Prázdniny 2010

KLIKR

Když jsem prve slyšela o existenci věcičky, která dokáže vychovávat a cvičit psa pouhým kliknutím důmyslně upevněného plíšku, skoro se mi tomu nechtělo věřit. Pokud vím, získala si tato pomůcka mnoho příznivců , ale také odpůrců. S pořízením nového psa jsem si však řekla, že nezamrznu na starých metodách a nechám se pozvolna houpat na vlnách všech výcvikových novinek, které mi přijdou pod nos. A tak když jsem ve velkoskladu psích krmiv doplňovala zásoby, přihodila jsem do košíku, krom mnoha dalších zaručeně nezbytných psích věciček, i klikr. Zhruba před týdnem jsem začala s Aňou " klikrovat". Okamžitě jsem porozuměla argumentům klikrových odpůrců, když upozorňují na fakt, že při výcviku mají " přeplněné" ruce ( vodítko, klikr, pamlsek) a všechno jim to překáží. Skutečně mé první klikací lekce nebyly podle správných pravidel. Annie provedla bezchybný cvik a já...chválila jsem jak divá- úplně automaticky jsem s pochvalou cpala Annie do její nenasytné mordy piškot a tu jsem si vzpomněla na klikr. " Klik". Tak tento byl úplně k ničemu. Dalším velkým a pro mě dosud snad největším úskalím je miniaturnost věcičky. Není dne, kdy bych se po klikru nesháněla. S přesvědčením, že nenajdu- li ho a jeden den budu cvičit bez něj, mohu celé " klikrování" rovnou zabalit, zoufale přehazuju obsah tašek, převracím kapsy bund.....proklínám sebe i klikr......Většinou se někde objeví a já si slibuju, že si ho dám na šňůrku a pověsím na krk či zápěstí. Dosud jsem tak neučinila :-(. Jinak ovšem vytrvávám. Jsem totiž zvědavá, zda se skutečně výsledky projeví. U mne už se částečně projevily. Daří se mi klikat včas, zvládám v ruce " přeplnění" a dokonce jsem tu drobnou pomůcku začala nosit stále u sebe, abych se vyhnula pátrání po ní.

Za nějaký ten čas svou zkušenost s klikrem shrnu a zhodnotím. Sama jsem zvědavá.

RELAXAČNÍ VYCHÁZKA S KÁJOU A PEJSKY

I v těch nejnabitějších a časově nejvypjatějších dnech je třeba občas " vypnout". Nejlepším prostředkem k tomu je alespoň pro mne dlouhá procházka po lese- jak jinak než v psí společnosti. Ve čtvrtek 16. 9. jsem velice naléhavě pocítila potřebu vypnutí a jako na zavolanou přišel návrh kamarádky Káji, že bychom mohly odpoledne prošmejdit místní lesy. Kája má dvě borderčí dámy- Borinku a Kešulku. SMSka dala SMSku a v 16:15 jsme mohly vyrazit.

 Anninka byla ze společnosti Bory a Keši nadšená. Vesele s nimi pobíhala po rozlehlém strništi a užívala si volnosti. Zde vznikly i nějaké ty snímečky, i když pravda, ty Kájiny jsou kvalitnější neb má mnohem lepší fotící nástroj.

Vycházka se nám opravdu vyvedla. Nebýt několika rozbahněných míst v lese, které jsme musely překonat a jejichž následky v podobě zabahněné obuvi jsme si přinesli až domů, dalo by se říct, že úplně ideální. Určitě si brzy vycházku zopáknem :-)

BARČA S ANNINKOU STONALY

Po mnoha slunečných dnech přišlo deštivé období. Spolu s ním i menší zdravotní problémy mých psů. V sobotu jsem v obýváku na plovoucí podlaze objevila 2 kalužky nevábně vypadající žluté pěny se zbytky granulí. Všichni psi se tvářili, jako by se nechumelilo, takže jsem si původcem nebyla jista. Teprve odpoledne jsem zahlédla Barunku, jak na podlahu přidává další kalužku. Její nevolnost se projevila ještě několikrát, takže když se servírovalo žrádýlko pro pejsky, zbyla Barunce jen " morda pro slinění ". Smutně zírala , jak odměřené porce mizí ve chřtánech jejich psích kolegů. V noci se Barča moc snažila, aby jí špatně nebylo a aby se období jejího nedobrovolného půstu nedejbože neprotáhlo. Naštěstí druhý den už byla dobrá. Dlouho jsem se neradovala. Štafetu  "vrhnutí" totiž pohotově přebralo naše batole- Aňa. Ač ráno ještě vesele mžurkala a pochutnala si na misce granulí, už v 9 hod. mi přišla do práce SMS mé dcery se znepokojujícími zprávami, že všechny granule ráno Aňou pozřené, se nacházejí na podlaze v předsíni. Annie je prý smutná, má schlíplé uši a třepe s ní zimnice. Tato zpráva mi na pracovním elánu opravdu nepřidala. Od zprávy jsem se nemohla už do ničeho důležitého pustit, protože jsem myslela na jediné- až budu  u Ann doma. Pohled na ni nebyl vůbec radostný. Při příchodu se ke mně přiřítila smečka 5ti poskakujících raťafáků, jindy skoro nejaktivnější Annie nikde. Jen se zvedla v pokoji na packách a vrhla  směrem ke mně pohled příšerně trpícího zvířete. Úplně mě oblilo horko.V duchu jsem přemýšlela, co do sebe kde nacpala a zvažovala jsem veterinu. Miska dnes zůstala prázdná  u Anninky. Ani jí to nevadilo. Protože ale blití nepokračovalo, rozhodla jsem se pro vyčkávací taktiku. Annie- jindy rozené vtělení energie- celý den prospala. Jaká byla moje úleva, když ráno vesele kmitala ocáskem a ucházela se ve frontě ostatních členů psí smečky o svou časně ranní dávku piškotů. Vydatným spánkem,klidem na lůžku a dietou jsme tedy Annie naštěstí takto vykurýrovali.

