Běhu předvánočních dní dominuje tradičně místo proklamovaného svátečního klidu mumraj všech možných akcí. Letošní byl však ještě kapku mumrajovitější, bohatší  o radostné očekávání narození prvního vnoučka. Smečka byla v době kulminace předvánočního šílenství odsunuta na vedlejší kolej, což zvláště někteří jedinci nesli velmi těžce. Michal s Cherry situaci zvládali s trpělivostí sobě vlastní, Hanička, nevidouc ten kolotoč kolem sebe, fungovala s jistou noblesou, s "nadhledem" svých slepých očí, třeštiprdlo Koky a bláznivka Annie však okázale dávají najevo každým coulem svou absolutní nevytíženost. Ať už jde o provokativní přenášení věcí všeho druhu s převahou domácí obuvi, kterou kažou chvíli lezouc po kolenou usilovně hledáme, až po hlasité provokace nevidomé Haničky, která se ochotně přidává svým výrazným barytonem v přesvědčení, že ke štěkotu je evidentní důvod. Podezírám ty dvě psí ježibaby (Annie a Koky), že moc dobře vědí, čím páníčky vytočit a proto tak toužíc po odvetě za všechna příkoří nedostatku pozornosti činí.

    Z asistování u přípravy vánočních dobrot je vyloučena především Annie, jež se nezdráhá v nestřeženém okamžiku připravovanou mňamku pohotově ochutnat v jakémkoliv množství a také Koky, která zase nepřetržitě rozptyluje jakékoliv kulinářské snažení. A protože svátky jsou převážně o žranici a takřka nepřetržitém ládování, tráví Annie v izolaci ložnice poměrně dost času. Nepřichází tak úplně zkrátka. Pobyt jí zpestřujeme žvýkacími kostičkami a výběhem na zahradu, kde si hlasitě stěžuje na  páchaná jí příkoří. V hlavě se jí pozvolna rodí ďábelský plán, kterak páníčky alespoň trochu vytrestat. Když znaveni uléháme jsme na konci  náročného  Štědrého večera po klasických filmových Pelíšcích do těch svých, ďábelský plán Annie začíná.

   Nejdříve nás jako správná mstitelka nechává nabrat ten nejsladší spánkový rozjezd a pak ďábelský plán spustí. Ozve se ťukání drápků na plovoucí podlahu. Annie korzuje pokojem. Probouzím se. Annie stojí před mou postelí a hledí na mě se svatouškovským výrazem. I tu svatozář bych jí v té chvíli věřila.  Ona hledí a já jen ztěží roztáčím své polospící mozkové závity, abych odhadla, co po mně fena vlastně chce. Pohladím ji láskyplnně po hlavě, netušíc čertovinu, odkazuji ji na místo, kde poslušně odchází. Usínám. Annie nás opakovaně nechává  tak půl hodiny v sladkém snění a vyráží na další obchůzku ložnice. "Ťuk...ťuk...ťuk...," nese se pokojem. Táta přestává chrápat a registruje rušivý objekt. Jelimanovský výraz na Andulčině mordě jej neobměkčuje tak jako mne. Důrazně, avšak hlasem tlumeným, neboť ve vedlejších místnostech spí další rodinní příslušníci, odkazuje provokující psisko na místo. I tentokrát Annie poslušně ulehává na pelech. Deset minut spánku a drápky tu jsou znovu. "Třeba potřebuje trochu toho lidského tepla," pomyslím si. Přesunuji se na půlku postele a vstřícným gestem vyzývám Annie k ulehnutí vedle mne. Ann přesune své tělo na mou postel a místo aby se stočila do klubíčka a usnula, začne provádět hygienickou údržbu svého řitního otvoru, čímž mne utlačuje i na zmenšeném prostoru. Hygienu nekompromisně ukončuji, fena ulehne. Pět minut zdá se situace takto nevýchovně vyřešena. Poté Annie slézá z lóže a jde "stepovat".

     V té chvíli už jdou všechny ohledy na němou tvář stranou. Psí spratek je přesunut do klece v rohu místnosti. Uspokojeni přesvědčením o zvládnutí situace se znovu propadáme do spánku. Jak lze správně vytušit, neprobíhá dlouho. Vynalézavá Annie začíná na mříže klece vybrnkávat "klecové blues". " Já vám dám spokojeně zařezávat! Za všechna ta příkoří budete potrestáni!" Střídavě Andulu okřikujeme, později na klec přistávají i roztodivbné předměty, ale umanutá psice si vede svou. Vstávám, vypouštím zvíře z klece a posílám jej balkónovými dveřmi do tmy. Než si Annie provětrá palici, uléhám na postel, abych těch 5 - 10 minut vyčkala než se škrábáním na dveře bude domáhat vstupu. Chci už opravdu spát, proto se snažím urychlit Andulin návrat domů tichým voláním od dveří balkonu. Reakce nulová. V tújích to zašustí, ale Annie se neobjeví. Zdá se, že si chce užít  "Štědrou noc". Napadá mě, že bych jí nejraději opravdu "uštědřila" několik výchovných šťouchanců, ale na vyběhnutí do sychravé noci nejsem připravena. 

    Když se Ann nevrací už půl hodiny, rozhodne se táta vyrazit na obhlídku zahrady. Pídí se po nějakém zdroji světla, který by mu pomohl pohřešovanou kelpii nalézt. Jelikož v ostatních místnostech spí příbuzenstvo a baterky jsou uloženy právě tam, musí vzít zavděk elegantní žluté svítilně v podobě lucerničky.

V prvních chvílích dne 25. prosince tak v krátkých pyžamových kalhotech a pyžamu s krátkými rukávy vyráží na obhlídku okolo domu. Lucernička vydává jen slabý svit, avšak tátova produkce po zahradě je impozantní. Doslova v roli svatojánského broučka svítí do všech tmavých zákoutí zahrady až v jednom z nich nachází Annie. Pobaveně na něj hledí a po dostatečně dlouhém provětrání poslušně plní povel "Domů!" Je zavřena do klece, kde má zpytovat svědomí přemýšlením o své nápravě. Z "boje" však vychází jako vítěz. Svým tichým pokňukáváním nám zpestřuje noc až do samotného rána. Dosahuje svého. Jen co vstanu, beru Andulu na několikahodinovou procházku, abych ji to přehlížení maličko vynahradila. Oceňuje to a věnuje nám klidnou sváteční noc.

