Prosinec 2011

ZAMYŠLENÍ :-)

 Jaký pán, takový pes - říkává se. Pozapomíná se však na pejskaře mého typu, totiž takové, kteří se hafany dočista obklopili. Který pes je pak jako jeho pán? Ten první? Poslední? Nebo snad všichni? Naše smečka rozhodně není jak přes kopírák. Každý její člen je jiný, je to osobnost. Vztáhnu- li si na ně ono známé pořekadlo, jímá mě hrůza, co vlastností se u mě a příslušníků mé rodiny najde. Že bych snad Bertovi dávala vzor v uštěkanosti? Bobininy vlastnosti mě děsí snad ještě víc. Podivínka se silnou vazbou na domov ( šatna) a své věci, které dokáže hlídat před všemi s nasazením vlastního života. Barunčina nesnášenlivost k psím kolegům.....to snad ne? S lidmi opravdu docela dobře vycházím. Zbývá Andulčin smysl pro humor a....její bláznovství. Ano, tak tady se musím zamyslet, i když vpodstatě tuším, že na tom by něco mohlo být, říkám si....mohla jsem dopadnout i hůř.

                                    Anninčina sestřička Argitka

ZAČÁTEK ROKU U NÁS...

     Ani jsme se nenadáli a první dekáda ledna je skoro fuč. Silvestr 2011 mizí v propadlišti dějin. Nakonec patřil k těm klidnějším. Dětičky se veselily až do ranního kuropění a my s tátou a psisky spokojeně zařezávali ve vedlejší ložnici, tak si jistě dovedete představit, jak decentní zábava dětiček to musela být. Druhý den jsme hned ráno vyrazili na novoroční procházku se čtyřmi psíky a jistě bychom se mohli rozplývat nad příjemným zážitkem nebýt nevítaného společníka, který se k nám cestou zpět po oblíbené louce přidal. Háravá Annie má totiž už asi dva týdny roztouženého ctitele. Po vesnici bezprizorně se pohybující beagl našel v posledních dnech zalíbení právě v naší zahradě. Kudy se tady dostává je záhada " zamčeného pokoje", nicméně sváteční rána tak byla zpestřena jednou pyžamovou produkcí po zahradě- to když jsme po vypuštění Anduly zjistili, že v ohrazeném prostoru je i trikolórní milovník. Několikrát létaly boty, co byly zrovna po ruce, nicméně vstup na " jeviště" byl nakonec nutný. Beagl nemohl v té hrůze rychle najít východ. Zoufale pobíhal od plotu k plotu, voňavou Andulku ve chvíli, kdy se akčně blížil táta v pyžamu s koštětem v ruce, odsunul na druhou příčku důležitosti a koukal, aby co nejrychleji zmizel než mu bude zvalchován hřbet. (To netušil, že nebezpečí tohoto druhu od táty rozhodně nehrozí). Dopadlo to dobře pro všechny. Čest Ann byla uchráněna, beagl vymajzl zadní brankou, kterou mu táta otevřel, a táta jistě sklidil " zazáclonový neutuchající potlesk" za již známou pyžamovou produkci, v níž si pravidelně střídáme role.

    Pod vánočním stromečkem našli pejsci krom kostiček a jiných mlsek i nafukovací gymnastický míč. Andulka už na něm cvičila a musím konstatovat, že je opravdu šikovná gymnastka.

    Jinak jsme v týdnu s Ann vyrazily hned na čtvrteční večerní trénování v hale. Annie byla pašák, ale potěšení z běhu jsme měly přece jen mírně pokažené  jejími střevními problémy. Uprostřed nadějně se vyvíjejícího běhu náhle holka udělala " hrbatého psa" a konzistence z ní prýštící "hmoty" dala tušit jistým zdravotním problémům. Pátek a sobota proběhly vcelku v pohodě, ale dnes se Ann tváří, jak těsně před smrtí, čemuž se tedy  moc nedivím. Psice s nadmíru vyvinutým apetitem má hladovku. Pokud se do zítřka nezlepší, budeme muset navštívit veterináře :-(. Proto jsme se vzdaly i dnešní intenzívky, na kterou jsme se tedy moc těšily :-(.

   Zašly jsme alespoň na procházku místními hvozdy. Táta vzal Bobinu a Berta, já Annie.  Nevlídné, neromanticky blátivé a uplakané počasí nám však připravilo "srajdový" (pardon) terén a příchod z vycházky znamenal pro koupelnu pohotovostní zásah. Pro psy zase doslova utrpení- jen pohleďte na ty prosící Bobčiny oči, jimiž nás sugestivně probodává při provádění generální očisty. Bobinka si s Annie porozuměla. Obě byly na louce šťastné, když mohly rejdit v zemi těmi svými vlhkými čumoni. Jak čumoň posléze dopadl můžete vidět na další ilustrační fotografii.

