FOTÍM, FOTÍŠ, FOTÍ

Focení se stalo fenoménem doby. Je skoro stejně důležité jako dýchat či jíst. Kdo nevlastní foťák nebo aspoň jiný přístroj s touto funkcí, nejde s dobou, ba skoro jde proti ní. Na focení si zvykají lidé už od nejrannějšího věku. Běžnými, až skoro nezbytnými, staly se fotky malých prenatálců v matčině lůně. Další "snímkování" pak provází člověka po celý život a je snad jen otázkou času, kdy stanou se běžnými i morbidní obrázky "ukládání jedince do rakve" či komerčně využitelný "Poslední pozdrav nebožtíka před žehem". Ve věčném spánku  pak konečně nalezne člověk klid před nastavenými objektivy a nebude rušen blesky, neboť duše je fotografickými přístroji nezaznamenatelná. Nějak mě svádí dodatek, že alespoň ZATÍM. 

     Lidé přijímají focení s jistým smířením. Ubývá těch, co se před jakoukoliv možností zvěčnění na obrázku ukrývají, naopak geometrickou řadou roste počet samofotografů, které uchvátil moderní trend "selfíček", jichž dokáží stvořit desítky a stovky denně. Vidím to v práci. Děti se neschovávají, neklopí cudně zrak, neutíkají...naopak...výcvikem už z mateřské školy dokáží před objektivem vystřihnout úsměv od ucha k uchu nebo uměleckou pózu takřka na povel. Při pouhém zahlédnutí fotografického aparátu se jim rozzáří oči, rozjasní líc a už už se štělují do působivého postoje. Také jsem podlehla fotománii. Do svých 40 let ctila jsem názory svého otce. Ten považoval vyšší počet než 1 - 2 záběry z akce za zcela zbytečné. Nevrle komentoval cvakání fotografické spouště a ušklíbal se nad alby fotek s námitkou, že na to občasné prohlížení je záplava fotek naprosto zbytečná a až rozčileně reagoval na série obrázků z rodinných sešlostí, kdy se jednotlivé  lišily minimálně, tedy třeba jen polohou palice, šířkou úsměvu či rekvizitou. Velice tímto názorem ovlivněna, pořizovala jsem snímků jen velmi poskrovnu. Teprve když jsem se rozhodla pořídit si svou Annie, propadla jsem zvěčňovacímu šílenství také. A hned jsem se dostala do toho nejhoršího stádia. Anninka měla od svého "dětství" v průměru 753 a půl fotky denně. Můj počítač polykal statečně ty stovky snímků  a stalo se skoro nemožným sednout si a všechny tyto obrázky si prohlédnout. Tati, musíš se v hrobě obracet, když vidíš, jak se tvoje dcera zbláznila.

     Naštěstí mánie nezasáhla výrazně mou peněženku. Pořízením pro mé potřeby kvalitního přístroje finanční vyčerpání skončilo. Přesvědčila jsem se, že nepotřebuji ke svému focení půlmetrové objektivy, stativy a skoro realistické drahé blesky. Fotím totiž tak živelně - okamžitým impulzem, že každé "profi - štelování" by mi onu fantazii zaručeně ubralo. Chrlím tedy stovky obrázků, jenž kvalitou patří k naprostému uměleckému plebsu, mě však těší a přinášejí mi radost. Zajímavým vývojem "fotomodelů" prošla i smečka. Když mě vidí, jak přes rameno přehazuji své "lesní zavazadlo" (nosím jej na psí vycházky do lesa a obsahuje: piškoty, telefon, foťák, pepřový spray, kapesník a klíče), ví, co je čeká. Rebelka Annie se rozhodla, že už toho šaškování před objektivem má opravdu dost. Kdykoliv ji totiž chci vyfotit, otáčí demonstrativně hlavu jinam než jí ukládá můj režisérský záměr, uškubává si trávy nebo svévolně odchází. Když už se mi nějakým zázračným způsobem cvaknout záběr aniž by byl rozmazaný, většinou na něm není důstojná kelpií dáma, ale vykřeněný tajtrlík s vyplazeným jazykem nebo nějakým neskutečným ksichtem. 

                                 UŽ SE ZASE MUSÍM FOTIT???

                                   DVA KSICHTÍCI :-)

    Že však budu někdy stát před objektivem jako modelka já a to dokonce věrna svému jménu "na Evu", to by mě nikdy nenapadlo. Vlastně napadlo...ale o tom zase příště :-)

