Sem můžete vložit nový nebo přetáhnout existující obsah.

Pro nápovědu jak začít klikněte zde

 Takto jsem ji objevila na fb 6. září. Okamžitě jsem se do ní zamilovala. Nevím, co způsobilo, že jsem hned následujícího dne napsala na příslušný kontakt  dotaz, zda je ta úžasná fenka dosud k adopci. Cosi mi říkalo, že právě toto je ONA !  Bohužel jsem měla před sebou zájezd do Lucemburska a nějaké agi aktivity, přesto jsem se sešla s pěstounkou úžasné Cherry, Terezou a osobním setkáním  se jen ujistila, že to opravdu chci. Dát jí domov a lásku.

Domluvila jsem se, že příští víkend si ji vezmu na návštěvu a seznámím ji s našimi psíky.  Osud tomu však nechtěl. Cherry mi umřela dříve než jsme si naše soužití vůbec mohly vyzkoušet. 

Život jde dál, co se stalo, nelze změnit. Cherry mi přesto zůstane navždy v srdíčku. Byla totiž tak úžasně praštěná jako celá naše povedená familie a velmi by se k nám hodila. 

                                              Cherry, je mi to líto...

      Každý rok prožívají agiliťáci velký svátek. To když se koná  klání největší z největších. Mistrovství světa. Hromadně okupují facebook a zoufale se pídí po  veškerých zprávičkách, videích i kusých informacích, které by jim přiblížily, jak to s naší reprezentací vypadá. Ti nejzarputilejší jdou ještě dál a s velkým předstihem rezervují si svá místa v hromadných zájezdech fanoušků nebo se vydávají fandit na vlastní pěst. Také naše familie chtěla být u toho, proto Eliška snad půl roku dopředu zamluvila naši účast na akci v Lucembursku. Úžasné dámy z Brna - Radana Růžičková a Martina Vaškebová se svým realizačním týmem chopily se organizace a tak jsme dlouho dopředu věděly, že dožijeme-li září 2014, uvidíme tu agi-parádu na vlastní oči.

   K malé organizační změně dochází v posledních několika měsících před samotnou akcí. Eliška totiž z řadového "účastníka zájezdu" povyšuje na českou reprezentantku a kvalifikuje se s devětapůlletou Keskou do družstva smolíků. Její místo je nabídnuto "do fóra". Chápe se jej dáma, jejíž dcerka rovněž reprezentuje. A tak se na zájezd těším společně s kolegyní, Eliščinou kamarádkou Danielou a snad také neznámou paní Sommerovou, jež s námi bude sdílet společnou lucemburskou cimru.

    Konečně je tu den D. Do práce se dostavuji s obrovskou kabelou, až se lidé věci neznalí mohou domnívat, že jsem byla vykopnuta svým drahým mužem ( jistě s ním někteří sympatizují, protože moje psí mánie není pro všechny tak úplně stravitelná :-D). Můj muž však bere  zájezd sportovně, dokonce ochotně  přebírá v době mé nepřítomnosti na svá bedra starost o tříčlennou psí smečku .

                                              SBALENY NA CESTU

    Na místo odjezdu v Brně se dostavujeme se skoro hodinovým předstihem. Obdivujeme brněnský cvičák, rekapitulujeme, zda máme vše potřebné ( mám na mysli samozřejmě českou vlajku, barvičky na tvářičky, foťáky, kamery a také dobré, zdravé a vytrénované hlasivky) a když dorazí bus, ládujeme se do kabiny, kde usedáme dle předem vytvořeného zasedacího pořádku. Sedíme s paní kolegyní vedle sebe v pravé zadní části busu.

                                         POLOHA "ŠTAMGASTA"

