Ještě před Štědrým dnem jsme s Annie a Cherry absolvovaly předvánoční setkání členů našeho klubu - NAURY - v polomské koňské hale. Zimu připomínalo snad jen datum v kalendáři. Místo aby nám pod nohama křupal zmrzlý sníh a z nebe nás "cukroval" sněžný posyp, ťápali jsme si to blátem v nevlídném sychravém počasí. Avšak ani chybějící zimní kolorit nic neubral na příjemném odpoledni. Spousta lidiček s pejsky, spousta sladkého i slaného občerstvení , kladina stala se bufetem  (ó, jak prozřetelnou ukázala se absence nástupního a sestupného dílu :-D), plocha haly pak soutěžním kolbištěm.

        

        

        

          

         

        

                       

 CHERRY VE ŠKOLE    

    Ač jsem s tím už skoro nepočítala, přežili jsme. Vánoce. Bez ztrát na životech (a cti),  vegetíme si to dále v povánočních dnech a dobržďujeme rozjeté životní tempo. Máme za sebou čas náročných příprav, rodinných návštěv, plných pravého vánočního obžérství, a nyní pozvolna vplouváme do poklidného přístavu stále ještě volných pohodových dní. Těším se na "rande" s knihou i na chvíle, kdy prosta jakýchkoliv výčitek svědomí zasednu před svítící bednu, přičemž budu labužnicky vkládat do úst všechny ty dobroty, jež jsem v předvánočním švungu tak láskyplně připravovala. Třešnička na pomyslném dortu v podobě každodenních dlouhých vycházek s psisky dostala přílivem mrazu a sněhu přímo pohádkový charakter. Jednoduše relaxuji. A protože i psaní je pro mne tak trochu relaxací, vrátím se k několika zážitkům, které v době nedávno minulé stály za to. 

 PŘEDVÁNOČNÍ DOMÁCÍ ZPRAVODAJSTVÍ

    ANNIE Z PREDÁTORKY KÁMOŠKOU

                               A budeš poslouchat, rozumíš???

    Není tomu ani měsíc, co jsem popisovala vztah Anduly k Cherry jako přezíravý, pohrdavý, místy snad, bylo-li by jí to strpěno, i mírně  (či více) agresívní. Leč mění se i zdánlivě neměnitelné a čím jsem déle na světě, tím více zjišťuji, jak moc se plní věci či skutky, pokud si je opravdu velmi přesvědčeně a z hloubi duše přejete. Přátelství Annie s Cherry je toho zářným příkladem. Cesta k němu však rozhodně nenasvědčovala kýženému výsledku. Tak tedy:

      Na téma "výchova" dalo by se napsat desítky i stovky pojednání či diplomových prací. Kdybych se snad v současnosti do nějaké pustila, obávám se, že by mi za mé názory byl ten můj diplom, před mnoha lety zasloužený, spíše odebrán. Dnešní výchova je liberální, vysvětlující, pozitivní, bohužel s mnohdy negativními výsledky. Dřívější "vysvětlení" plácancem na zadek mělo zpravidla okamžitý a dlouhotrvající, ne-li věčný, účinek. Bylo to láskyplné (ano, skutečně volím slovo záměrně) rodičovské upozornění na nežádoucí chování. Příště si dal mrňous "majzla", aby ho vychovávající osoba opět  "nemajzla" . Dnes jsou rodičům vlévána do palic nejrůžnější psychologická moudra, vše odborně rozebíráno ze všech možných a nemožných stránek a tak nějak se vytrácí zdravý selský rozum mateřsky cítícího srdce. Výsledkem je docela citelný úpadek mravů, což jako pedagog mám tu čest ze svého hlediska dnes a denně posoudit.  Jak že to souvisí s mými psicemi? Vlastně nijak a velmi :-). Můj vzorec výchovy, který si v sobě nesu, dostal totiž povážlivé trhliny, když jsem si jednoho květnového dne před více než čtyřmi lety přivezla z Jihlavy štěňátko Anninku. Láskyplná péče byla téměř prosta výchovných plácanců. Místo vstřebávání těchto výchovných políčků vstřebala Annie ve svém štěněcím věku snad tuny piškotů a nejrůznějších psích dobrot, zaslechla tisíce cvaknutí klikru, strávila hodiny a hodiny přetahováním o hračky. Výsledkem je  přemýšlivé psí individuum, jemuž však  nelze  upřít jisté rozmazlenecké manýry (vytýkány mi vehementně naší vrchní cepovatelkou Eliškou). 

