Je tomu několik měsíců, co jsme si všimli v Haniččině mordě nežádoucího výrůstku. Prvotní záměr operativně jej odstranit ztroskotal na prvním veterinárním "kardio - poslechu". Ten odhalil nemilou informaci o jisté dysfunkci srdečního svalu. Místo operace jsme byli vypoklonkováni s hromadou léků, abychom nejprve neposlušné srdce přivedli k rozumu a následně mohli v narkóze odstranit to, co si tak svévolně vybujelo u Haniččiných dolních řezáků.

          Hanička byla od první chvíle léčby převzorný pacient . Snad ve slepé důvěře vzhledem ke svým slepým (či vlastně chybějícím) očím láduje v prvních týdnech léky naprosto ochotně i bez šidítek v podobě uzenin či sýra. Následná kontrola vykazuje rapidní zlepšení, avšak narkóza není ani přesto doporučena. Začínám řešit závažné dilema, zda jít do rizika, nechat Hanku podstoupit narkózu a operaci i s možností fatálního neúspěchu, se spoustou stresu a bolesti, avšak s nadějí na snad delší život nebo nechat výrůstek výrůstkem, léčit jen srdíčko a ušetřit životem těžce zkoušené zvíře dalších nepříjemných zásahů. Po dlouhém, usilovném a zodpovědném zvažování se rozhoduji pro druhou možnost.

     Hanička ovlivněna medikamenózní léčbou rozhodla se svého lépe pumpujícího srdce maximálně využít. Omezila spánek a v prodlouženém bdělém stavu snaží se přijít mnoha věcem v domácnosti na kloub. Začalo to intenzívnějším šmejděním. Ťukání drápků na plovoucí podlaze doprovázelo nás až do pozdních večerních hodin, občas nám i spánek proložilo  "nočně pochůzkové "intermezzo. Také přes den, zvláště v dopoledních hodinách, rozhodla se Hanička "něco podnikat". Často její tápavé kroky zamíří do naší psí "tělocvičny", kde prolustruje nejen hračky či nejrůznější pomůcky ke cvičení, ale nepohrdne ani jejich ochutnáváním. Demonstruje své trýznění hladem konzumací kartonové krabice, ruličky toaletního papíru, gurmánsky si pochutná i na mém koženkovém opasku, který překvapena nacházím jako hlavní složku jejího exkrementu. Poslušně pracující srdíčko přivádí Haničku k nebývalé aktivitě. V průběhu dne se odkudsi z baráku začnou ozývat různé zvuky. Nyní už je zkušeně identifikujeme jako Haniččinu výpravu za poznáváním. A tak v minulých týdnech poznala nabíječku, kterou si pečlivě osahala svými tesáky, počítačovou myšku, roh šuplíka, jenž po ochutnání shledala jako vhodný k dalšímu dobytí obsahu šuplete, sápala se do skříně, která zůstala pootevřená, v kuchyni se odhodlala prověřit potravinové zásoby a byla přichycena při prověřování pětikilového balení rýže Basmati, přičemž stihla zkontrolovat i kilovku jasmínové než bylo její běsnění zastaveno. Nedávno objevila Hanka zajímavou vonící jeskyni. Sotva se v ní začala trochu orientovat, přišla panička a z myčky ji nekompromisně vytáhla.

 Zlepšením zdravotního stavu  začalo i poněkud vřeleší chování Hanky k nám - páníčkům. Často, když přicházíme domů, sedívá na nejvyšší plošině schodiště a mírně nakloněnou hlavou jako by vyhlížela náš příchod. Když se přiblížím, výrazně hlasitě zavolám:" Hani! Hani!", načež se Hančina hlava ještě více nakloní, uši mírně nadzvednou a tělo zneklidní. Pohlazením po hlavě naše "špagetka" radostně rozkmitá oháňku a z hrdla se jí dere štěkot ve výrazně vyšší poloze než když se přidává solidárně k řvoucí smečce. Tento její šťastný okamžik netrvá dlouho, na projevy lásky je od začátku skoupá, my přesto víme, že nás bere jako své páníčky a snad nás má i trochu ráda.

   Nedávno dostala zaběhnutá léčba menší trhliny. Před dvěma týdny stala jsem se  svědkem zajímavé situace. Po ránu jsem jako vždy podala Hance lék v chutném rozhlíkovém soustu a odnesla ji ven, aby vykonala svou biologickou potřebu. Bylo krásné jarní jitro a tak jsem si jej chvíli vychutnávala sledováním modré oblohy. Najednou vidím, jak Hanka přičapla k čurání a přitom do dálky vyflufla oranžovo-bílé "něco". Bylo mi jasné, že pacientka se ze vzorné vyvinula ve "vychcanou". Najednou jsem si vzpomněla na situaci z minulého týdne, kdy jsem si všimla oranžovo-bílé pilulky smutně se krčící v koutě kuchyně jemně poznamenaná Hančiným stařeckým chrupem. Kolikrát nás už takto oblafla, potvůrka? Chtě nechtě museli jsme zvýšit přílohám level. Místo piškotů či rohlíku vytahujeme nyní z lednice vařená kuřecí srdíčka, žervé nebo párek a umně do nich zastrkáváme oranžovo-bílé léčivo. Zatím nám to baští, holka.

  Přes všechny ty drobné komplikace, které nám Hanička nyní způsobuje, jsme především rádi, že se cítí evidentně lépe a intenzivněji svůj zdravotně ochuzený život žije. Doufáme, že to bude trvat co nejdéle, takže znovu prosím: Držte jí palce."

Více zde: https://pacinky.webnode.cz/news/hanicka-radi-jak-cerna-ruka/

       Koky patří k nejučenlivějším psím jedincům, které jsem kdy vlastnila. Její energetický potenciál jde ruku v ruce (či tlapku v tlapce)  se schopností pochopit i zdánlivě nepochopitelné. Vstupní branou do tohoto poznání však byl nesmírně náročný a fyzicky i psychicky vyčerpávající proces učení zdánlivě jednoduchého psího kousku. Cvik, jehož provedení mistrně zvládají štěňata, psí kmeti, jedinci napříč všemi možnými plemeny, různého zaměření, ba i obtloustlí peciválové nemající na starost nic jiného než zevlovat kolem svého milujícího páníčka a ládovat si břicho dobrým žvancem. Cvik, jehož vyslovením  Koky ve vašich očích degraduje z mnou vylíčené superstar na natvrdlého podvraťáka nehodného větší pozornosti. Přesto tuto okolnost musím zmínit, už jen proto, abyste to se svým psem nikdy nevzdávali a věřili, že opravdu všechno překonáte. Tím zakletým cvikem bylo podávání pacek. Co se jiní psi naučí skoro bezděky, jen lehce motivováni pamlskem, to stálo Koky (a hlavně mě) fůru času a úsilí. Ani po dvou týdnech intenzivního nácviku to bystré zvíře nevykazovalo sebemenší známky pochopení, jen se zájmem sledovalo, jak se mění rejstřík zapojování mého mimického svalstva v závislosti na jejím chování. Podezírám ji, že se jí  líbilo, jak zachmuřený obličej rozkvétá srdečným úsměvem, když psí madam naznačí pohyb končetinou. Jak rozezní se zvuk prolamovaného plíšku z klikru a do huby jí přistane pamlsek. Vzápětí však zatouží spatřit v mé tváři mračna či snad celou škálu emocí s procesem náročného učení spojených. Naději, radost, zklamání i vztek, ale to už bych jí asi přisuzovala příliš mnoho inteligence. "Tento povel jsem nikdy nesalyšela. Nechápu." Zatím jsme uprostřed marného boje s packami.