                                             POLOHA SKRČENCE

     Za námi sedící Daniela má ještě až do Prahy vegáč a může se bezostyšně rozvalovat na obou sedadlech. Teprve v Praze se má totiž "nalodit" paní Sommerová. Ta se stává takřka hvězdou večera. Na místě, kde má spolu s dalšími pražskými fanoušky nastoupit, není, a tak osazenstvo busu postává venku a polohlasně debatuje.  Z debatujících hloučků se čas od času ozve jméno záhadné paní Sommerové, která tímto velmi připomíná slavnou manželku ještě slavnějšího detektiva Colomba (všichni o ní mluví, leč nikdo ji ještě  neviděl). Konečně však přichází. Spěšně přijímá busový plac vedle Daniely a výprava může pokračovat v cestě. Ráno nás vítá slunečné Lucembursko. Na ubytování si musíme počkat, proto vyrážíme hromadně do haly - místa, kde v následujících dnech strávíme většinu času. Jelikož cestu nikdo přesně nezná, nachodíme při okružní cestě městem spoustu kilometrů :-). Snaha je však nakonec přece jen korunována úspěchem a my se radostně shledáváme s našimi reprezentanty. Společně s nimi se pak vydáváme na dvouhodinovou obhlídku města s českou průvodkyní. Můžeme obdivovat pamětihodnosti města a do sytosti fotit. O tři hodiny později už z tribuny nadšené tleskáme všem závodníkům při úvodním ceremoniálu.

                                                PROHLÍDKA MĚSTA

                              JDEME DO HALY (sice oklikou, ale....neva!!!!)

    Program šampionátu je nabitý. Proto hned po euforickém zahájení vybíhají na start družstva largů. A že je co obdivovat! Ruce si můžeme utleskat, hlasivky uřvat, když přijde na řadu české družstvo. "Češi!!!" ozývá se halou. Ti bojují jak jen mohou. Ne všem se daří stoprocentně, ale takové už je agility. K umu je potřeba také ta trocha obyčejného lidského štěstíčka. Fandíme všem. Plni dojmů z prvního dne uléháme v naší cimře ke spánku. Jsem vyhnána k noclehu "na bidle" (rozuměj- poschoďová postel), což mi nevadí až na to, že po vzorně dodržovaném pitném pivním režimu absolvuji "slez a výlez" hned několikrát za noc. Ráno se však budím čilá jako rybička a po vydatné snídani jsme celé osazenstvo pokoje  připraveno na cestu do haly.

                                                   CESTA DO HALY

                                                             HALA

                                                          OKOLÍ HALY

  Časově jsou organizátoři precizní. Ani minutka zpoždění. Vše začíná včas, beze zmatků, běhy pěkně "odsejpají". Zaujatě vše sledujeme a ani se nám nechce do vzdáleného obchodu, abychom o něco důležitého nepřišly. S českými vlaječkami nalepenými na tvářích a ve fanouškovských tričkách byli bychom u nás doma v supermarketu středem pozornosti. Lucemburčané však zůstávají k našim ohozům zcela neteční. Vzhledem k rozmanitému národnostnímu složení zdejšího obyvatelstva jsou zde na podobné excesy asi zvyklí. Urychleně přesuneme do košíku nějaké ty potraviny a už si to mažeme zpět. Stíháme vše. Družstva medíků i smolíků. Povzbuzujeme, tleskáme. V přestávkách také tančíme :-).

                                                    V MARKETU

     Zajímavou podívanou nám přináší poměrně opomíjená překážka zařazená do parkuru družstev všech velikostních kategorií. Stůl. Když jsem před mnoha lety s agility začínala, pobyt pejska na stole byl odpočítáván rozhodčím. V dnešní době, kdy se výkony týmů liší snad jen v setinách sekund, využívá se elektronická verze, odpípávající pět vteřin, které musí pejsek trpělivě vyčkat než se může rozběhnout dále. Osobně jsem se s touto překážkou ještě nikde na závodech nesetkala, takže ani nevím, jak by reagovala moje Andula, ale i na takové akci, jakou je MS, bylo patrné, že pro některé závodníky je zařazení stolu naprostou novinkou. S kolegyní jsme okamžitě vymyslely variaci této neoblíbené překážky, totiž tzv. "prostřený" stůl. U něj by byly k dispozici i pohodlné stoličky a 5 sekund by přišlo závodníkům jako doba velmi krátká. Problém by naopak nastal ve chvíli, kdy by bylo třeba místo opustit. Řada pejsků...a možná i závodníků- by se k prostřenému  stolu opakovaně vracela- možná i za cenu diskvalifikace, nabízel-li by  nějaké vybrané, chuťově zajímavé menu. Obávám se však, že by se touto novelou závody všeobecně prodražily.

