Dnešní otočení kalendáře už na srpnový list mě přivedlo ke geniální, leč absurdní, myšlence. Jak skvělé by bylo, kdyby existovaly jakési "časové" banky. Úložny, kdy si lze pravidelně ulkádat a pak po čase vybírat nastřádané hodiny spolu s příjemným úrokem. Mám volných deset minut? Nevím, jak s nimi momentálně naložit? Šup s nimi do časové spořitelny! Dva dny nicnedělání? Časový vklad jedna báseň. A pak...končí dovolená...tak hurá do spořitelny (nebo by mohly existovat přímo výběrové karty a výběrová místa..třeba u cvičáku...tam bych "utrácela" jako divá :-D) a časové konto vyplivne své trumfy. Mohli byste se dál placatit třeba u moře nebo si o několik hodin prodloužit pobyt v lese při sběru hub. Krásná to představa. Ale mělo by to pro mne jeden háček. Rozhodně bych nepatřila k snaživým spořičům, naopak bych žila imrvere na časové "konto korent", do něhož sklouzávám už v těchto dnech, ač ještě časová spořitelna ani neexistuje :-). Stala bych se klientkou, prahnoucí po rozmanitých časových úvěrech a s jejich splácením by to pak bylo bledé. Dny jsou mi krátké, měsíce ještě kratší, o letech ani nemluvě. A tak ještě dobře, že tyto časové ústavy neexistují...nakonec bych na svou nespořivost doplatila nějakým tím osobním bankrotem a za časové dluhy bych byla odsouzena třeba k celoživotně zkráceným dnům na 23 hodin. 

     Prázdniny si vychutnávám opravdu aktivně. Stále se něco děje. Sotva jsem po Chorvatsku dala do pořádku trochu dům, vyrazila jsem na dva tradiční prázdninové výlety. Tentokrát bez psů. Annie místo aby držela protestní hladovku, vytasila se přístupem právě opačným a na truc mi přibrala. Její posedlost žvancem došla do patologického stádia. Nejen, že při vypuštění na zahradu spase (spolu s Cherry) kilogramy spadaných švestek, uzme každý volněji uložený piškot či nehlídanou porci čehokoliv, její posedlost jde mnohem dál. Je tomu asi týden, co z okraje vany zmizelo fungl nové mýdlo. Fialové, značky Palmolive. Už dříve Annie projevila mýdlu jistou náklonnost, v jejímž rámci došlo na zběsilé olizování, až jí šly bublinky z uší. Tentokrát však zmizelo mýdlo komplet. Zdráhala jsem se uvěřit, že by má inteligentní kelpie byla schopna tak fujtajblového činu. Přesvědčila mě až líbezná vůně zvráceného žaludečního obsahu. Snad jen ta motivace činu mohla býti ušlechtilá a Ann mi chtěla udělat radost superrychlým během alla  "namydlený" blesk. 

    Uplynulý víkend nesl se překvapivě v duchu pasivity. Alespoň mým psům to tak připadalo. Panička upíchlá před monitorem neskýtala pražádný zdroj zábavy. "To nám byl čert dlužný, to slavné mistrovství," myslely si psice, když se bezprizorně povalovaly na pelíšcích či postelích nebo bezcílně bloumaly zahradou, zatímco jejich paničku zajímaly jakési důležité závody v přímém přenosu. Vodítka visela na háčku jako němá výčitka a hračky, povalující se všude pod nohama, byly projevem snahy upoutat na sebe (rozuměj na psy) pozornost. Bylo to marné. Panička vstávala od monitoru jen ve výjimečných případech a to jen proto, aby uspokojila své základní biologické potřeby. Poté se zase rychle vracela na svou rozgajdanou točící židli a brejlila na bednu dále. Annie to nesla těžce a tak se nepřízeň osudu snažila zvrátit klasickými prostředky. Nejdříve nosila a vyhazovala do vzduchu mé botky, přičemž mi upřeně zírala do očí, potom mě uličnicky štípla do nohy a nakonec přidala i akustické podněty. Když byla vykázána do pelechu, urazila se a "skončila se mnou".

                       OPRAVDU JSEM SE SNAŽILA, ALE VÁŽNĚ TO NEŠLO!

Měla jsem špatné svědomí a proto jsem v pondělí naplánovala dlouhou vycházku do lesa. Když to holky zmerčily, spustily svůj obvyklý candrbál, takže o vycházce vědělo celé širé okolí. Protože mám momentálně na starost i Bathory, Evčinu šeltinku, rozdělila jsem smečku na dvě skupiny. V první šla Annie a Bobinka, v druhé Cherry a Tory.  

