NETRADIČNÍ SETKÁNÍ

Prázdniny jsou pro mne vždy příležitostí vyrážet častěji než kdy jindy na dlouhé lesní procházky. Ve zdejším lese máme už s pejsky několik tras různých délek i zaměření. Malý okruh lze rozhodnutím nezabočit na jistou lesní pěšinku prodloužit na okruh velký, dále je tu okruh zaměřený na koupání- tzv. rybníkový, pak také  houbařský, kopečkový  a několik dalších. Cestou potkáváme spoustu zvířat od srnek, veverek, zajíců, přes ježky, datly či sojky až po ještěrky a užovky. Adrenalinový zážitek nám před časem připravila horda divočáků, která se "převalila" přes cestu jako stádo bizonů...zem se otřásala, my s tátou stáli se zdřevěnělými nohami neschopni pohybu ani hlasu. Dokonce zkameněla tehdy i Andula, zřejmě si vědoma, že upozornění na sebe mohlo by znamenat ztrátu na životech. 

 Proplouváme tedy často tímto kouzelným lesním prostředím a já při zahlédnutí jakéhokoliv živočicha cítím, jak výrazně narušuji ten klidný lesní prostor svou návštěvou. Člověk by měl mít, ne-li pozvánku, aspoň pomyslné "přezůvky" a přinést přinejmenším bonboniéru či láhev vína. A samozřejmě chovat se jako na návštěvě :-D.

     Kocháme se tak zase jednou s Annie tím úžasným lesním královstvím, když tu vidím, jak Annie, která běží kus přede mnou, na cosi překvapeně zírá. Uši nastražené, nedůvěřivě se k "čemusi" přibližuje, aby vzápětí polekaně couvla. Zavolám si ji tedy k sobě, připnu na vodítko a k inkriminovanému místu se blížíme společně, bok po boku. Na travnaté lesní cestičce cosi leží. Opatrně pokračuji v cestě, Annie se do toho ani moc nehrne. Brzy zjišťuji, že ležící tělo patří selátku divokého prasete. Hejna much, která jej pokrývají, dávají tušit, že nebohé mládě to už má za sebou, avšak zůstávám ostražitá. Hlavou víří myšlenky. Co když je mládě zraněné? Matka nikde...bude třeba mu pomoct. Nabízí se jistá možnost. V kleci, kde zjara přebýval Jaroušek, mohl by přebývat "Kaňoušek". Ovšem rychle a důrazně tuto myšlenku potlačuji, byť připouštím  možnost netradičních zážitků. Vytahuji mobil a snažím se nebožátko vyfotit.

     Najednou ...zdálo se mi, že zvíře mrklo. Natahuji krk jako žirafa, nohy však zachovávám na místě v pohotovostním postoji. Být tak poblíž jeho "mamá" a vidět, jak paparazzi fotí její ňuňátko, jala by se mu uštědřit pravou kančí lekci. Sele mrklo znovu a pak ještě jednou. Pohyb vykázal i roztomilý rypáček, z něhož se rázem zvedlo mračno otravných bzučivek. Instinktivně jsem ustoupila vzad. Malý čuňoš zatřepal hlavou, zvedl se na všechny čtyři a rozvážně vykročil směrem od nás. Žádný zběsilý úprk před narušitelem  teritoria. Čuník odcházel znechuceně. Každou chvilku se otočil a jeho znechucený pohled hovořil za vše: " Co tu obejdujete, vy otravové, když mám zrovna siestu?" Mít čuník v té chvíli k dispozici ruce, proslulé gesto na naší adresu

bylo by na světě. 

     Zaujata pozorováním čuníka, opomíjím být ostražitá a uvědomit si důležité okolnosti, totiž že kde je mládě, bývá matka - jistě statná naštvaná bachyně, která už možná v této chvíli za mými zády vypouští z rozzuřených nozder ohnivé obláčky a nervózně hrabe kopýtkem v zemi, připravena zasáhnout svým rozběhnutým tělem nepřátelský cíl. Mě.  Polekaně se rozhlížím. Bachyně nikde. Ještě že čuňoš nechrochtne své "mami!". V tu chvíli by mi nebyly platné ani nohy pravidelně trénované na agi- parkurech. Tryskem preventivně vyklízím pole. Andula vycítí, že úprk není jen hra a přidává se ve stejném duchu. O přežití.

  Příhodu s malým kancem jsem všem líčila a všemi byla utvrzována v tom, jaké jsem měla štěstí, když nenarazila jsem na rozezlenou čuňouškovu mamá. Druhý den jsem zamířila do lesa znovu. Právě  se v lese začaly projevovat důsledky dvoudenních deštivých dnů minulého týdne. Rostly houby. Ty mě dokáží přitáhnou do lesa kanec- nekanec. Trasu jsem volila obezřetně jinou než předchozího dne. Vydala jsem se s Annie na velký okruh. Přibližně v polovině trasy se rozkládá malebná mýtinka, jejíž romantiku maličko narušuje nevelké "bahniště", či "rochniště" či jak se nazývá bahnité místo, kam myslivci dávají zvěři krmení (aby jej pak zákeřně picli z blízkého posedu :-(). Mýtinka pozvolna přechází v les a zrovna v onom přechodovém místě nacházím houbařský ráj. Desítky roztomilých voňavých "sameťáčků", jak nazývám úlovky z některé skupiny suchohřibů. Brzy mám plnou tašku. Vím, že na druhý den se sem znovu vrátím, protože prťavá houbová "miminka" nechávám láskyplně v tlejícím listí. Obracím se zpět a najednou se v mém zorném poli míhá nějaký pohyb. Bahništěm si to štráduje čuňoš. Opět se nepřerazí rychlým tempem, opět znechuceně otáčí hlavu po nás- vyrušitelkách, opět sám, bez mamá.  S malým čuňošem jsme se pak v lese setkaly i následujícího dne. Tentokrát mi dcera mohla dosvědčit, že to není jen přelud. O to více na něj musím myslet. Je to jasný sociální případ. Matka očividně nefunguje a evidentně ponechává své "dítě" napospas nebezpečí. Nezbývá než popřát prckovi, ať se s životem pere, co to dá. Jednoduché to určitě mít nebude :-(.