ZAMYŠLENÍ

     Když jsem se rozhodla, že si cíleně opatřím hendikepovaného psa, nedokázala jsem si dost dobře uvědomit, jak obrovský nápor na psychiku to znamená. Radostné okamžiky se zvířetem jsou jako hvězdy na temném nebi jeho nelehkého osudu. Cítíte soucit, když vidíte, jak takový pes žije. Máte denně na očích jeho postižení, ale zároveň i jeho odhodlání prožívat vše tak jako ostatní. Bylo tomu tak u bezoké a hluché Hanky i u chromého Neroška. Nero, narozdíl od Hanky, plánovaný nebyl. Avšak jen co se Hanička nastěhovala do hrobečku na zahradě, její místo okamžitě zaplnil. Tak trochu náhoda...nebo osud? Jako bychom toho pohledu na Haniččino utrpení neměli dost.

      Museli jsme vnitřně strávit fakt, že stav našeho nového chromajzlíka se nebude zlepšovat, ba právě naopak. Prognóza úplného ochrnutí je v horizontu měsíců nebo týdnů...? Když se ale podíváte do jeho hrdých, laskavých očí, vidíte, že to rozhodně nezabalil. Jeho svalnaté tělo se ráno s velkým (a stále větším) úsilím pere s neposlušností zadních nohou, stále častěji mu v tom musíme pomoct. Propajdá zahradou a poté odpočívá buď ve "svém" bytě nebo na ohraničené části pozemku. Ne, aby byl diskriminován, nýbrž proto, abychom  zamezili velkému  trajdání po terénních nerovnostech. Nero však toto omezení jako diskriminaci chápe a často se hlasitě ohrazuje nespokojeným pobafáváním.

      Letní období skýtá Nerovi možnost pobývat velkou část dne  společně s páníčky a smečkou na zahradě pod pergolou. Jsou to chvíle, kdy na něm lze pozorovat, jak je šťastný. Stačí mu k tomu naše přítomnost. Protahuje laškovně své zdravé tlapy, lehá si na bok, zadní nohy po jógínsku  zanechává v neskutečných polohách, chňape nám po rukách a slastně si vychutnává naše ňuhňání. Nelze se na něj zlobit ani tehdy, když z návalu radosti prokousne Dominikovi balón.To jsou ty radostnější okamžiky. 

      Únik moči a stolice už tak radostný není a to zejména pro nás. Posunuli jsme však svou hranici tolerance, protože tahle psí duše si to opravdu zaslouží. Přebalujeme, věčně pereme a vymetáme. To ale není, co by nás trápilo nejvíce. To se dá zvládnout, ať si každý myslí, co chce. Díváme se denně na jeho stále větší namáhavé úsilí přesunovat se, používat nohy. Zhoršuje se.  Trápí nás ta obrovská zodpovědnost rozpoznat  v pravou chvíli onu pomyslnou hranici mezi životem a smrtí, zachovat se tak, jak to pro našeho přítele bude nejlepší. Zatím čteme z jeho dobráckých očí touhu žít, radovat se z dobrého žvance, užívat si nekonečné mazlení...Ale...přijde snad nějaké znamení, které napoví, že už je ten pravý čas...? Přinese nám něco odpověď na naše nevyřčené otázky?

    Rozhodnutí o křehké hranici mezi bytím a nebytím psího přítele je černou můrou každého opravdového pejskaře. Zodpovědnost za volbu však neseme jen my sami. 

    Děkuji životu za roky společné cesty s dvěma hendikepovanými psy. Mnohému mne naučily, ale také hodně psychicky vyčerpaly. Není-li člověk úplný tvrďák, semele ho to. A to nejsme na konci. Kéž bychom ještě dlouho nebyli.

   PRÁZDNINY V POKLIDU

     Myslela jsem, že to bude jinak. Představa, že ideální kombinace mého vyléčení z klíšťové encefalitidy a příznivého data v kalendáři (rozuměj - prázdniny) popustí opratě bezmezné aktivitě a rozjede kolotoč sportovních a kulturních akcí, vzala za své. Jen co jsem opustila brány nemocnice a následně doma odležela rekonvalescenční týden, už se mi v hlavě líhly myšlenky na trochu toho pohybu. Co tak aspoň jeden den tábornictví  spojený s lehoučkým proběhnutím mezi překážkami...? Jen občas nějaký ten lehoučký trénink...výlet...? Když už to vypadalo, že už už naskočím do toho mého blázince, osud mi dal důrazně najevo, že pokud mi  jedno varování nestačilo, je  tedy nucen zvýšit level mého "přibrždění". Pravděpodobně jeho přispěním jsem sebou švihla na mokré plovoučce a pochroumala si  pravé rameno. Prázdniny se tak už definitivně pro mne staly poklidným relaxačním obdobím      

     S rukou na závěsu, bez možnosti jejího využití, trávila jsem dny nekonečným čtením, později umírněnými procházkami za zvýšené pozornosti jako prevenci pádu. Při mé letní fazóně "katastrof"  dala by se očekávat třeba ještě doplňující zranění. Proto má chůze připomínala chůzi někoho, kdo to "nestihl". 