         Učení působí zajímavě. Zřetelně vyslovuji povel a vycházím s rukou v ústrety kýžené pacce. Koky zírá absolutně bez reakce. Povel opakuji, ruku přibližuji a...nic. Začínám přemýšlet, zda nejde o  kapku mentálně retardovaného jedince, vždyť hromburác Michal i medvědice Cherry( vořeši jak polena) vyhazují packy na povel jako při kankánu. Koky jen lišácky kouká a...nic. První vlaštovka v podobě sotva znatelného nadlehčení packy přiletěla zhruba po třech týdnech. Můj obličej se začal u cvičení projasňovat víc a víc. Za měsíc už z podávání pacek mohla maturovat. Představa, že takto bolestivě se bude rodit každý další cvik, mě uváděla do skepse na poli psího tancování. Zvládnutím cviku "packy" došlo však k nečekanému obratu. Doposud nechápavě civícímu zvířeti  jakoby v hlavě cosi sepnulo a všechny další cviky začaly naskakovat skoro samy. Repertoár povážlivě rostl. Až nedávno...

   Kdesi jsem narazila na článek o psech, kteří dokáží vyhodnotit až kolem stovky různých pojmů, rozlišit na stovku předmětů. Nevím  přesně, jak se tato znalost zjišťuje, nicméně namlsaná Kokynčinou učenlivostí mi v hlavě vzklíčila myšlenka vydat se také tímto směrem a začít Koky v rozlišování cíleně "vzdělávat". Namátkově jsem z naší psí fittnes místnosti vybrala dvě věci - čepici s kšiltem a tenisák (povelem balónek) a jako že začnu s těmito dvěma věcmi. Procesu osvojení jsem dávala u Koky tak 3 dny. Do nácviku jsem se doslova položila. Nadšeně jsem klikala a odměňovala správné trefy, se stoickým klidem jsem usměvavě vracela nesprávně identifikované předměty na své místo. Po dvou týdnech nácviku (několikrát denně po kratších časových úsecích) se pojmy stále jaksi neupevňovaly. Jediné, co se začalo měnit, byl můj stický klid. Poučena anabází s packami jsem se i přes stálé neúspěchy snažila psisku s úsměvem pomáhat, jen úsměv se z radostného postupně měnil na šmrncnutý mírným zoufalstvím. 

   Čepice s balónkem mě začínají pronásledovat v těžko stravitelných snech, při zaslechnutí inkriminovaných slov sebou bezděky škubnu a nejspíš není daleko chvíle, kdy tiky v obličeji nemilosrdně prozradí vliv neúspěšného učení na mou psychiku. Koky, když vidí, že se schyluje k balónko-čepicové lekci, napjatě poslouchá, jaký že povel protentokrát vyslovím. "Čepice", vyřknu a Koky - celá radostně se vlnící- zamíří k podložce s oběma předměty. Uchopí do tlamy zelenou kšiltovku a nese mi ji. Odměnou jí je klik a pamlsek. Poté házím čepici zpět na podložku. "Balónek", volím tentokrát. Vlnící se tělíčko vyráží vpřed a už sedí předpisově přede mnou s kšiltovkou v tlamě. Neklikám a neodměňuji. Házím čepici na podložku a trvám na svém. Teď už dostávám, co jsem chtěla...taky těch možností více není, že? Tak znovu: "Balónek". Mám ho mít. A ještě jednou. Srdce zaplesá, když Koky suverénně přináší ožužlaný tenisák. "Čepice", zazní další povel. Koky s naprostou jistotou zamíří k podložce...bere do tlamy...balónek. Radost z úspěchu se vytrácí. Beze slova, kliku a odměny vracím balónek zpět a opakuji povel. "Čepice".Koky snaživě cupitá k podložce. Tuší, že tady něco nebylo správně. Váhá. Uchopí tenisák a zvědavě se na mě podívá. (zřejmě zkouší, kolik toho vydržím než mě z toho klepne). Výraz mého obličeje zřejmě hovoří za vše, proto psice snaživě mění obsah tlamy a přináší požadovanou kšiltovku.  A tak to jde stále dokola. 

                        KOKY, PODEJ BALÓNEK!!!

       Nedávno počet správně identifikovaných předmětů vysoce převýšil chybné pokusy. Srdce zaplesalo. Tak konečně! Celá natěšená přináším kameru, že úspěch zdokumentuji. Koky si je vědoma své důležitosti. Tradičně se radostně vlní. Nabádám ji k soustředění.

Klapka - Čepice - balónek poprvé. Namísto čepice přináší Koky druhou možnost.

Klapka - Čepice - balónek podruhé.  Namísto balónku přináší Koky druhou možnost.

Klapka - Čepice - balónek potřetí. Čepice je trefena, balónek také. Opakovaně. Vypadá to nadějně. Další pokus dobře. Ještě jeden a...opět trefa. Hurá. Bohužel však musíme záběr opakovat. Nastavila jsem kameru tak, že zabírá jen část kokčiny palice.

Klapka - Čepice - balónek počtvrté. Koky má mou plnou důvěru a jdeme na to.  "Balónek," pronáším s nadějí v hlase. Koky důležitě přichází k podložce. Bere do huby balónek. Ten vzápětí pouští, aby vzala čepici, ale pak si to zase rozmýšlí a vrací se k balónku. Ukončuji natáčecí den. Ještě jsme prostě "nedozrály".

                       KOKY, A TEĎ ČEPICI !

V tréninku pokračujeme. Věřím, že to půjde. A jestli to bude tak jako s těmi packami, tak až jí to v hlavě sepne, třeba dojdeme časem i k té stovce :-D.

      V průběhu beztréninkového období karantény zjišťuji, že je mě tak nějak "víc", tělesné partie jsou jaksi plnější, proto se rozhoduji  dopřát tělu alespoň nějakou pravidelnou dávku  pohybu. Místo časně ranního vysedávání u kafe tak protáhnu svá perka probouzejícím se lesem. Na své si přijdou nejen svaly, ale i pajšl a také romantická duše se zatetelí blahem. První kondiční běh absolvuji s dcerou.  Sportovně oděny vyrážíme odhodlaně poprat se se svou kondicí. Několikakilometrový okruh překonáváme fartlekem. Funím jako sloní mládě a k tomu všemu si vysluhuji nekompromisní kritiku za běžeckou techniku. Běžím v předklonu a příliš rychle. Nohy zvedám nepřimeřeně málo. Tak pravda, jsem ráda, že ufuním aspoň těch několikset metrů v jednom zátahu, nějaká běžecká abeceda mne absolutně netrápí.

      Následujícího dne cítím snad každý sval v těle. Z postele vstávám jako devadesátiletá bábrle. Představa, že bych nazula  běžeckou obuv a znovu svou nedokonalou technikou vyrazila na kondiční běh, je nemyslitelná. Prokulhám se dnem a na ten následující si domlouvám s dcerou běžecké repete. Hodlám vyběhnout už kolem sedmé, ale dcera žádá o posunutí hodiny startu na osmou. Souhlasím a před  osmou  už  netrpělivě očima tlačím ručičky vpřed. Úderem osmé nadšeně rozrážím dveře dceřina pokoje a... není dosud připravena. Přetlak energie mi v tuto chvíli však nedovoluje déle čekat. Kokyna souhlasí. Vyrážíme tedy jen já a můj pes. Alespoň nemusím hlídat, zda protahuji správně krok, nehrbím se, správně mi pracují paže a nádech - výdech vykonávám v žádoucím běžeckém rytmu. Jde to ztuha. Polykám první stovky metrů. Snažím se si stanovovat kratší cíle. Třista kroků běh, 50 kroků chůze. I tak jsem pořádně zadýchaná, zvláště po rouškovém rozběhu zkraje trasy. Koky nechápe, co to ta panička zase provádí. Vždy, když sotva trochu tahám na vodítku, panička se zlobí a teď stále jen běž...běž...běž!!! Je divná. 