DVOUDENNÍ ENERGIE V HODINOVÉ PROCHÁZCE

V den marodění Andulky jsem vzala na vycházku jen Barunku a Bobinku. Byly neskonale šťastné, že se nemusí otravovat s tím nevycválaným psím spratkem a že mají paničku celým tělem i celou duší jen a jen pro sebe. Užila jsem si to s vořeškami naplno. Běhaly jsme, házela jsem jim klacíčky, Bobinka si na louce "zalovila" myšky a domů jsme se vrátily příjemně unaveny. Zatím Anninka spala...ve spánku se kurýrovala a taky se v ní hromadila pravá kelpií energie. Tu bylo třeba druhý den náležitě vybít. Zrovna v úterý se ale rozpršelo hustým lijákem, že bys " psa nevyhnal". Bylo mi však víc než jasné, že déšť- nedéšť, vichr- nevichr, budeme muset vyrazit, nechceme-li mít z domova kůlničku na dříví. Barunka mi svým pohledem hned na druhém schodu  naznačila, že s mým duševním stavem to zřejmě není tak úplně v pořádku, když ji táhnu do takového nečasu. Báju jsem tedy nechala doma a vydaly jsme se do lesa jen s Annie. Nemít kšiltovku, jistě bych už po pár metrech vypadala, jako bych vylezla ze sprchy. Annince těch několik kapek vůbec nevadilo. Byla jsem si téměř jistá, že není ve Vřesině dalšího takového blázna, který by v tomto nečase bloumal lesem ( jiná kelpie v naší obci totiž není a tudíž nepotřebuje vypustit přetlak :-) ), takže jsem s klidem Angličana pustila v lese Aňu z vodítka . Ať se proběhne, holka. Evidentně se jí to líbilo. Pobíhala kolem mě, vyhazovala klacíky, brázdila si to s čenichem u země. Občas v rámci tréninku poslušnosti jsem ji přivolala, odměnila piškotem a šlo se dál. Byla jsem spokojena, Annie poslouchala, jak hodinky. Až najednou. Přišly jsme na křižovatku lesních cest, kudy procházíme skoro denně. Annie tento terén důvěrně zná. Najednou ale zavětřila a tu se s ní stala neskutečná změna. Začala rozrušeně poštěkávat, natáčela svůj čumák všemi směry, pak těmi všemi směry začala pobíhat a na moje volání z vysoka s...... ( pardon). Do mokrého terénu jsem se vybavila gumákami- bohužel asi o tři čísla většími než je moje noha. Rozhodně jsem totiž nečekala, že v nich budu běhat sprinty. Musela jsem se pustit po svahu dolů. Gumáky mi na nohách vlály, klopýtala jsem o spadlé větve a snažila jsem se držet s Annie krok ( chachachacha....) Volala jsem, seč mi síly hlasivek stačily. Nic nepomáhalo. Annie byla viditelně v tranzu a lovila imaginární srnu či něco, co prve zavětřila. Možná i kance, kterých tu, dle vypravování místních a dle rozrytých cestiček v lese  velké množství. Hlavou mi běžely katastrofické scénáře, že se jako  ozvala ohlušující rána, Aňa padla a vítězoslavně se tvářící myslivec foukl do hlavně své  pušky. Co řeknu Martině, když mi Ann uteče?  Neskutečně jsem si spílala za ten pitomý nápad, dopřát Annince tu chvíli volnosti. Mohlo mě to napadnout. Chvílemi mi psisko zmizelo z očí, aby se o chvilku později vynořilo na úplně opačné straně. Měnila jsem výšku hlasu, hulákala jsem chvíli basem, pak zase sopránem, chvíli jsem utíkala za Ann, pak zase od ní.....nabízela jsem jí piškot a pak zase výprask...Bylo to možná 5 minut, ale příšerně dlouhých a naštěstí s dobrým koncem. Když probíhala okolo mě, s vypětím všech zbylých sil jsem po ni drapsla a byla moje. Už ani nevím, zda jsem se snažila na ni v tu chvíli nějak výchovně působit, aby se případně situace neopakovala, ale co vím jistě, že mi spadl ohromný kámen ze srdce. Vycházku jsem dokončila s Ann  na vodítku. Doma jsme se málem vrhly do ždímačky a Annie ve vybíjení energie ještě pokračovala. Od té chvíle jsem v lese daleko ostražitější než dříve. Beru Ann raději na dlouhé vodítko. Není to sice dokonalá svoboda, ale zato větší bezpečí :-D.

MILÍ PEJSCI, SKONČIL NÁM VEGÁČ :-(

A je to tady. Stará známá zákonitost - dny naplněné těmi nejpříjemnějšími zážitky ubíhají zdaleka nejrychleji. Tak i má dovolená je u konce. Nejen pro mě skončily úžasné dny plné procházek, bloumání lesem, koupání v rybníku. Také pejskům skončily pohádkové zlaté časy.

ROSTOU.....

Jako milovník houbaření jsem s velkým potěšením přijala návrh mého muže zajet se podívat do lesa na houby.  Správný houbařský výlet to jsou pro nás lesy okolo Soláně, proto jsme vyrazili zrovna tam. Ze psů jsme vybrali Anninku - ať si zvyká:-). Vyzbrojeni košíkem, nožíkem a já i širokým dogtrakingovým pásem k připásání Annie ( aby byly ruce volné k hojnému sběru praváků, křemenáčů, kozáků.....) jsme vyrazili časně ráno. Že jedeme časně, to jsme si ale jen mysleli, neboť když jsme dorazili na místo, provizorní parkoviště čítalo asi 6 aut. Bohužel i v lese bylo znát, že jsme vstali na houbařské poměry příliš pozdě. Marně jsem si spílala za to své: "Tak ještě 5 minut....", nejlepší  úlovky byly už prostě v košících houbařských kolegů. A tak jsme museli vyvinout mnohem větší úsilí, abychom našli aslespoň něco. Ale našli. A nebylo toho málo. Košík se pomalu plnil. Pravda, byly to i houby mírně podřadné, jako holubinky, růžovky ( omlouvám se růžovkám za jejich zařazení do podřadných hub - guláš z nich totiž patří k vyhlášeným pochoutkám, ale pravák je pravák, že? ), babky...nakonec však nechyběly ani praváky, bedly, kozáky, křemenáč a dokonce si v košíku trůnil i vzácný hřib kovář. Po zhruba třech hodinách pochoďáku po krásných valašských horách jsem však cítila únavu srovnatelnou s celodenní náročnou túrou. Příčinou byla Anninka. Od samého počátku si to šlapala velmi energicky. Hlavně však chtěla být všem členům rodiny ( její smečky) nablízku. Jen jsem zahlédla cosi podobající se hříbku, než jsem se stačila sehnout, mohutným škubem v pase jsem byla odtažena kus stranou. Vracela jsem jí škubání s přísnými povely " pomalu" nebo " k noze", v konečném stádiu jsem si ale připadala úplně jako debil. Annie prostě nedokázala chůzi přizpůsobit té mé. Když se oba členové mé rodiny vzdálili a ještě k tomu každý na opačnou stranu, rozhodně jsem s Annie neměla tu správnou pohodu ke sběru okloboučkovaných krasavců. Ann si s mými cirka 50ti kily čisté váhy dělala, co se jí hodilo. Po půl hodině procházky jsem tudíž byla utahaná jako kůň. Zatímco táta s Evkou se neustále ozývali radostným :  "Jéé - zase pravák! Ty brďo, to je ale krasavec", já bojovala v těžkém svažitém terénu o zdraví svých kotníků a zmítala se na vodítku stejně jako Anninka. Napadlo mě, že toho neukázněného psa prostě pustím a budu doufat, že nikam neuteče. Jen co jsme se však dostali do nízkého smrčí, Aňa zvedla nos, zneklidněla, začala se vrtět jako holub na báni a po chvilce 5 metrů od nás vystřelila vyplašená srnka. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby Annina byla na volno. Raději jsem na vodítku bojovala dále. Výlet se vyvedl. Sušička ovoce a hub si "mákla" a my máme vystaráno do další houbové sezóny. Anninka je spokojená s netradiční procházkou a já propíchla 2 puchýře na ruce....od vodítka:-D :-D.

ANNINKA A OVEČKY

A mám tady ještě jednu poměrně žhavou novinku. V době táboření jsem dostala od mé kamarádky Káji nabídku - jet se podívat do Budišova nad Budišovkou na ovečky. Kája se svýma borderkama Borou a Kešu jsou tam skoro pravidelným hosty a Kešulka už má i zkoušku pasteveckých vloh. Šikulka. Tedy, ne že bych ovečky nikdy neviděla na vlastní oči, jistě chápete, že nabídka byla směrována zejména na Aninku. Přece jen kelpie je pastevecký pes:-). Dočetla jsem se o tomto plemeni samé hezké věci- jak dokáže uběhnout či ujít denně 60 km, jak skvěle snáší teplo i zimu, jak je to pracovité zvíře. Tak se, Ančo, ukaž!

