Leden - červen 2018

 

DŮVĚŘUJ, ALE PROVĚŘUJ

07.03.2018 17:42

     K mým zásadám patří nezvedat cizí volání. Možná bych měla občas udělat výjimku, ale tak nějak počítám s tím, že pokud se se mnou potřebuje někdo v nutném případě spojit, využije možnosti napsat mi SMS a získat tím mou důvěru. Před časem mne takto jedno neznámé číslo pronásledovalo  celý den. Před prací, několikrát v práci, na vycházce i u večeře. Tvrdošíjně jsem je odpálkovávala, nekompromisně jsem trvala na své zásadě.  Ta vytrvalost vyzvánění byla obdivuhodná. Dokonce jsem si vzala na poradu internet, aby mi ukázal, zda nejde náhodou o jakéhosi chronického obtěžovatele slušných občanů, ale nic nenasvědčovalo, že by vytrvalý volající měl snad nekalé úmysly. Druhého dne jsem v mailové poště objevila zprávu. Psala mi majitelka onoho volajícího čísla. Bědovala nad mou celodenní nedostupností a jakožto zástupkyně spolku, z něhož pochází naše Koky, žádala audienci. Dosud všechna má osvojení psíků končila podepsáním  adopční smlouvy a pak už sbohem a šáteček - hafan byl předán naší rodině napospas. Při množství osvojovaných psů to docela chápu. Spíš mne starost o to, jak se osvojený pejsek v nové rodině má, překvapila. Nutno podotknout, že příjemně. 

      

      Domluva už díky získané důvěře proběhla telefonicky a v neděli jsem s celou smečkou vyčkávala příchodu kontroly. Ve smluvenou hodinu dorazily dvě sympatické dámy. Smečka příchozí radostně vítá. Dámy překvapeně zírají, kolik chlupatých těl si žádá jejich pohlazení. Nejradostněji se projevuje Annie, která vyskakuje do výše a pronikavě radostně kňučí. Kolem pobíhá tajtrlík Koky, vrtí celým svým drobným tělíčkem a přátelsky se sápe po návštěvě.  Svůj velký čumák nastrkuje k pohlazení také cikánská baronka Cherry, hračku v hubě hbitě přináší Tori, z dáli pokukuje Kejsa a uvítacího ceremoniálu se překvapivě účastní i jindy zdrženlivý Michal. Dámy se nestačí divit. V družném hovoru strávíme zhruba hodinu. Vyplňujeme požadovanou "inspekční" dokumentaci. Odpovídám na všechny otázky  a myslím, že vyznívám jako osvojitel příznivě. Usměvavé dámy odcházejí spokojeny. Kdyby tak věděly, jak jsem se nedávno zachovala ke své Cherry, možná by vzaly s sebou i Koky. 

     

     

     Jako obvykle chystala jsem se jednoho večera na trénink. K hopsání byly určeny Cherry a Annie. V autě mají každá své stálé místo. Annie sleduje cestu ze zadního okna auta pohodlně uvelebena na dece v kufru, Cherry sedí na zadním sedadle připoutaná bezpečnostním pásem. Onoho dne jsem byla maličko ve skluzu. Krom psů jsem do auta nakládala ještě nějaké další propriety a koukala jsem co nejrychleji vyjet. Po úvodním frmolu jsem se v autě následně zklidnila. V rádiu vyhrávali samé oblíbené odrhovačky, takže jsem zesílila zvuk a spolu s Waldou zvesela zapěla Slavíky z Madridu a s Hankou Hegerovou i poněkud klidnější Levandulovou. Rychlejšímu přesunu na trénink zabránilo jen několik křižovatek a jejich červená. I ty jsem si však díky hlasitě vyhrávající hudbě a svým pěveckým kreacím náležitě užívala.

