Jaro 2013

TAK TU ŽIJEME...

Příroda tak sice nevypadá, ale podle kalendáře budu brzy zakládat novou- letní- rubriku. Těším se, že bude snad o čem psát, že v létě si nebudeme válet šunky stále jen na zahradě a že zažijeme něco zajímavého. S pejsky už doslova "stříháme metr" :-)

 Prozatím si "děláme chutě" jen vycházkami do lesa. Minulý týden jsem tam zakopla o první houbičku a od té doby se mi nedaří odlepit oči od země. To Annie naopak směřuje svůj zrak do výšin korun stromů, neboť se střetla s veverkou a ta střelhbitě vyšplhala na nejvyšší větev, odkud na Andulu dělala zlomyslně dlouhý nos. Annie jí pěkně od plic řekla, co si o ní myslí. Asi  to slyšeli až v poněkud vzdálenějších Kyjovicích.

  Jinak se potýkáme s obvyklými nástahami tohoto ročního období. Na mysli mám klíšťata. Malé cizopasné potvůrky ale na svůj čas zřejmě teprve čekají. Ojediněle sice nějaké zbloudilé v psích kožíšcích objevím, ale s jejich běžnou invazí se to prozatím nedá srovnat. Přesto jsou všechny "klíšťochňapy" v pohotovosti. Annie je pověstná tím, že po vytažení ošklivého parazita spustí ohlušující ryze kelpií kravál. Čerstvě vytaženého záškodníka uvězněného ještě v klíšťochňapovém sevření chce okamžitě rozsápat, sežrat, roztrhat, zničit. Proto vytahujeme klíšťata zásadně během dne. Sousedé si pak mohou myslet, že buď Annie žere některého ze členů  rodiny nebo si jen s klíštětem ujasňuje vzájemné vztahy.

 Sobotní odpoledne jsme tentokrát trávili ukázkami agility na oslavách Dne dětí v Polance. Velká akce spojená každoročně s turnajem žáků v házené se bez ukázek agility logicky nemohla obejít. Po dvou podobných akcích tohoto typu byli naši pejsci zvyklí na ledasco. Přesto tato předváděčka byla daleko nejnáročnější. Už jen rušností prostředí. Dětí snad stovky, všechny v neustálém pohybu, křičící, stříkající po sobě vodu z vodních pistolek ( ano, toto byl skutečný hit polaneckého dětského dne). Hopsat jsme měli přímo vprostřed té vřavy. Annie v prvních momentech nevěřila svým očím a uším. Teprve, když dostala vodní zásah od probíhajících a pištících dětiček, pochopila, že toto opravdu není sen, což  ji vskutku neuklidnilo.  Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Spolu s kolegyněmi a jejich psími svěřenci jsme předvedly agi- představení. Z naší smečky si zahopsala Kess a Bobinka ( ta se po třetích ukázkách cítí asi jako opět vprostřed své závodní kariéry a výkony i přes svůj veteránský věk stále zlepšuje). Annie jsem vytáhla na plac až nakonec. Překvapivě dobře zvládla rušnou atmosféru, soustředila se a předvedla svou zásobu "kousků". Tradičně mělo největší úspěch její "odkrouhnutí" imaginární zbraní. Chvíli po skončení ukázek se zatáhla obloha a domů jsme odjížděli za vydatného slejváku.

  V neděli nás ale přivítalo už slunečné ráno jako stvořené pro lesní bloumání. Bloumaly jsme s Annie a Evkou tak dokonale, až jsme z toho dočista zabloudily. Že je můj orientační smysl úplně na nic, je všeobecně známo, zabloudit však v blízkém okolí se mi už dávno nepodařilo. Ještě že jsme potkaly bodrého myslivce, který nás "nasměroval ". Jinak bychom tam asi ještě teď bloudily ...:-)

 HLODAVCI A OPEŘENCI

  Během 14 ti dní, co jsem se macešsky chovala ke svým webovkám, událo se doma několik novinek.  Především prořídly řady našich hlodavých děcek. Dva "střapáči" si to hlodají už ve svých nových domovech. Snad zahrnuti láskou a pozorností zrovna tak jako tomu bylo u nás. I když péči naší Evky bude kdokoliv konkurovat jen ztěží. Lásce ke svým morčatům naprosto propadla. Stará se o ně předpisově- možná až příliš. Úzkostlivě dbá  na jejich hygienu a obden provádí kompletní dezinfekci obou klecí, morčátkům dopřává luxusní požitek pobytu v seně s příměsí sušených aromatických bylin  a odborně přistupuje i k tvorbě jejich každodenního jídelníčku. Když odpomůže lednici od veškeré zeleniny, vrhá se do špajzu a odměřuje vločky (světlé i tmavé), doluje piškoty, na okně suší staré pečivo a nakvašeně brblá, když si dovolíme ho podarovat raftákům. Tudle uhodila Eliška hřebíček na hlavičku, když prohlásila, že v naší rodině kdo není morče, nemá šanci uzmout z lednice nějaké ty vitamíny. Na argument, že venku je v tomto období přece spousta zeleného, pro morčata ideálního krmiva, jsme posíláni do háje a nařčeni z lakoty a nepřejícnosti morčátkaům podávat  pestrou stravu. 

  Agáta i její dospívající synátor jsou vymazlení každodenním hlazením a laskáním. Agáta je možná i připravena ke zkoušce z genetiky, když asistuje Evce u celodenního biflování. Poslední děcko u nás zatím zůstává a začínáme si na něho zvykat. Kdyby se ale objevil vážný zájemce, jeho přestěhování do dobrých rukou stále ještě není vyloučeno.

  Novinkou je i nastěhování nových nájemníků pod naší střechu. Jedná se o jakýsi druh opeřenců, kteří si udělali hnízdiště v naší kuchyňské digestoři. Zprvu nesmělé capkání bylo brzy vystřídáno energickým pobíháním a záhy také švitořením neidentifikovatelným pro konkrétní ptačí druh. Bylo zvláštní, když u ranní kávy se ozývalo rytmické ťukání drápků po plastovém podkladu a do toho sem tam začiřikovala ptačí melodie. Dobrý týden jsme takto "soužili" a pak to najednou skončilo. Ticho, klid, žádný pohyb. Možná tady byli mrňousci rušeni hlasitými psími projevy...kdo ví?  Na ten týden s opeřenci v digestořové rouře však budu určitě vzpomínat.

SKOKOVÁ GYMNASTIKA S ELIŠKOU DOLNÍČKOVOU

  Mé oznámení, že jedu na seminář skokové gymnastiky nenechal táta bez komentáře. Prý si myslel, že podobné "ptákoviny" mohou napadat jen znuděné bohaté paničky. Teď vidí, že v touze po "capinách" nezaostávám ani já. Navíc jsme s Eliškou a psicemi Nyx a Annie vyjížděly v sobotu časně ráno v hustém dešti a vlezlé zimě. Nechápu, že to stále ještě nechápe :-(...:-D.

  Seminář se konal v Odrách- Loučkách na místním fotbalovém plácku. Tentokrát nás nečekaly parkury, jen několik málo skokových překážek a ...Eliška Dolníčková. Teoreticka nám nastínila o co půjde a mohlo se začít. Největší přínos semináře byl v dobrých radách- jak na to, aby se psisko přenášelo přes překážky ladně a oslnilo všechny čumily dokonalou skokovou technikou. Annie měla dobrou náladu, všechny lidičky chtěla vehementně vítat, s pejsky  se snažila přátelsky dovádět.

 Závěrečné cestování konečně zase jednou  mnou řízeným auťákem pak už bylo jen pomyslnou třešničkou na dortu parádního dne. :-)

Všechna videa čekají na zpracování na nové mašince, neboť můj milovaný noťásek se již nevzpamatoval a "otočil kopyta".

 ŠAMPIONÁT KELPIÍ " O JEŽČÍ BODLINU" - JIHLAVA

 Po neúspěšných třebovických dvojzkouškách jsme jely s Ann hájit svou (tedy její) kelpií čest na šampionát " O ježčí bodlinu" do Jihlavy. K jihlavskému cvičišti mám specifický vztah. Právě zde totiž padlo mé rozhodnutí opatřit si kelpií holku. Zamilovala jsem se do Anninčiny matky Arie a další historii pravidelní čtenáři mých stránek dopodrobna znají.

 Prostorný, hojně zatrávněný, cvičák se  nachází v romantickém místě, obklopeném zalesněnými kopci. Společně s Evou M. - majitelkou Anninčiny sestry Argity- jsme vyrazily obhlédnout okolí. Naše  psí holky prozkoumávaly lesní cestu na vlastní pěst. Podruhé se narodila Argita, kterou jsme nalezly stojící na kolejích, poměrně frekventované tratě. Zda na koleje naběhla omylem nebo v úmyslu ukončit svůj život těsně před výkonem, se už nedozvíme. Pro jistotu byla připoutána a "odvlečena" do látkového domečku, aby se mohla soustředit na blížící se závodění.