Kdo by si myslel, že byla Aňa vypuštěna na pastvinu mezi ovce a  instinktivně je naháněla tam, kde si jen "bača" ukáže, ten by byl na omylu. Anninka byla vpuštěna jen do ohrady zvané košár, aby se s těmi velkými bílými kudrnatými "pejsky" seznámila. Pouštěla jsem ji tam tak trochu s obavou, že stádo vysloveně rozmetá, jak tam vlítne....No, realita byla maličko jiná. Anninka obíhala ministádo ve velkém odstupu, ale v žádném případě v soustředných kruzích ( jak to bylo vidět třeba u naší borderky Nyx už coby štěněte). Pobíhala zmateně a na ovečky žlempila velice nedůvěřivě. Chudák holky - myslím ty ovečky. Stály v ohradě přilepené na sebe, těžce dýchaly a skoro se nehýbaly, jak jim bylo horko. Ještě, že v ohradě objevila Annie aspoň pochoutku, která jí  pobyt uvnitř zpříjemnila. Ovčí hovínka...taková dobrota:-D. 

Za hodinu jsme pustily Ann do ohrady ještě jednou. Tentokrát se k ovečkám už poněkud více přiblížila, ale že by ji stádo nějak zvlášť zaujalo, to tvrdit nemůžu. Ale aspoň na ně reagovala. Dokonce na ně začala hlasitě  štěkat( kdo má doma kelpii, jistě ví, jaký má jejich hlasový projev grády). Po 10 minutách raftání to jedna ovečka nervově nevydržela a našlápla si to k Annie s jedním " výchovným". Ta ale uskočila a rozeřvala se ještě více.

S ukončením lekce jsem si udělala takový svůj soukromý závěr. Annie je ještě malá na to, aby projevila ty správné vlohy. Jelikož její předkové  nebyli v pasení zřejmě nijak více rozvíjeni a tyto vlohy po několika generacích mohou téměř vymizet, v období 1 roku zajedu k ovečkám ještě několikrát a pokud se v Annince neprobudí " ovčák", vezmu tyto ovčí návštěvy jako příjemnou a obohacující zkušenost a vrhneme se na zkušenosti další:-)

MY TŘI TÁBORNICE VE VĚTŘKOVICÍCH

Myslím si, že vstávání o své dovolené cíleně před šestou hodinou ranní a následné svižné pobíhání s pejskem po placu agiliťáckého cvičiště pochopí nezasvěcený, a hlavně agility neznající člověk, jako fázi nejvyššího pomatení smyslů. Místo vyspávání a slunění s občasnou chladivou koupelí jsme si to metali po parkúru s hafíky a snažili se strávit nejaktuálnější novinky světových agi- trendů, s nimiž nás naše trenérka Lucie zapáleně seznamovala. Cvičili jsme přes den celkem třikrát, a to i za nesnesitelných pařáků. Výjimkou byla středa- superparný den. Pejsci dostali odpoledne volno, my jsme však i v tomto počasí na předlouhém parkuru čítajícím 32 překážek  hltali novinky ve výcviku, které nám Lucka trpělivě vysvětlovala. Po ploše se vlnily a různě kroutily unavené postavy. Nacvičovali jsme pro většinu z nás nový prvek, tzv.prvek " topspin". Ten jsme rázem přejmenovali na " záprdelník" nebo taky " prdelačku" a tímto si ho maličko polidštili. Po celou dobu tábora se Barunka velmi snažila. Ač má čumák už skoro šedivý, makala, jako kdyby byla mladice. Je to moje rezavé sluníčko...tedy raději zlatíčko, neb sluníčko mi bylo místy až protivné, kdežto Barunka nikoli :-D. Samozřejmě, že první své agiliťácké krůčky dělala i Anninka. Ta byla taky moc šikovná. Sice jsme zkoušely jen točky kolem bočnice překážky (a mně celkem komický povel "cik- cik") a tunýlky, přesto cvičení Aňu bavilo. Vyžadovala neustálé zaměstnání. Alespoň nějaké to " sedni- lehni" nebo " pac", " kotrmelec" atd. atd. Když bylo nůďo, byla neklidná, občas se cvičení domáhala hlasitými výkřiky. Nejraději měly obě holky dobu po cvičení, protože to jsme chodily několikrát denně k blízkému rybníku.

Anninka se do vody opravdu zamilovala a tak k ní utíkala už z velké vzdálenosti. Spolu s Barčou si pěkně zaplavaly. Holky z chatky je obdivovaly a znovu a znovu se daly Ančou " zachraňovat" ( na vysvětlenou je to cákání ve vodě, které, když Aňa uslyší, jde do akce. Štěká a má se čile k vytahování.:-D :-D) ) Ve čtvrtek jsem  neodolala a do ne zrovna hygienicky předpisového rybníka vlezla taky. Zaplavaly jsme si s holkama společně. To bylo žůžo. Menší problém se objevil, když jsem rozhodla, že je čas koupání ukončit. Anninka se do toho úžasného rybníka několikrát vrátila a očima prosila ještě o chviličku. Samozřejmě jsem vyměkla....ta holka byla tak spokojená, že to prostě nešlo jinak. Bohužel pak zřejmě z tohoto mého vyměknutí došla k prochlazení. Čurala každé dvě minuty, pak už jen kapkala...už už jsem se viděla na cestě k veterináři. Skvělá byla noc. Po velice příkrých dřevěných schodech jsme musely dvakrát za noc rychle seběhnout, aby nebyla loužička v kleci.Naštěstí druhý den to bylo lepší. Intervaly čurání se prodlužovaly. Rozhodla jsem se pro ještě jednu zkoušku, abych nic nezanedbala. Kolegyně mi poradily, abych vzala vzorek moči a zjistila tím, zda v moči není krev ukazující na zánět. V kuchyni jsem vyprosila kelímek od Ramy a při prvním náznaku močení jsem ho začala rvát Aničce pod příslušná místa. Pohled, který na mě vrhla, byl všeříkající. Nic lichotivého to však nebylo. Evidentně nechápala, ale močila v pohodě dál. Mohla jsem tedy vidět, že je vše v relativním pořádku. Ó, jak jsem si oddychla...jako nezkušený řidič jet do Opavy, tam hledat po všech čertech veterinu a to ke všemu ještě v pátek 13., to by bylo fakt "maso". Do vody jsme ale už do konce tábora raději nešly.

Za zmínku stojí i bezvadné večery před chatičkou. Barunčina klec posloužila jako stůl, jenž byl neustále postřen těmi nejlepšími dobrotami.Probrali jsme kde co a nasmály se tak, že nějaká ta minutka života určitě přibyla.

7 dní tábora  uběhlo jako voda. Musím konstatovat, že podle očekávání byla tato rekreace SUPER. Skvělé počasí a celodenní debaty o psech. To je ta nejlepší relaxace !!!

BARUNKA S HRAČKOU

Když minulý týden přivezla Zuzka pejskům novou hračku, ani netušila, kolik jim tímto činem přinese upřímné radosti. V smečce neexistuje jediný hafan, kterého by barevná pískací a poměrně velká hračka nezaujala. Málokdy leží ladem. Většinu dne se z různých koutů našeho domu nebo zahrady ozývá vytrvalé pískání vysoké frekvence. Podle místa, odkud se zvuky ozývají, je možno identifikovat momentálního šťastného majitele pískadla. Sousedi,již třetím rokem ve výchovně- výcvikové fázi tolerance psích projevů, jsou v klidu. Za okny svých rodinných domků možná spřádají plány, jak nám budou na hlavu házet zhnilá rajčata, prozatím však k ničemu  nedošlo. Až dnes mě paní sousedka zavolala k plotu a podávala mi obrovskou tmavězelenou cukinu. Snad měla chuť mi ji hodit na hlavu ( bylo čerstvě po rušném večerním cvičení:-D), avšak srdce zahradníka ji vnuklo šetrnější myšlenku ( šetrnější pochopitelně pro tu cukinu....a mě asi taky) " Udělejte si placky, paní sousedko," řekla vlídně a já slušně poděkovala a cvičení zakončila. Ale abych neodbíhala od podstatného. Při dnešním cvičení byla bezkonkurenčně nejskvělejší Barunka. Aby byla lépe motivovatelná, sundali jsme jí košíček a to jste měli vidět, jak běhala. Kupodivu více než piškoty ji dnes zaujala...no jasně- hračka. Měla z ní dětinskou ( nebo štěněcí?) radost a tak jsem fotila, abych ji zachytila. To štěstí, že má hračku chvíli jen pro sebe, je patrné z každého snímku.