      Příchodem Cherry zažila Annie syndrom "pádu z lopatky". Psice, dosud zvyklá na mou devětadevadesátiprocentní pozornost (procento milostivě strpěla pro ostatní členy smečky), ztrácí svou výsadní pozici a na scéně se objevuje chlupatá ochechule, drzý ušatý vetřelec, který se lísá k  její paničce a jejímu páníčkovi, vegetuje pod stejnou střechou a dokonce žere i stejné granule. To se Annie ani za mák nelíbí. Aby nemohla vzít spravedlnost sama "do své mordy", musí tato doznat jistých bezpečnostních úprav. Je jí nasazen náhubek na předem neurčenou dobu. S ním pak krouží kolem vystrašené Cherry jako bůh pomsty a tváří se na ni, jako by čpěla na sto honů. "Jen počkej, spratku, až mi ten nesmysl sundají. Okamžitě Ti zakroutím krkem!",myslí si.

      Poprvé dostala důvěru asi po týdnu od Cherrynčina příchodu, bohužel v ne příliš šťastném okamžiku. Měli jsme právě návštěvu - Elišku a její smečku. 6 psů ucházelo se o své místo u rozdávání piškotů. Cherrynce se to velice líbilo. Do první řady si však netroufala, proto dělala "psí oči" ze zadních pozic. Bohužel přitom nechtělně opřela své velké tělo o Andulčinu záď. Ta střelhbitě zareagovala. Rozlícena hněvem za ohrožení piškotu vrhla se s hlasitým bojovým pokřikem na vykulenou Cherry, která kvičíc jak právě zařezávané podsvinče dala se na zběsilý úprk do nejzašitějšího pokoje v baráku. Táta účinným chvatem Ann zparalyzoval a následoval jeden  "výchovný". Annie zle loupala očima po okolí a Cherry si tiše plakala do polštáře v pokoji, ze kterého už nikdy nehodlala vylézt. Náhubek po tomto konfliktu na několik dní opět ozdobil Andulinu mordu.

     Výchovná lekce se však naprosto minula účinkem. Annie, nezvyklá na takovéto "zacházení", vůči Cherry zahořkla a pokládala ji za příčinu veškerého zla na světě. Cherry se dále pohybovala po bytě jako psychiatr v příslušném ústavu- podél stěn, aby eliminoval útok klientů, v očích panickou hrůzu. Při snížení vzdálenosti mezi ní a Annie na méně než 2 metry následoval útěk do pokoje a odmítnutí vůbec kdy z něj vylézt.

       Uplynul další týden a zdálo se, že situace se opět zlepšila. Annie se v blízkosti Cherry měnila postupně ve stále menšího "dikobraza". Souvislý pruh  zježených chlupů na hřbetě se začal rozdělovat na dva malé ostrůvky u kohoutku a na zádi před ocasem. Obě psice jsem nepřetržitě chválila při jakémkoliv náznaku "neútočení" ze strany kelpie a "neútěku" ze strany vořešky. Společně jsem je hladila, odměňovala, venčila. Občas, když jsem nááááhodou měla více času, absolvovala jsem procházku společnou s oběma dvěma a následně dvě kratší s každou zvlášť...to aby Annie neměla pocit, že je odstrčená :-D a také, aby si trochu "vydechla" její košíkem sešněrovaná morda. Ale člověk (i pes) si zvykne snad na vše. Proto i Annie po týdnu uměla mistrně  natáčet palici v náhubku tak, abych jí po vzoru vytahování ježka z klece propasírovala do její klícky na čumáku kousek toho dobrého žvance. Až jsem jednoho rána opět vyměkla a  její hubu osvobodila. 

   Trvalo to asi 10 minut, než si Annie uvědomila tu šanci, že si z vetřelkyně může volně kousek ukousnout. Střapatá nešťastnice jala se totiž korzovat přímo v "minovém poli" těsně vedle Andulinčina pelechu. Ta v obavě, že by jí Cherry mohla čmajznout trochu toho pohodlíčka, vrhla se na ni, přičemž jí řvala do jejího obrovského ucha, že to tedy rozhodně nestrpí. Teď jsem se ovšem dožrala  a rozhněvaná jsem řvala do ucha Andule, že tohle zase nestrpím já. Tak jsme si po ránu pěkně procvičily hlasivky, Andule přistálo několik výchovných a a situation se vrátila do starých kolejí. Cherry se běžela vybrečet do polštáře, Annie se tvářila nasr... a já taky. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že Annie půjde ve šlépějích naší zesnulé Barunky - psa drákulovitého, která se nedala přesvědčit k přátelským vztahům ve smečce celých 7 let, co  u nás žila. I ona musela často ozdobit svoji roztomilou mordu slušivým náhubkem. Postupně se ostatní členové smečky naučili klidit se jí z cesty a tak jsme si považovali za úspěch, když v počtu 7 psů nakonec dokázala fungovat i bez náhubku...ovšem za naší neustálé ostražitosti.

