Jaro a léto 2014

     O existenci Petrova nad Desnou vím od svých studentských let, kdy jsme zde, coby vysokoškoláci, absolvovali branný kurz. S buzolou a mapou jsme křižovali místní lesy a večer zpívali u táboráku...krásné časy :-). Následujících 30 let jsem toto hezké místo nenavštívila. Až nyní, když mne zde zavála má záliba. Konaly se zde nyní tolik populární  trojzkoušky.

   Ve složení Eva a Argita, Gabka a Guliver a má maličkost s Andulou, vyrazily jsme na trasu před osmou. Navigace, jež nás měla spolehlivě dovést do cíle, rozhodla se držet bobříka mlčení. Na svém displeji pouze kreslila různobarevné šipky a garantovala dobu dojetí do cíle v příznivém čase. Mluvit s námi začala až na cestě před Opavou a to hned originálním výrokem. Zřejmě chtěla  vynahradit mlčení něčím vtipným a tak při upozornění na vlakový přejezd pronesla: " Pozor, blíží se vlakový přejezd. Je třeba mít se na pozoru, neboť lokomotiva jistě není to poslední, co byste chtěli v životě vidět".  

    Cesta utíkala v družném hovoru, Andula mi pod nohami podřimovala a trávila. Krom těchto hezkých chvilek i česnekové trojhránky. Ty jsem předešlého dne upekla cíleně holkám, spoluzávodnicím  na tuto akci. Aby si i táta přišel na své, odložila jsem plnou misku pro něj na kuchyňskou linku. Zbytek jsem zabalila s sebou. Annie, vidouc na kuchyňské lince misku dobrot, domnívala se, že je toto snídaně připravená právě pro ni a obsah misky  bleskurychle vymlaskla. Její tělo nabylo mírně gigantických rozměrů. Šťastný výraz na její mordě nekorespondoval s mým v obličeji. S hartusením jsem naládovala chlupatý kolos do auta s tím, že má snad aspoň dobrý žlučník a  dardu česneku (tím vskutku nešetřím) "ustojí". Andule nebylo zle, dokonce ji podezírám, že jí po té snídani bylo přímo skvěle, druhou stranou mince však byla (ne)ochota angažovat se pohybově. Teploměr navíc v tento den vykazoval třicetistupňové hodnoty, což na chuti k běhu také nepřidalo. Pokusy o rozhýbání přežrané kelpie se příliš nedařily, zato vyprázdňování trávicího traktu se podařilo hned dvakrát. A přišly samotné běhy. 

    První prohlídka. Parkur pěkný. Starost mi působí snad jen provokativně se tyčící Áčko hned za úvodními dvěma skočkami v jedné lajně. Andula zónovky zbožňuje ( co kdyby ji  na zóně čekal třeba ještě jeden česnekový trojhránek?) A také právě tato nepříznivá kombinace překážek nám vynesla první disk. Ač jsem ramena vytáčela tak, že k vykloubení nebylo daleko, Annie se šla o mechanismu zóny ( zóna = pamlsek) přesvědčit a teprve poté, co tlapkou dotkla se zóny a ověřila si, že dnes tato  "nevydává", vrátila se na překážku, ze které jsem tak snaživě stáčela ramena. Při absolvování Áčka pak lakomou zónu (co nic nevydává) rychle přešla, takže musela "do vrchu" ještě jednou. Za to se pomstila v dalším úseku, kdy po skočce naprosto nelogicky místo za mnou na houpačku, proběhla si radostně tunýlkem na úplně opačné straně parkuru.

  Druhý parkur se mi zdál vzhledem k našim (tedy Ančiným) obloukům v jednom místě nezaběhnutelný. Z houpačky se šlo na skočku, za níž byl mazaně postaven slalom a hned vedle stojící skočka. Proběhnutí slalomu se zde servírovalo na zlatém tácu. Nakonec jsme se diskly ještě dříve, než jsme k tomu místu vůbec došly. Po menším nedorozuměním za slalomem totiž Andula narazila do  laťky následující skočky originálně-  palicí - a laťka se poroučela k zemi. Pobaveně jsem se chytla za svou palici a tyčku zvedla, abych skok opravila. Disk. V obávaném úseku bych byla diskvalifikovaná stejně, neboť stažením na překážku  proběhla Annie slalomem v přímé linii. Jinak ale celkem spokojenost.

    Třetí běh jsem se rozhodla užít si. Andula se už při rozcvičování loudala a když jsem jí začala motivačně šermovat před hlavou vodítkem (aby se se mnou o něj potahala), vzala ho z "povinnosti" do tlamy, zatvářila se zhnuseně a hlavu otočila na druhou stranu. Řekla jsem si, že jí udělám radost a nebudu ji drtit na zónách a když udělá nějakou chybu, nebudu ji opravovat. Že prostě proběhneme parkur jen tak...pro radost. Vyplatilo se. Nezískaly jsme sice žádný úspěch v podobě stupínků vítězů, protože Annie shodila 2 laťky, přesto mě tento běh velmi potěšil. Hlavně uvolněností, rychlostí, zónami, vnímáním. A tak...konec dobrý, všechno dobré :-).