     Chůze stala se mi spojencem v přibržděném režimu. Denně jsem vyrážela (a vyrážím) na dlouhé procházky lesem. Obhlížím kraje lesních cest, nakukuji  mezi stromy, napjatě odkrývám nadějně se vzdouvající kopeček listí, abych pod ním objevila výstavní houbařský úlovek, avšak vše marné. Vyprahlé houbařské srdce jen hořce vzpomíná na mykologické žně kdysi před lety. Místo záplavy kozáků a praváků dnes vezmu zavděk zdravé holubince nebo babce. Sem tam se mezi stromy svým dlouhým štíhlým krkem rozhlíží bedla, ale i ta je spíše vzácností. Už několik sezón po sobě nemá sušička pořádně do čeho píchnout. Bohužel se toto nedá říct o hmyzu, který si na mě letos nějak zasedl. 

       Nejdříve se na mně vyřádilo klíště, v lese pak při obdivování velkých mravenišť jsem byla jedním mravenčím strážcem vyhodnocena jako nebezpečný objekt zasluhující preventivní trest a až domů jsem drbala obrovský svědivý bubolec. Za pár dní jsem byla napadena (zbaběle zezadu) zřejmě příslušnicí vosího rodu. A to jsem ani podezřele nekoukala, nikoho neohrožovala, snad jsem jí jen nebyla sympatická. Vyfasovala jsem řádný bodanec na levou lopatku a bylo. Své si s vosou zažila i Cherry, která se jí snažila přátelsky, něžným dotykem, pobídnout k rychlejšímu lezení. Jelikož zčistajasna vystřelila kňučíc a intenzívně si olizujíc pysky, předpokládám, že si vosa chtěla jít svým tempem a dala to Cherry důrazně najevo. A to snad máme za to, že denně z našeho zahradního bazénu tuto havěť zachraňujeme.

     V lese zas letos obzvláště řádí nevzhledný brouček, silně připomínající klíště, zvaný kloš jelení. Nevím, zda vypadám jeko jelen nebo mám snad aspoň parohy...(táto?) zkrátka  jen se dostanu do hustšího lesního porostu, už jich mám na sobě nepočítaně. Brouček sebou rychle mrská a nejraději zalézá do vlasů. Je to velmi nepříjemné a v kombinaci s "pře"aktivními pavoučky, jejichž husté sítě mezi stromy protínám svým obličejem, jde přímo o unikátní zážitek.

         Smečku čas od času vyvezeme na výlet k řece Lubině. O odjezdu ví předem celá Vřesina, neboť tuto radostnou událost čtyři psí hrdla hlasitě oznamují. Nerošek jediný nic neoznamuje, protože se svým pajdáním zůstává doma. Je pověřen hlídáním zahrady a to také zodpovědně plní. Ve svých skoro jedenácti letech a při svém postižení je příkladem, jak se svým hendikepem bojovat. 

        Zhoršující  se stav s sebou nese potřebu stále více mu pomáhat. Někdy nechtějí zadní nohy vůbec poslouchat a tak mu je musíme "nahodit". Poté však dále funguje. Nero už nedokáže ovládat svěrače a o tom, že čurá, většinou ani neví. Je třeba mu pravidelně dávat plíny, častěji a na kratší dobu jej vyvést na procházku po zahradě. Výlety za kamarádkou  tollerkou Irmou do blízkého sousedství, či kolem lesa, jsou již minulostí. Nero je ale bojovník. I přes neposlušné nohy se aktivně přesouvá po zahradě, dožaduje se piškotků, s apetitem sobě vlastním slupne denní příděl granulí a při večerním sledování televize nám pak laškovně chňape po ruce. Zabolí mě u srdce, když si představím, že tu třeba už příští léto nebude. Ale tak bych mohla pokračovat k dalším členům smečky. Vždyť jejich věkový průměr je přes devět let. 

   Prázdniny pádí jako jelen do pr... střelen. Nezbývá než intenzivně užívat volných chvil, radovat se z krásných slunečních dní a hlavně doufat, že pochroumaná ruka projde úspěšně rehabilitačním procesem a na jeho konci už zase budu moci na place ukazovat bez bolesti tím správným směrem: " TUNÉÉÉÉÉÉÉL...."

DAVID A GOLIÁŠ

Osoby a obsazení:

Goliáš - "já" Eva

David - klíště obecné

Jak je mému širokému okolí známo, je pro mě les něco jako útočiště, oáza klidu, radosti...místem duševního povznesení a lázněmi všech smyslů. Z lesa je snad nejvíce mých fotek a příhod. Nezapomenutelnou je pro mne třeba NETRADIČNÍ SETKÁNÍ nebo LES - OÁZA KLIDU...každá v sobě nese spoustu emotivních vzpomínek, nejvíce těch úsměvných. K přírodě se snažím chovat s úctou a pokorou. Vedu k tomu i své žáčky. V čem se však rozešlo mé pedagogické slovo s činy, dovedlo mě dnes tady - na infekční oddělení Fakultní nemocnice Ostrava.