     Tímto nadpisem mohlo by se pyšnit snad letošní léto, avšak použitelný je také pro mne a Koky, jak posléze uvedu. Sotva jsem dala svůj rozbolavělý hřbet trochu do pořádku, otrnulo mi a s vervou jsem se pustila do dohánění všeho, co jsem za dobu své rekonvalescence zanedbala.  Rádoby ohleduplně ke svému zdraví jsem poletovala po cvičáku či hale a pilovala s Koky její hbité skoky, náběhy do slalomu či zónu, až máme "fazónu" na přihlášené závody.
     Začala být zima a tak jsme si na krásné období letních teplot zavzpomínali na závodech v obci příznačného názvu "Horka". Závody koncipované jako trojzkoušky přitáhly mnoho nauráckých kolegů. V zázemí parkuru jsme vytvořili malý Naura "kotel", z něhož jsme jednotlivým závodníkům upřímně fandili. Zřejmě kvalitně, neboť nebyl snad nikdo mezi námi, kdo by odjížděl z Horky posmutnělý. Vědomi si moudrého " Nemusí pršet, stačí když kape", hřálo nás u srdce i dílčí vítězství nad nepřítelem v podobě houpačky či pomalé rychlosti.

    Program postavil na start jako první zkušené trojkaře. V elitní skupině jsme měli své zástupce a ti rozhodně ostudu neudělali. Na zajímavých běhavých parkurech pana rozhodčího Havlíčka si to svištěli tak, že přistáli rovnou na stupních vítězů. Naše Hanka se svou Dragi dokonce splnila poslední zkoušku k dosažení titulu Agi championa. To bylo slávy! Evka s Tory dva běhy vyhrály.

   Následovali dvojkoví závodníci, kde startovala třeba naše Ivča s Ačitou nebo Bára s Dickensem. Také ony předvedly běhy, za které se nemusely stydět. Trochu nám sice mrzly nohy, ale v zápalu fandění čas rychle utekl a byly tu zkoušky jedničkové. 

     Od rána mě udivuje jedna nezvyklá věc. Celý týden dobře spím, při pomyšlení na závody nedostavuje se žádná předběžná nervozita. Dokonce ani na místě necítím trému. Nechápu, ale je to příjemné ztjištění. Až začínám být nervózní z toho, že nejsem nervózní. Prohlídka mi podává info o tom, že ke zvládnutí parkuru bude třeba rychlých noh. Sestava překážek je mi sympatická, při troše šikovnosti bychom to mohly s Koky zvládnout. Před během jdu Koky venčit. Snažím se v ní probudit zájem o cvičení, radost i soustředění. Na startu  pak zůstává vzorně sedět a na můj povel vyráží vpřed. Jako druhá překážka je umístěna houpačka. Ta nám nečiní větších problémů, jen je Koky v neznámém prostředí obezřetnější a  postupuje trochu nedůvěřivě k její sklopné části.Následnými skočkami zase nabírá na jistotě. Bleskem proběhne tunel a zkušeně vběhne do slalomu. Také závěrečnou pasáž zvládá bezchybně, takže konečný verdikt přináší 1. místo a s ním další splněnou zkoušku do dvojek. Nebýt zdravotní pauzy, snad bychom ve vyšší kategorii vyběhly už nyní, přesto jsem ráda, že mi právě jedničky k tomu upevnily odhodlání. 

  Druhý běh přinesl zařazením dlouhých rovinek ještě větší nároky na rychlé nohy. Kdyby mě tak viděla moje neurožka, jistě by mě při příští návštěvě, kdy prkenně vejdu do ordinace a usedám jako bych právě spolkla pravítko, vypoklonkovala se slovy, že tu není nikomu pro srandu králíkům. Ale zabojovat je třeba, to je jasné. Bojuji, co to jde, přesto v jedné rovince zkombinuji pomalejší nohy s nesprávným nasměrováním ramen a Koky vbíhá do nežádoucí díry tunelu. Naši chybu však ani nezaregistruje, protože neopravuji a běžím rychle dál, abych si na láývce upevnila zónu a zachovala ten nejpozitivnější dojem z běhu. To se mi daří. Koky je z mého radostného juchání celá nadšená!

      Poslední zkouška probíhá už v poněkud zšeřelé hale, parkur do třetice velmi běhavý, pastičky číhají všude tam, kde by nohy nevyvinuly potřebnou rychlost. Naštěstí mě nezradily nohy ani Koky, takže potvrzujeme  úspěch z první zkoušky a přidáváme další  bednu na stupni nejvyšším. V celkovém součtu získáváme třetí místo. Promiňte, paní neuroložko, ale stálo to za to. Tak ahoj všem dvojkovým v prosinci!!!

 Naše běhy ZDE

        Život se smečkou má svá specifika. Tak například si myslíte, že tuto psí komunitu  zcela řídíte. Ve skutečnosti však brzy poznáváte, že žijete v iluzi a realita je někde jinde. Smečka si přizpůsobuje vás.  Nemohu zobecňovat, neznám jiné smečky, tam možná fungují jistá nastolená pravidla, v našem případě by však naši psí spolubydlící mohli vydat pojednání na téma „jak si vychovat své páníčky“. Selským, potažmo „vořešským“ rozumem vedou nás klikatými cestičkami své promyšlené  psí pedagogiky přesně k tomu cíli, kde nás chtějí mít. Začíná to nenápadně naším slevováním ze striktních pravidel (např. v zárodku utnout štěkání, skákání, žebrání…pes zásadně nesmí na židli, lavici, postel…pes na procházkách nebude tahat na vodítku atd atd.)  Jistě to sami znáte a klobouk dolů, když se vám toto podaří zvládnout s pěti pejsky najednou.

