Covidové období nás všechny poznamenalo. Zaběhnutý způsob života byl doslova postaven na hlavu. Velká řada všemožných „můžeš“ se změnila na kategorické „nesmíš“ či „musíš“. Jak laskavě a libozvučně zní to slovo neomezených možností oproti direktivně šustivému „nesmíš“? Každodenní život najel do nových kolejí. Zpočátku se zdálo, že situace přinese do života trochu toho uvolnění. V domovech zavládla dočasně pohodička opepřená respektem k neznámému zákeřnému viru strašícímu nás ve dne v noci ze všech sdělovacích prostředků. Pozorně jsme sledovali bednu, vyvařovali roušky a činili jen nezbytné nákupy straníc se všech potenciálně možných vironosičů.

    Psiska zůstala v němém (samozřejmě jen obrazně řečeno) úžasu nad naší každodenní přítomností. Čtyři z pěti se domnívali, že snad jde o nějaké nové vládní nařízení – buďte celé dny s pejsky- a kvitovali to s povděkem (rozuměj – tenisákem v hubě). Jen Hanička brala vše s „nadhledem“ svých slepých očí, či spíše důlků.
     Život byl najednou tak jiný. Místo abych tuto novou situaci uchopila jako inspirační zdroj mého psaní, z nepochopitelného důvodu jsem začala prokrastinovat. Jestliže jsem v dřívějším období donekonečna odkládala stereotypní domácí práce prokrastinací  ve formě psaní, jaro 2020 mi přineslo naprosto nepochopitelnou změnu. Začala jsem se psaní vyhýbat. Místo toho jsem začala pravidelně žehlit, přerovnávat skříně či leštit okna. Hlava mi šrotovala tisíce myšlenek, z nichž ani jednu nebyla jsem schopna přenést na papír. Že by snad nějaká forma literární odnože neslavně proslulého covidu-19?

    Tolik se toho událo. Tolik se toho změnilo. Škoda, že ne situace v zemi, kde vládní opatření mění se v řádech dní či snad dokonce i hodin. To, co smíme v pondělí, je na úterý a středu zapovězeno, aby bylo ve čtvrtek zase povoleno. Aby se v tom čert vyznal. Ale dnes  jsem se přece jen rozhodla napsat o všech těch změnách, které se u nás udály a dále dějí.

   Několik dlouhých měsíců jsem zasvětila snaze naučit Kokynu  předepsanému  překonání zónové překážky Áčko. Psisko chytré jako čert všechny metody vedoucí k prošlápnutí jeho barevného konce úspěšně bojkotuje. Metoda rytmického nakrokování byla po asi dvou měsících nahrazena laťkou na sestupce a zdálo se, že úspěch se dostavil. Byl to však klam. Při postupné eliminaci laťky jsem s hrůzou zjistila, že dlouhotrvající nácvik je v čudu a stav překonání překážky je k mé lítosti opět žalostně nespolehlivý. Áčko jsem začala nenávidět. Stovky stále se opakujících pokusů měly jediný výsledek – hluboké vyběhané brázdy kolem obíhaných stromků či skokovek,  tuny sežraných pamlsků, tisíce zvuků prolamovaného plíšku klikru, naděje střídaná beznadějí… Sousedi nechápavě kroutí cí hlavou nad tou nesmyslnou aktivitou. Laickým okem vidí stále stejnou činnost psa, ovšem mnou rozdílně přijímanou. Jednou se rozplývám hlasem jako med, juchám radostí a láduju psisko pamlsky, abych vzápětí při dalším překonání překážky metala z očí hromy – blesky, spílala nebohému zvířeti a vyčítavě mu promlouvala do jeho hříšné psí duše.  Kdo by tomu rozuměl…?
     Necelé dva měsíce nazpět rozhodla jsem se pro další změnu metody nácviku. Z nebetyčného bugru garáže jsem vyhrabala starou prošlapanou rohožku. Ta mi posloužila jako target. S chutí (tedy spíše už tak trochu zoufale) pustila jsem se do další piplavé práce. Denně jsem nastupovala na zahradu vyzbrojena rohožkou, klikrem a pamlsky. Další stovky a tisíce pokusů. Postupné zvyšování Áčka zastavilo se po dvou měsících usilovné téměř každodenní práce na standardní výšce. Je to na dobré cestě, ale oslava se nekoná. Ještě fůra práce je před námi.      

