Prodloužený pozdně zářijový víkend nabídl krásné sluníčkové dny k lenošení. Možná, že kdybych se o jejich náplň nepostarala už dlouho dopředu přihlášením se na agi tábor Naury, snad bych i lákavé příležitosti využila.
        Září mne semlelo spoustou pracovních povinností, které jsem korunovala množstvím nasazených tréninků a současně takřka každodenní houbařskou výpravou do místních hvozdů, po níž bylo až do večera o další práci postaráno. Zkrátka k jakémukoliv volnu jsem toužebně vzhlížela a když konečně přišlo, relax jsem pojala po svém. Výjezdem do Větřkovic, známého to centra psích sportů, abych byla proháněna, peskována a učena nejnovějším fíglům  agiliťy.
    Den před odjezdem jsem zaplnila auto nezbytně nutnou výbavou, což v chladnějším podzimním období znamenalo obrovské zavazadlo kufrovitého typu s  neskutečným množstvím svršků. Teplé podvlíkačky a fusakle, mikiny a bundy, šály a čepice, několik párů obuvi, pelechy a deky pro psy a v neposlední řadě též dvě veliké péřové duchny, jež mne měly zachránit před jistojistou smrtí zmrznutím. To v případě, že by snad teplota ve vetché dřevěné chatce klesla pod teplotně únosnou mez. Kufr auta byl vyplněn překážkami a na několika čtverečních centimetrech se tísnily  Cherry a Koky, psice vybrané k podzimnímu cepování. I ony měly sbaleny své bundy, což ocenila zvláště Koky se svými holými boky :-). 

    Chatku jsme sdílely spolu s tetou Markétou a jejími psími miláčky - Robinem a Kelly. Soužití psích obyvatel ukázalo se bezproblémovým a záhy si vytvořilo svá pravidla, podle nichž byli "devastující" členové smečky preventivně zavíráni do svých zamřížovaných domečků, jinak ovšem v chatce vládla demokracie a dobrá nálada.

     Trochu toho ranního spěchu mne přivedlo na první táborový trénink nerozcvičenu. Následky byly úděsné. Náročná trasa ultramaratonového parkuru Elišky Vernerové měla za cíl odrovnat, vyšťávit, zničit... a cíl dokonale splnila. Nohy ne a ne rozkmitat do potřebné rychlosti, pajšl jen těžce stíhal zásobovat tělo životodárným kyslíkem a Cherry koulela očima, kdeže na parkuru ztratila paničku. Pocit metrákových závaží na dolních končetinách přetrval a vygradoval odpoledne. To už jsem byla zralá k sešrotování. Zahlodaly ve mně pochyby, že tento stav je již trvalý a já už nikdy nebudu mít z běhu žádoucí potěšení.  Spolubojovnice blízkého mi věku rozpředly debatu o nutnosti důkladného rozcvičení pro stárnoucí tělesnou schránku, proto jsem na ten popud následného rána potrápila tělo desetiminutovým strečinkem.
     Než se dostanu k programu dalšího dne, nemohu se nezastavit u první tábornické noci. Pohodové psí vztahy dávaly předpoklad bezproblémového nočního režimu, avšak realita byla dost odlišná. Zmoženy tréninkem, posilněny štamprlí Becherovky a ukolébány chutnou večeří, zalezly jsme do pelíšků v nezvykle brzkou hodinu. Snad jsem trumfla i své žáky, jenž měli při prodlouženém víkendu beztak mírně povolenou morálku. Usnuly jsme před devátou. Ne však na dlouho. První narušení přišlo zhruba hodinu od usnutí. Markéta  s tlumeně vyřčenou informací, že je jí zle, opustila chatku. Minutu poté cítím na hlavě psí tlapky její černobílé Kelly. Odkazuji ji na místo, avšak boj se protahuje na několik nekonečných minut, psice vzdoruje až se dokonale probouzím a očima jako baterky zírám do tmy. Markéta je stále mimo chatku a tak se jde Kely přesvědčit ještě několikrát, zda když není "mamka", je aspoň "teta". 
    Konečně opět zaberu, když tu zaskřípou dveře a Markéta ( vyblitá z podoby :-) ) se vrací. Kelly ji radostně vítá, pak zalézá do své klece a já se těším, že pokračování noci bude již klidné a pro příští, náročný den posilující. Teď však Koky pod mou duchnou cítí vedro a dere se ven.  Vyhrabe se těsně vedle mého obličeje a její radost, že mne vidí, nezná mezí. Rázem jsem omyta a  hlava dostává další "pacičkovou" masáž. Když je Koky umravněna, nastupuje pár drahocenných minut spánku než si o své řekne naplněný močák. Tentokrát zaskřípu dfveřmi já a Markéta možná zubama, protože podmínky v chasě jsou nočnímu klidu na hony vzdáleny. 
     Od půlnoci jsem vzbuzena už jen čtyřikrát. 
1. Pachem loužičky, kterou v záchvatu radosti, že vidí paničku, vytvořila Kelly. Panička svítí a utírá.
2. Opět mě oslintávající Kokynou, když si v nějakém krátkém procitnutí uvědomí, že panička je stále u ní. Následně je vyloučena ze společného kavalce a        zavřena  do  klece k nejhodnější obyvatelce chatky, Cherry.
3. Markétiným budíkem v nekřesťanskou hodinu 4:30, to když večer zapomněla, že zde takto brzy vstávat nemusíme (ale můžeme, že? :-D)
4. Mým budíkem ještě za šera, neboť jsem byla za své zásluhy odměněna zařazením do nejčasnější výcvikové skupiny. 