       Řekla jsem si, že naděje umírá poslední, proto jsem se vytrvale snažila přece jen holky nějak sladit. Na procházkách to docela šlo. Každá si šla po svém. Doma však Annie vytvořila na hřbetě bojovný pruh tzv. "ridg-up" a bylo po klidu. Když jsem dávala holkám pamlsky, byla jsem uvnitř napnutá jako struna. Cherry s očima na půl cestě k vypadnutí překonávala příšerný strach z predátorky Ann jen svou nezměrnou žravostí. Pro kousek žvance riskovala svůj mladý psí život. Takřka nepřetržitě jsem chválila, odměňovala za vše od nevražedného pohledu, přes nereagování jedné na druhou až po vykonání nějakých cviků, které jsem začala nacvičovat současně s oběma. Pomalu jsem si začínala myslet, že chytrá kelpie vymyslela ďábelský plán, tajně podepsala s Cherry "smlouvu o neútočení" a teď si spiklenecky užívají odměn a udržují mě v podvědomí pernamentní obavy z případné rvačky. 

     Od příchodu Cherry uplynul přesně měsíc, kdy naše trpělivost přinesla svou první růži. Annie vyzvala Cherry ke hře a ta, ač zprvu nedůvěřivě, výzvu přijala. Kdo ví, jak si hraje rozjašená kelpie, dovede si představit ten šrumec, když tato k sobě najde spojence. Obě lítaly po bytě jako splašené, braly útokem sedačky a postele, Annie hlasitě štěkala a já pobíhala za nimi s foťákem a celá rozradostněná bleskala jeden snímek za druhým.

                                                 SPOLU

  Od toho dne zavládlo příměří. Annie se definitivně zbavila náhubku a nám spadl ze srdce obrovský kámen.

                                       HODNÁ KELPIE  :-)     

 A JEŠTĚ JEDNOU PROSTŘENO...BOJ VRCHOLÍ   

        Naše rodinné soutěžení v kulinářském umění se dostalo na samý závěr. Po dvou vydařených návštěvách čekala nás na prahu listopadu poslední - u Evky a Kuby. Už několik dní předem jsme slibovali svým chuťovým buňkám ty nejpříjemnější zážitky, takže když jsme okolo 14. hodiny zazvonili u hostitelů, málem že jsme neslintali jak Pavlovovi psi. Hostitelé byli na náš hlad velmi dobře připraveni. V místnosti, laděné do zelena čekal vkusně upravený jídelní stůl a vše nasvědčovalo tomu, že v servírování lahodných pokrmů nic nebrání. Rodinný kolorit akce zajišťovali všude pobíhající psi a v kleci vedle stolu i spokojeně "bublající" morčata.

        Kuba z velmi dobře zásobovaného balkónového baru přinesl aperitiv dvojího druhu a nalil jej v "koňské dávce" do objemných sklenic. Zatímco jsme s holkami pocucávaly sladký Metropol, pánové zahájili říznějším koňakem. Ďábelský plán zapařit i s tátou tentokrát nevyšel, neboť ten s odkazem na fůru práce administrativního charakteru, která ho po akci ještě čeká, vzal za vděk pouze malé skleničce. Ať jsem nabízela své "taxi" služby jak chtěla, zůstal neoblomný.

            Předkrm byl lákavý. Trojúhelníček Hermelína prokládaný pomazánkou s ořechy a kousky máslové bagety nejen dobře vypadal, ale i chutnal. 

      Bylo jasné, že Evka s Kubou věnovali výběru jídelníčku mimořádnou pozornost. To potvrdila i polévka. U té vsadili na všeobecnou rodinnou oblibu  kyselých polévek a naservírovali výtečnou hutnou a hlavně chutnou  zelňačku říznutou kapku do ostra (kořením) a kapku do jemna (sladkou smetanou). U stolu se rozpředla živá diskuse.

       Na hlavní chod jsme si museli chvíli počkat. Čekání však bylo na úkor té nejvyšší kvality připraveného masa. Těsně před podáváním tepelně upravená panenka zachovala si ty nejlepší gurmánské kvality. Dobré ochucení a hlavně šťavnatost masa pak ve spojení s opékanými brambory vytvářely opravdovou dobrotu.

      Chuť pokrmu bylo možno doplnit omáčkou dle vlastního výběru. Zaujala mě pepřová, ale nepohrdla jsem ani vyzkoušením sladší, brusinkové. Budiž Evce ke cti, že své milované sestřičce připravila lososový steak. Rovněž doplněný omáčkou. Eliščino bodování si jistě všimne těchto vstřícných gest :-).

Po hlavním chodu se tradičně začalo ozývat tlumené funění a nenápadně se rozepínaly knoflíky u kalhot. Dezert jsme svorně odsunuli až za zábavu. 

