DAVID A GOLIÁŠ

Osoby a obsazení:

Goliáš - "já" Eva

David - klíště obecné

Jak je mému širokému okolí známo, je pro mě les něco jako útočiště, oáza klidu, radosti...místem duševního povznesení a lázněmi všech smyslů. Z lesa je snad nejvíce mých fotek a příhod. Nezapomenutelnou je pro mne třeba NETRADIČNÍ SETKÁNÍ nebo LES - OÁZA KLIDU...každá v sobě nese spoustu emotivních vzpomínek, nejvíce těch úsměvných. K přírodě se snažím chovat s úctou a pokorou. Vedu k tomu i své žáčky. V čem se však rozešlo mé pedagogické slovo s činy, dovedlo mě dnes tady - na infekční oddělení Fakultní nemocnice Ostrava.

   Abyste tomu rozumněli, děti ve škole s vysoce vztyčeným prstem (brýle na špičce nosu, což dodává přísnějšího vzhledu) varuji před jedním malým "Davidem" - miniaturního vzrůstu avšak maximální nebezpečnosti. Budovaný vzorec chování v capartech upevňuji při každé příležitosti. Jsou  ve fázi, kdy bez repelentu snad vůbec nevycházejí z domu, ti starší si jej preventivně fouknou pod paži místo deodorantu...ať má pančelka klid. Kdyby jen věděli, žáčci moji, jaký ignorant je toto učí...

     Ač vlastníme doma repelentů hned několik, včetně přírodně vyrobených ( lahvičky a sprejíky stojí hezky srovnané v koupelnové polici). Při odchodu do lesa však překvapivě nesáhnu do řady lahviček a neobléknu se do aerosolového ochranného šatu, nýbrž jen lehce tělovým parfémem vytvořím na triku dvě voňavé skvrny. Celé dlouhé roky jsem voňavá, leč absolutně nechráněná...až si mne jednou malý "David" vyhlédl. "Ale , ale...tady jedna neukázněná...tak to se na ni podíváme...! Otočí se, prakem zatočí...a jakej byl "Goliáš"...?

          Jarní sluníčko začalo rozehrávat svůj předletní koncert. Posezení na zahradě za soumraku a stále se prodlužující den nám přinesl směsici těch nejúžasnějších pocitů. Můj podvečerní klid byl odměnou za neskutečný nápor po celé dny. Ve škole znamená červen jeden z nejzáhulovějších měsíců. Vyplňování lejster, schůzování, porady, vysvědčení...ale také odpolední vycházky, tréninky, domácnost...Co mě však dokonale porazilo, byl víkend, v němž se spojilo víkendové hlídání vnoučka a vystoupení na Dni obce ve Vřesině. Nakonec se vše podařilo, ale místo, aby ze mě vše spadlo, překvapivě jsem večer odmítla oblíbené tataráky s česnekem, cibulí a pivem, což zdálo se být více než podezřelé, neboť tuto kombinaci já k smrti ráda.  Vlastně v celé lednici nenašlo se nic, co by mě k večeři zaujalo. Tím začalo čtyřdenní období naprosto dobrovolné hladovky. Pomyšlení na jakékoliv jídlo mi zvedalo žaludek až ke stropu. 

    V pondělí mne horečka a silná bolest hlavy vyhnala  k lékaři. Odběry a hybaj domů ležet...! Mé lože dalo by sa nazvat "Záhořovým". Místo odpočinku a osvobozujícího spánku přišly jen bezesné noci s nesnesitelnou bolestí hlavy. Teplota se snažila vytlačit rtuť teploměru až k nebeským výšinám. To už se rodinka na mě nehodlala dívat. Evka žhavila linky k obvodní lékařce a ta teprve na tento popud nahlédla do výsledků mých odběrů. Zhrozila se a už jsme s Evkou  balily nemocniční zavazadlo k hodpitalizaci. 

