I ty Komárku...!!!

  pozornému čtenáři jistě neunikne důležitý moment, totiž že jsem tento nadpis záměrně napsala malým písmem, to abych hned v zárodku objasnila, že ono výstražné zvolání, nevěštící ode mě nic dobrého, nepatří zástupci dotěrného bodavého hmyzu, nýbrž Martinu Komárkovi, redaktorovi MF Dnes. Podařilo se mu to, čím sama ráda "překvapuji" své kolegy a známé - tedy nechat mě pěkně skočit na nastražený " špek".

    Občas ve čtvrtek míří moje kroky ke stánku s denním tiskem. Rozhodně nepatřím ke čtenářům, co přelouskají noviny denně odshora dolů. Čtvrteční Frontu s magazínem si ale čas od času nenechám ujít. Stejně i předevčírem jsem zakoupila jedno vydání a v tramvaji, před sebou poměrně dlouhou cestu, jsem zasedla k "jobovkám". Přes záplavu politických afér, přes přehršel hlavně negativních zpráviček ze světa i domova, při nichž na mě padává  skepse, se dostávám k magazínu. Těším se na Pohlreichův specifický slovník, jak avizuje titulní strana obálky s Pohlreichovým počmáraným obličejem, těším se na nějakou zajímavou reportáž a koneckonců i na televizní program, to abych věděla, na co se přes týden nebudu dívat. Seznámena s Pohlreichovými hláškami listuji dále a náhle upoutá mou pozornost fotka psa, ministra Kalouska a titulek  "Kalousek zdaní psy i kočky". Jen co začnu číst, rozbuší se mi srdce. Daň z luxusu. Zvíře je luxus a tedy daň ze psa i kočky. Když se dočtu, že roční poplatek za  zvíře by se měl podle jednoho z návrhů pohybovat kolem sumy až 10 000 Kč,  časopis mi padne do klína. Zahledím se do dálky a marně se bráním neodbytně se vtírající myšlence na defenestraci. Morbidní obraz ministra Kalouska, napíchnutého na nabroušených hrotech kopí rozezlených pejskařů, mi vrací noviny do rukou. Pokračuji. Dozvídám se, jak lidé vrážejí ročně nehorázné finanční částky do granulí, masových kapsiček, mlsků a podobných serepetiček, přičemž by mohli namísto toho přilepšit státní kase. Stačí jen ládovat ty své darmožrouty zbytky z kuchyně. Můj krevní tlak strmě stoupá. V duchu si dávám do šiku armádu pejskařů, které hodlám zmobilizovat. Jako novodobí husité půjdeme za svou pravdou bojem za spravedlivou věc.

  I přes nevolnost, která se o mě pokouší, čtu dále. Aby zbavování se zvířat, coby finanční zátěže, nemělo tak masový charakter, jsou tady opět nepopulární opatření. Zvířecí euthanásie regulovaná státem, darovací daň, pokuty za toulavé psy...Myslím na všechny ty osamělé babičky ( a dědečky), pro něž je v podzimu života jejich obtloustlý voříšek ten jediný přítel. Se ztrátou posledního přítele- toho luxusu- ztatí smysl i  jejich život .

    Kolik že mám naškudleno na horší časy ? Bída bíd. Pracně vytvořená finační rezerva vystačí tak na půlroční daň za jednoho psího spratka. A teď který to bude? Ten nejmladší? Nejperspektivnější? Nejvychovanější? Ten, co nejméně sežere? Nechat si hlídací Bobinu nebo Berta, který toho s námi zažil nejvíce? Rozhodnout losem nebo mezi smečku hodit lákavou kost a nechat to na přírodě? Jasné je, že z úrodné části zahrádky oddělené nízkým plotem a určené k našim pěstitelským experimentům, vznikne psí hřbitov pro zbytek smečky. ( Nebojte, chlupáči, na hrobečcích budete mít stále čerstvé květiny...).

   Takovéto úvahy mi vířily palicí. Článek jsem přelouskala znova. Zaujalo mě místo, které jsem  při prvním "hltavém" čtení nějak zazdila. Daň se má vztahovat i na křečky, morčata, pískomily nebo i rybičky v akváriu. Daň bude vymáhána humanisticky z jednoho akvária, ne z každé rybičky ( to si akvaristé oddechnou...!) První kontrolka v hlavě mi zasignalizovala nějakou zradu. Když opadly první emoce, byla jsem již řádně nalomená. Moc hezky se to panu redaktorovi povedlo. Až na můj ( a jistě nejen můj) "předinfarktový stav", jehož součástí byla rekapitulace testamentu, jsem musela uznat, že mystifikace byla přesvědčivá. Člověk v dnešní době bohužel inklinuje k uvěření podobné šílenosti daleko více než k uvěření třeba toho, že brzy bude líp. :-)

     Jako obvykle jsem se snažila najít na nepříjemném zážitku něco pozitivního. Ani jsem nemusela moc hledat. Ono to přišlo samo. Totiž ta nesmírná úleva, že to není pravda !!! :-D

V pátek jsem musela ten svůj šok "rozběhat" pěkně na tréninku :-) VIDEO ZDE

O UČIETSKÉ PROFESI

( věnováno Vlastičce, věrné čenářce mých stránek)

    Tak tu sedím u časně ranní kávy. Důvody brzkého vstávání jsem vylíčila již dříve. Chlupatí záškodníci jen zmerčí, že svítá, hned dávají najevo, že je třeba vykročit vstříc rodícímu se dni. Doba buzení se mění v závislosti na době svítání. Momentálně- v polovině června vylézám z postele velmi brzy. Podle známého přísloví a ranním ptáčeti bych měla doskákat sakra daleko ! Několikrát jsem se psiskům vzepřela. Berta jsem fyzicky přinutila v posteli zůstat. Několik minut zoufalého boje přineslo své ovoce. Starouš znovu usnul. Paniččin pohyb ale zaregistrovala Barča, která se začala otřepávat, přičemž jí hlasitě pleskají uši, taky Bobinka pospíšila mlasknout nám ranní polibek a bylo  to v pytli. Po těchto manévrech bývám stejně dočista bdělá a mohu s klidem Angličana vstávat. První kroky vedou k pokoji s Ann. Ta už škrábáním na dveře dává najevo, že i ona již nespí a hlásí se o ranní mlsek. To bývá v kuchyni radosti ze shledání! Všichni tajtrlíkují kolem mě, ocásky si mohou uvrtět a mě pomalu přechází vztek. Zpravidla udělám z nouze ctnost, když  například uklidím kuchyň po včerejší večeři nebo třeba zaktualizuji webovky. Ta dnešní aktualizace bude mimořádně z mého profesního života, který rovněž- stejně jako pejsci- je zdrojem nevyčerpatelné inspirace.

    Ani nevím, proč jsem se vlastně vydala na pedagogickou dráhu. V naší rodině se nikdy( pokud vím) žádný učitel nevyskytoval. Dozajista nebylo učitelství mým vysněným cílem. Když se nás na základce ptávali, čím bychom chtěli být, vytrvale jsem odpovídala, že veterinářkou. Pak ale přišel konec základky a já zčistajasna nastartovala svou pedagogickou kariéru.Tak nějak s přesvědčením, že nakonec se vyprofiluju jinak ( nevím ani jak) než úča na základce. Vyprofilování se posléze nekonalo, takže jsem dnes úča už 20 let. Na stejné škole. Za tu dobu jsem ale došla ke zjištění, že to nebyla zase až tak špatná volba. Postupem času jsem si vypracovala svéráznou metodiku a osobní pedagogickou filozofii. Základem je laskavý přístup k žákům a zásada- z ničeho nedělat vědu. Snažím se děti naučit brát všechno s humorem, umět si udělat legraci sám ze sebe. Ověřila jsem si, že umí-li učitel tuto zásadu uplatnit sám na sobě, rozhodně neztrácí autoritu, naopak žáci velmi ocení, když dokáže na sebe prásknout třeba...že je sklerotik nebo věčný hledač čehokoliv, co ve své roztržitosti uloží neznámo kam. Děti vás za to přiznání nezatratí. Naopak. Ochotně se pustí do překotného hledání, když jen pípnete, že už zase nemůžete najít...třeba klíče.