TŘETÍ BĚH-VIDEO-ZDE 

                                     NETRADIČNÍ SETKÁNÍ

Prázdniny jsou pro mne vždy příležitostí vyrážet častěji než kdy jindy na dlouhé lesní procházky. Ve zdejším lese máme už s pejsky několik tras různých délek i zaměření. Malý okruh lze rozhodnutím nezabočit na jistou lesní pěšinku prodloužit na okruh velký, dále je tu okruh zaměřený na koupání- tzv. rybníkový, pak také  houbařský, kopečkový  a několik dalších. Cestou potkáváme spoustu zvířat od srnek, veverek, zajíců, přes ježky, datly či sojky až po ještěrky a užovky. Adrenalinový zážitek nám před časem připravila horda divočáků, která se "převalila" přes cestu jako stádo bizonů...zem se otřásala, my s tátou stáli se zdřevěnělými nohami neschopni pohybu ani hlasu. Dokonce zkameněla tehdy i Andula, zřejmě si vědoma, že upozornění na sebe mohlo by znamenat ztrátu na životech. 

 Proplouváme tedy často tímto kouzelným lesním prostředím a já při zahlédnutí jakéhokoliv živočicha cítím, jak výrazně narušuji ten klidný lesní prostor svou návštěvou. Člověk by měl mít, ne-li pozvánku, aspoň pomyslné "přezůvky" a přinést přinejmenším bonboniéru či láhev vína. A samozřejmě chovat se jako na návštěvě :-D.

     Kocháme se tak zase jednou s Annie tím úžasným lesním královstvím, když tu vidím, jak Annie, která běží kus přede mnou, na cosi překvapeně zírá. Uši nastražené, nedůvěřivě se k "čemusi" přibližuje, aby vzápětí polekaně couvla. Zavolám si ji tedy k sobě, připnu na vodítko a k inkriminovanému místu se blížíme společně, bok po boku. Na travnaté lesní cestičce cosi leží. Opatrně pokračuji v cestě, Annie se do toho ani moc nehrne. Brzy zjišťuji, že ležící tělo patří selátku divokého prasete. Hejna much, která jej pokrývají, dávají tušit, že nebohé mládě to už má za sebou, avšak zůstávám ostražitá. Hlavou víří myšlenky. Co když je mládě zraněné? Matka nikde...bude třeba mu pomoct. Nabízí se jistá možnost. V kleci, kde zjara přebýval Jaroušek, mohl by přebývat "Kaňoušek". Ovšem rychle a důrazně tuto myšlenku potlačuji, byť připouštím  možnost netradičních zážitků. Vytahuji mobil a snažím se nebožátko vyfotit.

     Najednou ...zdálo se mi, že zvíře mrklo. Natahuji krk jako žirafa, nohy však zachovávám na místě v pohotovostním postoji. Být tak poblíž jeho "mamá" a vidět, jak paparazzi fotí její ňuňátko, jala by se mu uštědřit pravou kančí lekci. Sele mrklo znovu a pak ještě jednou. Pohyb vykázal i roztomilý rypáček, z něhož se rázem zvedlo mračno otravných bzučivek. Instinktivně jsem ustoupila vzad. Malý čuňoš zatřepal hlavou, zvedl se na všechny čtyři a rozvážně vykročil směrem od nás. Žádný zběsilý úprk před narušitelem  teritoria. Čuník odcházel znechuceně. Každou chvilku se otočil a jeho znechucený pohled hovořil za vše: " Co tu obejdujete, vy otravové, když mám zrovna siestu?" Mít čuník v té chvíli k dispozici ruce, proslulé gesto na naší adresu

bylo by na světě. 

     Zaujata pozorováním čuníka, opomíjím být ostražitá a uvědomit si důležité okolnosti, totiž že kde je mládě, bývá matka - jistě statná naštvaná bachyně, která už možná v této chvíli za mými zády vypouští z rozzuřených nozder ohnivé obláčky a nervózně hrabe kopýtkem v zemi, připravena zasáhnout svým rozběhnutým tělem nepřátelský cíl. Mě.  Polekaně se rozhlížím. Bachyně nikde. Ještě že čuňoš nechrochtne své "mami!". V tu chvíli by mi nebyly platné ani nohy pravidelně trénované na agi- parkurech. Tryskem preventivně vyklízím pole. Andula vycítí, že úprk není jen hra a přidává se ve stejném duchu. O přežití.