     Nepokrytě jsem se však zaradovala z úspěšně složených dogdancingových zkoušek. Koky má pro tuto psí disciplínu evidentní vlohy. Jen jsme si nechaly poradit s předepsanými prvky, sladily vše do hudby a vyrazily zkusit štěstí.

      Ačkoliv jsem už kdysi jednu malou, bezvýznamnou zkoušku tohoto typu skládala s rovněž komediálně nadanou Annie, na této akci jsem se cítila jako naprostý nováček. Ochromující tréma hrozila nějakým nepředvídatelným kiksem z mé strany. Ještě že Koky je profesionálka každým coulem a dokázala mě s přehledem podržet. O chvíli později se tak mohla slavnostně fotit s dvěma kokardami za obojkem. Oba pokusy bez ztráty jediného bodu. Názvy zkoušek jsou pro mne stále jen shlukem nějakých nic neříkajících písmen, snad časem se mi podaří do tajů dogdancingu proniknout poněkud hlouběji. Nyní vím jen, že o nadcházející zkoušce, která nás čeká začátkem ledna, zhola nic nevím J.

     O smutnou kapitolu posledních dní se postarala naše Hanička. Už před několika měsíci jsme si všimli nepřirozeného výrůstku v její dolní čelisti. Po konzultaci s veterinářkou a vyšetření jsme byli upozorněni na vysokou nebezpečnost operace vzhledem k slabému srdíčku. Srdce jsme začali léčit. Novotvar na dásni však postupně zvětšoval svůj objem a také pohmatem přes „lícní“ kosti jsme zaznamenali cosi nepřirozeného. Po dlouhém usilovném zvažování situace jsme rozhodli pro operaci.
10. prosince jsme se s Haničkou vydali na její poslední cestu. Ještě teď přes slzy nevidím na písmenka klávesnice, když vzpomenu na pozvolné usínání, kdy její tělo postupně odevzdaně spočinulo v mé náruči. V té chvíli jsme ještě netušili, že už o ni nikdy nebudeme zakopávat v kuchyni. Věděli jsme jen, že objeví-li se „něco“, co by bylo jen další zdravotně přitěžující okolností, dopřejeme celý život těžce zkoušenému zvířeti důstojný odchod do psího nebe.
           Pohledem do mordy uspané Haničky jsme uviděli „konečnou“. Dásně byly prorostlé mnoha nádory různých velikostí. Hanička byla na konci své cesty. A my jí na ní doprovodili.  Odešla naše velká bojovnice. Se svým nelehkým údělem se rvala celý svůj život až do úplného konce. Nikdy v životě nic nevzdala. Nezapomenutelně se nám vryla do srdce. Bylo nám velkou ctí moci s ní být její poslední dva roky života. Snad i ona na nás bude v psím nebíčku vzpomínat s láskou.

Povídáním o Haničce jsem se nyní naladila na vlnu vzpomínek, proto si dám v psaní pauzu a budu doufat, že nebude trvat příliš dlouho.

     Výzvy mne provázejí celým životem. Jsou pro mne čímsi magickým. Jejich plněním dostává můj život jiskru, neutuchající vnitřní náboj. Vést úporný vnitřní souboj s vlastní nedokonalostí, snaha  postavit se vlastnostem, zvyklostem, stereotypu...to je hnací motor, který mě do těchto konfrontací s vlastní vůlí vede.

      Ne vždy měly mnou zvolené výzvy nějakou ušlechtilou či užitečnou podstatu. Vlastně jsem v dětství přistupovala na něco tak nesmyslného jako byla bratrova pobídka: "Skoč ze stolu na nohy a nepokrč kolena" To fakt bolelo. Nebo: "Usaď se na balkóně (7.poschodí) nohama ven. I zde jsem sice obstála, ale jen s notnou dávkou štěstí jsem dožila ve zdraví svého aktuálního věku. Myslím, že vědět to tehdy rodiče, byli bychom oba "vyzváni" k nějakému tomu výchovnému "narovnání" vařechou přes prdel. 