ZAS HEKTICKY  - JAKO VŽDYCKY

   Moje aktivní babička často hovořila o věku jako zpomalovači veškerého konání. Moc jsem nad tím nepřemýšlela. V mládí člověk vůbec nemá tendence naslouchat jiným. Myslí si své a všechny dobře míněné rady starších pouští jedním uchem dovnitř a druhým ven. Před několika lety jsem však začala pozvolna svá stanoviska k výrokům seniorů přehodnocovat a ke svému překvapení zjišťovat, že to zase takové bludy nebyly. Kromě vět, jež  z úst mých rodinných nadřízených zněly jako buzerace a které jsem s hrůzou zjistila, že používám ve stejném znění včetně intonace, jde především o taková ta životní moudra. Ano, dnes opravdu vidím, že trpělivost růže přináší, láska hory přenáší , jak si usteleš, tak si lehneš, každý je svého štěstí strůjce nebo co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Stojím na prahu věku, kdy moudra začínám sama udělovat, na prahu věku, který čím dál více zpomaluje veškeré mé konání. Bylo by ale nespravedlivé házet zodpovědnost  jen na věk. Své sehrává i množství akcí a činností, které si nepoučitelně nakládám na svůj rachitický hřbet a záhy zjišťuji, že nezvládám. Zanedbané Pacinky jsou toho zářným příkladem. 

Podzimní období příliš nepřálo tréninkům. Přesunutí ze cvičáku do haly mi přineslo jisté komplikace. Mimo jiné také samostatný přesun z Vřesiny do Bělé či Bohumína. Obě trasy jsem nakonec zvládla, takže počet podzimních cvičení se vyšplhal na krásnou dvojku. V tomto nenatrénovaném stavu jsem měla tu drzost přihlásit se na závody. Bylo to ještě v době, kdy se cvičilo venku a já v elánu přihlásila na KAČRu, co se dalo. Že jsem pak nestihla některé platby a ti nadšenější vyprodali  závody ještě daleko před uzávěrkou, budiž mi poučením pro příště. 

Začátek prosince patřil trojzkouškám v Sedlišti. V silné obsadě tří Panáčovek vyrazily jsme vstříc prověření kvality našeho hopsání. Zkušenost z hlučínské haly, kde Ann pobíhala neovladatelně jako blázen, do mě vnášela obavy, že Sedliště bude vypadat obdobně. Snad úspěšně zvládnutá cesta mi zázračně zvedla sebevědomí a tak jsem se na start postavila na pevných, neroztřesených kolenou.

První zkoušku jsme zůstaly věrny našim diskvalifikacím. Šlo o disk důstojný - se všemi zónami, náběhy a vzhledem k mé poměrně časté dezorientaci na parkuru i se zachováním pořadí všech překážek. Druhý běh nám přinesl druhou splněnou zkoušku "do trojek", neboť byl zaběhnut bezchybně. Mohla mě však varovat "hraniční" zóna na houpačce, kterou jsem měla vzít jako vztyčený prst: "POZOR...NEODPOUŠTĚT!" Třetí běh na tyto odpuštěné zóny dojel. Nejenže Ann bojkotovala hned dvě, díky tomu si vysloužila spolu se mnou disk, navíc jsem dostala od trenérky "kartáč".  Přesto hodnotím závody jako úspěšné a za jízdu i běhy si dávám samolibě palec nahoru.

Blížil se třetí advent. Všechny normální ženské doma gruntovaly, pekly či aspoň sháněly dárky, já však patřím k příslušnicím těch méně normálních, takže jsem místo za nákupy vyrazila s Eliškou a našimi psicemi na závody do Brna. Annie jsem motivovala startovkou, na níž se skvělo jméno Pavol Vakonič. Úřadující mistr a vicemistr světa si přijel do Brna zazávodit a jeho výkony byly tradičně obdivuhodné. Annie snad měla v úmyslu důstojně se s konkurencí poprat, to by však musela mít po ruce jinou paničku. Jako obvykle jsem jí veškeré ambice pokazila. Ač byly 2 disky z těch hezkých, videozáznam jasně ukázal, že jediným viníkem je psovod. Annie na mě ale nezanevřela. Nepřestala se mnou komunikovat, odpustila mi všechny "parkurové" hříchy jako i já odpouštím jí ty její "neparkurové" a byly jsme obě rády, že jsme se tak hezky spolu proběhly :-).

VIDEO Z BRNA ZDE

  Prostě ve velkém stylu

     Pokročilý podzimní čas ukrojil ze dne už notnou část pro své setmělé rozjímání a mně nezbývá než každodenní procházky s pejsky smrsknout do kratšího časového intervalu. Za předpokladu, že vyrazím hned po příchodu z práce, zbývá mi do zšeření zatím ještě hodina a půl, ale brzy bude hůř. 

     Když u nás pobývá psů více nebo občas snad i kompletní smečka, čítající sedm kousků, absoluvuji své pravidelné okruhy buď v několika várkách psích klientů po sobě nebo alespoň v počtu dvou - tří venčitelů. Vyrážíme-li na procházku náhodou úplně kompletní, nazýváme ji " veselou cirkusovou taškařicí". Ta začíná už v zákulisí domova. Šelmy svým neomylným smyslem pro nesmysly vytuší, že "výstup" je na spadnutí. Urychleně si rozdělují role a aktivně vykrývají celý  "zákulisní prostor ". Annie pobíhá po bytě jako tygr v kleci, Cherry vyskakuje na šuplík s obojky a vodítky, Bobina se plete pod nohy a praktikuje polohu mrtvého broučka, aby byla ještě před vycházkou drbána na bříšku, Kessy rytmicky štěká a svým mohutným basbarytonem jí přizvukuje Cherry, která se dostává do tranzu. Jive se míhá prostorem všemi směry, skáče na postele, skáče na lidi i psy, Nyx vše pozoruje ostřížím zrakem jako policajt, přikrčena v rohu místnosti. Nejdůstojněji se jeví Keysa, jež v duchu své jemné - princeznovské- povahy radostně, avšak kultivovaně, mává oháňkou a v očích jí jiskří. 

