Letošní prázdniny z nás měli naši pejsci radost. Nikam jsme jim neodcestovali a pokud na cestování přece jen došlo, byli přibaleni do zavazadlového prostoru a přesunovali se spolu s námi.  Nejčastěji k ochlazení v oblíbené řece Lubině, vyvolení pak strávili několik dní ve výcvikových táborech a  Michal také na služební cestě s tátou. Od té doby jej označujeme jako psa služebního.  

       Červencové vycházky do lesa byly ještě příjemné a pestré - tu focením, tu sběrem hub, tu focením čarokrásné přírody. Občasný deštík přinášel lesu tolik potřebnou vláhu, takže jsme vyrazili dokonce i na naše oblíbená místečka na Valašsku, abychom doplnili zásoby sušených hříbků do Vánoční Naurácké aukce. Jásající houbařské srdce však hned po dvou týdnech mělo útrum. Krajinu začalo sužovat sucho a tak košík coby důležitá součást houbařské výstroje a výzbroje zůstával smutně viset v garáži. Je tomu tak dosud, do konce srpna. Nezbývá než doufat, že třeba podzim k houbařům laskavěji promluví. 

      Zato výletů k vodě si psiska užila dosytosti. Sotva si všimla, že se ochomýtáme kolem auta a sbíráme po zahradě tenisáky, hlasitým štěkotem začala dávat celému okolí okázale najevo, že program následujících hodin je jim dobře znám. V mžiku se nasáčkovala do připraveného fára a mohlo se vyrazit. Ještě v červenci se naše smečka skládala z výborné plavkyně alla Venclovský - Annie, nadšené potápky Cherry, ve vodě se specifickým stylem plácajícího Michala a brodivky Koky.  Po několika plaveckých lekcích změnil se Michal na plavce s vytříbeným stylem a také Koky docenila výhodu pohybu ve vodě plavmo, takže když už jinak nic, naučili se všichni naši psi plavat. 

      Prázdniny využívám každoročně nejen k lenošení a relaxaci, ale také k domácím pracím, na něž mi při běžném pracovním vytížení nezbývá tolik času. Dochází na přerovnávání věcí ve skříních, odmražování lednice nebo leštění oken. Do konce prázdnin je z mého počátečního úklidového snažení houby, ale psychicky se cítím dobře, když výčet všech těchto vykonaných činností figuruje na velkém rodinném diáři vévodícím kuchyni. Delší dobu mě i ve snech strašila velmi neuspořádaná kotelna. Zabombardovaná věcmi všeho druhu si přímo žádala o pořádnou brigádu. Chopil se jí táta, aby mne příjemně překvapil, když se vrátím z tábora. 

       Tábory mě čekaly v srpnu hned dva. První z nich byl pro mě tak trochu premiérový. V překrásném přírodním prostředí obce Svojanov jsem strávila týdenní pobyt v roli instruktora agility. Mé obavy z vedení dospělých jedinců ukázaly se brzy zbytečné. Agilitychtiví lidičkové byli ve věku od zhruba 13 do 65 let a jejich ambice sahaly nejvýše k metě zvítězit v závěrečné táborové soutěži. A to podotýkám jen u těch nejsoutěživějších a nejctižádostivějších jedinců. Cvičení si i v neskutečných parnech letošního léta doslova užívali a mě těšilo, jak se snaží a jak je to baví. 

       Po týdenním pobytu vracela jsem se příjemně unavena, abych doma jen vyprala potřebné svršky a následující ráno je ještě notně vlhké naházela do kufru, který mě provázel na další tábor. Tentokrát jsem se v oblíbených Větřkovicích ocitla v roli "cepovaného".  Čtyři dny jsem se nechala prohánět po place a učit se pohyb po záludných parkurech Katky a Radky. Koky nastupovala na připravené parkury zprvu dosti nedůvěřivě a na startu zaháněla své rozpaky zuřivým drbáním, takže budila dojem zablešeného zvířete. Jak jsem však brzy prohlédla, byl to jen psychický ventil, když na startu se moc "necítila". S postupem dní se však drbání vytrácelo a Kokynčina rychlost zvyšovala. Horko stále ztrpčovalo fyzicky náročné běhání, ale dalo se přežít.

        Aby i Annie si přišla na své, účastnila se hned několika kulturních akcí. Po záhulovém červnu plném vystoupení přišly prázdniny jen s dvěma akcemi. Shodou okolností byly obě pro seniory. Rychvaldský Den seniorů se konal v Kulturním domě a v hledišti se sešlo snad více než 50 babiček a dědečků. Spolu s Andrejkou a paní kolegyní, osvědčenou to moderátorkou našich výstupů, předvedly jsme své vystoupení a ve velmi přátelském prostředí sklidily ovace přihlížejících.  