         Když jsme se přesunuli na měkkou sedačku v obýváku, začaly mi výrazně "padat rolety" a zdálo se, že nevydržím v bdělém stavu ani náhodou. Dnešní mladí jsou však  připraveni na takovéto situace bohatou zásobou energy - drinků. Jelikož moje únava byla normálním energeťákem neřešitelná (jakožto dlouholetý pravidelný konzument několika poctivých půllitrových "turků" denně je mé tělo odolné proti podobným energetickým životabudičům vcelku spolehlivě) vytáhli ti dva odkudsi podezřelou ampuli, která prý zaručeně mou skleslost vyřeší okamžitě. Potutelně se usmívali a předpovídali mi noční procházky bytem, jelikož údajně oka nezamhouřím, jak budu energií nabita. Nedůvěřivě jsem si tajemnou lahvičku s podivným elixírem prohlížela, přičemž jsem přemýšlela, zda po jeho požití nemám být plánovanoým hlavním bodem jejich "zábavy". Už samotné otevírání ampule, velmi podobné té, z níž se píchají injekce, jen giga rozměrů, ve mně nebudilo mnoho důvěry. Vojta zkušeně tuto otevřel a pak už jsem pomalu přesouvala její obsah do svého zažívacího traktu. Bylo to velmi nedobré až hnusné chuti. Trochu jsem se bála, co se mnou ten dryák udělá a zda při jeho vyžahnutí v důsledku náhlého množství dodané energie třeba nevyskočím na stůl a nezatančím svižný kankán, ale byla jsem zklamaná. Maličko jsem se sice "rozfungovala" a moje tělesná teplota se pocitově   zvýšila o několik stupňů, ale za ty prachy (co říkali, že za to dali), škoda jich :-(.

       Usazeni do sedačky jsme nasměrováni zrakem na velkou obrazovku televize, kde začíná běžet nějaký text. "Fajn", těším se upřímně na sladké nicnedělání s pasivním vyvalováním mezi polštáři. Záhy však zjišťuji, že následující minuty v klidu rozhodně trávit nebudeme.  Stáváme se totiž detektivy.

     A jakožto takoví tady nemůžeme jen tak hnípat, nýbrž se vrhnout do práce a vydat se po stopách zločinu. Podle indícií vyhledáváme stopy. Moje přeenergizovaná palice jen velmi pomalu roztáčí pomyslné mozkové závity. Ty se se skřípotem jen velmi těžce roztáčejí. A tak zatímco Vojta s Eliškou pobíhají zběsile po bytě a nacházejí jednu stopu za druhou - tu ve skříni, tu pod reprobednou nebo  květináčem,( hostitelé neváhali zneužít i Keysu, jež nesla stopu ve svém obojku), my s tátou se pasujeme na detektivy asi tak desáté kategorie a svými dvěma stopami přispějeme jen nepatrně do týmové práce.

      Když je vše potřebné nalezeno, začíná další část - luštění jména pachatele. Dostáváme úkoly, jejichž vyřešením se dopídíme k písmenku, vyluštěním písmenek pak ke kýženému jménu padoucha. Kdo by se domníval, že nám Kuba s Evkou dopřáli zrelaxovat dobrým jídlem odkrvenou palici, ten by se sakra mýlil. Vědomostní a logické úkoly létaly rychle vzduchem a ještě že jsme v naší detektivní branži měli tu mladou ctižádostivou krev, která vyvíjela k luštění nemalé úsilí. Pravda, i my s tátou jsme přispěli svou trochou do mlýna, ale bez detektivních elévů bychom případ dozajista neuzavřeli. Pachatel byl předán spravedlnosti a my se mohli sklonit nad lákavě vyhlížejícím dezertem. Borůvkovou zmrzlinou. Mňam!

        Oficiální část večera byla u konce a rozproudila se zábava. Stůl pokryly talířky a misky s tradičními lákadly v podobě smažených brambůrek, tyčinek a keksů. Stále jsem očekávala, kdy už se dostaví onen nájezd energie. Prostě nic. Místo nájezdu tedy následoval odjezd.

        Dětičky ještě před naším odchodem zasedly k populárnímu X boxu a v animované podobě odporných příšer, monster a předimenzovaných svalovců začaly do sebe valit hlava- nehlava, propichovat se důmyslnými řeznými, sečnými a bodnými zbraněmi s přesvědčivými krvavými rozstřiky, což bylo pro nás "staroušky" signálem, že je nejvyšší čas vyrazit za Bobinkou, Anninkou a Cherrynkou.