        Po takové noci by neběhali snad ani ti nejotrlejší jedinci. Nedá se ale nic dělat, musíme bojovat. Protáhnu tělo a mažu s Koky na plac. Ostrý ranní vzduch rodícího se podzimního dne mne probouzí do života a žene vpřed zapeklitým parkurem. Trénink se navzdory probdělé noci daří. Nohy jako by si vzpomněly, jak by měly fungovat a fungují. V euforii spěchám na snídani a šup na plac s Cherry. I ta vykazuje připravenost. Probíhá přes překážky svižně až si mé končetiny začínají vyžadovat pauzu. Měla bych se šetřit, ještě je třeba přežít dva odpolední tréninky. Jenže když si po obědě udělám pohodlíčko, jksem přesvědčena, že odpolední tříhodinové hopsání nemohu zvládnout. Avízuji to předem trenérce Elišce. Očekávám jednu - dvě sekvence a následný relax v poloze ležmo. Úmysl bere brzy za své.  Ze všech stran se na mne sesypou upřímná doporučení nejrůznějších podpůrných preparátů, rad na rozcvičení svalů a kloubů...Už jen pro ty upřímné kamarádské rady se rozhoduji intenzivní únavu (pokles formy) překonat.

   Markét přichází s nápadem. Odběhne a vzápětí se objeví s životabudivým elixírem jménem Jagermaister. 

      Do malých skleniček odměří dávku potřebnmou k překonání únavy a nabuzení organismu. V následující chvíli tato mizí v našich chřtánech. Medikament se dostává na své místo. Dolní končetiny ožívají přílivem energie a tak plna síly plynule navážu z jednoho tréninku na druhý a kupodivu nepadám únavou, nýbrž odhodlaně bojuji se záludným parkurem a Cherrdou po boku. Pravda, dávku elixíru bylo nutno v průběhu ještě několikrát doplnit. Trénink zdárně dokončuji a na večeři přicházím kupodivu po dvou. Fyzickým záhulům dává korunu příprava táboráku (vždyť - viděli jste kdy tábor bez něj?) Pozdní informace o nutnosti nasbírat na něj trochu toho hořlavého materiálu nás vyhání do lesa s čelovkami či alespoň mobily ve svítivém stavu. Šátráme kolem sebe a všechny klacíky odsuzujeme k zániku zhořením.
     Přes nepříznivé světelné podmínky vzplane vzápětí důstojný " fire" a my na něm připravíme tábornické barbecue.

   
Po hodině upřených pohledů do plamenů odcházíme na naše tvrdé kavalce a okamžitě usínáme. Noc si užívám alespoň já. Spolubydlící však tluče hlavou do dřevěných stěn, když z mého směru ozývá se spokojené chrápání. Zatímco vstávám ráno čile plna energie ( až na dotírající rýmu), spolubydlící Markéta na mě zírá unavenýma očřima, pod nimiž se rýsují tmavé kruhy spánkového deficitu. Ubytování na chatce s mou osobou hodlá reklamovat a žádat finanční odškodnění. Důkaz přináší ve formě zvukového záznamu, který prozřetelně v inkriminovanou dobu natočila u mé palice. 

     Neděle patří prohánění buzerplacem jen z poloviny. Po obědě se chystají táborové závody plné nápaditých disciplín. Na své si přicházejí nejen psiska, ale i jejich páníčci. Řádíme jako puberťáci a pro vítězství ( psí konzerva a vzorek granulí) jsme ochotni vypustit duši. Nasazení se vyplácí. Se spolubojovnicí Eliškou vystoupáme k metě nejvyšší - vítězíme. 

  Dobojováno, skončeno. Odjíždíme spokojeni a přesvědčeni o tom, že příští rok zas a znova. 

     Ještě že je "stařec" - léto natolik vitální, že i ve svém pokročilém věku dokáže nás ještě dostatečně zahřát a přinést  nám s prosluněnými dny i patřičně sluníčkovou náladu. Na svém sklonku nadělil nám konečně také trochu té potřebné vláhy a přinesl tak radost bandě natěšených houbařů, kteří už své  prázdnotou zející košíky "zazimovali" s nadějí, že příští léto  jim to příroda snad vynahradí. Také u mne došlo takřka k vymizení "houbového reflexu", kdy jsem od konce jara až k podzimu neodlepila své zraky od země hledajíc kloboučky voňavých krasavců. V srpnu, kdy jsme v lese nezakopli ani o prašivku, reflex oslabil natolik, že jsem konečně mohla obdivovat také vyšší lesní patra, prohlížet si okolí a objevovat stále nová zákoutí místního okolí. Sotva mě kalendář zahnal  po zasloužených prázdninách znovu do práce, přišly vydatné přeháňky. Zalitá příroda se odvděčila nádhernou hřibovou úrodou. 