     Nejlepší na práci učitele je ale to, že ať vymyslíte jakoukoliv ptákovinu, kterou dokážete dětem šikovně podat, budou vás zbožňovat. Ve vymýšlení ptákovin jsem opravdu odborník, tak si chrochtám blahem. Uznejte- ve které jiné profesi vám za vymýšlení hloupostí ještě zaplatí?

   Před nějakými 8- 10 lety bylo ve škole běžné pravidelné přeměřování velikostí obličejů. Dva pověření žáci 9. ročníku procházeli všechny třídy s pomůckou podobnou nůžkám. Toto měřidlo přiložili každému žáku na čumák a podle úhlu rozevření jeho ramen na stupnici určili příslušnou velikost gzichtu. Smyslem taškařice byla evidence velikostí čumáků pro případný poplach a nutnost fasování plynových masek. Absurdnost celé akce tkvěla v tom, že ve skladu CO ( civilní obrany) byly v regálech až po strop vyskládány nechutné gumové masky, ale v druhém regálu se skromně krčilo jen asi 50 filtrů. Kdyby nedejbože k nutnosti použití masek muselo dojít, jen 50 vyvolených by mělo šanci přežít. Zbytek by si bez filtru mohl aspoň užívat pohodlný pobyt v masce, která by díky prováděným měřením padla na gzicht jak ulitá. Akce mě inspirovala. Dětem( tehdy asi třeťákům) jsem oznámila, že paní ředitelka chystá zakázku výroby náhubků proti kecání v hodině. Měření probíhá právě za tímto účelem, dětičky si mohou zvolit ze dvou barev- červená nebo modrá. Dětičky mi na to samozřejmě skočily a po každém konkrétním změření kuňkly zvolenou barvu. Teprve když se začaly po náhubcích ptát, musela jsem s pravdou ven. Co si tehdy mysleli rodiče, když jim děti líčily, jak se jim chystají barevné náhubky, mi zůstalo utajeno. Vzhledem k tomu, že mě ale rodiče dobře znají, mohu usoudit, že pochopili :-).

  Těch ptákovin, co jsem za 20 let zrealizovala, by vydalo na knihu. Zatím poslední se mi zrodila v palici minulý týden, v den třídních schůzek. Uspořádali jsme je společně s žáky jako soudní přelíčení. Místo suchopárného poučování - komedie. Všichni odcházeli z třídních schůzek spokojeni, přestože dětičky jsem jim coby soudce v taláru ze smuteční vlajky, odsoudila k čtyřletému nepodmíněnému trestu odsunu na druhý stupeň.

Pro to všechno mám svoji práci ráda. :-)

Webovky mé třídy  ZDE

  OPERATIVNÍ PODMIŇOVÁNÍ

       Minulý týden jsem si přinesla ze schránky oblíbený časopis AGILITY.  V tichu a klidu časného rána jsem jej přelouskala komplet. Jako obvykle jsem tím načerpala spoustu inspirace k práci s mými čoklíky. Nejvíce mě zaujal článek o operativním podmiňování. Ne, že by Annie byla málo aktivní a vynalézavá. Spíše naopak. Ale protože ráda ověřuji stále něco nového, vložila jsem se do toho. Podstatou cvičení je vést psisko k přemýšlení- jak jinak než přes klikr a posléze dobrotky. Klikrování se mi osvědčilo, dokonce mi ta malá věcička časem přestala v ruce překážet, takže první podmínka by byla splněna. K tréninku byla doporučena krabice od bot, což se mi také hodilo, neboť jedna přebytečná mi zrovna strašila ve skříni. Aromatická uzenina už byla tím nejmenším. Pečlivě nakrájenou jsem ji ládovala operativní Ann za sebemenší pozornost, kterou krabici věnovala. Zprvu moc nerozuměla, co má dělat, ale velice brzy pochopila, že každé hrábnutí packou nebo čumákem ponese ovoce v podobě klik- párečku. S první lekcí jsem byla spokojená. Druhý den jsem před Ann vysypala plastovou stoličku z Ikey plnou hraček. Annie nejdříve decentně hrábla na stoličku. Odměna. Hrábnutí znovu. Odměna. Hrábnutí potřetí. Nic. Anninčin pohled plný očekávání. Co se děje? Hrábnutí intenzívněji až se stolička převrátila. Klik- odměna. Stoupnutí si na stoličku oběma packami. Odměna. Stoupnutí znovu. Klik. Stoupnutí potřetí. Nic. Pohled...co se děje? Stoupnutí na stoličku zadními- jako na zónu. Odměna. Atd. atd...Ann je hrou nadšena. Po dnešním- třetím cvičení mám dojem, že se brzy postaví na hlavu nebo začne kroužit ušima. Už dnes předvedla krkolomné kousky. Všelijak divoce třepala hlavou s hadrem v hubě, převracela stoličku na hranu, stoupala na ni, brala ji do huby, zkrátka vymýšlela děsné ptákoviny. Hlavně ji to ale bavilo a mě taky. Plánuju video :-). Dozajista budu ve cvičení pokračovat a vyzkouším v tréninku  i na parkuru. Sama jsem zvědavá. Takže děkuji časopisu AGILITY za super námět :-)

  MAKARENKO

  Jestliže jsem dosud chodila do lesa ráda, byť s chvěním okolo žaludku, že by mi snad zkřížila cestu nějaká ta srnka a já bych svou kelpinu pohřešovala, nyní chodím do lesa ještě raději a nebojím se pranic. Rozuměj pra...nic, ne rvaček :-).  Annie je od malička v lesním prostředí jako doma. Při našich lesních výpravách  jsem jí dávala volnost a ona, i když odbíhala hodně daleko, na zavolání hbitě přibíhala. Několikrát zahlédla zajíce nebo srnu, ale vždy jsem ji dokázala  od pronásledování odradit. Prostě pohodička. Až zhruba před měsícem se v lese se srnkou skoro srazila, jak ji vyplašila. Tehdy se v ní lovecký pud opravdu vzepřel proti všem mým povelům a příkazům. Rozběhla se s ohlušujícím štěkotem za vyplašeným zvířetem a rychle mi mizela za obzorem. Na těch 30-40 minut volání a čekání nikdy nezapomenu. Když jsem ji nakonec objevila vyjící a zoufale mě hledající asi o 200m dále, uzrálo ve mně přesvědčení, že s tímto musím něco udělat. Nabízelo se několik způsobů řešení. V lese mít Ann stále na vodítku nebo na volno s prakticky neustálým rizikem, že odněkud vyběhne nějaké to zvíře a Ann bude v trapu. Od chvíle, kdy si tak pěkně poběhala za srnkou, byla totiž v lese méně ovladatelná, než do té doby a očividně si vyběhnutí něčeho, co by se dalo lovit, přála. Z těchto dvou možných řešení je jedno horší než druhé, proto jsem se rozhodla pro třetí a zakoupila  jsem elektronický obojek. Maličká krabička na psím krku dokáže to, co páníček psovi vysvětlit na vzdálenost nedokáže. Takový psí "Makarenko". A to byl také účel jeho pořízení.

    Setkala jsem se s údivem, když jsem oznámila, že o obojku napíšu na své stránky. Jde prý o TABU mezi pejskaři, což já považuji v jistém smyslu za faleš a pokrytectví. Kdo mě zná, jistě ví, že neublížím ani mouše, natož své milované Annie. Přesto obojek v lese využívám a jsem s ní nadmíru spokojená. Samozřejmě- dal by se i zneužít špatným používáním,  ale pokud člověk o výchově psa něco ví a při jeho užití  hlavně přemýšlí, je to skvělý pomocník. Vždyť zneužít se dá i ruka, vodítko...cokoliv. Obojek nasazuji Ann jen do lesa. Z 19ti úrovňové škály využívám dvojku- trojku a to ještě jen zpočátku. Jelikož Annie skvěle reagovala, začala si mě více hlídat, neodbíhá tak daleko, okamžitě poslechne na přivolání, začala jsem využívat jen zvukový signál. Po stlačení čudlíku ovladače vydá krabička na obojku krátký vysoký tón. To Annie stačí k tomu, aby věděla, že dělá něco nežádoucího ( např. dnes chtěla sežrat mrtvou myš, kterou našla na cestě) nebo že má přijít ke mně. Naše vycházky probíhají úplně stejně jako dřív, jen nejsou narušovány neustálým přivoláváním a kontrolou, zda mám psa nablízku. Vodítko ani nepotřebuji a přitom jsem v absolutním klidu, že Ann nehrozí s útěkem nějaké nebezpečí. Za obojek se nestydím, naopak bych ho k tomuto účelu ( nikoliv na jakýkoliv výcvik) doporučila všem, kdož mají s přivoláním problém. Je to ochrana psa a klid páníčka.