 Plně obsazené závody měly spád. Žádné prostoje, vše běželo jako na drátku. Paní rozhodčí Jiřka Máčková na nás vytasila moc pěkné parkury. S prvními dvěma jsme se popraly se ctí, třetí byl nad naše síly.  Jumping jsme doběhly s jednou chybou ( laťka) a jedním odmítnutím ( vyhnutí překážky) Annie běžela s chutí, radostně, proto mám  i z 26. místa radost. Dvojková zkouška se nám povedla. Nebýt předčasného vystartování ( můra jedna!!!) a mé zbrklé reakce, v jejímž důsledku Annie shodila laťku, možná bychom dosáhly i na bednu. Ale to je takové to KDYBY :-). I tak hezký běh, pěkná postupovka (4,21), radostný projev. Páté místo a výborná. Ve dvojkách naše první, i když s trestnými body :-( . Agility vypadalo hezky, ale parkur skrýval řadu pastiček, z nichž některé číhaly hned na začátku a my se do nich s Ann spolehlivě chytly :-D. Samozřejmě příšerné vedení a disk na třetí překážce. Ani pak ale běh oku nelahodil. Několik překážek šla Annie naprosto mimo trasu, jako by byla mým vedením nepolíbená. Chabou útěchou mi může být snad jen to, že na tomto parkuru se vymlela i jiná "esa", takže zřejmě patřil k těm náročnějším.

  Cesta domů proběhla v pohodě a družném hovoru s Evou. V noci mě pak strašila stále dokola jedna pasáž z parkuru. Snad stokrát jsem se ji snažila zaběhnout, ale pokaždé se vyskytla nějaká chyba nebo problém. Teprve nad ránem se nám  to s Ann podařilo. Po probuzení  jsem na nočním stolku objevila klikr. Asi jsem ho tam předchozího dne odložila. Tak snad jsem v peřinách i neklikala :-D.

TŘEBOVICKÁ DISKOTÉKA

  Čtenáři, věci neznalí, si mě teď možná  pod vlivem nadpisu představují křepčící v rytmu monotónního "tuc tuc" na diskotékovém molu v záři blikajících barevných světel. Ti-věci znalí- však dobře ví, že "diskotéka" je přívětivý "pracovní název" pro závodní diskvalifikaci a to hned několikanásobnou....:-(

 Od našeho prvního závodu v Třebovicích, kdy jsme s Andulou vyběhly  na závodní pole úplně premiérově a vyhrály skvělým výkonem i časerm, jsou naše všechny ostatní zkoušky zde jakoby zapuzeny. Z dalších pěti už ani jedna :-(.

Týden před šampionátem kelpií v Jihlavě, kde jsme se přihlásily. Třebovice měly být generálkou :-).

  Ráno nás přivítala dočerna zbarvená obloha, z níž se na zem spoštěly provazy vody. V rozbláceném trerénu jsme si to doťapkaly na místo a postavily stan. Naše zkoušky začínaly sice až v 11 hod., ale trojková Kess s Eliškou vybíhaly na plac už časně. Docela se jim dařilo. Kesska se pomalu dostává do závodní formy. Obě zkoušky dokončila " na bedně". I mamina Nyx dostala povolení si zase po čase " přičichnout" k překážkám. Udělala to, pravda, trochu "hltavě", takže kdyby to bylo " na čisto", diskotéka by ji také neminula. :-(. Ovšem pohled na ni, jak si to pádění užívá, byl moc příjemný :-).

   Ann  se choulila v látkovém domečku a jistě si v duchu brblala cosi o blbých nápadech... závodit v takovém nečase. Konečně přišly na řadu dvojkové parkury. Rozhodčí Petr Dostál v nich nechutně "ujížděl "na rovných tunelech. Ty pak v kombinaci s následnou technickou pasáží vyžadovaly od lidské části týmu nejméně " motorek v zadku". Co se ale nelíbilo mně, líbilo se Annie a to velmi. Na startu nabrala rychlost....já sice taky, ale  nesrovnatelně menší. Přestože se nám začátek podařil ukorigovat tu " žíznivou čáru" na dálku, v druhé půli nás diskvalifikace neminula.

  Druhý běh přinesl můj tradiční problém- zapomenutou trasu  :-(. Tento běh jsem Ann jasně "projela" já :-(.

Závody jsem zakončila důležitým poznatkem :  Ačkoliv na tréninku zvládáme technické nástrahy daleko náročnějšího rázu, závody pojímá Annie jako super zábavu. S nasazením ..."jupíííííííííííííí.....jedééééééééém..., fláká zóny, páchá obrovitánské oblouky a ještě k tomu mi celou dobu na dráze "hlasitě spílá", že běžím pomalu.

  Strategie následujících tréninků bude tudíž směřována k "přistřižení křidélek" bláznové kelpii a nastolení závodní disciplíny nemilosrdným opakováním ( až do samotného zblbnutí) Bohužel za cenu "diskotékových" radovánek. Já Ti dám, ty jedna "opice" :-(.

Video a foto později ( technické problémy :-( )

BLÁZNOVY ZÁPISKY

  Principem přirozených následků byla postižena Elišla, když na celotýdenní naléhání, aby uklidila a připravila svůj útulný přízemní byteček k ubytování zahraniční návštěvy reagovala po svém, tedy hlemýždím tempem. Návštěva měla dorazit v pozdně odpoledních hodinách, proto si Elis rozvrhla "úklidové" a "chystací" práce na celý den. Lážo- plážo...spěch je jen pro blbce...V 11 hodin dopoledne se však zpotila až na kalhotky. To když telefonát oznámil, že návštěva z Belgie se rychle blíží k branám našeho města a dorazí cirka za půl hodiny. S čím se Eli plácala celý týden, bylo uklizeno ( spíše tedy "odklizeno" do jiných- samozřejmě našich- bytových prostor za časovou jednotku v řádu minut ). O Eli se pokoušela mrtvice. Z práce jsem se o ní docela obávala, aby ji přece jen toliko práce najednou " nezabilo". Nezabilo a možná i posílilo. Stihla hostům i objednat pizzu :-D. Tímto se začal náš další - tentokrát "ultra-bláznivý" víkend.

  Belgičani získali na 3 dny a noci prostory Eliščina bytu, Eliška s Nyx a štěňaty se přestěhovala " pod rodičovská křídla". Tímto náš vrchní bejvák ( Eliška má svůj bejvák dole) povýšil z "malého"  blázince na "velký". Čurající štěňátka dostala pronajatý plac na dlažbě v předsíni, neboť plovoučka v pokojích by po jejich pobytu nejspíš doznala velkých kvalitativních změn.  Jako na potvoru se postavilo počasí proti nám a namíchalo víkendový koktejl deště a chladu. V nevelkých bytových prostorech nás muselo tři dny přežít 15 ( z toho 2/3 psů). Následovaly interesantní dny, o nocích nemluvě.

   Jako správný hostitel trajdala Eliška se zahraničními hosty po pamětihodnostech našeho města, obědvala a večeřela s nimi ve vyhlášených ostravských pajzlech a vzorně se starala o kulturní i sportovní vyžití sympatických cizinců. Vydatně jí v tom pomáhal Evčin Kuba ( zejména u pátečního grilování se o mužskou část návštěvy staral tak dokonale, až z toho měl Niki ráno pěkný " bolehlav" :-D).

   Mezitím to v "blázinci" pěkně "žilo". Nesourodá smečka 10ti nejlepších přátel člověka se nám vydatně starala o zaměstnání. Štěněcí rošťáci si usmysleli, že pobývat v ohrádce je už pod jejich úroveň. Dávali to hlasitě najevo. V nečasu, kdy bys "ani psa nevyhnal" jsme naše mrňata přece jen vyháněli. Do toho se o svá práva semo tamo přihlásili i ostatní. Když se Annie kolem mě začala promenádovat s přetahovátkem v tlamě s nadějí, že se aktivně zúčastním přetahování, či jiného špásování, pocítila jsem, že mé fyzické síly jsou na dně :-(.

   Večer se náš byt změnil v noclehárnu, "jakou svět neviděl". Vedle ohrádky se štěňaty na matraci zařezávala Eliška s Nyx, v ložnici o rozměru 5 krát 4 metry s námi nocovalo dalších 5 psů. Spánek netrval příliš dlouho. Jen co den naznačil, že tma je "na lopatkách", štěněcí sbor spustil svůj tklivý repertoár. V překladu zněl něco ve smyslu: " Nechceme už spát, chceme si tu hrát, taky trochu žrát, občas tu i.....:-(" My ostatní jsme sice spát chtěli, ale bylo nám to platné asi jako mrtvému košile. Podle známého přísloví jsme následující dny doskákali sakra daleko!!!

  Neděli si nejvíce vychutnal táta. Zatímco v sobotu vyřešil únik před kňučícími psími spratky ústupem z pozic ( rozuměj- přesunutím se do garáže, kde od rána gruntoval...to aby se vyhnul pobytu v "blázinci"), v neděli v domě s mláďaty a psími seniory osaměl. Aktivně závodící část smečky, Eliška a má maličkost jsme odjeli na celodenní závody. Ty měly své kouzlo už jen proto, že v jejich rámci jsme měli možnost vidět běhat budoucí páníčky našich děcek. Dojemnou chvilku přineslo předání úžasné fotoknihy s chronologicky řazenými obrázky od počátečního nakrytí Nyx, vývinu jejich tělesných partií, porodu a přirozeného štěněcího vývoje až po působivé poděkování jednotlivých budoucích páníčků. Ukápla i nejedna slzička :-).