     U haly zastavuji, vypínám motor a s ním i diskotéku. Chystám se otevřít zadní dveře, když náhle strnu hrůzou. Místo dveří spatřím vytřeštěné oči dobrácké Cherry. Dveře spočívají v odhrnuté= pozici "otevřeno". Cherrynči pohled hovoří jasně: "Přežila jsem, díky, bože!" V tu chvíli mi proběhne hlavou naštěstí neuskutečněný hororový scénář. Počínaje rychlejším bržděním před křižovatkou a setrvačním pohybem psího těla vpřed či i do nebezpečné strany ven z auta až po kaskadérské kousky Cherry při  vyvažování tří kruhových objezdů. Vždyť stačilo v tom šrumci kolem odjezdu opomenout přikurtování zvířete bezpečnostním pásem a to se pak mohlo v lepším případě potulovat městem zoufale hledajíc své nezodpovědné páníčky, v horším případě ležet v podobě placky na frekventované silnici. Trochu jsem se divila, že s nenašel nikdo z okolních řidičů, kdo by mi na křižovatce při čekání na zelenou dal jakýkoliv signál, že s mým autem není vše tak úplně "košer", avšak ihned jsem tuto myšlenku opustila, sotva jsem vzpomněla na svou veselou jízdu plnou decibelů. Jsem si skoro jistá, že snaha okolních řidičů byla - decibely se otřásající fáro, v něm jakási vřískající ženská v kulichu s bambulí, zadní dveře dokořán a na zadním sedadle pes, vysílající očima signály SOS. Jakékoli informování mě o tomto nebezpečném stavu však končilo na snaze. Měla jsem oči jen pro semafor a uši jen pro Waldu. Zda okolní řidiči hromadně opisovali mou espézetku, aby dosáhli mého disciplinárního potrestání, netuším. Nakonec ale žádné předvolání k podání vysvětlení či důraznému napomenutí nedorazilo. Zločin na psici zůstal nepotrestán nebo přesněji řečeno potrestán v rovině mého špatného svědomí, které vyhodnotilo tento trestuhodný čin jako neodpustitelnou roztržitost, která se nesmí více opakovat. 

     

     Kontrolórky této story neznalé spokojeně popřály nám šťastné soužití a odporoučely se snad k dalším kontrolám. Zůstala jsem potěšena hned dvojnásobně. Jednak za to, žejsme jako adoptivní páníčci uspěli a také proto, že existují spolky ( V tomto případě je to spolek: PES - nejvěrnější přítel), jimž není osud adoptovaného zvířete lhostejný ani po uplynutí několika měsíců.

 