OČKOVÁNÍ- VZTEKlINA

Abychom mohly s Aňou na tábor, musela jsem s ní na veterinu pro pichuli  proti vzteklině. Čekárna nečekaně zela prázdnotou, takže jsme na řadu přišly téměř okamžitě. Tedy po obrovitém rotvajlerovi, který měl hlavu velkou nejméně jako náš 7 kilový meloun koupený včera v Kauflandu. Přestože  za ním vláli dva lidičkové ne zrovna drobného vzrůstu, byl mohutný pesan na první pohled dobrák od kosti. Podlézavě se plazící a kňučící Anněnu obdařil přívětivým pohledem a s jazykem skoro až na zemi odtáhl své dva lidské " přívěsky "ven - zřemě do auta ( tedy náklaďáku:-D). Annie byla na veterině už několikrát. Pobyt zde si nemůže spojovat s nějakou velkou bolestí nebo stresem. Vesměs šlo o očkování, jednou o ostříhání rány po Tajfíkových zubech a vydezinfikování rány. Dnes si ovšem vzala do hlavy, že ošetřovat se prostě nebude. Na stole se vrtěla, byla neklidná a uklidnění došla teprve po piškotu, který od paní doktorky dostala. Pak už šlo vše jak po másle. Včelička a hurá domů. Cestou tramvají jsem trochu zapochybovala, zda bacily v očkovací látce byly dostatečně oslabeny, neboť se místy začínalo projevovat Annčino  mírné vztekání. Nejdříve se rozhodla honit ochmýřené semínko, které lítalo po vagonu tramvaje, když jí toto nebylo umožněno, začala na něj aspoň hlasitě " volat", aby počkalo. Když nepočkalo, začala si stěžovat všem cestujícím....Musím konstatovat, že dnes bylo s Annie cestování velmi zábavné:-D :-D.

CEPOVÁNÍ NA CVIČÁKU

V úterý jsme si byly s Annie zopáknout několik cviků poslušnosti na cvičáku v Třebovicích. Procvičovaly jsme  povel " ke mně",  " k noze", přivolání - na volno a pomocí stopovačky, trochu obraty na místě. Anninku chválím, byla opět pozorná a poslušná. Další cepování nás čeká 17. 8. po táboře ( tam samozřejmě budeme cepovat  taky:-D ). Zkusím příště něco zachytit obrazem.

VYDAŘENÝ VÍKEND

Tento poslední červencový víkend jsme prožili narozdíl od toho minulého ( propršený Liberec:-( ) naprosto kontrastně. V sobotu nás navštívila Zuzka z Kuřimi ( pochopitelně neunikla obligátně se nabízející otázce o průběhu kuřimské cauzy ) a tak jsme na pozadí nádherných dvou dnů dosytosti popovídaly o všemožném a také jsme si užívaly scrabblování. Odpoledne jistila procházka do Dolní Lhoty- jak jinak než s pejsky. Šla Bobinka a Anninka. Holky se chovaly vzorně . Neděle nás vítala příjemným letním sluníčkem, takže jsme mohli pobývat celý den na zahradě. Místo klasického oběda jsme si pěkně zagrilovali a u toho zascrabblovali. ( To měkké "i" proto, že s nám byl i táta:-) ). Anninka dostala od tety Zuzky prima hračku a tak si s ní celá smečka ( až na Bobinu, která byla zaneprázdněna v šatně) pohrála. Jelikož hračka pěkně píská, užili si víkend s námi i sousedi.  Odpoledne jsme šli postupně se všemi pejsky k rybníku, aby si taky užili a večer jsme si skokli na točené. Víkend prostě neměl chybu ! Fotky  najdete v příslušné rubrice.

VŘESINSKÉ ATELIERY UVÁDÍ AKČNÍ SNÍMEK " ANNIE A CITRÓN "

   Natočeno ve spolupráci piva Hoegaarden a jeho citrónového doplňku.

AGI - VÍKEND NA TROCHU JINÉ ÚROVNI- EUROPEAN OPEN

Na cestu se chystáme už ve čtvrtek. Stále mám nepříjemný pocit, že jsem na něco důležitého zapomněla. Nebyla by to taková hrůza. Jedeme "jen" do Liberce. V obchodě je chleba chleba, piškoty piškoty a ceny vpodstatě stejné jako doma, tak co? Vloni v Holandsku to bylo horší. Stanovali jsme po dlouhé době.  Náš skromný stan si mohl vedle luxusních bejváků cizinců ze všech koutů světa připadat právem jako chudý příbuzný.Ačkoliv před stanem trůnila naše křesílka  a na propanbutanové bombě jsme si každé ráno obřadně připravovali kávu, základní potřeby jako je otvírák, nůž, sirky či svítilna, nám chyběly. Stejně tak i teplé vybavení. Když jsme jeli do zdejšího holandského městečka pár chybějících věciček vyřešit, málem jsme nevyjeli z podzemní garáže, kde nás vytrvale zastavovala závora a cosi po nás žádala. Jen tak vědět co...:-(.Nakonec jsme se z podzemí dostali, ale na tu bezradnost nezapomenu. O nákupech a cenách se raději nebudu ani šířit. Proto logicky Liberec svádí k podcenění( když, tak to dokoupíme).

Nakonec zavírám kufr, rovnám spacáky, stan, židličky, klece, tašky, jídelní box a spoustu dalších nezbytností. Znovu- jako pokaždé- zažívám pocit, že to nemůžeme do našeho autíčka všechno naskládat. Uskrovnit se při cestování musí všichni pasažéři včetně pejsků. Ty bereme s sebou 3. Naši malou velkou závodnici Kesku, dorostenku Nyx, která má závodní kariéru před sebou a prcka Aňu- to aby se inspirovala do dalších let a taky aby strávila 3 dny v dobré agiliťácké společnosti.

Noc byla tentokráte krátká. Předsevzetí, že půjdu spát už v 19 hod., abych byla před jízdou jakš takš vyspaná, bere brzy za své. Stále vyvstává řada nepředpokládaných činností, které je třeba vykonat a tak se do postele dostávám až ve 23 hod., hned poté, co obalím řízky. Sotva se propadnu do říše snů, ozve se nepřátelský budík. Je čas. Rozpaluju olej na pánvi a smažím řízky, aby byly na cestu čerstvé, zalévám kafe v terosce a kontrluji naposled, zda máme vše. 2:30. Vyrážíme. Cestou nás sekýruje naše navigace HUGO. Nemohu mu upřít, že dobře. V 7:10 jsme na místě a Eliška fofruje na schůzku reprezentantů. Tam získává některé důležité informace. Za chvíli už parkujeme a stavíme provizorní stanový bejvák.

Pátek nám ubíhá celkem pomalu. Rozespalí a rozlámaní po cestě ještě dospáváme nebo jen tak bloumáme po okolí. Psi potřebují také řádný odpočinek. Aňa jindy plná neutuchající energie, kupodivu neprotestuje, když večer jdeme brzy spát. Ač nemáme klec, přitulí se ke mně a vmžiku usíná. Spí celou noc. Jako pařez.