    Nejvýznamnější roli hraje výchova služebně nejstaršího člena smečky. Jestliže při příchodu druhého psa  je ten první schopen jít mu příkladem, jste na té nejlepší cestě. Nováček je ihned srozuměn s tím, že prostě tak a ne jinak, přizpůsobí se zvířecímu kolegovi a máte nakročeno k úspěšnému působení na všechny případné další příchozí. Velmi dobře si vzpomínám na naši osudovou chybu, když osvojili jsme si „medvědovitou“ kříženku Cherry. Přišla k nám se zlomenou dušičkou a ani u nás nebyla přijata nedůtklivou kelpií Aninkou zrovna přívětivě.  Annie na ni metala z očí blesky, tvářila se nabubřele a nevynechala příležitost, aby na ni nezavrčela, či se jí alespoň se staženýma ušima neprošla těsně za zadkem – ať si holka zvyká, kdo je tady pánem! Zprvu byla Cherry něco jako hromádka neštěstí. Jediným světlým okamžikem dne byla pro ni procházka s páníčky  do lesa. Záhy se naučila vnímat už samotný zárodek této radostné chvíle, kdy páníčci chystali potřebné propriety a oblékali se do venčících hadýrků. To byla přesně ta chvíle, kdy se ze smutného, zlomeného zvířete stával radostný pes. Ožila, v očích se jí objevily jiskřičky a také hlasově dávala najevo, že je šťastná. Zprvu jen tak nesměle pobufkávala, ovšem naše radost z té její radosti nás ukolébala natolik, že jsme šťastnou psici nijak neokřikovali. Bohužel s rozšiřováním smečky se štěkotem komentovaná radost šíří dál, přímou úměrou s novými psy přibývá i štěkotu, který se z celkem neškodného původního piana přeměnil na okolí obtěžující fortissimo a my si tak pomalu zadělali na titul „ decibelově nejvýraznější vřesinská  familie“. Jelikož jsou „výchovné hříchy „ve smečce dědičné, nedočkáme se už pravděpodobně žádného mlčenlivého (či alespoň hlasově umírněného) psího jedince.

                                 Foto: Karolína Kratochvílová

         Také kříženec Michal má na svědomí spoustu neřestí, jimiž ukazuje nežádoucí příklad ostatním. Tak třeba odmítá uznat jakékoliv hranice svého pohybu po domě. I on k nám přišel s pochroumaným sebevědomím, byl rád za každé vlídné slůvko a pohlazení. Z původního bydlení v dolním patře brzy svévolně povýšil, když stále častěji stával za dřevěnou zábranou oddělující schodiště od vstupu do patra a dělal „psí voči“, aby v nás nenápadně budoval přesvědčení, že by měl být vlastně s námi. Za svého nejmilovanějšího pána si zvolil tátu a neexistuje bariéra, která by mu zabránila být mu neustále u nohou. Nedávno jsme zapomněli zamknout dveře na zahradu. V naší nepřítomnosti si pak Michálek ve společnosti Cherry vyšel na procházku po venku. Občas se zašli podívat do domu, zda se už náhodou páníčci nevrátili a zda je vše v pořádku – co na tom, že bylo venku blátivo…? Po návratu domů z práce nás od celodenně otevřených dveří přivítala nebetyčná zima v domě. Brzy jsme ji udolali následným cvičením s mopem, při němž jsme odstraňovali následky tlapičkových bahnitých razítek úplně všude.  Michal naučil manipulovat s brankou oddělující schodiště od poschodí všechny členy smečky. Dokonce jsem nedávno přichytla při činu i hluchoslepou Haničku. Úporně zubisky rvala dřevěnou šprušli s jasným cílem jít se projít do přízemí.

       Krom těchto projevů nevychovanosti máme i psí jedince s kriminální historií. Těch krádeží, jichž se dopustila kelpinka Aninka nemá na svém kontě snad ani solidně se snažící recidivista.  Od méně závažných kapsářských přestupků propracovala se postupně až promyšleným chmatáckým  kouskům. Výchovné snahy na tomto poli se léta míjí svým účinkem. Annie si připisuje další a další prohřešky, došla tak daleko, že v jejím chování spatřuji  prvky kleptomanské diagnózy. Jak jinak si vysvětlit krádež s následnou konzumací syrového křenu , toaletního mýdla či dvou tuctů ještě nepečených nakynutých buchet?

         Podle chování psů naší smečky je vám jistě nad slunce jasné, že k udílení výchovných rad nebudu ta nejsprávnější osoba. Prahnete-li po dokonale vycepovaném zvířeti, inspiraci u nás nenajdete.  Přesto mohu zodpovědně prohlásit, že nejdůležitější výchovné momenty máme zvládnuty. Naši psi jsou vlídní, k lidem a láskyplní k většině psů. Rádi se účastní všech možných psích aktivit, které pro ně neúnavně vymýšlíme a tím se starají o udržování i naší kondice.  Jsou to naše zlatíčka až na to, že se také občas stanou předmětem manželských svárů. Ale o tom zase někdy příště.

    Se Stáňou Čermákovou se znám několik let. Jak jinak než přes pejsky. Je šéfredaktorkou časopisu Pes přítel člověka, který jsem si kupovala ještě v dětství (tehdy za lidové 4 koruny) a dychtivě pročítala pro dítě dosti odborné články o milovaných tvorech.  

    Uplynulo spoustu času a má dcera Eliška začala jezdit coby instruktorka na jí pořádané tábory v legendárním Svojanově. Jak krásně to osud spojil! Nakonec jsme se seznámily i my dvě. Myslím, že to, co nás spojuje, je obrovská láska ke psům a všem živým tvorům a snaha pomoci těm, kteří to opravdu moc potřebují. Prostě srdce. 

 Měla jsem možnost napsat pro časopis několik příspěvků, čehož si vzhledem k nostalgickému vztahu k časopisu opravdu vážím a cením. Některé tedy teď uvedu i zde na svých webových stránkách.

   Soužití s početnou smečkou je  pro otrlé povahy.  Ne každý se dokáže ztotožnit s několika důležitými  zásadami ve vzájemném  soužití. Základním pravidlem shledávám osobně jednoduché heslo: NELPĚT

NELPĚT NA VĚCECH

Ztráta věcí je totiž při tak veliké smečce nemalá.  Zákroky psích zubů dokáží být deformační i likvidační a budete-li se trápit nad každou zničenou maličkostí, bude Vám hafánek přinášet více smutku než radosti. Se ztrátami prostě musíte počítat.