SLOŽITÉ OBDOBÍ

24.02.2018 17:53

     S Kokynou tříská puberta. Dlouholetou pedagogickou praxí mohu vypozorovat jisté shodné rysy tohoto pro okolí hůře stravitelného životního období u psího a lidského dospívajícího jedince. Pominu -li zvýšenou kritičnost k okolí, kterou nemohu dost dobře u psa posoudit, vzpoura a rebelie se zato rýsují v jasných barvách. Z roztomilého hodného a poslušného štěněte, jež ukázněně spinká ve své kleci a předpisově projevuje přízeň všem rodinným příslušníkům smečky lidské i psí, jen občas nezvládne své biologické potřeby a naservíruje nám pod nohy malou teplou loužičku, je tu polodospělý ušatý vořech, o němž je doma vědět čím dál víc. Vnímavá Koky velmi dobře registruje chování svých starších psích kolegů a jak už to bývá, místo žádoucích momentů jejich disciplinovanosti nepochopitelně vstřebává pod kůži momenty přesně opačné. Jedním z nich jsou zvukové projevy. Několik prvních měsíců jsme se domnívali, že Koky nedokáže štěkat. Jediné zvuky, které z tlamičky vydávala, bylo radostné nedočkavé kňučení, když nás vítala. Přesvědčována denně mnohadecibelovou produkcí zbytku smečky přehodnotila ve své kebulce pravidla štěkání a my se dnes nestačíme divit, k čemu všemu a jak důrazně se vyjadřuje. Komentuje postavy za oknem, nepřeslechnutelně svolává smečku ke hře, nadává kocourovi za plotem a důrazně zdraví sousedovic indické běžce. Z drobounkého tělíčka dere se štěkot úctyhodné kvality. Jde o vyváženou kombinaci teriéřího ječáku a kelpiího jódlování, šmrnclou kapkou Cherrynčina spokojeného bufkání a Torinčiny urputnosti. Učenlivá Koky zvládla úspěšně požadované výstupy každodenních lekcí hlasové výchovy na jedničku. Výchovné působení páníčků s cílem "ticho" minulo se zcela účinkem. 
    Koky však o sobě dává vědět nejen hlasem. Z mazlivého, neškodného psího broučka mění se Koky v důsledného likvidátora. Předmětem likvidace stávají se všechny lehce ( i těžce) dostupné předměty všeho druhu.  K nejoblíbenějším patří rozhodně zvon na čištění odpadu. Stačí nestřežený okamžik a puberťačka si jej odnáší  do bezpečného "závětří", kde ho nerušeně zoubky zpracovává po celé délce a nápaditě tímto mění jeho nudný všední design na modernu směle konkurující světovým trendům. Tudle se pustila i do módy. Stačilo nešťastně položit nóbl mikinu na její klec a módní návrhářka z ní během několika nestřežených okamžiků vytvořila působivý outfit. Vyrušila zipsovou část, kterou přetvořila na nepravidelné plandavé cáry, čímž získal sice ohoz na originalitě, leč jeho využití stalo se velmi omezeným. Snad by stálo za úvahu uspořádat někdy módní přehlídku psích návrhářů a "kostymérů - upravovačů". Věřím, že na tomto poli měli bychom ve hře o posty nejvyšší hned několik želízek v ohni. Naši čoklíci jsou velmistry v roztodivných úpravách kapes, pokrývek hlavy a zejména obuvi. Nově se projevila Kokyna svou zálibou v úpravě zipsů. Aktivně upravila tři původně běžně nositelné modely. Jelikož usuzujeme, že je již dostatečně módně vyškolena, všechny další svršky se zipsovými částmi před ní důsledně ukrýváme. Koky však nepohrdne ani úpravou nábytku. Uměleckým směrem stalo se pro Koky zaoblování špičatých dřevěných rohů. Její zpracování je velmi impozantní. Návštěvy jsou pravidelně ubezpečovány, že veškeré dřevěné vybavení je upraveno v uměleckém směru  "zubismus" a to velmi dokonalého provedení a nedocenitelné výtvarné hodnoty. Jak se s danými informacemi popasuje návštěva, to už je jen její starostí. Dosud však naši psí "řezbáři"  k úpravě nábytku v dřevěných srubech či jen v bytech s dřevěným nábytkem osloveni nebyli. Což dost dobře nechápu.


      Revolta vůči hierarchicky nadřazeným páníčkům probíhá u Koky v různých rovinách. Vytrvale odmítá odpírání přístupu na stůl a po vzoru zkušené vypečené Anduly neváhá se sama obsloužit. Zaměřuje se na rozdíl od Annie, specialistku na pečivo, zeleninu a mýdlo, na nápoje. Ráno si chlastne kafíčka, v poledne džusíku a večer neváhá ponořit svůj nenechavý čenich do obláčků pivní pěny. Na naše hartusení tváří se nesmírně provinile až sebemrskačsky. My ji však máme přečtenou. Je to drzý puberťácký psí spratek. Neváhá svou trestnou činnost nesčetněkrát opakovat vědouc moc dobře, že jsou páníčci měkkoty. 
      Puberta u Koky se projevuje markantní  nedoslýchavostí. Přivolání přestává fungovat, dokonce zdá se, že začíná být Kokynou považováno za pouhou hru s dobrovolným rozhodnutím, zda uposlechnout nebo nikoliv. A ono nikoliv velmi často vítězí. Puboška pobíhá zběsile po zahradě a nehodlá se vrátit domů. V živé paměti mám pubertu Anduly a zůstávám klidná. I když Ann je svým způsobem cvok, puberta na ní nezanechala výraznějších stop. Na Kokynu jdu "od lesa" nabídkou přetahovacích her a triků za lákavé pamlsky. Téměř vždy to zabere. Jak dlouho bude ještě trvat než vořeška přestane revoltovat a  zařadí se opět ukázněně do smečky? Dávám tomu tak měsíc....či víc?
 