 Uprostřed noci se probouzím a zjišťuji velice nepříjemnou skutečnost, totiž, že lije jako z konve a vítr- hotový severák- nadzvedává svrchní vrstvu stanu. Ráno teprve vidíme, že s nadzvednutou svrchní vrstvou stanu na tom oproti ostatním nejsme ještě tak nejhůře. Vyvrácené pergoly, polámané konstrukce velkých stanů, odfouknuté stoly i židle....a do toho vytrvalý hustý déšť. Zima jak v listopadu. Počasí, že bys psa nevyhnal. Paradoxně jich byly vyhnány stovky...."Hybaj, psiska, závodit!!!!"

Musím se přiznat ke kacířské myšlence, u které jsem se  s hrůzou přistihla. Skoro bych před skvělými agi běhy dala přednost celodennímu pobytu ve stanu. Ne, nemyslete si, že v tomto místě povídání skončí konstatováním, že čas až do neděle jsem strávila zachumlána do spacáku v útrobách stanu. Samozřejmě, že jsme do toho nečasu vystartovali a statečně jsme se s ním prali po celý den. Litovala jsem rozhodčí, kteří si to  na parkúru "užili" v těchto nelidských podmínkách velkou část dne.

Terén původně úhledného travnatého hřiště se postupně působením stovek noh a tlapek měnil na hotové bahniště. Běhy pak už byly komické, extrémní....prostě vše, jen ne hezké na pohled.Závěrem dne už bylo vidět, kolik úsilí stojí  psovody ukorigovat svůj běh nejen správným směrem, ale i tak, aby sebou neplácli. A někteří vskutku plácli:-). Naštěstí v takovém stavu rozbahněnosti skončil jen jeden ze čtyř parkurů.

A jak se dařilo Elišce s Kesou? Kesinka nás znovu přesvědčila o tom, že je to úžasná psí holka a velká bojovnice. Po jumpingovém běhu postoupila do finále z 9. místa. Vzhledem k příšernému počasí Elis vypustila open a soustředila se jen na finálový běh. Ten se holkám povedl. Parkur nebyl z nejlehčích a holky ho zvládly bezchybně. K vyššímu umístění chybělo jen několik sekund, ale 10. místo v Evropě vůbec není špatné, že?

Den jsme zakončili promoklí a promrzlí na kost , ale s nadějí v lepší zítřky. V noci ale opět pršelo a ráno vyfukoval vítr ještě studenější než včera. Hned ráno nás čekalo vzrůšo. Eliška nám vtrhla do stanu s požadavkem, abychom jí ke startu přivedli Kesu, že je časový posun a ona už letí na prohlídku. Museli jsme tedy chtě- nechtě opustit naši krátkou snídaňovou siestu a vrhnout se do akce. Obléct vše, co mám ( zima neskutečná...), připravit všechny věci a hurá pro Kesku. Zmíněné vzrůšo spočívalo  v tom, že když jsem s Kesou dorazila k hřišti ( na něm 4 pakúry), vůbec jsem nevěděla, kde Elu hledat. Jaksi mi opomněla sdělit, zda běží open či jumping, kdy a kde si Kesu předáme. Poletovala jsem sem a tam, hledala Elis a začínala jsem mít obavy, že ten běh prošvihneme.Na hřišti se pohybovaly desítky, snadi  stovky lidiček. Jumping se už běhal, mě začalo polévat horko ( aspoň trochu tepla v té sibérii:-) ). Naštěstí asi po 10 perných minutách jsem zahlédla Eliščinu postavu, kterak si zkouší krokové kreace u kladiny openového parkúru. Oddychla jsem si a po prohlídce jsem jí předala Kesku s peprným komentářem. Elis jen prohodila, že parkúr je děsně těžký a o tom jsme se taky záhy přesvědčili. Něco tak příšerného jsem snad ještě neviděla. Chytáky tam ukryté nebyly pastičky, ale mega pasti- takové "jámy na mamuta" :-). Pokládala jsem tu hrůzu za nezaběhnutelnou, zejména, když jsem zhlédla několik prvních závodníků. Z 15 doběhl snad 1-2 a to ještě s chybami. Eliška šla na start. Rozbušilo se mi srdce. Uvažovala jsem, kde se holky "vymelou". No, nevymlely se nikde a nakonec to zaběhly úplně čistě. Rázem bylo ranní honění a nervování odpuštěno. Ostatní členové družstva se s parkúrem poprali až na jednoho taky čistého, méně úspěšně. Jeden disc a dvě chyby.

Jumping patřil k těm lehčím. Takové Elišce s Kesou příliš nevyhovují. Kesa nemá tryskovou rychlost, její silnou stránkou je spolehlivost na hodně technických parkúrech. Jump. zvládly holky dobře. Čistý běh, stejně jako všichni ostatní členové družstva. Umístění družstva jsme ale bohužel nezaznamenali, neboť jsme před dokončením závodů odjeli domů ( cesta daleká....).

Za zmínku stojí ještě sobotní setkání s Martinou, která si jako správná agiliťačka  nemohla nechat akci takové důležitosti uniknout. V sobotu jsem jí předvedla její ňuňátko Anninku. Shledání bylo bouřlivé. Ann s ušima dozadu radostně skákala vrtíc celým tělem a nadšeně projevovala svou přízeň všem...dokonce i těm, kteří o to ani nestáli. Prostě je to živel:-D.

Cesta domů byla únavná, ale poměrně rychle mi uběhla. Ve 21 hod. jsme byli doma jako na koni.Teď už nezbývá než vzpomínat a těšit se, že za rok snad pojedeme na European Open opět.

AGI- VÍKEND

Už pátek byl horkem téměř k nepřežití. V sobotu - podle předpovědi- měly teploty kulminovat. Meteorologům předpověď překvapivě vyšla. Pro mě, Barunku a Annie to však znamenalo doslova peklo. Byly jsem totiž přihlášeny na intenzívní celodenní trénink. Ačkoliv jsem si pohrávala s myšlenkou odložit tuto akci " k ledu" ( ó, jak příjemné je v těchto vedrech už jen toto slovní spojení:-) ), nakonec jsem přece jen vyrazila. Realita předčila mé očekávání. Bohužel v tom negativním slova smyslu. Po obvodu cvičáku...ve stínu ( lípy:-D) nevysokého stromového porostu se krčilo několik málo postaviček kolegů- agiliťáků. Nadešla chvíle prvního  hodinového tréninku. 10 hod. Slunce rozpalovalo vše, co mohlo. Barunka, jindy docela výcvikuchtivá, ploužila se ke startu jako na popravu. Opačný směr postupu zvládala podstatně lépe. Jazyky pejskům visely z tlamy dnes obzvlášť v rekordních délkách. I páníčkové byli hotoví. Tak jsme si protrpěly asi půl hodiny a nastoupila štěňata. Tedy Anninka. Kupodivu ani dle standartu povětrnostně značně zocelené- skoro vše vydržící plemeno jako je kelpie horko nesneslo. Aňa z parkúru prchala a pro mě to bylo znamení, že jsem pro dnešek nezvolila ten nejlepší program:-(. Okolo poledne jsem trénink pro sebe a moje psí holky odpískala.

S obavami jsem sledovala předpověď počasí na sobotu, kdy se na cvičáku konaly klubové závody. Přihlásila jsem se tam se všemi holkami včetně Bobinky ( v šatně je dovolená:-) ), tak jsem chtěla vědět, zda budeme uvařeny zaživa. Předpověď byla milosrdná stejně jako nakonec i to počasí podle ní. Obloha pod mrakem, teploty snesitelné. A tak jsme se oddávali veselému soutěžení. V družstvech i  v jednotlivcích.Soutěže družstev vnesly do klubových závodů moc důležitý stmelující a odlehčující prvek. Všichni se dobře bavili. Naši psi taky. Přesto projevili velikou radost, když jsme po skončení závodů začali balit. A jak jsme vlastně dopadly? No, není se čím chlubit, pravda. Barunka -ač na vlastním cvičáku- hledala Elišku, zašla se uprostřed   běhu  podívat tam a pak zas onam, běžela pomalu a s jejími tréninkovými běhy se to prostě nedalo srovnat. Bobinka první běh docela dala, druhý vypadal už hůře. O legraci se nám postarala Annie v tunýlkovém běhu. Tvrdošíjně totiž odmítala vběhnout do pravé díry tunelu a chvíli to trvalo, než se dala přesvědčit. Video z této zdařilé komické akce najdete v příslušné rubrice.