     Dostávám se zhruba do poloviny trasy. Koky by nejraději trochu pokorzovala mezi stromy, zachytila svým šňupákem něco těch živočišných pachů, ale nenachází u mne pochopení. Z každého zastavení je nekompromisně strhnuta k běžecké aktivitě. Na druhou stranu, když zmerčí pohyb ve vzdáleném mlází a snaží se abnormálně pomáhat mi výrazným tahem, dostává další kartáč, neboť objekt jejího zájmu (rozuměj srna či zajíc) nachází se ve směru naprosto se odchylujícím od mé běžecké trasy. To je ale vycházka...!!!:-(

      V dalších dnech činím pomalé pokroky. Ve fartleku převažují zvláště v první čísti trasy běžecké úseky nad chodeckými. Pajšl více stíhá, nohy méně bolí. Dokonce se přistihuji i u chvíle "kochavé", v jejímž rámci zapomenu na to, že vydávám fůru fyzické energie a koncentruji své duševno na ty nejslastnější pocity. Zatím jsou to jen takové záblesky, nicméně věřím a doufám, že pravidelnost udělá své a já budu mít tento ranní výběh "kochavý" od začátku až do konce.

       Jedno slunečné ráno podléhám jisté euforii. Ve stále se  zkracujícím chodeckém intermezzu blejsknu fotku mých nohou v běžecké obuvi, nějakou tu přírodu okolo a na sociální síti se vyznám z upřímné radosti a vděčnosti mít tu možnost takto krásné ráno prožít.

      Nejsem ten zarputilý sportovec, který každého rána, v zimě, dešti, horku či vánici povinně polyká své kondiční kilometry. Snad jsem kdysi takovým obdobím prošla, přísná na své tělo, na svou vůli...sebemrskačsky jsem bez vytáček prováděla předem si vytýčené fyzické aktivity. Dnes v sobě tu zarputilost nemám. Pokorně naslouchám svému  tělu. Ono nejlépe ví. Proto také nepobíhám lesem každý den. Uzavřela jsem se svou tělesnou schránkou nepsanou dohodu. "Hele, kámo, dnes nejsem v optimálním stavu, řiď se tím. Tvá páteř. " A tak i když mám ráno připraven běžecký mundúr a Kokyna už si masíruje tlapky, poslušně provedu jen několik protahovacích cvičení a odložím běžeckou aktivitu na příznivější ráno. Neznamená to však, že bych se o radost z pohybu ochudila docela. Les si projdu ve zkrácené a zpomalené verzi...a aspoň mám více času všímat si modré oblohy, pučících světlezelených smrkových výhonků i třeba všepořítomných ruměnic. Tohle bych za běhu nestihla.

      Po zhruba dvoutýdenním běhání se dopracovávám k zvládnutí  první půle trasy na jeden zátah. Koky mi zátahů dává podle aktuálního počtu srn a ušatých hlodavců, přebíhajících nám přes cestu, když je tak brzy přicházíme svým dusotem vzbudit z poklidné ranní siesty. Druhou půli trasy běžím stylem...ještě 400 běžeckých kroků a pauza. Po vytýčeném počtu kroků vidím kousek dále hezký strom a měním plán. Až k němu. Mobilizuji síly. Už už jsem skoro u něj, když tu se ze zatáčky vyřítí kolegyně běžkyně. Nechci vypadat jako bábovka a tak se snažím v ksichtíku o pohodový výraz (díky v tuto chvíli roušce, která umožňuje tak možná i trochu vypadat), nohy se už jen líně vlekoucí z posledních sil přemlouvám k předpisově energickým krokům. Míjíme se. Zahuhlám "dobrý den" a odpovědí je mi "ahoj". Později se při hodnocení této situace s tátou neshodneme. Zatímco já vidím tento familiérní pozdrav jako jakési imaginární přijetí k běžecké partě naladěné na stejnou strunu, a náležitě jsem na to pyšná,  táta se domnívá, že jsem byla považována za mládě seriózního "dobrý den" nehodno. Pravda, v kulichu, teplácích a s čoklem u pasu příliš serióznosti nebudím, ale že bych vypadala na školačku...to tedy odmítám. Nicméně mi ona dáma dopomáhá k dalším krokům. Jen co ji ztratím z dohledu, zastavuji a dýchám jak vzduchotechnika v rozlehlém továrním provozu. 

   Že by se tudy chodili proběhnout i mí žáci, kteří mě třeba "nemusí"? :-D

     A ještě jedna situace stojí za zmínku. V době keranténní izolace jsou lidé přírodního zaměření přitahováni do lesa nepřekonatelnou silou. Často brzy po ránu zamíří do lesa, aby opustili domácí vězení a pocítili trochu té nespoutané svobody. V jednom opravdu hodně časném ránu uviděla jsem u sportování  před sebou v dálce postavu rekreačně kráčejícího chlopka. Byl sportovně oděn, ale neběžel, přes hlavu měl kapuci. Blížily jsme se k němu s Koky a buďto jsem výjimečně nefuněla nebo měl chlopek v uších sluchátka...tak dva kroky za ním se najednou prudce otočil, vykřikl úlekem, načež jsem vykřikla úlekem i já a málem jsem si čurkla do běžecké garderóby, Kokyně se úlekem zježily všechny chlupy, kterých má poskrovnu...po několikasekundovém momentu překvapení jsme se hlasitě rozesmáli. I tak může probíhat udržování fyzické kondice. 

       Karanténa dokázala to, co nikdo a nic před ní. Seškrtat mi drasticky přeplněný diář. Zvedla výhrůžně  velitelský koronavirový prst a tak můj zběsilý život zaznamenal stav hybernace. Nikam nespěchám, za ničím se neženu a také mi nic neuniká. Vše je zrušeno. I ten záblesk touhy trochu se kulturně zušlechtit dostal po uších. Jen seď doma, divočino, a vychutnej si, jaké to je nekvaltovat. Uléhat a vstávat odpočinutá, přečíst si všechny ty časopisy a knihy, které stojí ve frontě na přečtení a padá na ně prach, pomaloučku, polehoučku ten prach eliminovat, vypulírovat okna (to je najednou světla...!), kochat se sezením na zahradě a neodbývat se pofiderní stravou (to však, jak později rozvedu, má i své neblahé důsledky) a samozřejmě 24 hodin denně mít kolem sebe své milované psí terapeuty, kteří  karanténu umožňují vnímat ve světlejších odstínech. 

   Nebýt příčinou tohoto stavu nebezpečná, supernakažlivá choroba, kosící lidstvo po tisících, snad bych toto období i velebila.  Věřím, že nic se neděje náhodně. Snad jako lidstvo dokážeme rozšifrovat tu dávku poselství, kterou s sebou nese, snad  po vítězném ( není na místě o tom pochybovat) boji vyjdeme zoceleni a poučeni. Třeba začneme trochu více přemýšlet.

       Pracuji z domu. Ostražitě číhám na pokyny z pracoviště. Ty proudí jediným kanálem, kterým je internet. Díky němu mohu být v kontaktu se svými žáky a jejich rodiči i takto na dálku. Nová situace žádá i na této půdě nové dovednosti a tak ač "starého psa novým kouskům nenaučíš", statečně se peru s novými možnostmi, jak žáky elektronicky informovat či prověřovat, dětinsky se raduji, když se mi to alespoň trochu daří. Psiska odmítají respektovat mou dopolední pracovní dobu, evidentně nechápou, že nejsem doma kvůli nim. Nenápadně, ba i nápadněji, na sebe upozorňují, spatřují naději v každém našem pohybu směřujícímu k některému z východů ven, což mnohdy, celí natlakovaní, neváhají hlasově komentovat. Těch kartáčů, co už muselo na jejich adresu padnout...!!! Naštěstí pracuje z domu i táta, takže se také na péči o zabavení smečky podílí. 