   Abyste tomu rozumněli, děti ve škole s vysoce vztyčeným prstem (brýle na špičce nosu, což dodává přísnějšího vzhledu) varuji před jedním malým "Davidem" - miniaturního vzrůstu avšak maximální nebezpečnosti. Budovaný vzorec chování v capartech upevňuji při každé příležitosti. Jsou  ve fázi, kdy bez repelentu snad vůbec nevycházejí z domu, ti starší si jej preventivně fouknou pod paži místo deodorantu...ať má pančelka klid. Kdyby jen věděli, žáčci moji, jaký ignorant je toto učí...

     Ač vlastníme doma repelentů hned několik, včetně přírodně vyrobených ( lahvičky a sprejíky stojí hezky srovnané v koupelnové polici). Při odchodu do lesa však překvapivě nesáhnu do řady lahviček a neobléknu se do aerosolového ochranného šatu, nýbrž jen lehce tělovým parfémem vytvořím na triku dvě voňavé skvrny. Celé dlouhé roky jsem voňavá, leč absolutně nechráněná...až si mne jednou malý "David" vyhlédl. "Ale , ale...tady jedna neukázněná...tak to se na ni podíváme...! Otočí se, prakem zatočí...a jakej byl "Goliáš"...?

          Jarní sluníčko začalo rozehrávat svůj předletní koncert. Posezení na zahradě za soumraku a stále se prodlužující den nám přinesl směsici těch nejúžasnějších pocitů. Můj podvečerní klid byl odměnou za neskutečný nápor po celé dny. Ve škole znamená červen jeden z nejzáhulovějších měsíců. Vyplňování lejster, schůzování, porady, vysvědčení...ale také odpolední vycházky, tréninky, domácnost...Co mě však dokonale porazilo, byl víkend, v němž se spojilo víkendové hlídání vnoučka a vystoupení na Dni obce ve Vřesině. Nakonec se vše podařilo, ale místo, aby ze mě vše spadlo, překvapivě jsem večer odmítla oblíbené tataráky s česnekem, cibulí a pivem, což zdálo se být více než podezřelé, neboť tuto kombinaci já k smrti ráda.  Vlastně v celé lednici nenašlo se nic, co by mě k večeři zaujalo. Tím začalo čtyřdenní období naprosto dobrovolné hladovky. Pomyšlení na jakékoliv jídlo mi zvedalo žaludek až ke stropu. 

    V pondělí mne horečka a silná bolest hlavy vyhnala  k lékaři. Odběry a hybaj domů ležet...! Mé lože dalo by sa nazvat "Záhořovým". Místo odpočinku a osvobozujícího spánku přišly jen bezesné noci s nesnesitelnou bolestí hlavy. Teplota se snažila vytlačit rtuť teploměru až k nebeským výšinám. To už se rodinka na mě nehodlala dívat. Evka žhavila linky k obvodní lékařce a ta teprve na tento popud nahlédla do výsledků mých odběrů. Zhrozila se a už jsme s Evkou  balily nemocniční zavazadlo k hodpitalizaci. 

    V nemocnici jsem pobývala za svůj život přesně čtyřikrát. Prvně hned po narození, v dětském věku pak jeden den, kdy mi trhali krční mandle a pak v době dvou porodů. Tento, pátý, pobyt jsem se snažila usmlouvat. Škemrám, a oroduji za domácí léčbu. Prosím, slibuji...avšak marně.  Korpulentní paní doktorka mi mezi záchvaty kašle vysvětluje, že není radno si s tímto stavem zahrávat a šup se mnou na pokoj. Odcházím "jak spráskaný pes". Se zděšením zjišťuji, že má chůze stala se velmi vratkou.Pohled rozostřen, slova přichází z daleka...

    Je podvečer. Můj nový pokoj mne přivítá dokonalou čistotou. V noční košili přiměřeně o 5 čísel větší než je  to moje, uléhám na erární postel a jsem ráda, že jsem ráda. Nejsem ráda dlouho. Přichází sestřička s bodacími proprietami a ne úplně mistrnně bodá. Z ruky mi trčí kanyla. Chce se mi spát. Do pokoje však lišácky nahlédne  lékařka, která mne přijímala. Spiklenecky na mě mrkne: "Tak jdeme na tu lumbální punkci!"

   Výkon tento budu si na věky pamatovat. Bodnutí jehly do páteřního kanálu nad bedry a vysosnutí části vzorku, to je  zážitek nad zážitky! Přežívám. Dvě hodiny na břiše už jsou jen pomyslnou tečkou za nepříjemným zážitkem.

    Ráno je tu stěhování. Sestřička se zřejmě špatně vyspala. Není vlídná. Cestujeme úzkými chodbami, narážíme do stěn, přičemž hrnek s čajem, který jsem si neprozřetelně zapomněla odložit, zaznamenává "vlnobití". Obávám se, že nešťastné vyšplouchnutí vyvolalo by u zakaboněné sestry značnou nevoli. Vyrovnávám drncání a už jsme na mém novém pokoji. Mám sousedku. 

   Paní Helena, jak se záhy představí, je sympatická sedmdesátnice, sdíljící stejnou diagnózu jako já. Klíšťová encefalitida. 

