Leden - březen 2011

" DIAGNÓZA "

      Každý den, když jdu do šatny vybrat si svou denní garderóbu, míjím koš, kde odkládám vyprané prádlo určené k žehlení. Z kynologického hlediska má moje prádlo to nejlepší odložení na světě, neboť vydrží odloženo někdy i pár týdnů a vůbec na sebe neupozorňuje, jen tam leží, přibývá a je mou němou výčitkou.....Jak jdou dny a hromada prádla v koši roste, přímo úměrně s ní roste i moje deprese, že budu muset vyzbrojena žehličkou tu nevzhlednou hromadu zlikvidovat (rozumějte přeměnit ten zmuchlaný chuchvalec prádla na zařezávající komínky triček, mikin a ložního prádla). Pak to probíhá asi takto. Začíná to vždy mým úsudkem, že " dnes by to šlo". Pak následuje ale nekonečná řada bezpodmíněně nutných činností, jež musí být vykonány okamžitě jako například utření pracovního stolu od prachu, vyleštění zrcadla v koupelně, vyčištění uší, nakrmení psů, hledání klikru, přečtení novin, uvaření kafe, pobrouzdání po internetu mapující všechny kelpiaře, krátký rozhovor s rodinnými příslušníky, sepsání seznamu věcí k nákupu, masáž krční páteře....až je zase večer a já zhodnotím situaci, že zítra je přece taky den. Není to ale jen žehlení, co neustále odsouvám. Přistihla jsem se, že to dělám prakticky u všeho, vyjma činností prováděných se psy. Pracovní povinnosti, na které mám třeba dva týdny, začínám dělat den před jejich "dobou splatnosti ", složenky platím doslova za minutu dvanáct, práci na zahrádce neudělám třeba vůbec nikdy (ač bych skutečně chtěla a měla...) Své úkoly před sebou hrnu jako sněžná radlice stále se zvětšující  závěje. Donedávna jsem z této své neřesti byla  nešťastná. Pak ale přišla dcera Eliška. Tu jsem v době jejího středoškolského studia denně vybízela k učení, k úklidu, k vyřízení čehokoliv a ona mě dokázala vytočit k nepříčetnosti tím, že to udělala (pokud vůbec) až po několika dnech...týdnech...měsících. Jednoho dne přišla s tím, že nejde o nějaký zlozvyk. Tato neřest, mami, má  svou diagnózu.  Seznámila mě s tím, že trpí tzv. PROKRASTINACÍ (pro Krista...prací????). Pustila mi na internetu dlouhý dokumentární film v anglickém jazyce, asi abych nemohla rozlišovat detaily a ona mi mohla problematiku vyložit svými slovy. Zda tím naznačovala prvky dědičnosti, netuším, i když dnes už věřím, že možná nějaký genový základ k tomuto podědit mohla. Je to totiž přesně ono odsouvání nepříjemných povinností na co nejzazší termín, vyhledávání všech  možných záminek, proč to či ono nemůžu udělat okamžitě. Jsem "prokrastinatik", jak vyšitý !!! Žiju s tou diagnózou už 45 let a teprve teď to vím...díky internetu a díky své dceři, která než by svou povinnost vykonala okamžitě, věnuje drahocenný čas vyhedání  příslušné  pasující diagnózy, aby mi dokázala, že jsem tím vinna já. Takto jsem ji přece zplodila....se stejnými symptomy....s prokrastinací :-(. Přijít s něčím takovým v době svého dospívání já, dostala bych prokrastinaci zleva- zprava a bylo by po diagnóze. Jenže...je jiná doba......."dcera poučuje matku". Tak kdybych náhodou dlouho neaktualizovala...víte už proč :-D.  Mám na to diagnózu. Na psích stránkách se to ale s největší pravděpodobností neprojeví.,..

Proskrastinace

Chápete ?

TO BYLA NOC...

Pokud jste při nadpisu zbystřili a s očekáváním něčeho pikantního se ke čtení pohodlně usazujete, musím Vás zklamat. Nejpikantnější na celé noci je jen má pyžamová produkce po zahradě...jinak zhola nic. Ale začnu  postupně. Úterý znamená vždy pro Andulu a zbytek smečky nejméně oblíbený den. Mám totiž práci až do půl čtvrté a než se dostanu domů, je skoro pět. V zimním odobí je tedy venku už tma a o šmatlání po osvětlených vřesinských uličkách se psem na vodítku nemám zájem ani já ani Andula. Myslím, že jen Bertík by to kvitovat s povděkem, neboť by si aspoň přečetl nejnovější psí zprávy psané na všech rožcích. Naše škola chce mít své pedagogy vzdělané a tak nás vysílá zejména letos, na školení nejrůznějšího druhu. Jsme vzděláni, co se kritického myšlení týče, umíme se vypořádat s patologickými jevy ve škole, mrskáme požární předpisy a zdravovědu jako rození hasiči či zdravotníci a nyní umíme pracovat ( tedy získali jsme jakýsi základní pohled na problematiku ) s vymožeností doby- interaktivní tabulí. Všechna školení proíhají samozřejmě  v odpoledních hodinách a to někdy docela pozdních. A zrovna tento týden se sešlo dlouhé úterý s předlouhou středou. Zatímco v úterý mě Annie vítala neobvykle radostně...vyváděla, jako bych snad vstala z mrtvých....středeční flákání až do večera mi tedy už nehodlala odpustit. Když jsem okolo půl osmé zahlaholila u dveří...ahoj!, vrhla se na mě hlasitě vítající smečka, jen Andula prošla v dálce pokojem s čímsi v hubě. Na zavolání povinně přikvačila, dvakrát jako z donucení máchla ocasem a pokračovala v kuchání dalšího plyšáka. Jeho vnitřnosti byly evidentně zajímavější než panička, která stejně již neposkytne žádnou zajímavou činnost. Je utahaná, zdrblá, hladová....co s takovou paničkou, že? Pak si to ale rozmyslela a rozhodla se, že když ne procházka, aspoň intenzívní hraní. Pořídila sis, paničko, kelpii, tak nemůžeš být lenoch ! Na úvod hry mě štípla do zadku a když jsem se otočila, že ji něčím majznu, přikrčila se do takové té číhací pozice a vzápětí se jí v držce objevil přetahovací cop. Naštěstí byla poblíž Nyx a ta mě ve hře zastoupila. Trochu se , holky, popřetahovaly...."tankovitá" Annie už Nyxe zdatně silácky konkuruje. Pak se Ann pustila do další oblíbené hry. Vydrží ji hrát i celé hodiny. Když svítí slunce, hraje v obýváku u okna, když svítí lampička, tak u mě v pokoji. Princip je jednoduchý. Skočí na pohovku a rozvíří sotva viditelná zrníčka prachu ( nemyslete si, že jsme nějaká čuňata se zaprášenou sedačkou....to půjde jistě u každé sedačky, ať už uklízí kdokoliv sebevíc....) no a pak na ten usedající prach tak přiblble kouká ze všech úhlů, ze všech pozic, uši nastražené, hlava mírně nakloněná, výraz jak jeliman....Když se prach usadí, začne znovu. Včera si hru zpestřila. Snažila se rozviřovat prach na mé točité pojízdné židli a moc se jí zalíbilo "ježdění" po pokoji. Příště jí musím židli dát do většího prostoru a celou scénu natočit- stojí za to. Jen nesmí být doma táta, jelikož se vyjádřil, že fakt nejsem normální. Ale s tím si mě už bral, že jo?