    V nemocnici jsem pobývala za svůj život přesně čtyřikrát. Prvně hned po narození, v dětském věku pak jeden den, kdy mi trhali krční mandle a pak v době dvou porodů. Tento, pátý, pobyt jsem se snažila usmlouvat. Škemrám, a oroduji za domácí léčbu. Prosím, slibuji...avšak marně.  Korpulentní paní doktorka mi mezi záchvaty kašle vysvětluje, že není radno si s tímto stavem zahrávat a šup se mnou na pokoj. Odcházím "jak spráskaný pes". Se zděšením zjišťuji, že má chůze stala se velmi vratkou.Pohled rozostřen, slova přichází z daleka...

    Je podvečer. Můj nový pokoj mne přivítá dokonalou čistotou. V noční košili přiměřeně o 5 čísel větší než je  to moje, uléhám na erární postel a jsem ráda, že jsem ráda. Nejsem ráda dlouho. Přichází sestřička s bodacími proprietami a ne úplně mistrnně bodá. Z ruky mi trčí kanyla. Chce se mi spát. Do pokoje však lišácky nahlédne  lékařka, která mne přijímala. Spiklenecky na mě mrkne: "Tak jdeme na tu lumbální punkci!"

   Výkon tento budu si na věky pamatovat. Bodnutí jehly do páteřního kanálu nad bedry a vysosnutí části vzorku, to je  zážitek nad zážitky! Přežívám. Dvě hodiny na břiše už jsou jen pomyslnou tečkou za nepříjemným zážitkem.

    Ráno je tu stěhování. Sestřička se zřejmě špatně vyspala. Není vlídná. Cestujeme úzkými chodbami, narážíme do stěn, přičemž hrnek s čajem, který jsem si neprozřetelně zapomněla odložit, zaznamenává "vlnobití". Obávám se, že nešťastné vyšplouchnutí vyvolalo by u zakaboněné sestry značnou nevoli. Vyrovnávám drncání a už jsme na mém novém pokoji. Mám sousedku. 

   Paní Helena, jak se záhy představí, je sympatická sedmdesátnice, sdíljící stejnou diagnózu jako já. Klíšťová encefalitida. 

Dny ubíhají ne příliš rychle. Nebýt neustálých kontrol, odběrů, vyšetření a jídel, bylo by to k nepřežití. Volný čas využívám ke spánku, četbě a také k vykecávání s paní Helenkou. Abych se dostala co nejdříve domů, dám se do tréninku  cviků, které po mně chtějí lékaři několikrát za den. Snažím se po slepu  mistrnně trefit nos. Trénink shledávám nutným, neboť cesta k nosu nezdá se tak úplně přímočará.  

   Starost mi působí špatná řeč. Mluvím nepřirozeně pomalu, obtížněji vyslovitelná slova nevyslovím a slovník se mi zúžil natolik, že jen ztěží hledám ta sprtŕávná slůvka.  Představa, že by to tak snad mohlo zůstat, je sice docela úsměvná (škola: "Do...brý....den, dě...ti"...a zvoní na přestávku) nebo cvičák: " Ko...ky...pojď. Koky za třetí překážkou čeká na další povel. Na řadě je lávka. Popletena však poveluji tuneeeeel...atd.), ale mě vyděsí. S takovým stavem se prostě nelze smířit. Půjdeme do boje.

PANÍ HELENKA

Jak jsem již zmínila, paní Helenka je  bodrá žena, která si moc ráda povídá, což pro souseda introivertního zaměření (mě) není zas taková výhra. Vyslechnu si podrobnou historii jejího rodu do třetího kolene a poté donekonečna probíráme náš zdravotmí stav, jak se nám spalo, jak se nám s..., jak nám chutnalo, zda dost či málo...Na druhý den jsem zjistila, že paní Helenka je duševně založený člověk. Ne, že já bych nebyla, ale ona je kdesi "výše", kde já zdaleka nedošla a kdo ví, zda vůbec kdy dojdu...Z našeho nevinného rozhovoru jsem najednou počala tápat...ztrácet se. " Všichni polotikové nejsou už živí. Jsou to klonové. Jsme v procesu obnovy světa...na Zem sestupují vesmírné myšlenky, které nás obrodí...zachrání. Na Zemi sestupují vesmírní učitelé a budou nás učit nově žít....až se dostanu z mého dočasného vězení, potkáme se a já spustím o klonech a zachráncích z nebe, nepřičítejte to, prosím, následkům nemoci. Bude to jen dočasný důsledek celodenního kontaktu s paní Helenkou. Člověk se rád poučí a dáma byla v tomto směru vskutku odborník na slovo vzatý.