     Annie nemá k obojku žádnou averzi. Naopak. Ví, že když ho dostane na sebe, jde se na dlouhou procházku, takže radostně pobíhá. Někdy ho za celou vycházku ani nemusím využít. A tak vidím, že svůj účel určitě splnil. 

NEOHROŽENÁ BARUNKA A SOBOTNÍ MAKÁNÍ...

   Na pátek jsem se opravdu těšila. Ale ukažte mi někoho, kdo by se netěšil...Navíc bylo hezké počasí, počítala jsem, že vyrazíme aspoň na krátkou procházku k vodě. Všichni naši psi vodu milují. Každý z nich svým specifickým způsobem. Bobinka zásadně vyžaduje házení gumové ( nejlépe pískací) hračky. Pro ni se může přetrhnout. Každou byť vteřinovou prodlevu v odhodu trestá uširvoucím vysokofrekvenčním štěkotem. Běda, když hračku zapomeneme nebo jí uplave improvizovaně užitý klacíček. To abych  tichým, trpělivým rybářům okolo rozdávala prezenty v podobě dobře těsnících špuntíků do uší. Bert má také rád hračky, ale vezme zavděk i kamínkům, které vytrvale vyhrabává z kraje rybníka. Nejprve pod sebe packama kámen nahrne, poté ponoří celou svou fousatou hubu pod hladinu, aby ji vzápětí vítězoslavně vynořil s šutrem mezi zuby. Barunka si plavání užívá. Když jsme si ji " osvojili", moc vodu neznala. Pravidelné výlety ke splavu řeky Lubiny ale udělaly své. Holka se do vody doslova zamilovala. Dokáže si brázdit rybník všemi směry a přitom bedlivě sledovat, zda některý pes neohrožuje její teritorium. Nyx je typická borderka. Ráda si zaplave pro aport, zároveň však pociťuje jakousi zodpovědnost za kolegy ve smečce( čili své ovečky), proto nemá stání a nepřetržitě kolem všech obíhá. Keska je přeborník ve skocích do vody. Její skoky z malého dřevěného mola obdivují všichni přítomní rybáři. Jednoho dne snad překvapí i saltem s dvojitým vrutem :.D. Anninka je vtělený František Venclovský ( v 70. letech pokořitel průplavu La Manche). Do vody vstupuje s plamínky v očích. Radostně proplouvá rozlehlou vodní plochou, chvíli zrychluje, pak zase zvolňuje a přitom se kochá...Takto se dokáže " kochat" třeba půl hodiny, než ji zavoláme k odchodu. Na zavolání připlave jen velmi neochotně....

   Cesta k vodě vede přes louku kolem pěkných vilek. Skoro v každé zahradě hlídá nějaký velký hafan. Kamarádský Bernský salašnický, gordonsetr Bery i dva Andulčini oblíbení retrívři jsou na nás zvyklí, takže zběžně štěknou, oňufají se s našimi pejsky a popřejí jemným blafnutím příjemnou koupel. Tři krvelačné dobrmanky u jedné z vilek nás však nenávidí  už od malička. Anninku zvalchovala jedna z nich už ve věku jejich 8mi týdnů. Pravidelní čtenáři mých stránek zhruba před dvěma lety tuto událost jistě zaregistrovali :-). Jenže naše Barunka je "pes drákulovitý", je to rváč, je to bojovník!!! Z daleka se rozběhla k plotu, nic nedbaje na mé důrazné volání. Slyšeli jsme  psí dialogy doplněné vyceněnými tesáky a výstražnými postoji a najednou Barčino bolestivé kňučení přecházející vzápětí do dalšího zuřivého štěkotu. Jelikož rozvášněná psice nebyla schopna reagovat příchodem na rázné volání, musela jsem za ní. Třem zuřivým dobrmankám jsem mohla číst z očí, že by mě nejraději dočista rozsápaly spolu s tím drzým rezavým spratkem. Barča dostala sprdunk, ale nikdy se nevydržím zlobit dlouho, takže než jsme dorazili k rybníku, byly hříchy zapomenuty.Teprve když jsme se po hodinovém rochnění vrátili domů, našli jsme na Barunce krvavé stopy po dobrmaních zubech. Jedna z psích dam se totiž rozhodla s drzounkou zatočit. Podstrčila tedy hlavu pod plotem a stiskla. Naštěstí ne do krku nebo hlavy, neboť to by mohlo být Barunce osudným. Barunka ani po tomto bolestivém zásahu nevyklidila pole, ale znovu a znovu se vrhala proti zlověstným zubům dobrmaních dam. Naše Barunka jednou padne v boji. Rvačky jsou její život. Nikdy se nevzdává, bojuje o své holé přežití. Nesnáším a zároveň obdivuji tuto její vlastnost. Bohužel v ní byla tak zakořeněná už když k nám přišla, že největším úspěchem, ketrého si opravdu cením, je, že dnes je Barunka schopná fungovat ve smečce i bez košíku. Noc byla pro Báru těžká. Rány jsem jí vydezinfikovala, ale asi ji stejně bolely.

 Po sobotním koupání přišlo na řadu "brigádničení" na novém cvičáku. Takto jsem akci popsala coby vosí zpravodaj:

V neděli ráno se možná leckteré Vose hůře vstávalo. Po sobotní brigádě bych se nedivila ani vyskočené meziobratlové plotýnce, břišní kýle či slušnému základu k inkontinenci. Hlavním úkolem práce bylo totiž odstraňování kamenů- ba přímo šutrů ( žubrů...balvanů...obelisků...)

DVOJZKOUŠKY VE VALMEZU

                             Všimněte si deky, kterou má Eva na sobě.....

Tak jsme se zase jednou s Andulou vyhecovaly k účasti na závodech. Když se na stránkách KAČRu objevily vypsané dvojzkoušky ve Valmezu, neváhala jsem. Na Valašsku mají chatu rodiče mého muže ( co jen jsme se tam za mlada najezdili :-) ), takže bylo nasnadě spojit dvě příjemné akce. Sbalili jsme už v pátek a tradá na chatu. Ze smečky byla přibalena jen Andulka, kteráž byla pro zkoušky dost podstatným elementem. Už tak byla návštěva jednoho hafana na rodiče až až. Ne, že by neměli snad psy v lásce, ale na stará kolena se ujali kočky a tak pobyt Andulky s Vendulkou( jak se kočka jmenuje) pod jednou střechou dal tušit jistým komplikacím. Jak se později ukázalo, soužití těchto dvou zvířecích dam bylo tím nejmenším problémem. Nejhorší na celém, jinak moc prima pobytu, bylo Anninčino ranní bantování. Bláhově jsem si malovala rána vyhajaná do růžova ( tedy do 6ti), když vrchní neodbytný, nezaklapnutelný budík Bert zůstal doma. Kdepak. Annie se už ve 3:30 začala povážlivě vrtět. Pro představu - chatička je nevelkých rozměrů. V přízemí má mini-kuchyňku a miniobývák, v 1. poschodí dvě minipidi ložničky. Každý krok se přenáší na vrzavou podlahu a akusticky se nese celou chatou. Podstrčila jsem Annie misku s vodou v naději, že pouze ta jí chybí ke spokojenosti a ona po napití opět "zatáhne rolety" k pokračujícímu spánku. Omyl. Dvakrát čvachtla jazykem v misce a začala pochodovat miniložnicí. Čuch sem, čuch tam. Táta se na posteli nespokojeně zavrtěl. Vycítila jsem možný konflikt...Rozhodla jsem se tedy, že Ann vyvenčím a zbylé dvě hodiny dospím dole v miniobýváku. Už jen přesunutí Anninčina sloního těla po příkrých asi 15 ti dřevěných schodech dolů znamenalo " dobrodružství". Samostatná chůze psa totiž  po  schodech s tímto úhlem sklonu není možná, proto všichni psi, kteří zde kdy byli, museli být nutně nošeni. Minimálně směrem dolů. Nahoru to ještě s trochou té psí šikovnosti jde.