  Druhý závodní den byl ukončen ve večerních hodinách. Osazenstvo naší cimry se přesunulo do vstupního prostoru našeho hotelu. Zde bylo možno využít volně přístupné wifi. To se zalíbilo facebookem dosud nepolíbené paní kolegyni. Až do konce zájezdu mě zaměstnávala pokyny k vyfocení a "hozením těchto fotografií na "face" :-D. Následně se co půl minuty dožadovala informace  kolik "lajků" už ona fotografie  má a kdo jmenovitě "lajk" přidal :-). Nebýt mého rázného ohrazení se hned v zárodku jejího facebookového apetitu, vyháněla by mě na signál wifi do haly snad několikrát za noc.

                                     PANÍ KOLEGYNĚ, DEJTE TO NA "FACE"

     Když přišel poslední závodní den, ani se tomu nechtělo věřit, jak rychle vše uteklo. V uvolněné cimrové atmosféře jsme zrekapitulovaly pobyt a vyrazily na závěrečnou podívanou. A ta skutečně stála za to, protože jsme se staly svědky neuvěřitelně napínavého, úžasného běhu Martiny Klimešové Magnoli, která vybojovala pro Česko zlatou medaili. Naprosto živelná oslava završila senzační lucemburskou akci jednoznačně nejlépe, jak mohla.

                                                       FANYNKY

                                                    S MISTRYNÍ SVĚTA

  Hluboce se skláním před výkony všech našich reprezentantů. Zvládnout nervové vypětí a zaběhnout výborně na takovéto akci, to dokáže skutečně jen agiliťácká elita. Obdivuji úplně všechny, kteří se zde představili. A klobouk dolů rovněž před organizátory zájezdu. Ten neměl jedinou chybičku. Určitě nejsem sama, kdo byl moc rád, že mohl být "u toho" :-). Příště...pokud budu živa a zdráva...ráda absolvuji takovouto cestu znovu. A složení osazenstva cimry bych nejraději zachovala!

             PANÍ KOLEGYNĚ, MOJE MALIČKOST, DANČA A LUCKA....SUPER CIMRA!!!

 Takto reprezentovala ELIŠKA ve družstvech  "smolíků" Video ZDE

                  Oslavy mistrovského titulu Martiny Klimešové

                                          Foto s mistryní světa

PRÁZDNINY UŽ KONČÍ, PŘEROVEM SE LOUČÍ...:-)

    Cestu do Přerova absolvujeme tentokrát už bez chytrých rad navigace Kecky. V osvědčeném složení Gabka a dvě Evy se v příšerně depresivním datu (30. srpna- poznámka autora) ládujeme do Evina fára  se všemi nezbytnými proprietami. Příjemný, stále ještě letní, den vytváří pro naše soutěžení tu nejhezčí kulisu. Série přerovských dvoj- trojzkoušek stala se mezi agiliťáky velice vyhledávanou akcí. Tím hlavním důvodem jistě není jen pachtění se po splněných zkouškových limitech. Přerov je alespoň pro mne synonymem pohody. Prostě "žádná křeč", což je konkrétně u mé osoby opravdu co říct. Na place je neustále usměvavá rozhodčí Slávka Podmolová, z jejíž píšťalky zazní i diskvalifikace tak nějak přívětivěji. Nepřihlásí-li se člověk na závody hned v prvních dnech od vyhlášení, má jednoduše smůlu. My to náhodou stihly. 

   Na místo přijíždíme s časovou rezervou, takže stavba stanu probíhá souběžně s posledními trojkovými běhy. Čekání si zpestřujeme speciálně připravenými "přerovskými hody". Obyvatelům sousedních plátěných příbytků skoro tečou sliny, když nás vidí s umaštěnými papulami a boulemi za ušima tlačit do palice přehršle rozmanitých domácích dobrot. Ty jsme si připravily  s myšlenkou, že když už prdlajs běháme, dáme si aspoň do nosa :-D. 

   Smaženou pýchavku zajídáme výtečnou tvarohovou buchtou a vzápětí zakusujeme slanými tyčinkami z listového těsta. Zaléváme minerálkou, posléze pivem a tak nějak neřešíme, že s těžkým panděrem bude naše tempo na parkuru všelijaké, jen ne rychlé. Jsem na tom paradoxně nejhůře, protože dvojkové běhy se blíží. Začínám chápat Andulu, že  na minulých zkouškách v Petrově s břichem plným čajznutých česnekových trojhránků neměla náladu na jakoukoliv motivaci a jsem ráda, že alespoň ona bude dnes snad zachraňovat naši čest předpisově vypracovanými zónami, minimálními oblouky (chachá :-D) a neshozenými laťkami, když už si to za ní budu funět jako v posledním tažení a sotva plést nohami. :-( 