      První ztráty – novou kabelku, kalhoty nebo karton mléka s následnou bílou povodní -jsem hořce oplakala. Nespočet bačkor, bot, předmětů denní potřeby naše psy prostě nepřežil. Mezi ztráty nejvyšší bych zařadila vykousanou molitanovou matraci dva týdny staré válendy, takřka starožitnou stylovou židličku k pianu, jež byla umělecky opracována spoluprací hned několika psích „řezbářů“a v neposlední řadě vzácnou, vědecky naučnou publikaci,  zapůjčenou  jako studijní materiál k bakalářské práci mé dcery. Aninka (kelpinka)tehdy lačna odborných informací se na knihu s názvem  FAUNA ČSSR vrhla a jedním dechem ji „přečetla“. Už nevím přesně, jak to tehdy dopadlo, samotný fakt, že dcera příslušný studijní obor dokončila, však dá tušit, že ani majitel vzácné knihy, věhlasný profesor biologie na věcech zase až tak nelpěl.
  Na všechny tyto ztráty si postupem času víceméně zvykáte. Důležité věci si  začnete více hlídat, ty méně důležité, neurčeny prvoplánově k rozcupování, dokážete brzy pohotově páčit psiskům z tlamy dříve než je stihnou opracovat do stavu nepoužitelnosti. A když přece jen nejste natolik předvídaví, či pohotovíí, ztráty už neoplakáváte.

(NE)LPĚT NA SOUSEDECH

Sousedé jsou velmi důležití. Snad by se dalo nazvat životní výhrou, že všichni naši sousedé byli a jsou skvělí lidé se srdcem na pravém místě a ochotou tolerovat sousedské soužití s blázny našeho typu. Když jsme ještě bydleli v paneláku, dosáhla už tehdy naše smečka počtu čtyř psů. Nepatřili jsme k nejtišším a nejnenápadnějším partajím. Přesto prokázali naši sousedé velkou míru pochopení a nikdy nám ani slovem nevyčetli ( as že by bylo co...!). Stejné štěstí při nás stálo i při přestěhování do domku ve Vřesině. Získali jsme zlaté sousedy, kteří záhy zjistili, že soužití s námi bude vše, jen ne nuda. Naše psy si ihned zamilovali a vztah je to dodnes oboustranný.
     Jak by mohlo vypadat soužití s lidmi nerudnými, odpůrci zvířat, lidmi přecitlivělými na jakékoliv hlasitější zvuky…? Raději nedomýšlet.
Mohu-li tedy radit…na sousedech „lidé lpěte“!

NELPĚT NA ABSOLUTNÍM POŘÁDKU

Pokud vnitřně nepřijmete tento princip a počet psů ve smečce budete stále zvyšovat, není vyloučeno, že velmi brzy projdete branou psychiatrické léčebny. Při pěti chlupatých a aktivních obludách je takřka nemožné udržet domácnost v jakémsi " reprezentativním "stavu. Nejde o upouštění od snahy uklízet, ba právě naopak - uklízím daleko více než hospodyňky, které chlupaté mazlíčky nevlastní, problém je v tom, že výsledek nedosahuje vyšších kvalit a pokud, tak jen velmi krátkodobě. Nezbývý než neřešit, jak vás vidí daná návštěva. Je to Váš domov a ten si zařídíte tak, aby v něm bylo dobře Vám. 

NELPĚT NA POHODLÍ

Vychováte-li si smečku tak, že jen co přijdete z práce, jde se do lesa, na cvičák nebo třeba jen cvičit doma, je velmi obtížné udělat výjimku. "Hele, páníčku, vůbec nás nezajímá, že bys po náročném pracovním dni chtěl lenošit. Celé dopolkedne v nás kumuluje energie, koukej s tím nějak naložit!"

Jsou dny, kdy toto „nelpění“ dávám jen s velkým úsilím. Nadmíra pracovních povinností, domácnost nebo jen pouhá dočasná lenora odsouvá psy na pomyslnou druhou kolej. Smečka to jen těžko rozdýchává. Děláte si tak doma svou práci a tu Vás do stehna dloubne studený psí čenich. Po chvíli Vám na nártu přistane třeba pískací hrasčka a nevyvinete-li očekávanou aktivitu, třeba do klína i psisko-Koky.  Drtivou většinu těchto situací vyřešíme k oboustranné spokojenosti kompromisem. "Vy (pejsci) mě necháte chvíli pracovat a já s Vámi pak zajdu na prochajdu." Aha, tak ne - "Zajdu s vámi nejdříve na procházku a pak vy mě necháte v klidu pracovat. Stejně jen co vytáhnete paty z domu, jste rádi, že jste venku. Pročistíte hlavu, protáhnete tělo a hned je vám lépe. 

NELPĚTE NA PENĚZÍCH 

Na tomto poli se neodvažuji udílet jakékoliv rady. Finanční možnosti jsou u každého jiné. Přesto mohu za sebe zodpovědně prohlásit, že psiska a věci kolem nich jsou pro mne tou nejlepší investicí.

    Slovo "vernisáž"  mám v podvědomí obvykle spojeno s představou vyfešákovaných hostů a důstojnou atmosférou prodchnutou jistou škrobeností.  Skotačení s pejsky  mi do představy příliš nezapadá. A přesto. První pátek nového školního roku jedeme zpestřit svým vystoupením vernisáž dětských výtvarných prací se zvířecí tematikou. Ve složení Veronika, juniorka Míša a má maličkost míříme do blízkého Havířova. Tentokrát se z psích umělců jdou představit jen Biaggi, Annie a papilonka Amy. Sice trochu bojuji za Koky, protože Annie je ve stísněných prostorech trochu řekněme "živelná", ale principálka Veronika trvá na Ančině účasti s argumentem, že její rejstřík cviků budeme potřebovat. Musím poslouchat, proto Andulkce oblékám modrý perličkový obojek, aby byla frajerka, a vyrážíme  Verčiným autem vstříc vystoupení. U klulturního domu zaparkujeme a s Verčou jdeme očíhnout terén. Míša zůstává v autě a aby ji nikdo neukradl, dostává klíče a doporučení, ať se zevnitř zamkne.