    Ale abych konečně došla k té noci. Večer jsem to zalomila nebývale brzy. Okolo deváté. První vzbuzení přišlo záhy. Po 22 hod. se vrátila Eliška z práce a psi to samozřejmě zbytku rodiny vzorně ohlásili. Naštěstí jsem usnula opět okamžitě. Po dvou hodinách jsem vstávala znovu. Andula škrábala na dveře pokoje, kde spí. Pustila jsem ji tedy ven a snažila jsem se moc nerozlepovat oči, někdy se mi totiž nedaří navázat okamžitě na přerušený spánek a já pak brejlím do tmy třeba i hodinu s hlavou přemílající všechny své zážitky, dojmy, pocity, plány...Když se Ann vrátila, odporoučela se do svého pokoje a já šla navazovat na přetržený spánek. Podařilo se to asi za 20 minut, abych za další hodinu musela vstát znovu. Ann opět škrábala na dveře pokoje a tentokrát to byl táta, kdo mě docela nevlídně probudil  strohým : " Zase tam škrábe ten tvůj čokl " A to je prý pes nejlepší přítel člověka... Nikdy bych svého nejlepšího přítele takto drasticky několikrát za noc nebudila....Annie se prostě nechtělo spát. Možná mi chtěla vynahradit to odbyté večerní vítání, protože radostně vyskočila na postel a těšila se na fyzický kontakt. Ten skutečně přišel v podobě uchopení za srst na krku ( ochránci zvířat toto nevlídné , ale stále srdcem něžné gesto v tomto případě jistě pochopí ) a odvedením Annie do její " cely" ( rozuměj klece). S přáním příjemného zbytku noci jsem za ní zaklapla dveře. Tím jsem měla Andulu vyřešenu. Nyní ovšem nastala patálie s Bertíkem. Ten se totiž rozhodl, že by si rád srovnal záda na mém ortopedickém polštáři. (Bert spí s námi) Nenápadně se začal posunovat za svým cílem a vůbec mu nevadilo, že si lehl i na mou hlavu. Po odsunutí na jeho místo se pomstil hlasitým chrápáním a nad ránem - v 4:25 i požadavkem venčení. To už se ale vyvalila z šatny i Bobina a Barunka se začala otřepávat svým typickým způsobem, kdy její uši o sebe více než hlasitě pleskají. Vypustila jsem je na zahradu a stála jsem ve ztemnělém pokoji za oknem, abych je po bleskovém vykonání potřeby vpustila domů a já rychle ještě na chviličku šupla do pelíšku. Holky se vrátily celkem rychle, jen Bert nikde. Zavolala jsem. U sousedů se už svítilo, Bert jistě somroval u hodných sousedů piškoty. Snažila jsem se jeho touhu po piškotech trumfnout zavoláním "piškotééééék", ale nic se nedělo. Čekala jsem ještě tak 3 minuty a zkusila to znovu. Zase nic. Náš Bert se rozhodl, že už má věk na to, aby se začal projevovat jako hluchý pes. O to by nic, věkově na to snad  i nárok má, nebýt jeho hluchota výběrová. Přiběhne jen na povel, který mu přináší nějaký užitek ( pamlsek, aportek, procházku ). Nyní věděl, že piškot v daleko vyšším počtu může získat přes plot. Já, jakožto skrblivá panička, totiž piškoty pro pejsky půlím, zatímco soused Karel mu je strká i po dvou. A tak jsem vyrazila ve svém nóbl bleděmodrém pyžamu s králíčkama na zahradu. Nebyla už tak úplně tma a já na sebe navíc upozorňovala tím svým: " Bertííííííí....piškotééééék " ( nááááá puťa puťa...). Časně vstávajícím sousedům aspoň nemuselo být líto, že si přivstali, neboť pohled na v pyžamu producírující se Panajzňu byl jak pro bohy....Jistě jsem se aspoň několika lidem postarala o denní dávku humoru. Když jsem uviděla Berta....v klídku si očuchával jakýsi psí vzkaz u plotu, zamířila jsem k němu docela rozezlena. Prevít to vycítil a šupajdil domů. Samozřejmě se u balkónových dveří nezastavil a nepočkal až mu utřu packy. Narazítkoval je přímo na včera čerstvě setřenou podlahu. No a to už je skoro všechno, protože když jsem si lehla, začaly mi naskakovat právě tyhle věty k sepsání  dnešního nočního psího teroru!!!! Takže jsem vstala a psala. Příjemné počteníčko a pěkný den všem :-D

FEŠÁK BERT

Na jaro se těšíme tak mocně, až jsme z té touhy ofidlali Bertíka. Jako výraz toho, že jsme se zimou skončili...tak snad nám už nezmrzne, kluk jeden fousatá... Zásadní část střihu provedl táta, jelikož Bert v něj má největší důvěru a snese od něj zásah strojkem do frizúry. Hlavu, uši a partie na krku a nohách jsem si vzala do parády já. Po hodině a půl vyšel z koupelny "nový pes"...fešák Bert. :-)

                       Bertík ukazuje všem, jaký je fešák...

Mučící nástroje. Zejména nůžky z doby Marie Terezie stojí za povšimnutí

JAK SE HOJÍ...

Dobře. Pohleďte.

Když jsem tak Andule fotila tu její tlapajznu a ona mě viděla s Frajerem, okamžitě zapózovala, takže jsem ji vyblejskla....no...nedala jinak !!!!!

VÝVOJ ZRANĚNÉ HAKSNY

        Podle předpokladů se ranka na Anninčině pacině hojí jen velmi zvolna...nepřímo úměrně rychlosti pohybu Annie po bytě a zahradě. Dnes jsem ale usoudila, že takto to dál nejde a už nejsem ochotna nechat si od psí tyranky devastovat nudou kvartýr. Zakoupila jsem jí nóbl obuv neboli "křápu na hnátu" a zítra vyrazíme na delší vycházku. Je mi víc než jasné, že se Ann bude snažit, seč jí síly budou stačit, botku někde nenápadně ztratit. Bude to tedy náročná vycházka s nutností neustále ji hlídat a sledovat. Ale snad splní účel unavit neunavitelnou kelpii aspoň do míry, kdy bude ráda, že se nažere a pak chvíli zrelaxuje.

        Pokud se " plivance od chrousta " týká, zdá se mi, že se ranka zatahuje a proces hojení je na dobré cestě. Posuďte sami.

 Anninčina fungl nová pohorka a jak jí sluší......

VYCHÁZKA S PSÍMI DŮCHODCI

  Zima se drží " zuby - drápy " a nemíní se nechat jarem položit na lopatky. Chtít vidět vítězství jara nad zimou uprostřed února je pravda sice trochu bláhové, ale představa, jak všude pučí stromy, tráva se zelená a vítr se z mrazivého severáku mění na příjemný jižan, je tak lákavá..

 Annie přišla opět s něčím extra. Při jednom ze svých zběsilých pobíhání, hrabání, skákání a divočení vůbec si poranila levou zadní tlapku. Ranka je sice typu " naplivané od chrousta"- jak o  drobných poraněních v dětství pronášeli mí rodiče, ale umístění uprostřed polštářku znamená, že proces hojení u kelpie Anninčina ražení je téměř nemožný. Když přijde Ann z venčení po zahradě, zanechává po sobě drobné krvavé značky na dlaždicích. Trvá to asi 2 min. a pak zase nic. Nekulhá, vlastně ani nevypadá, že by si "plivance od chrousta" vůbec všimla, ale já začínám zvažovat návštěvu veteriny. Ranka se po dvou dnech trochu rozšklebila a s Anninčinou kázní v léčbě nemá šanci se zatáhnout. Jakékoliv ovazy tlapky Ann s díky svými zuby odmítá, takže zbývá jen klid doma a venčení po zahradě a to ještě ve velmi omezené míře. Dám tlapce ještě několik dní za těchto podmínek a uvidíme. Jen ty Andulčiny prosebné oči pokaždé, když procházím kolem vodítka....ty budu stravovat  těžce.

   Když je u nás ve zdravotní neschopnosti jeden pes, vůbec to neznamená, že máte padla od procházek- tedy za předpokladu, že vy sami chcete o víkendu pejskům dopřát to nejlepší. Z Anninčina zranění tedy profitovali naši senioři - Bertík a Bobina. Svéhlavý, nahluchlý Bert se svými stařeckými vrtochy rázem ztrácí projevy seniora jen co zahlédne v mých rukách modré gumové ( stoleté, ožužlané, zubem času pořádně hryznuté ) kolečko.

Je to jeho vášeň. Modré kolečko provází naše psy vlastně odedávna. Ještě na starém bytě, kde byla k venčení uprostřed panelového sídliště jen nevelká zelená plocha, jsme vyráželi na kolečkovou vycházku denně. Bertíkova matka Tina, Bert a Bobina. Třeba celou hodinu dokázali ti malí pišišvoři sprintovat za modrou hračkou a bez známek zchvácení ji neúnavně nosili k dalšímu odhodu. Po přestěhování do domku a rozšířením možností venčení o procházky po lesích a loukách se dostalo kolečko maličko do pozadí. Jen Bertíkovi vášeň zůstala. Běhání za tím modrým nesmyslem je pro něj tou největší odměnou, kterou mu můžete dát. A tak jsem včera stála přes půl hodiny na ostrém ledovém větru a házela Bertíkovi. Bobinka se mezitím věnovala zase své vášni -myšilovectví. Ještě sice nikdy žádnou myšku nechytila, ale půlmetrové ďoury", které dokáže za krátkou dobu vyhrabat, dávají tušit, že věří v brzký lovecký úspěch. Je schopná si hodinu rejdit po louce a poli a s vrtícím chvostem, plna radosti ze života, pronásledovat drobné živočichy v zemi. Tak tom bylo i včera. Dědek nosil kolečko a babka hrabala. Z vycházky  se vraceli nad míru spokojení. Radost jim nezkazila ani nutná sprchovací procedúra, jíž museli projít. Bobinka totiž vypadala, jak zabahněná koule a takto by jistě dostala ve své šatnářské profesi padáka :-)

ANNIE- ŠELMA

Zde

VOSA CUP II.