SÉGRA OPĚT NA NÁVŠTĚVĚ

Uplynl zhruba měsíc od předchozí ségřiny návštěvy.Tehdy  jsme se podivovaly nad tím, jak byly holky rozdílné. Argita štíhlá nohatá s drobnou hlavou, Aňa menší, ale zato pořez.Toto vše se úplně srovnalo. Holky jsou dnes stejně velké, stejně váží a dřívější rozdíly jsou pryč. Jediná odlišnost, která jim zůstala je srst. Zatímco Argita má chlupy o hodně kratší a poměrně jemné, Annie je skoro drsnosrstá a chlupy má zejména na hřbetě docela dlouhé. S hokama jsme si vyšly na procházku do lesa a zaparkovaly nakonec v příjemné zahradní hospůdce " Pod Kaštany". Cestou se holky řádně vydováděly a na zahradě u našeho domu se pak už jen " dorazily". V horku, které bylo opravdu ubíjející, naběhaly mnoho kilometrů, ale byly v pohodě. Je vidět, že energie mají na rozdávání. Už brzy spolu holky pojedou na tábor do Větřkovic. Tam si sebe užijí dosytosti:-). Fotky najdete v příslušné rubrice.

DALŠÍ CAUSA- TENTOKRÁT " OVEČKOVÁ"

Je to už hodně dávno, kdy jsme s manželem dostali jako svatební dar několik ovčích kožešin. Využili jsme je k dekoraci obýváku a dnes už nám na sedačce leží jejich alespoň 5. generace .Ty, které dosloužily, bývají "degradovány" na funkci koberečku pod stolem a na jejich místo na křeslech nastupují nové. Možná už záliba v dekoraci  ovčími kůžemi byla jakousi předzvěstí toho, že se zhlídnem v pasteveckých plemenech psů. Šeltie a border kolie možná kožešiny jen tiše pozorovaly, obdivovaly, hlídaly....naše Annie je však používá zřejmě jako důkaz toho, že práce s ovečkami ji velmi zajímá. Zpočátku kůže jen očichávala, hrabala do nich a olizovala je. Postupně přidávala další prvky jako je vyškubávání vlny, žužlání ( podle toho, co z ní vycházelo opačným konce těla zřejmě i konzumace) a zakončila trháním a úplným ničením. K tomuto kroku dospěla zřejmě poté, když zjistila, jak jsou zdejší ovečky ( rozuměj- ovčí kůže) neposlušné a nechtějí se houfovat, přesunovat a konat dle jejich pokynů pastevckého psa. Snad to byl trest za neposlušnost, snad jen štěněcí hra spojená s oblíbeným ničením čehokoliv. Každopádně máme o jednu " ovečku" méně, za což dostala Anninka pořádně vyhubováno a bylo jí vysvětleno, že toto se nedělá.

VÝLETÍK K ŘECE LUBINĚ

Každodenní tropické teploty nás přivedly k nápadu zajet se podívat do míst, do kterých jsme dříve chodívali než jsme se přestěhovali do Vřesiny. V městečku Příbor a jeho okolí jsme prožili moc hezké časy a tak jsme si udělali výlet- jak jinak, než k vodě. Tentokrát však k řece Lubině. Vybráni byli tito pesani: Keska, Nyx a Aňa. Nabalili jsme nejnutnější potřeby, jako pískací gumové hračky, ručník, pamlsky atd..a vyrazili jsme. Koupání v řece má oproti koupání v rybníku své nesporné výhody. Plynoucí voda, různorodost dna, hloubky i prostředí se mi pro psy ( a vlastně i pro nás) zdá daleko zajímavější než stojatá vody rybníka. Už jen teplota vody vzhledem k nesnesitelně vysokým teplotám vzduchu zdála se mi osvěžující. Rybník se už stačil ohřát na polévkovou teplotu, což souvisí možná i se zhoršující se kvalitou vody. Ale nebudu žehrat na rybník- je blízký a v horkých dnech víc než dobrý pro naše psy. Řeka však byla pro nás všechny úplný ráj. Místa kolem Lubiny jsou velice hezká, travnatá, s dobrým přístupem k vodě. Nyx v ní byla jen co ji zmerčila a nehodlala z ní vylézt ani když jsme  šli po břehu. Ona šla prostě vedle nás, ale po vodě. Stejnou radost měly i Kess s Aňou. Dováděly ve vodě, vrhaly se za gumovými hračkami, proháněly se vzájemně po břehu. Kapku adrenalinu přineslo i házení aportků a čekání, zdy psí holky odplouvajcí předmět stihnou zachytit před odplutím nebo ne. Místy to bylo fakt jen tak tak a při důležitosti gumových hraček, jak jsem už psala, by se odplavání rovnalo národnímu smutku:-) V tomto duchu jsme strávili celé dopoledne a vraceli jsme se nadmíru spokojeni s tím, že řeku musíme brzy zopakovat.

VŠICHNI JSOU UŽ V MEXIKU,  BUENOS DIAS JÁ TAKY JDU......

Ostrava je městem neomezených možností. Nemusíte vynaložit ani tolik turistické enrgie a dostanete se do Střední Ameriky, aniž byste opustili kontinent. Mám na mysli konkrétně Mexiko.

Mexiko je totiž název zdejší vyhlášené restaurace s venkovním posezením. Zajít si na" Mexiko" znamená zajít si na proslulé, skvěle naložené tvarůžky a spláchnout je správně vychlazeným pivíčkem. Přesně takovou představu jsme měly s paní kolegyní, když jsme se na výlet domlouvaly. Sraz jsme si daly na točně tramvaje č.5. Ona s Adélkou ( voříšek- útuláček) a já s Anninkou. Čekala nás cirka 4 kilometrová štreka. Přestože bylo necelých 9 hodin, slunce se nám pěkně opíralo do zad a tak orosený půllitr se nám brzy takřka zhmotňoval před očima. Cestou jsme probíraly vše možné i nemožné a cesta nám pěkně uběhla až do vytouženého cíle. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme našly  branku venkovního restauračního posezení zavřenou. Velká, nesympaticky vyhlížející cedule nás stroze informovala, že dnes nám tu vskutku " pšenka nepokvete" a vyprahlá hrdla potáhneme s sebou ještě drahný kus cesty. Otvírají denně až po poledni.Trochu jsme si zaklely, zklamaně  občerstvily jen pejsky a pokračovaly jsme v cestě k nějakému otevřenému pajzlu. Naštěstí ryze český  "Růžek"- lokál pajzlovitý, jak jen má být- nám poskytl  dočasné útočiště ke znovunabytí ztracených sil. Usadily jsme se na malé zahrádce a pak jsme si už jen vychutnávaly lahodný chladivý chmelový mok.

Pejsci byli rádi za trochu stínu a odpočinku. Přesto velice brzy zregenerovali a byli schopni pokračovat v cestě. Vzali jsme to okolo místního rybníka, kde chodíme koupat pejsky. Adélka pobíhala po břehu....do té doby, než ji paní kolegyně  nemilosrdně odmrštila do hlubin. Adélka zoufale zahrabala nožkama ve vodě a vyškrábala se na břeh. Jenže tam už číhala její panička a celá scéna se opakovala. Ó, jak jsem byla hrdá na svou úžasnou Ann, když si s noblesou vlezla do vody a s úplnou samozřejmostí začala  brázdit rybník. Když se psí holky dostatečně osvěžily, zamířily jsme směrem k tramvaji. Paní kolegyně s Adélkou tedy až tam, já se cestou odpojila. Příště do Střední Ameriky zamíříme v odpoledních hodinách.