Dny ubíhají ne příliš rychle. Nebýt neustálých kontrol, odběrů, vyšetření a jídel, bylo by to k nepřežití. Volný čas využívám ke spánku, četbě a také k vykecávání s paní Helenkou. Abych se dostala co nejdříve domů, dám se do tréninku  cviků, které po mně chtějí lékaři několikrát za den. Snažím se po slepu  mistrnně trefit nos. Trénink shledávám nutným, neboť cesta k nosu nezdá se tak úplně přímočará.  

   Starost mi působí špatná řeč. Mluvím nepřirozeně pomalu, obtížněji vyslovitelná slova nevyslovím a slovník se mi zúžil natolik, že jen ztěží hledám ta sprtŕávná slůvka.  Představa, že by to tak snad mohlo zůstat, je sice docela úsměvná (škola: "Do...brý....den, dě...ti"...a zvoní na přestávku) nebo cvičák: " Ko...ky...pojď. Koky za třetí překážkou čeká na další povel. Na řadě je lávka. Popletena však poveluji tuneeeeel...atd.), ale mě vyděsí. S takovým stavem se prostě nelze smířit. Půjdeme do boje.

PANÍ HELENKA

Jak jsem již zmínila, paní Helenka je  bodrá žena, která si moc ráda povídá, což pro souseda introivertního zaměření (mě) není zas taková výhra. Vyslechnu si podrobnou historii jejího rodu do třetího kolene a poté donekonečna probíráme náš zdravotmí stav, jak se nám spalo, jak se nám s..., jak nám chutnalo, zda dost či málo...Na druhý den jsem zjistila, že paní Helenka je duševně založený člověk. Ne, že já bych nebyla, ale ona je kdesi "výše", kde já zdaleka nedošla a kdo ví, zda vůbec kdy dojdu...Z našeho nevinného rozhovoru jsem najednou počala tápat...ztrácet se. " Všichni polotikové nejsou už živí. Jsou to klonové. Jsme v procesu obnovy světa...na Zem sestupují vesmírné myšlenky, které nás obrodí...zachrání. Na Zemi sestupují vesmírní učitelé a budou nás učit nově žít....až se dostanu z mého dočasného vězení, potkáme se a já spustím o klonech a zachráncích z nebe, nepřičítejte to, prosím, následkům nemoci. Bude to jen dočasný důsledek celodenního kontaktu s paní Helenkou. Člověk se rád poučí a dáma byla v tomto směru vskutku odborník na slovo vzatý.

JÍDLO

Nemocniční strava bývá v drtivé většině případů centrem přímo bombových útoků na její kvalitu. Osobně se domnívám, že hodnocení je ovlivněno zdravotním stavem pacienta. Dokud mi vysoké horečky huntovaly tělo, pak ani jídla, která běžně a s chutí dlabu, nepřináší požadovaný účinek. Naopak už druhý den se přímo raduji z dvou marmeládových šátečků přes celý telíř- Vedle hrnek horké bílé kávy...no, co si může člověk v této situaci více přát...! A co teprve, když si u jídla pěkně otevřu velké křídlo okna a k snídani mi zavane svěží letní vánek. Vyvane všechny ty dezinfekce a pohled k nedalekému lesíku má své tiché kouzulo. ne vždy jsou snídaně takto královské. Vlastně většinou ne, ale ani chleba či houska s kelímkem sýra nebo pomazánky mi rozhodně chuť nezkazí. Představa, že jsem odchodu domů zase o kousek blíže, mi úplně postačí k radosti a to s jídlem vskutku jakýmkoliv.

Jako by v nemocniční kuchyni tušili, že se Panáčová hrabe z nejhoršího a nechutenství zůstává v "propadlišti dějin". Po tři dny vystřihli obídek "eňo - ňuňo". V mých útrobách tak bleskurychle zmizela výtečná svíčková, ryba na másle a luxusní čína. Nemohu než do nebe vychválit místní kuchařský personál. Strava obstála na jedničku.

DOMŮ

Konečně nadešel den velké vizity a toužebně očekávaného ortelu, tedy, že mohu opustit brány nemocničního prostředí a hybaj domů.  A dál už to není zajímavé. Doma jsem další 4 dny ležela jak placka, protože dobře mi vůbec nebylo. Ani za nic na světě bych nepřiznala, že jsem měla raději ještě zůstat. Zvířena kolem mne má na mě uzdravovací vliv.  

 Celá tato anabáze má přece jen jednu výhodu. Mám údajně doživotní imunitu na klíšťovou encefalitídu. Ráda bych věc uzavřela a začala konečně pomalu zatěžovat procházkami a třeba lehkým výklusem. To bych sebou ale nesměla praštit na mokré podlaze a poškodit si ramenní kloub pravé ruky. Tu momentálně nedokážu plnohodnotně používat. Nevím, zda mohu řídit, že nemohu běhat a ukazovat na parkuru vím docela jistě :-(. Aby toho ještě nebylo málo, při vaření oběda jsem si ukrojila kousek bříška palce levé ruky. Na červen 2022 si prostě budu pamatovat. 