  První zkouška mi přináší docela spokojenost. Menší problém nastává za Áčkem, kdy se má Annie stočit kolem bočnice a zamířit do levé díry zahnutého tunelu. Místo těsného stočení kolem bočnice se však Annie rozhoduje, že si před tunýlkem ještě trochu zaskotačí a trasu bere širokou oklikou kolem houpačky. V té chvíli se  smiřuji s tím, že jsme si Ann tímto manévrem vytajtrlíkovaly diskvalifikaci. Odhodlaně  však běžíme do cíle. To už jde hladce, až na poslední shozenou laťku, kterou přičítám na vrub svému nesmyslnému zpomalení v cíli. Po běhu zjišťuji, že diskvalifikace se nekonala, u mého jména  se však objevuje 10 trestných bodů. Pídím se tedy po druhé chybě a u paní rozhodčí získávám ujištění, že za  proběhnutí před tunelem to nebylo. Teprve doma očíhnutý videozáznam prozrazuje mávnutí a 5 trestných za skočenou zónu na Áčku. Ač se domnívám, že zóna v tomto úseku skočená nebyla, naprosto chápu lidský fakrtor a připouštím možnost omylu. Vždyť postřehnout v té rychlosti došlápnutí packy  někdy třeba až s milimetrovou přesností není vůbec jednoduché. Vzhledem k tomu, že  nejde o žádné mistrovské tituly a závody nejsou světového kalibru, mávám nad 10 trestnými rukou.

  Na druhou zkoušku se docela těším. Líbí se mi. V případě, že bude Annie dobře reagovat, mohla by se nám hezky podařit. Nezvyklá situace. Věřím si. Přesto zásadně chybuji. Při sledování běhů  přicházím na chuť jistému řešení návaznosti dvou překážek. Řešení vypadá jednodušeji, plynuleji a výhodněji než to, které jsem si při prohlídce prošla. Porušuji jedno ze základních pravidel, které do nás už asi před 15 lety (když jsme se s agility teprve seznamovaly) hučela naše trenérka Lucka. Totiž že způsob, kterým jsme si parkur prošli při prohlídce nemáme zásadně měnit, i když později vidíme nějaký zdánlivě lepší. Pravidlo jsem sice už několikrát porušila, ale tentokrát se mi stává porušení "fatálním". Skočka, dálka, slalom...poté chci přebrat v oblouku Annie na pravou ruku a vyslat ji téměř rovně  do tunelu. Jenže si víc všímám psa než trasy, takže si vše špatně vyměřím a srážím se s Annie i následující skokovou překážkou. Té se stává srážka také osudnou. Je "smrtelně zraněna" a rozpadá se na několik dílů. Annie je mým pádem celá vydivočená  a rozbitou skočku jde hbitě "žehlit" u paní rozhodčí Pánkové. Vyskakuje na ní, ušiska vzad a přemlouvá ji, aby se na paničku nezlobila, je to prostě takové trdlo a navíc v tom nebyl úmysl. Mezitím se, rudá až za ušima, pokouším dávat polámané skočce "umělé dýchání". Docílím však jen naprosto nesprávného spojení, takže musí být  odnesena a nahrazena jinou. Stojím snad minutu na parkuru, jako na hanbě, a jen čekám, kdy mě dav přerovských fanoušků za rozbitý majetek ukamenuje. V duchu se loučím se všemi dalšími zkouškami zde. Pro Panajzňu bude už vždy "plno" nebo budu mít své "osobní" startovné v trrojnásobné výši. Když se konečně zase rozběhneme, vypadá běh docela k světu.  Škoda však, že Gabka, jenž třímala v ruce kameru, natočila místo mé komické scény jen pár stébel místního trávníku :-D.

     Třetí běh končí rovněž diskvalifikací. S odmítačkou a jednou chybou zaběhnutý asi po 18. překážku. Poté však se v rovince dostává Annie rychle přede mě a nebere v úvahu mé volání, ať se za zdí stočí zpět, protože to tak paní rozhodčí vymyslela. Mylně se domnívá, že za zdí stojící skočka je logicky nachystána jako cílová a hrdě protíná pomyslnou cílovou pásku. Já se chytám za palici :-)

 Jako vždy bilancuji a snažím se hledat v našich bězích klady. Na zápory uvaluji povinnou sklerózu :-D. Závodům ZDAR!!!!! 