Než se dostanu k samotnému našemu závodnímu působení, zmíním okolnosti, které závodům předcházely. Eliška mě v průběhu minulého týdne požádala, zda bych nebyla tak hodná maminka a v sobotu cestou do Sviadnova nezasedla za volant. Zimní období pro mé řidičské umění znamenalo pauzu, ale je na čase obout se znovu a naplno do tréninku. Slíbila jsem, že tedy řídit budu. Důvodem k nabídce místa řidiče však nebyly stísněné prostory v autíčku a galantnost dcery, aby se maminka nemusela mačkat opět na milimetrovém prostoru, nýbrž ryze zjištné důvody. V minulém týdnu se totiž Elišce podařilo konečně dát poslední zkoušku zimního semestru a postoupit tak tedy do semestru letního. Jak jistě všichni, co jsme podobnými studiemi prošli, pamatujeme, tuto radostnou chvíli je bezpodmínečně nutno oslavit nejlépe s hromadou přátel, litry alkoholu a kvalitní zábavou. Ano, ano, to vše znám a souhlasím, jen maličkost mi přidávala starost. Večírek se měl odehrát u nás doma a to večer před závody. Už odpoledne začaly holky provádět velice nebvyklé činnosti. Například uklízely, což zejména u Elis je přímo přírodní úkaz. Aby pozvaná společnost netrpěla hlady, vyráběly se v naší kuchyni pomazánky, chystaly se chlebíčky, ingredience na alkoholové koktejly a taky se glancovaly ksichtíky. S tátou jsme vzali pod svá ochranná křídla Nyx i Kess, aby se mládež mohla dosytosti pobavit a psi netrpěli ve stísněném Eliščině bytě nějakou frustrací.Jelikož účastníků večírku bylo docela dost, holky pilně připravovaly i postele k přespání a to doslova všude...i ve všech pokojích našeho horního bytu.  Byl zabrán i Anninčin pokoj a ona se stala " bezdomovcem". Musela v kleci k nám do ložnice. Takže už jsme tam měli Bertíka, Bobinku, Barunku, Annie a Kessie. Pohled pro bohy...:-D. Nyx byla v opilecké společnosti dole. Všechno probíhalo v normě. Dokonce jsem se kolem desáté vrtla do postele a usnula. Bohužel ne na dlouho. Vzbudilo mě Nyxinčino raftání. Nyx byla Eliškou přemístěna do horního pokoje. Jak mi ráno vysvětovala, bylo to proto, aby se , holka, před závody dobře vyspala. Já však evidentně vyspaná být nemusela. Nyx proti svému vyhoštění totiž hlasitě protestovala. To ale nebylo vše. Hned po Nyxině žalostném štěkání se ozval hlasitý zpěv zdola. Mládež se dobře bavila a já si cpala na uši polštář vidouc zítřejší cestu ve zodpovědné pozici za volantem. Už ani nevím jak jsem usnula. Ráno jsem relativně vpohodě odřídila, ale pak už méně pohodově odběhala.

   Několik halových intenzívek mě utvrdilo v tom, že Barunka závody, které se konají tamtéž, lehce zvládne. Na tréninku běhala , jak ďas. Energie měla na rozdávání, poskakovala jak na pružinkách a plně se soustředila na moje vedení. Co více lze ještě pro psa udělat než trénovat v místě závodů, pořádně motivovat salámkem a povzbuzovat vlídným jednáním....?

 Přišly závody a s nimi nová Barča. Čertice se proměnila v klidné a nejisté zvířátko. Soustředění šlo do háje zcela. Místo abychom vytřely soupeřům zrak, nestačila jsem se divit já, když jsem marně máchala rukou mezi první dvě tyčky slalomu, zatímco Barunka o kus dále se zájmem očichávala kopeček písku. Ze tří běhů jsem mohla být spokojená jakš takš pouze s tím zkouškovým a to ještě ne úplně bez výhrad. Závěrečné agility bylo už docela ve znamení mé bezmoci. Barunka si vesele pobíhala po parkuru všemi směry, překážky překonávala napodruhé nebo napotřetí, zkrátka naprosté fiasko.

  Do březnových závodů zbývá několik týdnů. Zkusím taktiku tréninkové pauzy a naskočení pak rovnou na závody. Tak uvidíme. Nemám to s těmi holkami prostě jednoduché :-(....

 S Annie jsme si tak trochu " ohmataly " ten nejvyšší stupínek...:-D

 Na závodech byla i paní kolegyně, takže jsme se i dobře bavily :-)

 ( byla jsem ale neustále pod přísným dohledem Annie )

 Fotka z Barunkou je z minulého Vosa cupu.

Za všechny snímečky moc děkuji Káji :-).

INTENZÍVNĚ SI ZATRÉNOVAT.....

 Psí holky před tréninkem....

  V sobotu jsme vyrazily po dvou týdnech opět potrénovat do Sviadnova. Jely jsme v autě jako obvykle stylem " sardinky" a nestačím se divit, jaké kapacitní možnosti to naše autíčko má.  Když se na místě dojetí začneme ládovat z auta, okolí nevěří. Naučila jsem se spokojit se cestou s několika málo čtverečními ( nebo vlastně krychlovými ) centimetry, se znemožněným výhledem ven a o ušpiněných svršcích nemluvě. Podobně jsou na tom vždycky i ostatní spolucestující. Už se nedivím Elišce, že mě nerada pouští za volant. Místo řidiče je totiž v těchto případech daleko nejpohodlnější. Umožňuje pravidelné nádechy a výdechy, nikde žádné tlaky na žaludek, žebra nebo krk, proto mě od sezení za volantem odrazuje jen tíživý pocit zodpovědnosti za to množství všeho živého uvnitř, takže  na sebe  status " sardinky" beru dobrovolně.

   Včera jsem odmítala mrznout jako minule, když nás bylo strašlivě moc a já se dostala na řadu jednou za hodinu a to na 5 min. Chtěla jsem trénovat opravdu intenzívně a to se mi také povedlo. Dokonce tak, že v odpolední části jsem musela svým nohám domlouvat neb se pode mnou samovolně podlomovaly. Frajerka jsem běhala s Annie, Bárou a odpoledne i s Kessy. Situace, kdy jsem hodinu stála a 5 min. běhala se zdánlivě otočila a já měla pocit, že je tomu právě naopak. Než jsem stačila zpacifikovat svůj zmožený pajšl, už jsem pádila na parkur. Odpoledne bylo krušné. Málokdy v životě jsem cítila takovou únavu jako právě včera. Myslím, že podobně na tom byly i Eliška a psice Annie, Bára, Kessy a Nyx. Cesta zpět byla ještě zajímavější než všechny předchozí. Vezli jsme totiž jistou zásilku obrovských rozměrů. Ta zabírala celý kufr, takže jestliže cestou tam jsem zmínila krychlové centimetry, do Ostravy jsme přijížděli už jen na milimetrech prostoru.

   Doma nás čekala vůně něčeho smaženého....zlatý táta nám připravil večeři. Místo abych to po koupeli a papání zalomila, nedalo mi to a zpracovala jsem videa...zatím aspoň část s Annie. Na Barunce popracuji v nejbližší době.

    5. únor byl pro mě dnem intenzívních zážitků....intenzívní trénink, intenzívní únava, intenzívní mačkání se v autě, intenzívní vůně večeře, intenzívní práce na videu a nejintenzívnější spánek.

       Video tentokrát zde ( Annie ) a zde ( Barunka )

INTERMEZZO - Z MÉHO PRACOVNÍHO PROSTŘEDÍ

 Dnes jsem se rozhodla popsat na těchto místech zážitek ze svého pracoviště. Zdánlivě tady možná nepatří, ale jednak je celkem zábavný a drobná souvislost s psími stránkami tu přece jen je. Jde totiž o jistou hru jménem " OCÁSKY".