PODĚKOVÁNÍ

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Souhlasím s tím, i když ťukat do klávesnice pochroumanou a bolestivou rukou není fakt žádný med. Na druhou stranu se vše děje z nějaké příčiny. Řada z vás mi psala soukromé zprávy a zajímala se o můj zdravotní stav. Kápli jste na to, co si také myslím, totiž, že šlo o znamení, které mě hodlalo v hektičnosti mého žití trochu přibrzdit. Budu o tom přemýšlet. Teď vím, jak skvělé lidi mám kolem sebe a jsem za to vděčná. Ale to opravdu největší poděkování patří mé skvělé rodině. Obě dcery mi dopřály tu nejlepší péči, spolu s tátou se o všechno postaraly, vše zařídily, všichni mě navštěvovali v nemocnici a starali se, abych se cítila co nejlépe. A to je to nejlepší poznání,  ta největší výhra. Vlastně Ti děkuji, "Davide"  :-)

NAŠE SKVĚLÁ CHERRY      

      Kdyby se Cherry v době jejího štěněčího věku někdo zeptal, čím by chtěla v životě být, jistojistě by skálopevně prohlásila, že“ canisterapeutem“. Dát se ňuhňat, hladit a nekonečně hýčkat lidskýma rukama, nechat si bořit do kožichu scvrklé seniorské dlaně nebo dětské obličeje, to je poslání jejího psího života. Tak trochu s podivem, vždyť startovní čára jejího života ukázala jí lidské ruce v nelichotivém světle - jako zdroj výprasků a bolestivých trestů. Hezkou chvilku trvalo než smutná psí holka našim laskavým slovům, dotykům, našemu hlazení a hýčkání opravdu uvěřila. V ustrašených očích se však přece jen objevila jiskra. Možná ve svém novém životě zapomněla na všechna ta příkoří, kterými prošla, nebo lidem odpustila...? Kdo ví?

        Pamatuji si na její první návštěvu školy. Křečovitě zatínala drápy do podlahy, tah vodítka naznačoval, jak ráda by odtud zmizela, ale panička byla neúprosná. Cherry povinně obešla kolečko do kruhu sedících dětí a více z povinnosti než z radosti sežvýkala několik piškotů. Poté byla propuštěna do bezpečí kabinetu. Snad to chvíli vypadalo, že tento pes už do třídy nikdy nevleze, avšak opak byl pravdou. Každá další "zkouška" se zakrmujícími dětmi jí přinášela více a více klidu. Když pak po několika měsících klidu od dětí navštívila  školu znovu, mohla jsem pozorovat naprostou změnu chování. Jen co byla vysazena z auta, zamířila nejbližší cestou ke vchodovým dveřím do pedagogického ústavu. Pyšně prošla kolem vrátnice majestátně mávajíc huňatým ocasem, rozhodně nabrala správný směr. 

       Nastalo zvykání na třídu. Pobyt mezi dětmi už nebyl omezen jen na přestávku, i když ta se všemi svými benefity andělsky vonících svačinek, zůstala TOP. Cherry si zvykala být  se mnou ve třídě a děti zase být ve třídě s Cherry. Po Cherry jsem chtěla, aby sebe ani děti nerozptylovala a v klidu ulehla pod katedru nebo její blízké okolí, po dětech zase...aby místo nepoměrně krásnější Cherry sledovaly svou pedagogicky působící paní učitelku. Po nějakých dvou "lekcích" byl cíl splněn. Cherry se pohodlně vyvalila pod stolem a děti se věnovaly výuce. 

       V dubnu nám přibyl nový žák. Ukrajinec Zachar. "Zachariáš", jak jej láskyplně tituluji, je pěkné kvítko. Do vyučování přichází těsně před zvoněním nebo také 10 minut po něm, rozhodně prosazuje nároky na volný pohyb po třídě, bez skrupulí oznámí, že tohle či támhleto opravdu dělat nechce a jen jazyková bariéra mi kolikrát brání říct oprsklému cizinci, že tady platí NAŠE pravidla. Co všechno se jeho příchodem do třídy změnilo, by vydalo na samostatný článek. Zůstanu však striktně u psího tématu. Ukrajinský klučina pravděpodobně pochází ze statku, kde měli krom jiných zvířat i psy. Rozpovídá se o velké a malé "sabáce", o mnoha jejich  štěňatech, z očí mu lze vyčíst, že zvířata má upřímně rád. Když mu oznámím, že následujícího dne přivedu Cherry a sdělení dokumentuji kartičkou  koláže z jejich fotek, jeho radost nezná mezí. Dokonce přestane dočasně vyrušovat, neboť si donekonečna prohlíží Cherrynčiny obrázky.

      Cherry ráno sděluji, že místo polodenního vyvalování v pelechu jde potěšit děti do školy. Přeochotně se nechá nasoukat do postroje a už se sápe do auta. Ve škole mě doprovází do sborovny, mrkne také do ředitelny, pozdraví paní ekonomku, která je původem Slovenka, takže k sobě mají blízko. Cestou dlouhou spojovací chodbou také absolvuje několik podrbání od časně příchozích kolegů a nakonec se udomácňuje ve třídě před tabulí. 

