Nesnáším, když na mě táta mluví z kuchyně a požaduje odpověď, zatímco se nacházím v odlehlé části baráku a místo srozumitelné otázky doléhá ke mně jen neartikulované huhlání. V takovém případě se musím přesunout z místa svého okamžitého pobytu do kuchyně a hlasitým dotazem, přehlušujícím rachot kuchyňských spotřebičů, případně tekoucí vody, požádat o laskavé zopakování dotazu. Formulace: "Můžeš mi, prosím LASKAVĚ zopakovat, co jsi mi chtěl?", pronesena s notnou dávkou ironie, bývá i správně (ironicky) pochopena a manželské přežírání může začít. 

  Nesnáším, když mám ruce ulepené od čehokoliv této vlastnosti a nemám kde si je kde umýt. 

   Nepříjemným je pro mne zjištění, že peřina, kterou se večer přikrývám, má směrem k mé hlavě zapínací část povlečení.

  Výchovně komentuji, když mi školní dítko bezelstně zaklepe na rameno a s andělským kukučem mi sdělí, že odpoledne půjde s babičkou nakupovat.

     Každý máme věci a situace, které nemusíme, které nás zlobí až vytáčí. Naštěstí  má většina z nás ty příjemné a oblíbené v absolutní převaze.

 Přesto bych se u jedné z těch mých neoblíbených ráda zastavila. 

     Jakožto zarytý introvert nemiluji situace, kdy do naší domácnosti za účelem nějaké opravy či zadání nebo provedení zakázky vstoupí cizí řemeslníci (poradci, prodejci čehokoliv, ladiči pián...). Vědoma si netradiční domácnosti se spoustou chlupatých nájemníků pociťuji již předem zvláštní rozpaky spojené s úvahou, jak bude daný jedinec reagovat. 

    Řemeslničtí fachmani, finanční poradci, ladiči pián a případní další hosté čelí zpravidla velkému překvapení, nechci-li užít expresivnějšího výrazu "šoku" z toho, jak se postupně z různých koutů domu vynořují jeho chlupatí obyvatelé, či se alespoň z pokojů ozývá nespokojené raftání. Slabší povahy se snaží stůj co stůj vyřídit předmět své návštěvy a urychleně opustit náš dům, "neutrálové" zachovat dekórum, vše v klidu dojednat a jít, nadšenci pak se zájmem zjišťují jména hafanů, vyptávají se na věk, chování a nepokrytě projevují sympatie i samotným psiskům. Jelikož nikdy předem nevím, do které skupiny návštěvníka zařadit, snažíme se vždy, aby nedošlo k vystrašení hned v úvodu. 

    Minulý týden k nám přišli přijmout zakázku "žaluzáři". Dva mladí muži vybaveni svinovacím metrem a sešitem pro záznam naměřených údajů zpozorní jen co vstoupí. Michal, náš největší psí exemplář, pasoval se sám do funkce vedoucího uvítacího výboru. Předvádí uvítací ceremoniál, jenž obnáší vysoké výskoky na zadních bězích, rozšklebenou mordu a výštěky vysokým psím hlasem. Někteří by si možná cvrnkli do gatí už v tento moment, žaluzáři však důvěřují našemu ubezpečování, že jde o akt sympatií a vítače popleskají po mohutném těle. Po vstupu do domu jsou lustrováni upřeným pohledem cikánské baronky Cherry, jež se vyvaluje u krbu. Tam také jednáme o prvním oknu. 

   Vystupujeme do patra. Annie a Koky jsou raději uzavřeny dočasně do klecí. To aby toho uvítání nebylo na chlopky až moc a oni se k nám se zhotovenou zásilkou vůbec vrátili...! " A jéje, tady jsou další pejsci," komentuje větší z nich. Statečně snesou psí asistenci u měření na balkóně a neutečou ani, když je v dolním bytě vítá rozložitá morda zástupce bojového plemene. Neroš. Zdá se, že za pár týdnů by mohla zakázka být hotova. 

       V souvislosti s řemeslníky a podobnými návštěvami si vzpomínám na dvě úsměvné situace. V první šlo o ztracené internetové spojení. Ve Vřesině jsme bydleli sotva rok. Využívali jsme služeb místního poskytovatele a cítili se rozhořčeně, když se nám dva dny nedařilo se připojit k síti. Odborný technik tehdy za uvítacího sborového štěkotu prokličkoval mezi psími těly (smečka tehdy čítala pět členů, ovšem jiného složení než dnes). Chvíli cosi cvakal na klávesnici, pak se vydal "po stopě" a brzy nám vítězoslavně ukazoval vypátranou příčinu. Pocházela z naší domácí dílny. Překousnutý kabel. 