 Nemohu nevzpomenout na obrovského dobrmana Cara, kterého manželovi rodiče kdysi vlastnili. Ten fiškus našel v chůzi po schodech potěšení. Nebyl- li dostatečně hlídán, okamžitě využil příležitost k jejich vystoupání. To samotné by nebylo problémem, horší nosit mnohokrát denně to skoro 30ti kilové tele dolů. Annie se se schody zase až tak neskamarádila. Hlavně tedy sestup se stal groteskou. Šermování tlapama do stran dostávalo podobu zoufalého boje o holý život. Bylo nesmírně těžké vydivočené, jančící zvíře udržet v klidu a přitom sestoupat schody, aniž bych je sjela po zadku. Annie hlasitě oddychovala. Já taky. Teď by mě tak měly vidět sestřičky z rehabilitace.....! :-( Pustila jsem Annie na zem doufaje, že toto byl ten nejhorší ranní zážitek. Mýlila jsem se. To nejhorší mělo teprve přijít. Venku se Annie dvakrát podepsala svým pachovým písmem. Teď už nic nebránilo v tom, abych se natáhla na kanape a zbytek času dočerpala spánkem potřebné síly. Ann se však rozhodla, že právě nadešel ten nejvhodnější okamžik k přetahování o hračku. Černobílé přetahovátko mi položila do klína. Rezolutně jsem hru odmítla zvýšeným ( v rámci možností ve spící chatě) hlasem. Ann byla odkázána na místo. Ta potvora však jakoby tušila, že ranní klid mi je nade vše a jala se mě vydírat. Takže, paničko, klid bude jen v případě, že se budeš se mnou přetahovat. V opačném případě uslyšíš takový štěkot, jaký jsem ještě nikdy nepředvedla. Na důkaz toho 3 krát pronikavě štěkla až se chata otřásla. Doma bych povstalce jednoduše zavřela, v malé chatě však nebyla šance. Buďto přetahování...nebo kravál. Nemá smysl popisovat, čeho všeho ten světle hnědý hajzl ještě to ráno dosáhl. Od 4 hodin jsem zkrátka dělala psovi šašoura. Ke cti mi slouží snad jen to, že jsem uhájila klidný spánek veškerého osazenstva chaty.

   Alespoň ty závody proběhly celkem důstojně. Annie se chovala slušně a taky slušně běhala. První zkoušku jsem jí pokazila špatně cíleným ruky máchnutím. Tímto jsem ji poslala do opačné díry tunelu než měla v pořadí. Druhý běh skončil dřívě než začal. Netrpělivá Annie se za mými zády tajně po centimetrech přibližovala až byla velmi blízko první skočce. Jelikož byl druhou překážkou tunel, měla své divé agiliťácké oči jen pro něj a skočku si usnadnila podlezením. Alespoň vím, na co se v tréninku zaměřit. Starty, zóny a náběh do slalomu po nějaké rychlé překážce. Běhavé úseky šly Annie poměrně dobře. Běhala radostně, s chutí. Závody jsme si opravdu užily. Byly moc příjemné od počasí, přes prostředí a organizátory až k parkurům a samotné paní rozhodčí. Příští rok jedeme zase. Rodinka nám dokonce připravila grilovačku, což jsem brala jako jistou formu odměny za mé časně ranní vstávání.

  Video ze zkoušek ZDE

   STUDÉNKA - VĚTŘKOVICE - ZÁBŘEH

Komu není rady, tomu není pomoci. Jen co mi otrnulo a já se zase začala pohybovat jakž takž jako homo erectus, vrhla jsem se do proudu agility doslova " po hlavě". Žádné pozvolné zvykání na občasné pobíhání, nýbrž regulérní tréninky a intenzívky jedna za druhou. Ani uplynulý týden tomu nebylo jinak. Jak jsem v sobotu v poledne vypadla s batohem na zádech a kelpií na vodítku v ruce, tak jsem se na delší čas usadila doma až v pondělí za tmy. Doma jsem vždy jen přespala a ráno už patřilo zase pejskům. Dolce vita !!!

  Sobota, ač nepříjemná počasím plným deště, fujavic a teplot blízkých k nule, znamenala moc prima zážitky, nad nimiž by každé pejskařské srdce jen zaplesalo. Předvádět agilty lidem nezasvěceným nebo začínajícím nadšencům je radost. A že to byli nadšenci jak se patří, o tom svědčil už jejich zájem, kdy běhali jak o duši, přestože jim bláto stříkalo do bot a studené kapky dopadaly za krk. V malých neoficiálních závodech jsme s Annie napnuly všechny síly a...vítězství bylo naše. Porazily jsme dokonce Elišku s Nyx. :-)

  V neděli jsme si to namířily do Větřkovic nechat se drezúrovat Luckou. Když pro mě kolegyně Iva s Evou přijely, ve dveřích je přivítal táta sdělením, že se na to trénování těším víc než na první rande. Evidentně chápe. Do batohu jsem si ráno už předchozího dne zabalila teplou mikynu, svetr a deku. Ráno při pohledu na modrou oblohu jsem všechny teplé věci vyvalila a místo nich narychlo čapla kraťasy a nátělník. Jak fatální to byla chyba, se brzy ukázalo. Den, ač se tvářil přívětivě,a hlavně teple, vzápětí ukázal svou druhou tvář. Pozdě bylo s láskou vzpomínat na odvrhnuté teplé svršky, nad slunce jasné bylo, že Větřkovice budou ve znamení promodralých rtů a zkřehlých prstů. Ještěže Eva vozí v autě krom jiného i teplou deku. Ta se stala naší nejdůležitější potřebou. Šťastlivec, na něhož vyšla řada, měl možnost zhruba 15 minut vychutnávat slastně její tepelnou štědrost. A co víc- v závětří Evina sympatického stanu. Po groteskní exhibici se stavěním ( nestavěním) stanu na třebovických závodech, se jala Eva stanování doma potrénovat a ve Větřkovicích pak předvedla hotový "koncert pro Evu a stan". Plátěné obydlí stálo během 5 ti minut...tedy za menší asistence nás dvou zbylých. Stan skýtal závětrný azyl ve chvílích, kdy Větřkovice zůstaly věrny svému jménu. Napáskovaly jsme se do něj jak Eskymáci do svého iglú a čumák vystrkovaly jen sporadicky- když jsme byly " vyvolány" na plac k drezúře. Nejhorší roli měl kameraman, který bez hnutí pořizoval cenné videomateriály k domácímu studiu. Pouze role kameramana upřednostňovala dotyčného v pořadníku, byl to tedy jediný způsob, jak se rychle k dece dostat.

Video z tréninku ZDE

   Zkrátka a dobře- zimy jsme si užily, ale i tak jsme odjížděly spokojené neb účel pobytu zde byl splněn. :-)

    V pondělí po práci jsem s Ann vyrazila na agi znovu. Tentokrát na trénink k Elišce. Domů jsme dorazily až za tmy. Doma jsem ve vzduchu cítila nějaké divné napětí, ale vůbec jsem nechápala proč......:-DDDDDDD

NUDÍTE SE? KUPTE SI KELPII !

Obávala jsem se, že  sobota ráno mě přivítá zataženou oblohou. Pátek totiž komplet celý propršel,  sobotní pokračování se spolu s nepříznivou předpovědí doslova nabízelo. Občas může být člověk počasím překvapen i příjemně, což byl případ včerejška. Proč tak lpím na počasí? Sobotu jsme si totiž s Annie naplánovaly venkovní. Ve Velké Polomi se konaly závody v parkurovém skákání koníčků a Vosáci byli osloveni, zda by pro zpestření nepředvedli několik těch svých "hop- hop- tunéééél- sláááálom...." V kvartetovém složení jsme se tedy vydaly propagovat krásy tohoto psího sportu.