     Poděkovali jsme dětičkám za pěkné odpoledne a vyrazili jsme domů. Teď už jen vyčkám, až se mi nasbírá trochu volného času a políbí mne Múza, abych mohla zpracovat veškerý nafocený a natočený materiál a.....VYHLÁSIT VÍTĚZE !!! :-D

    Několik dní zaslouženého podzimního volna rozhodly jsme se s paní kolegyní využít k malé vyvenčovací výpravě zdejším vřesinským okolím. To se v příjemném teple říjnových dní překrásně vybarvilo a vytvořilo tak nádhernou přírodní kulisu k našemu družnému "tlachacímu maratonu". V Kyjovicích , na konečné tramvaje číslo 5, jsme si to vyšláply po modré značce.

   Při minulé vycházce před několika lety jsme záhy tuto ztratily a došly jsme do cíle (proslulé zdejší putyky - poznámka autora) jen díky orientačnímu smyslu vycvičenému na vůni pivní pěny. Zpočátku soustředěné sledování značek se brzy proměnilo v zaujaté vykecávání s chabou pozorností. Když opět na stromech podezřele dlouho absentovala turistická značka modré barvy, usoudily jsme, že v "kufrování" jsme si daly repete. Jako na zavolanou se však na blízkém stromě náhodou objevila dřevěná šipka označující cyklistickou stezku. I přes nádherné počasí byla nulově frekventovaná, proto jsme se po ní vydaly vstříc  dobrodružství.

    Stezka nás vedla přes kopečky, vyšlapanými lesními cestičkami až nás dovedla na okraj rozlehlého obdělaného pole. Kráčely jsme spokojeny voňavou ornicí, když tu náhle z blízkého houští vyrazila srna. Cherry rázem hodila nově nabyté "dobré bydlo" za hlavu a s hlasitými nadávkami pelášila nebohou srnu lovit. Okamžitě se mi vybavila naprosto identická scéna asi tak dva roky stará, kdy v hlavní roli této dramatické akce byla Andulka. Ta se tehdy do pronásledování srny vložila celým svým srdcem (i hlasivkami), že na její návrat jsem si počkala třičtvrtě hodiny. V proběhlých minutách jsem viděla v představách myslivce se zbraní namířenou na Ann, Annie sraženou autem, zmítající se v pytláckých železných nástrahách a když už jsem hororové výjevy zaplašila, viděla jsem aspoň Annie zoufale bloudící lesem a marně hledající svou milující paničku.

  Cherry naštěstí pří"cherr"ně štěkala, takže jsem měla přehled o tom, že je stále naživu a plna síly k lovu. Když však po minutě štěkot utichl, znejistěla jsem a zvýšila "volume" svého řevu do těch nejvyšších hodnot. V té chvíli se zřejmě nad řevem pozastavila i samotná srna, bojovně se postavila zmatené Cherry, nakopla ji kopýtkem do široké hýždě..."Odveď si tu uřvanou babu...vás dvě jsme tady opravdu potřebovali..." Tak nějak se to pravděpodobně odehrálo, protože v momentě byla Cherry u mě. Místo "kartáče" dostala piškot a ještě s bušícím srdcem jsme pokračovaly v cestě. Cherry ovšem připoutána na vodítko. Vedle ní vesele hopskala kolegynina Adélka.Ta takto absolvuje všechny své vycházky. Po zážitku s ulovenou slepicí a následnou pátrací akcí, kdy zmizela okamžitě po odepnutí vodítkové karabiny, zůstává připoutána konstantně.

                                PANIČKO, VRÁTILA JSEM SE TI :-)

    Cestou často zastavujeme a rozhlížíme se po okolí. Je vskutku na co se dívat. Kdo by to řekl, že takový kousek za Ostravou může se takovýto pohled vůbec naskytnout. Fotíme jako zběsilé.

    Když pak zapadneme do příjemného vřesinského pajzlíku a objednáme si dvě vrtěné, po zdolaných deseti kilácích cítíme pocit naprostého blaha. Cherry způsobně uléhá pod lavici, avšak Adélka se teprve teď dostává do ráže. Jakožto vyhlášený "antipajzlák" častuje štěkotem všechny a všechno v okolí. Sympatické servírce kysne úsměv na rtech, avšak snáší to statečně. V celém lokálu jsou krom nás jen 4 obědvající hosté. Snad jen skutečnost, že patřím mezi místní štamgasty, působí jako polehčující okolnost, proč ty příšerné dámy s  uřvaným čoklem okamžitě nevyhodit.