     Tentokrát jsem do lesa žádný košík nebrala. Měla jsem v úmyslu pohybovat se lesem jako přírodním muzeem. Bez trhání a sbírání. Už při samotném vkročení do lesa jsem si připadala nejen jako v přírodním muzeu, nýbrž i jako na safari. Cestu nám zkřížilo stádo srnek, později vyběhl z křoví zajíc a nakonec obligátní veverka dělala na Annie ze smrku dlouhý nos. Annie si vycházku opravdu vychutnávala. S Cherry se nikdy tolik nevyřádí jako když jdeme spolu samy. Bobča se věnovala zásadně očmuchávání lesních pěšinek a tak jsme si s Ann mohly v klidu zacvičit a zablbnout. Druhý lesní okruh byl o něco kratší. Skončil totiž v polovině, když se z blízkého svahu ozvalo zřetelné zachrochtání. Zvedla jsem oči za zvukem a asi 30 metrů od nás si to štrádovali dva divočáci. V té chvíli jsem děkovala osudu, že je se mnou Cherry a ne Annie. Ta by totiž jen tak tiše nepřihlížela, nýbrž by spustila pravý kelpií povyk. Otázkou je, zda by se nás pak divočáci lekli nebo by se pustili přímo za námi. Srdce mi divoce tlouklo. Hodila jsem zpátečku, ale v té chvíli jsem zahlédla další dva kance na "únikové cestě". Naštěstí Cherry ani Tory nereagovaly. Nechaly se vláčet na vodítku do úkrytu blízkého křoví. Domů jsme se vrátily ve zdraví.

   Prázdniny se dneškem překuliky do své druhé poloviny. Časová banka neexistuje a tak  nezbývá než intenzivně si užít dní, které  do jejich konce zbývají. O tom "intenzivně" nemám ale už teď vůbec žádných pochyb.

    Lebedím si. V ostrém kontrastu s červnovými dny, kdy jsem chřadla na duši i na těle, mohu nyní - v polovině července -  prohlásit, že regenerace mého "já" probíhá po všech stránkách úspěšně. Kruhy pod očima pozvolna mizí, noční děsy mění obsah směrem k pozitivnu, nervový systém posiluje a migréna odcestovala na dovolenou.  Prázdninový diář je od začátku notně zaplněn naplánovanými akcemi, z nichž hned ta první stála za to. Vyrazili jsme si to s rodinkou do Rožnova potěšit oko i srdce pohledem na prestižní závody "MORAVIA OPEN". 

     K vidění zde byla celá řada kvalitních týmů domácích i zahraničních. Nejvíce zaplesalo mateřské srdce samozřejmě  nad úspěšnými běhy Elišky s Jive a Nyx. Holky předvedly moc hezké výkony, čehož důkazem byl i jejich start v sobotním finále a tam jedna bronzová medaile. Pobyt v Rožnově jsem si užila i jinak. U grilu, v příjemné společnosti rodinného ansámblu. Pověstnou "třešničkou na dortu" pak bylo mé nocování ve stanu. To by rozhodně nebylo tak romantické, nebýt celonoční dramatické bouře s vichrem, nebe bičujícími blesky a ohlušujícími hromy. Andulka, pološílená strachy, mi v plátěném obydlí šplhala na palici, pochodovala mi po celém těle  (připadala jsem si jak na Thajské masáži) a hledala tu správnou polohu, v níž by nepřízeň nebes přečkala. Příliš jsme toho nenaspaly a to mi ještě začalo do stanu zatékat. Vzhledem k tomu, že je stanu zhruba 20 let, jsem mu odpustila. 

      O dva dny později jsme s dcerou Evkou a smečkou 4 hafanů vyrazily na výcvikový tábor agility do Větřkovic. Má první samostatná cesta s navigací dopadla nad očekávání dobře. Hugo mi trpělivě ukazoval žluté šipky a spolehlivě mě navedl až do cíle. Tři dny výcvikového drilu, procházek k rybníku, nekonečného tlachání o psech...to je onen tajemný koktejl, který přivádí agiliťáky do zdejších končin znovu a zas. 

     Několik dalších dní jsme strávili doma. Vysoké venkovní teploty nás však několikrát zavedly k naší oblíbené řece Lubině. Výlety plné nekonečného čachtání v řece a prohánění se po travnatých stráních jsou pro naše psiska představou Ráje. Zvláště Cherry dává své nadšení hlasitě najevo. Temným barytonem zvěstuje celému okolí, jak je šťastná. Spolu s Annie plavou v hlubších místech celé minuty, na mělčině se zase dožadují házení kamínků, za nimiž se vrhají bezhlavě po hlavě. Bobinka jde důstojně po kraji říčního korytra, místy si smočí chlupaté bříško a radost jí kouká z očí. Evčina malá dračice Báthory s pravou šeltií vervou štěká Cherrynce druhý hlas a když se přidají i Ann a Kejsa, je třeba uřvance zpacifikovat. Jdeme dál. Naše obvyklá trasa má "smyčku" na mošnovské zmrzlině. Na několik desítek metrů se zde vzdálíme řece a jdeme si koupit studené mlsání. Chvíle nuceného cupitání  na vodítku je vykoupena kouskem sladkého kornoutku se zbytkem vanilkové zmrzliny, což si psiska vždy s hlasitým mlaskáním náležitě vychutnají.  Cesta zpět k autu je podle stejného scénáře jako "tam". Plavání, cákání, štěkání, běhání. Když nakládáme "vodníky" do fára, cítíme se všichni maximálně pohodově. 