  Mým pracovištěm je škola a pracovní náplní dělat z nevycválaných mrňat gramotné, vycválané a samostatné jedince. Učím věrna citátu, který jsem si kdysi kdesi přečetla a ztotožňuji se s ním. Je něco ve smyslu..." Děti zapomenou, co jste je učili, ale nikdy nezapomenou, jak se s vámi cítily ". Proto dětem i sobě nabízím krom suchopárného učení i spoustu zábavy a jednou z nepřeberného množství her jsou i zmíněné "OCÁSKY". Tuto pohybovou hru zařazovanou v hodinách tělocviku mí čtvrťáci milují od chvíle, kdy jsem je dostala coby prvňáky do svých pedagogických spárů. Pomalu každou přestávku před hodinou TV ťuká na dveře kabinetu několik zvědavých "datlů", aby vyzvěděli, zda bude oblíbená hra na programu. Někdy se malí otravové ptají tak neodbytně a vlezle až dosáhnou pravého opaku. Naštvu se a pak záměrně zanechávám potřebné rekvizity v kabinetě. Ono v cirka 8mi minutách přestávky stihnout vyprázdnit močák, převléct se do cvičebního úboru, napít se, nachystat vše potřebné, prohodit pár pracovních vět ( na ty osobní vážně není ani minuta...) s kolegyněmi a ještě k tomu asi 5 krát otevřít dveře kabinetu a s milým úsměvem dětičkám sdělit, jak je úžasný jejich zájem o program předmětu a ujistit je, že " OCÁSKY " budeme jistě hrát alespoň polovinu daného času....je skutečně fyzicky i psychicky poměrně náročné.

  Samotná hra má jednoduchá pravidla. Každý žáček vyfasuje proužek látky ( s klidem Angličana jsem je nastříhala z fungl nové hadry na tabuli..) To je ocásek. Ten si nainstaluje na své tělo zastrčením za gumu tepláků či kraťasů na zadní části těla. Provedu "výstupní kontrolu" ocásků, ty kupírované povytáhnu, schované pod triky zviditelním...prostě dbám na rovné podmínky. Pak vypukne naprosto chaotická, bouřlivá a dravá honička. Cílem všech je napadením zezadu připravit soupeře o jeho trofej, přičemž musí před všemi obhájit tu svou. Ztrátou trofeje vypadává ze hry. Obliba hry zachází tak daleko, že jsou děti ochotny na tělocvičnových parketách vypustit duši. Když v rámci rozcvičky mají běhat více než dvě kolečka kolem tělocvičny, funí hned jak lokomotivy a zoufale sahají po nejrůznějších "oživovacích" prostředcích jako je fukar, kapky, léky...spouští se u nich tuberácký kašel, točí se jim hlava, bolí nohy a pokouší se o ně srdeční slabost....Když se však hrají " OCÁSKY", míhají se kolem mne v tryskovém letu žíznivé čáry. Ztěží stíhám ve svém zorném poli zachytit brunátné obličeje, propocená trika, zplavené vlasové porosty . V obavě o jejich zdraví chci hru ukončit, ale v tu chvíli se ozve hurónský řev, že chtějí hrát ještě. Kdyby bylo na nich, neděláme v hodinách TV nic jiného. Na vysvědčení by  se v kolonce předmětu skvělo slovo  "Ocásky" a u něj by měli všichni jedničku. Jelikož jsem pověstná tím, že ráda upravuji vše, co se děje už dlouho a hlavně stejně, variace neminula ani tuto oblíbenou hru. Tak jako např. vybíjenou hrajeme současně třemi míči, honičku praktikujeme během pozadu, soutěžíme v tom, kdo udělá nejvíce dřepů, nejvíce přeskoků přes švihadlo, probíháme kutálející se obručí ( možná přijde i den, kdy ji zapálím...), pozměnila jsem i základní pravidla  "OCÁSKŮM". " Milé děti, dnes uděláme ve hře malou změnu. Narafičte si ocásky za gumu tepláků, ale dopředu, " pronesla jsem k nim minulý týden. Moji žáci jsou úžasní v tom, že projeví zápal a nadšení nad každou kravinou, kterou vymyslím. A že jich už bylo......( a jistě bude). I tentokrát si zvesela zastrkali pomůcky do míst, kde jsem jim přikázala a šli do toho v očekávání velké legrace. Spokojena se svým nápadem na zpestření hodiny jsem stála opodál a se zaujetím hru sledovala.  Spokojenost mi maličko kazilo občasné..." au"..." jauvajs"...nebo bolestivé zasyknutí. Zbystřím smysly, rozhlížím se po bojišti a pak mi to docvaklo.....:-D. Variace hry byla pro děvčata možná veselou zábavou. Pro chlapce však nebezpečným hazardem s jejich ještě nerozkvetlým mužstvím. Než jsem rychle ukončila hru, mihla se mi hlavou scéna....klasifikační porada...každý třídní učitel oznamuje stav žactva ve své třídě, žactvo rozděluje na počet dívek a počet chlapců. Přichází na řadu 4. A a já ustrašeně pronáším: " 25 dětí z toho ....25 dívek" A už vidím ty palcové titulky v bulvárních plátcích. Učitelka svým neuváženým chováním zapříčinila zmrzačení 10 chlapců své třídy.....!!!.A začalo to tak nevinně....:-D

www.broucci.webnode.cz

JUPÍÍÍ - NOVÝ NAROZENINOVÝ FOŤÁK

 Delší dobu ve mně zrál plán pořídit si fotoaparát takové kvality, abych se nemusela za  zašedlé, neostré, rozmazané snímky stydět a mohla tvořit takové, které bych mohla bez uzardění sázet na všechny strany internetu. Nechala jsem si značku poradit odborníkem a v současné době se už skoro týden těším z úžasného " Frajera", jak jsem ho okamžitě operativně nazvala. Přístroj má údajně mnoho a mnoho funkcí....možná dokáže i vykouzlit úsměv na mračícím se objektu, jen jsem ještě nestihla proniknout do všech jeho tajů. Vrchní " štelovací " kolečko obsahuje 14 !!!!! možností různých režimů...od priority času, barvy, přes focení v pohybu, zblízka, portrétu až k "režimu kreativního filmu"...( to jsem teď pro vás spočítala a ten " kreativní film" opsala z příručky :-D ) Mě však nejvíce zaujal režim Inteligentní Automat. U něj si foťáček nastavuje vše inteligentně sám....zkratka ( I - A ) nenápadně naznačuje, pro koho, že tento režim je dobrý......:-))) Správně, je to tzv. " oslovský režim" dobrý tak pro ty, kteří chtějí mít hezké fotky s co nejmenším úsilím :-D. Pevně doufám a věřím, že časem povýším z režimu I-A do režimů honosněji znějících, jako např. režim Custom.....nebo již zmíněný režim kreativního filmu.  Budu vypadat vzdělaně, když některému z kolegů fotografů nastíním, jak jsem pracovala se clonou u toho Customu nebo jak jsem v režimu scenérie nastavovala příslušné parametry. 

 Hned první den, co jsem Frajera dostala, měl, kluk jeden, namáhavou šichtu. Nosila jsem ho z místa na místo, prošmejdila jsem kdeco, namířila ho skutečně snad na vše, co máme doma, mačkala jsem spoušť, řádila jsem se světlem a bleskem, že se museli sousedé jistě domnívat, že u Panáčů právě probíhá manželská bouře....! Frajer mě však mírně vyšplouchl, když na svou vnitřní paměť zarputile odmítal pojmout více než 7 fotek. A tak jsem stále dokola fotila, propojovala, stahovala, ukládala, mazala a stále znova a znova... Táta už se na tu frekvenci neustálého propojování Frajera s PC nemohl dívat a druhý den mi přinesl kartu velikosti 8 GB. Okolím jsem byla ujištěna, že je to paměť skutečně veliká a že s ní snad nikdy nebudu muset  fotky promazávat. Hm...začala jsem ve své hlavě hledat odpovídající otvor, neboť něco takového by se mi tam více než sešlo....:-D Bohužel nic :-(

   Ale...nebudu už zdržovat planými tlachy. První mé I-A pokusy jsou už ve fotkách a teď jdu právě na další. Tentokrát jsem fotila doma. Buďte, prosím, shovívaví k nadšenci, který fotí vážně vše a ještě nedozrál k tomu, aby vybral "růži mezi trním " :-)

KLEC - VELEDŮLEŽITÁ VĚC

 Minulou neděli jsme se s holkami vypravily na další z řady zimních halových tréninků do Sviadnova. V předpovědích počasí mě sice trochu strašily nízké teploty, ale několik akcí v těchto mrazivých teplotách jsme už zažily, tak co. Komplikace - jak se brzy ukázalo - velice závažná , se objevila hned na začátku cesty. Jelikož jsem tentokrát jela bez Elis, vyvstal problém s dopravou. ( Stále odkládám ten okamžik, kdy sednu za volant sama- bez "kibiců" a pojedu...ale na jaře jistě přijde ) Domluvila jsem se tedy s Luckou a Petrem Dostálovými, že mě přiberou do auta. Sraz jsme měli na smyčce tramvají. Tam mě dovezl hodný táta. Komplikace se blíží....Den s Annie bez klece a tedy možnosti ji "odložit" jsem si nedovedla představit. Jenže když se tato veledůležitá věc začala ládovat k Dostálům do auta, s hrůzou jsem zjistila, že Dostálovic nóbl fáro ji odmítá  pojmout do svých útrob. Hrůza a děs v očích. Tátova nabídka odvézt Andulku domů (" Bez klece tam s ní nevydržíš..." ) a můj vnitřní boj...trénovat a nechat se celý den otravovat Annie nebo si vklidu potrénovat jen s Barunkou a uchovat si relativní duševní zdraví. Touha  si zatrénovat zvítězila. Naládovaly jsme se tedy všechny tři i s batohem na zhruba 60 cm přiděleného prostoru v autě a jelo se.