       Cepování jedinců na překážkách poněkud zaostává. Zprvu jsme se hujersky vrhali na plnění domácích úkolů, které nám byly trenérkami zadávány na sociální síti, dokonce jsme podávali důkazy o jejich splnění v podobě krátkých videí, ale počáteční nadšení se postupně přeměnilo jen v jistý udržovací režim. Koukám, aby psiska nezapomněla, že přes skočku se skáče, slalom se nabíhá zprava a zóna je ta část překážky, kde je nutno šlápnout. Kamera se rozjíždí také "ve studiu" (rozuměj jednom z pokojů), kdy se bavíme spolu s facebookovou stránkou nudících se pejskařů a natáčíme všelijaké blbinky z našeho repertoáru. Vytrvalým vkládáním videí jsem si dokonce na této stránce vysloužila titul "vycházející hvězda", což mi bylo facebookem slavnostně sděleno. Jak má hvězda rychle vyšla, stejně rychle po skončení tohoto krizového období zajde. 

   Pobyt na zahradě jsme zasvětili bohulibé činnosti. Výrobě nového kompostu. Největší podíl má samozřejmě táta, ale my ostatní členky rodiny jsme si také mákly. Výsledkem je prvotřídní hnoják de Luxe, do něhož brzy zasázím svou zahradnickou "premiéru" - předpěstované rostlinky cukety. Ty, jakož i sazeničky rajčat a paprik, si prozatím hoví na okenním parapetu. Jsem skutečně zvědavá na své životně první zahrádkářské výsledky :-).

      Změn však výrazně zaznamenává i má tělesná konstrukce. Na vině je pravidelné domácí stravování a absence věčného a neutuchajícího pohybu. Tělo si tohoto luxusu opravdu užívá a ze strachu, že jej brzy začnu opět odbývat, vytváří na jistých tělesných partiích výrazné proporce v podobě tukových polštářů. Nějak nechci slyšet tátovy chlácholivé komentáře o věku a přirozenosti. Přirozeně jsem byla celý život hubeňour, tak si na změnu jen těžko zvykám.

       Po celou dobu karantény je vzduch v našem domě prodchnut výrazným česnekovým odérem. Jakožto jeho milovník využívám nedobrovolné izolace k jeho nezřízené konzumaci. Jestliže za normální situace mám ohledy k okolí a společenské zábrany dovolují mi dopřávat si tuto aromatickou pochutinu výhradně ve dnech pracovního klidu, svátků či prázdnin, karanténový pobyt doma mě vypouští z pomyslného řetězu, takže zažívám doslova lukulské česnekové hody. Aby toho nebylo málo, toto období nyní nabízí česnek i v lese, odkud ho medvědům den co den ubírám, abych pak mohla oba druhy  lišácky kombinovat. Česnekománie nemá nic společného se snahou ochránit se před nebezpečným virem, avšak dávky, kterým holduji, ode mne zřejmě brzy odpudí nejen viry jakéhokoliv druhu, ale také osoby mi blízké. 

         Co nás trápí, je (ne)kontakt s naším vnoučkem. Denně sice vídáme fotky a videa, na nichž se mimino krásně směje, začíná objevovat kouzlo žvatlání, usmívá se... leč  jediným "kontaktním" bodem stává se de facto"bezkontatní" zóna umožněná příslušnou počítačovou technologií. Můžeme  na broučka tak akorát zaťukat přes monitor jako na rybičku v akváriu, takže obraz babi a dědy v tomto období zůstane omezen na jejich  ksichty v televizi.(Otázka, co je pro něj  vzhledem k bábrlině zálibě v česneku lepší  :-D).

    I přes všechna karanténní úskalí dokážeme dny smysluplnně užívat, něco jako pocit nudy opravdu neznáme.

Z naší početné smečky známe přesné datum narození jen u dvou kousků. Annie a Koky. Těm ostatním byl věk víceméně tipnut dle jejich životní historie spolu s fyzickým stavem jejich tělesné schránky. Čistě hypoteticky...najít někde v terénu bloudící Annie, s největší pravděpodobností byla by otipována nesprávně.  Ač patrně nejstarší členka smečky (malé pochybnosti máme snad jen u Haničky, která svým zdravotním hendikepem může působit dojmem staršího jedince), fyzická kondice eňo ňuňo, důstojnost a kmetská moudrost nikde. 

                                        Foto Vašek Závada

      Annie je vitální psisko s přemýšlivou palicí a takřka nepřetržitou snahou nás nějak "přečůrat". Například její úsilí dostat se jakýmkoliv způsobem k nějakému tomu žvanci je obdivuhodná. Neunikne jí nedělní oběd na stole, stejně jako zapadlý kousek piškotu kdesi pod kuchyňskou linkou, granulka v kapse, či psí keksík v tašce. Ke každé objevené krmi nachází důmyslné cesty - od vychytralého vyčíhnutí toho správného okamžiku se jej zmocnit až po cestu hrubého násilí. Důsledkem pak jsou prokousané kapsy, rozsápané sáčky a tašky se zapomenutými kousky lákavé dobroty. V exkrementech pak bývají k nalezení i části kuriózních předmětů - zbytky igelitu, gelových vložek do bot, šňůrky, kusy látky, hromada spolykaných burských oříšků apod. 

    Od svých štěněcích let zažívala Annie přehršel mé pozornosti. Nadšeně jsem věnovala psisku každou volnou minutu. Vyrážely jsme denně na několikakilometrový okruh po okolí, na zahradě jsme pilovaly techniku na agi překážkách,večer patřil pravidelně trikům. Dnes, s odstupem času, dívám se na tu smršť své aktivity o 10 let starším okem a jsem přesvědčena, že tolik elánu bych už dnes ze sebe nevyždímala. 

   Annie se stala mým středem Vesmíru. Kolem ní se točilo vše. Byla, a stále je, spolehlivým, nevyčerpatelným zdrojem mých článků. Spolu jsme se odhodlaně pustily do všeho, co se kde nabízelo. Absolvovaly jsme lekce poslušnosti, které jsme završily základní zkouškou, daly jsme se nadšeně do agility, udělaly jsme si několik výletů k ovečkám, staly jsme se komedianty a jako takové jsme absolvovaly nesčetně mnoho vystoupení, ukázaly jsme se také v televizi. Annie prokázala svůj talent také ve frisbee, do něhož se s tátou nadšeně pustili a ze závodů začali vozit metály. Měly jsme tu čest vyzkoušet si mantrailing, složit zkoušku z dogdancingu, zasoutěžily jsme si také v oddychové disciplíně hoopers. 

Aninčiny kousky

U oveček

Dogdancing 1
Dogdancing 2

Agility

Agility

Agility - MR seniorů

Hoopers

Frisbee závody

    Podle výčtu všech těchto našich aktivit mohu mnohým připadat jako ctižádostivý a velmi ambiciózní psovod. Kdo mě zná, ví, že skládat jakékolv  zkoušky pro mne znamená zlomit v sobě vrozenou nechuť k nim. Snad právě proto je pro mne Annie něčím opravdu výjimečným. Díky ní jsem dokázala mnohokrát překonat sama sebe. Vše, co jsem s Annie dělala, postrádalo tu pravou dravost po vítězství, avšak každý, byť sebemenší, úspěch povznesl mne na obláček radosti a spokojenosti. Každý neúspěch mrzel jen chvíli a následně přinesl novou porci snahy na sobě dále pracovat. 