   První, co v sále, kde máme vystupovat, zahlédnu a co mne vyvede z relativního klidu, je obrovská vycpaná husa, která dominuje místnosti blízko jejího vstupu. Není to jediné vycpané zvíře zdobící intreriér. Narůstá ve mně obava, aby se vystoupení na této seriózní nóbl akci nezvrtlo v grotesku. Představu Annie, jak se vrhá na vycpaného opeřence a radostně jej cupuje na nejmenší částečky, rychle zaplaším. Prostor pro vystoupení není velký. Jen několik metrů od něj sedí diváci - v oblecích a krinolínách. Nezbývá mi než věřit, že Andulčina srdečnost dnes zůstane " na uzdě". Ujasňujeme si s Verčou podrobnosti vystoupení. To vše v místnosti plné lidí. "Otrkat " pejsky předem v tomnto prostředí není možné. No, uvidíme. 

       Vracíme se do auta pro věci a hlavně pro Míšu. Veronika ji z dálky nabádá k otevření auta, avšak narážíme na nečekaný problém. Veronika si teprve nyní uvědomuje, že mechanismus po jisté době vypnutí motoru automaticky vyřazuje odemykací funkci klíče z provozu. Parťačku tak máme uzamčenu a nastává dramatická situace, v níž se snažíme relativně klidnou Míšu navigovat na cestu k vysvobození. Je třeba ztastrčit klíč do zapalování a zprovoznit tak odemčení. Chvíli trvá než desetiletá Míša najde klíči jeho cíl. Situace nepostrátá komičnost. Na ubohé uvězněné dítě ťukáme z obou postranních okýnek jako na leguána v teráriu. Okolojdoucí lidé zvědavě pokukují na nezvyklou podezřelou trojici a zřejmě nás vyhodnocují jako nekalé živly snažící dobýt se do zaparkovaného (s největší pravděpodobností cizího...kdo by se také tak složitě dostával do svého? ) auta. Míša konečně nachází správný otvor pro klíč. Mít po ruce šampáňo, špunt by letěl do oblak. Míša pootočí klíčem a...auto škytne a poposune se mírně vpřed. Naštěstí není nohy, co by sešlápla plynový pedál. Auto je zdárně odemknuto a Míša šťastně vypuštěna na svobodu.

     Jdeme vyvenčit pejsky, poté jim ukázat vystupovací plac. Bohužel se to všude jen hemží nastrojenými hosty, žádný pořádný prostor. Andula, sotva zmerčí  exponát vycpané husy, hrne se okamžitě k němu, aby zjistila, co zde zvíře vlastně pohledává, případně mu trochu pocuchat fazónu. Jdeme k huse společně. Je třeba holky seznámit, aby Annie nenapadlo namířit si to k ní uprostřed vystoupení. Očichání proběhne přátelsky, také ostatní dva psí umělci nemají s husou problém.

    Konečně přichází naše vystoupení na řadu. Koncepce je založena na skládání psí maturity. Předměty se samozřejmě točí kolem dogdancingových prvků. Začíná Veronika s Biaggim, já mám roli zkoušejícího. Mezi Biaggiho a Andulčinou maturitou zpestřuje program Míša se svou papilonkou. Její první veřejné vystoupení je milé a zdařilé. Andulčin projev je však poznamenán nervozitou. Celkem stísněný prostor jí nedělá dobře a tak se snaží se mnou o některých cvcicích hlasitě diskutovat. Přesto s odřenýma ušima odmaturuje.

   Následuje pakování rekvizit a odjezd domů. Naše maturanty doma čekají misky s  bonusovým nášupem :-)

     Nejednou mě tělo přesvědčilo, že mladické roky jsou bohužel za mnou a že je radno jej trochu šetřit. Všechny "zrady", kterých se na mně zejména má páteř dopustila, byly vždy zaslouženým trestem za hektický způsob života, jenž je mi vlastní. Nerespektování únavy, podcenění vhodného oblečení v chladné hale spolu s psychickým terorem ve škole, to byly vždy hlavní faktory, jenž spustily lavinu bolestivých problémů. Kdo nezažil, kterak páteř řekne kategorické "DOST" a doslova v sekundě vyřadí člověka z provozu, ten nechť raději činí všechna možná preventivní opatření, aby tímto nemusel býti postihnut. 

    Poprvé mi to páteř natřela zhruba před 7 lety. Tehdy jsem s mladou, nad míru energickou, kelpinkou Aninkou řádila takřka denně na cvičáku, následně doma na zahradních překážkách a vše jsem uzavřela dlouhatánskou procházkou v přírodě. Osudnými se mi staly podvečerní tréninky v koňských halách, kde jsem makala do roztrhání těla a rozehřátá, v propoceném triku, podcenila důležitost tepla. Druhý den ráno mi už krční páteř "strouhala mrkvičku". To prý máš za to. S běháním jsem měla utrum. Po pravdě řečeno mi bylo zpočátku nějaké běhání úplně volné a jedinou myšlenkou bylo vyhnout se pokud možno vysoké intenzitě bolesti. Do té doby jsem byla človíčkem bez jakéhokoliv zdravotního omezení, neznala jsem slovo "šetřit se", proto mi tento důrazný signál těla dal pořádnou lekci. Ležíc nehybně na posteli jako prkno jsem měla aspoň čas se trochu ztamyslet, jaká že to jsem k tělu macecha. Snad to byl jakýsi záměr shůry, taková malá lekcička, abych se ke své tělesné schránce chovala zodpovědněji.

   Dlouhé týdny nemocenské pomalu plynuly. Ty bezmála první tři mne doslova paralyzovaly, takže jsem Annie, netrpělivě postávající u mého lóže a nechápající proč že se panička najednou celé dny jen vyvaluje v posteli, musela vysvětlovat, že musí být trpělivá. Bude líp. Když jsem konečně  byla schopná alespoň mírného  pohybu, odpočítávaly jsme s Annie minuty a sekundy do začátku povolené vycházky a poté spolu mizely na vycházky po vřesinských hvozdech, aby si i dušička přišla na své. 