              "PAJZLAČKA" (obrázek nahoře) a "ANTIPAJZLAČKA" (dole)

    Adélčiny "výštěky" zaznamenávají stále důmyslnější načasování. Jen co se jí podaří uklidnit nás natolik, že naše pozornost je ukolébána božským tichem, následuje mnohadecibelový štěk a za ním často salva spousty dalších. Podezírám toho malého prevíta, že čeká až kolegyně přiloží orosený půllitr k ústům, lačně začne lokat a..."teď"...část úžasné chmelové tekutiny stéká kolegyni po bradě, přistává na stole, kde tvoří malé kalužky, na ohozu, kde zase malé voňavé fleky a kolegyně (i vlastně celé okolí) v infarktovém stavu s přísností vysloužilého pedagoga napomíná Adélu. Trhá vodítkem, vrhá strachnahánějící pohledy, zatímco okolí "vydýchává" úlek. Situace se opakuje nesčetněkrát až začínám kolegyni obdivovat, že její pohled dosud postrádá nervový tik a její důchodcovské srdce dokáže bít rytmicky i po takovýchto šocích. Je sic věčně zabryndaná, rozezlená a "ve střehu", avšak vytrvale socializuje "antipajzláka" ve svém oblíbeném, takřka mateřském, prostředí.

     Když rozhodne se zjistit, jaký hajzlík má tento pajzlík, důrazně odmítám antipajzláka hlídat. Adélka tedy cupitá na hajzlík jako bodyguard s kolegyní. Putyku opouštějí hosté, kteří doobědvali a sklenkou šampáňa oslavili, že jim z úleku nad Adélčinými štěky nezůstalo sousto vzpříčené ve chřtánu.

                                 NĚCO TADY SMRDÍ :-(

  Servírce zůstáváme v lokálu jen my dvě a naše psice. Aby toho nebylo málo, zouvá si teď již uvolněná kolegyně své turistické křápy a větrá zapocená chodidla. Konečně máme kýžený klid k zapředení souvislejšího hovoru. Náhle paní kolegyně po vzoru ohařů zvedá frňák a zavětří v povětří. "Je tady nějaký smrad, paní kolegyně, necítíte?" pronese do nebývalého ticha. Pohlédnu úkosem dolů na čpící pohorky a odmítavě zavrtím hlavou. Touto milosrdnou lží prodloužím chvíli družného hovoru, takže v klidu a tichu dosrkáme svá pivíčka, zacvakáme a zvedáme kotvy k odchodu. Než opustíme náš plac, pohled pod stůl mi způsobí další (kolikátý už dnes?) šok. Z mých vzorovaných podrážek se pod stůl uvolnila asi tak tuna zaschlého bláta. Když se servírka nedívá, vrhám se pod stůl, kde se snažím sebrat alespoň ty největší kusy. Nerada bych v této útulné putyce byla dnes naposledy. Je to moc prima podnik :-).

  Před hospůdkou se s kolegyní loučíme  konstatováním, že naše vycházka jako obvykle NEMĚLA CHYBU!!!

      Čas od času pozve naše naurácké vedení na cvičák nějakou významnou osobnost českého agility, aby se s námi potrápila. Zájem o takovéto intenzivní tréninky bývá veliký. Přihlašování probíhá několik měsíců dopředu. Osobně se hlásím všude, kam se jen dá, významné osobnosti nijak nešetřím a plánované akce si zvýrazňuji v diáři barevně. Snad už od jara mi v diáři barevně pomrkávalo datum 12. 10. 2014, u něhož se hrdě vyjímala poznámka "intenzivka s Petrou Hamšíkovou". Vidět Petru "v akci" s její Larou je opravdu zážitek. Postavit se na plac pod její trenérsko- kritický zrak ve mně vyvolávalo jistou dávku  nejistoty. 

    V den intenzivky jsme od samého rána věděli, že počasí k nám bude milosrdné. Když se rozptýlil mlžný opar nad cvičákem, rozestoupily se mraky, na oblohu vplulo slunce teplého babího léta. Když jsem nastupovala k odpolednímu cvičení, teplota vzduchu právě kulminovala. Prohlídka trati však jasně ukázala, že chlad bych nepocítila ani v případě, že by se slunce schovalo, ba i kdyby teplota sestoupila o mnoho stupínků směrem dolů. Pohyb po připraveném place zajistí každopádně dokonalou termoregulaci. Anninka si řekla, že už dlouho sekala latinu a že by vůbec nezaškodilo dát mi zase jednou najevo, jak umíněnou má  palici. Některé její logiku postrádající reakce mi zajistily ostudu až v našem hlavním městě  :-(. Naštěstí měla i záblesky zdravého rozumu. Při nich se nám dařilo zvládat i krkolomné sestavy překážek.