                           
       V Domově seniorů Korýtko se na vystoupení sešla velká skupina Nauráků. Z původního plánu předvádět agility sice sešlo z důvodu obavy z deště, avšak každý se svým čtyřnohým miláčkem nějaký ten kousek uměl, tak se improvizovalo. Annie se rozhodla trochu zlobit. Stísněný prostor snad 3 X 3 metry a babičky na vozících okolo udělaly své. Annie se začala hlasitě vyjadřovat k nepříznivým podnmínkám cvičení a když pak do prostoru navíc nečekaně vběhlo malé dítě, sama jsem cítila, že je to pro ni moc těžké a raději jsme předaly štafetu dalším. Zato Koky, která se teprve zaučuje, zvládla celé prostředí velmi dobře a dokonce zafungovala v samém závěru akce jako canisterapeutický pes a nechala se od seniorů trpělivě hladit. 

       Závěr srpna patřil ještě jedné tradiční akci. Přípravě cen a uvítacích balíčků na závody Naury. V dolních prostorách domu už nejméně týden smrděly sušené prasečí uši, pohovka u krbu byla zahlcena psími časopisy, všude samé krabice a krabičky, sáčky a tašky... Zkušeně jsme se však poprali i s tímto úkolem. Sešly jsme se v počtu kolem deseti pomocníků a práce nám šla hezky od ruky. Za své pracovní úsilí byli všichni odměněni chutným grilovaným bonusem v podobě tátou uklohněných grilovaných pochutin. Maso, klobásy, sýt nebo zelenina...sortiment byl pestrý a chutný.

        
      V této chvíli zbývá do závodlů jeden den. Bude ve znamení přípravy cvičáku, dolaďování a finální organizace. Nezbývá než si přát, aby všechno dobře dopadlo, závody se podařily a líbily. Bylo by to to nejhezčí zakončení prázdnin, jaké si můžu jen přát.

Dvě videa, která o prázdninách vznikla:

Svojanov a moji "mírně pokročilí" :-D ZDE

Koky na táboře agility ZDE

     Čtenáři těchto  stránek znají mého muže jako dobráka, který obětoval svůj život jedné bláznivé ženské a jejím praštěným nápadům.  Kdyby táta vedl své webové stránky, snad bych i já byla vylíčena jako vstřícná a tolerantní manželka, která má pochopení pro lecjaké jeho "mouchy". Podstatné je, že  lidi jako jsme my dva se vůbec kdy potkali, aby šli životem společnou, a mnohdy hodně veselou, cestou. 

   Náznaky, že náš společný život ponese jakýsi punc mírně řečeno " netradičnosti" přicházely postupně, pomalu a nesměle. Okouzlení štěkajícími zvířaty mne provázelo už od nejútlejšího dětství a já velmi trpěla, když rodiče  se mnou tuto lásku nesdíleli. Náplastí na mou touhu vlastnit psa byla mi tehdy želva, morče a rybičky. Pejskaři  tuší, že nutně musel přijít  bod zlomu, který konečně otočil kormidlem života do těch správných "vod". Sotva mé dcery odrostly kočárku, propadla jsem naplno kouzlu psího světa, v němž jsem si začala budovat své místo. V té chvíli ještě nikdo netušil ( dokonce ani já sama), jak moc budu tímto světem uchvácena a jaké v něm najdu opravdové štěstí. Psi se stali mými nejlepšími přáteli, ( nebojte, paní kolegyně, s Vámi drží  lajnu :-) ), nevyčerpatelnou inspirací v životě,  mými skvělými terapeuty a tou nejlepší životní investicí. 

   Počet našich psů rostl podle toho, kolik se jich bezprizorních potulovalo v naší blízkosti. Přijetí nového člena smečky  proběhlo   podle následujícího  scénáře. Zmerčení tuláka...návrh na vzetí do domácího opatrování ...tátův rezolutní nesouhlas...sleva z požadavku -"jen na pár dní " nebo " zítra půjde do útulku"...neochotné  tátovo sotva znatelné souhlasné kývnutí ...a konečně..."je nás doma o jednoho více ". K nalezencům jsme ještě pořídili sem tam cíleně nějaké to papírové štěně, takže počty psích duší  u nás se brzy vymykaly počtům zvířecích kousků běžných drobnochovatelů. Táta záhy pochopil, že mé dokonalé štěstí je zakleto právě zde. V této slavnostní chvíli životního prozření měl jen dvě možnosti řešení. Stávkovat, bojovat, protestovat, zlobit se, křičet, balit mi kufry...nebo mě přijmout takovou jaká jsem.  Zvolil  tu druhou. Ale neučinil tak  jen ve slepé touze nějak to se mnou vydržet. Naštěstí sám našel v psím světě potěšení a dnes bezmezně podpopruje všechny mé aktivity zaměřené na jakoukoliv pomoc pejskům. Sám se obětavě stará o všechny naše osvojené vořechy, z nichž nejraději má velkého dobráckého Michala. 