    Od této první lekce mi páteř uštědřuje podobné docela pravidelně. Proč se ovšem ozvala téměř na konci v podstatě prolenošených prázdnin, to je mi záhadou. Krom aktivit kolem dočasně chromého táty, psů  a domácnosti, vycházek do přírody a občasných tréninků jsem větrala hlavu a koupala se v zahradním bazénu. Možná právě ta přemíra nezvyklého klidu naudělala mi dobře. Jednoho srpnového večera jsem v bedrech pocítila, že s mým hřbetem není vše jak by mělo být. Následujícího rána jsem si ještě stihla uvařit své ranní turecké kafe a pak už jsem musela zavolat hlasité S.O.S, aby mě táta (také se belhající po prodělané operaci nohy) pomohl dopravit do vodorovné polohy na posteli. Tentokrát byl problém v bederech, takže v akutní fázi bolesti nebyla chůze vůbec možná. Domněnka, že po dni absolutního klidu na lůžku ( k tomu mě prozatím nedokázalo jinak donutit vůbec nic) vyskočím druhý den jako srnka, se nepotvrdila. Nakonec se ukázal lékařský zásah nutný.

   Je třeba pomalu se smiřovat s tím, že mé fyzično po letech intenzivního huntování nešlape už tak spolehlivě jako dříve a tak se tomuto faktu musím přizpůsobit. Kdo mě zná, je mu jasné, že se místo agility nevrhnu na vyšívání. Na mé aktivitě se vpodstatě nic nemění, snad jen to zaměření. Dogdancing, hoopers, nosework či jen procházky lesem. Náplň si vždy najdu. Ale tělo...to se musí fakt poslouchat, věřte mi :-)

       Naurácké závody se staly neodmyslitelnou každoroční akcí našeho klubu. Na jejich organizaci se podílí svou troškou do mlýna snad každý jednotlivý člen. Pominu-li intenzivní práci určených jedinců na shánění sponzorů a další přípravné starosti okolo, práce nás - řadových členů -  začíná balíčkováním. Balíčkování patří mezi tradiční nauraspolečenské akce, na níž se scházejí "hlavouni" a "picmoši" klubu jako jedna velká rodina. V pracovním zápalu všichni společně třídíme nasyslené sponzorské dary, které dle pokynů hlavounů my- picmoši- rozdělujeme do připravených - letos papírových (recyklovatelných) tašek, nadepisujeme, svazujeme a přehledně ( v tom šíleném pracovním "nepřehlednu") ukládáme do připravených kartonových krabic. Odměnou za práci nám je příjemná kecací pohodička zakončená bohatou grilovačkou. Po letech balíčkování vřesinského letos poprvé proběhlo balíčkování v Žabni. 

   Méně příjemnou částí přípravy závodů je "den před". Scházíme se v nevelkém počtu na místě budoucího závodního zápolení a zajišťujeme vše potřebné. S kolegyněmi přivážíme několika fáry překážky z nedaleké haly. Záhul, zejména jde-li o zátěže tunelů. Je jich několik desítek a výrobci se evidentně vyřádili v konkurenčním boji o výrobu té "nej"(bohužel pro nás - nosiče) těžší. Ty vítězné jsou právě u nás :-). Tahání desítek zátěží do auta, z auta, při přestavbách parkurů a při následném úklidu zanechává na mém hřbetě neblahé následky, které se plíživě projevují až ke chvíli, kdy nastane "zkrat" a já zůstávám jedno nedělní ráno naprosto paralyzovaná, ale o tom jindy. 

       Přichází sobota a s ní se roztáčí závodní kolotoč. Na cvičák přijíždím jako jedna z prvních. Hlavnímn důvodem je obava ze zaparkování, jež je nám ztíženo stížností majitelů místních garáží a následným zákazem parkování před nimi. K parkování je nám vyhrazena nudloidní pěšinka, takže nacpat zde třeba desítku auťáků vyškolí v manipulaci s autem i dosud nevyškolené řidiče. Plán se mi zdařil, zaparkovala jsem na samotném okraji, což mi umožňuje i bezproblémové pozdější vyjíždění. 

       Banda se pomalu schází, dokončujeme přípravy, vítáme závodníky u prezenčního stolu. Počasí se letos tváří příjemně. Po několika letech teplotních a srážkových extrémů to konečně vypadá na slušné, důstojné podmínky. A už je tu "príjemný, veselý pan rozhodca Paľo Roháček". Nabúdam dojem, že s vtipným Roháčkom ide všetko lepšie. Žiadný spech, nervozita, všetko sa zvláda skvele. 

      Závodím jen s Koky Hbité skoky.Trochu jsem vypadla z pravidelného závodění, takže jsem nervózní. Jumping dobíháme s jednou chybou a jedním odmítnutím. Koky je  poněkud zakřiknutá. Zkouška je o poznání lepší, ale s jednou chybou není započítatelná do vyšší výkonnostní kategorie. Nevadí. Štafetový běh běžím s Dášou a jejím pudlíkem Drakem. Dáša se na svém úseku sice diskne, ale paradoxně se to ukazuje jako výhoda pro mě (přesněji mé nervy). S Koky si to mašírujeme rychle a bez chyby...když neneseme ono břímě zodpovědnosti :-D.

      Závody hezky ubíhají, počasí má rozum a pan rozhodčí smysl pro humor. Ta nejlepší kombinace pro všechny závodníky. Eliška, ač v očekávání a o pár kilo těžší, nastupuje na parkur i v závodní roli. S Nyx předvedou moc hezké běhy. Eliščna výpomoc na parkuru však neunikne pozornosti rozhodčího a po skončení prvního závodního dne to Elišce hezky zostra vytmaví.

      Situaci jsem odposlechla, avšak použitím krásného slovenského výrazu "ťarchavá" uvedla jsem pana rozhodčího do rozpaků. Přes svou slovenskou příslušnost mu toto krásné archaické slovo bylo neznámé a  musil vyhledat pomoc google překladače.  A tak přesto, že mám prázdniny, uděluji Paľovi pedagogickou lekci slovenčiny, kedy napokon nové slovíčko ako sa patrí vstrebá :-).

     Druhý den přicházím  závodit s předsevzetím, že s Koky si splníme zkoušku. A podaří se. Dokonce stojíme na pomyslné bedně a čistým během si plníme poslední krůček k přestupu do druhé výkonnostní kategorie. Nejsem sama, kdo se raduje. Nauráci předvádějí důstojné výkony a často je můžeme vidět na stupních vítězů. Vyhlašování výsledků je příjemnou tečkou za povedenými dvoudenními závody. 

