Les - oáza klidu

  V období sychrava, blátiva a celkového nevlídna les "bouchá šampáňo" na oslavu dočasně získaného klidu od všech těch lidských a psích otravů. Může si žít svým tichým lesním životem, aniž by se musel vyrovnávat s nejrůznějšími návštěvami. Na lesních pěšinkách se pak bezstarostně promenáduje zvěř, ukusuje si z povadlého býlí nebo hoduje na dobrotách připravených myslivci u bohatě prostřených krmelců a kališť. Pejskaři zde v těchto nevlídných  dnech procházejí jen poskrovnu, vědomi si náročnosti klouzavého terénu a tak raději obšlapávají rybník a berou za vděk procházkám po louce. Také naše kroky šlapaly poslední dobou více po loukách než lesním porostem. Krom absence bláta skýtá louka výhodu možnosti zaregistrovat případný pohyb zvěře v předstihu před psy a včas tyto zajistit proti zdrhnutí. Jenže les je les a tak mi po nějaké době začal naléhavě chybět. Táta mi odmítl dělat doprovod se slovy, že nechce po procházce vypadat jako prase, a tak zatímco on si lebedil v teple a suchu domova, já odhodlaně zamířila na svůj oblíbený lesní okruh. Psiska se změnou směru procházky okamžitě pochopila, že dnes nebudou odbyta půlhodinovým skotačením na louce, dnešní procházka slibovala daleko více. 

    Už cesta přes pole přinesla ohlas v podobě Andulčina nadšeného běhání, číhání a myšičkování. Podle nadšení, které pole u Ann vyvolává, mohla by být z fleku tato kelpie přejmenována z australské na polní. Také zbarvení, tvořící s tímto terénem téměř dokonalé mimikry, by s názvem korespondovalo. Co přišla Cherry, pociťuje Ann však jisté omezení. Cherrynka totiž v dobrém úmyslu chce se zapojit do hry a nadšeně vbíhá Andule do cesty, nezřídka dochází k prudkým střetům. V tomto ohledu nelze Ann upřít andělskou trpělivost, neboť  ani za ten nejtvrdší bodyček nenásleduje "likvidační" trest. Maximálně nahodí na hřbet "dikobraza" a s hlasitým funěním ji obchází dokola.

                        Bláto...bláto...bláto...bláto...bláto...bláto.......

   Les nás vítá cvrlikáním ptactva a jemně parfémovaným ozónem. Naprosto nepoeticky však působí nevzhledná bažina po celé délce cesty, kam až oko dohlédne. Se svými gumáky na nohou odhodlaně ťápu klouzavým terénem. Holky jsou nadšeny. Okamžitě  je napadá zápas v bahně a pouštějí se do boje. Přechází mě humor, když si představím, jak se s nimi následně potrápím ve sprchovém koutě než je zase dostanu do původní podoby. Ženu je od sebe...hybaj se kochat přírodou! A holky se skutečně kochají. Cherry se mi už nedrží za zadkem, jako dříve, nýbrž po vzoru Annie,  rozšiřuje okruh odbíhání, takže musím často volat, abych se ujistila, že netropí nějakou neplechu. Stále ještě dbám, aby pohyb Cherry byl  "piánko", rozhodně netoužím řešit nějaké další problémy s páteří. 

      Ujdeme sotva 200 m a nad hlavou zaslechnu hlasy divokých kachen. Řvou tak, až se obě holky zastaví a čumí v hlubokém záklonu na jejich letovou produkci. Kdo ví, mají-li z té podívané v této chvíli zážitek více estetický nebo inspirující k lovu. Jak tak o tom přemýšlím, cosi blízko mne zašustí. Jako kdyby  se ke mně někdo rychle blížil. Poplašeně otáčím hlavu za zdrojem zvuku a rázem mám jasno. Početné stádo srnek rozhodlo se  ve stejné chvíli jako my  využít tuto lesní cestu ke svému přeběhu kamsi. Obě psice se musí "štípnout do tváře", aby uvěřily, že se jim toto nezdá. Na dvě sekundy ztuhnou a pak to začne. Cherry s vykulenýma očima rozkmitává své medvědí tělo do výrazně "nadrehabilitační rychlosti", hlas ladí do nezvykle vysoké tóniny a mizí v houští. Annie naštěstí uposlechne a nechává se zajistit vodítkem. Ovšem to v ní vyvolává doslova zběsilost. Kdo někdy slyšel kelpií řev, ví, o čem mluvím. Zvuk, který se jí dere z hrdla, může náhodnému návštěvníku lesa připomínat Hejkala, sadistickým zločincem právě vražděnou oběť  nebo projev blíže neurčené příšery z temnot. Také já křičím a pískám, jak jen to jde, abych přivolala zpět Cherry, jež v pominutí mysli míhá se mezi stromy spolu s bílými prdelkami srnek. Celé toto představení mi připadá nekonečné. 

                                           Odsud někde srnky vyběhly

   Věhlasná lovkyně se asi po 10ti minutách pokorně přišourává, jazyk jí visí z tlamy, v očích jí jiskří a evidentně v očekávání  pochvaly, otírá o mě svůj vlhký čumoň. Zůstávám tvrdá a nasazuji: zaracha, zákaz večerníčku, brzkou večerku, chleba a vodu, domácí práce....Pěkně se nám vybarvuje, metrnice jedna:-D!!

                                              Metrnice  - jitrnice!

  Krom jednoho mého držkopádu a vytahaných rukou do asi dvojnásobné délky než před vycházkou, mohu hodnotit lesní procházku jako opravdu vydařenou.