  Své rozhodnutí jsem později proklínala, sobě nadávala do kreténů, blbců, debilů a nevím čeho ještě, protože být s Anninou celý den bez možnosti ji někde odložit, uzavřít, uzamknout....zbavit se jí aspoň na okamžik...to bylo tedy vážně "MASO". Než se nanosily překážky, moje hnědé torpédo spokojeně poletovalo po hale a navazovalo psí i lidské kontakty. Bláhově jsem se obávala, že nepřetržitými sprinty ztratí spoustu energie, která jí pak bude chybět u cvičení. Obavy se ukázaly více než liché. Zapnutím na vodítko se v Ann teprve ta pravá psí energie probudila. Jak na potvoru jsem nechala tentokrát stahovačku doma a nasadila jí už doma slušivý červený obojek - ať je frajerka. Další osudová chyba. Kdyby měla Andula aspoň škrťák, možná by to maličko omezilo její možnosti mě neustále vytáčet. Vmžiku totiž pochopila, že stačí jeden šikovný couvací pohyb, pak nepatrně pootočit hlavou ( vy, kdož jste ve svém dětském věku bojovali s vytahováním proslulého "ježka z klece" si Anduliny manévry dovedete dobře představit...) a svoboda pro kelpii je tu ! Takže jsem darebáka neměla nejen kam zavřít, ale rázem byla anulována i možnost ji kdekoliv přivázat. Dokonce i když jsem vodítko jen tak držela, bez ustání couvala, natáčela hlavu a vytáčela svou paničku k nepříčetnosti. Dopoledne nás trénovalo opravdu hodně. Místo abych mohla neposluchu co nejvíce zaměstnat na parkuru, převážnou většinu času jsem jen čekala, až na nás přijde řada. Pravda, čekali i ostatní, ale tak nějak...důstojněji. Seděli na židličkách vedle klece se svým psím miláčkem a krátili si čas družným hovorem s ostatními, svačili nebo bloumali halou a zastavovali se na kus řeči. Já bojovala s Andulou. Ale kdyby jen to...ona " na volno" ani celkem nikam neutíkala. Poslechla na přivolání, nepletla se na parkuru...cílem jejích vprav po hale byly batohy a tašky zúčastněných psovodů. V každém tomto zavazadle se stoprocentně ukrýval nějaký moc dobrý dlabanec, protože mnozí z nás zůstávali v hale celý den a tak zásoby k přežití byly dostatečné. Annie neomylným šňupákem prověřovala jednu tašku za druhou a já jen běhala, řvala nebo jí fyzicky páčila hlavu ze zavazadel.To v případě, že na něco skutečně narazila a bylo to silnější než návyk přivolání. A to bylo docela často. V jednom případě se jí dokonce opravdu podařilo ukořistit pár kousků výtečné ořechové bábovky z igelitky Efky Svobodové. Tedy ani se nedivím, že po ní šla - ta opravdu byla !!! Ale ta ostuda ! Mohla bych ještě uvést mnoho příkladů o tom, jak mi bylo těžce bez klece, ale Andula tu už teď škytá....nechám něco zase napříště :-). Co se tréninku týče, Annie docela šlapala, stejně jako Barunka, takže jsem se vrátila velmi unavená, promrzlá, ale vlastně...spokojená.

Jak holky běhaly, najdete ve videích.

RYBNÍKOVÝ OKRUH aneb BOJ S HAVRANÍ NOHOU

 V létě a na podzim jsme s Annie denně obrážely tzv." Lhotový okruh". Cesta z Vřesiny do Dolní Lhoty přes les je velmi příjemná a přiměřeně dlouhá. Známe na ní už každičký strom, víme, kde se prochází zvěř a my se máme  mít na pozoru, kde můžeme potkat houbaře, ve kterých místech bude cesta hůře schůdná, kde naopak je terén dobrý a taky kde máme šmejdit po hřibech. Za tu 4 kilometrovou procházku se mi vždy promele palicí úplně vše od pracovních záležitostí po ty soukromé a vracím se domů spokojená a s čistou hlavou.  Nebýt po cestě potůček, chodily bychom "Lhotový okruh" i celou zimu, leč překážka v podobě vody je v období velké zimy nebo blátivého počasí jen špatně schůdná. Vyměnily jsme tedy dočasně tento okruh za okruh "Rybníkový". Ten začíná kousek nad naším domem a vede po louce kolem pole k nedalekému rybníku- cíli našich letních vycházek za plaváním- a pak lesem asi kilometr až k výchozímu bodu. Vycházka je sice kratší, ale ta dnešní nebyla rozhodně chudší na zážitky. V noci venku řádně přituhlo, oranice se opět změnila v tvrdou zmrzlou půdu. Andulka pole zbožňuje. Podezírám ji, že hlavně proto, aby mě maličko pozlobila svými mimikry. Když se totiž na pole rozběhne, dokonale s ním splyne a já pak musím vyvíjet velké úsilí, abych ji uprostřed té hnědé oranice našla. Po poli chodíme v každém počasí. Za sucha, v blátě , sněhu a dnes po komplet promrzlém povrchu. Chůze po zmrzlé oranici není dvakrát příjemná. Barunka po ní cupitá maličkými krůčky jako baletka a obrací ke mně své korálkové oči. Žadoní, abych ji vzala na ruce nebo aspoň abychom tento nepříjemný terén co nejrychleji vyměnily za jiný. Andula je ve svém živlu, ať je terén pole jaký chce. Běhá, jak šus, honí hejna ptáků, kteří si na oranici sednou k odpočinku a nikterak ji tvrdost a kostrbatost terénu netrápí. Má tlapky- pohorky.

 Když jsme si to štrádovaly kolem rybníku, Annie se rozhodla, že se po té lesklé ploše projde. V prosinci byl rybník zamrzlý a na něm se proháněla na bruslích místní mádež. Annie souvislost teploty s konzistencí vody jaksi unikla. Jen tak tak jsem ji zastavila z tryskového rozběhu výkřikem, na který" by byl hrdý i vřešťan rudý ". Měla mi to za zlé...tolik ji to tam táhlo. Tak se aspoň rozběhla po lesní cestičce do hloubi lesa. U rybníka stála stará dřevěná latrina. Svému původnímu účelu už zřejmě nesloužila, ale napadlo mě se za ni ukrýt. Kdysi mě kdosi poučoval, že se páníček má takto psovi schovávat, protože pak ze strachu před  ztrátou  páníčka si ho bude hafík pozorněji hlídat. Přikrčila jsem se tedy za latrinou a zůstala schovaná. Čekala jsem podezřele dlouho. Nic se nedělo. Žádná žíznivá střela, co by prosvištěla kolem mě ve snaze zoufale ztracenou paničku najít. Přesvědčovala jsem se, abych to vydržela, že přece Andula zváží všechny výhody jejího soužití se mnou a bleskově se vrátí....po několika minutách jsem začala ztrácet na jistotě a nabývat na nejistotě. Co když si představila, jak malou porci granulí zase dnes dostane a šla si hledat štěstí jinam....třeba si ulovit nějaké to lesní zvířátko :-) To už jsem byla fakt nervózní. Rozhodla jsem se tiše omrknout situaci. Zvědavě jsem nakoukla za roh. Tam stála Andula...vlastně jen asi dva kroky ode mě- z druhé strany latriny a čuměla stejně vyjeveně jako já. Rovněž vyčkávala. No, není blbá, uznejte.