   Petra byla příjemná a trpělivá. Dokázala vysvětlit různé způsoby vedení a měla evidentně radost, když se nám podařilo dobře zaběhnout.  My zase byli rádi, že jsme si mohli tak hezky potrénovat pod jejím vedením. TAKTO nám to šlo :-) 

   Pochopila jsem, že moje představa, jak si Anninka s Cherrynkou radostně hrají, tahají se o hračky, něžně a dovádivě se koušou do uší a zad, poštěkávají na sebe a jedna bez druhé neudělá ani krok, je utopie. Zatímco Cherry po 17 dnech u nás značně pookřála, každou pídí svého velikého těla  ukazuje nám- páníčkům- jak je s námi ráda, Annie notně zahořkla. Od první chvíle se snažím, aby přítomnost nové sestřičky nepocítila ztrrátou pozornosti a tak jediný, kdo by snad nějakou menší ztrátu pozornosti mohl pocítit, je táta. Ten však stávající situaci nebere tragicky a ztrátu v tomto případě možná pokládá nepochopitelně za zisk.

    Psím holkám se věnuji naprosto spravedlivě. Společné odměňování, nepřetržité chválení, když Annie Cherry neřeší, zkrátka výchovné momenty neberou konce. Zprvu se zdálo, že Annie s obrovským sebezapřením dokáže Cherry nesežrat. Tak nějak ji svým nenechavým lakomým kelpiím srdcem tiše trpěla. Zhruba po týdnu si však dala 1+1 dohromady a s hrůzou zjistila, že ošklivá chlupatá ochechule není u nás jen na ozdravném pobytu, nýbrž se zde hodlá zabydlet natrvalo. "Budu s tou "Cherr"edou snad sdílet stejný byt? Žrát stejné žrádlo...a proboha...dělit se i o přízeň mé paničky???? To nedovolím!!! Dnes u rozdávání piškotů  jí udělím první lekci." Stalo se. Druhý den, co dostala Annie, coby inteligentní kelpie, košík z mordy, vrhla se po pár minutách na Cherry. Ta pištíc jako podsvinče upalovala horem pádem do "svého" pokoje, odkud nehodlala už nikdy vylézt.

   Annie blýskala očima a jen nelibě nesla, že krom vyslechnutého láteření dostala na mordu opět bezpečnostní pojistku. Naštěstí je Cherry statečná holka, takže s trochou naší podpory vydala se brzy do prostor celého bytu znovu. Týden proběhl ve stejném duchu jako ten první. Zvykání a sžívání. Cherry vysílá ze svých velkých očí Andule jasně čitelné signály: "Vládkyně světa, prosím, nežer svou uctivou poddanou, nechej ji žít. Ona Ti bude oddaně sloužit až do smrti." Těžko říct, zda tyto signály Annie upokojují či ji naopak proti Cherry popouzejí. Nevrhá se sice Cherry krvežíznivě po chřtánu, netrhá jí uši a nerve břicho lačna po vyhřezlých vnitřnostech, ale v hlavě jistojistě mobilizuje plán, kterak drzou vetřelkyni vystrnadit, znechutit jí bydlení pod naší střechou. V duchu se jí snaží nabádat k velkému zlobení, přeje si, aby se Cherry v pokoji počurala, aby nám roztrhala nějakou drahou věc, aby nepřetržitě štěkala, skákala, loudila...zkrátka se jí snaží vnuknout spoustu neřestí, jež by zaručily, že se páníčci na ochechuli děsně naštvou a snad ji i vyhodí. Jak radostné zadostiučinění zažila Annie, když Cherry před několika dny vkráčela do obýváku hrdě s patkou chleba, kterou ukořistila na kuchyňské lince. Bezelstně s mávajícím chvostem a chlebem v tlamce se před námi natřásala tak přesvědčivě, až nás přešla zlost. Po očku mrkala na "vládkyni" Annie, co ona na to. Andula opodál jen nevěřícně koulela očima a snad připsala Cherry alespoň malé bezvýznamné plus, jelikož kořist byla spravedlivě rozdělena na dva díly a Annie z ní tudíž profitovala. Pohled na "vetřelkyni však tímto činem překvapivě nezněžněl :-( .

        Po dvou týdnech socializace doma a zdejším okolí nastal čas "hodit Cherry do vody" pobytem na cvičáku. Annie zůstala projednou doma, abych mohla veškeré své úsilí věnovat Cherry. Obava, že jen co spatří to množství psů, stáhne uši a ocas, zdřevění jí nohy a bude tvrdošíjně odmítat po cvičáku se vůbec pohybovat, se ukázala neopodstatněnou. Cherry si to vesele, sice s maličkou nedůvěrou, ale odhodlaně, hopskala vedle mě a dokonce vypadala zvědavě, kde že to spolu jdeme. Každou chvíli jsem jí přihrála do tlamky nějakou tu dobrotku, takže základ sympatií k tomuto místu byl položen. Cherry se zaujetím pozorovala pejsky, jak si to drandí na překážkách a na některé dokonce hlasitě "zavolala". "Přece neodejdem ze cvičáku, aniž bychom si vyzkoušely nějakou tu překážku," řekla jsem si a namířily jsme si to ke skočce. Tu už trochu znala ze zahrady. Naprosto netknuta cizím rušivým prostředím nadšeně si zaskákala na středně vysokých laťkách. Pamlskování nebralo konce. Úspěch na překážce nás navnadil na vyzkoušení tunelu. Ten byl pro psici zcela neznámý. Zprvu nedůvěřivý přístup k tunelu  se změnil v nadšený v okamžiku, kdy jím prolítla Jive. "Když to zvládne to mrně,"pomyslila si Cherry, " zvládnu to taky." Po několika proběhnutích už dala cvičáková novicka dva tunýlky za sebou. 