  Příhodu s malým kancem jsem všem líčila a všemi byla utvrzována v tom, jaké jsem měla štěstí, když nenarazila jsem na rozezlenou čuňouškovu mamá. Druhý den jsem zamířila do lesa znovu. Právě  se v lese začaly projevovat důsledky dvoudenních deštivých dnů minulého týdne. Rostly houby. Ty mě dokáží přitáhnou do lesa kanec- nekanec. Trasu jsem volila obezřetně jinou než předchozího dne. Vydala jsem se s Annie na velký okruh. Přibližně v polovině trasy se rozkládá malebná mýtinka, jejíž romantiku maličko narušuje nevelké "bahniště", či "rochniště" či jak se nazývá bahnité místo, kam myslivci dávají zvěři krmení (aby jej pak zákeřně picli z blízkého posedu :-(). Mýtinka pozvolna přechází v les a zrovna v onom přechodovém místě nacházím houbařský ráj. Desítky roztomilých voňavých "sameťáčků", jak nazývám úlovky z některé skupiny suchohřibů. Brzy mám plnou tašku. Vím, že na druhý den se sem znovu vrátím, protože prťavá houbová "miminka" nechávám láskyplně v tlejícím listí. Obracím se zpět a najednou se v mém zorném poli míhá nějaký pohyb. Bahništěm si to štráduje čuňoš. Opět se nepřerazí rychlým tempem, opět znechuceně otáčí hlavu po nás- vyrušitelkách, opět sám, bez mamá.  S malým čuňošem jsme se pak v lese setkaly i následujícího dne. Tentokrát mi dcera mohla dosvědčit, že to není jen přelud. O to více na něj musím myslet. Je to jasný sociální případ. Matka očividně nefunguje a evidentně ponechává své "dítě" napospas nebezpečí. Nezbývá než popřát prckovi, ať se s životem pere, co to dá. Jednoduché to určitě mít nebude :-(. 

     Naplánované dvoudenní závody v Trojanovicích si měly nést punc prázdninové pohodičky, sluníčka a uvolnění. Jakožto "pomocník pořadatelů" měla jsem přislíbeno ubytování v místě závodů a cestování domluveno s kolegyní Gabkou. Stačilo naházet do tašky potřeby na dva dny pro sebe i kelpii, sbalit spacák, klec a tradá...Už jsem se pomalu začínala i těšit, když tu náhle v pátek odpoledne, kdy si to vykračuji s plnou taškou hub po lese, zazvoní mi mobil. V něm mi Gabka stroze oznamuje jistou výraznou komplikaci. Jejich auto- to, jenž nás mělo druhého dne bezpečně dovézt na místo, dostalo "vysoké teploty" a vstoupilo do časově nepředvídatelné stávky. Tímto sdělením bylo mi taktně naznačeno, že i já jsem vlastníkem řidičského oprávnění a spoluvlastníkem auta a ač se tím nikde nechlubím  a tiše je ukrývám mezi ostatními doklady, jsou chvíle, jako je tato, kdy jsem nucena ( doslova s čepelí nože na krku) jej využít. Poklidný sběr hub byl u konce. Následovala spousta myšlenek, točících se kolem samotné cesty. Také noc, plná snů hemžících se uniformovanými postavami a oranžovými cedulkami s nápisem OBJÍŽĎKA , na klidu mi nepřidala. Ráno s časovým předstihem přešlapuji u auta a ač jsem předem avízovala, že pro bezpečnost přepravy je nutné vyrazit dostatečně včas, telefonicky jsem informována o přibližně půlhodinovém zpoždění. S takovým i vyjíždíme  a asi jen řídký provoz zachovává mi potřebný motoristický klid. Psi raději ani nedutají. "Dutnou" si ( a pořádně) až ve chvíli, kdy míjíme cyklistu. Ten může tvrdit, že se znovu narodil, když jsem ho svým úlekem nesrazila do příkopu u cesty nebo rovnou nezmasírovala pneumatikou :-D. Dojely jsme tedy šťastně do místa určení. Začal den v závodním rytmu.

     Na programu byly v sobotu tři běhy. Začínalo se jumpingem. Působil jednoduchým dojmem, avšak v jednoduchosti skrývá se často nejedna záludnost. Tak tomu bylo i tentokrát. Možná už při prohlídce jsem nedostatečně vychytala jeho "mouchy"  a v samotném běhu se pak nestačila divit, jak "špekaté" úseky se zde ukrývají. Hned na začátku vykouzlila jsem nějakou tu chybu, avšak kalich hořkosti jsem dopila až v místě, kde opakovaný náběh do slalomu Annie znudil natolik, že si začala prohlížet u parkuru stojící dívky s hráběmi. Začala s nimi hlasitě diskutovat. Snad stěžovala si na rozmary počasí, snad na špatné vedení, každopádně když se rozhodla jít diskutovat o pár diváků dále, kde u hrazení stálo malé dítě, instinktivně jsem ji čapla za kůži na krku. Tím jsem si vykoledovala diskvalifikaci a dobíhala parkur jako největší padouch, tyran a mučitel. 

  Zkouškový běh, který následoval, přinesl mně i sledujícímu okolí nečekané pobavení. Annie fičela pěkným tempem a mně se vcelku dařilo úspěšně ji navigovat. Už už jsem viděla před sebou ty poslední překážky...tunel...skočka....a JUPÍÍÍ!!!! Jsme v cíli. Ale co to? Ani tlesknutí k té mé velké radosti. Spíše zlověstné ticho. Záhy se mi rozsvítilo. V prohlídce jsem si prošla překážky jen po devatenáctku, ač překážek bylo celkem dvacet. Tu dvacátou jsem samozřejmě vynechala a úspěšně si zadělala na diskvalifikaci :-). Přesto byl právě tento běh tím, který mi i přes konečný verdikt přinesl velkou radost.