 

HLAVNĚ NEZAHÁLET

03.02.2018 19:15

          Může za to snad má neposedná povaha, která již od útlého mládí nedovoluje mi zůstat v klidu více než pár dní a velí mi vrhat se do všech dostupných záhulů s vervou sobě vlastní. Jedna aktivita denně nestačí, přibírám si další a další a další, cítím se vyšťaveně, nestíhám, jedu "nadoraz", nadávám si (můj muž se s gustem  přidává), ale jakákoliv změna k poklidu zdá se předem vyloučena. Po svém hroucení z přemíry aktivit a následné chvíli klidu, kterou má většinou na svědomí mé těžce zkoušené tělo krátkodobě se vzbouřící nějakou tou místní bolestí (tu páteře, tu kolene) a nakrátko mne vysadí z bláznivě se točícího kolotoče, nasazuji si posléze aktivit ještě více a okolí dokážu stále ještě překvapovat něčím novým. Jako třeba Vánoční aukcí Naury.  Řada mých přátel překvapeně  přihlížela této mé nové aktivitě, jež přišla v čase, kdy hospodyňky pulírují skleničky ve vitrínách, leští okna i nábytek, propadají uklízecímu a nákupnímu šílenství. Když nad tím tak přemýšlím, přišel podnět k aukci možná právě jako ochranný mechanismus před zblbnutím z Vánoc. Jinak ovšem lze hodnotit mé počínání možná i jako zblbnutí z celoživotního fofru. Vždyť na stará kolena se prý osobnostní vlastnosti prohlubují. A tak místo moudré, usedlé "starkyně" vyvinu se během následných let v adepta členství pomyslného společenství NEPOSEDNÉ MATKY (či snad babky?) a neposedná zůstanu dokud mi zdraví a vitalita dovolí :-).
          Aukci jsem nepořádala prvně. Dva roky nazpět jsme dokázali se členy Naury nastřádat tímto způsobem slušnou částku na tolik potřebnou kadibudku, kterou jsme pak svépomocí v několika brigádách nainstalovali a následně na cvičáku pokřtili. Ač zarostlá pavučinami, naplněna nevábným obsahem i odérem, značně odlišným od odéru čerstvého dřeva,  stále si skvěle plní své povinnosti a je vyhledávána všemi účastníky jaro-letně-podzimních tréninků.
          Vizí této vánoční aukce bylo rozšíření klubových aktivit o další psí disciplínu - Hoopers. Na fb zveřejňovaná videa v nás vyvolala zvědavost a touhu právě tuto zajímavou disciplínu si vyzkoušet na vlastní kůži. K tomu měla dopomoci Vánoční aukce  Naury.
            Místo abych ladila domácnost slavnostními detaily do stavu sváteční dokonalosti, pobíhala jsem bytem s foťákem v ruce, vytvářela improvizované fotostudio na kuchyňské lince a vyfocené předměty ihned sázela na fb. Počínáním v kuchyni jsem neskutečně omezovala  všechny ostatní obyvatele domu. Problémem se pro ně stala nejen příprava pokrmů, ale i jakákoliv jiná činnost napitím počínaje, uvařením kávy konče.  Jakékoliv rozšoupnutí s přípravou pokrmů na kuchyňské lince stalo se v době mé "umělecké" práce nemožné. Že jsem nemožná spíše já, si rodinní příslušníci možná mysleli, avšak rčení, že bláznům se nemá odporovat, bylo silnější, proto  mi byl  ponechán potřebný prostor, abych mohla svůj umělecký záměr dotáhnout do úspěšného konce.