                                                  Boba- čunidlo

                                       Anninčin zaprasený čenich

   Místo účasti na dnešní halové intenzívce pod Eliščinou taktovkou ( sakriš, propadl mi i Elčin dárek k svátku....poukaz na intenzívku úúúplně bezplatnou :-( ) jsem trávila odpoledne s přítelem Excelem. Za jeho vydatné pomoci jsem sázela do připravených mřížek pomocníky na Vosacup- naším klubem každoročně pořádané závody . Opravdu jsme sis Excelem sebe "užili"- jen co je pravda. Jelikož mě po pracovní stránce čeká obzvlášť náročný týden, předem se svým pejsánkům omlouvám za snížený počet procházek a jinak zábavných činností. Já Vám to, hafíčci, pak zase jistě vynahradím :-).

SILVESTR V PŘÍMÉM PŘENOSU

   Kde jsou ty časy, kdy se naše dcery těšily, jak budou s námi- rodiči slavit bujarého Silvestra.  Už jen vzhledem k tomu, že nejsme příliš společenští tvorové a většinu Silvestrů jsme trávili doma, užili jsme si společně spoustu legrace. Samozřejmě postupem času dcery rády vyměnily rodinnou silvestrovskou show za oslavy ve vlastní režii. Už několik let byly poslední dny v roce  ve znamení klidu a míru a končily půlnočním přípitkem sklenicí bublinek. To by ale nebyla naše " normální" rodinka, aby nezaznamenala nějakou zajímavou změnu. Zhruba v polovině prosince přišly holky s požadavkem, abychom na Silvestra vymajzli z baráku- nejlépe i s celou smečkou, protože ony se chystají na veselou oslavu s partou kamarádů. Našim dětem jsme se vždy snažili plnit i ta nejnemožnější přání, bylo-li to v našich možnostech, tentokrát jsme se ale postavili na zadní. Jedinou možnost, kde se o svátcích vrtnout, skýtá rožnovská chata mých tchánů. Je to roztomilá chajda, uprostřed  malebné přírody, k níž nás poutá celá řada příjemných zážitků. Možná jsem na vteřinu nostalgicky zaváhala, že by snad...po letech trocha té  romantiky zase jednou nezaškodila, pak ale zafungoval zdravý rozum a při představě třídenní existence v prťavé barabizně s nejméně 4mi psy na neoploceném pozemku,  jsme se s tátou shodli na kategorickém NE. Přesto jsme byli svolní k ústupku. Silvestrovské veselí umožníme dětem ve společnosti jejich kamarádů v našem  baráčku a my se s tátou a dvěma třetinami smečky přestěhujeme do Eliščina jednopokojového bejváku v dolním patře. Jak jsme slíbili, tak jsme udělali. Sbalili jsme si nejnutnější "saky- paky" a s dvěma klecemi, mísami chlebíčků a džbánem vína sestoupili do "sklípku", jak jsme toto " vyhnanství" hrdě nazvali. V současné chvíli zbývají do konce letošního roku nějaké čtyři hodiny. Pejsci jsou klidní, žužlají si své žvýkací kostičky, táta se po dvou vítězných scrabblových soubojích vyvaluje na pohovce u S tobou mě baví svět a já si tu spokojeně datluju. Shora se ozývá smích a hudba. Říkám si, že tak by to mohlo i zůstat :-D, ale nejsem dnešní a pár takových mejdanů svých dcer jsme už coby spolubydlící zažili, jen ne v tomto polosklepním krcálku. Myslím, že to je jen začátek. Noc je ještě mladá....:-).

   Takže, milí návštěvníci stránek, do nového roku Vám přeji jen to nejlepší a děkuji za Vaši přízeň :-)