   A pak nás začalo pomalu ubývat...Nejdříve se do světa vypravila "Lejska". Majitelka Terezka už měla spočítáno skoro na minuty, kdy si své vytoužené zlatíčko odveze...

                                (Foto vypůjčeno z Terezčiny fotogalerie)

       Jako druhý si sbalil svých pět švestek Wookiee. Celý nedělní večer jsem si pak zbylá štěńata důkladně " vychutnávala". Teď už si ty malé raubíře vychutnávají jinde. A my přejeme jim i jejich páníčkům, ať je jim spolu dobře :-)

FOTÍME!!!

Fotky z 9. 5. 2013 ZDE

SMUTNO I  VESELO

   Už za dva/tři ( půl na půl) dny vyexpedujeme naše prcky do jejich nových domovů. Budou kapat slzičky lítosti na jedné straně, bude bouchat šampáňo radosti na straně druhé. Budeme truchlit i slavit. U Elišky následně zavládne nezvyklé ticho, sucho a voňavo. "Demoliční četa" se pustí do demolice už jinde. Jistě se i v nových bydlištích najde zajímavé linoleum, papuče, stěny a jiné zajímavé objekty ke zkoumání a ničení. Také zahrádky se mohou těšit na "provzdušnění"  vertikutátory štěněcího chrupu a drápků.

   Nyx získá opět všechny své hračky jen pro sebe. Žádný záškodník jí už žádnou nečmajzne. Annie ze "zhnuseného" výrazu přejde opět ke svému- elegantnímu, Barča bude častěji venku, Boba méně v šatně a Bertíkovi to bude všechno "ŠUM" a "FUK".

  Foťák a kamera dostanou "metál" za skvělou dvouměsíční dřinu a dobré služby. Jen ten můj počítač jsem asi zavařila (sice se malinko vzpamatoval, ale sem tam mu "hrábne" a už se na něj nemohu spolehnout). Místo metálu dostane hrobeček :-(.

  Panáčovic život se vrátí do starých ( proti poslednímu měsíci až nudných) kolejí . Teď už se foťáky a kamery "rozfachčí" všude tam, kam se batolata přestěhují. A my budeme hltat sebemenší zprávičku o tom, jak se děckám v nových domovech daří.

 Je před námi poslední společný víkend....

PONDĚLNÍ ZÁZRAK

  Mimořádně se nevztahuje k pejskům, nýbrž k mému starému dobrému "brachu" počítači. Jen tak ..."naprosto prosta" :-) všech nadějí, jsem jej dnes večer spustila a...žádné pruhy, žádná stávka. Pracoval. Ještě teď jsem překvapena. Tak když se ten můj kámoš rozjel, nemohla jsem toho nevyužít a udělala jsem si alespoň nějaké to videjko z mošnovské intenzivky.TADY  je :-)

CELOODPOLEDNÍ CANISTERAPIE

                   LEJSKA                                       MAYBY

                     STYX                                             WOOKIEE

  Být "hlídací babičkou" štěňat na celé odpoledne, když je venku zima a prší, to není ta nejlepší kombinace. Bohužel včera nastala. Ke krátkému venčení proto bylo potřeba dopřát prďolkům i vyřádění v "herně" ( rozuměj v pokoji).

 Chvilky, kdy vejdu do dveří a čtyři malí banditi nastraží ušiska v očekávání, kdo jde, co jim nese a jakou zábavu jim připravil, si vychutnávám. Z očí jim lze vyčíst radost: "Jééé, "babi" přišla, budeme mít do koho kousat!" Vypuštění z ohrádky provází nadšené kňučení. Děcka se radostně kroutí, ocásky rychle kmitají a hned začnou "ochutnávat". Nejvíce kalhoty a palce u nohou. Tak- nejdříve "hybaj ven, chásko nezvedená", musím i trochu vychovávat." Doma se loužičky a hromádky nedělají!" Možná trochu bláhově se domnívám, že když malí draci uvidí ten nečas venku, urychleně provedou své biologické úkony a pošupandí si to zpět do tepla a sucha. Proto také zůstávám v domácím převleku a "přezuvu". Jenže děcka, jen co překročí práh domu, roztáhnou svá pomyslná křídla a řítí se do prostoru. Jupíííí!!!!!!

   Nejzajímavější jim připadají znovuzahrabané ďoury po vykotlaných pařezech. Hlína je tu fajně mokrá a kyprá, že nelze odolat. Pustí se do hloubení "metra pro krtky" raz-dva. Zbylí dva řádí pod podéstou. Hromadu neuspořádaného dřeva pojímají jako průlezku. Nyx to pozoruje s pobaveným výrazem (jsem už paranoidní, zdá se). Papuče- nepapuče, vyrážím k odchytu ďáblíků do terénu. Hustě prší, v krátkém rukávu je mi pěkná kosa. Samozřejmě jsou batolata ráda, že mě vytáhla ven. Přibíhají mě přivítat venku a celí rozradostnělí na mě skáčou. Nohy pěkně zmazané od hrabání. Už vím, jaký budu mít zítra program dne- brigádu na zahradě...i když..nepočkám s tím, až prcky vyexpedujeme?

   Wookiee je už v časném mládí realista. Moc dobře ví, že přiblížení k "babi" bude znamenat lapení a zavření doma. Proto zalézá hloub a hlouběji pod prkna. Už vidím katastrofické vize, kterak se nebohé štěně nabodne na nějaký čouhající hřebík. Lezu pod podéstu za ním. Chlapi na fasádě naštěstí už při pátku nefachčí. :-D V mírném předklonu zdolávám polena, prkna, vyhýbám se barelům se zahradním odpadem, kličkuji mezi prozatím bezprizorními květináči ( čti jednoduše- mají tam děsný bordel), dvakrát se mi dokonce " rozsvítí". To když hlavou vrazím poprvé do držáku na zahradní hadici, podruhé do nízkého betonového stropu. Au.Představuji si, co s tím malým skřetem po ulovení udělám. Fyzické tresty vylučuji a rozhoduji pro dvoudenního zaracha! Konečně ho držím, hajzlíka. Jak mokrým břichem vymetal prostory plné pilin, vypadá jak malý čuník (o "hrabačích" raději ani nemluvím). Domů je přináším postupně ( z jejich hlediska spíš "potupně" :-) ), jak se mi je daří odlovit.

  Lejska se chce ale proběhnout více, odlovení se zdráhá. Tleskání a ťuťlání je k ničemu. Přezouvám blátivé papuče. V gumácích pak jdu na věc. Lejska vyběhne do horní části zahrady, načež se skutálí parakotouly dolů a míří pod náš obytný přívěs. Ten už hrabacím úsilím celé smečky zaznamenal asi 20ti centimetrový půdní pokles  (štěňata jen maličko přispěla svou hrabací "troškou do mlýna", práce okolo přívěsu probíhají každodenně už 5 let) Výlov špuntíka zpod té rozměrné obludy na kolech je ale čím dál těžší. Podvozek je už jen pár desítek centimetrů od země. Moc se snažím, abych si neklekla. Aspoň jedno pozitivum, podařilo se. Lejsku tahám jen dřepíc. " Polez, ty opice jedna!". S malou útěkářkou v ruce spěchám k ostatním prckům, neboť jsou v pokoji bez jakéhokoliv dozoru a nástrah je v pokoji "neúrekom".

   Podlaha má k přívlastku "čistá" hodně daleko. To ostatně řeším méně, než nebetyčný puch naplňující místnost. Hledám zdroj a brzy jej nacházím. Hromádka (jako pomsta- "to máš za to, babi, že jsi nás nenechala venku déle") a pěkně rozmašírovaná. Jak jinak než psími tlapičkami. Smrdí pokoj i děcka, kteří  po právu dostávají nelichotivý, leč pravdivý, titul "SMRADI". Pominu úklidové práce, psí hygienu, luftování, rozčilování. Konečně je čisto, teplo, děcka jsou vypulírovaná, vyvenčená, jdeme si hrát. Z ohrádky rozhazuji do prostoru (nebo spíš "prostůrku") fůru hraček. Míčky, tahátka, pískací zvířátka. Největší radost má Nyx. Věc, která se stane předmětem zájmu některého mrňouska, okamžitě zabavuje pro svou potřebu. Aby jí špunti náhodou hračku nevzali, vyskakuje s ní na kanape a z něj se malým posmívá, když se tam snaží marně vydrápat.

   Dnes si ale draci našli lepší zábavu. Rozhodli se uspořádat přebory v řecko-římském zápasu. Ovšem naprosto bez pravidel férového boje. Každý napadá každého. Největší "záškvarou" se ukazuje droboučká krasavice Mayby. Dělá to fikaně. Vyprovokuje totiž bitku zákeřným rafnutím soupeře do krku nebo ocasu a když ten se naštvaně ohradí, stylizuje se do role oběti. Svatouškovský pohled nenechá nikoho na pochybách, kdo je tu agresor a kdo ta chudinka...Jen mé celoodpolední pozorování odhalilo opak. Drobinka Mayby sedí často opodál svých sourozenců a v hlavě jakoby promýšlela strategii svých dalších lumpáren. Kouká nádherně- princeznička :-).