 A tak jsme pokračovaly úzkou pěšinkou. Annie byla na volno. V lese ji sice pouštím hrozně nerada, ale ještě více by mi vadilo, kdyby musela celou cestu ťapkat na vodítku....(o chůzi na vodítku někdy příště ). Poletovala si s čumákem u země na všechny strany, na přivolání reagovala, zdálo se být vše v ideální pohodičce. Pak se ale dívám...čumák u země nějak dlouho. To není jen tak. Zrychlila jsem tempo a když jsem se přiblížila, zaslechla jsem chřoupání. Bylo mi jasné, že Andulka právě demonstruje, jak je hladová a je rozhodnuta si prázdný žaludek zaplácnou nějakým fujtajblem. Vyrazila jsem k zásahu. Za nepřetržitého " fuj! fuj! fuj! " jsem začala páčit Andule z huby předmět uspokojení její mlsné hladové tlamy. Tentokrát si skutečně vybrala kvalitně. Když jsem jí šáhla do mlaskající dršťky, nahmatala jsem cosi slizkého, studeného. Snažila jsem se to uchopit, vtom vidím, že to je...bože!!!!!...noha od havrana. Udělalo se mi šoufl. Andula o tu havraní pařátu bojovala, jak o život. Peristalticky posouvala hnátu níž a níž do svého nenasytného chřtánu. Z její huby na mě trčel obrovský pařát s velkými drápy a zlověstně mi proklouzával mezi prsty. Bojovala jsem jak lev o končetinu nešťastného havrana, ale Andulina pažravost byla silnější. Vyvalené oči umocňovaly její snahu získat předmět přetahování co nejrychleji do svých útrob. A tak zatímco Annie zažívala sladký pocit vítězství, ve mě se mísily pocity odporu , vzteku a bezmoci. V hlavě se mi rýsuje katastofický scénář. V rámci něj chodím venčit obě své psí holky s košíky na mordách. Dnes už je jasné, že spolknutá noha nezpůsobila Annině zdravotní újmu, přesto jsem celý včerejšek bedlivě konrolovala, zda ze zadní části Annina těla nevykoukne onen velký, nechutný havraní pařát.....

ZE ŠTÍHLÉ, ELEGANTNÍ PSICE BACHYNÍ RYCHLE A SPOLEHLIVĚ

 Včera jsem usedala k počítači, abych si na Andulu postěžovala. Věty se mi samy skládaly v hlavě- jen vyskočit na papír. Odradilo mě jediné. Nerada bych své hýčkané stránky pošpinila nehezkým, ba přímo hanlivým, slovníkem a nerada bych na těchto místech nazývala svou věrnou psí přítelkyni nepatřičnými názvy. Po dvou dnech jsem schopna se na celou tu záležitost podívat s nadhledem a kapkou humoru.

 Je to zcela nedávno, kdy jsem na těchto místech litovala chuděnku Aněnku, že jí v rámci odtučňovací kúry neposkytuji dostatečný příděl žrádýlka. Ty prosící oči....lkala jsem a doslova se přemlouvala, abych hladové kelpii nepodstrčila aspoň suchou patku chleba. Po zhruba dvou týdnech se začaly pomalu a těžce, ale přece jen, dostavovat výsledky. Na závodech jsem si zálibně prohlížela vtažené Anninčino břicho, hezky klenutý hrudník a kochala jsem se jejím rychlým během, když se honila se psími kamarády. Byla jsem na sebe hrdá, že i přes počáteční odpor jsem na dietu najela a že vidím první vlaštovky úspěchu. Ale abych nezdržovala planými tlachy. Pozorný čtenář jistě tuší, že se dostaví zlomový moment. Něco, co mou rodící se radost z Anninčiny štíhlé figury zhatí. Tak tedy. V neděli jsme dorazily ze závodů ztrhané jak borůvky. Z auta jsme postupně vynášely všechny ty bebechy od klecí, batohů, dek, přes náhradní boty, misky až po igelitky s Eliščinými vyhranými cenami. Jako soumaři jsme vše nosily do patra a cestou trousily všudepřítomný písek, jako bychom se právě vrátily z relaxačního vyvalování šunek na mořské písečné pláži. Když jsme vynesly i poslední zaprasené zbytky věcí, všimla jsem si, že Andulka není v dohledu. Na mé naléhavé dotazy, kde že Aňa je, jsem nedostala žádnou odpověď. Andula, které je vždycky všude plno, nyní nebyla nikde. Tedy nikde na normálním místě. A tak jsem zahájila vyvolávací manévry. Hulákala jsem barákem a prolézala jednu cimru za druhou. Bezúspěšně. Po chvíli jsem zaslechla na schodišti velmi " rozvážné" kroky.To, co jsem vzápětí uviděla mi málem přivodilo srdeční kolaps nebo také nervový šok. Z hlubin přízemí se po dřevěných schodech valilo obrovité monstrum brontosauřích rozměrů i proporcí (prťavá hlava a neforemné obrovitánské špekovité tělo) Jistě , tušíte správně. Annie. Chytrá nenažraná psice využila chvíle nepozornosti, proklouzla do garáže, kde tušila velice dobře a přesně skladiště psích potravin a začala plenit do poloviny plný pytel granulí. Než jsme si stačili všimnout, že se šikovně zašila, stihla spořádat nejméně polovinu. Můj první dojem byl, že to nepřežije. Vypadala, jak obrovité klíště, když se změní z tvora velikosti špendlíkové hlavičky v odpornou tlustou kouli, která sotva kmitá krátkými nožkami. Kolíbavým krokem, ale se šťastným výrazem na čenichu, přišla s vrtícím chvostem...."to jsem si hezky pošmákla a zase mám chuť do života". Dva týdny každodenního boje se smutnými psími pohledy, boje s vlastní důsledností, diskusí nad každičkou granulí..to vše je v pr...pardon, chtěla jsem vážně jen slušně :-). Andula je tlustoprdka, tlustoprdka, tlustoprdka a od zítřka ať se těší na odvetná opatření !!!!

VOSACUP- ZÁVODY PO DELŠÍM ČASE

    Leden, únor a březen jsou měsíce, kdy náš klub - OSA VOSA- pořádá dvoudenní závody v koňské hale ve Sviadnově. Je to šance zazávodit si i v tomto zimním období, nepodlehnout agiliťáckému zimnímu spánku a nezakrnět po stránce kondice a techniky. S Barunkou jsme už hezky dlouho nezávodily, takže jsem na závody mířila s trochu větší trémou než obvykle. Naštěstí třeskuté mrazy několika úvodních dní roku povolily a zima vyhnala rtuť teploměru shovívavě až ke skoro 10 stupňům. Přesto jsme do auta sbalily k pejskům i množství dek, bund, svetrů, termosek a nevím čeho ještě, jen aby nám nebyla zima. Jakožto členové pořadatelského klubu jsme měli všichni nepřetržitě své úkoly  a den nám rychle ubíhal. Vzala jsem s sebou Barunku a Anninku ( ta aby vstřebávala atmosféru závodů, socializovala se s pejsky i lidmi...) Bája mi udělala radost svými docela plynulými běhy, kdy oproti mým obavám celkem neřešila hledání Elišky a v rámci svých možností se na mě soustředila. Smůlu nám přinesl tentokrát kruh, kvůli němuž jsme byly dvakrát diskvalifikovány. Barunka skákala zásadně všude jinde jen ne doprostřed kruhu. V jednom případě po dvou odmítačkách na kruhu udělala menší " výletíček" vedle slalomu místo aby jím protahovala své rezavé tělo...a už to bylo. Podruhé se zase po špatně skočeném kruhu vrhla překotně do tunelu, který bohužel nebyl v pořadí. Disk podruhé. Jen zkoušku jsme zvládly bez většího karambolu, pouze s jedním drobným zaškobrtnutím ve slalomu. Stačilo to na druhé místo. V přestávkách jsem vypouštěla do prostoru haly Annie. Ta byla poslušná až na to, že se s každým chtěla za každou cenu vítat, pusinkovat, mazlit. Lidé i psi to ale snášeli velmi statečně a Anninka jen zářila štěstím. V neděli jsem už nechala Barču doma a vzala jsem jen Andulku. Chovala se opět vzorně a měly jsme možnost vyzkoušet si tu a tam i nějakou tu překážku. Dnes tady byla i Argita- Anninčina sestra. Tradičně se spolu proběhly po venku a my- paničky jsme o nich pěkně zdrbly.

   Víkend je za námi....mám opravdu dost :-(. Ale už teď se těším, jak za týden vyrazíme do Sviadnova znova ( jak se to rýmuje :-D), tentokrát na halový celodenní trénink. Tak doufám, že týden rychle uběhne :-). A v únoru jupí opět na závody.