      Připravuji se na své krotitelské vystoupení. Rázně "pošuky" napomínám. Dostat rozjařenou smečku do klidu je však stejně nemožné jako zastavit silou vlastního těla rozjetý parní válec uprostřed příkrého kopce. Cherry za svou hlučnost fásne jednu novinami přes zadek. Ztrestána silou všech těch přistěhovalců a teroristických hrozeb klopí uši a zmírňuje své běsnění o pomyslný jeden dílek "pošukovského volume". Nyx s vytřeštěnýma očima obíhá zbylé šelmy v soustředných kruzích tušíc, že ty se co nevidět přesunou do "šapitó" venkovního prostoru. Práskám novinami, jež jsem povýšila na krotitelský bič. Respektu se však nedočkám. U těch labilnějších sice lze zaznamenat jistou reakci sklopených uší, to je ale asi tak vše, co pro tuto chvíli "bičem" svedu. Čeká nás kontrola obojků. Bohužel je často spousta krků obojkuprostá a tím pádem je "představení" zdržováno pátracími akcemi, někdy i pěkně dlouhými. Někteří zoufalci, vyexpedovaní již na zahradu - nesou jakékoliv zdržení nelibě. Škrábají  packami na balkónové dveře a donekonečna nás vyvolávají jak nejhlasitěji to umí. Konečně. Jsme připraveni vstoupit do manéže. Smečka však do ní musí vstupovat "etapovitě", v několikavteřinových intervalech. Důvodem je třeskutý mráz, který na schodech vytvořil nebezpečnou klouzavou vrstvu. Vypuštění všech šelem najednou by znamenalo riskovat nějakou tu zlomenou haksnu ( a že jich mají dohromady 28 :-D!) Startujeme tedy chlupáče přesně-jako na závodě orientačního běhu. 

      A jsme všichni cirkusoví aktéři na scéně. Procházka začíná. Psi pobíhají volně. Očichávají cestičky a zvláště u některých musíme být ve střehu. Když se totiž na cestičce objeví exkrement, je bleskurychle "uklizen" do psích útrob, čímž se naše útroby nespokojeně rozvlní. Veškeré zlobení a titulování "čunidel" přezdívkami toho nejtěžšího kalibru nepomáhá. Také Bobinu na vycházce nelze příliš ovládat. Je už hluchá jak poleno a tak zbytkem sluchu zachytí jen ostrý tátův hvizd. Podívá se směrem zdroje zvuku a dále si capká na svých krátkých nožkách tam, kam sama chce. Velkou překážkou se toto ukáže ve chvíli, kdy v protisměru jde člověk se psem. Ukázněně si připínáme chlupáče na vodítka. Jediná Bobinka vzdoruje. Zprvu zdánlivě trpělivě zastavuje a čeká až bude lapena, avšak sotva se k ní přiblížíme, skotačivě poskočí a vzdálí se o několik metrů dále, kde se přikrčí a vrtí ocasem. Vzhledem k tomu, že už brzy vyfasuje občanský průkaz, pokládám toto její chování za projev senility. Ostatní psiska se přidávají někdy aspoň hlasově. Zdraví kolemjdoucí, co to jde. 

   Nejoblíbenějším prostorem procházky je pole a louka. Annie na mě číhá, abych s ní pobíhala, přivolávala ji a odměňovala, Cherry mi rve z ramene vodítko, o které se chce přetahovat a když zmerčí tryskem se blížící Annie, nenapoadne ji nic chytřejšího než jí vběhnout přímo do cesty. Mnohdy se ozve hlasité žuchnutí. Vlastně se velmi divím, že to Annie dokáže ustát. Cherry se stává čím dál dotěrnější a Annie se naučila střetům vyhýbat buď zrychleným během nebo naopak přibrzděním. Několikrát už to ale měla Cherry nahnuto. Ann s dikobrazím pruhem na zádech Cherrynino gladiátorské žuchnutí zhodnotila nepříjemně zvednutými pysky. Dobrou půlminutu střet rozdýchávala zježena tisknutím čumáku na drzou "medvědici". Ta jen poulila svá velká kukadla a nad hlavou se jí rýsovala svatozář :-D. Tajtrlík Jive naběhá na procházce nejvíce ze všech. Běhá bezcílně jen pro tu radost z běhu. Že u toho občas také nějakého toho psa otravuje, to už je jen takový rozmar z nudy. Po skončení procházky hraje Jive přesvědčivě roli: "Kdy už půjdeme na tu procházku? Chci se proběhnout!"

