Leden - červen 2023

 KAM S NÍM...?

 Čas od času musí pejskař řešit odpověď na prostou otázku "Kam s ním?". Zdánlivé zjednodušení zapeklité situace s sebou nese rodinné postižení diagnózou "pejskař". To pak máte takřka vyřešeno. Smečka jedné části rodiny  se vlastně jen maličko rozroste o smečku druhou, případně třetí. Naštěstí tento poslední případ nastává maximálně tak jednou za ...10? :-D let. Vzhledem k množství psích jedinců jde o náročnou "službu". Proto dochází k více, či méně spravedlivému  dělení (jeden tobě - jeden mně). Ale tak jednoduché to zase nebývá. Co pes, to jiná nátura, takže nebudu jmenovat, ale o umístění některtých, zvláště vypečených týpků, rozhodují mnohdy bratrovražedné souboje nůžek s kamenem a papírem.

         Nezastírám, že pokud jde o hlídání, zájem je především o klidné, nenáročné kousky typu..."kam mě postavíš, tam mne najdeš". Bohužel v současné době odpovídá tomuto kritériu snad jedině medvědovitá Cherry, případně chromajzlík Nerošek, ale s tím je zase fůra jiné práce. U ostatních psisek se to v podstatě "prašť jak uhoď.

         Vřesinská základna tvořená tátou a mnou umísťuje svou smečku maximálně jednou ročně na dva až tři dny (oblíbený cyklistický víkend). Jde sice o hlídání  nejnáročnější ( 5 různorodých domácích kousků v kombinaci s psími jedinci hlídače), ale odehrává se sestěhováním smeček a pro psí klienty s nejvyšším komfortem. Jsou doma, mají k dispozici zahradu, své pelechy a nejsou nuceni měnit své zaběhané zvyklosti. Až na to, že Andule je znemožněno spaní v posteli vedle paničky. Na dvě noci je odkázána do jiných prostor bytu a o této nehorázné bezohlednosti posléze žalují její výrazné kruhy pod očima. Toto hlídání zajišťuje výhradně Evka, neboť Eliška by spolu se smečkou měla v péči i Dominika a s jejím duševním zdravím by to nemuselo dopadnout nejlépe.

          Jestliže služba na vřesinské základně probíhá jednou ročně, drobné "hlídačky" se pak odehrávají docela často. Evkou je nám svěřována zpravidla jen Tori, výběr z Eliščiných "hroznů" pak bývá pestřejší. Jednou Nyx, podruhé Night, pak zase Jamie. Pobyt psů u "babi" a "dědy" je oblíben. Zvláště Torča miluje zdejší režim spojený s pobíháním po zahradě, vycházkami do lesa a poleháváním s početnou smečkou. A když přidáme pár minutek cvičeníčka, ocitá se Tori v sedmém nebi. Když si pro ni přichází Evka a po krátké návštěvě balí sebe i psy, zjišťuje náhle, že Tori jen velmi nenápadně postává za rohem pokoje, ke vchodovým dveřím se nehrne. Najednou je z ní tiché a nenápadné zvíře a kouká se být menší a menší...až bude nejmenší na celém světě. 

        Když jsme onehdy vyfasovali k hlídání krom Dominika také staruchu Nyx, Eliška nám tuto náročnou hlídací nálož komentovala ve stylu, že se čtrnáctiletá psí babka k nám jde na dva dny více či méně vyspat. Prý postačí, když jí přidělíme pokoj, v něm pohodlně vystlanou klec a bude vystaráno. Velký kulový! Stařenka, jen co vstoupila do pokoje plného psích hraček- od pískátek, přes balónky až k přetahovadlům- rozzářily se jí oči a šmahem jako by jí ubylo 10 let. S mladickým elánem jala si vybírat nejzvučnější pískátka, chrochtátka a troubítka...jak jinak než k naší velké radosti. Dominik ocitl se rázem na druhé koleji a bába Nyx nehodlala z té první slevit  ani o  píď. Dle Eliščiny rady naordinovala jsem Nyx povinný odpočinek v kleci, ale zřejmě na psy v tomto směru svou aktivitou nějak zvláštně působím...seniorka nejen že oka nezamhouřila, začala na sebe navíc upozorňovat sic tichým, ale vytrvalým kňučením. Když také v noci domáhala se výstupu z naordinovaného Mírova, táta nepatrně vypěnil a stařenku nevybíravě sepsul (kde je jeho úcta k jejím šedinám...?) Poté již Nyx více nevyrušovala. 