       Annie, to je však také pes s vyhraněným teritoriálním chováním. Díky tomu jsem se musela naučit mnohému tak, abych mohla s Annie fungovat ve všech těch psích kolektivech. Zpočátku mne to opravdu hodně trápilo, avšak uchopily jsme spolu tento problém jako výzvu a časem jsme i na tomto poli mnohé dokázaly. Důkazem je například celá ta smečka osvojených psů, které musela Annie chtíc - nechtíc přijmout jako neměnný fakt a naučit se s nimi žít pod jednou střechou. Nebylo to vůbec snadné. U první podnájemnice Cherry to trvalo dokonce dva měsíce. Nevzdali jsme to a tak se dnes v jejím teritoriu prohání Cherry, Michal, Koky i slepá Hanička. Ta se tedy neprohání, ale při svém šněrování bytem jako bludný Holanďan do tety Annie občas živelně narazí. Annie se znechuceně podívá na drzého skrčka, ale slepoňu za to nepotrestá svými tesáky.

    10 let je kus života. Těch mých posledních 10 let je to Život s velkým Ž. Jsi to nejlepší, co mě mohlo kdy potkat.

      Děkuji Ti za to, moje milovaná ANNIE

V rubrice LEDEN - ČERVEN 2010 jsem si hezky zavzpomínala :-)

      "Mami, ona mohla...ji jste pustili...ona dostala, já ne...to není spravedlivé!!! " " Pančelko, holkám jste to dovolila...béčko nedostává tolik úkolů jako my...on se taky bavil a nedostal trest, to není spravedlivé!!!" Fenomén spravedlnosti roztáčí kolotoč otázek v mé hlavě. Snaha dávat stejným dílem tak, aniž by kdokoliv cítil křivdu či alespoň malou hořkost zdá se takřka nadlidským úkolem! A což kdyby mi do svědomí chtěli promlouvat ještě i psi..! "Paničko, Kokyně ses dnes věnovala skoro celé odpoledne na cvičáku a já si musela vystačit se zahradou, " spustila by ukřivděně Annie, nejubrblanější z našich psů. V mládí zvyklá na skoro stoprocentní pozornost snáší  její úbytek se značnou nevolí. " Cherryně jste dnes hodili míček patnáctkrát a mně jen jedenáctkrát," přidá se dotčeně Michal. "Chci svou dávku povelů," škrábe do mě packou Annie! Vzápětí se z vedlejšího pokoje vyřítí Koky s míčkem v mordě...:" pojď mi házet, paničko!"  Jen Hanička, jako jediná z celé smečky, nebrblá a ničeho se nedožaduje, neboť pozornost věnovanou jiným psům nemůže porovnat. Co oči (důlky) nevidí, to srdce nebolí. 

     Je otázkou, zda je v mých silách být spravedlivá na 100 %. Je spravedlnost zakleta v délce časového úseku věnovaného jednotlivcům či snad v druhu činnosti s nimi vykonávané? Lze ji vůbec posoudit objektivně či je snad převážně dílem subjektivity?  Chtíc spravedlivě přistupovat ke všem znamená rovným dílem rozdělit pamlsky přibližně stejného složení, pomazlit se s každým bez výjimky, zajít na procházku či aspoň na cvičák. Přesto i ve spravedlnosti platí jistá pravidla. Štěně potřebuje nejvíce cepování, starší pes uidržování kondice, opakování cviků, procházky. Invalida jako je naše slepoňa hluchoňa zase fůru pochopení a lásky. Jedno z druhým...

     Úsměvným stává se chápání spravedlnosti mezi námi páníčky. Táta, věnujíc se nejvíce Michalovi a Cherry, požaduje pro své miláčky některá privilegia, což já neshledávám jako spravedlivé vzhledem k mým psicím, které těchto  privilegií nepožívají. Konkrétně se jedná třeba o právo na přítomnost v kuchyni, když společně stolujeme. Obludovitý Michal a medvědovitá Cherry mají tátou povoleno překážet nám při každém kroku u přípravy jídla a posléze se uvelebit pod stolem, takže mnohdy sedíme u stolu s nohama štajfnutými mimo stůl, pokrouceni jako paragrafy. Běda však, když přiběhne Koky nebo Annie! Jsou okamžitě vymrskány a zavřeny do přísné izolace...ať prý neotravují! Stejně marná je má snaha o vymajznutí také Michala a Cherry.  No je snad tohle spravedlivé?

       Snaha být spravedlivá má však své nesporné výhody. Jednou z nich je i stop stav naší smečky. Díky silně vnímané spravedlnosti bych musela fůru činností dělit na stále se zvyšující počet, snad bych musela nakonec odbourat i svou práci nebo si brát pro pejsky noční směny, aby každý z nich dostal tu svou vyhrazenou dávku pozornosti, procházek, cvičení, hraní a pamlsků...Jenže den má pouze 24 hodin (bohužel :-( ) a tak mohu opravdu šťastný život udělat jen  omezenému počtu chlupáčů.

           A už tak mi nezbývá čas skoro na nic jiného. "Je tohle spravedlivé?" mohl by se zeptat táta nebo moje nebohá domácnost. "A co my?" mohly by zavolat všechny ty knihy, které mám připraveny ve dlouhé frontě ke čtení. " Kde je nějaká dovolená a klidový režim?" přidalo by se jistě rádo vyšťavené tělo. "A kdy bude meditace?" pípne nesměle má duše. Holt, člověk je strůjcem svého štěstí, což naštěstí o spravedlnosti nepřipouští opravdu žádné pochyby :-).

              Jakožto učitelka s mnohaletou praxí stávám se s železnou pravidelností terčem poznámek na téma prázdniny. Toto magické slovo působí  na mnohé jako červený hadr na býka. Závistivci, zařezávající v práci svých každodenních 8 hodin, mne pokaždé prošpikují svými ironickými replikami a bývaly doby, kdy jsem v sobě jako reakci na ně cítila jistou hořkost. Snažila jsem se upozorňovat na všechny ty záludnosti povolání od stále se snižující společenské prestiže, přes problematiku řešení výchovných problémů dnes velmi sebevědomé mládeže, specifické vztahy s rodiči až po nemožnost využít si svou dovolenou jindy než v oněch pevně stanovených prázdninách. Bývala jsem rozezlena hněvem spravedlivých a pouštěla se do dramatických slovních soubojů s cílem si prázdniny obhájit jako nutnost proti zcvoknutí a prostor k regeneraci zejména nervových buněk. Dnes se nad podobnými narážkami usměji a přecházím je otázkou typu proč tedy "rýpavec" tak lukrativní povolání plné exkluzivních benefitů sám nemá snahu vykonávat. Další obhajoby shledávám jako ztrátu času.

           Prázdniny si ovšem náležitě vychutnávám. Jako třeba tyto jarní. Nemohly začít lépe než pátečním hlídáním našeho prvorozeného vnoučka.
Rodičové vyhrábli ze skříně nóbl společenský ohoz a chystali se vyrazit na oblíbené Show Jana Krause. Nejdříve nás ovšem dopodrobna instruovali ke správnému a bezpečnému hlídání. Názorně nám byly předvedeny všechny možné manipulační techniky s mrnětem, k ruce nám byly připraveny všechny ty serepetičky nezbytné k jeho kvalitnímu přežití - plíny, hadříky, oblečky, deky, krémečky, kapečky, důmyslné, speciálně vyvinuté pomůcky k "odsoplování", "odhovňování",k dispozici nám byl dán široký arzenál sedátek, lehátek , houpátek (klasicky ze strany na stranu, či moderně nahoru a dolů), hnízdečko, ohrádka a hračky zvukové, pestrobarevné i nejoblíbenější igelitový pytlík, s nímž však kojenec nesmí nikdy z bezpečnostních důvodů zůstat sám. To všechno by však bylo jen zoufale málo, nebyl-li by k tomu všemu připraven nezbytný mléčný dlabanec, jenž má být v pravou chvíli ohřán na ideální teplotu ( jak jinak než ve speciální elektronické ohřívačce kojeneckých lahví) a Domčovi servírován. Někdy si říkám, jak mohly naše děti bez všech těch vymožeností vyrůst?