   Nejlahůdkovější částí procházky je její zakončení. Omývání oněch osmadvaceti pacinek a sedmi zablácených břich do podoby čistých psů. Pokud jsem znavena už samotnou procházkou a hlídáním početné smečky, očista pacek mě (i ostatní venčitele) dorazí docela. V žádném případě však nejde o stížnost, neboť to jsou  přesně ty chvíle, které  dělají náš život pestrým a netradičním :-D :-D :-D.

PÁTEK TŘINÁCTÉHO :-) ?

ANNIE, VLASTNÍ PACKOU

V ZDRAVÉM TĚLE ZDRAVÝ DUCH

Končí poslední ze série oslav tátovy padesátky. Hosté vyklízejí pole, my uklízíme hory nádobí a mě hryže svědomí. Když si představím těch majonézových chlebíčků, mastných hospodských brambůrek ( ty mám úplně nejraději), všechny ty tyčinky, krekry, buchty a sladké nápoje, všechny ty přípitky a pohodlné sezení u nekonečného kecání, co jsme během několika víkendů museli absolvovat, ani se nedivím tomu, že se cítím jako veliký balón, nakynutá buchta nebo vepřík před porážkou. Nepatřím k úzkostlivým zastáncům racionální stravy, ale tátova padesátka byla, skoro by se dalo říct, jakékoliv racionální stravy popřením. Mezi cinkáním mytého nádobí (stále ještě myčku tvrdošíjně odmítám :-) ) rodí se mi v palici nápad, kterak svému černému svědomí alespoň do jisté míry ulevit. Sotva se ráno probudím, vklouznu do tepláků, obuji sportovní obuv a vyrazím si zaběhat. Naštěstí je u nás dcera Evka, která se běhání docela věnuje a bude tudíž tím správným "donucovacím" prvkem v případě, že bych si snad chtěla své rozhodnutí rozmyslet. Kupodivu mne snaha o nápravu stravovacích hříchů přes noc neopouští a ráno už čekám až se probudí má joggingová společnice. Tepláky, tenisky a jde se na věc. 

Vybíháme přes louku laskavou trasou "z kopečka". Snažím se u běhu vypadat důstojně, myslím na srovnané tělo, vnímám nohy, ruce, snažím se dýchat pravidelně do kroků. Cítím v sobě energii a velebím chvíli, kdy mne tato myšlenka, jít si zaběhat, napadla. Evka běží pomaleji, dobrých 30 m za mnou, vedle ní cupitá její Keysa. Už jsme u rybníka. Jen tak úkosem se kochnu krásou barevných stromů odrážejících se na vodní hladině a běžím dál. Cesta vede chvilku rovně, pak však začne nabírat velmi mírné stoupání. Začínám cítit nohy. To mne překvapuje. Dosud vždy jsem nohy zvládala s přehledem, horší to bylo s pajšlem (plícemi- pozn. autora). Na ten však také záhy dochází. Pravidelný rytmus dechu je v háji, jsem ráda, že to vůbec nějak udýchávám. Spoléhám na druhý dech, na který čekám jako na smilování boží. Přece jen na mé poměry běžím už dlouhou trasu bez zastavení. Evku mám stále v zádech. Když doběhnu na lesní cestu, zastavuji (zástěrkou mi je pomalé tempo dceřina běhu) a čekám. Evka přibíhá vzápětí. Také na pár sekund zastavuje, ale chvíle je tak krátká, že nemám čas ani pořádně vydechnout a už se běží dále. Jedinou mou záchranou je, že cesta se opět mírně svažuje. Frajersky předbíhám Evku a nabírám ztracený dýchací rytmus. Nohy se však už neodráží tak hbitě, naopak kapku "dřevění" a jestli mé tělo působí při běhu esteticky, to mi začíná být úplně "šum" a "fuk". V hlavě si vytvářím cíl k dalšímu malému odpočinku. Trasa k němu čítá tak asi ještě 300 kroků. Nebýt se mnou dcera, zřejmě bych se na to vykašlala. Nemohu ale před ní vypadat jako bábovka, naopak velmi se snažím konkurovat jejímu mladému svěžímu kroku. Stojí mne to mnoho úsilí, ale vyhrávám sama nad sebou a nevzdávám to. 

Cesta se stáčí zpět. V místě, kde vede kolem louky, volím zkratku přímo přes ni a obírám se dobrovolně o nějakých 150 m tréninku. Situace však začíná být mírně kritická. Nafoukalo mi do uší a ty mě začaly bolet až uvnitř hlavy. K dřevěným nohám a nestíhajícímu pajšlu teď ještě tohle...Mám ale před Evkou náskok, tak si můžu nenápadně odfrknout. Přesvědčena o tom, že mě nikdo nevidí, vyplazuji jazyk a s hlasitým funěním koulím očima. Najednou periferním viděním zaregistruji jakýsi pohyb v houští mezi stromy. Už už se začínám stydět za svou uvolněnou relaxaci v představě, že mezi stromy objeví se postava houbaře optimisty, věřícího v alespoň  nějakou letošní úrodu, nedej bože, aby to byl některý z našich sousedů. Není to houbař ani žádný lidský návštěvník lesa. Zpoza mohutného buku na mě poulí oči srnka. Takovéto počínání u lidského návštěvníka lesa snad ještě neviděla, proto věnuje mi několikasekundový pohrdavý pohled než ladně odskáče do hlubin lesa.Jsem zpocená až na zadku. Nestačí nohy, pajšl a uši, přidává se  tlačící teniska. Levý palec hlásí bolestivý otlak. Evka mě dohání a stoupák, který následuje, s Evkou jdeme. Nemluvíme. Přemýšlím, zda bych dokázala toto absolvovat i druhý den anebo ještě vůbec někdy. Pro tuto chvíli docházím k přesvědčení, že už zaručeně nikdy.

Dáváme se znovu do klusu. Závěrečných asi 500 metrů udýchávám klidně, ale na protnutí pomyslné cílové pásky se neskutečně těším. A je to tady. Zvládla jsem to. Mnozí by si po tomto mém popisu mohli myslet, že jsem běžela snad maraton, ale pro mne těch 5 kilometrů něco jako maraton opravdu bylo. Čas od času by si měl člověk stanovit cíl, který není tak úplně jednoduše zvládnutelný. Když to pak dokáže, dostaví se nepopsatelně krásný pocit zadostiučinění. 

Celý den jsem všechny své kroky po chvíli sezení rozjížděla jako čerstvě nastartovaný motor. Jak bude "motor startovat" zítra, toť ve hvězdách. Vím jen, že spát se mi bude skvěle. A také...po pravdě řečeno...opětovný nápad z běháním v budoucnu vůbec nevylučuji :-)

Jak tohle dopadne...?

19. září jsem měla ve svém kalendáři, přeplněném naplánovanými psími akcemi, poznačeno heslo "VOŘÍŠKIÁDA". Byla jsem odhodlána dodržet své předsevzení jedné psí akce za víkend, takže v kolonce 20. září se pod červeným škrtancem styděla zavržená "Horní Suchá" se svými agi -dvojzkouškami. Volba jediné akce tentokrát dopadla i na psice. Voříškiáda či dvojzkoušky? Cherry či Annie? Nakonec volím vořechy a Cherry, která zabojuje ve výstavním kolbišti, zatímco Annie bude  mít celý víkend regenerační. 

 Před dvěma týdny Cherry po zakončené koupací sezóně čpěla odérem rozšlápnutého exkrementu...až si od nás kolegové na cvičáku nenápadně poodstupovali, proto s blížícím se termínem soutěže krásy bylo nutno uvést ji do "použitelného" stavu, aby nebyla případně porotci s obzvláště citlivým frňákem nekompromisně vyhnána z výstavního kruhu, či nemuseli soupeři vznášet oprávněné stížnosti na ztížené podmínky vystavování. Ač je Cherry plavec tělem i duší, ponižující šampónování je jí výrazně "proti srsti". Udržet medvědovité tělo  jednou rukou ve vaně a druhou zajišťovat napěňování husté srsti je úkol takřka nadlidský, musela jsem proto vymyslet  jiný válečný plán. Nápad se zrodil ve chvíli, kdy jsem v dolním bytě uklízela koupelnu. Uzavíratelný sprchový kout byl tím správným řešením. 

Připravila jsem si potřebnou psí kosmetiku, nahřála vodu v bojleru a příslušně jsem se oděla nebo spíše svlékla :-). Nezbytná dóza s piškoty dokreslovala koupelnový kolorit a madam Cherry mohla vyjít na scénu. Nic zlého netuše následovala mou ruku s piškotem do "jámy lvové". Rychle jsem vklouzla za ní a zavřela dvířka. Cherry pochopila, že mi skočila na špek. Jelikož je ale dobračka od kosti, nehodlala mi situaci nijak zvlášť ztěžovat a až na neustálé pochodování stísněným prostorem  nechala po sobě stékat proudy příjemně teplé vody. Brzy jsme byly mokré obě stejně. Kdybych plácla šampon i na sebe, byla bych od Cherry k nerozeznání. Vrhla jsem se na drbací proceduru jako rozený "lazebník sevilský" a brzy byla Cherry jedna velká mydlinka. Na oplachování jejího hustého kožichu padl celý bojler. Konečně vzduchem zavoněl příjemný, lehce parfémovaný odér. Cherry i přes mou zoufalou snahu zachytit co nejvíce mokra do připravených ručníků, mohutným otřepáním těla zkrápěla okolní stěny. Ještě že nebydlíme v paneláku a nemůžeme vytopit sousedy pod námi...:-).

 Večer před výstavou jsem se rozhodla podrobit Cherry zkrášlovacím manévrům pomocí mučících nástrojů typu hřeben, kartáč, gruminátor ( snad měl přijít na řadu i ventilátor, vertikutátor či Terminátor...) Cherry s vykulenýma očima snášela kosmetické úpravy na svém těle jen díky vydatným mlsacím úplatkům. Ještě do pozdních večerních hodin pak pobíhala bytem v natáčkách a pleťovou maskou na mordě. 

Na Voříškiádu se chystala také naše Eliška, která byla nominována do veledůležité funkce objektivní rozhodčí spolu s "uvrtátorkou", dogdancingovou umělkyní Verčou. Slovo dalo slovo a my se s Verčou domluvily, že pojedeme spolu jedním vozem. Jejím. Přehršel zářijových povinností mě nutí vytěsnit v "sebeobraně" z palice méně důležité informace, aby byly zapamatovány ty důležité. Bohužel se tentokrát stalo, že jsem vytěsnila, co jsem neměla a tak jsem ráno před výstavou značně nervózní "žhavila dráty", abych zjistila, kdy se pro mě Verča zastaví. Bohužel jsem se nedovolala a tak jelikož se akce konala na druhém konci města než bydlíme, začala jsem s dvouhodinovým předstihem vyhledávat spoje, abych tam byla včas. Když jsem vyrazila ze dveří na tramvaj, stála tam Verča jak kouzelný dědeček a vůbec se nedivila, že vycházím s batohem na plecích a psem na vodítku. Byla totiž přesně ta hodina, kterou jsem vytěsnila z mé přeplněné palice. Snad jen jakési zodpovědné podvědomí mě vyládovalo z baráku v tu nejvhodnější chvíli, kdy Verča přistavila fáro k našemu domu. Vyjít o pár minut dříve, zřejmě se zdlouhavě kodrcám nepohodlnou lokálkou až do místa výstavy. Možná jsem nemusela přiznávat včrejší zapomenutý rozhovor na fb a suverénně nechat Verču obdivovat mou přesnost.

Samozřejmě jsem ale byla ráda za pohodlné auto a skvělou společnost. Nebýt několika hrubých dopravních přestupků, z nichž snad každý by samotný stačil na odebrání řidičského oprávnění a všechny dohromady na celoživotní zákaz řízení jakýchkoliv strojů obsahující motor, ubíhala cesta příjemně. Na kaskadérské kousky ve Verčině fáru si začínám pomalu zvykat a zraje ve mně plán uzavření vysoké životní pojistky. Ať je rodina zajištěna...:-(

V Komenského sadech (zase aspoň náznak pedagogiky :-( ) to už začíná poštěkávat. Pořadatelé chystají potřebné věci a majitelé vořechů si se svými svěřenci krátí dobu čekání korzováním či hraním. Verča záhy zjišťuje, že pro své taneční vystoupení zapomněla důležitou rekvizitu- kolečko. Přesto, že má "o kolečko méně" nakonec svou produkci po skončení výstavní části dne  s Biaggim  provádí. Také Eliška s Nyx probíhají  v rámci programu připraveným parkurem. Ale popořádku. Začíná se o půl jedenácté. Do výstavního kruhu nastupují nejdříve vořešky do 40cm výšky. Porotkyně hodnotí znalecky jejich neznámé původy a spiklenecky si šeptají navrhované verdikty.  Ve vedlejším výstavním kruhu se předvádějí psíci, jejichž plemeno je zřetelně identifikovatelné, jen potvrzení ušlechtilosti - rodokmen- prostě z nějakého důvodu nevlastní. I zde mají porotkyně nelehkou práci. Porovnávat krásu jezevčíka s retrívrem, beaglem či pudlem je výkon hodný skutečných odbornic. 

Konečně přicházejí na řadu vořešky nad 40 cm výšky a s nimi i Cherry pod mým vedením. Přípravu na akci jsem docela podcenila. Netrénovaly jsme s Cherry žádný výstavní postoj, přesto svou přirozenou vořešskou inteligencí holka pochopila, že fůra pohledů je upřených právě na ni a tak si vykračuje opravdu důstojně. Nehrbí se a důsledně zatahuje břicho. Zřejmě na porotu udělá dojem, protože koutkem oka zaznamenávám  pohledy porotkyň. Na svém předvedení vydělává Cherry nožku párkového :-).

Při vyhlašování výsledků jsme napnuté jako malé gatě. Když pořadatelka vyřkne jméno mé "cikánské baronky" Cherry a vysílá nás na stupínek nejvyšší, moje roadost nezná mezí. Cherry pyšně vyskakuje na své vybojované 1. místo a tváří se děsně důležitě. Všechny oči a také objektivy fotoaparátů upírají se na ni a ona si svou chvilku slávy opravdu užívá. 

Po výstavní části a kulturním tanečním a cvičebním vystoupení se domnívám, že naše štěstí na této akci je již vyčerpáno. Přihlášeny jsme  do všech doplňujících soutěží, ale šance jsem nám příliš nedávám. Také hned v první...projdi uličkou dobrot a ani se jich nedotkni...Cherry zklamává, neboť se jich  bezostyšně dotýká a lačně je láduje do věčně hladového chřtánu. V psích kouscích jsou něteří vořeši opravdoví mistři, máme co dohánět. 

V běhu zase někteří chytračí a do závodu posílají své rychlonohé přátele či příbuzné. A tak soutěže se dostávají do finále. Poslední je jednoduchá dráha agility. Cherry se hecuje a dobíhá si pro třetí místo. 

Přivážíme si domů spoustu cen, z nichž nejhezčí je veliký červenočerný pelíšek. Cherry jej doma hned prubne a pyšně v něm pózuje i před objektivem. Pravda, Anninka trochu závidí :-(.

Za fotografie děkuji Emilu Jedelskému a Evce.

Byl to bezvadný den, který jsem strávila nejen v kruhu výstavním, ale také rodinném :-D

                                ZAFUŠOVALY JSME KLAUNŮM DO ŘEMESLA

Akce s Veronikou (čtenářům mých stránek známou to osůbkou) bývají zárukou dobré zábavy, proto jsem hbitě zareagovala na její facebookovou výzvu k dogdancingovému vystoupení. Domnívala jsem se, že někam pojedeme spolu a každá se svými pejsky předvedeme něco malého pro potěchu oka natěšených diváků. O tom, že mé počínání bylo značně ukvapené, jsem se přesvědčila záhy. Veronika totiž nehledala spoluvystupujícího, nýbrž za sebe náhradu. Měla jsem "tančit" roli cirkusového klauna na akci oslavující začátek školního roku (ó, jak hluboko jsem klesla :-(). Kdyby mi někdo před časem řekl, že se na něčem takovém budu aktivně podílet, myslela bych si, že spadl z višně, a to hodně vysoké. Když však Verča bleskurychle zveřejnila na sociální síti mé jméno, coby "zástupného tanečníka", nedalo se  již zbaběle couvnout. Koneckonců jistá paralela  role klauna s mou profesí učitelky zde existuje, tak proč se nepředvést v pravém světle?

    Do vystoupení zbýval skoro měsíc. Cherry je zatím začátečník, ale Andula by mohla do tanečních  pro pokročilé. Tanečních kroků a nejrůznějších blbinek umí nepočítaně, naplánovala jsem tedy vystoupení s ní. Mimochodem i ona je do role klauna jako dělaná. 

     Kdo by se domníval, že přihlášením začaly zodpovědně pravidelné každodenní tréninky za účasti trenérky, choreografa, maséra, maskéra, kostyméra a dalších lidiček, nezbytných ke kvalitnímu vystoupení, ten by byl vedle jak ta jedle. Vlastně jsme se s Verčou, coby poradkyní a hlavně "uvrtátorkou" do všeho možného i nemožného, sešly jen jedenkrát,  na naší zahradě, nepočítám-li závěrečnou generálku.

   Toho srpnového dne (rozuměj dne první a zároveň poslední zkoušky) vládlo nesnesitelné vedro, což o těchto prázdninách nebylo nic neobvyklého. Zahradní pódium bylo připraveno. Když před domem zastavilo Verčino fáro, měli se sousedi opět na co dívat. Z psích ras už zde viděli ledacos. Borderky i kelpie, šeltie, westíky, pyrenejáky, pinče, foxteriéry, retrívry i naháče ( tedy v psí verzi) o množství vořechů ve všech velikostech a typových  variantách ani nemluvě. Tentokrát se z auta vyládovaly na červený koberec, jenž před ně Verča pohotově rozestřela, dvě majestátné kolie. Tedy majestátný náfuka Erny a jeho dcerunka, princeznička Hopsinka, dosud nezkaženého charakteru, či známek dědičné nafrněnosti. Soused Karel by už pomalu mohl přihlásit do soutěže "Poznej  psí rasu" a jistě by vyhrál hlavní cenu, třeba psa nějakého dosud  neznámého plemene. Uznale pokyvoval nad koliemi hlavou a za zády tajně žmoulal piškoty, kterými i přes naše vyslovené zákazy, krmí naši smečku ( tentokrát i Verčinu :-) ). Verča však ze svého vozidla nevytáhla jen psiska, hned po nich totiž začala z ne zrovna prostorné kabiny soukat celou řadu potřeb. Klece, obruče, kužely, míče, hůlky a nakonec i obrovské plastové vědro ma rozmíchávání malty. "Opravdu blázen," pomyslela jsem si v duchu, " ještě i vědro na maltu si kvůli vystoupení opatří...". Myšlenka na tuto chvíli mi bleskla hlavou   o pár dní později, když jsem stála s podobným vědrem v Hornbachu u pokladny. 

                                                    Erny a Hopsinka

   Zahradní trénink si stanovil za cíl sestavit dané vystoupení namixováním těch správných prvků a jejich skloubení s hudbou. Tu jsem si vybrala typicky cirkusovou. Vše jsem pečlivě zapisovala do  scénáře a ten jsem posléze založila neznámo kam. Před generálkou jsem pak v hlavě sumírovala, co a jak provedu. Už generálka mě však přivedla k cennému poznatku, totiž "nakonec je stejně vše jinak". Na generálce byl rušivým elementem zvědavý chlopek za plotem, na vystoupení pak...ale postupně :-).