MORAVIA OPEN

Už je to týden, co jsme se vrátily ze suprových  závodů v Rožnově. Zde jsme prožily spolu s Eliškou, Nyx, Kesou, Bárou a Annie 3 náročné, ale přesto úžasné, dny. Byly to závody s účastí agiliťáckých hvězd a zahraničních rozhodčích. Trvaly téměř 3 dny a bylo na co se dívat. Barunka mi udělala velkou radost už v pátek, když vyhrála zkoušku. Pak už se na ni dost podepisovalo rušné prostředí, horko, únava...., takže některé další běhy byla rozhozená, někde jsem to zase pokazila já. Ale běháme pro radost a ta na závodech opravdu byla. Krásné prostředí rožnovského fotbalového stadionu s umělým trávníkem dodalo celé akci nádherný rámec . Horké počasí bylo sice až moc horké, ale měli jsme jako pomocníci jednu obrovskou výhodu a sice, že jsme si mohli umístit klece s pejsky do " útrob" stadionu a tím je ochránit před uvařením zaživa. Zvláštností pro mě byly hodinové prohlídky dvou parkurů současně. Když se řekne hodina, zní to jako neuvěřitelně dlouhý časový interval, ale když se na parkúru motá 150 lidí, je docela problém si trasu pořádně projít ( o proběhnutí ani nemluvě). A pro mě to nejpodstatnější....když běžíte třeba až za 1-2 hod., lehce se může stát, že parkúr pozapomenete. Toho jsem se bála nejvíc a asi to i bylo na těch bězích znát. Je to ale jistě o zvyku a věřím, že příště už obstojím lépe. Skutečným zážitkem byly sobotní finálové běhy. V nich si to rozdalo 80 nejúspěšnějších týmů všech kategorií . Atmosféra běhů naháněla husí kůži po těle. Všichni závodníci byli hlasitě povzbuzováni a odměňováni velkým potleskem. Běhalo se  za umělého osvětlení na umělé trávě.....závodníci a jejich psi byli ale zaručeně praví:-). Končilo se po 23 hod. Finálový běh absolvovala i Eliška s Keskou.  Holky  obsadily ve velké konkurenci  pěkné 9. místo. V neděli se pokračovalo. Tentokrát šlo o součty tří běhů za tento den. Opět hodinové prohlídky...opět v hlavě guláš. Nejpěknějším parkúrem celých závodů byl pro mě ten poslední  postavený paní rozhodčí Lenkou Pánkovou. Byl jednoduchý, velmi běhavý a nekomplikovaný. Po všech těch krásných, ale mnohdy záludných, kombinacích překážek mi tento připadal jako balzám. V součtech skončila Elis ve své kategorii na krásném 3. místě. My s Bájou jsme sice neuspěly, ale nevěšíme hlavu a jedeme dál:-).

Velkou pochvalu zaslouží i naše nezávodící holky- Nyx a Annie. Annie za to, že své úplně první a hned tak náročné závody velmi dobře zvládla a Nyxinka zejména za to, že to s tou malou dračicí po celou dobu vydržela v jedné kleci. Takže snad za rok opět na této akci !

Foto: Pavel "Háčko" https://fotohacko.cz/about

KDYŽ JE VENKU ABNORMÁLNÍ HIC.....

Ve dnech, kdy rtuť teploměru šplhá k vražedným  hodnotám přes 30 stupňů Celsia, vydáváme se pravidelně s našimi čoklíky k blízkému rybníku. Je od našeho domu vzdálen cirka 10 min. a hafani ho milují. Nezasvěcený pozorovatel by lehce nabyl dojmu, že není na světě lákavější činnosti než tahání ožužlaných gumových hraček z vody. Možná to tak pro naše psy i funguje. Za gumovou hračku ve vodě by položili život. Proto se u nás gumové pískací hračky těší nebývalé vážnosti a je jim přisouzena ta nejvyšší důležitost. Zejména pak v horkých letních dnech. A ty ( chválabohu) konečně přišly. Situace, kdy nemůžeme najít gumovou hračku , rovná se problému srovnatelnému se zapomenutým nákupem chleba nebo ztrátě klíčů. Letos nás chodí k vodě zase o jednoho hafana víc. Samozřejmě, že rybník navštěvujeme po částech. Temperament našich pejsků v celkovém počtu jejich smečky by byl jistě příčinou vyplašení všech ryb trpělivě posedávajícím rybářům a možná by došlo i na fyzickou inzultaci. To nehodláme riskovat. A tak si to šmarujeme na dvakrát či na třikrát. Aňa zprvu jen vyjeveně koukala, jak se její psí kolegové srdnatě vrhají do kalných vod a  nadšeným  hlasitým štěkotem žadoní o znovu a znovu se opakující odhody hračky. Jednoho dne se rozhodla zkusit to také. Po vzoru Kesky ( ta si libuje v obzvlášť razantních skocích) skočila do vodního prostoru a ten se nad ní zavřel.... Kapku jsem na břehu znervózněla, zda jsem ještě stále majitelkou australské kelpie, ale záhy se vynořily uši a hned za nimi i kašlající a pčíkající Ann. Nadšeně nevypadala. První seznámení s vodou nepatřilo k těm nejšťastnějším. Jelikož ale kelpie nerovná se posera, šla do toho Ann znovu. Opatrně, nedůvěřivě....ale šla:-). Z pozice majitelky většího počtu psů si dovoluji tvrdit, že Ann bude plavat a vodu milovat. Každý pes, který k nám přišel, ač zprvu nedůvěřivý, si ji zamiloval. Věřím tedy, že to tak bude i s Annie.

KRÁTERY NA NAŠÍ ZAHRADĚ

Jak už jsem se dříve zmínila, naši pejsci mají obzvláštní zálibu v hloubení zahradních kráterů. Pracují na nich celé dny a ze své vykonané práce mají radost. O nás - lidských členech smečky- se toto říci nedá.....posuďte sami.

ANNIE DOSTÁVÁ PRVNÍ VĚTŠÍ VÝCHOVNOU LEKCI A JEJÍ PRVNÍ CESTA TRAMVAJÍ

Minulý týden jsme byly před blížícími se závody v Rožnově s Barunkou "doladit formu" na cvičáku. Svezla se i Aňa, aby si procvičila své tunýlkování. Barunka cvičkala moc pěkně. Pracovala se zájmem, nasazením a radostí. Škoda, že  atmosféra závodů jí toto vše bere. Ale i tak mi dělá radost. Snaží se. Anninka svou starší kolegyni bedlivě sledovala a vyčkávala na svůj okamžik. Když jsem před ní začala šermovat uzlíkem, poznala, že chvíle její drezúry je tu. Vesele probíhala tunely a pak se po zásluze  o získaný uzlík přetahovala. Evidentně s radostí. Ve chvílích čekání, až na nás přijde řada, Ann odběhla očichat přivázané psí kamarády. Všichni štěně statečně snášeli až na Tajfíka- teriéra, který štěňátka nemá rád. Svými zuby to Annince dal okamžitě najevo. Následoval srdceryvný jekot. Aňa pobíhala po cvičáku a pištěla, co mohla. Byla úplně v tranzu. Hned získala nálepku- hysterka. Než se dokázala opět přepojit na cvičení, uplynulo nejméně 10 min. Pak na zážitek s nevrlým Tajfíkem zapomněla. Teprve na druhý den jsem objevila na levém Anninčině stehně díru po Tajfíkových zubech. Docela rozšklebená, i když nevelká, rána. Protože štěně je štěně - se zálibou všude vlézt, vše prozkoumat a ve všem se vyválet, volila jsem pro jistotu návštěvu veteriny. Bála jsem se, že se bude rána šít. Naštěstí dostala Annie jen dva bodance a antibiotika.

A pak už se jelo domů. V úmorném vedru jsme zamířily na tramvajovou zastávku. Annie ještě nikdy tramvají nejela. Zvládla to ale bravurně, bez nejmenších problémů. V tramvaji se chtěla s každým vítat a celou cestu se na všechny okolo " usmívala" s ušiskama vzadu. Jediný menší problém měla při chůzi okolo silnice. Jezdily tam veliké rachotící náklaďáky a Ann z nich byla kapku vyjevená. To je ale otázka cviku a my jsme připraveny trénovat:-).

Anninka  ve škole

Tak jsem si řekla, že bych měla Annie oťukávat v jistých zátěžových situacích. Výborným trenažérem se mi k tomuto účelu jevilo mé pracoviště - čili škola. Dětem jsem už dávno slibovala, že pokud budou hodné, přivedu jim ukázat svůj nový přírůstek.( Annie jsem už dlouho strašila,že pokud bude zlobit, dovedu ji do školy:-) ) Denně jsem čelila zvídavým dětským otázkám, kdy už  štěně uvidí. A tak nastal den D. Byl to zrovna den rozdávání vysvědčení. S Anninkou jsme dorazily do pedagogického ústavu o poznání dříve, aby se  aspoň trochu zadaptovala na vcelku neútulné prostředí školních chodeb a tříd. Docela se jí to líbilo. Všechno si důkladně očichávala a vůbec netušila, že se zazvoněním školního zvonku se tiché prostory rázem změní na mnohadecibelový blázinec. S prvním cinknutím jsem Ann raději zavřela do kabinetu. A už to začalo. Annie s vytřeštěnýma očima se zaujetím sledovala   dění za dveřmi. Hladila jsem ji a uklidňovala, že ten rachot na schodišti není blížící se sloní stádo, ale vysvědčeníchtivé děti, že ten pronikavý křik nepochází z hlasového ústrojí paviánů, nýbrž je to projev radosti některého z dětí. Je to taková tradice. Ten, kdo doběhne do třídy jako první, dá toto najevo ohlušujícím křikem. Z prvotního Anninčina zaražení se počalo rodit něco jako...zájem.....sympatie k tomuto prostředí. Všimla jsem si nenápadného vrtění ocáskem....Musela jsem jít rozdávat ta veledůležitá školní lejstra. Ann s Elis  zatím čekaly. Tentokrát jsem to rozdávání zfoukla nebývale rychle. Většinou bývám v tento den docela ukecaná a mám sklony k  moralizování. Tentokrát jsem jen popřála hezké prázdniny a už už se do třídy vřítila Anninka. Nadšení bylo oboustranné. Děti se kolem Ann seskupily a ona naprosto spontánně s nimi "po svém" komunikovala. Pobíhala, olizovala, skákala a radostně kňučela. Vše si to představíte nejlépe pohledem na fotografie, na kterých je v hloučku dětí vidět jen jakýsi hnědý ( tedy fawn:-) ) flek. Lépe to prostě nafotit ani při nejlepší vůli nešlo. Abych měla přece jen nějaké ty snímečky kapku větší kvality, nafotila jsem děti s Annie po lavicích. Návštěvu všichni přežili bez úhony na fyzickém i psychickém zdraví a tak možná po prázdninách exkurzi s Ann do školy zopáknem.

Causa " Fauna Čssr "

Minulý týden byl vskutku bohatý na zážitky s Annie. Pominu- li její výlety k sousedům a vosí džoganec do mordy, zbývá ještě jedna opravdu lahůdková záležitost. Ann se totiž dala na studia. V nestřeženém okamžiku se vkradla Elišce do pokoje a její zájem upoutala vcelku nezajímavá knižní publikace. Nenápadná, navenek nezajímavá, kniha byla vypůjčena Eliškou za účelem zpracování úvodní části bakalářské práce. Obal napovídal, že kniha pamatuje dobu Marie Terezie. O to byla vzácnější. Literatury o Eliškou zvoleném tématu - "jazyčnatky" je prý jako šafránu... Pro Annie to byla velká příležitost, dozvědět se o tak zajímavém tématu nějaké ty podrobnosti. A tak sa jala studovat. Začala levým dolním rohem. Přečetla ho pečlivě. Pak ji však téma na čas omrzelo a ona šla raději pobíhat po zahradě s kolegy  z její smečky. Když to zjistila Elis, málem jsme ji křísili. Knihu měla druhý den vrátit jistému docentovi. Útěchy typu: " Neboj,on to nepozná"  by vyznívaly  nepatřčně. Dodnes nemá  Eliška záležitost dořešenu. Pídí se po knize na internetu...přece jen by ráda školu dokončila.......:-) Annie se tváří o poznání inteligentněji. Přece jen má nastudováno.

                                                      NEVIŇÁTKO A PŘEDMĚT DOLIČNÝ

Cvičák

Vzhledem k tomu, že se nebezpečně rychle blíží závody, na které jsme s Barunkou přihlášené, a nemáme skoro nic natrénováno, přišly nám vhod minulý týden hned dva cvičáky. S Barunkou jsem vzala i Annie, aby si pomalu zvykala a taky, abychom potrénovaly nějaké ty tunýlky:-). Barunka běhala suprově. Dělala mi samou radost. Běhala s chutí, nasazením a poměrně bez chyb. Možná se chtěla tak trochu vytáhnout před štěnětem. A to se jí povedlo. Anninka se chovala ukázněně. Se zájmem pozorovala cvičení a když přišla řada na ni, snažila se a udělala mi taky radost. Jsem zvědavá, jak holky zvládnou závody. Video ze cvičáku najdete v příslušné části.

Annie a bodavý hmyz

V pěkných slunečných dnech pobývá naše smečka velkou část dne na zahradě. Už dříve jsem se zmínila o zálibě našich pejsků v "norování" , takže zahrada připomíná měsíční krajinu plnou větších či menších kráterů. Další zálibou některých psů se stalo trhání kvetoucích rostlin. Padly téměř všechny kosatce- občas jsme zahlédli krásný květ , kterak  v úprku zdobí tlamu některého z našich psů, v současnosti se líbí keříkové růže a myslím, že dojde i na ostatní druhy. Trhání květin však má i svá úskalí. Nezřídka na nich totiž zrovna posedávají včelky, vosy nebo i jiný- mnou neidentifikovatelný- hmyz. A tak Annie poznala, co je to žihadlo. Dostala " zásah" přímo do tlamičky. Když jsem vyšla ven, zahlédla jsem Annie, jak něco nese v hubě. V domění, že je to něco pro ni nevhodného, jsem se rozhodla to zjistit. Nekompromisně jsem ji prohrábla mordu avšak místo nějakého předmětu jsem nahmatala pouze notně zbytnělou a zatvrdlou hubu. Bylo to jasné. Annie se setkala s vosou nebo včelou a setkání nezůstalo bez následků. Nevím, jak dopadl hmyz, ovšem Annie šla následkem žihadla do zajímavé podoby. Trochu připomínala šarpeje, každopádně vzbuzovala obecné veselí u každého, kdo ji viděl.Ann byla evidentně bez problémů. Chovala se, jako by se nic nestalo a zřejmě nechápala, proč si ji neobvykle často prohlížíme s pobavenými úsměvy. Naštěstí otok do večera splaskl a my jsme chytřejší o poznatek, že naše psí holka zřejmě nebude trpět alergií na hmyzí bodnutí.