   Styx a Wooki si vzájemně kradou míček." Okradený" si toho střídavě vůbec nevšimne, střídavě projeví hlasitě nevoli a pustí se fyzicky do "zloděje". Malé mezisourozenecké konflikty tak vyplňují odpoledne. Naopak velmi svorní jsou dráčci v devastaci linolea a rohu stěny. :-(

  Když začala děcka jevit známky únavy, zavřela jsem je do ohrádky, kde už na ně čekala mňamka. To se to pak s plnými bříšky spinkalo...(chvíli :-D). Odpoledne zdánlivě rychle uběhlo.  Jsem dostatečně "zcanisterapeutovaná", čímž budu mnohem lépe čelit všem pracovním a jiným nástrahám v následujícím pracovním týdnu. I když chudší o jedny tepláky, které nápor štěňat nepřežily....

ŠTĚŇATA A TETA ANNIE

  S teplým jarním počasím jsme začali dávat Nyxiny potomky na zahradu. Tam se také začali seznamovat se všemi členy početné smečky. Povětšinou je vztah nerovný. Špunti všechny milují, zatímco je nemiluje nikdo. Bobina v nich spatřuje potenciální ohrožitele šatny, proto, když jsou venku, není tam ona, protože hlídá šatnu. Tu a tam na ně  z okna hodí okem a když zjistí, že jsou, potvůrky, čím dál pohyblivější a mohli by projevit záměr prozkoumat její šatnové teritorium, už je raději tam a výhrůžně vrčí. Bertík, pokud děcka svým stařeckým zrakem ještě vidí, zaujímá postoj " mě už tady fakt nic nepřekvapí" - naprosto flegmaticky prochází okolo nich, na výpady prcků nereaguje. Naopak velmi výrazně reaguje Barunka. Tu rozlítí každé přiblížení malého čumáčku. Vycení okamžitě své čerstvě pod narkózou vypiglované zuby a ťafne.Rezavému mrzoutovi tedy preventivně setkávání s mládežníky neumožňujeme. Kess vychovává. Štěňata nemá ráda. Děsně ji otravují. Každou chvíli ji vidím, jak vysvětluje mrňousům pravidla slušného chování. V řecko- římském chvatu a přímo do ouška. Přesto je malými drzouny neustále obležena, k nemalé radosti Nyx, která se tím pádem může naplno věnovat svým míčkovým a tahátkovým hrám. :-)

  Annie je samostatná kapitola. Svérázné stvoření, o tom žádná. To dokazuje dnes a denně, 365dní v roce od prvního dne, co překročila práh našeho domu. Pes, který nedá páníčkovi " zakrnět", stále znovu překvapuje chytrostí, vynalézavostí a poťouchlostí. Umí pobavit i rozčílit, udivit i rozesmát. Jako třeba v současné "tetkovské" roli. Štěňata bere jako něco, co musí přetrpět, když už se to zjevilo na zahradě a všichni páníčci na to šišlají a ťuťlají. Jí samotné jsou štěňata odporná. Výraz zhnusení zachovává důsledně po celou dobu jejich společného pobytu na zahradě. Vypadá, jako by měla kažou chvílí zvracet. Když se k ní nějaké to psí dítě přiblíží, štítivě prchá, uši dole, ocas stažen mezi nohy. V bezpečné vzdálenosti se pak vyrovná se svou žaludeční nevolností. Svůj dočasný " pád z lopatky" bere skoro tragicky. Nedivila bych se, kdyby v kelpií hlavě spřádala důmyslné plány na likvidaci vetřelců, aby to byla zase ona, kdo je tady nejvíce obdivován. Návštěvy odedávna vítala nejvýrazněji ona- svým tancem "svatého Víta" a právem byla centrem obdivu, pozornosti a zdrojem úsměvů všech vítaných. A najednou nic. Všichni příchozí (a že jich za posledních několik týdnů bylo...) se hned od branky hrnou k ohrádce s prcky a chovají se, jak blázni. Podivně kňourají, z tašky vytahují piškoty nebo pískací hračky, které ovšem nevkládají do lačné kelpií mordy, nýbrž je vhazují do ohrádky s těmi malými rozmazlenci a uvítacích ceremonií Annie si vůbec nevšímají. Když se ohrádka otevře, Ann mizí do uctivé vzdálenosti, kde se utápí v hořké sebelítosti.

   Záblesk radosti v kelpiích očích jsem zahlédla v souvislosti se štěňaty snad jen jedenkrát. To když obligátní přepočítávání psích děcek skončilo na počtu tří. Annie si všimla (toho si opravdu nemohl nikdo nevšimnout), že v jejím okolí propukl zmatek. Páníčci probíhali zahradou a v kleci si to kňourali jen tři spratci. Byl to docela nervák. Vědomi si našich děravých plotů, směřovaly naše pátrací akce i daleko do centra obce. Na sousedním domě probíhají zateplovací práce. Lešení je neustále plné zedníků. Ti chodí momentálně do práce rádi. Něco takového, jako se děje na vedlejší zahradě, totiž snad ještě neviděli. Nejen, že postupně strávili to množství psů, sem tam i klec s morčaty, zapíchané slalomové tyčky, skokové překážky a všudepřítomné pískací a tahací hračky, teď byli dokonce i svědky grotesky. Ano, skutečně jsme se pohybovali tempem komiků němých grotesek. Ann vytušila, že přišel její čas radosti. Pobaveně a s pocitem satisfakce spolu se zedníky pozorovala ten cvrkot. Malovala si situaci, že je o jednoho spratka méně a plánovala, jak to zařídit, aby zmizeli i ti zbylí tři. Brzy začali po zahradách pobíhat i okolní sousedi - dokonale zblbnutí naším zoufalstvím. Co když se mrňous vypravil na průzkum právě k nim? Myslím, že v té dramatické chvíli sousedovic " fasáda" dobrých 15 minut "stála". Chlapi s pracovními nástroji v ruce stáli a čekali, jak to dopadne.

   Dopadlo to naštěstí dobře (jen Annie je opačného mínění). Medvídkovitý Styx ( páníčci si pro něj přijedou až z Belgie a jeho pohřešováním bylo zaděláno na mezinárodní ostudu) si v nestřežené chvíli zalezl do baráku, kde uondán pohybovou aktivitou na zahradě, dobře maskován pod postelí, tvrdě usnul. Kámen, co nám spadl ze srdce, byl slyšet snad až v té Belgii. S vypátraným rozespalým štěnětem v ruce jsme sklízeli účastné úsměvy. Sousedovic fasáda se opět "rozjela".

  V poseldních několika dnech se Anninčin vztah ke štěňatům zdánlivě zlepšil. To by ale  nebyla Ann, aby si v hlavě nevytvořila "ďábelský plán" pomsty za tu citelnou ztrátu pozornosti. Jako správná tetka už tu a tam provede s prďoly skotačivý náznak hry, navnadí je a....vzápětí začne úporně hrabat. Po vykopání tří pařezů má teď k tomu přímo ideální podmínky v ještě neudusané hlíně. Učenliví špunti po vzoru své bláznivé tetky zjistili, že hrabat v hlíně je vlastně děsná "bžunda" a s Annie vytvořili jedno velké hrabací komando.

  K naší velké "radosti" se na zahradu musely přestěhovat k trvalému pobytu hrábě ( na Sisyfovskou práci...stále se opakující zahrabávání stále hlubších děr) a také koště (pohotovostně k zvalchování Andulina hřbetu). Fasádníci tak měli opět o zábavu postaráno. Vidět 30. dubna  na vlastní oči "lítat" po zahradě čarodějnici přímo na koštěti, to se jen tak každému nepoštěstí :-D

OBRAZEM...

Jsem nemocná, jako už dlouho nepamatuju. Chce se mi psát, mám nápady, ale sil se mi nedostává...:-(.Alespoň nějaká ta fota našich skvělých mimin...pardon..batolat...

pacinky.rajce.idnes.cz/sestitydenacci/

pacinky.rajce.idnes.cz/stenda_uz_velka

TŘEBOVICKÉ DVOJZKOUŠKY

 Na tyto závody jsem se nemohla nepřihlásit.Poté, co se přírodní živly postaraly o můj  bojkot závodů v Suchdole, měla jsem tyto přímo za humny a počasí vypadalo umoudřeně. Žádné závěje, odhrnované před závody sněhovou radlicí. Naopak- příjemné jarní sluníčko s vlahým větříkem. Příroda to nastavila ideálně, škoda, že až tak ideální  nebyla  naše dvojková premiéra. Prezence byla v 11 hod, jenže léta zažitý nedělní model časných rodinných nákupů v Kauflandu, mi změnil plány. Na místo jsem byla "vyvržena" z auta už před devátou a protože s jedním autem odjela už v sobotu Eliška a druhé potřeboval táta, zůstala jsem na place trčet s nadějí, že se snad...možná...asi...pravděpodobně...kéž by :-D...někdo slituje a cestou domů mě svým autem alespoň přiblíží k Vřesině ( Upřímně řečeno cesta s batohem, rozměrným domečkem a rozjívenou kelpií by byl po celém dni přímo hororový scénář.)