     K méně adrenalinovým patřil cíl popsat levou rukou (jsem rozený pravák) velký linkovaný sešit nebo také napsat rekordně dlouhý dopis tátovi na vojnu. Levák se ze mě nestal a dopis pro tátu měřil přes 16 metrů hustě popsaného, do ruličky smotaného "dopisního papíru". 

                                Dnes už historický dokument z roku 1985

       V dospělosti staly se pak mé výzvy o poznání praktičtějšího či ušlechtilejšího zaměření. Ve zralém věku svých 44 let uchopila jsem za pačesy výzvu prolomit svou nechuť k řízení auta. Bylo to těžké, ale obstála jsem. Užitečnosti této výzvy dodnes ze srdce děkuji. Auto mě baví. O něco později jsem si vytvořila výzvu k otužování. Po dobu dvou let jsem večer co večer přibližně po dobu dvou minut na sebe lila proudy ledovové vody a vítězila sama nad sebou. 

     A pak jsem se rozhodla zasvětit svůj život pomoci opuštěným psům. Tak tato výzva ovlivnila můj život zásadně. Výsledkem splnění jsou: spokojená Cherry, Michal, Koky a Hanička. Ta už je ale výzvou o level vyšší. 

      Období koronavirové karantény s sebou přineslo snahu se nějak bavit, v něčem se angažovat, do něčeho se zapojit. Cvičně jsem si zkusila splnit výzvu vybubnovat na jogurtový kelímek záludný rytmus, přidala jsem několik videí v sekci co dělat se psem, aby se doma nenudil a pak mě oslovila Výzva s velkým V. On-line  VÝZVA O PSÍHO UMĚLCE. 

     Možná bych si výzvy samotné ani nevšimla, kdyby ovšem její "pořadatelkou" nebyla Veronika. Člověk, který mě dokáže vždy a za všech okolností uvrtat do čehokoliv. Snad i kdyby spustila kurzy Bungee jumpingu bez gumy, byla bych mezi přihlášenými. Akce s ní mají totiž prvek napětí...jak se bude vše vyvíjet, jak vše dopadne a co vše nás během toho může všechno potkat. Bývám vděčna za každou sebemenší komplikaci a překážku. A tato akce slibovala zajímavý průběh.

     Poslaly jsme s Koky přihlášku a začaly jsme soutěžit. 

                              Toto byl náš vstupní příspěvek

"Ahoj všichni! Jsem Koky. Vořech jako poleno. Jsem výslednicí lásky mnoha okamžitých vzplanutí, takže ve mně koluje krev spousty zajímavých plemen. Panička mě bere takovou jaká jsem a já jsem divočina, ale velice milá a učenlivá. Zřejmě proto, že i panička je mírně trhlá, velmi si rozumíme a pouštíme se do všeho, co se namane. Tak všem nám přeji hodně štěstí. Haf haf!!!"

      Celá akce probíhala ve formě Verčina zadání a našeho  plnění. Zveřejněné zadání obsahovalo vždy několik úkolů, které byly variací na konkrétní daný prvek. Našim úkolem pak bylo cvik pejska naučit a poté zdokumentovat jeho šikovnost příslušným přístrojem s dokumentující schopností. To nebylo jen tak.  Musela jsem se potýkat s řadou technických zádrhelů - jak nastavit kameru,( aby zabírala hezčí...rozuměj...uklizenější část pokoje) aby bylo vidět vše podstatné, jak splnit úkol na omezeném place (pro záběr kamery) atd...Po nezbytných kamerových zkouškách jsme se pustily do práce a začaly vkládat svá první videa. Nelenili ani mí konkurenti. A tak mne zdravé konkurenční prostředí hnalo k nutnosti být originální. 

   Jenže...býti kreativní  "na povel", toť úkol nelehký. Snad nejvíce mne potrápila výzva k výrobě psí hračky. Mozkové závity hlasitě skřípaly, když jsem se snažila něco vymyslet. S vypětím všech svých sil jsem nakonec stvořila cosi rachotivého a dokonce dosáhla i toho, že si s hračkou Koky krátkou natáčecí chvilku hrála. Nějaké bodíky káply. 

                      Můj hodnotný umělecký výtvor

Takto jsem si ho uvedla:

 Představuji vám moderní kynologický výstřelek posledních let - "vřesinské rachotidlo". Tato hračka je oblíbená u pejsků, kteří rádi devastují za výrazného decibelového doprovodu. Pokud jde o páníčky, poptávka po hračce je zejména z řad těch s pevnými nervy, či aspoň výraznou sluchovou vadou na hranici hluchoty. Výrobu zvládnou i "kopytózně" zruční jedinci jako jsem já :-.

       Časově nejdelší však byla výzva předvést točky na jednu i druhou stranu za zástěnou. Koky nemohla vidět nadšený (při správném točení), ani zamračený (při nesprávném točení) výraz, tím pádem si jela to své a napínavým překvapením pak bylo odhalení v podobě natočeného videa. Bylo to nekonečné. Jasně se ukázal vliv mé mimiky na Kokčin výkon. Nakonec po vysilujícím tréninku jsem konečně získala to, o co jsem usilovala. Body..

      Čas výzvy se rychle krátil, před námi stály najednou už jen dva finálové úkoly. Ten první apeloval na taneční vlohy a schopnosti páníčka, ten druhý pak spojoval umění obou. Volba padla nakonec na klasiku velebící whisky, kdy jsem v roli děvy lehkých mravů zahájila vystoupení vyžahnutím sklenice whisky (slabého čaje) na ex. Koky nestačila zírat. Panička se před ní rozvlnila v chytlavém rytmu  a ona přitom musela sedět a ztůstat v klidu. Takové mučení snad ještě nezažila...! Posledním úkolem bylo společné vystoupení. Jeho námět mě napadl ve chvíli, kdy táta popadl svůj  tenisový vercajk a zamířil na pravidelný nedělní match s kamarády. Finálové vystoupení se pak neslo v duchu tenisového klání. Koky se moc snažila, jenže panička si špatně přečetla zadání a místo minutového výběru toho "top" z repertoáru udělala dlouhou úvodní pasáž k navození atmosféry a do samotného bodování se pak vešlo méně cviků, než jsme původně zamýšlely. Nu což, příště budeme chytřejší. 

   Jelikož jsme nakonec splnily všechny výzvy bez výjimky, získaly jsme nejvyšší počet bodů ze všech 15 závodníků a odnesly si první místo.

             Akce byla parádní, opravdu jsme si ji  s Koky náležitě užily.

Sotva jsem zakončila tuto výzvu, mířím dle svého naturelu už k několika dalším.

 Ale o tom zase příště :-)

       Před nějakým časem zrodil se v palici naší podnikavé dcery Elišky plán. Co tak poskytnout členské klubové základně možnost zapracovat na své kondici pod odborným "bičem" sportovního fachmana? Vidina ladně se pohybující šlachovité postavy svižně ukazující trasu psovi na parkuru, vyvolala zájem, který však, když došlo na lámání chleba, ukázal se ne tak horkým. Jen několik  odhodlaných jedinců natěšeně přihlásilo v Dogresu všechna zelená políčka, patřící hodině "týrání těla".  Já mezi nimi.

        Byly vyhrazeny dva tréninkové podvečery jako optimální k postupnému zocelování ( za předpokladu, že ani v ostatních dnech nebude potenciální zájemce o svalovou hmotu, rychlost a vytrvalost tak úplně zahálet). Jako odborný sportovní fachman byl osloven táta - dlouholetý sportovec a navíc rodinný příslušník. Roky čutání a pobíhání po hřišti má dnes přetavit do tréninkových lekcí pro různorodou klientelu. Do přípravy se pouští s vervou. Dlouhé minuty prosezené u počítače, či využité  studiem rozličných materiálů jsou odborným podkladem pro přípravu tréninkového programu. Na mé všetečné otázky co a jak bude probíhat se zatváří tajemně a odpálkuje mne strohým: "Nechej se překvapit." Vzápětí mne pumpne o nóbl píšťalku do tělocviku a při nákupu nějakých drobností v Decathlonu přihazuje do košíku modrou kšiltovku (pro image trenéra) a stopky (nástroj budoucí buzerace svěřenců). V duchu rčení o kovářově kobyle, která chodí bosa, konečně dostávám aspoň nepodstatnou informaci, kterou ostatně spolu se mnou dostává každý, kdo nahlédne do přihlašovací tabulky Dogres. V úterky se běhá, ve čtvrtky posiluje.

   Účast na první lekci je z pochopitelných reklamních důvodů vyhlášena jako bezplatná. Z deseti možných zájemců účastní se nakonec plný počet. Nevíme, co nás čeká. Trenér se stopkami na krku a píšťalkou v ruce působí dojmem, že nám sedře kůži z těla. Obávám se, že táta v této nadřízené roli může využívat svůj přístup ke mně jako pomstu např. za přesolenou polévku či málo vychlazené pivo k večeři. To abych se tedy doma hodně snažila :-). 

    Ve sportovním oděvu a se zásobou tekutin v ruce nastupujeme do prostoru k pilinové dráze, abychom si vyslechli, co nás v následující hodině čeká. Naše skupinka je poněkud nesourodá. Pohlavně i věkově. Je vlastně tím správným odrazem skutečného stavu našeho agility. Devadesát procent klientů tvoří  ženy. Věkově se jedná o dvě juniorky, sedm sportovců ve věku do 35 - 40 let, sebe zařazuji jakožto seniorku na pomyslný věkový chvost. Táta se skupince představuje a s úsměvem nastiňuje svůj ďábelský plán, který také hned začíná realizovat. Posílá nás na první devítisetmetrový okruh lesem. Jsme čerství a běží se nám dobře, avšak jen do té doby než okruh mění svůj výškový profil z klesání na stoupání. Jako nepříliš trénovaní jedinci ukončujeme okruh funíc jak lokomotivy. To už si ale držíme prsty na krkavici a počítáme údery rozparáděného srdce. Táta pečlivě registruje naše tepové frekvence a žene nás na rozcvičku, po jejímž ukončení následuje trénink rovinek, sprintů, slalomů, posilovacích cvičení na nohy. Opět stlačujeme své krkavice, abychom  po nahlášení naměřených hodnot vyrazili  na další (tentokrát dva) okruhy. Pro mne nejtěžší část tréninku. Bezmála dva kiláky běhu. Dobíhám na morálně volní a krkavice se může zbláznit. Trenér je spokojen. Zařazuje ještě krátké posilovací cvičení a kondiční hodina je zakončena posledním okruhem. Tento model s drobnými variacemi pak absolvujeme každé úterý. 

                                    Z jednoho takového tréninku

    Čtvrteční lekce je zacílena na posílení různých svalových skupin. Táta doma vyštrachá nejroztodivnější cvičební náčiní, které ač ve skříních a šuplících evidentně existuje, polehává ladem nebo je využíváno jako rekvizita k cirkusovým výstupům našich pejsků. Švihadlo, čočky, posilovací gumy. Odvezen "do pronájmu" je i můj luxusní veslovací stroj, jenž radostně oslavuje  důstojné využití jiným způsobem než jako stojan na svršky. Čtvrteční lekce si také brzy nachází své pravidelné klienty. 

      Po nezbytné rozcvičce se vrháme na stanoviště kruhového tréninku, abychom zocelili své nohy, paže, břišní i zádové svaly. Skáčeme, pobíháme, koordinujeme tělo  na zrádných balančních pomůckách, veslujeme či bojujeme s činkami. Minuta intenzivní zátěže je vystřídána půlminutovým odpočinkem. Ten však vyplýtváme na přesun k dalšímu mučidlu a jede se dál. Táta ostřížím zrakem kontroluje správnost provádění cviků, opravuje, radí a také oceňuje snahu pochvalou. Pravdou je, že všichni přihlášení přistupují k tréninku neskutečně poctivě. Dřou, cvičí naplno a...to je pak pro trenéra opravdová radost vést tyto cvičence - nadšence. Ke cvičení si pouštíme hudbu, která nás burcuje ke svižnějšímu provádění cvičení. Přesun k dalším stanovištím taktéž uskutečňuje se tanečními kroky v daném rytmu.

