Podzim 2013

ZDRAVÝ VÝVOJ PŘEDEVŠÍM

   Pravidelní návštěvníci Pacinek jsou podrobně seznámeni s historií chovu morčat v naší rodině. Ta sice není dlouhá, o to však zajímavější a pestřejší. Kauzy- Agátino mateřství, ultrazvukové předvíkendové vyšetření a Edíkova kastrace- byly rozšířeny o kauzu zdravý pohybový vývoj.

                                                           EDÍK

                                                            AGÁTA

    O netradiční nápady nebyla v naší rodině nikdy nouze. Dosud jsem byla jakýmsi neoficiálním přeborníkem já, nedávno jsem však zjistila, že má pozice je ohrožena. Dcera Eva se ukázala rodícím se silným konkurentem. Nabyla dojmu, že naše rodina už dlouho ( rozuměj asi 3 měsíce) žije vcelku stereotypním životem, který postrádá něco, čím by opět vybočil ze zaběhaných kolejí. Rozhodně si to nemyslím. Stačí vzpomenout noční Andulčin porod gumového míčku před dvěma týdny nebo tzv. švédské stoly, které si z těch normálních Annie vytvořila  samoobslužným pažraním všeho, co se na nich nachází a to už nemluvím o Bertíkovi a jeho neustále pestřejších stařeckých vrtoších). Prostě mi tak jednou s jiskřičkami v očích dcerunka předestřela svůj nápad. Zvětšit morčatům životní prostor.Její hlodaví kamarádi bydlí v obrovské kleci. I přes rozdílnost pohlaví mohou díky příslušnému odbornému veterinárnímu zákroku sdílet prostorný výběh bez obav z rozrůstajícího se chovu  společně. Skotačí spolu vesele, pobíhají, skáčou, podle úsudku mé dcery však NE DOSTATEČNĚ!!!

    Evčina cimra se svými rozměry tři krát tři metry neřadí k těm větším. Přesto vyslovila požadavek na smontování Nyxinčiny již odložené porodnice, její vysypání pilinami a vypuštění morčáků na tuto pro ně rozlehlou pastvinu. "Podej prst a utrhne Ti ruku," běží mi hlavou a už se vidím, jak brzy nebude postačovat ani ta dřevěná ohrada. Vysypán pilinami bude pak celý pokoj...dva...celý byt...a my s tátou budeme vegetit ve vyhrazeném ghetu na malém prostůrku ve speciálně upravené části jednoho pokoje. Všude kolem budou pobíhat  ŠŤASTNÁ  morčata. Protesty nemají smysl. Při náznaku nevole je nám okamžitě připomínán počet NAŠICH  psů, kteří mají samá  privilegia a navíc se pohybují volně po celém prostoru domu, zatímco její hlodavé chudinky jsou "uklizeny" do malého rožku bez možnosti se více proběhnout. Jak se mají zdravě vyvíjet? Nesdílím Evčin názor o "chudinkách". Dle mého úsudku se mají ty potvory nejlépe z celé rodiny. Denně jim Evka poskytuje luxusní servis dodávkou čerstvé zeleniny ( ta nejdříve přebývá půl dne na kuchyňské lince- běda tomu, kdo by ji chtěl uklidit nebo nedejbože sníst!  Morčátkům přece nemůže být servírována přímo z lednice. Vždyť by je bolelo bříško. ) Pokud je zeleniny a ovoce v lednici už málo, morčata mají přednost. Co kdyby dostala kurděje? Podestýláno dostávají mrňouskové obden, ne však obyčejné piliny a seno. Pro jejich "kvalitnější život" nakupuje Evka seno s příměsí voňavých bylin. Aby se mohlo čistit často, objednala si dovoz sena a pilin přímo do domu. Nebyla však žádný troškař. Dva obrovské - 50ti  litrové pytle teď netradičně zdobí vedlejší pokoj.

  Možná by došlo na Nyxinčinu porodnici, ale osud zasáhl a vše je jinak. Evka se nám odstěhovala. Pochopitelně s ní šla i rozmazlovaná morčata. Lednice je náhle opět plná zeleniny, na lince se nepovalují saláty a jablka, zmizely  pytle sena a pilin. Do Evčina bývalého pokoje chodí Nyx marně vyhlížet malé kamarády, které vydržela  hodiny tiše "pást"... Je to tak - i na klid a úbytek starostí si však musí člověk ( a mamka především) pomalu zvykat.

VYVEDENÝ SVÁTEK

  Pomalu se stává tradicí, že svátky místo klidu zasvěcuji intenzivnímu agilitění. Místo abych dopřávala domácnosti uklízecí procedúry, pobíhám po place a devastuji si poslední zbytky svého dosud nezdevastovaného těla. Případným návštěvám pak pohotově ukazuji tabulku na zdi předsíně:

Ještě, že ji mám :-D.

Dnes na nás Eliška vytasila krkolomný parkur- prý z mistrovství světa. Vzali jsme to nejen statečně, ale také zodpovědně. Už na prohlídce jsme se cítili všichni strašně důležitě. Co teprve, když každý běh vyhlásila Marťa  jako "finálový ". Představovali jsme si skandující tribuny haly, koberec alla umělá tráva (ač  s reálnými terénními výmoly to ani náhodou nekorespondovalo), vedle sebe jsme měly "natlakovaná" psiska a sami jsme byli "extraspeciálně koncentrovaní" na výkon. Škoda, že iluze boje o mistra vydržela všem do jednoho pouze do 4. překážky v pořadí. Bohužel tu pátou se nepodařilo dát plynule bez chyby nikomu z nás. ( A to se mi všichni na prohlídce divili, jakou z toho dělám vědu :-D). Překážky 4 a 5 byly totiž postaveny k sobě v ďábelské pozici. Po výběhu z tunelu následovala skočka, která musela být skokem stočena kolem bočnice jakoby zpět a kolem další, mimochodem hodně lákavé, skočky měl pes vběhnout do zapeklitě postaveného slalomu.

O tom, jak to vypadalo se můžete přesvědčit ZDE  

Bylo jasné, že z našich týmů by na "mistra" nedosáhl žádný. Po 5. překážce už vypadal parkur nadějněji, ale co už, když "titul" byl v háji :-(

I dnes jsme měli štěstí na počasí. To si dalo zřejmě k mistrovskému parkuru záležet a vykouzlilo opravdu superpříjemný den. Když přihlédnu ke skvělé společnosti, která se na cvičáku toho dne sešla, zase jeden den, co neměl chybu :-D.

                             "Tak kdy už poběžím o toho mistra?"

VÍKEND VE ZNAMENÍ DISKŮ

Celé roky se stáčelo naše úsilí k přesvědčení táty, že dělat psí sport je nejskvělejší záliba na světě. Vytrvale jsme poukazovali  na kouzlo agility, neodbytně jsme mu přehrávaly tematicky laděná videa a zvali jej na závody mezinárodní úrovně. Celé roky marně. Zatvrzele trval na svém, že péče o psí důchodce jej plně uspokojuje. Až letos v létě. Snad vlivem řeckého slunce či blahodárným působením přímořského ovzduší  takhle jednou odpoledne  odložil prostudované Psí sporty a pronesl historickou větu, že by rád zkusil dogfresbee. Zašla jsem si pro vatovou tyčinku a vypucovala ušní otvor, jelikož se mi zdálo, že jsem zaslechla něco, co vůbec nezaznělo.  S čistýma ušima a napjatým výrazem ve tváři jsem požádala o zopakování pronesené repliky. Zazněla úplně stejně. Přesto jsem stále ještě přistupovala k tomuto prohlášení s notnou dávkou nedůvěry. Když se ale táta začal pídit po discích na trénování a dokonce zmínil budoucího imaginárního psa, s nímž bude v tomto odvětví psích sportů sbírat metály, má nedůvěra byla dočista potlačena. Do dvou týdnů byly objednány disky a do Ostravy byla pozvána odborná školitelka v oboru kovaná-Katka. Minulý víkend  jsme tedy s pejsky řádili celá rodina. Táta po dva dny s Nyx pronikal do základů správné techniky hodu, Evka korzovala s psími důchodci lesem a fotila je v přírodě, my s Eliškou hopsaly na hlučínských Hopsinkách. 