         Děti jsou nadšené. Prakticky nepřetržitě jsme s Cherry obléhány bandou žáčků ze všech tříd na poschodí, objevují se i návštěvy z přízemí či druhého patra. Hlazení, krmení, nekonečné dotazy...Těsně před zvoněním se přihrne Zachariáš. Při pohledu na Cherry se mu v očích zableskne. Vrhne se Cherry kolem krku a obličej zaboří do jejího huňatého kožíšku. Rázem vidím toho malého prevíta v jiném světle. Jsme naladěni na stejnou strunu. A to se cení.

MOHELNICKÝ BOJ O KVALIFIKACI NA MČR

    Moje vrozená nechuť k soutěžení jakéhokoliv druhu  mě v oblasti agility udržuje v důstojném odstupu od závodního šílenství. Občas nějaký ten závod pro radost Kokynce přihlásím, aby nenabyla dojmu, že ji po parkuru honím jen tak zbůhdarma, ale nějakých častých a nedejbože prestižních závodů se se mnou, holka, nedočká.

  Jako dítě školou povinné chodila jsem pravidelně na hodiny klavíru do lidové školy umění. Prsty mi po klávesnici běhaly docela obstojně a nějaký  ten procítěný výraz jsem tomu prý také dokázala vetnout. Paní učitelka ve mně viděla jistý talent a tak mě honila po soutěžích, co jen jich v okolí bylo. Nebránila jsem se. Poslušně jsem si nasazovala rukavice, které mi prozíravá paní učitelka nosila, aby prsty zůstaly v požadované provozní teplotě a ládovala mě čokoládou prý...pro uklidnění. Já byla klidná jako želva. Naopak jsem nechápala evidentní nervozitu paní učitelky, která mě nutila rozcvičovat si prsty na pomyslné klávesnici a neustále kontrolovala, jestli mi všechny části oděvu dobře sedí...rozuměj...nikde mě netlačí, neškrtí či nestahují. Na zkoušce před soutěží mi dlouze štelovala stoličku a ještě déle můj zadek na ní. Byla to úplně odborná práce a pravděpodobně se vyplácela, neboť jsem na soutěžích do věku tak 12 let podávala celkem slušné výkony. S odstupem času si myslím, že jsem bývala možná se svou kapku trhlou (v tom nejlepším směru samozřejmě) paní učitelkou středem pozornosti. 

     Příchodem puberty slušné výkony  řídly. Vlastně řídly veškeré soutěže. V té době jsem naprosto propadla psům a ve spojení s pubertou jsem každodenní masírování klávesnice jednoduše odmítala. Navíc přišlo to, co už nikdy neodešlo. Tréma jako Brno. V dosud bezchybných výkonech začaly se objevovat překlepy, sem tam nějaký ten disharmonický tón a když mne jednou při docela významné zkoušce k časově rozšířené výuce potkalo "okno", byl konec soutěžení. Paní učitelka si řekla, že do ignoranta je škoda cpát hory čokolády a tak závěr "lidušky" znamenal už jen několik drobných předehrávek. I ty mě však potrápily. Tady to prostě začalo. 

     Naštěstí miluji výzvy. Jednu takovou jsem uchopila v podobě účasti na kvalifikačním závodu na MČR v Mohelnici. Co na tom, že s mottem : "Proboha, hlavně se jen se nikam nekvalifikovat."  Start na mistrovství...to by byla má smrt.

       S Eliškou jsme si naplánovaly i "předehru". Páteční mohelnické dvojzkoušky. Sotva jsem dorazila z práce, sbalila jsem Koky, saky - paky a vnitřně rozklepaná jsem očekávala příjezd Elišky. Každá minuta zpoždění mi na klidu nepřidávala. Když pak dorazilo auto naplněné "čímsi" a Eli mi sdělila, že je do auta nutné nacpat ještě starý kruh s obrovskou železnou konstrukcí na prodej v Mohelnici, přecházel mě humor. Ještě že zafungoval táta. Krom konstrukce s kruhem, psů a tašek jsme se do auta vešly i my dvě. A frčelo se.

      První start v trojkách je sice neúspěšný, nikoli však ostudný. Parkury to jsou z celého víkendu ty nejtěžší. Proklatě náročný náběh do slalomu a některé pastičky nám jsou osudné. Tréma jako prase. Studené ruce, rozklepané nohy. Nepřekvapuje mě to. Domů se navracíme před desátou večerní. Doladit tašky, umýt a chrnět. 

    Sobotní Mohelnice nás vítá silným větrem. V jeho důsledku nenacházíme na svém místě náš v pátek postavený stan. Jen binec, který měl být stanem skryt, vévodí tábornickému místu. Mé boty k běhu čvachtají přívalem vody z nebe. Vedle se povalují fusekle, křesílka, deky...Komplikace, a ne malé, přináší vítr i pořadatelům. Připravená lejstra k povinnému přeměřování končí odvanuta kdesi v poli. Je třeba vytvořit nová. Zahájení závodů je časově posunuto. Vítr se nehodlá utišit. Vytrvale shazuje postavené skokové překážky, mnohé týmy pak musí běžet repete. Moje tréma nabírá obrátky. Začínám si nepokrytě přát, aby mě vítr někam odvál a já na parkur  vyběhnout nemusela.