    Annie jako vždy tety a jejich psíky důkladně přivítala. Tento obřad si vždy náležitě vychutnává- tedy ona, neboť druhá strana se stává "obětí" vítacího ceremoniálu. Dotyčný vítaný se zmítá v poryvech Anninčiných skoků a pusinek, může se pokochat Ančinými pohybovými kreacemi alla tanec svatého Víta a zpravidla bývá sám udiven, čím že si zasloužil toliko té kelpií lásky. Jelikož nákladní prostor auta byl již plný psích kolegů, usadila nás řidička Renča na přední sedadlo vedle sebe ( všímejte si...nejrizikovější to plac....že by záměr? ) Ještě nedávno Annie rozhodně odmítala sedět způsobně na podlaze. Dožadovala se sedačky - jako mají ti ostatní. Nekonečné boje, páčení jejího maxi těla v obavě, že škrábne drápkem třeba palubní desku a já pak budu u táty "žehlit" jeho nekompromisní žádost o rozvod...to vše mi způsobovalo nemalá traumata. Po mnoha nácvicích už jde "nalodění" docela dobře. Všechny další obavy se týkaly pak už jen bezpečnosti jízdy. Nejlépe je totiž hlavě v prostoru řadící páky a náhlý nápad podívat se z okna na ubíhající krajinu se stává život ohrožujícím prvkem, zejména týká- li se strany řidiče. Po dobu cestování se nemohu nechat ukolébat pocitem, že po náročném "entrée" bude následovat pokojná jízda až do cíle cesty. Ve střehu pohotově reaguji na sebemenší pohyb Anninčina těla. Do melounu a kelpií hlavy totiž nikdo nevidí.

    Hurá, jsme v cíli ! ( tedy mezicíli, neboť cestování a to ještě daleko dramatičtější je ještě před námi.) Nádherné prostředí koňských závodů umocněné slunečným počasím nás utvrdilo v tom, že přihlásit se na tyto ukázky byl dobrý nápad. Anninka se vyvalila z auta a nestačila zírat, co to za obrovská " psiska" korzuje po přilehlé louce. Psovodi jim dokonce sedli na hřbet a psiska se ani nebouří. Poslušně si vykračují vedeni zvláštním vodítkem- v hubě končícím...Hmmm..divná věc. Psiska vůbec nejeví zájem sznámit se s menšími psími kolegy. Annie to v hlavě "šrotuje", ale sama také kupodivu neprojeví zájem se s psími kolegy družit. Konečně přišla na řadu naše produkce.Jednoduchou kombinaci překážek Annie zvládla v pohodě, nejvíce se však vyřádila při předvádění "blbinek". Na ty má totiž vrozený talent.

    Následoval krátký oddych s dobře vychlazenou desítkou a hurá na méně příjemnou část vosího působení. Brigádu na novém cvičáku. Už zdálky jsme na rozlehlém prostranství zahlédly zmožené vosí postavy, kterak páčí ze země obrovské balvany a úplně zřetelně slyším jejich...." Ej uchněm..." Z přílivu čerstvých sil se překvapivě neradují. Zřejmě z obavy, aby brigáda, kterou už už pokládali za končící, nedostala delší časový rozměr. Prací a horkem zdrchaní mechanicky dloubali hráběmi do naštěstí mírně provlhlé země. Hromady šutrů svědčily o tom, že rozhodně nezaháleli. I psi znaveně polehávali okolo. Ne tak Annie. Pro tu byl tento úžasně velký prostor novým lákadlem. Energicky se přivítala s přítomnými lidmi i psíky a poté se vypravila na výzvědy do širokého okolí. Zatímco všichni psi zůstávali způsobně v blízkosti svých páníků, Andulu jsem musela nejméně 10krát za 5 minut volat, přičemž jsem s napětím očekávala, odkud že se vyvalí. Annie očividně tento způsob pohybu zde vyhovoval, o sobě to tvrdit rozhodně nemůžu. Jeden šutr, druhý šutr...." Aníííííííííí"....třetí šutr, čtvrtý šutr....." Aníííííííííííííí"...a tak to šlo stále dokola.

     Naštěstí plán zde pracujících- brigádu ukončit- dostal reálnou podobu, takže uklízíme, balíme......já hledám svého "průzkumníka". Ano a taky že přichází. Když je ode mě asi 10 metrů, nahlížím pod podrážky svých bot a kontroluji, zda jsem nešlápla do nějaké " hromádky". Nic. Když je Annie na 5 metrů, to už se začínám pátravě rozhlížet, jestli ona hromádka není v mé bezprostřední blízkosti. Jak však záhy zjišťuji, je v mé bezprostřední blízkosti. ANNIE JE TA HROMÁDKA !!!!! Smrdí jako tchoř, ale daleko více. Je to jak smrad puštěný přes výkonný zesilovač. Krk a ucho mají "umatlané" vzezření stejně jako hřbet nad ocasem. Annie nechápe, když začínám soptit. V ksichtě má blažený výraz. Dme se pýchou, jaký úžasný parfém tu nalezla. "Tady to budu milovat," pomyslí si jistě její nasmraděná palice. "

    Hanba mě fackuje, když strkám Annie do prostoru předsedadlí. Iva raději zamlouvá cestu jiným autem - není divu, když je ta šance...Řidička Renča a pasažérka Monika musí vstoupit do jámy lvové a snažit se těch 20 minut cesty do Vřesiny přežít. Annie má striktní zákaz dotknout se byť jen kouskem těla šaltrpáky, nejlepší by bylo, kdyby se dokázala v prostoru vznášet. Ani to by však nezabránilo tomu, co nás čekalo. 20 min. jak v plynové komoře. Jsme snad první přeživší. Reňa se odhodlala k řidičskému mistrovství- řídit auto s hlavou vystrčenou z předního bočního okýnka. Potkat nás dopravní hlídka, asi by nevěřila svým očím. Také vždy upovídaná Monika vzadu ztichla. Dokonce se skoro přestala hýbat, aby potřebu dýchání zmenšila na co nejmenší míru. U psích kolegů ale Annie dozajista zabodovala. Frajerka s vůní od Coco Chanel.

    Musela jsem vyvinout velké úsilí a zahrát smutné psí oči, aby nás Reňa nevysadila dříve. Oblouděna omamným smrádkem hodlala zastavit těsně před cedulí VŘESINA, ač to od ní mám domů ještě dobrý kilák cesty. Na mé naléhání a psí oči  v ní nakonec zvítězilo srdce kamarádky. Když si mě totiž představila, jak si to šlapu s batohem, domečkem a smradlavou Andulou mezi rodinnými domky, usoudila, že bych byla negativní Vosí reklamou na náš klub a vyládovala mě z auta až před domem. Zbytek dne pak jistě zasvětila luftování auťáku.

    Annie mě ve vaně sledovala vyčítavým pohledem. Tvářila se nešťastně a téměř znechuceně, když jsem na ni plácala další a další hrsti plné psího šampónu, abych z ní tu  Coco Chanel dostala. Zůstala nepochopena a já zase bohatší o jeden zajímavý zážitek.

            Zleva : Iva s Corčou, Reňa s Baryčkem, moje maličkost, Monika s Weslym

                         OSOBY A OBSAZENÍ:

                Iva ( zběhlík...kdo uteče, vyhraje)  Reňa ( řidička) a Monča (pasažérka)

                                                 Fotky z ukázek ZDE

                                                EJ UCHNĚM...

                                            Fotky z brigády ZDE

TRÉNUJEME S ELIŠKOU

 Vzhledem k tomu, že bydlím poměrně daleko od cvičáku a nemám k dispozici auto, byla jsem nucena změnit trenérku z Lucky na Elišku. S ní teď na cvičák jezdím. U Lucky jsme obě s Elis začínaly, změna proto nebyla snadná. Obecně nepatřím k těm, kdož si ve změnách všeho druhu libují.  Přece jen 12 let je 12 let a ač jsem začala pořádně běhat až s Annie ( do té doby jsem příležitostně pobíhala s tím, co se namanulo na ulici :-D :-D :-D....čímž samozřemě nesnižuji  podíl  vořešek na mém agilitění....hlavně Bajunka byla tím hnacím motorem), u Lucky jsem se naučila  základům , z nichž nyní čerpám. Teď se učím od Elis, která má Lucčinu školu, takže to není s Luckou zase až tak úplně uzavřená spolupráce :-). Jdu dál, přesto se ráda " otočím" za tou milou dobou, plnou nadšených lidiček...a že jich bylo!!!...za dobou, kdy jsme disciplinovaně stavěli parkury, předváděli slepé prohlídky, ale i slavili společně narozeniny, radovali se z úspěchů. Bylo to fajn. Doufám, že vše, co jsem se u ní naučila, dokážu zúročit.