     Začalo to náhle. Soused Karel - důchodce - navštívil jednoho dne v dopoledních hodinách les a následně hrdě vystavil své luxusní úlovky na zahradě všem na odiv. Do úhledných řad zde byly srovnány obrovské praváky s tmavohnědými klobouky, buclaté hříbečky s tlustými baňatými nožkami, oranžové křemenáče i kanárkově žluté klouzky. Prostor doplňovaly desítky babek, úrodu korunovalo několik famózních bedlích klobouků. Nemusím jistě popisovat, jak pohled na tuto nádheru zapůsobí na dlouhodobě abstinujícího houbaře. V očích mi zajiskřilo, polilo mě horko, podlomila se mi kolena, tepová frekvence vystoupala do nejvyšších hodnot. Pocítila jsem adrenalinový nával a okamžitě jednala. Annie a Koky, potěšeny mým spěchem na procházku, vesele tajtrlíkovaly okolo mne. Radost jsem jim poněkud pokazila připnutím na vodítko k pasu, ale musely pochopit, že má pozornost bude koncentrována výhradně na hledání hub a nemohu se tudíž rozptylovat jejich hlídáním. 

    Vyrážíme. Procházku začínám nenápadně po obvyklé lesní trase. Pátravě sleduji okolí  cesty a jakmile zahlédnu první babku, vydávám se za ni.  Sotva seberu první, objevuji tři další a tak pokračuji po celé trase. Taška je brzy do půli zaplněna. Rozhoduji se pro sondu do hloubi lesa. Jsem výrazně motivována nalezeným praváčkem roztomile koukajícím z mechu. Jako by se právě vyloupl ze země. Je zvěčněn fotoaparátem, který nosím do lesa za účelem "lovů beze zbraní", je políben na klobouček a opatrně uložen na "babkový" základ. 

     Psice jen zírají.  Místo, kam se vydáváme je v poněkud hustším lese. Je zrovna po dešti. Voda nepříjemně studí za krkem i na hlavě. prodírám se větvovím, holky vypadají tímto typem procházky notně otrávené. Stojí mě velké úsilí ukočírovat je tak, aby obě obcházely stromky jednou stranou. Často musí jedna z nich vycouvat a strom obejít. Řídím je vodítky předkloněna skoro do pravého úhlu, jak se prodírám houštím, a do toho tu a tam zahlédnu hříbek. Ani se nedivím, že je to celkem často - kdo by se také do těchto podmínek hrnul? Jsem mokrá, poškrábaná, bolí mě záda. Hříbky rostou často ve špatně dostupných místech. Annie s Koky po sobě znuděně koukají, kdyby to uměly, obrátily by oči v sloup. "To je tedy vycházka!" Každých 5 minut soukám z brašny foťák, pak zaujímám pozici v leže a mířím objektivem na obzvlášť esteticky lahodící exempláře. Annie oceňuje aspoň fakt, že výjimečně nemusí pózovat před objektivem ona. Procházku ukončujeme po dvou a půl hodinách s beznadějně plnou taškou. Houby, které do tašky nevejdou, nakládám do nevyužité kapuce, dva praváky musím držet v ruce. Nevejdou nikam a jako správný houbař - "hamťák" nemohu je přece v lese nechat konkurenci :-D. 

   A tak to jde den co den, když se houbám stále tak vede. Do lesa jdu hned po návratu z práce, v sobotu ráno i odpoledne, také v neděli... Zaujata sběrem se občas dostanu do neznámých míst, odkud vyplašeně telefonuji tátovi a dožaduji se pomoci. Ten však jen bezradně odkazuje mne na pozorné pátrání po známé cestě a já zatím vždy při nepřetržitém sbírání tuto cestu skutečně nacházím. 
Rodina chápavě přihlíží mému nekonečnému zpracovávání hub. Večer co večer usínáme za hukotu sušičky ve vzduchu provoněném houbovým odérem.  Obědy  a večeře mají stereotypně se opakující houbové menu.  Známí nepokrytě ruší smluvené schůzky, neboť mají jistotu, že s sebou přinesu i bedny lesní úrody a s nimi i následnou práci. 

    Nedávno mě kontaktovala kamarádka Kája. Starostlivě zjišťovala, jak se mám, jak se cítím, co a jak plánuji. Když jsem jí mezi řečí nabídla tašku hřibů, vyšla s pravdou ven. Když jsem několikrát za sebou zveřejnila na sociální síti své houbové úlovky, začala se o mě obávat .

To ale není třeba, věřte. Život mě hrozně baví!!!