  Zpestřením suchopárného cvičení mají býti v budoucnu i lekce beach volejbalu, spinningu či power jógy. 

    Po dvou měsících trvání těchto kondičních tréninků mohu s potěšením konstatovat, že jsem vynechala jen jediný pro bolest páteře, jinak však statečně bojuji sama se sebou (a že je to mnohdy hodně těžké...!) Odhodlaně polykám kilometry, hujersky makám na rozcvičkách i v případných závodech družstev snažím se být svým mladším spolubojovníkům platným rváčem  o vítězství. O tom, jak následující den cítím každý sval v těle, nemusím se ani rozepisovat. Leč "co bolí, to sílí" :-).  Příjemným zjištěním je pro mne i fakt, že až na několik drobných konfliktíků, kdy jsem do toho trenérovi (dle jeho názoru)  nemístně kafrala, jsem schopna  fungovat na tomto poli i pod tátovým vedením, čímž jsem si na začátku tréninků nebyla tak úplně jistá. 

                                      Rodinka a kamarádky ze studií

   Jsem ráda, že v palici naší dcery zrodil se tento nápad. Pominu-li zvyšující se kondici naší členské naurácké základny, přínos vidím i v tom, že jako rodina si můžeme takto vychutnat dvě hodiny týdně společného rodinného sportování.

      Náš Michal je pohodář. Ze všech našich psů je nejskromnější, dá-li se tak nazvat vlastnost spočívající v nevyžadování si čehokoliv - od pánovy pozornosti, přes kus žvance, až po procházky. Je to vděčné zvíře bezmezně milující svou lidskou i psí smečku. Daleko nejbezmezněji však našeho tátu, kterého vnitřně přijal za svého hlavního páníčka a přesunul k němu všechnu svou psí oddanost a lásku. Ne, že by ostatní psiska oddanost a lásku k nám  postrádala, ale ta Michalova doslova nezná hranic. Psí halama hrdinsky překonává všechny překážky, které mezi ním a páníčkem stojí v cestě. 

( Historie Michal zde:https://pacinky.webnode.cz/news/michal/,  https://pacinky.webnode.cz/news/dva-a-pul-tydne/,  https://pacinky.webnode.cz/news/a-tak-ted-kdyz-uz-jsem-vas-mizi-moje-svatozar/,  https://pacinky.webnode.cz/news/povysen-za-slusne-chovani/ ...atd. K dohledání v rubrikách od roku 2016)

       Michal se dostal do útulku z nepodnětného prostředí jedné romské rodiny. Jediné podněty, které se k němu na dvorku dostaly, měly dvě nohy, peří a vydávaly zvuky něco jako "kokodák". Nudící se psí adolescent se tedy důslednou nevýchovou dostal na scestí. Jal se páchat trestnou činnost. A to hned toho nejvyššího kalibru. První hrdelní zločin na kdákajícím opeřenci mu přinesl zábavu a uspokojení loveckého pudu intenzivně se poflakujícího psa.  O tom, že mu vynesl také trest, o jehož výši by se dalo spekulovat, o tom žádná. Pravděpodobně nešlo o výchovný psychologický rozhovor, domluvu  či pečlivé odstraňování nežádoucího chování pozitivním postupem. Provinilec jich slízl pěkných pár do kožichu a byl zde jistý předpoklad, že po této výchovné lekci se trestný čin nebude opakovat. Avšak uplynul jen krátký čas oné "podmínky" a Michal se pyšnil další kvokající kořistí v mordě. Rozezlení páníčků neznalo mezí. Jen příznivou konstelací hvězd v tento osudný den neskončil kriminální živel jako hlavní ingredience gurmánké pochoutky typu guláše. Rozhodnutím rodinného soudního tribunálu byl obžalovaný s máslem na hlavě vyexpedován do vyhnanství psího útulku. V malém prostoru útulkové "kobky" měl zpytovat své černé svědomí a projít si očistcem.