 Trojkové zkoušky jsem si užila. Stále stejné týmy, ale rovněž stále ty stejně skvělé výkony. Nezbývá než tak trochu zdravě závidět, jak to těm mladým holkám krásně jde...

  První dvojkový parkur se mi moc líbil. Vypadal, že by se v našem podání eventuálně mohl dát zvládnout. Dvě místečka mi sice nějaké ty malé vrásky na čele dělala, ale k běhu jsem vzhlížela notně optimisticky. Hned po třetí překážce ale můj optimismus začal pomaličku slábnout...Annie se vyřítila na trať jak neřízená střela. Běžela, jako by v životě netrénovala malé oblouky, jako by na tréninku nemusela poslouchat vůbec žádné povely. Zóny sice dala všechny, ale o jejich předpisovosti se rozhodně nedá mluvit. Jedno ze dvou obávaných místeček se nám stalo osudným. Špatně vyřešená situace na parkuru způsobila, že když mě Annie hned po vyběhnutí z tunelu neviděla, namířila si to do něj ještě jednou. " Si tady zaběhám tunel a panička se mezitím snad objeví..."pomyslela si asi.

  Druhý parkur se mi už tak moc nelíbil. Ale na to se nehraje. Postavily jsme se mu s Ann čelem. Jen na startu jsem kapku vyšla z koncentrace, když jsem byla vyzvána ke startu jako "Panáčková" ( Probůh..kdy už se ti lidi naučí číst?) Běh nebyl pěkný. Opět oblouky, nejistá houpačka, špatný náběh do slalomu a nakonec zopakovaná skokovka. Nějaký ten úspěšný běh se tedy odkládá...

  Okolo 15hod. začínaly jedničkové běhy. Teoreticky jsme mohly s Ann domů, prakticky jsem však našla "oběť", která nás odveze...s jediným háčkem. Až doběhá jedničkové zkoušky. Fandily jsme tedy aspoň ségře Argitě s paničkou. Holky měly dnes závodní premiéru.

 Domů jsme se dostaly až navečer, což by nevadilo, nebýt zítra pondělí :-(.

Videa momentálně nemohu zpracovávat, neboť můj počítač vstoupil do časově neomezené stávky za nejméně dva volné dny v týdnu. Ještě zkusím "vyjednávat", zda by jeden nestačil...

JAK SE MÁME?

 Slunečné počasí nám zpestřilo dubnové dny. Konečně. Už to nejsou jen časově omezené - nepříjemnou očistnou procedúrou zakončené procházky. Psiska získala možnost neomezeného pohybu po zahradě. Kdybychom se zeptali trávy - netrávy, jak snáší přítomnost psích mrňat, asi by nám nakopala zadek. Energií nabitá psiska totiž neváhají a dávají se do posilování zimou "zakrnělých" předních tlapek intenzivním hrabáním. Nasáklý povrch rozrývají pouhým pobíháním, o vylysalých plošinách v místech  improvizovaně postavených skokovek pro občasný kondiční trénink, ani nemluvě. Na řadu by mohly přijít i golfové hole, protože Bert se s prvními dny bez sněhu pustil do údržby golfového hřiště prohlubováním "zplytčelých"jamek. Domů přichází, k mé velké radosti, se značně zahliněnými packami. Nechápavě kouká, když místo pochvaly dostává "kartáč" a maže do vany. Prďolkové si to venku užívají. Nejvíce je samozřejmě zajímá ta část zahrady, kde bychom je raději neviděli. Totiž mezi fošnami, ze kterých čouhají hřebíky, u zahradního nářadí, u zatarasené díry v plotě....Po týdnu však už přicházejí na chuť pobíhání za maminou nebo za námi, vylézání do svahu a kutálení se z něj, nepohrdnou ani cupováním našich málopočetných kytek. Dnes kupříkladu zlikvidovali asi 3 narcisy a dva petrklíče.

Ale i s morčátky je veselo. Děťátka oslavila měsíc života a stávají se pohlavně zralá. Toť znamení, že neradno otálet a včas oddělit dětičky rodu mužského od maminy a ségry.  Tedy takto jednoduše jsme postupovali dle rady odborníka- veterinářky, která dětičky určila jako dva kluky a jednu holčičku. Dáma by měla vrátit diplom nebo si povinně odebrat výsledky svého mylného určení. Když byli dva kluci odstěhováni, v kleci s mámou a domnělou dcerou se schylovalo k orgiím. Sodoma Gomora....incest na spadnutí. Z neučesané dcerky se vyklubal nezdárný synátor nemravného chování. Evka ještě pro jistotu provedla "identifikační hmat", který si vyhledala na netu. Nebohému střapáči zmáčkla podbřišek a bylo jasno. Identifikační znak se více než jasně vyrýsoval do prostoru :-). Střapatec putoval k bráchům a mamina má teď konečně bejvák sama pro sebe :-). Vzhledem k tomu, že případná holčička měla zůstat u nás natrvalo, došlo ke změně plánu. Překvapivě z "více" na " méně". I tak oceňuji dobrosrdečnost ( nebo spíš měkkosrdcatost) táty, když u Evkou takticky upečených, jeho oblíbených, tyčinek z listového těsta svolil k přijetí dalšího zvířecího člena rodiny pod společnou střechu.

 S Andulkou trénujeme, jak a kdy se dá. Zahopskaly jsme si při skokové gymnastice ve starobělské hale, do těla jsme dostaly na super mošnovském cvičáku. Nevynecháme příležitost a na Annie vidím, jak ji to hrozně  baví. To je pro mě nesmírná motivace. Překonávám svůj nestíhající pajšl, bojuju se sklerotickou palicí, pro kterou je zapamatování trasy čítající 20 překážek výkonem  rovnajícím se "státnicím", statečně peru po každém tréninku ošacení, které vypadá jak vytažené z bažiny, chystám uzeninové odměny a.....užívám si to!!!!

 Začínající sezóno, už se na tebe těšíme :-D

PSÍ JESLE

 Ve  středu odpoledne jsem dostala na starost psí jesle. Žádná velká starost to není, stačilo zajistit přísun granulované stravy, čisté vody a také pečlivě odstranit výdej, který z příjmu pramení. Já to však vzala zodpovědně se vším všudy. Do Eliščina kutlochu k dětičkám jsem se nastěhovala na celé odpoledne vyzbrojena foťákem, kamerou a  velkou dávkou mazlení . Malí draci ze mě měli radost. Nejraději by přeskočili fázi, kdy musím uklidit a vzali by mě "do parády" okamžitě. K Nyxině nevelké radosti jsem dravou zvěř vypustila volně po pokoji. Samozřejmě zaútočili okamžitě na matku- mlékařku. Ta s útrpným výrazem jinak hrdé matky, prchala před bandou svých batolat kam jen mohla. Neutekla. Svišti se jí jeden po druhém přisávali na břicho. Za mohutného mlaskání z mámy upíjeli plnými doušky. Aspoň jsem se mohla pustit do úklidu ohrádky.  Několik těch "pozdravů" jsem tam od dětiček měla, některé i "zpracované" do nejrůznějších placek či placiček. Když jsem do ohrádky vstoupila, jeden "pozdrav" jsem získala také na podrážku svých pantoflí. Bylo třeba rychle jednat, než se batolecí komando dostatečně nabumbá a usoudí, že je třeba využít lidskou návštěvu k  nezbedným hrám. Sotva jsem vyměnila deku, plínu, odpreparovala ze země všechny placky, dodala ohrádce opět svěží a chutný vzhled, první ze špuntů už nakukovali dovnitř. "Jééé, a kde máme ty granule?" překládám si jejich zprvu nesmělé kňourání. Odcházím pro ně a to už se celý ansámbl rozkňourá naplno. Neznalému posluchači by to znělo v překladu něco jako: "Vraždááááááááá!!!" Jednám rychle než některý ze sousedů vymačká na mobilu číslo ochránců zvířat s oznámením tutovního týrání. Obrovská miska ( či spíše mísa) s rozmočenými granulkami ale mrňousky záhy utiší. Pouští se do dlabance s úžasným apetitem. Při jejich hlasitém mlaskání  mě napadne, zda tímto apetitem nedospějí posléze k rozměrům Maxipsa Fíka a zda místo vody jim budoucí páníčci nebudou muset nalít pivo, aby přece jen u těch normálních rozměrů zůstali. Za těch pár dní, co baští granulky, udělali obrovský pokrok ve " stolování". Už nelezou překotně do misky, nešlapou sourozencům po hlavách, nýbrž se způsobně naklánějí přes okraj a decentně si nabírají po malých porcích. Než od nás budou odcházet do nových domovů, popřejí si snad se svými sourozenci i dobrou chuť.

 Po jídle se přemísťuji k mládeži do klece ( divili byste se, kolik zájemců se v těchto dnech do drátěné ohrádky vehementně cpe... :-D). Nastává chvíle pro muchlování a hry. Hnědobílá klubíčka mi dávají láskyplně najevo, že mě ráda vidí a že v čelistech jim to začíná rašit. Žužlání je prozatím příjemné, jen sem tam se nějaká ta jehlička zaryje do měkké tkáně tak, že ucuknu. Nejúpornější v žužlání je "žlutá". Už ve čtyřech týdnech se ukazuje jako osobnost. V ohrádce se promenáduje hrdě, s ocasem vztyčeným k nebesům a nejčastěji se někde v rohu jen tak rozhlíží, co by kde komu vyvedla. Je ze všech nejakčnější a nejméně unavitelná. Zatímco její sourozenci si dávají na ucho, ona vytahuje z deky nitky, okusuje mříž nebo se se snaží budit nějakého spojence. Má však smůlu. Mrňata spí  tak tvrdě, že se jim ségra může prohánět po palicích s klidem Angličana. Nevzbudí se. To "žlutou" naštve a rozhodne se zaměřit své úsilí jen na sestru " růžovku". Úsilí jí nakonec přinese ovoce, ale rozespalá růžovka ze sestřina ataku dvakrát "odvaz" není. Chvilku si okusují mordičky a poté se strhne sestrovražedná bitva. Trvá tak 3-4 sekundy, ale razancí si nezadá s dospělými hafany. Spor končí smírem. Růžovka  zřejmě v duchu známého " chytřejší ustoupí", poodstoupí ( rozhodně však nelze tvrdit, že "prohrála" ) a krásnými modrými očičky se rozhlíží po ohrádce. Je jako princezna...něžná a krásná. Ladně se přesune k nejbližší hračce a tu začne okusovat.

  Kluci by se dali charakterizovat výstižným pojmem "pohodáři".  Modrásek nevynechá žádnou příležitost  k tulení, mám pocit, že má lidskou společnost úplně nejraději. Pokaždé se snaží vyšplhat na klín, tam zaujmout pohodlnou polohu a užívat si hlazení a drbání, co to jde. Ale ani průzkum okolí mu není zrovna cizí. Dokonce se snaží být nápomocný v úklidových pracech. Snaha o likvidaci válejícího se papíru však skončila málem udávením při jeho konzumací, takže mu další "uklízení" bylo rezolutně zatrhnuto. Zeleňásek je medvídek z nejmedvídkovatějších. Ťuťánek, ňuňánek, miláček, mazlíček. Kliďas. Jako první z štěněcí bandy se jal prozkoumávat hračky. V rámci večerního hraní pak předvedl vtipnou " sestavu" s tenisákem. Je milý a roztomilý.

Středeční odpoledne mi u děcek rychle uteklo. Vznikla spousta fotek, z nichž tradičně lze publikovat tak desetina ( však víte- fotím na "osla"...tedy režim IA a podle toho to i vypadá :-( ), vzniklo množství natočeného videa...až si nadávám, když místo pracovních úkolů sedím se sirkami v očích u počítače a "tvořím"...ale když ono to prostě jinak nejde. Broučci tady budou už jen 4 týdny...no, nevyužijte toho!!!!!!

Fotky už brzy :-)

Ochutnávka......

JEN SE, LIDI, KOUKNĚTE,...CO JE KRÁSY NA SVĚTĚ :-D

U mrňat je skvěle. Podívejte, jak vyrostli. Už jsou jim 4 týdny :-).

VIDEO ZDE

                       CVRKOT U PANÁČŮ_____________________________

  Kdo by se domníval, že současná absence zápisů zde znamená, že se u nás nic neděje, je na omylu. Právě naopak. Děje se toho tolik, že to prostě nestíhám zapisovat. Pro lepší orientaci to uvedu den po dni :-)

SOBOTA  VÍCEMÉNĚ PRACOVNÍ

 Vstávám časně. Jdu "do práce". Dopoledne mě čekají hned dvě profese. Stávám se "sestřičkou" z ordinace ve Vřesinské zahradě a zároveň Janem Saudkem v sukních ( samozřejmě symbolicky) Eliška vyhlásila na dnešek svůj první "ordinační den". Objednáno je HAF(o) pacientů. Je třeba, aby vše klapalo, proto beru svou fungl novou profesi zodpovědně a chystám potřebné "inštrumenty". Nejdříve je však třeba přestěhovat maminu Nyx s prďoly do některé z klidovějších místností našeho bejváku.( Kdybychom tak neučinili, přijímaní psí klienti by mohli mít  s Nyxiným mateřským srdcem  problém. Velká  plemena by možná dostala jen varování, u těch malých bychom pak možná neměli  koho prohlížet.) Už jen vyhledání klidové místnosti se ukazuje problémem. Všude "někdo bydlí". Kuchyň s koupelnou vylučuji. Rodinka nakonec putuje i s rozměrnou klecí do nejmenšího pokoje baráku- k Evce. Ta může být rázem překřtěna na "ježka v kleci", neboť na cirka 9m čtverečních se tísní mezi třemi klecemi ( velká psí a dvě morčecí)  a v podstatě ji už prostor pro jakýkoliv pohyb pokojem nezbývá. Potřebuje se chystat do práce. Kleje.

   Mezitím přichází první klientka se svým psím svěřencem. Je poučena. Nezvoní. Opravdu netoužíme poslouchat ten nebetyčný kravál, který hrdla našich psů dokáží vyprodukovat s každým nově příchozím. Eliščin pokoj, coby ordinace, rozhodně nepůsobí sterilním dojmem, ale vůně linoucí se z aromatické lampy a relaxační hudba z počítače navozují příjemnou pohodu v duchu AROMA a AUDIOterapie. Už v této chvíli se to příchozím pejskům líbí. Když jim ještě hned při příchodu vrazím do huby oblíbený piškot, jsou jak v sedmém nebi. Ochotně si nechají ošahat úplně všechny části svého chlupatého těla. Jejich klid na podložce zajišťuji mimochodem jako atestovaná sestra " žuchlička" vytrvalým žuchlením uší, případným šoupnutím další várky piškotů do lačné psí mordy. Skoro mě v příjemném teplém, voňavém a zvukově milém prostředí přepadá spánek, avšak povinnost velí zůstat bdělá a zdokumentovat dění fotografickým přístrojem. A tak blesky ( bez hromů) se křižují pokojem. Sousedé mohou už poněkolikáté usuzovat na manželskou bouři...( ta  po několikátém klientovi však musí zákonitě přijít :-( ). Zvalchovaný psík jde po celé procedúře odpočívat do auta, jeho páníček či panička  šlapou do 1. poschodí obhlédnout Nyxinu štěněcí nadílku. Cestu si klestí vítající smečkou.

   Celý postup se opakuje asi čtyřikrát, poté s tátou odcházíme ( nabízí se, že po náročném dopoledni do "věčných lovišť", ale jelikož jsme takovými"záhuly" za ta léta značně zoceleni, tak jen navštívit příbuzné :-) ). Eliška zajišťuje vše sama. Dokonalý servis klientům však bez žuchlících a fotících služeb své " sestřičky" není zdaleka tak dokonalý ( to doufám klienti uvedou v knize přání a stížností a já budu mít zajištěno odpovídající finanční ohodnocení, případně strmý kariérní postup :-D)

NEDĚLE MÉNĚ NEŽ VÍCE ZÁVODNÍ

 Před třemi týdny jsme s Annie zabojovaly celkem slušně na halových závodech. Nyní jsme se chtěly pokusit o první dvojkové zkoušky už v jarním venkovním prostředí.  Televizní noviny sic varovaly před dalším přísunem sněhu, já však byla skálopevně přesvědčena, že osychání terénu..tak pěkně zahájené...žádným sněhovým přívalem ohroženo nebude. Ráno mě vyvedlo z omylu. Musela jsem se několikrát štípnout do tváře, abych uvěřila, že nespím. Z "pozitiva" se stal přes noc " negativ". To, co bylo včera tmavé, je dnes bílé...a tmavé není vlastně skoro nic. Jen ty myšlenky na dvojkové zkoušky :-(. Psi odmítli vyjít do toho studeného "hnusu". Museli být fyzicky vystrkáni. Vrátili se také ve vydání "negativ"...Sníh se zřejmě rozhodl Moravu  pohřbít. ( O den později - 1. dubna- by se tento počin přírody snad dal chápat jako její nemístný aprílový fór, teď však úsměv doslova mrzl na rtech) I když "dvojky" se měly běhat až před polednem,  vyhlídka na tak kategorické zlepšení, abych se rozhodla běhat, se rozhodně nerýsovala. Celý týden jsem Annie vodila po lese na vodítku, protože si na minulých závodech poranila polštářek na pacce. Nezřízeným kelpiím  lítáním po lese by neměl jinak šanci na vyléčení právě do očekávaného závodu. Polštářek byl opravdu nyní znovu provozuschopný, ale Annie "natlakovaná" jak propanbutanová bomba. Tu vypustit v tomto stavu na parkur, nemohlo z toho být nic jiného než "výbuch" v podobě nějaké zlomeniny či jiného zranění. Závody jsme tedy vypustily z programu, což na jedné straně mrzí, na druhé si však stojím za svým, že se opravdu nedalo dělat nic jiného.

  PIŠKOTOVÉ VELIKONOČNÍ PONDĚLÍČKO

 Ani šmigrustové pondělí nezměnilo barvu ( vlastně i dnes- skoro týden poté, je bílo stále a snad ještě "běleji "). Vycházky nejsou tak romantické, spíše mokré. Většinu dne jsme trávili doma. Přesto jsme měli o zábavu postaráno. Borderčí děcka dostala dnes svou první dávku piškotů s mlékem. Skvělý nápad měl i skvělý průběh, o skvělých dozvucích nemluvě :-D. Mrňata si zpestření jídelníčku jaksepatří užila ( asociace s dortovou bitvou v němých groteskách není zase až tak "od věci"). Po "mňamce" musela nastoupit vodní očista. Než ale sáhodlouhý popis,.....VIDEO ZDE

"Dozvuk" měl podobu "durch" pokakané porodnice. Ač fotím opravdu kde co,  chybějícího záběru na tu spoušť vskutku nemusíte litovat :-(

"MAMINKA" ANNINKA

    Náš dům je v těchto dnech tak "prodchnut" mateřstvím...až nám z toho Annie opět "zblbla". Trochu nespravedlivý výraz pro vzpouru hormonů uvnitř nebohého kelpiího těla.  Anninka je zkrátka zase "maminka". Kňourání prcků a jejich vůně, která se vážně nese celým domem ( mrňouskové voní úžasně :-) ) rozjely u Ann tradiční- tentokrát však daleko nejintenzívnější- falešku. Už minule, když "vrhla" svůj Ačkový vrh, jsem myslela, že více už své imaginární mateřské roli uvěřit nemůže. U Bčkového vrhu jsem zjistila, že může. Zprvu jsme ji podezírali, že její začínající kňučení během dne je jen "odpozorovaný" zlozvyk od dědka Berta. Bez zjevné příčiny kňourajíc pochodovala sem a tam. Táta, jak vrátný "Od Maxima" nesčetněkrát vstal z křesla od televize a vypustil otravu na zahradu. Sotva však dosedl, příšera Andula škrábala na balkónovky, že chce domů. Chvíli si lehla, aby za minutu vstala, zakňučela a přenesla své nešťastné tělo o kousek dál. Když jsem ovšem začala nacházet deku na jejím pelechu zmuchlanou do jednoho chumlu, bylo jasno. A když jsem ji jednou ráno "načapala", jak kojí gumové prasátko, nastal radikální řez. Veškeré předměty, i vzdáleně připomínající hračku, musely pryč z pokoje. Ann smutně koukala, když jsem krabici odnášela, ale zřejmě šmírovala za rohem, protože následující den byl ve znamení kňourání "za vrácení ukradených štěňat". Vytušila nebo vyňuchala, kde se hračky nacházejí ( na vrchní posteli poschoďovky) a celé dny pak tvrdošíjně čuměla vzhůru až jsem se začala strachovat o její krční páteř. A staré známé výhrůžné blesky z očí, když některý z psích kolegů se jen přiblížil k "jejím" dveřím.

 Máme doma pořádný ZÁHUL, ale my už  snad  ani neumíme jinak existovat. V nejhorším( ?) případě  se staneme pacienty pověstného doktora Chocholouška, na něž jsme teprve (?) adepty. A to jsem ještě nenapsala o morčatech, o návštěvách budoucích páníčků Nyxinčiných štěňátek, o tom, jak budujeme nový cvičák ( tedy Eliška, ale jako rodina jsme nápomocni, dokonce tam táta dostal "fleka" :-D). Ale o tom zase až příště.....:-D

TYPICKY JARNÍ...:-D (obrazem)

MIMÍŠCI AKTUÁLNĚ

Video s miminy ZDE

JMÉNA

   Nyxinčátka i Agátčátka se mají čile k světu. Přehršel zvířecích dětiček si vychutnáváme plnými doušky. Nyxinčátka identifikujeme dle barev ( přidělených rozlišovací gumičkou hned po narození). Zelený je velký čipera. Hlavně aby měl plný "břuch". Platí- li známé..."Jak k jídlu, tak k dílu", bude z něj borderka- velký pracant. Aktivně si to špacíruje po porodnici a jen narazí na mámu, už se jí nepustí. Modrý je umírněnější a také si drží štíhlejší linii. Oba kluci mají očička teprve na polovině cesty k otevření :-D. Zato jejich sestřičky už koulí očima skoro 3 dny. Jako první na nás mrkla žlutá...moje favoritka. Moudře ( a modře :-), kouká na svět, začíná si hrát se sourozenci a dnes se setkala se svým prvním piškotem v životě :-). Zaujal ji. Růžovka je velká krasavice. To její pálení je prostě nádherné. Ona to asi ví, protože se chová, jako pravá dáma. Mimina zatím slyší kolem sebe jen pomlaskávání, tleskání a ťuťlání. Už brzy však dostanou svá jména. Ta už také mají svými budoucími páníčky vybraná....

    Osobně o sobě nemohu prohlásit, že bych měla nějakou zvláštní paměť na jména. Přesto mi jich několik uvízlo v paměti docela dobře. Třeba soudružka učitelka Steierová- má třídní v 1. třídě. Na tu vzpomínám v souvislosti mého vztahu k pivu. Kdysi v mé 1. třídě pronesla památnou větu, že kdo pije pivo, bude hloupý. Tehdy jsem si nadávala dohromady 1+1 ( i když i to už jsem v 1. třídě taky mohla..) a nedomýšlela si souvislosti- totiž že hloupá by musela být tříčtvrtina národa. Soudružčina věta se mi stala svatou a pivní láhvi jsem se vyhýbala velikánským obloukem. Přinejmenším tak dlouho, než jsem pochopila, že mí rodičové dávají ten slavný soudružčin výrok a mé následné přesvědčení " k lepšímu" ve společnosti svých známých.

  S. učitelku Steierovou si pamatuji naprosto živě ještě v jedné situaci. Kterak nám, capartům, dramaticky předváděla zastřelení Miloše Sýkory- statečného českého vojáka, jenž nasadil svůj mladý život v záchraně ostravského mostu, přes který měly projet do města tanky Rudé armády. Byla to umělecky hodnotná herecká etuda- když totiž s. učitelka v roli Miloše Sýkory přestřihla dráty výbušnin a zachránila tímto veledůležitý most před zničením, ozvala se imaginární palba a soudružka se dramaticky chytila za hruď. S více než přesvědčivým výrazem ve tváři poklesávala v kolenou až téměř k zemi. Ani jsme nedutali...tak jsme byli vtaženi do děje. Snad jsme slyšeli i ty svištící kulky kolem uší. Dlouhá léta jsem pak, procházejíc kolem památníku onoho hrdiny viděla zdařilý výstup naší soudružky a její tvář mi "vyskakovala" před očima místo té kamenné na soše. Zážitek s názornou výukou se mi vryl do paměti natolik, že dodnes mám jistý komplex  z toho, že výuka v mém podání nedosahuje ani zdaleka takových kvalit, jako ta její.

  Se školním prostředím mám spojena i jiná jména. S uznáním vzhlížím např. ke kolegovi Stojebovi, jenž si své jméno hrdě ( a hrdinně) nesl i před neobádanými puberťáky 2. stupně, což nebylo vůbec jednoduché. Ale i někteří žáci své jméno zrovna nevyhráli v loterii. Mít ve třídě Cicákovou a Luljakovou, máte zaděláno na celoroční řešení typu..."on se mi posmívá"..."on mi říká"...atd. A jak chcete situaci řešit, když Vás samotné napadá spousta asociací rozhodně ne neúsměvných.

  Když má mladší dcera nastupovala na osmileté gymnázium, předcházela tomu nástupu schůzka rodičů nastupujících žáků s ředitelem školy...mimochodem sympatického jména Chmela. Pan ředitel nás upozorňoval, jaká úskalí může vstup do této náročné školy dětem způsobit, já však věnovala pozornost něčemu jinému. Kolující seznam nastupujících žáků totiž obsahoval jména budoucích spolužáků mé dcery. Místo toho, abych si dělala už předem starost, jak to mé dítě na tom gymplu všechno zvládne, bavila jsem se ( samozřejmě nenápadně) nad jmény v seznamu. Ze schůzky jsem si pak krom nepodstatných informací odnášela i poznatek, že mezi spolužáky mé dcery bude jakýsi " Flaška, Pivovar a Chmelová". Přímo vybraná společnost. O dceru jsem okamžitě přestala mít i ty nejmenší starost. Je snad osud, že spolužák Flaška projevil k naší dceři v prváku své sympatie a Chmelová byla celých 8 let naší dceři nejlepší kamarádkou. Bohužel "Pivovar" možná neobstál v konkurenci těch úspěšnějších a nenastoupil :-(.