  Druhá příhoda je staršího data. Bydleli jsme ještě na sídlišti, v paneláku. Volné dny jsme brali jako úžasnou příležitost vypadnout na chatu v Rožnově, kde jsme mohli, obklopeni lesy, strávit příjemné chvíle. Tehdy jsme měli před sebou několik volných dní, v nichž jsme se rozhodli udělat radost i jedné z neteří  a vzít ji také. Tou dobou byla naše psí smečka čtyřčlenná (knírači - Tina a Bertík, vořešky Bobina a Barunka), avšak psi nebyli jedinými zvířecími obyvateli našeho domova. Morče Matylda a korela Bohoušek nemohli zůstat přece  doma sami... ?

    Tehdy u nás v domě probíhala výměna oken na chodbě domu  a jako naschvál řemeslníci pracovali právě v mezipatře, kudy jsme museli projít při nošení zavazadel do auta. Nabaleno jsme měli "mohutně" už od předchozího dne, takže úderem osmé ranní jsme s nošením mohli  začít.  Dva dospělí a tři děti jsme postupně zastavovali řemeslníkům práci. Procházeli...táta s kufrem, máma s kufrem, Eli s taškou, Evka s taškou, Verča s taškou, táta s taškou, máma s batohem, Eli s batohem s  dvěma psy, Evka s batohem a se psem, Verča se psem. Táta zůstal v roli ukladače v autě, my jsme pokračovaly...chlapi naopak u oken s prací stáli a němě civěli.  Já s poslední taškou, Eliška s bedýnkou a morčetem, Evka a Verča s klecí a Bohouškem. Chlapi na sebe nevěřícně zírali. Když je však míjely holky s klecí a cvrlikající korelou, jeden z nich ledabyle prohodil k druhému: " Ty vole, to bych chtěl mít doma!" 

TAK TROCHU JINAK

ROK S LYCHEE

           Až příjde jejich čas a holky se zapojí do soutěžení všech možných směrů, budu stát v první řadě fanoušků a hlasitě křičet: „ Holky moje, DO TOHO!!!!!!!“  

PROPOJENÍ

TANEČNÍ MARATON

 Akce tohoto typu jsem se zúčastnila dvakrát v životě a to v době mých vysokoškolských studií. Naše studijní skupina byla velmi podnikavá a tak o podobné akce nebyla nouze. Sestavili jsme tři taneční páry a hurá na parket. 12 hodin jsme rytmicky zmítali tělem v různě se obměňujících rytmech a po každé takto protrdlované hodině jsme 5 minut odpočívali, abychom nabrali aspoň nějakou energii. Vydrželi jsme. Že šlo o řádné prověření fyzické kondice, to jistě nemusím dodávat. Proč tady motám nějaký maraton, ptáte se?  Před Vánoci totiž jeden takový zažili tři z mých psů.

       Konec roku je v naší škole už léta spojen s tradiční předvánoční sbírkou pro opuštěné pejsky v útulcích. Máme štědré dárce. Snad bych i použila smělý titul „frajery“. Množství granulí, dek, piškotů.., které rok co rok odvážím, si činí čím dál větší nárok na prostor auta. Letos jsem musela vysadit zadní sedačky a vzniklý prostor byl stejně natřískaný až po strop.

    Abych dětem poděkovala, že na pejsky myslí, pořádám v posledních školních dnech roku vystoupení mé smečky v tělocvičně. Pejsci předvedou nějaké ty veselé kousky, potěší dětská srdíčka a vykouzlí žáčkům úsměv na tváři. Na akci se děti těší a na jejím konci jsme spokojeni vlastně úplně všichni.

     Letos došlo ke změně scénáře. Zákaz sdružování tříd nás pasoval do role kočovných kejklířů, jenž předvádí své umění putujíc od třídy ke třídě. Sbalila jsem několik rekvizit, Michala, Cherry a Koky a vyrazila vstříc školnímu dobrodružství. Annie jsem dopřála zasloužený klid doma na lůžku. Jen několik zaslaných videí, na nichž s Annie vystupujeme na společenských akcích, následně  promítnutých ve třídách, bylo náplastí za její absenci. Vždyť ta už těch vystoupení absolvovala nepočítaně. Maraton však už není nic pro ni.