          Denně mě v messengeru čekaly od členů nové a nové fotografie nabízených předmětů. Nabízeny byly krom hodnotně uměleckých věcí i nejrůznější praktické, líbivé, ba i kýčovité věcičky.  Naštěstí o kvalitu a hodnotnost věcí až tolik nešlo. Sázela jsem nabídky na net a následně zvědavě nakukovala, jak si dražené věci vedou. U některých vršily se nabízené částky závratným tempem, jiné čekaly na svůj příhoz delší dobu, ty méně šťastné se nedočkaly svého příhozu vůbec.
       V reálu hromadily se dražené předměty u nás doma. K jejich uskladnění jsem vybrala prostory šatny.  Nemohla jsem nevzpomenout na nebožku šatnářku Bobinku, která by měla v těchto předvánočních dnech notně prodloužené směny. Hlídání brala by víc než zodpovědně. Tajtrlíkům z naší smečky by pod jejím bedlivým střežením rozhodně neprošlo rabování, které tu a tam v nestřežených chvílích prováděli. Tiše a nepozorovaně vloudili se do zapovězených prostor a zde vybrali nejlákavější věc k prozkoumání. Přidrzlé psí "čorkaře" honila jsem tak nejednou po bytě , abych z jejich psích tlam zachránila tu plyšáka, tu třeba proutěný košík. To by Bobinka opravdu nikdy nedopustila. Předměty by střežila jako oko v hlavě. Zastoupila jsem ji a uchránila veškerý dražící sortiment přede všemi. Zájem o aukci jako i stále se hromadící nabízené zboží prodloužil akci o dalších deset dní. Částky u jednoitlivých položek utěšeně rostly a já se nepokrytě těšila na den ukončení akce, až konečně budu moci vše spočítat a následně vyluftovat přeplněnou šatnu. Konečně přišel dramatický závěr posledních svéhlavých příhozů. Částky se vyšroubovaly do sympatických výšin. S vervou jsem se pustila do sčítání. Na samém konci všech těch sčítacích lejster skvěla se úžasná částka. S pocitem uspokojení pustila jsem se do poslední fáze aukce - rozdělení vydražených předmětů mezi jejich vydražitele. 
         Manželská lóže pokryla záplava vydražených předmětů. Jak se plnily připravené igelitky, věcí z postelí ubývalo až konečně bylo vše úspěšně rozdělelno. Cedulky připnuté  na taškách podávaly informaci, komu, že je jejich daný obsah určen. Od jednoduchých igelitových sáčků s jedním vydraženým předmětem zde byly i obrovské krabice V.I.P. dražitelů. Nemohu opomenout velkou, leč obsahem vzácnou krabici s vysoce ceněnými předměty jednoho velmi štědrého sponzora. Není hanba být "blázen" do Mimoně či figuurky Star Wars. Byla by hanba tyto umělecky vysoce ceněné objekty nechat napospas jen tak někomu.O tom, že je štědrý dražitel přímo miluje, o tom rozhodně není pochyb.

       
      Když jsem vynášela plné náruče igelitek z domu, táta radostně mával  mávátkem a vyvolával oslavná hesla jako: Ukončení aukce zdar!, což přeloženo lze chápat jako : Ať už konečně jsou ty krámy z domu!, přičemž ochotně přiložil ruku k dílu a část aukčních propriet mi pomohl naložit až do fára. Spolu s nimi odjely i mé zimní záhuly a nezbývá, než si do konce zimy ještě nějaké čile připravit. Jsem přesvědčena, že určitě nezklamou :-D!!!!

       

 

MÁME EMILA

28.01.2018 16:24

       Emil není překvapivě další člen naší psí smečky, nýbrž obdivuhodná technická vymoženost. Vymoženost, která mě z velkého otroka, denně se marně peroucího s všudepřítomnými psími chlupy, mění v otroka nepoměrně menšího. Místo času, který jsem v rytmu kvapíku otročila s vysavačem po baráku, můžu nyní hodit haksny na stůl, abych šikovnému Emilovi nezavazela.