          Hlídání nám jde skvěle. Telefonicky jsme několikrát rodiči zkontrolováni, zda jde všechno bez komplikací, ale můžeme to jen potvrdit a nechat je kulturní akci si náležitě vychutnat. Houpeme, vozíme, přebalujeme, krmíme, zpíváme, nosíme, uspáváme...než se nadějeme, rodičové jsou tady.

       O víkendu plním resty vůči chudice domácnosti. Peru a žehlím, vytírám, přerovnávám skříně....S psisky vyrážím na procházky do lesa nebo je alespoň proháním po zahradě, abych po jejich návratu z blátivého prostředí mohla rozjet uklízecí kolotoč nanovo.

        Neděle má v diáři heslo "Intenzivka hoopers". Skokovky a zónovky měníme  pro zpestření za oblouky a barely. Koky přistupuje radostně na každou aktivitu. Hlavně, že nějaká je. V koblovské hale si pod odborným vedením osvěžujeme vzájemnou souhru na parkuru. Koky je zprvu nejistá, protože nejisté je i mé ukazování. Ke konci intenzivky se už ale za výkony stydět nemusíme. Po celou dobu tohoto praktického semináře se cítíme velmi dobře. Atmosféra je uvolněná, přátelská, nikdo se nesnaží vytřískat ze psa výkony za každou cenu a tak má na nás den přímo blahodárný vliv. Vidět "běžet" parkur obrovského leonbergera laskavě povzbuzovaného usmívající se paničkou, jež se v cíli z doběhu raduje jako by její miláček vyhrál mistrovský titul, to je podívaná, která hřeje u srdce.

         V pondělí nemusím vstávat do školy, přesto už v půl páté sedím v kuchyni a piju své ranní kafe. Nezdravý, avšak i tak pro mne obohacujícím rituál, mne nakopne do dalších aktivit. 

       V pondělí a v úterý jsou to tréninky agility. Jelikož se Koky rozhodla brát Ačko zkratkou, plavným skokem přes zónu rovnou na zem, začínáme intenzívně pracovat na správném překonání překážky. S kolegyněmi si rezervujeme halu v nelidském čase, kdy normální smrtelníci korzují bytem už v pyžamech a chystají se ulehnout do kanafasu nebo naopak mají ještě půlnoc, zatímco my už probíháme sníženou překážku do zblbnutí sem a tam. Příliš se nám nedaří. Koky na svých dlouhých skocích přes zónu tvrdošíjně trvá a žádný nový krokový rytmus nehodlá vstřebat. Avšak vědoma si známého rčení, kterak trpělivost růže přináší, snažím se věřit, že pugét bude brzy náš. Nadcházející víkend na závodech dle Kokynčina výkonu rozhodnu, zda všechny další dočasně nezruším, dokud nebude překážka provedena správným způsobem. 

         Oba dva úvodní dny týdne běhám po place se všemi třemi fenami jak urvaný vagón, proto taky ve středu vstávám z postele jako devadesátiletá bábrle a bolest v kříži mi znemožňuje pohyb. Při každé změně polohy skučím bolestí. Je mi jasné, že jsem to zase přepískla. S předstihem si ruším čtvrteční trénink hoopers.

        Středa večer patří návštěvě. S kolegyněmi z práce jsme naplánovaly večer plný her. Scházíme se v podvečer a roztáčíme pomyslnou ruletu. Bojujeme proti sobě rozděleni do smíšených dvojic. Ke slovu přichází naše oblíbené hry - Time´s app a Krycí jména. Zábava je super, zvláště když je doprovázena nezřízenou žranicí. Kolegyně Gabka je autorkou naprosto božské pomazánky z tvarůžek. Obsahuje mimo jiné i česnek a další pálivé ingredience, takže popouštím uzdu své žravosti a následného rána se budím s obrovskými výčitkami. U ranního turka si vytvářím v hlavě všemožná předsevzetí o zdravém a střídmém stravování, tréninkový plán pro chromajzly přes páteř ...začínám okamžitě a to tím, že likviduji poctivě zbytky oné nebeské smrádečkové dobroty. Chápejte,...s ní v lednici by to fakt nešlo začít :-D)

      Ve čtvrtek mi už záda dovolí daleko více. Vedu trénink a v jeho rámci si neodpustím zaběhat se sympaticky potřeštěným jack russel teriérem Brunem, jehož panička je momentálně v očekávání a výrazná pohybová aktivita (ta s Brunem rozhodně je) není pro ni to nejvhodnější. Šetřím se. Dojde dokonce i na nějaký ten běh s Koky. Můj pohybový aparát funguje bez větších karambolů. Odcházím z tréninku spokojena.

     Pátek je jediný volnější den, který využívám k delší procházce lesním terénem. Je nevlídno...fouká severák, studený déšť mě šlehá do tváře, ale Annie, kterou jsem si vybrala za jedinou společnici, to pranic nevadí. Soustředí se na jediné - jaký že povel ze mě vypadne. Aportujeme, cvičíme poslušnost, obíháme stromy, přeskakujeme pařezy a s nabitými baterkami se vracíme do tepla domova. 

     V sobotu si ještě s Annie a Koky střihneme jedno dogdancingové vystoupení na plese v Píšti, 

v neděli potrénujeme agility v hale a večer už se peru s tradiční poprázdninovou depkou. Ale protože jsem už velká holka, vím, že než se naději, budou tady nějaké další prázdniny. Heč!? :-D

      Pamatujete si na oblíbené perličkové závěsy do dveří - módní to výstřelek bytových interiérů retro domácností?  Předěl jednotlivých místností to byl sice trochu "free", nicméně za příjemný pocit "obtékání" provazy navlečených barevných korálků to stálo. Perličková bariéra stala se takřka módním diktátem a kde bytu vévodily klasické dveře, tam pravděpodobně přebývali  konzervativní podivíni - ubručení introverti, jenž překvapivě povýšili své soukromí nad líbivost trendy stylu. Má rodina patřila k zarytým "konzervám", i když jsem coby dítě kamarádkám jejich perličkové skvosty tiše záviděla. 

   V běhu několika posledních měsíců na tento typ předělu místností s nostalgií vzpomínám. Korálky by u nás měly šanci zažít svou renezanci. Důvodem jsou námi  celoročně provozované "Dny otevřených dveří". S příchodem slepohluché Haničky totiž vyvstala její potřeba neomezeného vstupu do všech místností a zákoutí. Nectí diskrétnost, nedbá na módní trendy 21. století, kašle na soukromí. Mít ruku, jistojistě by v ní držela průkazku invalidy a divoce jí mávala nám před očima, domáhajíc se svého. Snad je přesvědčena o tom, že její zrakový a sluchový hendikep oprávňuje ji k naprosto svobodnému přesunu neomezeným směrem napříč všemi místnostmi a každá známka nerespektování v ní vyvolá výrazné projevy nevole. 

        Narazí - li na překážku v podobě zavřené cimry, drápáním upozorní, že tady něco nehraje. Psímu invalidovi je bráněno ve svobodné lokomoci. Není-li naše reakce na jasné signály dostatečně rychlá, spustí slepoňka drápkový koncert, za něhož by se nemusela stydět ani kočičí škrabadlová přebornice. Zavíráte se přede mnou do ložnice? Stavíte mi překážky v přístupu na schodiště? Tak to tedy ne, přátelé. Tady nikdo invalidu omezovat nebude! Vzteklým rumplováním  se Hanička po svém vypořádává s dřevěnými šprušlemi branky. Co na tom, že pak vstoupí jen na první schod a zase zpátky? Jde přeci o princip! 

        Snad nejvíce diskutovaným staly se po ránu dveře na místnost, kde i pan král chodí sám. Tátova ranní siesta doznala vinou Haničky vážných trhlin. Sotva totiž táta uloví trochu toho soukromí, ozve se pod dveřmi hlasité funění. Je Haničkou okamžitě identifikován a je mu dáno najevo úporným škrábáním, že je to on, kdo tady porušil pravidla. Její pravidla. V tomto případě si však stojíme za svým. 

        Jiná situace nastává ráno. V čase, kdy jitro  dává sbohem noci, mě už v posteli nic neudrží. Prahnu po své startovací hodince či dvou, kdy u horké voňavé kávy spřádám své myšlenky. Annie mě věrně doprovází do kuchyně. Za malou úplatu si ještě poslušně lehne na lavici a dopřeje mi blahodárný ranní relax. Hanička, zabírající se svým pelechem  prostředek křižovatek všech cest mířících z pokoje do pokoje bývá opatrně obcházena. Většinou se neprobudí a teprve šestá hodina a zvýšený ruch okolo přiměje ji k ranní rozcvičce. Někdy však rychlým pohybem nebo třeba jen závanem větru zaregistruje, že kolem ní to žije. Je ráno...tedy vstává a cvičí :-). Neopomene zkontrolovat všechny dveře. Jsou-li otevřeny, je spokojena. Ovšem jen do té doby, než dojde ke dveřím ložnice, za nimiž ještě zaslouženě pochrupuje táta. Tím jeho pochrupování končí. Funění a škrábání jej přiměje otevřít záškodníkovi vstup. Pak už  pro ni ztrácejí tyto dveře na atraktivitě a pokračuje v kontrole. Svou kontrolní činností nám  bohužel poznamenává stěny bytu včetně nábytku do výše přibližně 30 cm postupně se ztmavující černou stopou. Odpouštíme jí to. 

        Kolem šesté se pak spolu s ostatními členy smečky  pravidelně zúčastňuje zahájení dne mňamkou. Smečka se sesedne okolo kuchyňské linky. napjatě zírá nahoru, směrem ke zdroji nabízených dobrot. Hanička je mezi nimi. "Kouká" tak jako celá smečka. Jak moc ji v tu chvíli miluji! Přizpůsobila se našemu dennímu rytmu a my se naoplátku naučili respektovat její vrtochy. Je povznášející dokázat slevit ze svého pohodlí, být empatický, mít nadhled. A proto...jste zváni...máme přece Dny otevřených dveří .

    Znáte to. Jsou akce, které se vám vryjí do paměti příjemnou vzpomínkou a na druhou stranu i ty, které sice po čase vyloudí vám na tváři úsměv, avšak v realitě svého dění vám spíše vyráží krůpěje studeného potu na čele.  Právě takové bylo vystoupení jednoho lednového pátečního večera. Na ten večer jsme s Veronikou dostaly zakázku, která zněla - na narozeninové oslavě předvést patnáctiminutové vystoupení psíků na stísněném prostoru a následné, zhruba stejně dlouhé ňuhňání dětí s psími hvězdami. 

     Už samotný fakt, že na místo v mně neznámých končinách budu muset dojet sama, jen s pomocí navigace,  mi nepřidává na klidu. Trasu předem studuji na netu a naštěstí se zdá jednoduchá. Horní Suchá není z úplně mně neznámých cílů. Jen namísto kynologického cvičiště, kam jezdívám čas od času závodit, je cílem nóbl restaurace.  Mapa vypadá sympaticky. Za havířovským rondlem rovně a na dalším kruháči hned prvním výjezdem doprava a po dalších dvou odbočeních je tu cíl. 

     Z psích umělců vybírám Koky (pro Andulku by plácek o rozměrech 2x2 metry nebyl to pravé ořechové) a na mazlení medvědici Cherry s její huňatou srstí a podmanivýma očima. Koky o přízeň dětí nestojí, zato Cherry ví, že jí trocha toho mazlení přinese hromadu bonusových dobrůtek.

   Nadchází večer. Žehlím si košili, balím rekvizity a místo abych se při pátku natáhla k telce se sklenkou vína v ruce a relaxovala, vyrážím do tmy a nevlídného počasí. Nakládám rekvizity, psy a pro jistotu nastavuji navigaci k danému cíli a šlápnu na plyn. Vyrážím jako obvykle s notným časovým předstihem. Mám to tak celý život. Raději hodinu předem než o minutu později.

      Cesta ubíhá podle plánu. Jediný zádrhel absolvuji na havířovském rondlu, kdy při kroužení zjišťuji nesprávné zařazení v pruhu. Místo na Horní Suchou mne pruh vede do centra, takže mám v podstatě dvě možnosti. Buťo si udělat okrtužní jízdu zšeřelým havířovským centrem nebo to šmiknout z pruhu do pruhu a doufat, že nedostanu přes hubu :-D od nějakého toho mnou omezeného řidiče či od strážců zákona výživnou pokutu. I přes tato rizika volím druhou možnost a zvýšením rychlosti se vprdolím před poklidně si ve svém pruhu jedoucí auto. Jsem předem smířena s tím, že se možná výhrůžně rozblikají jeho světla či ještě výhrůžněji rozezní klaksón, ale nic takového se neděje. Buďto sedí za volantem nějaký kliďas, který jen rezignovaně mávne rukou pomyslíc si něco o ženách ve spojení s hovězím dobytkem nebo se z něj vyklube pomstychtivý týpek, který mě za rondlem předjede a donutí mne zastavit. Pak už mi ručně stručně vysvětlí, že dělat přestupky se nemá.

    Když vyjedu na rovnou cestu k Horní Suché, auto mě skutečně předjíždí. Možná, že když je jeho kabina na úrovni mé, řidič směrem ke mně zuřivě gestikuluje, klepe si na čelo, zvedá varovnou pěst, ale raději se dívám jen dopředu. Auto rychle mizí v dáli. Zdá se, že mi to tentokrát prošlo. 

      Přede mnou se objevuje kruhový objezd. Jsem připravena dát se prvním výjezdem tak, jak mi doma radila chytrá goodle mapa, ale ouha - Waze protestuje a trvá na výjezdu druhém.  Nechci - li dlouze kroužit, musím se rychle rozhodnout. Stavím se navigaci na odpor  a hned prvním výjezdem se dávám po zdánlivě správné trase (vždyť jsem to v té mapě na vlastní oči viděla...!) Waze dá najevo nevoli zahráním melodie "nespokojenosti" a začíná přepočítávat trasu. Prý..."to jsou ale dneska lidi!" Jsem zmatena, vždyť jsem se tak připravovala...a teď hohle!

   Waze mi doporučuje několik odboček, na něž nestíhám reagovat. Jedu tedy stále rovně. Konečně se mi podaří jednu odbočku trefit a navigace spokojeně prohlásí, že po dvou kilometrech budeme v cíli. 

   Restaurace je doslova v obležení aut. Můj tradiční problém s parkováním je tu. Naštěstí si všimnu, že auta parkují operativně i  na přilehlém travnatém pozemku. Zajíždím na úplný konec řady, mezi hromadu krtinců, kde s uspokojením zaparkuji. Časový předstih mi dovoluje ještě prohlédnout si facebook, když tu se ozve mobil a na displeji je zobrazí Verčino jméno. Dozvídám se, že bude mít zpoždění. Důvod je kuriózní. Zapomněla doma štěně. Teprve na cestě o tom byla informována svým milým, kterému tak zůstalo na krku. Při balení všech těch klecí a psů prostě zůstal malý prďola "nesbalen" a může vlastně oslavovat, že při té smůle neskončil v "plackovitém" stavu pod koly paniččina fára. Veronika nakonec cestu zpátky domů vzdává, přesto doráží s dvacetiminutovým zpožděním.

     Mezitím vezmu psice na vodítka a projdu se s nimi po louce, aby vykonaly své biologické potřeby. Už po několika krocích cítím, že mi nohy nějak těžknou. Aby ne, když polovina všech těch krtinců je nalepena na mých botách. Neměla bych s tím větší problém, kdybych ovšem neměla v těchto botech absolvovat ono vystoupení. Náhradní obuv nemám. 