Takto jsme běhaly ZDE

ZAOSTŘENO NA PROSTŘENO

 Srpnové sobotní poledne. Dnes nevařím. Ne snad proto, že bych takto  přehnaně usilovala o naše štíhlé linie či snad trestala svého muže za nějaký prohřešek vyhlášenou kuchařskou stávkou, dnes totiž zahajujeme druhý ročník naší zábavně soutěžní hry PROSTŘENO. Název napovídá vše, co jest k pochopení pravidel třeba. Neznám totiž nikoho, kdo by alespoň občas nesledoval pořad stejného názvu v televizi. A tak se tři dvojice - Eliška a Vojta, Evka a Kuba, táta a já rozhodujeme už podruhé změřit síly na gurmánském poli. Věřte či ne, největším problémem je shoda na termínu jednotlivých klání. První z nich nacházíme od okamžiku rozhodnutí, že budeme hrát (duben),teprve koncem srpna. Vytíženost všech zúčastněných je veliká a je takřka nad lidské síly volné termíny sladit tak, aby vyhovovaly všem. Upřímně řečeno, největším oříškem je Eliška se svými kynologickými aktivitami. 23. srpen je však konečně vybrán a s předstihem zapsán do obrovského plánovacího kalendáře, jenž zdobí stěnu kuchyně.

      První soutěžní odpoledne padá na bedra právě věčně zaneprázdněné Elišce a jejímu Vojtovi. Oba berou roli hostitelů velmi zodpovědně a nijak se netají úmyslem všem nám to natřít nějakou kulinářskou peckou. Několik dní před konáním akce dostáváme jídelní lístek s úkolem vyjádřit se k jednotlivým chodů na kameru. Táta však kameru bojkotuje, vyjadřuji se tedy sama.

    Bystřice ( dříve známá jako Bystřice nad Olší) je od nás bratru hodinku cesty. Jelikož se nabízím, že budu řídit, vyjíždíme raději s větší časovou rezervou. Zastavujeme  v obchodě, abychom jako slušná návštěva přinesli hostitelům malý dárek, pak pro druhou soutěžní dvojici a  poté si to už frčíme (nejsem si jista zda toto sloveso vystihuje správně rychlost mé jízdy :-D) vstříc chuťovému dobrodružství. 

      Jsme srdečně přivítáni v domě hostitelů, kde vtrhneme jako velká voda s Annie jako předvojem a Keysou uazvírající naši početnou "delegaci". Spolu s Eliščinými psy Nyxou, Keskou a Jive pobíhá teď obytným prostorem domu 5 radostných chlupáčů, přičemž z venku se ozývá žalostný štěkot zavřeného šestého- německého ovčáka Ronyho. Tím ovšem výčet zvířat nekončí a brzy se, (samozřejmě bez asistence hafanů) seznamujeme s nóbl kocourem Tomem a několika hady. V této chvíli je sice poněkud nešikovné napsat, že se seznamujeme také s Vojtovou maminkou a tetou, ale obě dámy mají  smysl pro humor, takže mi snad tuto malou literární neobratnost odpustí.

     Zatímco hostitelé "kmitají", my šmejdíme. Nejdéle se zdržuji před akvárii s právě se líhnoucí hadí omladinou. Z kožovitých vajíček zde trčí jako anténky malé "provázky". To háďata sbírají síly než se z vaječných domečků odstěhují docela.  Ohromeně na to zírám. Další hadi bydlí ve velikých teráriích. Jednoho z nich dokonce dostávám do ruky. Je to příjemné, ovšem když na mě otočí hlavu, úlekem jej málem upustím, za což dostávám od Elišky "kartáč". Do hadího mazlení se zapojuje i Evka a Kuba. Táta se do kamarádšoftů s plazem nehrne.

      A už je tady přípitek. Táta se rozhoduje, že řízení cestou zpět převezme do svých rukou, proto mohu ochutnat vynikající citrónový likér zvaný "Lemonchino". Ač "lepidlové" šlaftruňky nemiluji, tento mě velice příjemně překvapil. Byl vynikající. Připíjíme si u vkusně prostřeného stolu uprostřed obýváku. K soutěžní tabuli zasedáme v počtu 8 strávníků .