    
  

      Začalo to vlastně úplně nevinně, když kdosi z mých facebookových přátel o šikovné věcičce cosi podotknul a já se jala zajímavý odkaz blíže prozkoumat.  Od té chvíle se mi začal vysavač zjevovat všude. Na facebooku, na You tube, v mailech i ve snu. Učebnicový příklad toho, jak člověku  jistý výrobek vnutit. Kdo už jiný by se ale po takovém výdobytku techniky měl poohlížet  než mnohonásobný pejskař? Představa takového pracanta mě nadchla natolik, že jsem v prosinci napsala Ježíškovi své tajné přání. Že jsem byla celý rok hodná a ať tedy pamatuje jedním exemplářem také na mě. A pak už jsem jen čekala a...doufala. Když zacinkal vánoční zvonek a my se přesunovali k vánoční nadílce, cítila jsem se jako ta malá natěšená  holka před fůrou let. Napjatě jsem očima projížděla siluety dárků. Napravo od stromku, tak trochu v ústraní ležel "ON" (mého srdce šampión). Obřadně jsme jej vytáhli z krabice a slavnostě pokřtili na robota Emila. Když Emil spatřil tu záplavu psů okolo, zdánlivě zblednul a dalo hodně práce jej uklidnit natolik, aby okamžitě nezkolaboval. " Neboj, Emile, budeme Ti pomáhat," snažíme se seč můžeme podbízivými sliby zmírnit jeho šok. Láskyplným pohledem sleduji  ho při jeho první uklízecí akci, kterak v ladných otočkách tančí po místnosti a rotujícími kartáčky schraňuje do svého zásobníku vše, co na podlahu nepatří. Mé nadšení nezná mezí. Emilovy taneční kreace stávají se na pár následujících dní  mým nejsledovanějším televizním programem. Psiska si před tím technickým zázrakem s pohrdáním pomyslně odplivují. "Parchant jeden!"
   Obavy z toho, jak pobíhání pracanta přijme smečka, ukazují se liché. Psiska pohybující se věc vůbec neřeší. Jediný drobný konflikt zaznamenává Annie. Dostává svou denní dávku granulí do místnosti, kde právě pulíruje Emča a když se tento přiblíží k její misce, Annie jej s vyceněnými zuby hlasitým štěkáním varuje, co ho čeká, když se od její misky tanečními točkami zase rychle nevzdálí. 
   Emil pracuje pečlivě. Křižuje místnost zdánlivě bez systému, avšak dáte-li mu dostatek času a nezaměřujete se na konkrétní chuchvalec chlupů, který zdánlivě dlouho ignoruje, zjistíte, že i ten nakonec zmizí v jeho útrobách. Při práci naráží občas Emil na nástrahy v podobě nízkých postelí nebo vysokých prahů, kde pak zůstrává bezradně trčet než jej vysvobodíme a on znovu roztočí své kartáčky v uklízecím tanci. Když je již prací náležitě znaven, zajede si sám do svého depa a čerpá pohonnou energii několikahodinovým nabíjením. O každém svém kroku nás hlasitě informuje a snad čeká i naše hlasité "děkuji".

      

                                                       EMČA V DEPU
      

        Pokud by se mě někdo zeptal, jak jsem s Emilem spokojena, směle jej doporučím každému, komu se hodí ušetřit hodinu času za vysávání  denně. S vytíráním už to tolik slavné není, i když i tuto funkci má robot nastavenu. Pošmrdlá místnost mokrým mopem a když už ji ne úplně skvěle vytře, alespoň ji provoní aromatickým čističem na podlahy. 
      Emil se stal skvělým pomocníkem naší rodiny a doufám, že mu jen tak brzy nedojde dech.

 

 

 

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode