Květen 2010 - leden 2011

Z BLÁZNIVÉHO POTŘEŠTĚNÉHO ŠTĚNĚTE DŮSTOJNÁ PSÍ DÁMA

 Před časem jsem zde lamentovala, jaká je Annie splašená, divoká, darebák a neposlucha...kouska hezkého slova jsem pro ni neměla :-D ! Teď je to jinak. Annie se velice zklidnila a neplechy tropí v daleko menší míře než dříve. Tou magickou hranicí, kdy se Anninka takto proměnila, bylo její hárání. Jak jsem tak byla připravena čelit projevům puberty, přišlo místo ní hárání a holka mi dospěla. Najednou se objevilo dříve nevídané mazlení, klidné ležení, častější pospávání. Dokonce už dobře rozlišuje, když se na ni zlobíme a pokorně klopí uši. Už není masochistka :-D. Dokáže se soustředit, ráda se učí novým kouskům. Maličko však zklidnila i v agi, což bych nerada. Na druhou stranu  se teď stejně  moc necvičí, takže na jaře se ukáže.

 Co jí však zůstalo a možná se i zesílilo, je její nesmírná žravost. Annie by se pro kousek piškotu rozkrájela. Cítí cokoliv k žrádlu přes několikero zavřených dveří, vmžiku  jediným nádechem identifikuje obsah kapes, tašek a pouští se do jejich dobývání... Upadne- li kousek čehosi voňavého například pod lavici nebo skříňku, Ann hrabe, souká se do několikacentimetrového prostoru, poštěkává a všemožně se snaží ten kus žvance vylovit až se někdo z nás slituje a dobrotku jí vytáhne. Anninčina žravost nezná mezí. Je to důstojná psí dáma s řádným apetitem.

MĚLI JSTE TO TAK JISTĚ VŠICHNI

 Pravidelní návštěvníci mých stránek by mohli lehce nabýt dojmu, že se u nás doma už nic zajímavého neděje nebo že mě spisování psích kulišáren přestalo ze dne na den bavit, ale opak je pravdou. S blížícími se svátky však vyvstala větší potřeba času na práce spojené s tradicí Vánoc. Rozhodně nepatřím k hospodyňkám, které mají o Štědrém dni vyglancovaná všechna okna, nábytek v očipřecházejícím lesku, 20 druhů cukroví v krabicích, bohatou výzdobu a  v předstihu obstaraného ježíška. Přesto však jsem letošní Vánoce tvrdě nezvládala. V práci místo "klídku a pohodičky" zvýšené nároky na pracovní nasazení a pak, když člověk dorazí domů vyčerpán a smečka si nárokuje " to své" ( paničko, celý den ses někde flákala, my tu leželi, tak teď se nám náležitě věnuj ), nezbývá příliš energie na domácnost a tím spíš doplňování webovek. Na pečení cukroví došlo až poslední předvánoční týden, po dárkách jsme běhali - nepoučitelní jako každý rok- v davech koupěchtivých lidí okolo 20. 12. . Ač Vánoce jsou mými oblíbenými svátky, jsem upřímně ráda, že je dnes 27. 12., žádná návštěva nepřijde a ani my na žádnou nepůjdeme.

 Bobinka si tradičně myslela, že všechny dárečky jsou pro ni a proto je s nasazením vlastního života hlídala.

           TAK CO BYCHOM SI DNES UDĚLALI K VEČEŘI...? ŽE BY PLACKY ?????

JAK PEJSCI S PANIČKOU PEKLI VÁNOČNÍ CUKROVÍ

  Po dvou týdnech intenzívního pracovního vytížení v zaměstnání jsem si pátek vyhradila jako den, kdy se budu konečně věnovat domácnosti a blížícím se svátkům. V průběhu týdne jsem už lehce zahájila vánoční výzdobu domu- nezbytné blikavé žárovky, adventní kalendář na ledničce ( existuje ještě z dob, kdy byly mé dcery malé a o otáčení za každý den se urputně hádaly), nějaké ty větvičky přinesené z lesních vycházek a nyní i odhodlání připravit včas nějaký ten sladký žvanec.

  Když byly mé holky ještě malé, v předvánočním čase se těšily na obřadné vykrajování nejrozličnějších druhů cukroví. Navodily jsme si vždy příslušnou atmosféru...zapálená aromatická lampa s purpurou, z magneťáku se linoucí slavnostní tóny koled, rozblikaná  světýlka na oknech a všichni jsme byli pohlceni tou pravou vánoční náladou. Dnes jsou dcery už velké a na pečení cukroví nemají kdy :-(. Jenže bez cukroví by to nebylo ono, proto jsem se do toho obula sama. Tedy...měla jsem dvě úžasné pomocnice- Barunku a Anninku.

          Holky hlídají těsto...                   Tak jaký recept si dneska vyberem?

    Barunka  asistovala u pečení už po několikáté, Aňa letos poprvé. A evidentně se jí to líbilo. Jak jsem na stůl skládala všechny ty voňavé ingredience a pak k sobě jednu po druhé přidávala....Annie chtěla po každé přidané přísadě ochutnávat, ale to jsem jí zatrhla. Tak aspoň zrakem kontrolovala, zda dělám vše správně a jestli mi něco neupadlo na zem. Pro lepší atmosféru jsem si uvařila svařák, aby mi šla práce lépe od ruky. Nemohla jsem však popíjet mnoho, protože jen co holky zmerčily byť jen nepatrný pokles mé pozornosti, hned jsem to musela nekompromisně řešit. Andula několikrát strčila svůj nenechavý jazyk do dózy s hladkou moukou a pak usilovně mlaskala ve snaze zbavit se nalepeného "hladkomoukového" škraloupu z patra. V nestřeženém momentě taky ukradla prášek do pečiva a ten přesunula i s obalem do svých útrob. Ještě dnes ráno jsem úzkostlivě kontrolovala, zda nenakynula přespříliš...Seznam věcí, které jsem jí páčila z dršťky, však tímto není úplný. Zálusk měla na válek, na sáček s moukou, jazykem opatrně tu a tam ochutnala máslo, cukr i vaječnou skořápku. Jediné, co jsem střežila zásadně, byl svařák. Kdyby si Annie totiž trochu přihla, s největší pravděpodobností by ztratila i poslední zbytky jakýchsi zábran a bezostyšně by se vrhla na stůl snažíce se urvat, co to dá. Zastavit rozjetou 18ti kilovou Anninku je docela fuška. Proto musela bezpodmínečně abstinovat, aby nepáchala větší nepřístojnosti než za střízliva. Přesto jisté pokusy smočit svůj mlsný jazyk ve voňavém lahodném moku tu byly. Obrana byla jediná- vypít dřív, než mi to vypije pes:-)

            Povolený doping...                    Aromaterapie k práci

   Nakonec jsem tu usilovnou práci dotáhla do konce a dnes jsem z obou těst upekla záplavu perníkových a kokosových srdíček, hvězdiček, pejsků, chaloupek a dalších serepetiček. Holky teď budou mít od asistentování pár dní klid, ale s blížícím se Štědrým večerem mi jistě rády helfnou u pečení nejen cukroví, ale i vánočky, s vervou mi pomohou rovněž při přípravě kapra, salátu a daších "nepostradatelných" dobrot. Jo. lidi, takové pomocníky, aby člověk pohledal!.....Díky, holky :-)

                                       NECHÁŠ TO ?? !!!!!

A MÁME TU ZIMU.

 Zimu nemám ráda ze dvou důvodů. Tím prvním- hlavním- je to, že se brzy stmívá a vycházky s pejsky tudíž nemohou být dlouhé, jak bych si představovala. Navíc je musím zařadit do programu hned, když dorazím vyčerpaná z práce. Kdybych si jen půl hoďky odfrkla, už by vycházka měla sotva hodinu v případě, že se chci vrátit za světla. A bude hůř :-(. Druhým důvodem je voda a bláto, které s sebou zima logicky nese. Naše psy pouštím na zahradu přes obývákový balkón. Stejnou cestou se i vracejí, často však ve velmi změněném stavu. Z čistých fešáků se po 10 min. stávají zabahněné koule a než je všechny osprchuju a poutírám, uplyne moře času. I tak nejsem občas důsledná, vyhnu se vaně v domnění, že packy stačí utřít hadrem a pak zjišťuji, že hadr nestačil a  musím nastoupit na rajóny. Krom dvou důvodů, proč zimu nemusím, mám jeden důvod paradoxně pro i proti zimě zároveň. Je to topení. Samotný akt "topení" je pro mě- člověka zhýčkaného dlouhým městským životem s ústředním topením- úplný obřad. Těším se na chvíle, kdy se vrtnu do kotelny a udělám si svou " zatápěcí siestu". Vyčistím si kotel pěkně od popela, naskládám všechny vrstvy paliva za sebou, jak mají být ( papír, kartón, třísky, měkké dřevo....uhlí) , sešteluji komínovou klapku a škrtnu sirkou. Trošku to začoudí, už nevoním voňavkou z Oriflame, jako ráno, ale to mi vůbec nevadí. Chvíli na to zírám a pak už jen sahám na radiátor, abych se přesvědčila, že je čím dál teplejší. Nevýhodou je, že topivo ( i to pivo) není levná záležitost a čím chladnější a delší zima je, tím je pro potenciální topiče finančně náročnější.

  Pro všechny ostatní důvody mám zimu ráda. Třeba když se ráno mrknu z okna a vidím " pocukrovanou" zahradu. Nebo když mi zmrzlý sníh pěkně vrže pod botama a přehlušuje tak vrzání mých kloubů. Předvánoční období se svou nezaměnitelnou atmosférou, cesty do práce a z práce mezi světýlky vyzdobenými domky. Taky návraty z dlouhých procházek, kdy člověk pomaličku rozmrzá v teple domova, červeň se mu rozlévá po líci a někdo rozlévá horký svařák. Těšila jsem se, co na první sníh bude říkat Annie a těším se i teď, jak spolu budeme prožívat její první zimu.

   Dalo by se říct, že dnes jsem se dočkala. Od rána se teploty pohybují mírně pod nulou, pofukuje studený vítr a na zemi leží sněhový poprašek. Jestliže jsem se domnívala , že Annie projeví nějaký náznak překvapení nad studenou hmotou, mýlila jsem se. Annie se ke sněhu chovala naprosto přezíravě.  Na procházku jsme se vydaly hned zrána. Andula spokojeně běhala po svém oblíbeném oraništi, přebrodila jistě velmi studený potůček cestou do Lhoty a  možná si ani nevšimla, že je v přírodě něco jinak. Narozdíl od staroušků- Bertíka, Bobiny a Barunky,které jsem vzala ven posléze. Bert s Barunkou se třepali, jak ratlíci, Bobina zase nemohla ve zmrzlé půdě hrabat svoje myšičky, takže byli rádi, že jsem to po půl hodině otočila k domovu. Nejlépe se ale mají Kessy a Nyx, které odjely s Eliškou na dva dny do Beskyd na chatu.

  Na dnešní vycházce jsem taky fotila. Mobilem. Ten mě opět nezklamal a dělal, co mohl :-). Obrázky najdete ve fotkách.

 VAŠKOVY FOTKY

To je jiné kafe, než to moje amatérské cvakání spouští.....:-D

TENTOKRÁT MI TO JEŠTĚ PROŠLO...

     Každé dva roky musím absolvovat preventivní lékařskou prohlídku, na kterou mě vysílá  pracoviště. V listopadu zrovna dozrál čas .Vyfasovala jsem příslušné lejstro, kde byly uvedeny základní údaje o mé osobě a rovněž soupis možných zdravotních rizik, na které se má lékař v souvislosti s daným zaměstnáním zaměřit. Já měla zakroužkováno pouze jedno. " Psychický stav". Pravda...nervové vypětí u učitelského povolání je v obecném povědomí.  Vzpomněla jsem si na situaci před čtrnácti dny. Kdyby náš soused byl onen doktor, jenž má posoudit můj zdravotní stav...zejména pak ten psychický, možná bych dnes nevstupovala před své žáky s ukazovátkem v ruce, ale třeba rovnala konzervy fazolí do regálů nebo trhala vstupenky v kině....!

   Naše zahrada skýtá celoroční sběr.Předmětem sběru však nejsou zdravé zeleninové či ovocné plodiny, nýbrž menší či větší "hromádky". Při 6 ti členné smečce je úroda velice slušná. Sbíráme denně ( řekla bych ale, že se tato každodenní sklizeň týká pouze mé osoby! ). S malou lopatičkou a dřívkem jsem si vypracovala osobitý styl. Jedno pochmurné odpoledne po práci takhle zase sbírám, myšlenkama bloudím bůhvíkde- jistě na cvičáku :-) - když tu najednou ztuhnu. Přistihla jsem se totiž.....že MLUVÍM !!!!! Pojala mě hrůza. Okamžitě se mi před očima objevila stará dáma, která už léta korzuje po městě ( potkávám ji cestou z práce ). Stařena vypadá zanedbaně a divě. Nepřetržitě něco mumlá. Zřídkakdy se tváří přívětivě a brble laskavým tónem. V drtivé většině případů napomíná imaginárního "spolujdoucího" a není vzácností ani že vykřikuje a kohosi peskuje ( když jdete kolem ní, lehce získáte pocit, že  zrovna vás ) Dáma prý kdysi bývala učitelkou. Zda se do svého současného psychického stavu dostala vlivem  povolání nebo něčeho jiného dnes není známo. Mě však přesto napadlo jediné....PROBOHA!!!!! Já tu mumlám už ve svém relativně mladém věku, kdy mám před sebou ještě mnoho a mnoho let práce v této profesi... Ještě horší bylo zjištění toho, co vlastně mluvím. Když se sehnu k hromádce a následně ji naberu na lopatku, odměním se spokojeným " to je dobřééééé", jako bych právě zvládla skvělý oblouk nebo prošla všechny tyčky slalomu. Raději jsem se po zjištění ani nerozhlížela okolo. Věděla jsem, že ve vedlejší zahradě cosi kutí soused, s nímž jsem se prve zdravila. Snad to neslyšel. A snad to prokristapána nedělám už dlouho ? Co když takto sbírám denně a celá Vřesina si to v hospodě nebo v obchodě dává k lepšímu...? Nejlepší bude zmizet. Beze slov mířím ke vchodu. Už už se vidím v bezpečí domova. Sundávám gumáky a šeptnu ( hrůza hrůz!!!!!!) " čekéééééééj !!! "

   Když jsem toto líčila holkám na cvičáku, Kája řekla, že jistě kecám, že to není možné. Ani netuší, jak ráda bych byla, kdybych opravdu kecala.

 Preventivkou jsem nakonec prošla. Hodně jsem se kontrolovala, co před doktorem říkám a snažila jsem se ani kouskem mozku nemyslet na psy a agility. Učit mohu dále. Jen si stále nevím rady.....poraďte.....jak žáky správně naučit zóny....???!!!!:-(

HALOVÝ TRÉNINK PODRUHÉ

    I dnes jsme si naplánovaly s psími holkami trénink v koňské hale ve Sviadnově. Bohužel  náklady s pronájmem haly spojené vyžadují naplnění tréninku do úplně plného vytížení a to se nepodařilo. Trénink se tedy omezil na dopoledne a tak Barunka musela zůstat dnes nepotrénovaná.

  Dnes se nám s Aňou moc nedařilo. Anninka nedávala přesně překážky, některé cviky nám nešly a moje nohy asi taky nebyly tak rychlé, jak by bylo třeba. Do toho dva držkopády- jeden Anninčin z kladiny a jeden můj přes zamotané nohy. Překvapením pro mě byla poměrně špatná " motivovatelnost" různými aportky. Nezvyklé...! Na druhou stranu mě Anninka moc potěšila poměrně dobrou poslušností ( např. odvolání ze smečky hrajících si psů, při pobíhání venku....byly tam koňské ohrady...že by nepříjemná vzpomínka ? ). A ještě jedno zjištění. Pro většinu pejsků, kteří se účastnili, byla Anninka velice přitažlivá. ( Nejvíc přitahovala teriéry:-) ) Toto dávali okázale najevo intenzívním očicháváním jejich inkriminovaných partií těla, takže se domnívám, že nám holka začala pomalu ale jistě hárat. Možná i proto dnes to cvičení nebylo podle mých představ. To ale vůbec neznamená, že mi to bere chuť do další práce. Ba práááááávě naopak :-D

VÝROČÍ A PRINCIP PŘIROZENÝCH NÁSLEDKŮ

   V neděli 14.11. jsme s tátou dostrkali pomyslnou manželskou káru k výročí 23 let. Pryč jsou ty počátky, kdy jsme každý společný rok završili  návštěvou vybrané restaurace, kde jsme slavnostně oděni usedali k  romantické večeři. To ovšem neznamená, že  onen výroční den přecházíme bez povšimnutí, jen se "oslava" kvalitativně změnila a dalo by se říct, že omezila na nějaký dobrý domácí žvanec a láhev vína. Ta letošní byla však prvojakostní. Vyšli jsme si totiž na "vejlet"....JUPÍÍÍ!!!

      Eliška naložila do auta nás, dva psy ( vybrána byla Anča a Bertík) a vyvezla nás za vesnici. "A teď, rodičové, vzpomeňte si na azimut, na oreintaci v terénu a dostaňte se domů, jak chcete." Aby nedošlo k dojmu, že nás naše děti jen tak vyšoupnou z domova, trasu jsme měli naplánovánu a Elis posloužila jen jako přepravovatel ke startu. Počasí nám přálo. Jasně modrá obloha bez mráčků a teploty blížící se dvacítce. Skoro neuvěřitelné na listopad. První úsek cesty vedl po silnici. Sice v pěkné krajince, ale přece jen tu a tam projelo auto. Annie musela šlapat u nohy. Aspoň jsme si potrénovaly poslušnost. Konečně jsme odbočili ze silnice a dostali se na polní cestu. Otevřelo se před námi úchvatné panoráma. Vlevo kravín se spoustou stračen, vpravo malý rybníček uprostřed stromů. Žádné nebezpečí aut, nikde ani živáčka....

    Pustili jsme Bertíka i Anninku z vodítka. Annie byla doslova nadšená. Pobíhala po okolních pastvinách a radovala se nejen z nabyté svobody, ale také z objevu nové " pochutiny" v podobě obrovských kravinců. Do té doby Annie- gurmán - ochutnala pouze exkrementy lidské, psí a ovčí. Nedělní vycházkou se tedy její chuťový rejstřík obohatil. V dálce jsem zahlédla blížící se motorku. Chlapík na ni jedoucí byl sice ještě dost daleko, ale Annie je v pubertě ( článek o  jejím pubertálním období mám v plánu:-) ) a reakce na povel ne vždy tak rychlé, jak bych si představovala. A opravdu jsem se nespletla. Volání se rozléhalo po pastvinách, Anninčino ucho však k němu zůstalo hluché. Neposlucha si to šněrovala z jedné ohrady do druhé až ....když se ozvalo mé už skutečně velmi důrazné zavolání, najednou Annie, když běžela směrem zcela opačným než ke mně, při podbíhání ohradníku brnkla hřbetem o ohradní drát. Tím ovšem probíhal elektrický proud pro případ, že by některá ze stračen chtěla ohradu opustit. Ozval se srdceryvný, žalostný, vylekaný....pazvuk. Vydala ho Annie, která  se ke mně následně blížila rychlostí blesku. Poprvé jsem v jejích očích mohla číst obrovské překvapení, kajícnost, omluvu, prosbu a náklonnost. Bezesporu měla dojem, že původcem té nepříjemné rány ( dokonce i masochistické sklony šly v tu chvíli stranou...) jsem já- panička. Celá ta situace mi ovšem báječně padla do noty. Byl to nějaký "zásah shůry". Takový  " princip přirozených následků". Člověk nemusí být saďour, aby ocenil výchovnou hodnotu byť nepříjemného elektrického šťouchnutí. Annie se změnila v nejvycvičenějšího psa ve střední Evropě. Kdyby se v následující hodině odehrávaly v blízkém okolí zkoušky ovladatelnosti, mohly jsme na ně s Andulou zfleku jít a měly bychom je v kapse. Stačil posunek, gesto, tiché nezřetelné přivolání a Andula se mohla přetrhnout, aby okamžitě a co nejpřesněji povel vykonala. Zbytek vycházky proběhl  bez problémů. Dnes už Ann na elektrickou pecku zapomněla ( možná si zase vzpomene až uvidí ohradník :-D) a poslouchá- neposlouchá jako dřív.Výletík byl super, stejně jako těch 23 let....táto :-D

             Vykonavatel trestu                         Táta pod frňákovníkem

                S loupežníky....                     Kochněte se taky tou parádou

POVÍDÁNÍ O ŠATNÁŘCE

      Pro samou záplavu Anninčiných lumpáren nemám čas psát o darebnostech ostatních členů Panáčovic početné smečky. Jejich zlobení totiž ve srovnání s Andulčiným řáděním vyznívá poněkud " suše", jakoby psiska neměla kousek fantazie...Bertíkovo obtěžující vyštěkávání či Barunčino občasné zuřivé běsnění jsou totiž oproti Ančiným kouskům jen velmi slabý odvar. Ale aby chudák Aňa nevypadala, že jen ona působí v našem domě rozruch ( a v manželství rozvrat :-D), dnes popíšu, jak krásná černobílá vořeška Bobinka ( border- colie jezevčíkovitého typu) dokáže taky s přehledem hnout nám- dvounožcům- žlučí. Předmětem hýbání žlučí je její nekompromisní hlídání!!!

   Zárodky hlídání byly v Bobině už od samého počátku našeho soužití. Bylo roztomilé, když náš malý černobílý žgol nasazoval vlastní život, jen aby danou věc ohlídal. Upřímně jsme se bavili, když na nás Boba krčila pysky, cenila zuby a z hrdla se jí draly výhrůžné vrčivé zvuky. Věděli jsme, že nám neublíží. Stačilo si vyzout boty nebo si třeba na cvičáku odložit vodítko. Boba  okamžitě brala jako svou povinnost tyto věci spolehlivě ohlídat. V těch chvílích se z milého psiska stávala lítá saň, která chtěla rozsápat každého, kdo by jen nepatrně naznačil, že chce danou věc přemístit...nedejbože vzít. Ohlušující štěkot vyšroubovaný do těch nejvyšších tónin už sám o sobě stačil k tomu, aby se potenciální " zloděj" úmyslu s přesunem věci vzdal. Neexistoval však nikdo, komu by dovolila na hlídanou věc sáhnout. Hlídá prostě před všemi a vše. :-)

   Na Bobinčinu hlídací mánii jsme si spolu s okolím zvykli a dokonce z ní udělali přednost. Kde jsme se totiž s Bobčou vrtly, tam po nás žádali předvedení " hlídací scénky". Na Voříškiádách se takto mohla Boba blejsknout něčím neobvyklým a  že jí to přinášelo plus body, o tom svědčí i několik umístění na předních ( i nejpřednějších) místech.( Body získávala i kouskem zvaným " hlasuj! ", ale o tom zas někdy příště :-D.)

     Nevinná legrácka však do dnešní doby dosáhla obludných rozměrů a vlastně bych ji pojmenovala obtížnou úchylkou, psychickým defektem či obsedantní neurózou. Výrazně zhoršujícím prvkem tohoto stavu byl tátův jinak velice záslužný počin, totiž vybudování tzv. šatny přepažením části ložnice sádrokartonovou zástěnou. Tímto vznikl poměrně velký prostor pro umístění všelijakých věcí ( bebechů, žďorbů, nesmyslů...). Fascinovala mě možnost skrýt spoustu věcí, nemuset je nijak zvlášť skládat do komínků, jen zatáhnout šoupačky a...je uklizeno. Bohužel šatna nefascinovala pouze mne. Řekla bych, že ještě mnohem více uchvátila naši Bobu, která se okamžitě rozhodla, že zbytek života prožije právě tady. Uvelebila se v rožku, kde je pěkně zašitá a přitom má na celou šatnu pěkný výhled. Jen někdo překročí pomyslný práh, ozve se z rohu výstražné vrčení. Nerespektuje- li vetřelec její soukromí více než 5 sekund, začne vrčení stupňovat a po dalších 3 sek. se dostane až k hysterickému řevu. Moje ranní oblékání se proto muselo rozdělit do dvou fází. v té první si v kuchyni sesumíruju, co si dnes vezmu na sebe. V hlavě si srovnám, kde mám co umístěno, abych to zfoukla rychle bez zbytečného obejdování ve střeženém prostoru. Druhá fáze znamená vlastní získání svšků mihnutím se šatnou. Nemyslete si, že tyto ciráty absolvujeme pokaždé, když chceme do šatny pro něco jít. Přes den, kdy nikdo doma nespí, se klidně vhrneme i do střeženého prostoru s naprostou samozřejmostí a brčení staré zatrpklé "šatnářky" ( na tuto funkci jsme ji totiž po zkušenostech pasovali) je nám u pr...

   Nervově nejnáročnější jsou ale chvíle, kdy někdo zapomene zavřít dveře do ložnice potažmo šatny a tam vniknou psí diverzanti. Jen co Bobinka zaslechne cupitání drápků na plovoučce, vytahuje do boje. Nejdříve jen vrčí....to si nenechá Barunka líbit a začne vrčet a štěkat taky...pak odstartuje Boba přískoky k šatnovému vchodu útok na vetřelce. Aněnka se přijde podívat, co se děje a rozhodne se tetky hlasitě povzbuzovat svým zvučným barytonem. Keska, do té chvíle buď někde odpočívající nebo jen v ložnici ležící, se hlasově přidá...napomíná však nevycválané štěně...ona totiž štěněcí spratky nemusí. Nato vběhne do ložnice Bert a vzápětí za ním Nyx, která ho pase obíháním v soustředných kružnicích. No, doktor Chocholoušek by se jistě nemusel za takovéto klienty stydět a dozajista bychom figurovali v psychiatrických ročenkách jako obzvlášť šťavnatý případ.

   Bobinka své dobrovolně zvolené povolání bere velmi zodpovědně a třikrát denně ji musíme skoro fyzicky přinutit, aby šla vykonat svou potřebu, případně protáhnout své jednostranně zatěžované tělíčko nějakou procházkou. O prázdninách také dostávala sem tam proti své vůli ze šatny dovolenou a chodila se koupat do rybníka nebo k řece. Pak se ale hned zodpovědně vrátila do své milované šatny.  A tak mě napadá, že když existuje pes- stopař, obranář či záchranář, máme doma raritu. Bobinka je pes- šatnář. :-)

Videjko s dokumentací Bobinčiny úchylky se zpracovává......do týdne snad ve videích:-D

SVIADNOV

S týdenním odstupem jsem schopna objektivně pohlédnout na proběhlý celodenní trénink. Byl skvělý. Alespoň pro mne. Počasí nás ani tak nepotrápilo zimou, jak jsme čekali, navíc jsme byly stále v pohybu. Annie dopoledne vzorně odpočívala  v kleci, zatímco Barunka nadšeně ( totiž po docela dlouhé době) probíhala parkúry. Odpoledne si holky role vyměnily. Barča relaxovala a Annie byla cepovaná. z obou holek jsem měla velkou radost a 20. 11. bychom si měly výcvik v hale zopáknout. Už se těším.

INTENZÍVNÍ CELODENNÍ VÝCVIK- SVIADNOV

Po celodenním intenzívním trdlování nejsem ve stavu barvitě líčit své zážitky. Uběhané haksny, unavený celý tělesný aparát a žaludeční nevolnost při pomyšlení na zítřejší pracovní den....povídání o tréninku se odkládá...:-). Ale video jsem přece jen zfoukla :-D. Mrkněte.

ZLOČIN A TREST

ZLOČIN : likvidace fungl nové boty mé dcery Evy  ( to zas bude " dršťková"..:-( )

Pachatel trestného činu : AMAZON ANNIE DEVIL OF HIGHLAND PANÁČOVÁ

Důkazní materiál :

TREST : okamžité odnětí svobody ( zabezpečení likvidační držky před okolním světem) nepodmíněně na dobu neurčitou a náhrada způsobené škody srážkami z denního přídělu granulí a piškotů.

Dokumentace:

 NENÍ DNE...

Že s Annie není nuda, jsem psala. Že je to pošuk a je třeba ji stále hlídat, to taky, dokonce i o její masochistické úchylce, o velice vyvinuté schopnosti ničit vše v dosahu, o jejím zvučném a s radostí užívaném štěkotu, o .....vydalo by to vážně na knihu :-). Dnes budu psát o jejím iluzionistickém umění. V posledním týdnu už Anninka nevěděla, co si na nás vymyslet. Odhalili jsme všechny její kousky, věděli jsme, co má za lubem, předvídali...prostě s námi nebyla žádná legrace. A tak Annie začala přemýšlet a....když jsem šla před několika dny na zahradu věšet prádlo, po několika pověšených fuseklích mi bylo něco divné. Žádná obluda mi neskáče po zádech, nikdo mě neštípe, neštěká na mě a nenastrkuje se s pískátkem. "Asi někde vyrábí krátery...,"pomyslím si a věnuji se dál věšení. Když už na šňůru upevňuji poslední kousky prádla, něco mi tu nehraje. To se snad ještě nestalo, aby věšení prádla proběhlo takto v poklidu. Zaměřím zrak do dálky....(rozumějte za sousedovic plot ) a tam....že by? Ale ano, je to Andula. Vesele na mě mává ocasem a celá šťastná poskakuje kolem sousedovic Julči ( kříženec labradora a středního knírače). Spílání si šetřím na později a dávám se do pátrání, kudy ta mrška pláchla...V horní části zahrady objevuji skoro neviditelnou mezeru pod plotem. Je mi to jasné. Nenápadná úniková cesta byla zrušena. A máš to, ty uličnice. Takto jsem si spokojeně mnula ruce a radovala se, jak jsem ji hezky převezla. Radost mi vydržela zhruba půl hodiny, než jsem opustila zahradu. Když jsem se na ni opět vrátila, bavila se dobře naopak Annie. Otevřenou držkou se a mě smála. Odkud? No jasně, že od sousedů. A tak se vše opakovalo. Zahrazení díry, dobrý pocit a vzápětí nový Ančin únik a moje stupňované naštvání. Dnes však situace vyvrcholila. Během dopoledne jsem holku pustila na zahradu. Vařila jsem oběd a tak jsem jí dopřála aspoň omezenou svobodu.  Když jsem však přišla na zahradu, Ann zase nikde. Tedy nikde na naší zahradě. U plotu stála Hanka- naše sousedka- a s úsměvem mi sdělovala, že je Anninka opět navštívila. Náš tajfun pobíhal šťastně kolem plotu, sem tam polaškolval s Julčou, místy zaběhl do sousedovic domu.....Pořádně mě to dopálilo.Jako bychom neměli na starost nic jiného než zabezpečovat plot a vyhánět naši bláznivku od sousedů. Obešla jsem to oficiální cestou a rozpálená "do běla" jsem vpadla na vedlejší zahradu, nevychovaného vetřelce ztrestat. Dlužno podotknout, že mě sousedi pokládají za mírného člověka milujícího psy a vše živé. Ve stavu, ve kterém jsem k nim vpadla dnes, mě nejspíš nepoznávali. Annie radostně dováděla opodál, vůbec ji nerozrušilo, že jsem tam dorazila s odhodláním výchovného ...značně agresívního...zásahu. Elis už taky poměrně napružená z Ančiných útěků, mě přes plot hlasitě povzbuzovala a burcovala k rozhodnému jednání...totiž zvalchování zad nepuslušnému spratkovi plastovou tyčkou od slalomu. Jelikož Annie se nehodlala na zavolání ( tedy laskavé slovo) dostavit, rozhodla jsem se odstartovat další z řady komediálních představení rodiny Panáčových. Z nízkého startu jsem vysprintovala na vrchní konec sousedovic zahrady v naději, že Ann dostihnu a tyčka dopadne tvrdě na její hřbet. Annie však se svou energií s minimálním výdejem sil zdrhla na opačný konec. Odtud si to namířila rovnou sousedům do baráku. Vchod mají hned do maličké kuchyňky, kde se jako naschvál zrovna vypékalo maso. Vklouzla jsem rychle za ní. Sousedi asi nevěřili svým uším, když slyšeli, jak mě  Elis povzbuzuje: " Mami, dej jí. Nalož jí pořádně !!!!!" Rozlícená jsem Anninu dostihla zrovna, jak stojí svýma velkýma předníma packama na kuchyňské lince a rozhlíží se, co by zblajzla...Rozmáchla jsem se a tyčka zasvištěla vzduchem. Annie sice vymajzla na zahradu, ale s vítězným" když nemůžu voňavé maso, aspoň se pohoním s Julčou" mě opět ignorovala. Chytla ještě jednu na hřbet. Konečně sklopila uši a poslechla. Sousedům skončila zábava, šašouři odešli a pošuka si poté zavřeli doma. Ivan se odpoledne vrhl do práce. Esteticky vyhlížejícími prkny zamezil Anči v odchodu z našeho pozemku.

Jaké však bylo naše překvapení, když i po celoodpolední Ivanově práci ( utěsnění plotu po celé délce) jsme objevili Ann ve vedlejší zahradě. Nevěděla jsem, mám- li se smát, či brečet, zuřit nebo co vlastně....Annie je kouzelník! Jinak to není možné. Trvalo mi dobrou čtvrthodinu než jsem přišla věci na kloub. Naše inteligentní Anninka, když už měla útrum v útěcích přímo na sousední zahradu, zkusila to jinak. Mezerou v plotě se dostala ven z naší zahrady a pak pod plotem, který není z naší zahrady dobře vidět, přímo na návštěvu. "Abraka dabra" Anněno, "odhalili jsme Tě. Útěkům je konec!!!!"

Zde...odhalená " úniková cesta"...prosím, všimněte si malého rozměru díry a velkého rozměru psa. No, není fakt kouzelník ?

NENÍ DNE, ABY NÁS ANNIE NĚČÍM NEPŘEKVAPILA, NĚCO NA NÁS NEVYMYSLELA, NENUTILA NÁS PŘEMÝŠLET.

( V krátké chvíli, kdy píšu těch pár řádků, náš fawn miláček z nudy popadl- bohužel snadno dostupnou-minerálku...jemně perlivou Bonaqu, příchuť jahoda a rebarbora, obratně odstranil uzávěr, tudíž vylil její 1,5l  obsah na podlahu a více než polovinu vychlemtal. Co dodat?..........POMÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓC !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!)

ARGITA S PANIČKOU NA NÁVŠTĚVĚ. VÝCHOVNÁ SELHÁNÍ - V RESTAURACI ZA ŠAŠOURY

Dnešní povídání musím z hlediska objektivity drobátko sebekriticky zaměřit. Jak je mým zvykem, vezmu to zeširoka. Zhruba před týdnem jsem se domluvila s paničkou Anninčiny sestřičky Argity, že nás navštíví a podnikneme nějakou vyvenčovací procházku. Na návštěvu jsem se těšila. Představovala jsem si, jak se projdeme prosluněnou loukou, lesem a poklábosíme...jak jinak než hlavně o psech:-). Zažitých příhod s našima holkama je dost a dost a tak jejich líčením nám cesta pěkně ubíhala. Po dřívější zkušenosti s Anninčiným načichnutím zvěře a následnou honičkou jsem už řádně poučena a Ann v lese pouštím jen velmi výjimečně. O to větší strach jsem měla, když Argita i Evina druhá psí holka Delisa byly "navolno". Psi se ve smečce chovají daleko neovladatelněji než když jsou sami, takže jsem neriskovala. Anninka po mně sice občas loupla zlým okem  a nad hlavou jsem úplně zřetelně viděla pomyslný obláček s přímou řečí:" Tak ony můžou běhat a já ne? To je tedy pěkná spravedlnost! ", ale přesto jsem zůstala neoblomná. Došly jsme až do Lhoty. Zvláště v létě je to příjemná občerstvovací stanice. Restaurace "Pod Kaštany" nabízí příjemné posezení. I naše procházka ve slunečném dni k posezení vyzývala. Lidé se neukázali moc otužilí a seděli raději v zakouřené vnitřní místnosti restaurace, my- pejskařky- jsme si objednaly pivo ven. Psí holky měly však o vycházce zřejmě jiné představy a posezení paniček jim do nich absolutně nepasovalo. A tak sotva mladý pingl před nás postavil příděl lahodně pěnivého moku, obě kelpie se jako na povel začaly haštěřit. Nejdříve si jen nadávaly. Kdo zná kelpií hlas, rozhodně uzná, že o hádce vědělo celé širé okolí. Okřikování se ale míjelo účinkem.Psí  hlasy naopak sílily a že neseděly holky v klidu, ani nemusím dodávat. A tak jsme s Evou začaly provádět kynologicko- pedagogické zásahy. Škubaly jsme vodítkama, vyslovovaly rázné povely, já při sebemenším náznaku poslušnosti vehementně klikala klikrem ( volume nastaveno na " nejsilněji"), až se lidé procházející okolo za podivnými zvuky otáčeli. Musel na nás být božský pohled. Připadala jsem si, jako bych psa nikdy nevychovávala. Bezradně jsem se snažila rozjetou Annie zpacifikovat, ale vše marno. Eva na tom byla úplně stejně. O vychutnání pivka a nedejbože poklábosení nemohla být řeč. Spíše jsem čekala, kdy ze dveří lokálu vyběhne onen mladý číšník a obratným chvatem, kterým se vyvádějí z pajzlů nežádoucí osoby, nás přinutí opustit onu nálevnu. Nakonec jsme se s Evou přesunuly každá na jednu stranu asi třímetrového stolu a rychlými loky do sebe přelily obsah sklenice. Zřejmě jsem musely zapůsobit jako že jsme to už bez přídělu nějakého toho alkoholu nemohly vydržet. Pila jsem tak překotně až mi část chmelové tekutiny bryndala po bradě. Důvodem však, jak víme, byla snaha co nejrychleji opustit prostory našeho komediálního představení a dopřát obyvatelům Lhoty zasloužený klid. Takže jsme asi během 15 minut ráznými kroky opustily toto pohostinné místo a už už jsme si to štrádovaly po cestě směrem k příjemné lesní cestičce domů- do Vřesiny. Argita se cestou rozhodla, že nám uloví několik aut a tak panička musela opět tužit svaly, aby holka tento bláznivý nápad nemohla dotáhnout do konce ( asi ale svého :-( ). Konečně jsme vyšli na pole před lesem. Tam jsem ještě Andulku pustila na volno a zkoušela jsem fotit. No, mou nekvalitní foťáko- kamerou jsem při rychlosti probíhání psů okolo zaznamenala pouze neidentifikovatelné hnědočerné fleky. Něco jsem i natočila. Blížily jsme se k lesu. Holky se nějak podezřele rychle rozběhly právě tam. Rychle jsem Annie zavolala. Naštěstí poslechla ( asi měla špatné svědomí za své chování v pajzlu). Delisa s Argitou se však rozhodly využít volnosti, zdejšího lesa a okolních pachů k lovu. Vmžiku nám zmizely z dohledu. Doufaly jsme, že to tam holky proběhnou a za chviličku se vrátí. Čekaly jsme a volaly. Delisa skutečně asi po 10 nekonečných minutách přiběhla. Argita ale ne.Trvalo to asi 15 min., ale nám to připadalo jako věčnost. Už už jsme vymýšlely, komu zavolat, co dělat, když tu jsme uslyšely nám důvěrně známý hlasitý štěkot. Byla to spíš změť štěkotu a kňučení. Ulevilo se nám. Vzápětí se objevila Argita. Uštvaná a  bez kšírů ( že by je taky neměla ráda a pomohla si od nich ? :-D ). Myslely jsme, jak není ráda, že vidí paničku, ale ona v mně známém tranzu jen proběhla okolo a poletovala...no prostě jako tehdá Ann. Eva ji lapla a nasadila jí Delisčin obojek. Až domů kráčela Argita už jen na vodítku.  Více se neriskovalo. Běhání se mohly holky oddat ještě na poli, kousek od našeho domu. Tam už sekaly obě latinu. Dnešní vycházka byla velice náročná. O tom svědčil i Anninčin netradiční sladký spánek celý večer. A můj taky :-).

POJEDNÁNÍ O NEÚNAVNÉ KELPIÍ  AKTIVITĚ

"Škoda, že mi není aspoň o 10 let méně", povzdechnu si občas, když se snažím zvládat superaktivní Annie. Když jsem volila plemeno, po aktivitě jsem jen prahla. Zvolila jsem moc dobře. Kelpie je opravdu pes, který " nemá nikdy dost". Její zásoba energie je skoro nevyčerpatelná a to i když někdy vypadá, že povely vykonává dle mého názoru pomalu, cvičí velice ráda. Je prakticky vděčná za každý povel. Občas mi to dává jaksepatří pocítit.  Tak třeba dnes. Měla jsem opravdu náročný den. Ubíjející práce 8 hod. vkuse, pak cesta k holičce ( tu jsem už potřebovala , jak sůl....:-( ) a pak skoro hodinová cesta domů. Dorazila jsem "hotová".  Bláhově jsem se domnívala, že když už jednou za čas nepůjdu na vycházku, Ann to pochopí , uklidí se někde do koutku a bude si okusovat svou nepostradatelnou  skorověčnou kostičku ( říkám jí "dudlík" ). Omyl. Jen mě zmerčila, uchopila do huby první hračku, kterou našla a skočila mi na záda. To byla výzva. " Jé, paničko, konečně Tě tu mám, to bude prima až si spolu pohrajeme :-)." Ještě dost dlouho jsem odolávala. Nasytila jsem své hladové útroby, hodila řeč s rodinou, ale jelikož jsem Annince musela páčit z držky stále nějaké věci, které tam nepatřily a jejichž existence mi nebo některému členu rodiny není lhostejná, došla jsem k závěru, že prostě chtě- nechtě- budu muset s Ann pocvičit aspoň doma. Vzala jsem dózu s piškoty, zavřely jsme se v pokoji ( Barunce jsem musla vysvětlit, že ona přijde na řadu posléze :-)  ) a jaly jsme se procvičovat takové ty " blbinky" , "srandičky" či jak to nazvat. Ann soustředěná, chápavá, šikovná....já...meloucí z posledního.:-(. Po 20 min. jsem rozhodla, že to stačí. "Dobře, paničko, dám Ti pokoj, ale dovolíš mi počíst si ve Vaší nóbl knihovně.......". A to zas ne, takže..... bunda a hurá na zahradu. 20 hodin, venku tma jak v pytli. Ann poletuje okolo. Šťastná. Spokojená. Do tmy se ozývá tlumené klikání ( mám speciální klikr s nastavitelným " volume" :-D :-D), Anninčina podsaditá postava se míhá tu kolem stromů, tu zase na kladině. Ani jí nevadí, že ten klik je její jediná odměna. Nemám v kapse pamlsky, ani ve tmě nemohu najít žádnou hračku na přetahování. Konečně. 15 min. stačilo. Anninka mi tu spí za zády spolu s ostatními hafíky a já mám volno. Tedy chvíli na zamyšlení, zda jsem schopna ten její elán zvládnout. Místy je to těžké. Překonat únavu, potlačit své pohodlí a třeba vymajznout v každém počasí ven. Ale když už člověk i v tom dešti vyrazí na procházku třeba do lesa, nelituje a nakonec je rád, že  ten " donucovací důvod" měl. Pokaždé si  procházku užiju. Takže v tom vlastně vidím takový omlazující, kondici udržující  způsob života  a ani za nic na světě  bych ho  nevyměnila. 

MIMOŘÁDNĚ "NEPSÍ" POVÍDÁNÍ

Dnešní povídání se zcela výjimečně nebude týkat pejsků, ale mého řidičského (ne) umění. Původně jsem chtěla povídání pojmout poněkud zeširoka, jak je mým zvykem:-), ale jelikož tyto stránky jsou především stránky psí, půjdu raději rovnou k jádru PUDLA. Tak tedy před nějakou dobou se mi naskytla možnost získat za levnější peníz vstupenky na koncert pražských umělců, kteří pěli písně z muzikálu Jezus Christus Superstar. Pozvala jsem dceru a den akce se pomalu blížil. Dcera s naprostou samozřejmostí očekávala, že pojedeme autem, já ovšem byla docela jiného názoru. Dosud jsem nejela sama bez dohledu  " nadřízeného", tak jsem byla značně nejistá a chabě jsem protestovala. Nakonec jsem si ale řekla, že je třeba se otrkávat i bez "dozorce" a souhlasila jsem. Hodinu před začátkem koncertu jsme vyrazily. Cesta proběhla vpoho, jen při závěrečném odbočování na parkoviště symbolicky u hřbitova jsem měla menší problémy. Auto najednou blaflo, zůstalo stát napříč celé vozovky a já zažila přesně tu situaci, o níž prohlašuji, že kdyby nastala, vystupuji z vozidla a zběsile prchám...Jelikož jsem ale vezla dceru a kolegyni, toto zbabělé chování jsem zavrhla a ač jsem se potila snad i na zadku, bojovala jsem s  ocelovým ořem dále. Napotřetí si autíčko dalo říct a já ho nasměrovala  na kýžený parking. Manipulaci s vozem typu...zpátečka, vytočení kol, popojetí vpřed atd...ještě nezvládám do té míry, abych dokázala nic v širokém okolí nerozbít, nepřejet, nenabourat. Spokojila jsem se tedy s parkováním sice jiným směrem než stála auta ostatní, ale nikomu jsem nepřekážela a ani to nevypadalo neesteticky. S docela dobrým pocitem a klidným svědomím jsem si to namířila za Kamilem Střihavkou, Danem Bártou, Alešem Brychtou a dalším pražskými umělci pro kulturní zážitek. S ním jsem také po zhruba dvou hodinách odcházela. Venku hustě pršelo a já konečně docenila, že nemusíme tramvají. Sotva jsem však zahlédla našeho čtyřkolého přítele, ona euforie mě rázem opustila. Za stěračem se totiž bělal nějaký lístek. První, co mě napadlo....POKUTA!!! Jistě stojím tam, kde se nesmí....Ó, jak jsem se pletla. Nebylo to sdělení o pokutě, nýbrž...... upřímné "čestné uznání" za parkování.:-) :-) :-) :-) :-)

NENÁVIDĚNÝ POSTROJ

       Z mnou nepochopitelných důvodů má Annie vyhraněnou averzi vůči postrojům alias kšírům. Ze zdravotního hlediska, kdy je zatížení páteře menší než u běžného obojku, jsem Annince naordinovala " kšírovou terapii". Navíc se mi postrojová móda líbí a když vidím noblesní kšíry, téměř slintám. Ne tak Aňa. Když jen koutkem oka zahlédne, že příslušnou potřebu beru do ruky, nasadí výraz ztrápeného, týraného a jak na porážku jdoucího zvířete a hledá místečko, kde by se zašila tak dokonale, abych na ni s nenáviděným postrojem nemohla. Obyčejně následuje honička po schodech. Teprve při odchodu ven si totiž onu komplikaci s kšírama uvědomím a Annie využívá jakékoliv překážky, aby mě naštvala a případně odradila od úmyslu kšandy jí nasadit. Připadám si jak řezník honící prase na porážku. Nakonec ji vždy lapnu, ale nikdy to není zadarmo. Alespoň se zpotím, zadýchám, zmobilizuji adrenalin a hrozně se na ni naštvu. Když se mi konečně podaří psího spratka dostihnout a " obléct", je mi jí skoro líto. Uši schlíple dolů, očima koulí sem a tam, chůze přikrčená...celkem by mě nepřekvapilo, kdyby na mě naklusal pan Srstka s celým svým štábem....jistě bych byla tučným soustem pro milovníky zvířat :-). Naštěstí tak po 5- 10 min. se Anninčino chování normalizuje a z ní se stává opět sebevědomé energické zvíře s chutí do života.

  Tak teď vážně nevím, zda ji svým plánovaným vánočním dárkem potěším či potrestám....hádejte, co dostane Ann pod stromeček? :-)

ANNINČINA ANOMÁLIE  -  JE MASOCHISTKA :-(

Při výchově Anninky jsem narazila  na jeden poněkud zajímavý úkaz. U všech psů, kteří prošli mýma rukama výcviku, fungoval fyzický trest takto:   (podotýkám, že fyzické tresty používám opravdu vyjímečně a nerada, ale jako dítě potřebuje občas " výchovný", aby pochopilo, tak to platí i u psů a proto  v situaci, kdy už selhávají všechny pacifistické výchovné prostředky, se uchyluji k maličkému " násilí" :-D) Takže....každý hafan, který je potrestán- škubnutím, vytaháním za srst či plácnutím čímkoliv, reaguje sklopenýma ušima, přiblble- poťouchlým výrazem, snahou vlézt mi až nevím kam, lísavostí  a prostě si dává jaksepatří " majzla", aby si paničku ještě více nerozkmotřil. Anninka má reakce maličko odlišné: zvýšený hlas = chjo, co zas? Bude švanda? Škubnutí vodítkem = chjo, se něco děje?  Vytahání za srst = jé...to je žůžo..to se mi líbí. Výprask novinami nebo něčím = ještě!!!...To mě rajcuje ! Násilnější tresty jsem zatím nevyzkoušela, ale mám pocit, že čím pádnější trest bych využila, tím by byla Annie spokojenější a byla by to jen voda na její mlýn :-(. Ale to není vše. Annie se přímo vrhá pod tesáky velkých- i těch úplně největších- psů. Snahou o vtěrnutí do jejich přízně se poskytuje jako snadná oběť zardoušení, rozcupování či sežrání. A to je právě pro ni to " pravé ořechové". Psi ji koušou do čumáku, do zad, do zadku, vrčí na ni, cení klofáky, inscenují výstražné postoje, ale bohužel tím Annie jen "rozpalují do běla". O to víc se kolem nich ochomýtá a má jakoby zvrácený požitek z bolesti, kterou ji psí kolegové působí. Mé prozatím nevelké zkušenosti z chovu plemene kelpie mi nedovolují zobecňovat toto jako obecný rys plemene, takže to vztahuji prozatím jen na svého kelpiáckého jedince. Byla bych ráda, kdyby se se mnou chovatelé kelpií podělili o svou zkušenost, zda rys obecný je, či není :-).

 Dnes jsme jako obvykle zamířily s Bájou a Aňou na dlouhou lesní procházku do Dolní Lhoty a zpět.Počasí nááádherné....jedním slovem...pohádka. Cestou jsem Annie dala po dlouhé době důvěru a pustila ji navolno. Byla hodná. Klikrovaly jsme, piškotovaly, přetahovaly se o aportek....až náhle před námi vyvstanula postava. Barunka okamžitě začala chlapíkovi nadávat a Aninka se přidávala ( to už ale byla na vodítku). Pán byl myslivec. Velice přátelsky mě upozornil, abych psy raději nepouštěla, protože se letos přemnožili divočáci a volně pobíhajícího pejska by okažitě " sejmuli". Poděkovala jsem sympatickému lesníkovi za upozornění a představila si Ann....Vidím to živě....Naježená pobíhá kolem štětinaté bachyně, tu a tam se zastaví, nechá do sebe tvrdě vrazit rypákem, až se skoro skácí k zemi, ale  místo bolestného skřeku vydá slastný "kňuk", který naznačuje, že "to je ono". A znovu se staví jako terč............Tak taková je moje Anninka. :-D

 PÁTEČNÍ PROCHÁZKA A POKEC S KÁJOU

Zopakovaly jsme si bezva " venčení" po Vřesině, probraly jsme, jak jde život a dokázaly jsme doslova hodiny povídat o našich pejscích.

Fotky ve fotkách :-)

OVEČKY

Poslední dobou jaksi nemám potřebné množství času , abych stihla zapsat všechny naše s pejsky uskutečněné aktivity. Při pátku jsem ale nějakou tu minutku přece jen " vyštrachala", takže aspoň nejdůležitější akce. Rozhodně k nim patří ovečky, za nimiž jsme jely v neděli ve složení Kája s borderkami, Elis s borderkou, Evka ( mladší dcera ) a já s Annie. Řídila jsem. Vlastně už dlouho jsem se nezmínila o mých šoférských úspěších. Nejsou velké, přibývají pomalu, ale nemusí pršet, stačí když kape:-). Šoférování tedy ušlo. S ovečkami to nebylo nijak růžové. Anninka projevovala neutuchající energii. Utahala nejen mě na agi překážkách před návštěvou oveček, ale taky Evku, která jí měla už pomalu plné zuby. Annie byla totiž děsně akční, neutahatelná, neustále vybízející ke hře.V košáru jí ale sklaplo a očima i packama na plotě prosila ať už ji od těch kudrnatých pejsků konečně vytáhneme. Ovečky toho měly za celý den psí buzerace už opravdu dost a jedna dokonce projevila agresívní sklony. To když s ní a jejími kolegyněmi vyšla Eliška s Nyxou na pastvinu. Ovce  začala na Nyxu vztekle útočit. Překvapená Nyx nešla do souboje, zůstala " nad věcí". Pěkně si zapásla a když se začalo pomalu šeřit a chlad se nám dostával tvrdě pod nedostatečně teplé oblečení, usoudily jsme, že to protentokrát stačilo. Snad se někdy příště povede probudit v Annince dřímající vlohy:-(.

ACH TEN KLIKR

Po zhruba dvou týdnech používání klikru mi nejenže nenápadně začíná přirůstat k ruce, ale pomalu se obávám okamžiku, kdy mi manžel přinese kafe a já mu to bezděky odkliknu. V té chvíli poletí asi první klikr a já hned za ním.....:-D

 :-( A :-)

Úterý na cvičáku. Po dlouhé době výcvik. Annie jak urvaná z řetězu. Reakce na každého psa i člověka. Přivolání sice ano, ale špatné soustředění a hlavně já....T R A G I C K Á !!!!!!! Nebyla jsem schopna Annie ukočírovat ani na dva tunely. Holka si vzpomněla na své klubovky a opět tvrdošíjně odmítala pravou díru tunelu. Pokusů bylo mnoho, těch zdařilých jak šafránu. Ze cvičáku jsem odjížděla zdrblá, naštvaná na sebe, jaké jsem kopyto. Hlavně proto jsem zvolila další lekci agi výcviku už ve čtvrtek. Strávily jsem s Anninkou na cvičáku asi 3 hodiny a průběžně po chvilkách zkoušely tunýlky, odložení, obíhání atd. , ale hlavně to vše na cvičišti plném psů. Bylo to mnohem lepší. Brzy jsme zvládly všechny kombinace, které nám v úterý nešly. Aňa běhá poměrně rychle, má zájem a co mě těší snad nejvíce, dá se hezky vysílat, takže nemusím dobíhat ke každé překážce. Toho jsem si užila s Barunkou i Bobinkou dost a dost. Při Anninčině rychlosti bych to ale zaručeně nedávala.

 Ze cvičáku jsem odcházela ( lépe sedí termín: ploužila se ) unavená ( ve 20:30 jsem padla polomrtvá do lože), ale spokojená. Už teď se těším na další výcvik.

Toto je výcviková pomůcka zvaná " klikr". Od minulého týdne s ní pracujeme.

KLIKR

Když jsem prve slyšela o existenci věcičky, která dokáže vychovávat a cvičit psa pouhým kliknutím důmyslně upevněného plíšku, skoro se mi tomu nechtělo věřit. Pokud vím, získala si tato pomůcka mnoho příznivců , ale také odpůrců. S pořízením nového psa jsem si však řekla, že nezamrznu na starých metodách a nechám se pozvolna houpat na vlnách všech výcvikových novinek, které mi přijdou pod nos. A tak když jsem ve velkoskladu psích krmiv doplňovala zásoby, přihodila jsem do košíku, krom mnoha dalších zaručeně nezbytných psích věciček, i klikr. Zhruba před týdnem jsem začala s Aňou " klikrovat". Okamžitě jsem porozuměla argumentům klikrových odpůrců, když upozorňují na fakt, že při výcviku mají " přeplněné" ruce ( vodítko, klikr, pamlsek) a všechno jim to překáží. Skutečně mé první klikací lekce nebyly podle správných pravidel. Annie provedla bezchybný cvik a já...chválila jsem jak divá- úplně automaticky jsem s pochvalou cpala Annie do její nenasytné mordy piškot a tu jsem si vzpomněla na klikr. " Klik". Tak tento byl úplně k ničemu. Dalším velkým a pro mě dosud snad největším úskalím je miniaturnost věcičky. Není dne, kdy bych se po klikru nesháněla. S přesvědčením, že nenajdu- li ho a jeden den budu cvičit bez něj, mohu celé " klikrování" rovnou zabalit, zoufale přehazuju obsah tašek, převracím kapsy bund.....proklínám sebe i klikr......Většinou se někde objeví a já si slibuju, že si ho dám na šňůrku a pověsím na krk či zápěstí. Dosud jsem tak neučinila :-(. Jinak ovšem vytrvávám. Jsem totiž zvědavá, zda se skutečně výsledky projeví. U mne už se částečně projevily. Daří se mi klikat včas, zvládám v ruce " přeplnění" a dokonce jsem tu drobnou pomůcku začala nosit stále u sebe, abych se vyhnula pátrání po ní.

Za nějaký ten čas svou zkušenost s klikrem shrnu a zhodnotím. Sama jsem zvědavá.