                                                   HOSTITELÉ

                                                LEMONCHINO

      Přichází předkrm. Je to rybí stak s bagetou a bylinkovým máslem. Následuje polévka, k mému velkému potěšení  lidová česnečka s bylinkovými krutony, sýrem a šunkou. Následujícímu chodu nelze upřít prvek originality. Na talířích se nám objevují malé bochníky chleba s pokličkou (samozřejmě také chlebovou). Ve vydlabaných útrobách ukrývá bochník voňavou pikantní mňamku  exotického názvu Chilli con carne. Česnek a pikantní chuť je přesně to pravé pro mé chuťové buňky. Ty si opravdu lebedí. Zapíjíme dobrým bílým vínem a  společensky konverzujeme.

                                                            PŘEDKRM

                                                             ČESNEČKA

                                                     HLAVNÍ CHOD

         Sotva stihneme spolknout poslední sousto hlavního chodu, hostitelé pohlédnou směrem k oknu a zděšeně konstatují, že začíná pršet. Nechápeme. Nacházíme se snad právě pod děravou střechou či se spolu s deštěm snad blíží uragán? Nicméně nedostáváme žádnou větší šanci toto zděšení pochopit a už jsme zvedáni ze židlí a rychlým tempem hnáni k autům. Jsme vezeni neznámo kam a můžeme se jen domnívat, co nás může v rámci "soutěžní zábavy" čekat. Když zastavujeme na místě, krve by se ve mně nedořezal. Bobová dráha. Jsem srab nejvyššího kalibru. Od dětských let jsem zarytým odpůrcem všech těch řetízkových kolotočů, housenkových drah a podobných pouťových atrakcí. Teď mám sednout do vozíku, vystoupat do vysokého kopce a pak se  velkou rychlostí řítit po kovových konstrukcích, ne zrovna bezpečného vzhledu, dolů do cíle. Kdybych se nestyděla, řekla bych, že prostě nejdu. Rozhodně  ale nechCI kazit radost našim hostitelům, kteří jsou na svou zábavu nepokrytě hrdí a už už nás lifrují do fronty. Dokud je přede mnou v řadě ještě tak 15 lidí, je mi jakž takž...jízda skoro v nedohlednu. Jenže fronta se velice rychle krátí až najednou stojím u turniketu, procházím  přes něj a už není cesty zpět. Jedinou útěchou mi je, že táta svolil ke společné jízdě. Pokud se tedy zabijeme, umřeme spolu :-D.

                                                VŠICHNI MOJI MILÍ

                                          S TÁTOU, EVKOU A KUBOU

                                          PŘÍPRAVA...UŽ NENÍ ÚNIKU

                                                    STOUPÁME...

       Jedeme uprostřed mezi dětmi. Evka s Kubou se rozjíždějí ve velkém stylu, já prosím tátu o odpuštění všech hříchů, které jsem na něm za těch 27 let  vykonala, a škemrám o výrazné brždění. Toho se mi dostává, ale o výraznosti máme zřejmě každý jiné představy, takže řvu jako pavián a mírním se teprve před cílem - to jen proto, aby se za mě nemusely mé děti (a můj muž) stydět. Mám to za sebou. Vlastně zjišťuji, že zážitek nebyl tak špatný a když nás mladí nahánějí do řady znova, už se ani nebráním. Jízdu si pak nahrávám na foťák, leč záběry jsou až příliš chaotické. Zvuková kulisa však nemá chybu. Výkřiky prokládané smíchem nás obou "pirátů" mi vždy jízdu vždy spolehlivě připomenou. :-)

    Když se pěkně vyřádíme, vracíme se zpět do Bystřice, kde na nás čeká ještě sladká tečka v podobě čokoládové rolády s banánem a borůvkami. K ní je nám servírováno vynikající kafčo dle vlastního výběru...a věru bylo z čeho vybírat. Kafe mě uchvátilo svou hutností (a také chutností), kdy v něm lžička stojí vzpřímeně uprostřed sklenice.

  Ještě chvíle společenské konverzace a logická otázka..."Kam půjdeme příště?". Drahnou dobu pak listujeme svými diáři a plánujeme. První volný termín nacházíme až 4. října, takže si ho hned všichni "blokujeme". Vařit budeme ve Vřesině  my dva s tátou.

 Poslední maličkost- namluvení hodnocení a bodování na kameru - provedou Evka s Kubou ve vedlejším pokoji, my s tátou pak doma. Spokojeni se loučíme s našimi šikovnými hostiteli a těšíme se na příští kolo.