JÍDLO

Nemocniční strava bývá v drtivé většině případů centrem přímo bombových útoků na její kvalitu. Osobně se domnívám, že hodnocení je ovlivněno zdravotním stavem pacienta. Dokud mi vysoké horečky huntovaly tělo, pak ani jídla, která běžně a s chutí dlabu, nepřináší požadovaný účinek. Naopak už druhý den se přímo raduji z dvou marmeládových šátečků přes celý telíř- Vedle hrnek horké bílé kávy...no, co si může člověk v této situaci více přát...! A co teprve, když si u jídla pěkně otevřu velké křídlo okna a k snídani mi zavane svěží letní vánek. Vyvane všechny ty dezinfekce a pohled k nedalekému lesíku má své tiché kouzulo. ne vždy jsou snídaně takto královské. Vlastně většinou ne, ale ani chleba či houska s kelímkem sýra nebo pomazánky mi rozhodně chuť nezkazí. Představa, že jsem odchodu domů zase o kousek blíže, mi úplně postačí k radosti a to s jídlem vskutku jakýmkoliv.

Jako by v nemocniční kuchyni tušili, že se Panáčová hrabe z nejhoršího a nechutenství zůstává v "propadlišti dějin". Po tři dny vystřihli obídek "eňo - ňuňo". V mých útrobách tak bleskurychle zmizela výtečná svíčková, ryba na másle a luxusní čína. Nemohu než do nebe vychválit místní kuchařský personál. Strava obstála na jedničku.

DOMŮ

Konečně nadešel den velké vizity a toužebně očekávaného ortelu, tedy, že mohu opustit brány nemocničního prostředí a hybaj domů.  A dál už to není zajímavé. Doma jsem další 4 dny ležela jak placka, protože dobře mi vůbec nebylo. Ani za nic na světě bych nepřiznala, že jsem měla raději ještě zůstat. Zvířena kolem mne má na mě uzdravovací vliv.  

 Celá tato anabáze má přece jen jednu výhodu. Mám údajně doživotní imunitu na klíšťovou encefalitídu. Ráda bych věc uzavřela a začala konečně pomalu zatěžovat procházkami a třeba lehkým výklusem. To bych sebou ale nesměla praštit na mokré podlaze a poškodit si ramenní kloub pravé ruky. Tu momentálně nedokážu plnohodnotně používat. Nevím, zda mohu řídit, že nemohu běhat a ukazovat na parkuru vím docela jistě :-(. Aby toho ještě nebylo málo, při vaření oběda jsem si ukrojila kousek bříška palce levé ruky. Na červen 2022 si prostě budu pamatovat. 

PODĚKOVÁNÍ

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Souhlasím s tím, i když ťukat do klávesnice pochroumanou a bolestivou rukou není fakt žádný med. Na druhou stranu se vše děje z nějaké příčiny. Řada z vás mi psala soukromé zprávy a zajímala se o můj zdravotní stav. Kápli jste na to, co si také myslím, totiž, že šlo o znamení, které mě hodlalo v hektičnosti mého žití trochu přibrzdit. Budu o tom přemýšlet. Teď vím, jak skvělé lidi mám kolem sebe a jsem za to vděčná. Ale to opravdu největší poděkování patří mé skvělé rodině. Obě dcery mi dopřály tu nejlepší péči, spolu s tátou se o všechno postaraly, vše zařídily, všichni mě navštěvovali v nemocnici a starali se, abych se cítila co nejlépe. A to je to nejlepší poznání,  ta největší výhra. Vlastně Ti děkuji, "Davide"  :-)