  Napadá mě ještě spousta jmen, která mi uvízla v paměti, ale to by byl námět na celou knihu. Zastavím se u svého jména, potažmo jmen. Nemohu nevzpomenout na hrdinský počin svého otce. Ten netradičním postupem uzavřením sňatku s mou matkou, přebral její příjmení. Důvody, které ho k tomu vedly, by opět zabraly fůru místa, takže se omezím jen na problém při vyplňování lejstra k získání mého občanského průkazu. Vedle jména matky byla kolonka...rodné příjmení. Vedle jména otce však tento údaj nebyl. Pokud mi paměť slouží, řešili jsme situaci až na vyšších místech...V mé rodině je už ale vše, jak má být. Převzala jsem tradičně manželovo jméno...a zadělala si tak na další problémy. Jak jenjsem se  těšila, že už nikdo nebude komolit mé jméno Jarošková vynecháním "zjemňujícího" K ( tedy Jarošová). Pravda. "K" už opravdu nikdo nevynechával...naopak se všichni rozhodli za ta léta strádání mi ho jaksi pomyslně vrátit, takže ze mě udělali PanáčKovou namísto Panáčové. Ačkoliv jsem ve své podstatě mírný a klidný člověk, nerozčilující se nad zbytečnostmi, v lednu se o mě pokoušela mrtvice. Na agi závodech v Kladně jsem byla nejen Panáčkovou. Mé jméno bylo následně vylepšeno na Paňáčovou a o pár chvil později- dokonce po osobní reklamaci-na Paňácovou. To už se někteří, problematiky znalí, jedinci řehnili na celou halu.

  Miminkům, jejichž jména brzy prozradím, slibuji, že budu říkat absolutně nezkomoleně.

PŘEMLÁĎÁTKOVÁNO

   Tak jsme se dočkali. Očekávané porody našich zvířecích svěřenců máme za sebou a fůru mláďat před sebou :-). Radujeme se ze štěňátek, radujeme se z morčátek, radujeme se, že už snad každým dnem "klepne" jaro na dveře....nastražujeme uši, ale zatím jsou to jen sluchové halucinace, které nás bílou zahradou brzy přesvědčí, že to ještě jaro nebylo. Nyxinčina štěňátka by měla každým dnem rozlepit očka, mrknout na svět. Jelikož jsou mezi námi už 12. den a rolety mají stále zataženy, začínám  podezírat přírodu, zda to takto moudře nezařídila úmyslně a nesnaží se tak ochránit mrňousky před šokujícím prvním pohledem na svět uprostřed naší praštěné rodinky co nejdéle.

  To malá " agátčátka" si to štrádují klecí a vyvalují na nás velká korálková kukadla už od 1. dne. Skládám svůj hluboký obdiv matičce přírodě za to, jak dokonale vybavila tyto malé hlodavé tvorečky k samostatnému životu snad od narození. Zdá se, že jim pohled na nás nevadí- v podstatě vypadají také bláznivě. Dva z nich budí dojem, že ráno zaspali a nemohli najít hřeben. Tento módní rozcuch jim dodává na šibalskosti. Třetí " učesané" agátče zase jakoby mělo na čele napsáno: " Můj otec je pískomil ". Jak to ta Agáta vlastně udělala, nám zůstane už navždy záhadou. Ale ať už to bylo, jak chtělo, povedlo se to :-D. Než půjdou mimina do světa, máme před sebou ještě pěkných pár dní krásného ňuhňání, ťuťlání a šišlání, tak vzhůru do toho, když je ta neděle :-)

VOSA CUP II.

    Tento závod jsem velice zvažovala. Hlavně z důvodu, že mě už týden trápí pořádné nachlazení. Předpověď teploty nebyla dlouhému pobytu v koňské hale příliš nakloněna. Dilema -jít či nejít- jsem řešila prakticky až do poslední chvíle. Od minulých závodů před třemi týdny ani jeden trénink. Přesto jsme  s Ann nakonec sbalily "plnou polní" a na závody vyrazily. Dobře jsme udělaly. Nevrátily jsme se sice ověšeny metály, zato nás uvnitř srdíčka hřál příjemný pocit, že se začínáme pěkně sehrávat a že až vychytáme ty drobné chybičky, které nás dvakrát za tyto závody připravily o "bednu", možná z nás i něco bude :-D. Bohužel druhou část dvoudenních závodů jsme, ač nerady, musely zrušit, neboť si Ann "ukrojila" ostrým kamínkem kousek polštářku na tlapce. Takže dneska bude jen relaxační vycházka. Ale asi to tak mělo být :-)

VIDEO ze sobotních běhů ZDE

  POROD,PENÍZE A ROZVOD NA SPADNUTÍ...

     Zatímco v dřevěné porodnici si to už týden kňourá čtyřlístek borderáckých děcek, u Agáty v kleci je stále pusto, prázdno. Stokrát za den chodí jeden člen rodiny po druhém prověřovat její předporodní stav, avšak z pokoje vychází jen s ustaraným obličejem, že jako....ještě stále nic :-(. Samotná Agáta z těch našich nepřetržitých procesí nakonec snad "porodí křečky" místo očekávaných morčátek. Tváří se na nás hrozně. Koulí očima a pomalu už i svým tělem, neboť podobnost s koulí se nabízí den ode dne víc a víc. Pohmatem se kontaktujeme s ještě nenarozenými hlodavčátky a oni nás jemně nakopávají do dlaně. "Haló, my jsme tady!" :-D

    Zní to všechno přímo idylicky, ale toto sympaticky napínavé očekávání má i svá úskalí. Tak například: V běžně vytápěné místnosti našeho domu ( mám teď na mysli pokoj, kde sídlí Agáta), kde se pohybuje lidská i psí smečka naprosto bez jakýchkoliv pocitů chladu, byla diagnostikována zima. Pro budoucí matku a její očekávané přírůstky přímo vražedná. Evka vyhrabala ze skříně elektrické topení a v pokojíčku vyrobila tepelné podmínky alla sauna. Miminka nemají ještě vyvinutý termoregulační tělesný mechanismus a my si je přece nechceme vzít na svědomí- tvrdí dcera, když si dovolíme nesměle pípnout cosi o značném předražení topné sezóny. O tom, že Eliška štěňátkům přitápí elektrickým přímotopem už od doby, kdy si hověla ještě v Nyxinčiném bříšku,cirka tak 3 týdny, o tom raději pomlčím. :-D.

     Situace, která mě však už ale málem stála spokojené manželství, se vyvrbila koncem minulého týdne. Při večerním "kontaktování" s mimíšky v Agátiném bříšku, nedostávaly naše zvědavé dlaně očekávanou odezvu v podobě jemných pohybových impulsů. Co to? Proč jsou děcka v tak nepřirozeném klidu? Dohady pomalu začínaly přerůstat v paniku. Zejména Evka, Agátu milující z celého srdce, začala nervózně pobíhat bytem. Znovu a zas vyšetřovala Agátě dmoucí se břicho. Nakonec přišel na řadu mobil. Telefonát směřoval na veterinu. Přece jen devět večer není tak úplně běžný čas k vyšetření ( navíc morčete :-D). Pak už to šlo ráz na ráz. Agáta byla usazena do improvizované přepravky z propíchané krabice od bot a jelo se. Z obýváku od televize se začíná ozývat tátův nerudný hlas. Evka někde v Bohumíně bojuje o Agátin život, my s tátou vedeme vzrušenou debatu o vztahu člověka ke zvířeti, o morální povinnosti starat se o zvíře, které si člověk pořídil, ať je to rybička, pes, slon či morče ( neodvažuji se v této chvíli citovat Exupéryho přirovnání o růži, jež si člověk k sobě připoutal a je za ni zodpovědný....jaksi se obávám, co by mi přistálo tátovou rukou na palici). Před jedenáctou se Evka s krabicí od bot vrací. Ukazováčkem mi naznačuje, že ji mám následovat do pokojíčku. Tam se dozvídám, že po vyšetření ultrazvukem bylo zjištěno, že naše mamina je naprosto v pořádku, mrňousci byli zřejmě v útlumu, teď už se zase mají čile k světu, že můžeme chystat " výbavičku" pro nejméně 3 kousky .....a za tu skvělou zprávu tam Evka vyplázla "bratru" pouhých 700 Kč. Za pocit úlevy to přeci stojí. Mohlo to také dopanout hůř. Evka by při komplikacích jakéhokoliv charakteru nekompromisně trvala na císařském řezu. Tento zákrok by jistě znamenal daleko větší průvan v peněžence. Už jen bloknuté nemocničního lůžko, všechny ty kapáky a také personál.....:-D :-D :-D.

  Nechápu, proč táta zuří a proč zmiňuje slovo "rozvod" jako žhavou aktuální novinku. Vypadá skutečně rozezleně. Vykřikuje hesla jako: "magoři, blázni, praštěnci,"...místo aby výchovně ocenil emocionální vztah své dcery k živému tvorovi. Pomalu se začínám obávat, že ten rozvod může myslet vážně a spekuluji nad tím, zda v požadavku rozvodového vyrovnání nebude požadovat i polovičku naší psí smečky a taky....bože chraň...i nějaká ta Agátčina mimina!