  Na Hopsinky jsme měly s Annie vloni smůlu. Den před závodem si totiž poranila polštářek na tlapce. Jelikož se závody hopsají v hale plné pilin a písku, vyhodnotila jsem tehdy toto nepatrné zranění jako nebezpečné pro nákazu a závody jsme prožily v roli diváků a fandů :-). I letos byly Hopsinky ohroženy. Pro změnu mým nakřáplým chřtánem a chycenými hlasivkami. Nakonec jsme ale přece jen vystartovaly. I když společným jmenovatelem tátovy a mé akce se staly "disky", mám se i tak z čeho radovat:

1. Annie běhá se zájmem, rychle a soustředí se na povely.

2. Moje tréma se o poznání zmenšila. Už mi nesvazuje nohy, ale stále produkuje chyby, takže je třeba na jejím odbourávání dále pracovat :-)

3. Až na jednu, vypracovala Annie všechny zóny. I tady lze ale ještě mnohé zlepšovat.

Zklamáním pro mě bylo naopak Anninčino zvýšené shazování latěk. S tímto jsme nikdy problém neměly, ale kdyby šlo vždycky všechno hladce, asi by to ani člověka nebavilo. Takže máme vedle trémy dalšího nepřítele. Laťky. Vyhlásily jsme jim s Ann boj a denně se na ně důsledně připravujeme :-D.

Videozáznamy běhů mi rovněž přinesly jasný důkaz toho, že, až na ty laťky, mohu za všechny chyby i odmítačky já. Zřetelně jde vidět špatné stahování, nevýrazný  povel, nedotažený pohyb. ( Díky, videa...pomáháte :-D)

 Sestřih ze závodů ZDE

 Na sociální síti jsem zhodnotila náš výkon krátkými verši:

Na Hopsinkách žádné zisky,

z šesti běhů čtyři disky.

Chybička se vždycky vloudí, 

kdož bez chyby, ten ať soudí.

Víkend jsme si všichni moc užili. A o to jde!!!

                                              TÁTA V AKCI:

KLUBOVKY

Sobotní odjezd na svatováclavské klubové klání nesl tradiční známky šašourství. Brzké vstávání a poté ládování  auta horami krámů. Hromada igelitek s cenami pro vítěze jednotlivých soutěžních  kategorií zaznamenala během týdne málem vážnou újmu, to když táta , neinformován včas o účelu naplnění toliko tašek vzácným obsahem, jal se v záchvatu pořádkumilovnosti připravené ceny z tašek vytahovat. S peprným komentářem, co prý to je za pořádek...v každé igelitce něco...Naštěstí jsem po druhém kousku pohotově zasáhla a ceny pro úspěšné závodníky zachránila.