ANNIE- HÁRAVKA

VESELO S PANÍ KOLEGYNÍ

    Známé pořekadlo o tom, že když je venku škaredě, bys ani psa  nevyhnal, platí v naší rodině opačně. Tedy mělo by. Když je venku škaredě, ani člověka bys nevyhnal. Psiska lačná po procházce v jakýchkoliv klimatických podmínkách ale odmítají vzíti tuto druhou verzi na vědomí . A tak nechci- li se celý den dívat do "trpících" očí frustrovaného nejlepšího přítele, nevydržím se svým svědomím páníčka válejícího si o svátcích šunky a v naprosté většině případů skutečně vyrazím. Tedy ne psa, jak by tomu v tomto vyděračském případě mělo být, ale ven- nejraději do lesa. Naštěstí jsem včera využila vzácné shody volna u sebe a mé kamarádky " paní kolegyně" a naplánovaly jsme si  asi 10ti kilometrovou trasu zimní přírodou. Společnost nám samozřejmě dělaly psice Adélka a Andula. Vycházka měla býti spojena s promlčenou oslavou mého svátku, nevhodně figurujícího v kalendáři u prosincového čísla 24, a také s naplánováním dalšího postupu v zajištění pomocníků na prestižní klubové závody Vosacup 2012.

   Sraz jsme si daly netradičně v tramvaji linky číslo 5. S Andulou jsme se naládovaly k již cestujícímu týmu ve složení paní kolegyně a Adélka na stanici Krásné Pole. Musím podotknout, že lesní cestou na zastávku Krásné Pole jsem se krásně zabahnila a do prostředku hromadné dopravy vplula v příšerně  "čuňovitém"stavu, že jsem až zaznamenala nenápadné pohledy zvláště starších, solidně vyhlížejících a decentně upravených dam. Pozornost na první pohled jistě zaujaly mé temně rudě nalakované nehty (u štědrovečerní večeře jsem chtěla býti za dámu) zejména v kontrastu s mým ostatním - ryze "lítačkovým" ohozem, o křápech olepených bahnem nemluvě. Naštěstí cesta trvala jen necelých 10 minut. Na konečné stanici jsme u rozcestníku všemi barvami hýřícího rozhodly pro modrou variantu štreky. Po pár desítkách metrů jsme však došly k místu, kde se cesty rozdělovaly. Po značce ani památky. Instinktivně jsme zvolily tu na pohled sympatičtější. Paní kolegyně si vykračovala se sádrovou dlahou na pravé ploutvi- důsledek skřípnutí do dveří v autobusu, kdy se šofér zoufale snažil, aby tato příšerná ženština nepřekročila práh jemu svěřeného dopravního prostředku a snažil se uchránit rychlým zavřením. Jeho snaha byla neúspěšná a později korunovaná sádrou, což paní kolegyně velmi dobře využila k přesunutí všech vánočních příprav na zbytek své rodiny. Někdo si to prostě umí "zařídit" :-D. Adélka cupitala na flexině bez nároku na volný pohyb po lese. Je to lovec každým coulem a tak bylo více než pravděpodobné, že by se vycházka zvrtla v pronásledování prchající psice místními neznámými hvozdy. Osobně jsem si to vyzkoušela, když paní kolegyně nechala chvíli Adélku pobíhat s flexinou na krku a ta v pocitu nově nabyté svobody zamířila do těch nejzarostlejších křovin, kde se napevno zamotala. Úcta k důchodovému věku paní kolegyně a její zasádrované pazouře mě vyhnala do křovin za ní situaci vyřešit. V hlubokém předklonu odmotávat vodítko, z jehož jedné strany je plastová krabička a na druhé tajtrlíkuje lovuchtivý kříženec, kterého nemůžete odepnout, to je vskutku zážitek k nezaplacení. Dále už cesta ubíhala bez komplikací v družném hovoru za současného kochání se okolní přírodou. Jediným " bolavým místem" jinak svělé vycházky byla chybějící možnost svlažit hrdlo v nějaké putyce. Vzhledem k obdrženým darům od paní kolegyně jsem měla v úmyslu nalít jí do chřtánu i něco kapku ostřejšího, ale bohužel jsme se musely smířit jen s inhalací lesního vzdoušku, což paní kolegyni samozřejmě při nejbližší příležitosti vynahradím :-).

                             Jeden z dárků k svátku....

  Večer patřil dvouhodinovému cvičení v koňské hale. Andula momentálně hárá a hormony jí pěkně cloumají, takže jsem musela být dost ve střehu, neboť se chystala zakousnout otravné nápadníky a možná i všechny, kdož se k ní přiblíží. I feny mají své dny ...........:-(.