         Shodou šťastných náhod se naše duše potkaly a propojily se až do té úrovně, že se recidivista dostal k nám. Několik krušných týdnů až měsíců upravilo  nevycválané zvíře do dnešní podoby. Michal se hrdě pohybuje po svém zahradním teritoriu důsledně sledujíc pohyb páníčka (není-li ten přítomen, tak aspoň paničky), bedlivě střeží veškeré dění za plotem zahrady. Hlasitě komentuje okolojdoucí psiska (člověk by řekl dle zabarvení štěkotu, že jim snad sprostě nadává...vyhrožuje...vyzývá je na souboj...), s gustem si za vzrostlým psím vínem, zdobícím plot mezi domy, počíhá na procházející sousedy, které následně děsí zdánlivě zuřivým výpadem spojeným s usilovnými výskoky do výše nad plot. U slabších povah dochází až  předkolapsovým stavům. Marně vysvětlujeme, že je Michal vlastně dobrák od kosti.

         Kdo se však musí mít před Michalem opravdu na pozoru, to jsou sousedovic indičtí běžci. Vtipná slimákožravá drůbež, požívající u sousedů statusu domácích miláčků. Michal pravidelně sedává u plotu a dlouze sleduje jejich kolébavý krok doprovázený naléhavým gagáním. Snad na kačky působil dojmem přátelského strýčka "vodvedle" a tak si jednou zvědavá "indka"  vyrazila na seznamovací párty objevenou dírou v plotě. Seznamovací párty měla však dramatický průběh. Michal návštěvu náležitě uvítal, bohužel tak vřele, že na konci onoho uvítání se dostal opět na scestí. Žofie dnes odpočívá v hrobečku poblíž plotu a náhrobní kámen ční Michalovi před očima jako němá výčitka. 

       Uplynul nějaký čas. Plot mezi námi a sousedy byl zahalen neprůhlednou textílií a Michal tak může objekty svého zájmu jen slyšet nebo tušit. Důsledně byly zajištěny všechny díry v plotě i jen jejich sebemenší náznaky. Možná i samotný Michal si uvědomil nesprávnost svého počínání. Ubylo štěkání a veškeré vzálemné návštěvy byly rezolutně zrušeny. 

       Je tomu tak měsíc, kdy nás Michal přesvědčil o tom, že není žádným krvelačným lovcem, ale psiskem s velkým srdcem a jemnou duší. Soused odnaproti pořádal nějakou bujnou oslavu, na jejímž konci byla nedopitá bečka lahodného pěnivého moku. Soused tedy následného dne pozval tátu a souseda od vedle (vlastníka indických potvůrek běhavých), aby byli nápomocni k vyprázdnění zbytku obsahu bečky. Sousedská výpomoc se neodmítá a tak táta vyrazil pomáhat. Na zahradě zůstali všichni naši psi. Panička nebyla přítomna, proto se psiska cítila opuštěně. Nejvíc Michal. Závislák, který je tátovi celičký den v patách. V jeho velké psí palici se zrodil plán. Zpoza našeho plotu na sousedovic zahradu přes ulici tak úplně nevidí. Ale od souseda s běžci je výhled takřka dokonalý....

       Když chlapi výpomoc sousedovi konečně zakončili a v dobré náladě se vrátili každý na svou zahradu, trvalo tátovi chvíli než přepočítal smečku. Snad se mu v důsledku náročné pivní výpomoci chvíli i zdálo, že počet psů opravdu sedí, ale pečlivější pohled odhalil skutečnost. V hemžení psích těl radostně jej vítajících chybělo to Michalovo. Takřka současně periferním slyšením zaregistroval přes plot zoufale znějící repliku: " CO TY TADY DĚLÁŠ???????????" Bleskový přesun k plotu tátovi odhalil děsivý pohled. Soused těsně před zhroucením nevěřícně zíral na psisko u plotu. Kdo by očekával, že kolem MIchala budou rozeseta krvavá těla nebohých kaček, jako po bitvě u Little Big Hornu, byl by na velkém omylu. Michal tupě zíral přes ulici. Tam...tam někde v dálce je přece jeho milovaný páníček...a on...on na něj věrně a oddaně čeká. Bylo to až dojemné zjištění, když si představíme, že na zahradě se volně pohybovaly různé objekty k lovení. Michal si jich ani nevšiml. Páníček je přece jeho Bůh.