Sestřih ze sobotních běhů Barunky najdete ve videích.

TO JE TAK, KDYŽ CHCE BÝT ČLOVĚK PŘEMRŠTĚNĚ VZDĚLANÝ...

Začnu pěkně zeširoka- ostatně jako vždy :-D. K blížícím se narozeninám jsem si již dříve přála ( myšleno dříve než jsem ve Sviadnově přehodnotila hodnotový žebříček a začala toužit po  zmíněném pajšlu a rychle kmitajících haksnách) nějaký kvalitnější fotoaparát. Focení se pro mě od doby, co mám Annie, stalo nepostradatelnou součástí života. Když  denně nevyfotím aspoň jednu byť jen " mobilovku", je to doslova " ztracený den". Proto jsem se rozhodla nahradit kvantitu  kvalitou. A protože, když už něco dělám, chci to dělat s tím největším zaujetím pro věc, uvítala jsem s radostí možnost přihlásit se na kurz s názvem " úprava digitální fotografie", který nabízelo zdarma mé pracoviště. Jednalo se sice o dvě dlouhá pondělní odpoledne, která jsem měla prosedět ve vysokoškolských lavicích místo abych trdlala s psicemi na procházce, ale představa, jak po kurzu budu ty mé krásky umět dokonale prezentovat na stránkách , na fcb nebo prostě jen ve své osobní fotogalerii, mě skutečně dostalo. Štěstím bylo, že jsem se kurzu mohla zúčastnit i s svou dlouholetou kolegyní.

   První pondělí jsme celé natěšené naklusaly do příslušné učebny, připraveny vstřebávat odborné instrukce. Po úvodních nudných ceremoniích ( prezenčka, seznámení s obsahem, zprovoznění všech počítačových mašin) jsme oproti očekávání praktických rad a vědomostí začaly soukat jen ještě nudnější teoretické plky. No, ony to asi plky moc nebyly, ale pro mne, která měla v kapse připravenu flaschku s fotkami Annie a čekala, že se vrátí s fotograficky cennými výtvory, to bylo jako za trest. Náplní asi dvou úvodních hodin bylo ukládání fotografií  s různými příponami. Nebýt naší schopnosti udělat  ze všeho děsnou blbost, asi bych to hned první pondělí vzdala. Místo toho jsme tedy s kolegyní vzorně ukládaly a zavedly jsme aktivně  i nové přípony. K .jpg tedy přibyla .rpg, .stb a .kgb :-D. Dnes nás ale čekala druhá lekce. Musím podotknout, že  samotný začátek byl daleko interesantnější než minulé pondělí. Věnovali jsme se totiž vypalování. Sotva se kolegyně o " vypalování" dozvěděla, okamžitě, jak Pavlovův pes, začala zvýšeně slinit a mlaskat s libou představou, že když se vypaluje, brzy začne i " téct". Marně přikládala prázdnou PET láhev k vypalovacímu zařízení v naději, že se alespoň zčásti naplní lahodným švestkovým či jiným mokem, bohužel zůstalo jen u slinění a konstatování, že místní machine zřejmě nefachčí...Pak začal lektor " dopalovat". S křížkem po funuse. Dobrou půlhodinu nás už dopalovala dáma sedící v řadě před námi. Nepřetržitě lektorovi přitakávala ( vlezprdelka:-) ), vrtěla se a navíc vyluzovala pazvuky všeho druhu od pokašlávání, sohlasného mručení a bručení, přes samomluvu až k nesrozumitelnému brblání na adresu něčeho, čemu nerozuměla.

  Lektor drmolil tak rychle, že jsme jen ztěží stihly všechny kroky provádět synchronizovaně  s ním. Stále jsme cosi ukládaly, přesouvaly, vybíraly, upravovaly. Jako stroje. Když přišel na obhlídku naší poslední řady, stálo ho to hodně tolik potřebných sil a času, aby nám vše potřebně upravil, že přicházel jen velmi zřídka. Chválabohu. Není divu, že ke konci kurzu jsem měla hlavu pomalu jako meloun. Kurz spěl ke zdárnému konci, lektor třímal v ruce certifikát o absolvování kurzu a my se viděly konečně v teple domova. Z pouhé zvědavosti jsem otevřela soubor, který jsem si odněkud z místního servru stáhla.....objevil se text : " Nevesely, truchlivy jsou ty vodní kraje....." Tralala :-D Tak to bylo trefné !!!! Už se těším, až zase brzy něco blejsknu mobilem nebo svou starou dobrou kamerou. :-D

TRÉNINK V KOŇSKÉ HALE VE SVIADNOVĚ

Jako vždy jsem se na trénink moc těšila.  Bohužel se opět přihlásilo málo lidí, takže se trénovalo jen dopoledne. Rozhodla jsem se, že potrénuji s oběma holkama. Bylo to docela náročné. Už jsem rodině oznámila, že k blížícím se narozeninám si přeji nový pajšl a rychlé nohy. Barunka běhala tak, že Andulku dnes strčila do kapsy. Snažila se, až jsme všichni zírali. Ten můj bobánek běhal, jak o život a nemůžu zrzavce vytknout vůůůůbec nic. Snad jen místy pomalou nebo nemotornou paničku :-). V důsledku toho jsem hned odpoledne přihlásila Barču na Vosacup. Jen na sobotu. Původně jsem nechtěla vůbec, protože  zase začala řešit nějaké úniky z parkuru a já to připisovala na vrub dlouhému netrénování. Hodlala jsem nejdříve hodit psici do kondice a pak vystartovat, ale ten závod si Barunka zaslouží už jenom za to, jak se strašně snažila a jak makala. I Anninka byla šikulka. Když zamaká, mám co dělat...holka má taky smůlu...v jednom z běhů nabíhala ze špatného úhlu na skočku a skočila přímo do kovové bočnice, takže byla nějakou dobu mírně otřesena. Doufám, že to v ní nezanechá nějaké psychické dozvuky...minule spadla z kladiny, tak to chvilku řešila. Věřím ale, že kelpie není žádná bábovka a s nepřízní osudu na parkúru se popere.

  Dneska jsem se přihlásila na psí tábor do Větřkovic.....už se těším !

Video zpracuji během týdne :-)

POVÁNOČNÍ ČAS

" Andula ti ztloustla, mami," byla slova mé dcery první den po svátcích. Kdyby připomínku adresovala mně, nedivila bych se. Vánoční doba obžérství si vybírá svou daň v podobě přibývajících tukových záhybů. I když na tom ještě nejsem tak zle, říkám si, že moje figura je rodině dávno putna. No co, věkově jsem dávno za zenitem, kariéra modelky už nepřichází v úvahu, chlapa doma mám, tak proč řešit těch mých pár špeků navíc, že? Už několik let se u nás doma bedlivě sledují " lajny" našich pejsků. Eliška zkušeným pohmatem pravidelně kontroluje, zda psíkům nahmatá žebra. Připadá mi, jak Louis de Funes  v proslulém filmu Piti piti pa. Známý herec zde v roli  tanečního mistra a choreografa hlídá postavy svých tanečnic. Denně  před večeří tanečnice váží a dle navážené hmotnosti pak zasedají nebohé dívky buď k prostřenému stolu nebo na posilovací mučidla. Tloušťku " diagnostikuje" Eliška pejskům poměrně často a pak jim drasticky snižuje dávky až mě ty jejich hladové pohledy straší i v noci ve snu. Dosud si však odtučňovala jen své holky. Ty jsou už hubené, jak lund, takže ucítila potřebu " odtučňovat" i v řadách mých psích šelem. Anninka- ano, říkám, že je" dobře stavěná, udělaná, osvalená". Pak přijde Eliška a šmahem tyto důstojné a veskrze pozitivní výrazy smete pejorativním "tlustá". Někdy použije ještě slova " vyžraná, bachratá, tlustoprdka..." No, mám já zapotřebí si nechat urážet psa? A tak jsme se s Ann pustily do odtučňování.

  To se lehce řekne ! Kdybych odtučňovala sebe, bylo by to MÉ rozhodnutí, MŮJ hlad, MOJE škvrčení v břiše, MOJE podrážděnost z prázdného žaludku....ale způsobit toto naprosto bez varování svému nejlepšímu příteli,  je pro mě velice těžké. Vidět doslova psí oči, které v sobě nesou nevyřčenou otázku: " Proč najednou , paničko, počítáš granule, když dřív jsi mi jich dávala plnými hrstmi...proč mi omezuješ piškoty, které já k smrti ráda...proč mě venku proháníš, jak nadmutou kozu....???