 Trénink u nové trenérky- Elišky ZDE

CVIČNÝ SLET ČARODĚJNIC

   Mimořádně krásný závěr dubna vyprovokoval paní kolegyni a mě k výzvě Vosáků na generálku čarodějnické vycházky. Chytla se jen Iva s Corčou, ale není důležité, kolik nás bylo, nýbrž jak úžasně jsme se poměly.

    Dobrodružství jsme si užily už po cestě. Zprvu při hledání špatně značené cesty, pak u koupání psisek v sympatické bažině a také jsme, což příjemné moc nebylo, asi půl hodiny intenzívně pátraly po Andulce, která si to odkvapila za vyplašenou srnou. Za tu půlhodinu se mi toho promlelo toliko palicí...Zdokonalila jsem své- už málem zapomenuté- hvízdání na prsty a také nohy dostaly při zběsilém pobíhání jednu kondiční lekcičku. Ale přece jen byla vytrvalost korunována úspěchem. Na mé pískání přicházela odkudsi zdáli štěkavá odpověď. Běžela jsem z posledních sil za hlasem toho štěkotu a vytí a narazila jsem na zmateně pobíhající Annie. To bylo radosti na obou stranách.

    Proslulý pajzl Maxico je znám v širokém okolí svými skvělými tvarglemi, dobrým pivem a příjemným posezením. Bohužel víkend slibující takřka letní teploty přitáhl na Mexiko celé davy tvrglechtivých turistů bažících nejen po voňavé lahůdce, ale také po svlažení hrdel chmelovým mokem. Pokud jste vydrželi čekat v 20ti metrové frontě, dočkali jste se, jen to čekání zbylého osazenstva na lavičce s pejsky bylo náročné. Maxiko je prostě turistů, kolařů a pejskařů pravý ráj. Proto hned od vstupu nás provázel hlasitý sbor bíglí smečky trůnící opodál, posléze jsme museli kličkovat mezi yorkšíry, kokry, od plotu nás zdravil vlčák a u vedlejšího stolu se vyvaloval staford a nervózně mrskal ocasem. Pro zvýšení páníčkovy pozornosti pobíhaly v tom mumraji desítky dětí, takže bylo nutné být ve střehu, aby nedošlo k nějakému tomu konfliktu s pejsky. Když Iva konečně přinesla tři orosené půllitry, netrvalo to ani 3 minuty a obsah zmizel v našich vyprahlých útrobách. Tím byl super výlet šťastně završen. Pro příště , na což se mimochodem už teď těším, snad jen lepší výběr trasy s množstvím pajzlů po cestě. Fotky ZDE

       Kde ta Annie jen může být? :-(

POSLEDNÍ DUBNOVÝ TRÉNINK

Video ZDE

PEJSKAŘSKÁ VÝBAVA TROCHU JINÝM POHLEDEM

  Když jsme začínaly před lety s Eliškou agilitit, setkávaly jsme se na závodech s lidmi, kteří dorazili na místo s obrovskou výbavou- klecí, stanem, židlemi...My měly vše potřebné v jednom batohu. Na " vybavence" jsme pohlížely maličko pohrdavě s pobaveným úsměvem na rtech. Roky plynuly a i nám začalo přibývat. Nejen roků, kil, zkušeností a psů, ale také nezbytných potřeb k závodům. Od pidi rybářské trojnožky jsme se propracovaly ke klasickým křesílkům, opatřily jsme si klece, posléze látkové domečky a nakonec přibyl i ten stan. Dnes si závody bez těchto všech vymožeností ani nedovedeme představit. V nenávratnu je období, kdy na vše potřebné stačil průměrně velký batoh. Psi mohou spokojeně podřimovat ve svém pohodlném bejváku, páníčci v suchu a závětří stanu na křesílkách sledují, případně natáčejí také mimochodem na nezbytnou a pro tyto účely speciálně pořízenou kameru, dění na parkuru. Tomu říkám pohodlíčko. Jak už to ale občas bývá, čas od času některá z vymožeností zazlobí. V zimě kupříkladu stávkuje kamera. Odmítá poslušnost a nepracuje, ač na ni pro zahřátí chucháme, balíme ji do deky...Také látkový domeček není někdy pejskovi po gustu, to pak svými pracovitými zoubky vybuduje v kenelce otvor pro spásný útěk. Relativně spolehlivá židlička může jednou vypovědět služby. Její duralové nožky se mohou podlomit pod stále se zvyšující hmotností její "klientky". Pokud se domníváte, že stan je - jako jediný- zcela v rychtiku, musím vás vyvést z omylu. Náš stan je skvělý. Prostorný,pevný a dokonce inteligentní. Nezbytně však k sobě potřebuje majitele stejných IQ kvalit. V čem IQ stanu vlastně spočívá? Když totiž dorazíte na závody, stačí vybalit stan z obalu a dále už si poradí úplně sám. Pružná konstrukce ví, co dělat, takže během cirka 1-2 minut máte tábornický přístřešek plně k dispozici i se zakolíkováním. Stále postrádáte problém, když všechno vypadá tak ideálně? Pravdou je, že po celou dobu závodů stan stojí a plní si své funkce. Onen problém nastává až tehdy, když žávody končí, začíná balení. Tu si pružná konstrukce umane, že do ochranného obalu prostě nepůjde. Tvrdohlavě pruží- pruží a pruží, vyskakuje, kdy nemá, neustále předvádí, jak skvěle to umí " rozbalit", ale "znásilnit"  k vměstnání do vaku se nedá. To se pak člověk stává vděčným objektem pobavení okolostojících. Všemožně ohýbá poddajné trubky, aby zase za chvilku opět bojoval se stanem hrdě se tyčícím, válí se po zemi, vzápětí je vypruženou tyčkou inzultován a potvora stojí dál....Marné snahy jsou poskládat stan podle nakresleného přiloženého návodu. A tak je nakonec zpocený nemotora rád, když se namane nějaký ten kamarád, protože stále ještě funguje známé pořekadlo, že víc hlav, víc rozumu.

    Tentokrát mělo však stanové drama pokračování. Přemožený stan byl totiž nasoukán do vaku v značně provlhlém stavu. Bylo nutné jej vysušit. Jenže ono to není tak snadné, když venku stále prší a rozložení té obludy doma by znamenalo zabrání celého pokoje. Chvíli mě napadlo postavit stan do obýváku. Táta by si do něj sedl  a z útulna jeho útrob by sledoval v televizi napínavé hokejové klání. Idylu bych pak případně mohla doplnit campingovým stolečkem, na nějž bych mu servírovala vybrané lahůdky z naší lednice. Nakonec jsem ale obývák zavrhla. Mimo jiné také proto, že když přijde večer a rozsvítíme, je do našeho obýváku z venku vidět jak do výkladní skříně. Už tak platíme za místní šašoury s bláznivou smečkou, stan v obýváku by nám na vážnosti nepřidal. Ponechala jsem si mizivou naději na kapku normálnosti a rozhodla, že stan " vypružíme" v čtvercové předsíňce. Zabral ji skoro celou. Několik hodin jsme dobrodružně přelézali skrze stan z koupelny do kuchyně a pokojů. Psi nevěřícně koukali, snad reflektivně připravovali svaly k očekávanému běhu ...ale kde je, paničko, ten parkur? Táta po příchodu z práce provedl svůj již tradiční pohyb hlavou ( rozuměj...zavrtěl jí) a bez komentáře přelezl jedním otvorem do kuchyně, kde by se snad ani nedivil ohništi a guláši z ešusu. Jo, jo...našla by se spousta věcí, které by nám mohl táta vytknout. Jedno nám ale vytknout rozhodně nemůže, totiž, že by život s námi byl nuda. Je to totiž jedno velké dobrodružství plné zvratů, dramat i komedií o neočekávaných rozuzleních nemluvě.

CVIČENÍ PRO  RADOST

   Dneska jsme se byly s Annie proskočit s Eliškou na cvičáku. Něco nám šlo, něco nešlo, každopádně to bylo super, o to víc super, že po návratu domů jsme sedly na zahradu ke grilu a den zakončily parádní hostinou.