   Abych se však dostala k nadpisem avízovanému výbuchu, ponechám tátův vztah k smečce do jiného, speciálního, článku a zaměřím se na den, kdy se táta proměnil ve Stromboli.  

   V dolním bytě našeho domu už měsíc bydlela Veronika se svými chlupatými svišti. Soužití, až na občasné ranní štěkací reakce Anduly, devastaci maliníkových keřů kóliími miminy a soustavné neodbytné  psí zkoumání dělícího plotku spojené s hlasitým pokecem, nezaznamenávalo větších trhlin. Nadešel poslední den, kdy byla štěňata pohromadě. Poslední společné odpoledne, společné mazlení a hraní...a zítra sbohem, chlupatí krasavci. Aby měla Veronika na psí děcka vzpomínku, pozvala toho dne s naším svolením fotografku se svou družinou. Celá zahrada byla odpoledne vyhrazena k profesionálnímu focení . Našim psům bylo vysvětleno, že mají dnes zaracha. On už se nějaký ten důvod u nich vždy najde. Aby toho nebylo málo, pozvala jsem si dvě kamarádky ke  společnému zpracování materiálu pro videoklip určený vdávající se kolegyni. V domě a na přilehlém pozemku mělo se pohybovat 6 osob ženského pohlaví, dvě děti a bezpočet psů. Dle mého scénáře měl táta ono páteční odpoledne spočinout v obývacím pojkoji na gauči a po náročném týdnu relaxovat ve vodorovné poloze. Znáte to. Člověk míní, život mění.

   Je 15 hodin. Domem se rozezní zvonek a vzápětí psí sbor "Panáčovci". Táta se pohybuje v dolním patře domu, rád by návštěvě ( kolegyni, která jde tvořit umělecké předsvatební video) otevřel, avšak naráží na problém. K zamčeným vstupním dveřím chybí klíč, jehož místo je na první šprušli dřevěného schodišťového zábradlí. "Kde je klíč?" volá hlasitě do vrchního patra. Oblije mě horko, když si uvědomím, že klíč jsem vzala pohotovostně ráno, neschopna najít ten svůj. Vyhrabávám jej spěšně z kabelky a mířím horem (dolem) pádem dolů. Odemykám příchozí Ivě a přesouváme se do patra k počítači. Odborná porada nad uměleckým videem tak už čeká jen na Markétu. Ta na sebe nenechá dlouho čekat. Dostavuje se vzápětí. Ve snaze být dobrou hostitelkou nabízím kolegyním kávu a diskutujeme o tom, jakou má kdo nejraději, z jakého hrnku, v jaké atmosféře....náhle zvonek. Řev. "KDE JE DO PR.... ZASE TEN KLÍÍÍÍÍÍÍČ????????" No prý kde? Samozřejmě jsem jej vzala a odložila při vaření kafe neznámo kam. Hledám, čmuchám, pátrám. Táta mezitím zuří. Hlasitě lamentuje, padají výrazy, které náš dům neslyšívá tak často...situace je vážná...Jupíííí! Klíč je na světě. Do baráku vpouštím další známou. Pohoda. Jen ten táta je nějakej divnej. Když zazvoní zástupkyně fotografky, psí hrdla v nemalém počtu se rozštěkají a táta na první dřevěné šprušli opakovaně nenachází příslušný klíč, reaguje mocným ne úplně slušným výbuchem. Dáma za dveřmi tiše zírá, s jakým že nervákem to vlastně bydlím. 

  Následuje klidnější část odpoledne, v níž fotografky i vytvářečky videa pracují na svém. Táta spočívá na válendě u televize a nebýt občasného štěknutí  našich psů jako výrazu nevole mít v tak krásném dni zaracha, ani by na odpoledni nebylo nic zvláštního. Jenže matka ňafajících fotomodelů  Hopsinka je zvědavá a zamíří si to po balkónových schodech nakouknout, kdo že v domě vlastně bydlí. Strhne se vřava. Domácí  výhrůžně cení zuby a častují Hopsu urážjkami toho nejvyššího kalibru. klimbající táta sebou trhne a mění se ve Stromboli. Takto si páteční odpoledne skutečně nepředstavoval.  Spěšně vstává z válendy a za podrážděného brblání odchází do místní knajpy, aby tam  dvěma - třemi škopky pěnivého moku spláchl hořkost života s tak příšernou osobou jako jsem já. 

    Focení i práce na videu  pomalu končí, když táta přichází v dobrém rozmaru domů. Chmury jsou spláchnuty a tak nám nakonec ještě  dělá celému osazenstvu topinky s česnekem . Takovýto scénář na pátek si pro příště raději rozmyslím, ale konec konců...Konec dobrý, všechno dobré.