   Ráno pak plná elánu nosila půlku dopoledne v tlamě nechutně ožužlaný tenisák. Demonstrativně jej vynášela na mírný svah, odkud jej pouštěla, aby jej ještě za pohybu mohla chytit. Marně jsem se pídila po její potřebě odpočinku a úslužně nabízela pohodlnou klícku. Odpovědí mi byl pohrdavý pohled a jiskra v očích, když jsem vzala vodítko, že vyvedu druhou babku - Annie- na procházku. A tak jsme nakonec šly babky tři. 

    Zvláštní postavení má u hlídání borderák Jamie. Nejumazlenější zvíře na světě. Nezlobí, nedožaduje se ničeho krom fyzického kontaktu. Do mazlení vynakládá veškerou energii - a že jí má na rozdávání...Rád aportuje balonky, či se přetahuje o hračky, ale přece jen ze všeho nejraději nabízí svůj kožíšek k hlazení a drbání. Tulí se, zavrtává hlavu do Vašeho těla, zamilovaně kouká do očí. Ani on se u hlídání nedá odbýt. 

   Kombinace hlídání rozšířené smečky spolu s Dominikem je zřejmě pro normálního člověka docela nepředstavitelná. Mohu však zodpovědně prohlásit, že ač jde o dny vyčerpávající a náročné, na druhou stranu jsou to chvíle  svým způsobem láskyplné pohody. Psi jsou velmi ohleduplní a k Dominikovi přátelští. Někteří sice o jeho přítomnost moc nestojí, ale vyřeší to tím nejlepším způsobem. Zdekují se a Dominik to respektuje. 

 Pravdou je, že psi, zejména v množství, které v naší rodině najdete, jsou omezujícím faktorem pro dovolené a vícedenní pobyty. Naštěstí potřebuji ty psy daleko více než jakoukoliv dovolenou. Neměnila bych. Jsou to naše baterky. Duraccel :-D. 

KDO BY TO BYL ŘEK?

    Že se  vše na světě vyvíjí, je nezpochybnitelný fakt. Co je živé, tak nejen roste, sílí, posléze stárne...ale jde-li o človíčka, tak také zraje, tříbí myšlení, přehodnocuje a mění své postoje. Často v duchu zásady - "Nikdy neříkej nikdy". Sama jsem toho barvitým příkladem. Například jízda autem  se pro mne po několika počátečních, ne úplně kvalitních,  pokusných jízdách, ocitla na pomyslné listině UŽ NIKDY! Snad bych i svému negativistickému postoji k řízení dostála, nebýt našeho přestěhování z města a nutnosti řešit vzdálenost nezávislostí na veřejné dopravě nebo ochotě některých členů rodiny taxikařit "pro mé krásné oči". Po vzoru Dalibora, jehož nouze naučila housti, jsem nucena  stáhnout řízení auta z listiny NIKDY na listinu NĚKDY. Dnes řídím ráda. 

                         Takto nějak měnil se můj postoj (však bez stavu nouze) k závodění. Když jsem před více než dvaceti lety přičichla k agility, stalo se mi milovanou zábavou. Hopskání na tréninku mě dokonale naplňovalo, nepotřebovala jsem víc. Netajila jsem se svým postojem k jakémukoliv porovnávání, přesto jsem se ocitla pod tlakem, abych se pustila do závodění. Odolávala jsem dlouho, dokonce jsem se vzdala běhání s nadějným kníračským klukem Bertíkem ve prospěch mé závoděníchtivé dcery. Místo Bertíka jsem si vzala k cepování matku nadějného psiska - Tinu. Náturou jsme si dokonale sedly. Také závody nenáviděla. 

           S příchodem dalších psů sílil nátlak, abych závody už konečně zkusila. Nakonec jsem z kategorického NIKDY slevila na...tak tedy jedny klubovky zkusím. Uplynul nějaký čas a já učinila další ústupek. Zkusím tedy oficiální závod, ale jen  jednou za uherský rok a v začátečnické kategorii navždy. Jistě tušíte, jak to pokračovalo. Cíl jsem zvýšila na druhou výkonnostní kategorii, s kelpií posléze na třetí. Přibylo závodů a to dokonce i těch významnějších.  V loňském roce jsem poprvé zkusila své štěstí v prvním kole kvalifikačních závodů na mistrovství republiky. Sice s netradičním cílem: Proboha...hlavně se nikam nekvalifikovat...ale  i tak velký pokrok. Rozběhnuty jsme měly hezky, avšak  do druhého  kola mi bohužel vstoupilo klíště. 

       Kdyby mi někdo ještě před časem řekl, že se přihlásím dobrovolně a bez mučení na závody do Prahy, nevěřila bych. 

                Jednou tak při prohlížení závodní nabídky padl mi do oka závod v proslulé Tachyon aréně, kde jsem dosud neměla tu čest běhat. Propozice slibovaly celkem 4 běhy a v případě těch nejkvalitnějších výkonů i účast v běhu finálovém. Po domluvě s Eliškou, jež si tento závod nemohla nechat ujít, jsem nakonec závod přihlásila a aby to bylo sichr, obratem jsem přikázala své bance, ať  závod uhradí. Jak se znám, měla bych s blížícím se termínem tendenci se ze závodu  " vyvlíknout" a nejet nikam.  Týden před akcí jsem si začala v duchu spílat. Neděle se rychle blížila...nebylo však už cesty zpět.

               Po dlouhé cestě vystupujeme spolu s Eliškou a Dančou v rozlehlém areálu Tachyon arény. Prostředí se mi zalíbí na první pohled. Okolo arény velké travnaté plochy a samotná hala moderní, s veškerým potřebným příslušenstvím. Přezouvání v šatně u vstupu mě vůbec nepřekvapuje a pokud, tak jen velmi příjemně.  V samotné hale, kde probíhá závod, je dokonce zapovězeno jídlo a pití. To mi chvíli trvá vstřebat. Dvakrát bezostyšně vytahuji svůj dřevorubecký chleba k posilnění, načež jsem  Dančou taktně upozorněna, že porušuji zdejší antipožírací řád.V druhé části dne už pravidlo vzorně dodržuji.

             Na ploše jsou postaveny dva parkury. Jumping a agility. Závodníci jsou rozděleni na dvě části, z nichž každá prohlíží svůj parkur. Nikdo nezahálí. S Koky máme jako první na programu agility. Parkur vypadá zajímavě. Prolínají zde prvky různých obtížností. Největším oříškem pro mne je pasáž vyslání psa do tuneluz jednoho boku kladiny a následná skočka na boku druhém. Kladinu lze oběhnout dvěma způsoby. Zatímco naprostá většina závodníků volí vyslání a sprint zpět ke skočce, vsázím na kvalitní Kokčinu zónu na houpačce a snad i mé rychlé nohy, plánuji risknout oběh po směru. 

           Startuji  v druhé desítce závodníků. Eli jde na start několik závodníků přede mnou. Nervozita stoupá. Rozbíhám první překážky, ale hned na začátku moc hlídám tunely a tak nestíhám přeběh mezi nimi tak, jak jsem si plánovala. Před následnou skočkou udělá Koky "myšku", ale jdeme dál bez trestných. Ty si vyrobíme o kousek dál na slalomu, na jehož překonání vysílám Koky velmi pozdní informaci. Nabíhá do druhé mezery a opravujeme. Pak už to jde. Blíží se náročné místo. Koky na zóně nezklamala a také nohy se mi podařilo rozkmitat do potřebné rychlosti, takže překážka za kladinou není problémem. Ještě  Áčko a dvě skočky a jsme v cíli. S pěti trestnými za slalom je to 12 místo.

            Ani si moc neodpočineme a je tady druhá prohlídka. Jumping vypadá hezky, ale malý nesoulad v místě, kde jsem nestihla vše, jak bych chtěla, nám přináší disk. 

            Venčíme, chvíli koukáme, jak se daří ostatním, a je tu třetí běh. Parkur se mi líbí. Pomalu se blíží náš start, když tu si u sledování závodníků před námi všímám, že jsem si dráhu prošla špatně. Jedna z překážek má být překonána ze směru "okolo" místo mnou nacvičeného "přímo". Rychle se snažím do hlavy ukotvit tuto informaci. Daří se. Dobíháme čistě na 7. místě. Před sebou máme posední jumpung. Vypoadá moc hezky a přijde mi docela snadný. Napálím ho ve velké rychlosti. Škoda chybičky, kdy nedotáhnu pohyb, Kokyna to špatně vyhodnotí a 5 trestných za odmítnutí je na světě. Radost z celkově podaných výkonů mi to však rozhodně nezkazí. Do finále jsme se nedostaly, ale ostudu jsme neudělaly. 

Když tak akci zpětně rekapituluji, jsem nakonec ráda, že jsem se jí zúčastnila.

A BUDU ŽALOVAT

   Není to hezké, vím. Sama svým žákům vysvětluji, jak  se žalovat nemá, ale dnes se přesto na malou chvíli stanu žalobníčkem. Mé stížnosti však budou láskyplné - tak, jak je láskyplný celý můj život s Annie, potažmo všemi mými psíky. Vždyť bez těch jejich malých hříchů by byl život s nimi  neskonalá nuda.

        O stárnutí naší smečky jsem nedávno psala. V těchto dnech se dožívá svého jubilea nejstarší členka smečky - ANNIE. Je jí rovných 13 let. Tyto řádky budou tentokrát o ní. 

       I přes celou tu řádku let je Annie v dobré fyzické kondici. Je schopna zvládnout přiměřeně náročný trénink agility se sníženými skoky, proběhnout hoopers dráhu v té kvalitě, na co jí stačí zhoršený sluch, pochytat přiměřeně daleko a vysoko létající frisbee, ujít mnohakilometrové procházky po lese. Je nepřetržitě připravena k jakékoliv hře, ochotně se zapojí do všeho, co pro ni vymyslím.

       Kde je tedy to stáří, ptáte se? Přichází jen velmi nenápadně. Jednoho dne objevuji jeho  první znak. Potřebu klidu. Tak nějak samovolně ubyla Andulčina potřeba trajdat celý den po zahradě, účastnit se rušného setkání s návštěvou např. u grilování, dokonce místo občasného neoblíbeného  zavírání najednou sama vyhledává koutek, kde by složila hlavu k odpolednímu šlofíku. 

       Druhý znak stáří mi docvakává ve chvíli, kdy Ančina neúčast při ranním rozdávání piškotů není výsledkem útlumu pažravosti, nýbrž  snížené funkce sluchového ústrojí. Šustění sáčku a hlasité křoupání z tlam  psích kolegů nikterak nenaruší její odpočinkovou siestu. Množí se situace, kdy voláte zbytečně, ač psisko vesele čmuchá jen pár kroků od vás. Moment překvapení přichází i ve chvíli, kdy se vracím z práce, smečka mě vítá ohlušujícím způsobem, avšak není komplet. Řev patrně ohlušuje i Annie, která místo vítacího ceremoniálu nerušeně chrupká. Teprve pohlazení po hlavě ji vrací do reality a ona se zapojuje do veselého tajtrlíkování kolem mě. 

  Úbytek sluchu  dává zajímavou podobu i naší dlouholeté běhací hře. Od štěněte jsem vodila Annie na pole za domem. Na vonící ornici se mohla dosytosti vyběhat. Oblíbená je dodnes hra " Připrav se a čekej". Jde v podstatě o odložení na několik desítek metrů a následné přivolání. S Andulčinou netrpělivostí jsem se něco natrápila! Snažila se švindlovat, jak se dalo. Tajně popocházela, když jsem se zrovna nedívala. Vypadalo to  doslova jako známá dětská hra "cukr - káva - limonáda". Když jsem došla do dostatečně vzdáleného bodu a viděla Annie napnutou jako strunu, bedlivě čekající na povel, zvedla jsem ruku a pronesla polohlasně "Tak pojď!" Annie se bleskurychle vymrštila a tryskem běžela ke mně. Její rychlost jsem pravidelně zvyšovala rozběhem směrem od ní. Pobavily jsme se obě.

       V posledních několika týdnech vypadá hra jinak. Odložím Annie na kraji pole. Kupodivu méně švindluje. Dojdu do vzdáleného bodu, zvednu ruku a pronesu své: "Tak pojď!" Odpovědí mi však není tryskový úprk. Neděje se nic. Annie je stále napnutá, ale spočívá poslušně na svém místě. Přidávám na hlase, ale se stejným výsledkem. Zdá se, že Annie přemítá, proč že to tak trvá...? Zkouším mávat rukou na znamení vyběhnutí, ale Annie nadále jen čumí. Zvyšuji rozsah mávání, rozbíhám se, volám stále hlasitěji...nic! Teprve když zařvu, až se lidé na vzdálené  lesní cestě otáčejí, co se děje, dá se Annie do pohybu. Běží stále velmi rychle, ač je na ni trochu patrný další seniorský znak - malinko zaoblená linie kolem pasu. Na tom se podepsal věk ruku v ruce s úbytkem tréninkových aktivit, přesto situace na tomto poli není zase tak zoufalá. V mých očích je Annie stále krásná.

        Samostatnou kapitolu stárnutí tvoří VRTOCHY.  Ty nás provázejí celý život. Annie je svérázné psí stvoření a vždy jsem narážela na její umíněnou palici. S věkem si vyhrazuje právo na ústupky z naší strany ještě více. Jednou z jejich specialit je vymáhání pamlsku. Je velmi chytrá a tak si vytvořila důmyslně propracovaný postup. Nejdůležitější je vybrat si ten správný okamžik.Třeba, když u nás právě usne vnouček a je nutné udržet po jistou  dobu " bezštěkací zónu". V tuto chvíli přichází čas na hru jednoho herce a Annie vstupuje na scénu. Nenápadným dotykem packy o mou nohu dává svůj příchod na jeviště najevo. Snažím se nereagovat, přesvědčena o správnosti zásady nehrát se psem hru dle jeho "not".Evidentně ji to neodradí. Naopak přidává na intenzitě hrabavé tlapky. Nic se neděje, proto je třeba přitlačit na pilu. "Vrrr...haf, " protne ticho zvučný štěk. Panička najednou nestojí tak netečně. Komicky sebou škubne a začne Annie okřikovat. Jenže okřikovat hluchého psa vydá za několik štěků, proto přináší paniččino chování vyděračské psici kýžené  bonusy. 

     Zkouším tlumič v podobě hračky do huby. Ta však bez paniččiny spoluúčasti ztrácí rychle na atraktivitě. Další "haf" už nese ovoce. Naštvaná sama na sebe překračuji všechny své pedagogické zásady důslednosti a cpu vrtošivé seniorce do mordy jeden pamlsek za druhým, jen aby proboha opět nehafla. Řešením by bylo vykázání Annie za dveře pokoje nebo na zahradu, ale to by bylo kontraproduktivní. Z "haf" stalo by se "haf - haf - haf" a poklidně spící dítě mělo by okamžitý budíček.  

    Ke stáří se Annie naučila ještě štípání do zadní strany stehen, k čemuž došla z dosud užívaného šťouchání čumákem a také otrávenému brblání, které praktikuje vždy, když nešetrně strčíme do jejího spícího těla. Zkrátka...vědoma si svých šedin, vymáhá si naši úctu jak jen to jde. Když už mě někdy opravdu rozzlobí, nejraději bych jí jednu vsušila, ALE...jakožto páníčci našich psích mazlíčků máme tendenci manipulovat se svým svědomím...co když tady Anninka už dlouho nebude a já si pak budu každý trestný zásah hořce vyčítat...?

     Život s psím seniorem však má i své kouzlo. Procházky se nesou v poklidném duchu. Annie netahá, nemá chuť se hádat s kolemjdoucími psy, můžeme si náležitě vychutnat bloumání přírodou. Když sem tam zazní můj pokyn: "Annie, udělej něco," je bábrle nadšená a rázem ožije. Poskakuje, točí se dokola, staví se na zadní nebo vyhazuje klacky do všech stran. Jako za mlada.

    Děkuji, holčičko, že jsem mohla spojit Tvůj život s tím mým a kousek životní cesty jít společně. Kéž by ta cesta mohla trvat věčně...<3

                                                         KRÁSNÉ NAROZENINY!

KOUKÁM, JAK TEN ČAS LETÍ...!

  Před asi devíti lety jsem na naší škole založila tradici. Tedy...tradici jsem v podstatě ani neplánovala. Šlo o sbírku pro psí útulek a jako odměnou pro děti bylo předvedení několika cviků dogdancingu  kelpinkou Anninkou v tělocvičně. Otázka tak patnácti až dvaceti minut. Děti toho sice pro pejsky moc nepřinesly, zato vystoupení mé Anninky je uchvátilo, proto jsem usoudila, že by mohla být akce zopakována. Stalo se. V následujícím roce se sbírka o něco zvětšila, vystoupení protáhlo. Annie už předvedla nejen triky dogdancingu, ale začala aspirovat na cirkusáka. Rekvizity a Aninčina práce s nimi vnesly do dětské duše další nadšení.