     Druhá červencová dekáda patří krátké zahraniční dovolené. Máme sbaleno do Chorvatska a Evce s Kubou nastávají galeje u hlídání sedmičlenné smečky. Osmá členka Nyx jde na službu k tetě Gabce. Vyjíždíme těsně poté, co se Portugalsko stává mistry Evropy ve fotbale. První etapa jízdy Českem je svěřena mně. K řízení přistupuji  zodpovědně a velmi se snažím. Přesto se záhy dozvídám o jistých obavách, které mí spolucestující zažívali. Druhý úsek patří tátovi. Bezpečně projede částí Rakouska, což nevnímám, jsem "v limbu". Eliška pak Rakousko "dorazí". Menší problém přináší poslednímu řidiči Vojtovi Slovinsko. Jeho cesty se intenzivně opravují a tak jej projíždíme nepřiměřeně dlouho v nekonečných kolonách. Je ráno, slunce začíná péct. Povídáme si a zkracujeme si čas poslechem rádia. "Týýýý siii mojeeee mááááslooo..." zní z reprobeden duchaplný text. Přemýšlím, co může tento obrat ve slovinštině znamenat. Zvažuji, že bych jej mohla využít k opravdu netradičnímu vyznání lásky tátovi...Šineme se krokem. Konečně vidíme v dálce celnici. "Týýýý siiii mojeeee máááásloooo..." ujišťuje příjemný ženský hlas z rádia a za tohoto zpěvu vjíždíme do Chorvatska. 

      Ubytování je trochu stísněné, ale nejsme nároční a tak se zabydlujeme a vyrážíme k moři. Pláž "hlava na hlavě" nahrazujeme hned druhý den vyčmucháním daleko lepšího místečka. Zátoka snad jen s dvěma- třemi dekami a navíc s povoleným koupáním psů (které ovšem bohužel s sebou nemáme :-(). Teprve když si rozložíme všechny propriety ke slunění a zahánění nudy, zjišťujeme, že nuda je zde částečně vítána. Pláž je totiž víceméně nudistická. Ne však oficiálně a tak odmítáme zapadnout "do davu" a hrdě si ponecháváme své plavky. Naháči nám nijak nevadí, koneckonců také patřím k odnoži těch ostravských :-). 

     Iluze průzračně čistého moře je narušena netradičním zážitkem. Kolem tátovy nafukovací matrace, na níž se labužnicky vyhřívá na poklidné mořské hladině, propluje cosi připomínající větvičku. Když však "větvičce" věnujeme delší pohled, zjistíme, že nejde o sympatický přírodní objekt, nýbrž nevábný lidský exkrement obřích rozměrů. Siesta se rázem rozplývá a tak delší dobu pak hrajeme s tátou na břehu scrabble. 

     Chorvatské večery jsou zasvěceny  hrám nebo návštěvám místních restaurací. Z her převažují kostky. K nim si servírujeme oblíbené arašidové křupky, oříšky, tyčinky nebo chipsy, zaléváme chorvatským vínem nebo českým pivem. V restauraci koštují muži grilované masové pochoutky, my "nemasovci" si dáváme zeleninové saláty. Čepované chorvatské pivčo Ožujsko také přichází vhod. Večery zakončujeme plaváním v moři. Pláže jsou vylidněny a požitek z koupání dokonalý. Až na předposlední den...:-(. Už ráno se mi zdá moře poněkud "z formy". Pověstná slanost je nahrazena plaností. Proto na odpolední koupání přibaluji do tašky solničku a pepřenku. Přichází mi vhod a tak se po napravení chuti můžeme v moři směle vykoupat.

      Pobyt ubíhá rychle a přiblíží se doba odjezdu.  Ani nám to není líto, protože už poslední dva dny není počasí ke koupání a na zlepšení to nevypadá ani v nejbližších dnech. A také už pomalu chytáme absťák po psech. Jsem si jista, že nejvíce se na nás doma těší Evka. Aby hlídané smečce poskytla vše, co potřebuje, ve vrchovaté míře, rozděluje si psiska na dvě "družstva" A a B. Spravedlivě pak vyráží postupně s oběma skupinami na každodenní delší procházku. Problematická se ukazuje Jive, která zásadně odmítá své zařazení do družstva B a tvrdošíjně se připravuje do lesa už se členy Áčkové skupiny.  To je však asi jediná stížnost, kterou na smečku po návratu slyšíme.  Přivítání je bouřlivé :-D.

   V dalším týdnu psiskům vynahrazuji svou nepřítomnost častějším cvičením a vycházkami do lesa nebo k rybníku. Na své si přichází i domácnost, které jsem konečně zase jednou vyblejskala okna :-). 

    Před námi je intenzivní trénink v Mokrých Lazcích pod taktovkou Veroniky a pak nějaké ty výlety. Nejluxusnější novinkou však je to, že začaly, zatím nesměle, ale přece, růst houby, takže...prázdniny, buďte pochváleny!!! Miluji vás!