A my se vrháme do práce na zjištěných nedostatcích, abychom za rok mohly opět dobře reprezentovat náš klub  :-)

    Neklamným znamením, že prázdniny notně pokročily, je moje ranní vyvalování v posteli a tematická obměna obsahu snění. Místo šílených 4:30 vylézám z pelechu o hodinu později s pocitem, že je půl dne pryč a nic nestihnu. Mí blízcí ťukají si na čelo a upozorňují na možnost bující duševní choroby, přesto dlouhé roky tolerují, kterak ještě za tmy ťapkám tiše do kuchyně, abych zde poseděla u voňavého "tureckého" nápoje. Sny pozvolna přešly z témat "plantanin" ve školním prostředí do naprosto uvolněných nesmyslů, v jejichž rámci například plavu důležité závody ve vaně ( patrně vliv využívaného zahradního bazénu) nebo strouhám, krájím a následně tepelně upravuji předměty absolutně nepoživatelné jako gumové kroksy, ožužlané psí hračky či mýdlo (vliv nevím čeho). Drtivou většinu těch největších nesmyslů si však do rána nepamatuji.

  S příchodem prázdnin si hyperaktivní psí jedinci "mnuli tlapky", jak že si dva měsíce zaskotačí, ti méně aktivní se obávali nepřiměřeného cepování. Obavy zůstaly liché. Snad jsem zestárla, snad "zmoudřela" či snad naopak ztratila rozum, model letošních prázdnin je totiž od těch minulých trochu odlišný. Podepsala se na něm velkou měrou i pooperační péče o mého, po operaci nohy dočasně chromého, muže. Z ponorkového stavu hledám občasný únik na tréninzích všech možných psích disciplín, proplétám se s psisky v lese mezi stromy a bohužel marně hledím k zemi. Mé houbařské srdce pláče.

                                                 Bohužel loňský úlovek

    Když už jsou ty prázdniny, rozhodla jsem se vzít na trénink hoopers méně aktivního Michala a Cherry. Michal už před nějakým časem v obloucích řádil, ovšem pro Cherry se jednalo o premiéru. Na nováčka pochopila princip překonávání dráhy velmi rychle. Už na druhé lekci jsem se pohybovala jen ve čtverci nebo těsně kolem něj. Nadšeně pobíhala parkurem a vesele poštěkávala - známka zápalu pro činnost. Michálek vydával se na dráhu už docela zkušeně, když ale cestou potkal zajímavý pach, udělal si svévolně malou čichací pauzičku...žádná křeč. Koky nachází v této disciplíně čím dál větší zalíbení - asi jako panička, kterou  agility díky zlobícím zádům začíná bolet. Hoopers mohlo by být jistým záložním řešením.

   Hanička konečně k naší velké radosti našla řešení svého nočního klidu. Po peripetiích se střídáním nocležních míst, vyhlédla si Andulčin pelíšek přímo vedle mé postele. Vždy večer se do něj nenápadně zašila a usnula. Několikrát jsem ji z pelíšku přenesla do její určené ložnice, což se ovšem neobešlo bez projevů nevole, kdy kolem sebe naštvaně chňapala (Co to jsou ta móresy takto nešetrně budit postarší psí dámu...?) Pak jsme vymysleli fígl. Pelíšek jsme "vyvezli" i se spící Haničkou do předsíně a tam spala spokojeně až do rána. Annie řešení kvitovala s povděkem, neboť absencí pelíšku "povýšila" na postýlku k paničce, čemuž se ani v nejmenším nebránila.

   Má domácnost ovšem zažívá Lurdy. Nejen, že denně několikrát absolvuje masáž podlahy mokrým mopem, ale blahem si chrochtá i odmražená lednice, přerovnané skříně či prádlo, jež vytažené ze sušičky je místo několikatýdenního odložení v koši hlazeno takřka vzápětí horkým želízkem. Slunce konečně může nahlížet do vyleštěných oken, jen ta kotelna stále ještě smutní, že stala se skladištěm na všechno možné. Trpělivě čeká na tátovo slavnostní odhození berlí a věří, že pak i ona dostane svůj prázdninový díl pozornosti. 

   Kalendář nám nemilosrdně ukrajuje dny druhého (bohužel i posledního) prázdninového měsíce...Letí to, nuž ale zkusím pohled optimisty a těším se, že ještě krásné tři týdny máme před sebou :-)

   Jakožto dítě školou povinné viděla jsem jednou v televizi zajímavý dokumentární pořad ze světa přírody. Jistou výjimečností pyšnili se tam štíři. V rámci vědeckého experimentu byl jeden jejich zástupce zprvu strčen do lednice, kde zmrznul "na kost" a pak v zmrzlém stavu byl nelítostně šoupnut na rozpálenou plotnu. Zde v pohodě rozmrzl a cupital si po ni jako by se nic nedělo, ač byla rozpálená do běla. Od té doby, co jsem zajímavý dokument zhlédla, je pro mne štír příkladem, že lze zvládnout a přežít i nemožné. 

Jako třeba běhat závod agility ve dvacetistupňových mrazech, kdy špatně mířeným plivnutím můžete vyrazit někomu oko, psům zamrzá voda v misce a také váš pohybový aparát vykazuje neklamné známky ztuhnutí. Tak jako před lety na halových závodech ve Sviadnově. Mrzlo už druhý týden a místo, aby mráz pomalu ustupoval, zvyšoval stále grády a na den závodů si připravil opravdovou lahůdku. 23 stupňů pod nulou. Účast v závodě už hraničila s nenormálností, běh psů s týráním. Stávkovaly toalety, které nezvládaly splachovat, zamrznula i výpočetní technika, takže  komplikace se objevovaly opravdu na každém kroku....přesto se závody odběhaly. Před několika lety na jaře začalo nečekaně v noci sněžit. V Suchdolu byly připraveny závody. Pravda, že ti normálnější tehdy zůstali doma, když viděli tu bohatou sněhovou nadílku, zarytí soutěživci se nedali odradit ani tímto a svůj závod si odběhali ve sněhových závějích. Agiliťáci jsou blázni. Neodradí je sníh, mráz ani tropické vedro. Pravděpodobně i ve vichřici by přibíjeli překážky k zemi, aby se psy vyšší velikostní kategorie (smolíky by zřejmě odnesl vítr) překonali dráhu. 