   Ve stísněných přepravních podmínkách jsme dojeli na místo. Tráva ještě vykazovala známky nočního mrazíku, jen postupně měnila barvu z bílé na zelenou. Cloumal námi chlad, ale na obloze se obrazně řečeno blýskalo na lepší časy. Maličko zubaté, avšak vesele zářící sluníčko, vykouzlilo nakonec přece jen krásný podzimní den. Závodníci rychle přibývali...po prezenci, jejíž součástí byly  buchtové hody, možná i na váze :-). Eliška v roli paní rozhodčí začala stavět parkury. Úvod patřil štěňátkům a začátečníkům. Jednoduchá trať složená ze skoček a dvou tunýlků se ukázala snadno pokořitelnou pro všechny závodníky.Každý výkon byl sympaticky odměněn potleskem diváků. O poznání složitější trať připravila slečna rozhodčí pro závodníky mírně pokročilé. I ti se se všemi nástrahami dráhy poprali se ctí. Pejsci se sice sem tam postarali o úsměvné momenty, jako například beaglice pana Petra, která zásadně prosazovala opačný směr běhu....za buchtou na stole:-D, ale nakonec vždy páníčci své svěřence ovlivnili natolik, že běh úsp+ěšně absolvovali.

  Pokročilí pak na kapku těžších parkurech předvedli, jak to vypadá, když se závodí. Zpestřením na závěr byl běh o peníze. Člověk mohl přijít o 30 Kč, ale také získat  majlant.  Pravidla byla jednoduchá. Plať- běhej-případně vyhrávej. Stejná trasa pro všechny a rozhodující čas, v němž tým zaběhne. Souboj patřil hlavně borderce a dvěma kelpiím, z nichž jedna byla Anninka. A ta také nakonec doběhla vítězný běh a spolu s paničkou vyhrála nějaké ty tři stovky :-).

 Klubovky se rozhodně vyvedly. Výkony a hlavně přátelskou a usměvavou atmosférou. Hrastka závodníků závěrem oslavila tak krásný den prací. Chopily jsme se náčiní a jaly se natírat plot. Pio hodině a půl jsme končily unavené..."kropenaté", ale spokojené :-)

Naše výkony na klubovkách ZDE 

 S TÍM MUSÍM NĚCO DĚLAT!!!! A DĚLÁM :-)

Jestliže srpen byl pro mě tréninkový a já se nechávala zkušenými trenéry tepat a honit po place, září jsem si naplánovala závodní. Je to známá věc, že i to nejlepší tréninkové běhání může na závodech úplně vyšumět, není-li pravidelně "otrkáváno" na závodech před kritickými zraky diváků a přísného posuzování nekompromisních rozhodčích. Proto jsem také šla do toho. Jako první v pořadí byl suchdolský jumpingový speciál.

 V autě panovala veselá nálada. Probíhající diskuse však málem zapříčinila havárii. Když totiž Daniela popisovala, jak den před závody asi dvě hodiny v bytě gruntovala, Eliška se otřásla odportem při pouhé představě, že by toto absolvovala také, a volant stočila těsně ke krajnici. Už už jsme se viděli ve škarpě. Snad to bylo znamení, že se máme raději vrátit. Nakonec se ukázalo, že to zřejmě platilo  jen na 1/4 naší osaádky, tedy mě, neboť zbylé 3/4 pasažérů se na závodech "vycajchnovaly"a sklízely vavříny!!! My s Andulkou jsme ve všech třech bězích slyšely hned dvě píšťalky. Tu zahajovací a vzápětí tu "vyhazovací" :-D. Podléhám depresi.Tréma mi svazuje nohy i mozek a Annie, cítíc mou slabinu, mi po celou délku trasy hlasitě nadává a názorně předvádí, jak je mé vedení "na prd".Po skončených závodech se dávám slyšet, jak moc se mi ulevilo, načež mě Danča hbitě přirovnává ke králi z filmové pohádky Nesmrtelná teta, když jej opustil rozum. Aspoň že se máme čemu zasmát.

Hřát u srdce mě může jen vítězství a druhé místo " mé krve" Elišky a stejný úspěch v kategorii small u Danči.

Prvotní :" Končím, už nebudu závodit!" přehodnocuji záhy na: " S tím musím něco dělat!" a hned večer si platím dvojzkoušky v Horní Suché.  Tam přicházím vyklepaná už o něco méně. Snad mi pomohla i sobotní intenzivka s Radkou Mokrišovou, kde se nám dařilo a bylo nadmíru jasné, že pokud zvládnu svou trému, není důvod se obávat ostudy. Před závody nacházím čtyřlístek, což beru jako dobré znamení.