 Video tentokrát ve zhoršené kvalitě ( točeno foťákem- ne Frajerem) ZDE

PSÍ = SKVĚLÝ

    Začalo to minulý týden ve středu náhlým nápadem přihlásit se na nedělní dvojzkoušky do Třebovic. Původně "pohřbené" závody nabyly na aktuálnosti, když jsem po velikonoční intenzívce s radostí zjistila, že jsme toho s Ann zase až tak moc nezapomněly. Víkend se  vyrýsoval opět ryze kynologicky. Sobotní Národní výstava psů se také nemohla obejít bez naší účasti. Hned z rána jsme s Annie a paní kolegyní prorážely davy stejně prdlých nadšenců a jejich načančaných svěřenců. Cílem výstavy nebylo jen tupé očumování, nýbrž: 1/ socializace Annie v celkem náročných podmínkách, 2/ pokec s nezměrným počtem známých ( i neznámých) pejskařů, 3/ nákup plátěného psího domečku pro větší psice neb z hlediska mého nevalně fungujícího hřbetu je současné smýkání 20ti kilové klece přinejmenším antirehabilitačním úkonem. Z široké nabídky domků, domečků, ba přímo vil, jsem si nakonec vybrala praktickou XLku. Jestliže posun davem byl do té doby obtížný a pomalý, s rozměrnou plátěnou vilou na rameni byl takřka nemožný. Co lidí a psů jsem  domečkem majzla. Snad jen tolerance a pejskařská kolegialita mě zachránily před inzultací. Doma jsem domeček nadšeně postavila. Táta sedíc ke mně zády a čumíc do počítače se podíval zrovna ve chvíli, kdy jsem zkoušela pohodlí domečku v poloze ležmo, "packy" natažené dopředu. Pohled, který mi vzápětí věnoval, byl mixem překvapení, rezignace a soucitu. Snad překousl i představu, že se možná tajně láduju do psích postrojů, abych na vlastní kůži ověřila, zda jsou dost pohodlné, možná mě podezírá, že než nasypu pejskům granule, sama jich tajně pár schroupám, abych posoudila, jsou- li vhodně chuťově vyvážené. On jen sotva znatelně zavrtěl hlavou a dále se věnoval své práci na PC.

    V neděli ráno bylo jasné, že meteorologům předpověď bohužel vyšla. Zataženo, déšť a nejarní teploty. Nenechaly jsme s Elis nic náhodě. Auto praskalo ve švech, když jsme do něj nasoukaly stan, domeček, 3 deky, objemné bágly a nakonec psy. Ale to ještě bylo na rozdíl od odpoledne vše suché a čisté. Samotné závody měly zajímavý vývoj.Zejména jde- li o terén. Původně pevný travnatý plac se vlivem neustávajícího deště a přibývajících běhů měnil v blátivé oraniště. Klouzalo to a bláto měli závodníci po běhu až za ušima. Na řadu jsme měly přijít s Annie až nakonec. Po všech trojkařích a dvojkařích. To už trávník nevypadal jako trávník a paní rozhodčí pečlivě zvažovala vhodnost zařazení zónových překážek. Bylo mi zima a Annie už neměla tu jiskru jako zrána. Jenže teprve teď měla přijít ta její chvíle. Já, jakožto nenapravitelný trémista, jsem čekala, kdy že se už paní tréma dostaví, aby mi svázala nohy a vykouzlila v hlavě zmatky. Možná přesvědčení o tom, že dobrý běh na tomto terému s mými stále bolavými zády ( a proto opatrnými došlapy) není možný, způsobilo, že tréma nepřišla. Odevzdaně jsem nastoupila na start. Annie asi vycítila, že přece jen o něco půjde, ztracená jiskra se vrátila, což bylo patrno už na jejím typickém startovním přikrčení. Na povel vyběhla. Zírala jsem, jaké tempo nasadila. Usilovně jsem se snažila udržet s ní krok, neuklouznout a pohotově "povelovat". Už dlouho jsem si takto nezasprintovala...Naštěstí nebyl běh příliš vyhrocen častými změnami směru, takže jsme trasu s Ann proběhly vcelku plynule, bez chyby a hlavně rychle ( běh můžete okouknout v minulém příspěvku- odkaz na video). Mohly jsme jásat. Byl to výkon, který nás vynesl na bednu a to hned na stupínek nejvyšší :-).

   Druhá zkouška nám už nevyšla. Hlavně proto, že Ann opět nasadila svou mega rychlost a jen zahlédla tunel, vykašlala se na skočku, která mu předcházela a namířila to rovnou skrz něj. Určitě se situaci dalo zabránit. Je prostě třeba pracovat na rychlých reakcích. Jsem moc ráda, že se nám první závody takto vydařily a že opět pro víkend platilo rovnítko mezi slovy psí a skvělý. :-)

                                             ANNIE SE SVOU VÍTĚZNOU CENOU

                                               VOSÁCI....BZZZ...BZZZ....BZZZ

PREMIÉRA

   Na dnešní Anninčin premiérový závodní den nebude možno dlouho zapomenout. V tak nepříjemném počasí by člověk ani " psa nevyhnal", natož se odhodlat v něm trávit tolik dlouhých hodin....V Třebovicích se nám ale zadařilo ( 1. místo v první zkoušce)...možná i proto, že jsem od běhu v bahnitém terénu vůbec nic nečekala, takže jsme přijely domů maximálně spokojené. Díky Anninko. Video vítězného běhu ZDE. Podrobnosti sepíšu v průběhu týdne :-)

CO PŘEDCHÁZELO NAŠEMU VÝSLEDNÉMU VIDEU

Todle......ZDE

UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE...   

  Optimistický nadpis dává tušit, že se budu rozplývat nad tím, jak už snadno a lehce  běhám. Nedejte se mýlit. Jde to opravdu těžce. Kondička v háji, hřbet taky, jediné, co mi dává sílu, je obrovské chtění. Na Velikonoční pondělí jsme se s Anďou přihlásily na jarní intenzívku k Elišce. Měla to být pro můj hřbet zatěžkávací zkouška. Buď vydrží nebo ne. Hned ráno jsem věděla naprosto jistě, že vydrží. Místo nepříznivé předpovědi se sněhem a mínusovými teplotami sluníčko a po přeháňkách ani slechu ani dechu. Už to samotné znamenalo polovinu úspěchu naší intenzívky. Eliška nám potřebovala trochu " srazit hřebínek", takže stavěla takřka " nezaběhnutelné" parkury, ale my se s Ann praly statečně. Nedaly jsme se odradit opakováním, které šlo do desítek. Z nezaběhnutelných parkurů se nám nakonec vyrýsovaly úspěšné pokusy. Annie musím pochválit, protože běhat s paničkou mého kalibru asi není zrovna jednoduché, ale ona je charakter a tak mi nedala nic najevo. Nakonec jsme si přece jen porozuměly :-). Výsledné video ZDE ( to je výsledek celodenního intenzívního snažení) a brzy doplním to, co mu předcházelo :-D

GOLFOVÉ HŘIŠTĚ

     Naše vycházky s pejsky vedou nejčastěji přes louku a pole do blízkého lesa. Cestou přes pole, kde ze země trčí nějaké neidentifikovatelné, nevzhledné a navíc poněkud zapáchající rostliny ( promiňte, zemědělci mou neznalost a kritičnost) narazíme občas na cosi bílého kulatého. Uprostřed velké plochy pole, ač je to velmi neobvyklé, nacházíme golfové míčky. Máme už asi 4. Svažitý, kostrbatý terén ani v nejmenším nenaznačuje, že by mohl být vhodným pro golfové klání. Hluboké brázdy a trsy rostlin tvoří hrací plochu pro golf více než netradiční. Nicméně, míčky jsou tam. Spadly snad z nebe? Vyrostly z oněch podivných smradlavých rostlin nebo snad obyvatelé nejbližšího domku při tréninku na své luxusní zahradě odpálí míček s přehnanou razancí o cirka 200m dále? Je to prostě záhada. Míčky sbíráme, ale vlastně nám k ničemu nejsou. Pro psy jsou příliš malé a tvrdé. Přesto vždy skončí v kapse. Naši psi bývají svědky těchto nálezů a tak si zřejmě vzali do hlavy, že nás potěší výrobou golfového hřiště přímo na naší zahradě. To abychom mohli trénovat, když už ty míčky máme. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit přibývající nerovnosti terénu na pozemku. Hned u balkónových schůdků je menší důlek. Podle preciznosti jeho zpracování usuzuji, že je dílem Bobinky. Ta vyrábí důlky malé a úhledné. Na placu před balkónem máme ďoury ještě dvě. Jednu plochou, avšak rozsahem větší a druhou ve stylu " halabala". Obě vytvořil Bert, kterého jsem dokonce u práce čapla. Fousy zapráskané od čerstvé hlíny a trčící stéblo trávy z mordy, jej usvědčily. Přehlídka terénních nerovností pokračuje v mírném svahu. Přímo na něm, v pravém rohu, vévodí všem důlkům obrovský kráter autorky Ann. Podezírám ji, že se zamýšlela podívat do místa původu všech kelpií- k protinožcům. Tomu by nasvědčovala i hloubka kráteru, v němž při práci mizí její hlava- skoro až k lopatkám. Namísto zoufání pomáhá doufání, že jednou snad...možná....kéž by...vystříkne z hlubiny voda ( a my budeme mít vlastní studnu) nebo ještě lépe ropa a my se staneme vřesinskými naftovými magnáty. Do té doby však budeme muset překousnout fakt, že naše zahrada je na rozdíl od některých- s jezírky, květinami a anglickými trávníky- jen naturalistickým obrazem našeho životního stylu.