   Píše se 30.červen roku 2019 a já se chystám prožít den na závodech v Jakubčovicích nad Odrou. Krásné datum, výborné rozpoložení, senzační společnost. Vše skvělé narušuje jen jeden malý detail. Má padnout teplotrní rekord pro tento den. Možná to má být i vůbec nejteplejší den celého léta...Rtuť teploměru měla by vystoupat ke čtyřicítkám. Přemýšlím, zda je možné přežít běhání v těchto nelidských podmínkách. Jako naschvál přihlásila jsem se na tento závod snad v euforii, že začínají prázdniny, hned se dvěma psy. Teď přemítám, že pokud by mě trefil šlak uprostřed běhu (se ví, že nejlépe vítězného), byla by to sympatická smrt. A jdu bojovat. Vlastně JDEME!

    Ráno se tváří přívětivě. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom se měly během dne  uškvařit za živa.Cestou na závody máme obavy o týpka, který to zalomil ve švestkové aleji. Kousek před cílem cesty zahlédneme periferním viděním ležící postavu. Při první příležitosti otáčíme auto a jdeme pomáhat. Poměrně mladý muž má statnou postavu z velké části pokrytu barevně vytetovanými obrázky. Nevypadá zraněn. Jen leží a zhluboka oddychuje."Pane", osloví jej slušně Evka a jemně se ho dotkne na rameni. "Je vám něco?" Ležící postava nejeví nejmenší známky aktiviity. Evka přidává na hlasitosti oslovení a také s ramenem více zatřese. Ještě několikrát musí přidat na razanci, aby ležící mladík prokázal nějakou reakci. Pohne hlavou a cosi neartikulovaně zažblebtá, po čemž opět vytuhne. Akce to musela být veliká. Sluníčko už začíná nakukovat z pod mraků, zmrznutí flamendrovi evidentně nehrozí. Uklidněně nasedáme do auta a pokračujeme do cíle. Dorážíme mezi prvními a využíváme výhody vybrat si parkování ve stínu. Ten se bude sice během dne postupně měnit, avšak vybrané místo pod stromem je tak unikátní, že slunce nedosáhne na psí klece v žádném případě. Po celý úmorný den zde mají psíci snesitelné teploty. 

   Na parkuru je to samozřejmě horší. Venčíme pejsky, korzujeme areálem, zastavujeme se se známými. Přiblíží se čas trojkových zkoušek a můj běh s Annie. V poslední době jsme skoro netrénovaly. Když jsem to pak chtěla dva týdny před plánovanými závody napravit, nastaly pařáky a moudré trenérky v zájmu zachování zdraví pejsků i lidiček rušily jeden trénink za druhým. Pochopitelně neočekávám žádný extra výsledek. Annie stojí vedle parkuru a štěká vysokým hlasem. Je to u ní známka stresu. Nezávodila už několik měsíců a tak zřejmě vypadla z "rytmu". Nejsem na tom se stresem o nic lépe, snad jen neštěkám vysokým hlasem. Diskvalifikace přichází po třetí překážce, kdy nám nevychází plánovaný manévr. Zbytek dráhy dobíháme s výkyvy. Zřejmě zmateně ukazuji a Annie se jen snaží vyhovět. Asi takto by se dal běh charakterizovat.

    Horko nabírá obrátky. Pokračuje se  jumpingem č.1. Při první prohlídce koulím očima, ale pak si v dráze najdu zalíbení. Annie běží opět stylem - panička zmateně ukazuje, ona se snaží vyhovět...diskvalifikace nás nemine. V duchu se psici omlouvám, té je to ale úplně putna. S povděkem kvituje návrat ze slunečného pekla do stinného zázemí.

     Koky vybíhá na dráhu bez bázně. Nasazuje přitom docela rychlé tempo, což je výzvou pro mou fyzickou kondici v tom pařáku. Vzpomenu si na štíra...Dobíháme s dvěma odmítnutími, ale rozhodně ne ostudným výkonem. Než se postaví druhý jumping, osvěžujeme se studenými nápoji, psy chladíme v blízkém potůčku a vedeme nekonečné debaty na jediné téma (jaké asi?)

   Druhý jumping se mi už tolik nelíbí. Horko kulminuje. Rtuť teploměru šplhá ke čtyřicítce, kterou se snaží v nejbložších okamžicích pokořit. Rozhoduji se odhlásit Annie z posledního běhu. Po pravdě i já mám dost a nápad přihlásit se v tomto horku na závody hned s dvěma psími závodníky pokládám za mírněji řečeno nerozumné.

     Druhý jumping běžíme s Koky hezky asi do poloviny (možná dvou třetin). Pak se mi ale za slalomem nepodaří převzít Koky za ztády na opačnou ruku, ztrácíme kontakt a vyncháváme dálku. Po opravě však už vycházíme z rytmu a také se nepodaří nastartovat moje nohy ke sprintu, čímž nestíhám vyřešit nastražený "špek" pana rozhodčího a volba špatné díry tunelu znamená konec všech nadějí. Budiž nám útěchou, že běh byl iopět "koukatelný", takže radost z hezkého běhu převažuje nad zklamáním z nedoběhnutí. Náladu si trochu spravíme v jedničkové zkoušce. S fyzickým potenciálem jsem sice už takřka na nule, avšak hezká, běhavá a relativně jednoduchá dráha ze mě ještě nějakou tu zbytkovou energii vydoluje. Bohužel rychlost běhu se u Koky už podstatně snižuje a zhruba uprostřed dráhy míjí skočku, ač ji zřetelně ukazuji. Z běhu máme sice bronzovou medaili, ale chybka a nějaké ty drobné trestňáky za čas nám berou zkoušku ve dvojkách. Nevadí.

     Škoda, když konečně jednou zaboduji, dostanu takovouhle ochechlanou placku  :-(

     Po celou dobu závodů je nás na snášení toho vedra více. Naura zase jednou vyrazila závodit. Fandění, povzbuzování a společně prožité emoce udělaly i z tak pekelně horkého dne superní zážitek.

Naše běhání ZDE