     K běhům. Sobotní jumping patří k náročnějším. Procházím si jej svým způsobem, ale nakonec se rozhoduji pro jiné řešení, k jehož vstřebání využívám čas, který do běhu zbývá. Netuším, jestli to bude fungovat, ale jsem rozhodnutá to risknout. Těžší pasáž nakonec s Koky dáváme. Když už chybí jen několik málo překážek do konce, neuhlídám ramena a jejich špatným natočením posílám Koky na jinou skočku než bych měla. Nekompromisní píšťalka nás jasně upozorní, že takhle tedy ne. V tomto běhu "šlus Julius". Jsem Eliškou pochválena za zvládnutí obtížnější pasáže. Také z ní mám radost. Vlastně z celého běhu, který byl rychlý a plynulý...až tedy na jednu drobnost, která nás vyřazuje ze hry. 

     Agility je nesmírně běhavé. Nejsem si jista, zda budu Koky stíhat. Prohlídku si jdu v tempu. Jde se na to. Začínáme dobře. V druhé půli trasy mě trápí kombinace asi tří překážek. Nevěřím si, že budu v pravé chvíli před rozběhnutou Koky a horečně přemýšlím, jak to udělám...Před Koky sice opravdu nejsem, ale ona je geniální a dává se ukočírovat i ze zadní pozice. Teď už zbývají  jen poslední tři překážky, jenže...po zdařilé parkurové záludnosti náhle hlava vypíná. Hrdě se "plácá po rameni" a dává si zasloužené "padla", avšak parkur ještě pokračuje. Tělo...bez zapnuté hlavy jen nerozhodně tápe v prostoru. Ruce provádí rezignovaný pohyb. Je to v pytli. Jen pohybová paměť nepatrně fachčí a hlava se neochotně (a celou věčnost) rozpomíná, kudy že se to vlastně běží. Radostné hlasy povzbuzujících Nauráků se mění v rychlou a důraznou navigaci. Jen díky ní se nakonec nohy rozbíhají správnou trasou do finální rovinky. Běh končí bezchybně, jen umístění je díky časové prodlevě níže než mohlo být kdyby...!

Domů přijíždíme po sedmé. Hokej, umýt a spát. Neděle má dřívější začátek.

     Nedělní agility se mi při prohlídce velmi líbí a docela si na něj věřím.  A opravdu jej běžíme s Koky hezky.  Nepohlídám si ale dostatečně náběh na Áčko a Koky probíhá vedle něj. Opravu pak vezme hujersky i se skočkou před, takže nám píšťalka opět oznamuje, že dále se s námi nepočítá. S během jsem velmi spokojena. Jinak vše klaplo na 100 %.

Končíme velice svižným a běhavým jumpingem. Běžíme s Koky naplno. Vše vychází, jen na slalom se příliš nacpu a Koky vytlačím. Odmítačka. 

    Je dobojováno. Končíme zhruba v polovině všech závodníků kategorie M. Cíl je splněn. Kvalifikace se nekoná.  Najednou mám pocit, že bych to možná i ráda zopakovala. Vždyť celý víkend to nebyla jen nervozita a tréma. Byly to dny mezi dobrými přáteli, dny rodosti z jejich radosti, fandění, nekonečných hovorů o psech a psích sportech, dny aktivity i následné únavy. Balíme. Když nakládám do auta poslední tašku, nacházím v trávě čtyřlístek. Ptám se sama sebe, zda to není nějaké znamení. Uvidíme.

                                      VESELÝ VÍKEND S DOMAJZEM             

    Ještě tak před rokem jsme s tátou poskytovali azyl skoro výhradně chlupatým čtyřnohým klientům. Ať už jedna, či druhá dcera potřebovaly vytáhnout paty z domu, ochotně jsme přijali roli dočasných opatrovníků pro jejich pejsky. Klienti si pobyt u nás užívali (no,...občas jej i zneužívali k nejrůznějším kulišárnám, které jim ve vyšším počtu "kumpánů" prošly bez větší újmy). Nyní se však vnouček Dominik dostal do věku hlídatelnosti delší než je pár hodin či jeden den. 

      Hlídací víkendy staly se pro nás s tátou jednoznačně pestřejší, ale také náročnější. První déledobější "křest ohněm" jsme prožili v prodlouženém velikonočním volnu. Pro úspěšnost akce se tato zopakovala o dva týdny později.  Prďola Dominik k nám dorazil i s  výbavou, jakou svět neviděl. K obrovské tašce svršků tu byla taška hraček, plínek, nezbytných životně důležitých potřeb typu  chůvička, vitamíny, odsávačka hlenů, spoustu bot, bund, kombinéz. Nechyběly lahvičky, čajíčky a hlavně...nepostradatelný plyšový delfín, jehož přítomnost v posteli je Dominikovou  naprosto základní potřebou pro "zalomení". Vlastně každá z těch všech potřeb je svým způsobem postradatelná či nahraditelná, jen ochechlaný delfín ne. Ujištění, že máme vše potřebné, nás uklidnilo a "lázeňský pobyt" malého "šviháka" mohl v poklidu začít.