  Když pak večer uléhala  znavena do svého pelíšku, stačila před usnutím jen pomyslet...."Tady to tedy nebude žádné leháro..." :-D

05.10.2014 14:33

 Září proběhlo jako každoročně ve znamení velkých záhulů. Stylově jsme si tedy s Annie přihlásily závody v Hulíně. O důvod více, proč se jich zúčastnit, byl takřka hromadný rodinný start a to hned ve dvou směrech. Za lidskou část týmů startovaly spolu se mnou i obě dcery (mladší Evka  tentokrát ještě jako předskokanka), za psiska se mohla rodinnou sešlostí honosit Nyx. Svůj první závodní start totiž zaznamenali tři z jejich čtyř hnědobílých dětiček. Nemít to "belgický" Styx tak trochu "z ruky", jistě by si střihl závody i on. Závodů se zúčastnil i Eliščin Vojta, který se ukázal skvělým hlásičem průběžných stavů na startovkách i ve výsledcích a také zapáleným sledovatelem všech probíhajících běhů. To bylo velmi obtížné. Běhy se totiž odehrávaly současně na dvou parkurech. Copak o to, když někdo běhal s jedním psem, neměl problém. Horší to bylo v případě, že pejsků měl více a v různých kategoriích. Udržet v hlavě dva parkury a na ně pak postupně nastoupit k běhu, bych asi zvládala jen velmi špatně. Osobně mi stačilo zvládání i s jedním psem.

  Začínalo se zkouškou. Při prohlídce jsem musela pořádně spekulovat hned na několika místech. Z rovinky po tunelu a dálce vybočovala trasa náhle skoro do pravého úhlu na houpačku. Přitom rovinka lákala k pokračování nabízející se skočkou. Při Andulčiných gigantických obloucích nepřicházelo nějaké jemné zatočení v úvahu. Kalkulovala jsem, že potřebné stočení mi zaručí pouze "spin" před dálkou. To se povedlo, ale až tak dokonale, že stočení bylo o dost více do pravého úhlu. Výsledkem pak skočení jiné překážky a diskvalifikace. 

 Druhý běh byl jumping. Opět jsem si lámala hlavu nad začátkem. Po rovince asi 3 skoček a tunelu měla následovat skočka, která obracela směr běhu na druhou stranu- jakoby zpět. Očekávaný obrovský oblouk jsme s menší časovou ztrátou ještě zvládly, prostřední pasáž se nám povedla, i "spin" před zdí, po níž náledoval slalom. Ten byl naběhnutý správně, ale pak už Annie vynechala další tyčky, takže jsme náběh zopakovaly. Pro velký úspěch dvakrát. Závěr jsme zvládly. Výsledkem bylo 7. místo ze 17. závodníků v této kategorii.

  Poslední běh mi udělal velkou radost. Sice jsem si k němu nechala připsat  opět ono nehezké "DIS", ale až na jednu malou ("likvidační") chybičku jsme jej s Annie zaběhly rychle a docela suverénně. Chybička spočívala v tom, že při stočení na překážku Ann přeskočila rožek dálky. Nic jsme neopakovaly, takže Annie žádnou svou chybu snad ani nepostřehla a společně jsme se pak z běhu hodně radovaly. 

 Nyxinčiny dětičky rozhodně své mamince ostudu neudělaly. Jak žíznivé čáry lítaly po parkuru až byl někdy problém je vůbec natočit. Nejúspěšněji se představil Wookie, který ve finálových bězích zabral medailovou pozici, zatímco Nyx skončila na 4. místě.

 Závody proběhly za velice hezkého slunečného počasí, v sympatické atmosféře a příjemné pejskařské společnosti. S našimi výkony jsem spokojená. Za celé tři běhy nám nespadla jediná laťka a nebyla skočená jediná zóna. Není to snad dostatečný důvod ke spokojenosti ? A že tam chyběl ten maličký kousek štěstíčka ? Nepřišel teď, přijde třeba příště :-D.

Takto jsme běhaly  VIDEO ZDE