  Čas vystoupení se rychle blíží. Jdeme s Varonikou rychle omrknout "taneční parket", takže psy hodím do auta, aniž bych je připoutala...stejně pro ně za chvilku přijdu. Snahu zaměřím na odstranění krtinců z bot, neboť vystoupit před publikum takto a zanechávat za sebou po každém kroku hromádku bláta by nebylo příliš vhodné. Část svých krtinců přenechávám na rohožce (ta tedy vypadá...!), část odstraňuji na WC toaletním papírem. Žádný zázrak to ale není. A navíc - musím znovu na louku do auta pro Koky. 

     Už když se k němu blížím, vidím, že na sedadle spolujezdce si spokojeně  hoví Cherry. Nehledě na zabahněné sedačky s hrůzou zjišťuji, že mi řádně prošňupala tašku a vše, co bylo volně přístupné (či jen v zajetí sáčku) k jídlu vyluxovcala do svých útrob. A to jksem si tak pečlivě vybírala ty nejlákavější masové tyčinky, voňavé granuulky a dokonce jsem rozmrazila i párek, jen aby byla Koky dostatečně motivovaná. Jen časový pres, který jsme už měly, zachránil nenažrankyni holý život.Koky musela vzít za vděk suchému psímu piškotu.

   Pořadatelé už netrpělivě přešlapují - vždyť dětské obecenstvo již sedí v půlkruhu, vymezujícím opravdu nevelký prostor k vystoupení, a čeká. O dětské (ne)trpělivosti vím své, proto  popohánějícím nás pořadatelům rozumím.

      Vystupuji v civilu, avšak Veronika si převléká kostým. Dbá na dokonalost svého outfitu - kalhoty s kšandami, triko, baleriny, klobouk. Konečně vytahuje z tašky poslední doplněk. Kravatu. Ta však při připnutí na krk vykazuje známky naprostého rozpadnutí. Uvažujeme, co nás dnes ještě může potkat...Také Biaggiho motýlek je "kaput".

   V říjnu mi Veronika oznámila, že jsme dostaly zajímavou zakázku. Poslední den v roce bychom měly s pejsky být součástí silvestrovského veselí v klimkovických lázních. Doma jsem  tím svou drahou polovičku rozhodně nenadchla, ba právě naopak. Představa, jak místo bujarého veselí u tradičních stolních her jen sám pocucává alkoholové drinky a hledí na bednu přehrávající stereotypní silvestrovské menu, jej spíše vytočila. Když jsem navíc nesměle pípla, že vystoupení se bude týkat jen Koky, neboť má Annie reakci na střelbu a proto ji raději hodlám nechat pod dohledem zkušeného psychologa (rozuměj táty), chvíli to vypadalo, že budu muset zakázku odříct. Přestože vystoupení bylo nejisté, pustily jsme se s Verčou a chutí do usilovného nácviku dogdancingové sestavy. Bylo třeba choreograficky pokud možno co nejlépe namixovat ty správné prvky na zhruba pětiminutový mix hudby různých rytmů, žánrů a nálad. 

   Pravidelně jsme se scházely, investovaly do pronájmů, rekvizit i kostýmů, aby bylo vystoupení dostatečně důstojným předvedením psí šikovnosti. Povedlo se. Tedy snad. Čas udělal své a v listopadu jsem dostala silvestrovské trdlání doma oficiálně schváleno. Termín se rychle blížil.

   Prosinec bývá u nás ve škole spojován s mnoha předvánočními akcemi, z nichž pro mě ta nejdůležitější je sbírka pro opuštěné pejsky korunovaná obligátním vystoupením vřesinské smečky. Akci jsem pojala jako šanci vyzkoušet si naše nové vystoupení před dětskými diváky a k naší smečce jsem "přifařila" ještě jednu smečku - "Kučerikovce".

    Pod vánočním stromkem v hale školy se hromadily dárečky na přilepšenou útuláčkům a konečně den vystoupení nadešel. V inkriminovaný čtvrtek jsem zaparkovala před školou časně, abych stihla vše včas připravit. Postupně jsem za vydatné pomoci pana školníka začala vynášet všechny ty propriety, stavět klece, venčit psiska. Brzy dorazily ke škole další dva vozy. Táta s Evkou dovezli zbytek vřesinské smečky (jen Hanička zůstala u domácího krbu) a Verčino fáro, které tradičně  pojímalo zvířat a rekvizit jako malý kamión. Žáci 9. třídy, které jsme dostali "k ruce", nestačili zírat, co všechno z auta vynášeli a kolikrát museli jít než bylo vše vyskladněno. 

   Zázemí jsme situovali do prostorné nářaďovny (dočasně jen se zbytky nářadí). Řadu klecí s psisky doplňovaly kufry, kostýmy a rozličné rekvizity. Má představa, že budeme udržovat vše v náležitém pořádku - přehledně a organizovaně, neboť představení jsou dvě, vzala brzy zasvé. Vystoupení pejsků byla třeba střídat rychle, bez prostojů, věci tedy nebyl čas ukládat. Najít pak v rychlosti tu hůlku, tu třeba klobouk ukázalo se náročnějším než celé vystoupení. Ale abych to zkrátila. Představení se zdařila - diváci byli spokojeni a my koneckonců také. Vždyť jsme si ověřily, že pejsci sestavu před obecenstvem zvládnou. Koky si z ní sice odběhla přesvědčit se, že páníček se odklidil s Michalem  na chodbu jen dočasně a Biaggi na chvíli pozapomněl, že své taneční kreace nemá komentovat, jinak ovšem všichni obstáli na jedničku.

     Pak zavládlo období svátečních žranic a vyvalování šunek. Pejsci dostali "dovolenou" a teprve blížící se datum posledního dne v roce nás opět nakoplo do práce. Abychom měly představu, jak bude vypadat pódium, ze které strany budou sedět diváci, jaké bude zázemí...vydaly jsme se předposlední den v roce na obhlídku místa našeho budoucího kulturního působení. Představy byly různé, avšak rozlehlá aula se jim vymykala. Diváci prakticky ze všech stran, klouzavá podlaha, na druhou stranu dostatek místa k rozšoupnutí. 

    Všude procházeli či posedávali lázeňští hosté. Mnozí zaměřili svou pozornost k nám, neboť vstup pejsků do prostoru lázní je zde přísně zapovězen. Nejdříve jsme si celé vystoupení vyzkoušely bez pejsků. Tím jsme ještě více přitáhly pozornost zevlujících lázeňanů. A co teprve když jsme poskládaly neklouzavou podlahu ve stylu puzzle a na ní si zahopsaly s pejsky ! K mému zděšení jsem zjistila, že Koky nefunguje. Chovala se nejistě, všechno očichávala, byla nepozorná a k některým cvikům se stavěla tak, že je přece vůbec nezná. Měla jsem celý silvestr nad čím přemýšlet. Jak to jen všechno dopadne?

       Doma jsme ještě pilovaly, co se dalo, z mražáku jsem vytáhla štangli točeného salámu pro tu nejvyšší motivaci a doufala, že ostuda nebude tak veliká. Před sedmou jsme už v šatně oblékaly kostýmy, v paměti opakovaly jednotlivé cviky a udržovaly v pejsky v dobré kondici a náladě. Točeným jsem bimbala Kokynce před čumáčkem asi přesvědčivě, protože  mé obavy z jejího nefungování  se ukázaly jako liché. Na plac nastoupila naprosto suverénně a stejně jako kolega Biaggi předvedla obě svá vystoupení na jedničku s hvězdičkou. Měla jsem nesmírnou radost. 

   Před jedenáctou jsme si s tátou doma štrngli vínem a u krbu jsme chlácholili smečku, když venku lítaly ohňostroje. 

 A už teď plánujeme další akce  :-)