 Vlastně i poslední sobotní. Agility. Ten patřil k obtížnějším, uspořádáním některých prvků do podoby "pastiček". S verdiktem jednoho odmítnutí skončily jsme na krásném 6. místě a finále, kde postupovalo 5 týmů z každého běhu, nám uniklo o pověstný fousek. Závody se časově natáhly a jelikož jsme odmítly ubytování v chatičce společně s pěti borderkami a jedním pyrenejákem, domů jsem bezpečně dokormidlovala před osmou. 

    Ráno jsme vyrazily znovu, tentokrát i s Eliškou, kolegyní Evžou a jejich čtyřmi psicemi. Za volantem už seděla zkušená Eliška, mohla jsem se proto začít pomalu soustředit na samotné závody.  Tentokrát  začínalo Agility. Annie mi pomalu, ale jistě, už v sobotu začínala flákat zóny, proto jsem byla rozhodnuta na zónách jí nic neodpustit. Bohužel jsem přerušila pěkně rozběhnutý běh a nechala se dobrovolně v rámci důslednosti diskvalifikovat. 

   Nedělní parkury zdály se kapku obtížnější než ty sobotní. Nepovedl se nám ani jeden :-(. Důvodem byla hlavně jejich rozevlátost, kdy například za dvěma skoro rovnými tunely následovalo těsné stažení. Toť prvek, který s Andulčinými velkými oblouky a mými "nemotorizovanými"(čti pomalými) nohami nemáme šanci zvládnout v předepsané podobě. :-(.

   Čest Panáčovic rodu zachraňovala Eliška, jež s devítiletou Kesskou vyhrála, co se dalo a s Nyx také vybojovaly nějakou tu granulku :-D. Annie pak z jejich výhry dostala alespoň za snahu morbidní sušené vepřové ucho.

   Závody se mi líbily. Prostředí koňské haly sice v době vysokých poledních teplot pokoušelo se o můj život nedýchatelným dusným vzduchem, ale jinak 

bylo vše na jedničku. Až tedy na naše výkony :-(. Koncem prázdnin ale jedeme závodit zase a tak máme další šanci, že se nám třeba něco povede :-D.

Aspoň malá část obrazem ZDE

 Je pro mne  nezvyklé začínat  příspěvek slovy, že měsíčmí "výpadek" psaní  je zaviněn absencí komických i dramatických situací v rodině. Ale skutečně. Všechny takové vzaly si  krátkodobou dovolenou. Není divu, vždyť mnoho a mnoho let se tu vyskytují  doslova "za dva", takže potřebovaly nabrat  síly k další intenzivní účasti v naší rodině.  Krom rozšíření škály Bertíkových stařeckých neduhů o "pití až k zblití" či "čůrání bez delšího čekání" (samozřejmě doma na dlažbu), se nic extra zajímavého, co by stálo za vylíčení, nestalo. Malé oživení přinesla Bobinčina návštěva cvičáku . Černobílá "borderka jezevčíkovitého typu" viděla parkur po letech, kdy pověsila s radostí cvičení na hřebík. Upřímně si oddychla, že už na ni nepištím fistulí a nemávám jí před čumákem sušeným vepřovým uchem, zatímco ona majestátně jako dáma, elegantně, svým přiměřeným tempem překonává ( nebo také nepřekonává...dle nálady) překážky. Ve svých 14 letech přesto všem ukázala, že ještě do starého železa nepatří a že to dokáže náležitě "rozbalit". (Ukázka ZDE) Andule málem vypadly oči z důlků, když se Bobina rozběhla. Bábrli zná jen z prostoru  za sádrokartonovou stěnou, kterak výhrůžně  vrčí na všechny, kteří by jen chtěli nahlédnout do jejího střeženého  objektu šatny. Teď v jejích očích nerudná "šatnářka" mění se ve sportující seniorku. Andula údivem zapomíná raftat.