JEŠTĚ PŘEDVÁNOČNÍ INTENZÍVKA

   Před Vánoci bylo třeba trochu toho zvýšeného pohybu, když už člověk vpodstatě nic nedělal ( :-DDDD). Proto jsem se přihlásila 18. 12. na  intenzívku k Lucce a Elišce. Podcenila jsem oděv a přecenila své "otužilé- neotužilé" tělo, které rozhodně více tepla chtělo a vzhledem ke zdraví ho i mít mělo. Po tom dlouhém trdlování v hale jsem rozmrzala ještě tři dny a navíc mě chytla pravá část páteře, takže se napravuju vlastně dosud. Asi to je osud :-(. Následující dva dny jsem si opět přihlásila tréninky, tak se buď napravím nebo dorazím. Spíš bych to ale viděla  na tu druhou možnost. Z našeho běhání mám jen krátké video. Na dlouhý čas bude asi i poslední, neboť jsem kdesi zašantročila nabíječku na kameru a bez ní je kamera nepoužitelná. Mrzí mě jen, že ve videu nejsou natočeny mé tři držkopády, které opravdu byly nádherné a pomalu se kácení k zemi začíná  stávat součástí mých agiběhů :-D.

Video ZDE

 SVÁTEČNÍ ČAS

    Předvánoční čas mě semlel. Už vím, jak je svalovině poté, co vyleze z masomlýnku.  Teď jen zbývá doufat, že jsou optimálně semlety všechny mé nálady  a vytvořena tak vyvážená směs pro přežití nejkrásnějších svátků v roce. Pejsci, pravda, v posledních dvou týdnech přišli trochu zkrátka. Krátké dni a dlouhé noci mají sice své kouzlo, jen těch procházek  je méně. Samozřejmě na to reagují po svém. Přemlouvají ( producírují se s hračkou všem členům rodiny za zadkem ), vydírají ( pokud nepůjdeme ven, rozkoušeme sedačku), naznačují ( dlouhými pohledy z balkónu ), zkrátka se všemožně snaží domoci se svých práv. Jako správní páníčci málokterý den procházku vynecháme, když ale přece jen nestíháme, zmlsaným psiskům se to jen stěží vysvětluje.

     Novinku, kterou jsme na druhou stranu nemuseli ani vysvětlovat a hafani ji přijali s nadšením, je prokládání čistě granulového jídelníčku třikrát týdně porcí syrového masa se syrovou zeleninou. Jako spousta pejskařů, i my jsme podlehli této módní vlně a rozhodli jsme se vyzkoušet ji na naší smečce. Eliška se postarala o objednání a dovezení. Nic netušící táta pak radostně zaplesal, když viděl v kuchyni prádelní koš plný masových balíčků. To budou úžasné Vánoce, zaradoval se  v představě, jak se každý den láduje obrovským šnyclem, jak futruje svíčkovou, hltá španělské ptáčky, ražničí, už už si představoval, jak se v kuchařské zástěře pouští do přípravy kulinářských specialit a snídá dobře uleželý guláš. Když zvěděl, že cílovým konzumentem nebude on, ale smečka, viděl v tom skutečný vrchol nenormálnosti. Pro masožravou část rodiny se v mražáku krčí hubené kuře a plněné papriky, psi se se svými balíčky roztahují ve třech šuplících. Hovězí, telecí a kuřecí je sem tam proloženo balíčkem lososa, sem tam nějaká ta vnitřnost. Hold u nás se být psem opravdu vyplatí. 

    Eliška se chopila starosti o přípravu jednotlivých porcí. To je chvályhodné, má to však jeden háček. Rozhodne se pro přípravu vždy v tu nejméně vhodnou dobu. Uprostřed vaření nedělního oběda, kdy je kuchyň poměrně zabombardována všemožnými kuchyňskými potřebami, dřez plný nádobí, na lince jen minimum volného místa, přichází Eliška se svým rozmrazeným balíčkem masa a pouští se do výroby psího oběda. Mezi hrnce, talířky a vařečky na lince umísťuje digitální váhu, vedle pokládá prkýnko, z lednice vytahuje mrkev, jabko, připravuje struhadlo, nůž a s klidem Angličana se pouští do díla. Šílím. Jdu- li zrovna okolo s paličkou na maso, mám cukání použít ji na jiný objekt než jsou řízky. Eliška vyzbrojena detailními informacemi o tom, kolik procent které potravinové složky má žrádlo obsahovat, přistupuje k výrobě krmné dávky zodpovědně. Dokonce mě napadá, že by k blížícím se narozeninám mohla dostat darem lékařské váhy, aby byla tvořená dávka přesná i na promile. Kuchtění rodinného oběda se dostává na druhou kolej. Marně obhajuji své místo na kulinářském place a argumentuji tím, že smečka je zvyklá žrát až odpoledne. Není to nic platné, ale aspoň nepadne připomínka k tomu, aby až večer "žrala" rodina. 

   Jinak u nás vše probíhá vcelku normálně, pominu-li některá protikarambolová opatření, ke kterým jsme za léta života se psy dospěli. Namátkově je to například zásadní absence čokoládové kolekce na stromečku.  Psíci totiž rádi tato lákadla ochutnávají a spolu s uzmutou figurkou kácí k zemi i nebohý vyfintěný stromek. Bývají sice potrestáni "principem přirozených následků", kdy je větve smrku pichlavého důkladně píchnou do hřbetu, nicméně repete při zdobení stromu už tak idylické jako to první není. Další zásadou je nenechávat psy s dárky  pod stromečkem o samotě. Prapříčinou je zážitek z mého mládí, kdy náš boxer Bucky svým neomylným psím instinktem vycítil, že ve slavnostní Štědrý večer dochází k dělení jakýchsi bonusů a tak ve strachu, že by mohl být z dělení " vydělen" , rozhodl se, že si vybere první. Byl od přírody skromný, místo největšího balíku se spokojil s tím nejmenším. Skromnost se mu však stala osudnou, protože balíček ukrýval tehdy vzácné "podpultové" zboží- voňavku ve sprayi značky Impuls. Tu, jak známo, není radno ochutnávat :-(. A tak byl dávný Štědrý večer zpestřen o jedno velké leknutí, když od stromečku začalo cosi hlasitě syčet a v podobě žíznivé čáry mizel od něj k smrti vyděšený Bucky, a o pořádnou dávku smíchu ve chvíli, kdy jsme zjistili, co se to vlastně stalo. Bucky nikdy více do zabalených balíčků nešňupal a následující tři týdny se po každém čichnutí k svému tělu tvářil, jako by právě očichal tchoře. 

  Dnes je Štědrý den a já doufám, že ve svátečním týdnu volna budu mít více času na své nejbližší,pejsky, foťák, procházky i stránečky :-)

Pohodové Vánoce všem!!!!!

SLABINA.vytrestán byl násle..

   Jak už tomu někdy bývá, to, co se jeví jako nejjednodušší, je vlastně nejobtížnější.  Musím na sebe totiž něco prásknout. Baví mě učit chlupáče nejrůznější nesmysly . Mí psi dokáží panáčkovat ( tedy vzhledem k mému příjmení "Panáčovat" :-) ), metat kotrmelce, hlasovat, hlídat, přeskakovat kdeco, plazit se, na povel štěkat, uklízet, padat k zemi po výstřelu, přinášet nejrůznější předměty, podávat pac, chodit po dvou.....s trochou snahy by se naučili snad i sedět v tureckém sedu. To, co ani jeden z nich ale paradoxně neumí, je běžná....důstojná chůze na vodítku. A ve psech to rozhodně není. Nechápu to. U Bobiny, Báry i Annie jsem s nácvikem začínala od samého počátku pravidelně, pečlivě, důsledně a svědomitě. Dobrotky, vodítko, trpělivost, která mi však v tomto cvičení zatím růže opravdu nepřinesla :-(. Jak je to možné? Proč za svým čtyřnohým přítelem vlaju jak prapor ve větru? Bylo tomu tak snad odjakživa. Když jsem před mnoha a mnoha lety začala randit s mým mužem, pravidelně jsem od rodičů vyfasovala vodítko, na jehož konci se usmívala rozšklebená psí držka našeho boxera Buckyho. V láskyplném objetí jsme tak komicky šněrovali cestu od jedné krajnice ke druhé, přesně tam, kam se Bucky rozhodl po psovsku " podepsat". ¨Tehdy jsem to tak neřešila, starosti se týkaly úplně jiných věcí. Dnes ale zjišťuji, že ve způsobu chůze mých psů na vodítku se od té archaické doby skoro nic nezměnilo. Snažím se nepřetržitě pedagogicky působit, využívám hojně pochvaly, nejrůznější pamlsky, také rázně poškubávám vodítkem a hlasitě pronáším povely. Není to však nic platné. Jistou paralelu vidím v mé neschopnosti uvařit dobře rýži. Ať dělám, co dělám, je vždy buď připálená, nedovařená nebo rozvařená. Po mnoha a mnoha nezdarech jsem si vypěstovala tzv. přístup marného snažení. Vycházejíc z přesvědčení, že rýži prostě dobře uvařit nejsem schopna, využívám zásadně pomoci igelitových pytlíků a jen hlídám dobu varu. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že nikdy nepůjdu jako dáma s poslušně cupitajícím psíkem u nohy. Zůstanu navždy tou komickou figurkou ve věčné snaze o psí převýchovu.