  Naše Annie je proslulá svým obrovským apetitem. Hned po ránu vstává s vidinou plné misky a umí se o ni pěkně přihlásit. Nejprve přichází ke skříňce, kde psí dobroty schováváme ( mimochodem v naší kuchyni druhá největší :-) ) Packou a čumákem začíná šprdlat do dvířek. Žádná odezva z mé strany - dělám, že si jí nevšímám, přestože mě vyčítavé pohledy pálí do zad. Annie odchází z kuchyně ke své kleci v pokoji, takže zdánlivě budí dojem, že to vzdala a šla trucovat. Kdepak ! Nevzdala nic! Z pokoje se vzápětí začne ozývat rachot. Annie prohání po pokoji svou prázdnou nerez misku. Ta naráží do nábytku a to je zřejmě Anninčin cíl. Dát celému světu najevo, jak chudinka- kelpinka hladoví. Nebývá než misku uklidit, čímž na malou chvíli v Ann vyvolám naději, že misku  naplním a že si takto " vydemonstrovala" své. Těžké je zklamání, když prázdná miska zmizí ve skříňce a tím je demonstrace " rozehnána". Tak si to sežer, ty krkno!

 V těchto odtučňovacích dnech pobývá Annie nejraději v kuchyni. Intenzívně nasává libé vůně připravujících se pokrmů a často i kontroluje, co máme na lince. Nic nepomůže průplesk novinami, v případě jídla její masochistický sklon stále přetrvává. A tak říkáme, že Annie prostě "pomáhá" při vaření. Ó, jak by bylo to zvíře šťastné, kdyby mohlo pomáhat alespoň v nějaké závodní jídelně. O tom se jí možná zdá, když někdy ze spaní bezděčně vrtí chvostem a stahuje koutky.

  Aspoň ve snu se možná cítí nasycena, chudinka..... :-(

NIKOLIV K POČTENÍ, JEN K POKOUKÁNÍ

Zprávičky z vánočního a povánočního času mám rozpracovány, dnes mám náladu přidat si zde několik fotek mých zlatých vořešek- Bobinky a Barunky.

Tady jsou:

 S AŇOU VE MĚSTĚ

  Vánoce svádí k lenošení. Člověk nemusí do práce, po dnech šílených příprav a následného návštěvního maratonu najednou  nemusí celkem nic. Televize vysílá spoustu oblíbených pořadů a je tak snadné podlehnout příjemnému nicnedělání. Voňavé cukroví, obložené mísy, sváteční menu a dobré pití jsou zdrojem každoročního obžérství.My pejskaři ale máme jednu výhodu ( někdo by možná řekl nevýhodu) totiž že chtě- nechtě, pohádky- nepohádky, návštěva- nenávštěva, sluníčko či sněhová vánice...musíme s našimi čtyřnohými chlupáči( nebo naháči :-D ) absolvovat venčení. A těžko pochodíte u psů jako je borderka či kelpie s 5ti minutovou procházkou. I když se mi do zimy někdy opravdu nechce, raději bych si zalezla do teplíčka s čajem a rozečtenou knihou, jen co vyrazím do zimy, jen co vypustím pejsky po rozlehlém poli nebo vkročím do lesa, jsem ráda, že to mám právě takto. Ono trochu toho pohybu přijde ohromně vhod.

 Letošní Vánoce se, pokud se počasí týká, náramně povedly. Venku je pohádkově bílo, mrzne, nikde žádné bláto. Rozhodla jsem se využít volného dne k výletu s Anninkou do města. Tramvají. Odmítla jsem nabídky odvezení autem, vytýčla jsem si cíl zvykat Aňu na tramvaj, na lidi, prostě na šrumec města. Ke stanovení tohoto cíle mě přivedla nedávná Anninčina návštěva mého pracoviště. Vkročením do budovy mezi množství lidí se Annie mohla zbláznit radostí, jak se jí to líbilo.To bylo sice fajn, nebýt jejich razantních spontánních projevů sympatií, které doslova každému věnovala. S výrazem rozradostněného jelimana se vrhala na všechny osoby v blízkém okolí. Ne každý je však nadšen, když se na něj řítí 18ti kilový psí pošuk. Právě tato zkušenost mě nakopla k tomu, abych Annie na lidi okolo více zvykala a naučila ji chápat, že ne každý člověk je její kamarád toužící po jejich láskyplných projevech. 28. 12. jsem si naplánovala návštěvu kamarádky Káji a jejich borderek. Hodlala jsem spojit příjemné s užitečným. Vyběhání Annie v prostředí rozlehlých luk a pokec s Kájou. Ten den hustě sněžilo, Kája trochu hořekovala nad tím, že neude kvalitní fotodokumentace, ale neodradilo nás to a před polednem jsme s Annie stály na zastávce a čekaly na příjezd oné neblaze proslulé vřesinské pětky. Aňa předpisově vybavena náhubkem a na krátkém vodítku brzy pochopila, že v podstatě cestování nebude žádná velká legrace a tak při krátkém nudném čekání začala provádět výskoky do výšky.Jen tak. Vypadala "zvláštně" a poblíž stojící starší pán vznesl otázku, co že to je za plemeno. Když dostal odpověď, nic dalšího nepronesl, jen se posunul kousek dál od nás. Možná si myslel, že jsem si z něho tou " australskou kelpií" vystřelila :-( . Konečně se objevila tramvaj. Nastoupily jsme s Annie úplně dozadu. Škoda, že právě tam cestoval chlapík se psem obrovitých rozměrů a krvelačného vzezření. Naštěstí chlapíka s pejskem od vidění znám a vím, že krvelačňák není krvelačný, ale docela přátelský hafan. Jen v té tramvaji při cestování mnoha lidí není místo pro psí seznamování a konverzaci. To Annie ještě není tak úplně jasné, takže se pokoušela vrtěním celého těla velkého kámoše zaujmout. Ten ale seděl naprosto netečně vedle páníka. Annie tedy začala vyluzovat takové zvláštní, naštěstí ne příliš hlasité, zvuky. Kámoš zae nic, ale pár lidí se začalo otáčet, co že se to děje. Byla jsem moc ráda, když jsme po dvou zastávkách mohly vystoupit. To však bylo to kratší cestování. Teprve teď nás čekala více než půlhodinová " cesta do města".

   Nastoupily jsme do druhého vozu, prostředních dveří. Usadila jsem se hned na první sedadlo před dveřmi. Vzhledem k tomu, že tramvaj vyjížděla ze své první zastávky, byla téměř prázdná a Annie způsobně seděla s košíkem na hubě a mapovala situaci. Po pár zastávkách se tramvaj začala naplňovat a Annie vycítila možnost se tak trochu předvést. Nejdříve začala cupitat doprostřed uličky. Když jsem přitáhla vodítko, učinila takový šikovný pohyb, že se vysvlékla z obojku. Naštěstí zůstala stát a já ji lapla zpět. Od té chvíle jsem byla už více ve střehu. Cesta proběhla vcelku bez problémů až na Anninčino couvání pod sedadlem ( zřejmě vymýšlela z nudy) a následný pád do propadliště nástupních schůdků :-). Lidi se kapku pobavili, když jsem ji lovila zpět ) už nikdy s Ann nepolezu do prostředních dveří!!! ). Asi dvě zastávky před cílovou stanicí najednou Annie nastražila uši a několikrát svým hlubokým hlasem štěkla. Opravdu miluji, když jsem středem pozornosti.....:-(. Desítky párů očí napjatěčekaly, jak si se situací poradím.Škubla jsem vodítkem, přísným hlasem zavelela " fuj" a Ann opravdu přestala. A rázem jsem vypadala, že mám vycepovaného psa. :-). Nevadí mi v těchto případech být středem pozornosti :-D :-D :-D.

  Procházka s Kájou a jejími psicemi byla suprovní. Holky se vyběhaly, my se vykecaly a nějaké ty fotky přece jen vyšly. Kája mi nabídla, že by nás zpátky domů odvezla autíčkem. To bylo, věru, lákavé, nicméně můj cíl...adaptovat Annie na městské prostředí a městskou dopravu, by tím nebyl naplněn. A tak jsem s díky odmítla, abych opět zpáteční půlhodinku mohla v tramvaji Annie cepovat. Možná za to mohla i únava, ale celou cestu domů byla An tím nejhodnějším cestujícím. Poslušně seděla, koukala a udělal mi tím velkou radost. Po svátcích už toho času na výlety tramvají moc nebude, ale až se prodlouží den, hned na to opět najedem. Už se těším.