   Pravé vzrůšo však konečně přišlo o víkendu. Jako každým rokem vypravila se Eliška závodit na prestižní agi závod s bohatou mezinárodní účastí  Moravia Open do Rožnova pod Radhoštěm. V obrovské konkurenci se s Nyx rozhodně neztratily a platilo to zejména pro pátek a první běh soboty. Pak zasáhla dramatická situace, jež způsobila Eliščino naprosté "vykolejení" z  dosud perfektní koncentrace. Příčinou byla Jive. Po dobu závodů bydlela se svou starší kolegyní Kesskou a závodnicí Nyx v blízké kempingové chatičce. Ta obsahovala veškerý komfort pro účely dvoudenního pobytu nezbytný. Postele, skříně, kuchyňský i sprchový kout a dokonce malou terásku. Nechápu proč, ale ta malá opice ani za mák neocenila skýtaný luxus. Jedinou její starostí bylo vyrazit na vycházku nebo nejlépe hned na plac, jen těžko udržovala své tělo v nějaké alespoň vzdáleně klid připomínající pozici. Dokud ještě byla panička ochotna trochu se s ní potahat o hračku nebo dát nějaký ten povel, byla Jive jakž takž spokojená. Ve chvíli, kdy však Eliška opustila chatku za účelem pomocných pořadatelských povinností, které vůči závodu měla, nastala v chatičce anarchie. Neexistoval prostor, který by byl zakázán, neexistovalo ani takové zavazadlo, moderní se stala "samoobsluha" z tašek a stolů. A tak při jedné takové loupežné výpravě objevila všetečná Jive voňavou tabulku čokolády. Obřích rozměrů a prošpikovanou oříšky, želé a kandovaným ovocem. "Mňam", pomyslela si, a když už nemohla běhat, rozhodla se  aspoň mlsat. Postupně celá Studentská pečeť zmizela v jejím nevelkém šeltiím těle. Samozřejmě i s velkou částí staniolu, neboť s jeho odstraňováním by byla spousta práce. "Tak a teď bych si dala navrch něco ostřejšího", pomyslela si a s vervou se pustila do žvýkání Vojtových dvoubřitých žiletek. Zřejmě jí šmakovaly natolik, že celou polovinu  slupla jako malinu. Snad by dílo zkázy i dokončila, snad by po něčem ostřejším vrhla se ještě na Vojtovo pivo, aby chuť pěkně spláchla, kdyby v té chvíli nepřišla Eliška. Narozdíl od Jive s břitem v žaludku by se v ní krve nedořezal. Jive vrtěním ocasem dávala jasně najevo, že je jí skvěle, jen nechápe, že takové pošušňáníčko jí nedopřává skrblická panička častěji. Eliška popadla Nyx a spěchala na start, přičemž horečně přemýšlela, co podnikne s Jive.

    Přirozeným důsledkem naprostého psychického rozhození byla diskvalifikace, ta ovšem v té chvíli opravdu nikoho netrápila. Po běhu následovala telefonická půlhodinka na všechny světové strany. Rady byly různé i hrůzné. Nakonec byla zvolena ta, jejíž podstatou bylo naplnit šeltii už tak notně zaplněný žaludek něčím hutným (a chutným), co by zabalilo ostrou žiletku svou konzistencí a umožnilo jí hladké opuštění těla příslušným  otvorem. Navržena jako vhodná byla bramborová kaše se zelím, jenž mělo přispět k rychlejšímu pohybu stravy ve střevech. A tak milé Jivince byla v místní restauraci objednána obří porce čerstvých šťouchaných brambor se zelím. Který pes se může pochlubit něčím takovým? Jive se nestačila divit. Panička do ní ládovala další dobrotu a šeltina  měla brzy bříško jako bubínek. Spokojeně oddychovala a vesele pomrkávala, co bude dalším chodem. Když na to vypila ještě půl hektolitru vody ( po tak výtečné večeři možná očekávala spíše coca colu nebo něco maličko "procentního", ale s vrozenou skromností vzala za vděk i vodě s tím, že třeba příště bude i tento detail doladěn)  ulehla nadmíru spokojená k odpočinku. Eliška pevně věřila a doufala, že ne k poslednímu :-). Neklidná noc byla proložena nočními výpravami ven s hypnotickým vyvoláváním spásných- žiletkou naplněných- bobků. Kemping tak mohl být svědkem světelných kuželů, protínajících temnotu a šmejdících za zadkem cupitajícího psa. Ve chvíli, kdy se před světelným kuželem pes nahrbil, nastoupil "pitvatér", jenž exkrement zaujatě prozkoumal až do posledních detailů. Už za noci vydalo Jivino tělo první kousky staniolu a nestrávených oříšků, ráno pak byly  objeveny i kousky rozšmalcované žiletky. Po třech dnech od události snad můžeme prohlásit záležitost za uzavřenou a šťastně skončenou. Dlužno dodat, že se štěstím. Jen Jive už třetí den nechápavě kouká každý večer na svou misku, kdy přijde opět ona  výtečná večeře, kterou si už navždy spojí s tak bezvadnou akcí jako je Moravia Open.

Už dlouho jsme s Annie neprožily tak nabitý víkend. Jakožto milovníci tichých procházek přírodou, podivíni, stranící se tak trochu společenskému ruchu, prožily jsme minulý pátek až neděli úplně naopak. Společensky.

   V pátek probíhaly na naší škole oslavy Dne dětí. Ti malí draci užívali si své oslavenecké chvilky ve víru her a soutěží. Jelikož se toho dne mračna boxovala se sluníčkem o to, kdo z nich bude hrát na obloze prim a v krátkých časových intervalech posílala na zem poslíky v podobě dešťových kapek, soutěžení se odehrávalo v prostorách školy. Malí soutěžící se hlasově i pohybově projevovali tak, že za normálních ( rozuměj- nesvátečních) okolností by jim toto nemohlo projít bez zásahu pedagogického dozoru. Na závěr celého toho dětského mumraje měly přijít na řadu ukázky agility. 

