádná. Nejen že dokáže překvapit na jakémkoliv poli psího sportování svými výkony a nasazením, je také výborným společníkem, se kterým se slovo „nuda“ stává jen prázdným pojmem. S kelpií zažijete spoustu legrace, faktem ale zůstává, že abyste tu její legraci dobře „strávili“, je třeba vlastnit smysl pro humor, neboť toho má kelpie přehršel. Dokážete se tak lépe povznést nad všechny její vykoumané a promyšlené lumpárničky, dokážete ji i přesto milovat právě pro jeji chytrost, či lépe vychytralost, oceníte tu náhlou barevnost života a hlavně...nestíháte stárnout. Prostě jen stále něco řešíte a...nestárnete :-).

       Naše Annie přišla s touto luxusní výbavou do mého života a není snad dne, kdy by mě něčím nepřekvapila. Krom fyzické výbavy– rychlosti, obratnosti a šikovnosti - jsme záhy mohli ocenit její sklony k výtvarnu. Umně opracovávanými předměty na poli řezbářství či modelování nás přesvědčila, že nadání plemene bude jednoduše všestranné. Okousané kusy nábytku se staly impozantními svědky jejího uměleckého zrání.

               Avšak nejen fyzický fond a výtvarné sklony jsou obdivuhodnými atributy plemene. Kelpie má i cosi navíc. Kdo slyšel naši kelpii „zpívat“, nepochybuje o tom, že má co dočinění s psím umělcem. Snad za to mohou geny její matky trefného jména Árie, snad jde o naprosto obecnou dispozici každého kelpiího jedince, nicméně impozantnost akustických projevů je nesporná. Hlasové etudy, jež nám od útlého mládí Annie předváděla, poukazovaly na vyložený talent. Ta barva hlasu…ta procítěnost…Není divu, že když na vycházce spustila nějakou tu „písničku“, Vřesina měla o kulturu postaráno. Úsek s plotem naší zahrady byl pro vřesinské pejskaře znamením zvýšené hlučnosti, proto se jej snažili absolvovat ve zvýšeném tempu. Pro Annie byla zase vždy „úsekem zpěvu“ cesta kolem plotu paní sousedky s retřívřicí Dájou. Právě zde byly “ árie“ podávány s tím nejemocionálnějším prožitkem.

                                         Umělkyně odpočívá

       Jsem si vědoma, že ne každý z vřesinských obyvatel musí být milovníkem psího zpěvu, proto jsem začala využívat okliku. Ze zahrady zadní brankou přímo na pole a pak hurá do lesa. Roky se Annie s tímto řešením bez problémů vyrovnala. Ač zpěv milovala, v zájmu spokojenosti své paničky se dokázala hlasových rozcviček na cestě mezi domy vzdát. Čas od času si v lese trochu zajódlovala, to když na ni z větve nějaká ta zlomyslná veverka dělala dlouhý nos, ale jinak se příliš k lesnímu dění nevyjadřovala. Sotva však minula desátý rok svého života, rozhodla se zapracovat výrazněji na své pěvecké kariéře. Tak jak ji dříve nechávali zajíci a srnky v bohorovném hlasovém klidu (o tom pohybovém to již tak neplatilo), dnes cítí potřebu k nim významně promlouvat (rozuměj – "prozpěvovat"), jejich kroky či skoky komentovat a pěkně od plic jim vyčinit za to, že nám tady svými pachy křižují cesty při poklidné relaxační procházce.

         Když se Annie pustí do „zpěvu“, položí se do něj natolik, že přestane vnímat okolí (paničku) a procítěně šroubuje své hlasivky na nejvyšší volume. Kdyby byly otevřeny hospody, jistě by se v těch vřesinských probíralo, že ve zdejších lesích začal řádit Hejkal.

                    VE VŘESINSKÝCH LESÍCH PRÝ STRAŠÍ HEJKAL

         Nedávno při procházce, když si zase Aninka tak trochu prozpěvovala, potkaly jsme myslivce s flintou na rameni. Vypadal velice překvapeně. Důvěrně mi sdělil, že když zvuky linoucí se s Andulina hrdla zaslechl, vydal se za nimi s jasným cílem osvobodit nemilosrdně v lese odložené zvíře. Ale teď hledí jako blázen…povykující pes není vůbec opuštěn. Nezdržovala jsem ho ani sebe vysvětlováním uměleckých sklonů mého psa a tak jsem se jen omluvně usmála a se zpěvačkou odcházela hlouběji do lesa. Je přece všeobecně známo, že umělci zůstávají občas nepochopeni.

UKÁZKA HLASOVÉ ROZCVIČKY KOLORATURNÍ SOPRANISTKY ANNIE  zde