 Zázrak se však nekonal, ze dvou běhů jeden "vyhazovací" a druhý s chybou a odmítačkou. Pokrok ale přece jen zaznamenávám. Z běhů mám i přes dosavadní docela velkou trému, radost a běhy už nepůsobí tak chaoticky. Kartáč dostávám od trenérky za zóny "na hranici" a ordinuji si další závody ve znamení jejich  upevnění. Aspoň, že ta "moje krev" opět výkony Panáčovek kapku "zprůměrovala" svou jednou zlatou :-)

 Ze závodů si odnáším jedno poučení technického rázu- Nenabízet se k natáčení kolegyň chytrým mobilem. Jeden takový jsem totiž dostala do ruky s instrukcí, který dzndzik zmáčknout...vždyť je to tak triviální...:-D. Zodpovědně jsem číhala jako predátor na svou kořist, až přijde má chvíle..."chvíle dzindziku". Kolegyně už přichází na start, rozhodčí vkládá píšťalku do úst a....blik...mobil zhasl. Jelikož je dotykový, vehementně se jej dotýkám, jak jen můžu. Hladím, ťukám, polohlasně mu domlouvám. Kolem mě bohužel jen ročníky mému rovné, tedy žádný mlaďoch, který by si s touto technikou frajersky "tykal". Naštěstí si mého zmatkování všimne kolegyně vlastnící starou dobrou kameru a běh pohotově natáčí.

Po návratu z Horní Suché usedám k počítači a platím si "Katmajácké derby". Vím, že tento závod opět nebude ziskový, nýbrž diskový, ale chápu, že upevnění zón za to rozhodně stojí.

Také Katmaj začíná zvesela. Už ranní bloudění zaviněné zadáním špatných souřadnic pořadateli ( jejich záměr zbavit se konkurence však nakonec nevyšel :-D) na klidu nepřidá. Počasí straší, obloha temně zatažená zrána věští déšť. Ten se nakonec nekoná a běhání je příjemné. V jumpingu se disknout nehodlám, ale znáte to....člověk míní, osud mění. Doplácím na drobnou chybu. O půl vteřiny déle natažená ruka posílá Annie na nesprávnou překážku a píšťalka opět zazní. Jinak ovšem obávaná místa všechna vyšla, jak jsem chtěla a Andulin projev byl radostný, běh rychlý. Prostě jsem jí to zkazila :-(. 

1. zkouška vypadá moc hezky. Začíná dokonce dobře vypracovanou zónou na kladině, ovšem větší oblouk vyvádí Annie do opačné díry tunelu, než která je určena paní rozhodčí. Píšťalka :-(. Aspoň si pak vklidu opravuji zónu na Ačku a zbytek běhu je pěkný. 

Z 2. zkoušky mám opravdu radost. Stíhám to, čemu jsem ani moc nevěřila, "diskuji se" až opravou houpajdy ( nebýt toho, asi bychom s Annie už konečně i doběhly :-D).

Náš výkon můžete posoudit ZDE

A opět podobný scénář. Panáčová mladší ( uvažte ovšem, že ty geny někde musela vzít :-D) na stupních vítězů a její poslední finálový běh bez jediného zaváhání byl opravdovým zážitkem. Kdybych se k takovému výkonu mohla byť jen na pár kilometrů přiblížit, byla bych šťastná :-D

Posuďte ZDE 

Tuto poslední "diskotéku" bych rozhodně neoznačila jako "demitivující". Naopak. Byla přínosná a ukázala mi, že závodní září splnilo svůj účel. 

A ještě aby byl vidět rozdíl běhání na tréninku a na závodech, ilustrační video z intenzivky v Karviné ZDE