  Upřímně jsem byla zvědavá, kterak se nevycválaná Annie k akci postaví. Mezi tolika dětmi měla působit prvně. Příprava přehlídkového "placu" byla zároveň malou aklimatizační čtvrthodinkou pro kelpii, vykulenou z městského prostředí plného paneláků. Když byla plocha pro cvičení ohrazena a překážky rozestavěny, malí draci začali pomalu proudit. Annie se zarazila: " Počkat, počkat, o tom nebyla žádná řeč, že tady bude tolik trpajzlíků..., " pomyslela si zoufale a v domění, že je zde angažovaná jako moderátorka, začala svým výrazným hlasem ihned příchod dětí komentovat. Obávala jsem se, že na jejich adresu neraftá nic lichotivého, proto jsem se snažila chlácholivým hlasem ji přesvědčit o pravém účelu návštěvy, jímž je cvičení, ne moderování. Několik procházek kolem rozjíveného dětského davu jí v kelpií hlavě nadělalo trochu zmatku, ale když viděla, že jí nabručený štěkot nepřináší kýžený efekt v podobě úbytku dětí kolem, nechala to být a začala spolupracovat. Spolu s ní Nyx, Kessie a borderčí kamarádka Satynka. Malý improvizovaný parkur neumožňoval  psiskům ukázat zdaleka vše, co v nich je, ale přece jen bylo vidět, jak měly děti oči vytřeštěné v nepředstíraném nadšení. A co teprve, když pejsci předváděli své psí kusy :-). Otočky a kotrmelce, podávání pacek, chůzi po zadních i závěrečnou dramatickou hereckou etudu zvanou "zastřelení nebezpečného vlkodlaka" - to vše mělo u dětí veliký ohlas.

  Po půlhodině byla Annie "socializovaná" tak dokonale, že by si s dětmi nejraději dala nějakou tu honičku a když na ni začaly draci "ťuťlat", mohla se zbláznit samým nadšením. Kroutila se, natřásala, vyskakovala do výšky a vyluzovala neskutečné pazvuky, což jí však bylo direktivně ukončeno odjezdem domů.

Fotografie z vystoupení ZDE

  Na sobotní ráno jsme měly s Annie naplánován odjezd do Přerova, kde jsme se po nějakém čase, v němž jsem si léčila pošramocené sebevědomí z prachmizerných výkonů v posledních dvou závodech, rozhodly zkusit štěstí ve dvojkových zkouškách.  Můj výkonnostňák se sice pomalu zaplňuje, bohužel ne až tak dle mých představ. Nehezký shluk písmenek "Dis" objevuje se v poslední době více než je zdrávo, což o mých výkenech cos vypovídá.

 Společnost mi dělali Gabka a Adam Kočvarovi. Gabka s parenejačkou Lili musela být na místě závodu v notném časovém předstihu před mým startem, neboť jejich závodní kategorií jsou trojkové běhy a ty celé závody začínaly. V Přerově jsme s Annie ještě nikdy nezávodily. Příjemné prostředí si okamžitě získalo mé sympatie. Postavili jsme stanové zázemí, rozbalili klece a kenelku a záhy jsem řešila první problém. Pokažený zips domečku, čímž Annie získala do domečku hotové "francouzské okno". To však vzhledem k hlídacím manýrům naší Annie nebylo příliš šťastné řešení. Improvizovaně pak byla nucena pobývat v Kočvarovic fáru, krátce i v kleci patřící naháčům, tudíž prostorově docházelo spíše k "natlakování" její nezměrné energie.

Tři  zkoušky si Gabka s Lili odběhla a se ziskem trojkové zkoušky a s třetím místem v součtech mohla být spokojená. O mě se začala pokoušet nervozita, neboť na place probíhala právě přestavba na náš první zkouškový běh. Prohlídka mi ukázala, že parkur je při troše toho handlerského umu a kapičce štěstí docela dobře zaběhnutelný. Když na nás přišla řada, tréma šla opět do útoku. Odhodlaně jsem se jí postavila svým, trenérkou naordinovaným, "němým" vedením, avšak několik podceněných míst přineslo dvě odmítačky a závěrečná školácká chyba při odfláknutém ukázání směru přeskoku překážky i diskvalifikaci. Když jsem si běh později pustila ze záznamu, měla jsem 100 chutí nakopat si zadek, protože Annie v tom byla naprosto nevinně. Běžela krásně...přesně tak, jak jsem jí ukazovala :-).

 V druhé zkoušce jsem vsadila na zdánlivou jednoduchost parkuru. Ta však postupnou diskvalifikací mnoha týmů startujících před námi ukázala své skryté záludnosti, z nichž jsem se snažila poučit. Vyplatilo se. Annie nasadila svou rychlost a já se snažila ukormidlovat ji do cíle bez ztráty bodů :-). Jak obrovská byla má radost, když na výsledkové listině našly jsme svůj tým na krásném třetím místě se splněnou zkouškou na výborně.

  Ve třetím běhu jsem opět některé pasáže nedotáhla k dokonalosti a Annie, skvěle reagující na mé pohyby, udělala přesně to, co jsme jí ( tak blbě) ukázala. I přes dva nezdary jsem odjížděla šťastná jako blecha. Výkony nebyly (konečně zase) ostudné, i když plné chyb. Mám zase chuť závodit a naplno  postavit se své svazující trémě.