       Co na tom, že se byt jen hemží psími těly. Jsou všude, kam se jen podíváš. Žádná křeč! Dominika něco takového nemůže vyvézt z rovnováhy. 
Naopak - s psisky komunikuje, válí se po Michalovi, honí se s Koky, hraje si v psí kleci nebo psům bere hračky, aby s nimi laškoval a házel aportky. To vše pod pečlivým dohledem nás dospělých.

   Smečka však strádá. Nejenže nemají pozornost páníčků, procházky nebo cvičení, citelně jim chybí i klid. Malý terorista je všude. Klidové zóny v bytě takřka neexistují. Snad jen Annie občas umístím do izolace zavřené ložnice, aby babka mohla kapku zregenerovat.

Při ucházejícím počasí vyrážíme na zahradu.  Hned v zárodku utínám Dominikovi jeho nejoblíbenější hru s vodou. Se vztyčeným prstem jej upozorňuji, že prostor kolem velké kádě je přísně zapovězen. Hrajeme na schovávanou. Navzdory pravidlům Dominik nakukuje, kam že to bábrle zalézá a pak ji najisto objevuje. Žádá nekonečné opakování. Možnosti schovávání jsou na otevřené zahradě velmi omezené. Nebaví mě to.  Znovu a znovu lezu do hustých tújí a odháním Kokynu, která to chápe po svém jako výzvu ke hře a i tak chabou skrýš tak činí ještě chabější. Po půl hodině se bouřím. Jdeme domů. Táta odchází na svůj pravidelný tenis a my s Dominikem vytahujeme bednu hraček. Postavíme několik věžiček, pošleme setrvačníkovou lodičku po postavené dráze a je tu čas večerní hygieny. 

        Vanu Domča miluje. Levandulová pěna dodává koupeli nádech malého luxusu. Kelímky a lodičky  prcka dokonale zabaví. Vyrochněný pak usedá před televizi, kde je již připravena jeho oblíbená pohádka s krtkem. Dle pravidelného scénáře má přijít na řadu večeře. Dominik však odhodlaně vstupuje do stávky. Odmítá cokoliv pozřít. Několikrát obměňuji menu i doprovodnou pohádku, slibuji i vyhrožuji, ale prcek, rty pevně semknuté, nedovolí do pusy protlačit ani drobek čehokoliv. Rezignuji. Vstupujeme do zatemněné místnosti a pouštím se do  písničky před spaním. "Ó řebíčku zahradnický" i  " Hvězdičky dobrou noc" zpíváme v tichém duetu. Annie, nakrknutá, že musela opustit své pohodlné rozvalování v ložnici, naléhavě zaškrábe na skleněnou výplň dveří. Není nikoho, kdo by nevychované psisko napomenul. Musím tedy vstát a jít jí domluvit. Preventivně je zavřena do svého nočního "bejváku". Samozřejmě to Dominik komentuje a tak řebíček i hvězdičky zní ložnicí opakovaně.

   Pár minut osobního volna využívám k večerní hygieně a přípravě na druhý den. Vařím kedlubnové zelí, o němž se domnívám, že by mohlo mít u odhodlaného "hladovkáře" přece jen úspěch.

  Sobota je složena z procházek a hraní doma. Na zahradě se hraje schovka, doma se pak objektem největšího zájmu stává stařičký keyboard z dob Eliščina a Evčina dětství. Dominik požaduje jeho zprovoznění a pak se zaujetím prubuje všechny dostupné rejstříky. Jednoznačně nejoblíbenějším se stává rejstřík zvaný DJ. V jeho rámci má každá jedna klávesa přidělen jeden zajímavý zvuk. Od cinkání, ťukání, řvaní, přes bublání, bubny, houkačky až po smyslné vzdechy, výkřiky či rytmicky vyslovovaná slova. "Balzám na naše nervy" má dlouhého trvání. Když Domi všechny možnosti vyzkouší, trvá na naší společnosti a vše nám důležitě předvádí. Kdybych v pudu sebezáchovy nevytáhla ze skříně pink-ponkové rakety a míček, což vzbudilo jeho pozornost, snad by nám DJ prezentoval své netušené možnosti ještě nyní.

     Sobotní jídelníček zaznamenal výrazný posun k lepšímu. Dominik se svým apetitem konzumuje skoro dospělé porce a nepohrdne žádnou nabízenou dobrotou. Dnes zavírám Annie preventivně před začátkem uspávání. Společný duet a je uspáno. Nejtěžší je vždy ošetřit venčení psů tak, aby žádný z nich nekomentoval situaci za plotem nebo se nedal strhnout smečkou k radostnému pokřiku. Většinou jsou vypouštěni netradičně po jednom. Ale kupodivu i oni uléhají brzy, bez výzev ke hře.

      Neděle už uběhne rychle. Psiska se plouží bytem, kruhy pod očima...nemohou se dočkat až malý terorista vymajzne a oni nás budou zase mít jen pro sebe. Také cítím únavu a už nepoměrně méně elánu než na startu, když Domča naléhá: "Babičko, jdeme dělat klaviny" (rozuměj - kraviny). Těch jsme se za tři dny nadělali opravdu dosytosti. Tak zase příště :-).