     Konečně nadešla sobota. Sotva jsme dožvýkali poslední sousta sobotního oběda, začala jsem do auta ládovat všechny potřeby k vystoupení. Největší část kufru zabíralo vědro na rozmíchávání malty :-) a veliký nafukovací míč. Do kabiny se pak spolu s "hvězdou dne" Annie nasoukali i táta, Evka a její Kuba. Ti všichni si přece nemohli nechat ujít mé třeštění s červeným nosem :-) Klaunský nos jsem do kapsy vstrčila raději ve dvou verzích.  Jeden jsem zakoupila v lékárně, čímž jsem přispěla na konto Bariéry. Po jeho ozkoušení jsem ale zjistila, že přichycení na obličeji je poněkud pofiderní..."oblékal se" pouhým nasunutím na nos. Obávala jsem se, že při mém energickém vystoupení, kdy mávám rukama(i nohama), pobíhám po prostoru, poskakuji, manipuluji se psem atd., došlo by brzy k mému "demaskování". Proto jsem vyhrabala archaickou variaci frňáku z umělé hmoty a na gumičku, v dobách své největší slávy dokonce svítící. Nos pevně držel na svém místě, jen Ann při cviku "sundání buřinky z klaunovy palice" na generálce zvědavě chňapala spíše po něm než po buřince, jak bylo stanoveno scénářem. Nakonec se nos ukázal tím nejmenším, co by mě trápilo.

   Na místo jsme dojeli s předstihem. Bylo mi oznámeno, že program startuje za hodinu a právě náš výstup celou tu cirkusovou šou zahájí. Prohlédly jsme si s Annie areál a do improvizované manéže (mimochodem úžasně vymezené balíky slámy) jsme si připravily potřebné rekvizity. Pořadatelům jsem předem hlásila, že je třeba zajistit absenci psů v blízkosti menéže, aby Annie nerozptylovali. Skutečně se v okolí nenacházelo jediné psisko. Do vystoupení zbývalo asi 5 minut. S párkem v ruce jsem s Annie opakovala taneční prvky. Vše se zdálo nadějné. Ann se skvěle soustředila a dokonce se mi zdálo, že už se těší až vyběhne na plac . Najednou se její uši vztyčí a ona se zahledí do dáli. Blíží se k nám "cosi", co ji velmi zajímá. Zaostřím a vidím, že do zákulisí se s partou kolegů - klaunů - hrne ....KOZA. Bude vystupovat zřejmě po nás a tak se jde na svůj výstup včas připravit. Ann na hřbetě vyrobí dikobrazí číro. Párek přestává být atraktivní. Rohatý pes pohlcuje její pozornost stoprocentně. Marně klikám klikrem a šermuji uzeninou před Anninčiným mlsným frňákem, marně se snažím vyluzovat neobyčejné hlasové modulace, abych získala její pozornost zpět. Vše marné. Ann začíná koze nadávat. Teď už má opravdu nějaké vystoupení u zadní části těla. Principál ohlašuje začátek představení...no nazdar, to bude ostuda :-( !!! Evka chytá Annie a já za zvuku prvních tónů Fučíkových Gladiátorů rozrážím červenou oponu. Pantomimicky ošetřuji svůj úvodní (hraný) ostych a veselými kroky do rytmu vykračuji manéží. V té chvíli dochází ke změně scénáře. Místo úprku před lítou šelmou stávám se lovcem Pampalínim a kelpii, která se rozhodla  vyzkoumat podstatu  rohatého psa, za pomoci příbuzensky spřízněné asistentky Evky, naháním psisko k tanci v manéži. Z hlediště se ozývá pobavený smích. V barevném klaunském kostýmu a s červenou bambulou na frňáku si připadám naprosto patřičně. Když si konečně po chvíli všimne Annie mého počínání, kdy pantomimicky bědujíc pobíhám sem tam, smiluje se nade mnou a vezme za vděk párku. To už ovšem zase já nevím, jaké cviky mám dělat. V hlavě mám vymeteno a překvapivě si přeji, aby Annie znovu zdrhla. Ta však místo zdrhnutí zpytuje své černé svědomí a vzorně plní všechna povely. Postupně se obě uklidňujeme a sehráváme. Představení sice nepředvedeme tak dobře, jako když jsme doma nebo na cvičáku, ale prokoušeme se až k závěrečnému "odkrouhnutí Anduly" a sklízíme za to ovace. Po nás vstupují na plochu králíci - agiliťáci- a o několik vystoupení později i koza. V této chvíli je však už Annie naprosto v pohodě a s klidem Angličana si vychutnává její představení. Koza"!!!

JAK TO VYPADALO DOOPRAVDY SE PODÍVEJTE  ZDE 

                                                     Po akci :-D