 Neděle původně měla patřit odpočinku. Dokonce jsem zrušila svou účast na dalších ukázkách ke Dni dětí v Brušperku, abych se mohla alespoň ten jeden den v klidu věnovat domácnosti a také svému muži, který v poslední době pracuje v Praze a doma tráví jen víkendy. Už tak mě tížilo svědomí, když jsem  na celou sobotu vypajcla pryč. Jenže jak už to bývá...člověk míní- život mění. :-). Na ukázky se přihlásily jen tři týmy, z nichž jeden v důsledku onemocnění psa stal se pro ukázky "neplnohodnotným". Alespoň polovina týmu (paní kolegyně) jela tedy  v roli moderátorky, což je doslova její parketa. Když táta viděl, že psí akce je ohrožena a jedinými účastníky jsou naše dcery Eliška a Eva se svými psy, srdnatě mě vyslal (i když jsem se bránila zuby-nehty :-D) na ukázky taky. Přeci prý nemohu nechat dcery "ve štychu" :-D. Tak jsem byla "donucena" :-D :-D :-D.

V nedělním poklidném odpoledni jsme tedy v Brušperku rozbalovali své "nádobíčko" k dalším ukázkám. Annie už naprosto suverénně, bez sebemenšího náznaku nejistoty či nervozity, předvedla Brušperákům spolu s Nyx, Kessy a Kejsou svůj obligátní program. Paní kolegyně zasvěceně seznámila diváky s podstatou agility, představila postupně celou naši familii (chyběl už jen správce domova pro agi- vysloužilce- táta) a okomentovala i jednotlivé výkony.

 Odměnou nám byla spokojenost diváků a krásně  "hořkou" tečkou za doslova psím víkendem  i hustou pěnou zdobený Svijanský máz :-).  

Než sepíšu celý aktivní víkend, přidávám alespoň ukázku naší úspěšné zkoušky LA2 / naše první splněná do trojek :-D)

VIDEO ZDE

Aby to nevypadalo, že se Annie jen vykrucuje před objektivem nebo žere tuby kondenzovaného mléka, je třeba pochlubit se častými tréninky a absolvovanou "intenzivkou" u Nikol Schovancové. Zkoušíme novou taktiku na závody pro trémou ochromenou paničku a sice běh "němého" psovoda. Jelikož údajně můj hlas vykazuje výrazné známky nervozity a ta se na Annie přenáší, dostala jsem od trenérky zákaz mluvení. Samozřejmě, že pár sporadických nezbytně nutných povelů je mi povoleno, avšak celkově pro mě prý " Mluviti stříbro, mlčeti zlato" :-D :-D :-D

Video z květnových "tichých" tréninků  ZDE

"Tichá" intenzivka u Nikol Schovancové ZDE

  Sotva jsme se stihly utábořit v úzkém prostoru okolo parkuru, už tu byla prohlídka. Zjistila jsem, že hned první běh je našponován tak, aby případně ještě polospící závodníci dostali pořádnou rozcvičku.Sprintové rovinky se střídaly s technickými pasážemi.Vstřebala jsem několik dobře míněných rad své trenérky a vyrazila na plac. Tam vše probíhalo ještě rychleji než na co jsem své nohy připravila. Andula, odpočinutá v teple auta, vyběhla jako střela, aniž by brala v potaz, že za ní vlaje panička v zoufalé snaze ji předběhnout za tunelem a zkormidlovat ji do správného směru. Předběhnutí se mi sice ani s technikou "vypustím duši " nepodařilo, ale inteligence Annie, kdy na mě za tunelem počkala (oči znuděně "v sloup"), aniž by skočila co bylo v dohledu, nás zachránila od jisté diskvalifikace.. Dále jsme běžely pěkně, dá-li se tak označit běh s nějakou tou chybou. Závěr: 17. místo z 35.

  Zkoušku, jako druhý běh v pořadí, jsem Annie pokazila jedním špatným pohybem. Nasadily jsme od startu pěkné fofry. V hodně technické části parkuru jsem své pohybové kreace překombinovala natolik, že jsem nabuzenou psici poslala místo na kladinu do lákavého tunelu. Video ZDE .  Divím se, že mě za to vzápětí nerafla do hýždě. Ale ona byla spokojená za svou odměnu a výsledek jí ležel u zadní části těla.

  V agility jsme to opět docela rozjely, ale tentokrát to Annie na parkuru táhlo místo do tunelu na "áčko". Sice se ještě stihla včas stočit, ale náběh do slalomu už byl až napodruhé a když "odflákla" zónu na áčku, ukončila jsem nekompromisně naše snažení přísnou opravou chybné zóny.

 Po celou dobu závodů jsme bojovaly s chladem. I přes počet vrstev oděvů, zdatně konkurující cibuli, pronikala zima nemilosrdně až do morku kostí. S povděkem jsme přijaly možnost ohřát se erárním horkým čajem z přistavené várnice. Občerstvit jsme se zašly do blízkého bufetu. Ten mohl cenami konkurovat těm nejluxusnějším pajzlům. Náprstek "turecké" kávy (ne)chutnal jako nechutně zabarvená voda. Za lidovou cenu 30,-Kč jsem ocenila aspoň její teplotu, která v nevlídném počasí přišla vhod. Danča se pustila do proklamovaného houbového rizota, ovšem už po prvním soustu vypadala výrazem obličeje, jako by překousla moučného červa. Ještě že jí byla umožněna výměna za jiný druh pokrmu. Ten už snědla bez reptání. 