  Do školy přijíždíme dlouho před příchodem dětí, aby se mohli psi ve škole hezky v klidu porozhlédnout. Michal je velice rozrušen. Napůl radostně, napůl se známkami nejistoty jemně poštěkává. Koky využívá dlouhé chodby k zběsilému pobíhání a Cherry zkoumá všechna zákoutí od schodiště, přes vrátnici až k WC. Místnost třídy je uvede do relativního klidu. Cherry s Michalem uléhají před tabuli, Koky tajtrlíkuje kolem mě a žadoní o piškot. Kdyby tak věděla, co ji teprve ještě čeká....! Piškoty a jiné dobrotky jí na konci vyučování polezou i ušima.

      Před příchodem dětské smečky si beru na pomoc čtyři své bývalé žáčky a spolu s pejsky je uzavírám dočasně do kabinetu. Než opadne ranní blázinec a děti se uklidí do tříd. Pak se vydáváme na první taneční parket. Začínáme u těch nejmenších. Krátce představuji Michala - jako bývalého chovance útulku, do kterého poputuje materiální sbírka, Cherry - jako cikánskou baronku z neutěšených poměrů ve slovenské Žilině a Koky, malou hbitou tanečnici, také tajtrlíka ne zrovna příznivého životního začátku. Poté začíná vlastní několikaminutové představení. Michal a Cherry jsou neklidní, když Koky předvádí své psí kusy. Nervózně poposedají, pokňukávají a bez skrupulí dávají najevo, jak by byli nejraději někde jinde. Děti, které mají ty dva psí halamy na starost se brzy naučí odhadovat, kdy neposedníky přemlouvat, chlácholit nebo je raději odvést za dveře a dopřát jim alespoň několik minut klidu. Tuto vymoženost mají však jen ti dva. Koky musí cvičit chtě nechtě. Naštěstí tak činí ráda a s patřičným nadšením. Po dvou hodinách sice nadšení maličko polevuje, ale na druhou stranu se dva velcí halamové  smiřují se svým dnešním putováním a odevzdaně v každé třídě leží a jen zírají. V posledních třídách dokonce hodlají zůstat. Neustálé vstávání a zase uléhání je evidentně otravuje.

   Ještěže velká přestávka znamená krátké proskočení před školou. Máme za sebou sotva třetinu pouti. Následující hodina je trochu krizová. Koky sice cvičí, ale jiskra v oku maličko pohasla. Na takové ptáčky máme háčky. Zvyšuji level pamlsků. Co bylo pro piškot vykonáno jako "no tak když musím....:-(" je za kus masa předvedeno stylem " júúúú, to je tak úžasné cvičit...!" 

   Maraton zažívá i moje hlava rostoucí do rozměru melounu. Děti, pomáhající mi s pejsky, švitoří a švitoří, nadšeně mi sdělují své zážitky, názory...rozhořčeně si stěžují na některé vztahy mezi  spolužáky a to takřka nepřetržitě. Snažím se je opravdu vyslechnout, ale když vše slyším tak podesáté, hlava bezděky vypíná. Bez nich bych to ale sama nedala, takže se snažím vydržet. 

  Do konce vyučování zbývá tak 15 minut. Trmácíme se na vedlejší školu, s níž jsme od letoška spojeni. Chybí ještě asi 6 tříd, což není možné stihnout. Koky má už plné břicho a my všeho plné zuby. Několikrát někde zapomínáme rekvizity, pro něž se musí mí pomocníci vracet. Odmítám už další zrychlení. Akci ukončuji. Psiska ještě fotím před sbírkou a pak už  rychle, než se vyhrne dětská tlupa, láduji hafany do auta. Posléze doma odpovídám na vyčítavé maily (proč že jsme necirkusovali v některých třídách), že docirkusování proběhne poslední letošní den školy. To už ale beru na vystoupení pouze nejotrlejší členku souboru - Koky. Odcvičí si své v posledních pěti třídách a pak už můžeme mít klidné svědomí, že jsme za sbírku tanečním maratonem důstojně poděkovali. 

  Jak už jsem dříve psala: "Kdo hoří, zapaluje a tak jsem moc ráda, že mám kolem sebe tak úžasně hořlavý "materiál", kterémuž za dobrá srdce moc děkuji." A nejen já, ale především pejsci v útulku. 

Třeba právě tito.