Eliškou zvolená krmě - langoš - se sice připravoval dlouho, ale zato vypadal "k světu". Familiérní obsluhující chlopek se zeptal, co má na langoš navrstvit. Eliščina nefalšovaně hladová odpověď, že "všechno" ho zřejmě zmátla natolik, že krom všech možných ingrediencí (tatarka, kečup, sýr) přidal i "všechen" česnek, který měl nachystaný snad na celou dobu prodeje. Eliška pak svůj langoš nejen že dojídala se slzami v očích, následně čpěla tak, že jsme se obávaly situace, kdy na parkuru vydá Nyxe povel, a ta  pod tíhou odéru, co ji ovane, se místo provedení skácí k zemi. Rázem jsme s Eliškou všichni omezili komunikaci na nejnutnější míru. Všichni přežili. Běhy, zimu i tu čpící Elišku. 

Bylo to fajn, dárek jsem si opravdu užila.

VIDEO NAZVANÉ TREFNĚ :" BOŽE, JÁ JI ZABIJU!!"   ZDE

(verze pro děti školou povinné)

Rok se sešel s rokem a má Annie stála před svým narozeninovým výročím. Už čtvrtým. Úmysl darovat věčně hladové psici nějakou kulinářskou dobrotu ztroskotal už na důrazné Eliščině diagnostické větě:" Mami, je tlustá jako prase! A to má v sobotu závody!" Vlastním tělem jsem Annie zakrývala obrazovku facebooku, aby jí nebylo líto, že tam  páníčci předvádějí lákavé narozeninové dobroty pro své miláčky. Paštiky, játrové sušenky, masové dorty nebo buřtové věnce. Annie se po potřepání packou dočkala dárku nezvyklého. Diety. Celá rozjařená běžela k misce a hrabavou tlapkou dávala hlasitě najevo, že by bylo záhodno ji zejména v den narozenin naplnit. Nevesele jsem vzala misku do ruky a poodešla ke skříni s uschovanými granulemi. Do misky jsem vložila čtyři kousky a chlácholivě jsem začala Annie vyprávět pohádku. "Víš, Annie, za devatero horami a devatero řekami žila kdysi jedna  nesmírně tlustá kelpie jménem Otylka. Za mlada bývala štíhlá jako proutek, hbitá a pohyblivá, energická a hyperaktivní. S páníčkem chodila po horách, pásla ovce, celé dny pobíhala venku. Jednoho dne se však s páníčkem přestěhovali do města. Otylka stále  seděla zavřená v městském bytě a jediným potěšením jí byla hromada granulí, které od celé dny zaměstnaného páníčka dostala nasypané do misky. Několik týdnů se dožadovala procházek a cvičení, nosila páníčkovi hračky, balonky, poštěkávala na něj, ale protože ten ji vždy jen suše odbyl, zvykla si a notně zpohodlněla. Teprve po nějakém čase, kdy už Otylka začala svou hmotností dělati čest svému jménu, přišli s páníčkem na cvičák. Uprostřed travnaté plochy stála dřevěná kladina, okolo ní nějaké přeskakovací překážky a opodál dvě "roury"z látky. Po travnatém prostoru běhali psí kamarádi. Nejvíce Otylku zaujal čokoládově hnědý kelpiák. Velký, dobře stavěný pes ladně překonával překážky, elegantně přebíhal kladinu a rychlostí jako blesk probíhal tunely. Otylka se zamilovala na první pohled. Ráda by hnědému krasavci ukázala, že i ona je energická a rychlá kelpie, ale pokosené laťky skokovek a potupné zaseknutí sádelnatého těla hned u vstupu do tunelu měly zcela opačný účinek. Kelpiák jen pohrdlivě otočil hlavu a zalíbeně pozoroval štíhlou hnědobílou borderku. Otylce bylo strašně. Po tříhodinovém hopsání byla nesmírně unavená a hladová, ale jaký div, když miska s granulemi zůstala toho dne netknuta. Druhý den šla Otylka na cvičák s páníčkem znovu. Hnědý kelpiák  jí nevěnoval jediný pohled. Otylka byla nešťastná. Tolik ji ten krasavec okouzlil. I tentokrát se Otylka v granulích jen tak "povinně porýpala".  V této chvíli by Annie nejraději slyšela, že to stejně nebylo k ničemu a tak se Otylka vrátila ke svým starým stravovacím návykům. Musela jsem tedy zdůraznit, že milá obtloustlá kelpinka Otylka sice nezískala srdce hnědého krasavce, ale poctivým tréninkem ( v nové figuře) dosáhla na ty nejvyšší stupínky  v dalších a dalších závodech.

Anninka s nakapaným "rybníčkem" pod tlamou po skončení mého vyprávění hladově polkla a naklonila hlavu. Před čenich jsem jí položila misku se čtyřmi granulemi. Nedočkavě zabořila do hlubin misky hlavu. Když ji vytáhla, na dně zůstala jedna netknutá granulka. Pochopila jsem, že mé vyprávění se neminulo svým pedagogickým účinkem. Však zítra v Mikulově uvidíte, jak zapracovala na postavě modelky :-D.