      Další dvě obrovité jámy našla Eliška při setí hrášku na netradičně pojaté zeleninové zahrádce ( netradičně pojaté proto, že veškeré potřebné práce zde provádíme- pokud je tedy vůbec provádíme- v naprostém rozporu s tím, kdy se mají dělat) přímo u plotu. Pravděpodobně jsme odhalili dlouhodobou a systematickou přípravu útěku některého našeho ( že by frustrovaného?) psího jedince. Hloubka a rozsáhlost jámy tomu rozhodně nasvědčuje. Golfové hřiště naší zahrady pak ještě doplňují menší jamky - u jabloně, rybízu, pod sušákovou konstrukcí, u branky a jedna úplně uprostřed. Psíci netrpělivě čekají, kdy už na připravený terén naběhneme v pumpkách s golfovými holemi na pojízdných stojanech, podléhají zřejmě skepsi, že jamek je dosud málo a proto usilovně pokračují v odsraňování jejich deficitu. Ale doba, kdy opravdu jednou vyběhneme, se rychle blíží, jen v ruce nebudeme třímat golfové hole, nýbrž košťata, abychom uměleckým tvůrcům jamek, děr a kráterů zvalchovali hřbety. To aby konečně pochopili, že golf skutečně není a ani nebude naše parketa.

KONEČNĚ

     Konečně přišel čas, kdy můžu ven svobodně v kteroukoliv dobu, aniž bych se musela obávat, že u dveří zazvoní přísný kontrolór ČSSZ. Ráno zas ráda ( ano, zatím ještě opravdu ráda) odcházím do práce a doslova si ji užívám, o trdlování na cvičáku nemluvě. Tam vedly mé kroky hned první den po práci. I Ann po měsících nuceného výcvikového klidu naběhla na plac s elánem. Druhý pracovní den jsem zamířila na cvičák znovu, tentokrát na celé odpoledne. Statečně jsem se poprala s nestíhajícím pajšlem a několika nabytými kilogramy tělesné hmotnosti navíc, se záludnostmi parkurové dráhy i zákeřnými rovinkami, kdy mé dolní končetiny, ač kmitaly co to dá, nestíhaly rozparáděnou Annie ani náhodou. Obavy o to, co na to řekne dosud rehabilitovaná krční páteř, se rozplynuly hned následující den. Zdá se, že dva důkladné tréninky ji dokázaly zrehabilitovat lépe než 20 lekcí masáží, magnetů a cíleného cvičení. Teď jen půjde o to nikam se nehnat, nic nehrotit a životní tempo zvolnit  hudebním slovníkem řečeno z "vivace" na "andante".

NENÍ TO NIC K CHLUBENÍ

     Není to nic k chlubení, ale je to lidské. Kdo z vás někdy jednoduše nezáviděl, hoď kamenem. Budiž mi ke cti, že předmětem mé závisti nejsou hmotné statky, neboť kvalitu života nehodnotím podle počtu zahraničních dovolených nebo podle toho, v čem si vozím zadek. Pokud závidím, tak skoro výhradně nějakou schopnost, kterou postrádám ( sousedům upravenou zahradu a hektarové výnosy zeleniny, všem, kteří se dokáží dorozumět cizím jazykem, všem, kteří dokáží běžně užívat auto atd...) Snad to ani není závist, spíš obdiv či uznání k někomu, kdo dokáže, co já ne. Už v dětství jsem u rodičů snad nikdy nereklamovala, že bratr dostal větší kus dortu nebo  lepší kolo. Šlo mi o principy. Coby asi tak sedmiletý šprček jsem jednou ztropila kvalitní " scénu" proto, že zatímco já jsem večer televizi sledovat nesměla ( kéž by dnes rodičové takovýchto šprčků zavedli jen zpola podobné zásady...), o 4 roky starší brácha se vyvaloval před bednou za tichého souhlasu našich. Argumentaci věkem jsem odmítla vzít na vědomí, pocit nespravedlnosti mi zatemnil mozek a já se neúnavně přežírala bojujíc za svá domnělá práva. Když už moje kňourání pedagogicky měkčí otec nevydržel, zavolal mě k televizi s poznámkou, že tedy pro jednou...ale opravdu jen PRO JEDNOU se můžu dívat taky. Celá rodinka, včetně babičky, která už tehdy prd slyšela a naší diskusí v průběhu televizní inscenace trpěla nejvíce, si oddychla, že i když pedagogicky nesprávně, aspoň bude kýžený klid a všichni budou moct dosledovat, jak že to nakonec v té televizi dopadne. To se ale přepočítali. Místo abych vděčně přijala místo v křesle, spustila jsem nanovo, že nechci, abych se dívala já, nýbrž aby se nedíval brácha. ( No, nezabili byste mě? :-)  ) Už si nepamatuji, jak tehdy situace dopadla, ale podle mě tradičně.  Našim přetekly nervy, vykázali mě do postele a já, utápějíc se v pocitu hořkosti a nespravednosti ze špatně nastavených výchovných zásad, zmydlila bráchova plyšového medvěda. Tím bylo spravedlnosti učiněno zadost.

   A co že vlastně tedy závidím? Všechny ty zprávičky pejskařů na FB, čeho všeho se kde zúčastnili, kam se chystají, smutně koukám na fotky z akcí. Už dva měsíce sedím doma a do psích akcí se budu muset vracet jen velmi pomalu. Sezóna běží, plány stojí. Na druhou stranu mám konečně jednou " vypulírovaný" barák.

   REHABILITUJI  ZVESELA  DÁLE...

   Po měsíční valchovací kúře jsem doufala, že verdikt rehabilitační paní doktorky bude znít "pro" ( návrat do pracovního procesu). Člověk míní, rehabilitační doktorka mění. Stačilo několik šikovných felčarských "chmatů", aby bylo jasno, že na mé páteři je, cituji : " Práce jak na kostele," a že předchozí procedúry nebyly to poslední, čím ve valchovacím studiu projdu. Etapě mých dalších početných návštěv má vévodit pojem  MAGNET. Nejdříve jsem jen magneticky rezonovala na stejnojmenném vyšetření, teď mám vstřebávat působení magnetického pole v neředěné podobě. Zaměření tentokrát na bedra. Léčba krku byla de facto uzavřena přátelskou radou, ať spolu s krkem otáčím i hrudní páteř, načež mi byl do ruky vražen doktorčin diář a já si cvik za jejího přísného pohledu několikrát vyzkoušela. A rázem si představuji, kterak se při agility otáčím za psem celým tělem, nohy setrvačně míří po dráze, avšak zakopávají o první skočku, kterou...než otočím celou svou polovinu těla...nevidím a toporně se kácím k zemi. Snad se tímto stanu místo obávaného soupeře alespoň pro diváky sympatickou komickou vložkou, která nemá konkurenci.

     Magnetické lekce se zdají svým průběhem nenáročné. Spočívají vlastně jen v rozložení zdevastovaného těla na podušku se šňůrou, končící v elektrické zásuvce, přičemž  blahodárné magnetické vlnění poté 30 minut usiluje o vítězství nad neodvratnými projevy opotřebení v přiléhající části těla. Cítím lehké brnění a nebýt teploty jak v lednici (nebo jak na halových závodech ve Sviadnově), možná bych i usnula. Takto však nevím, zda se mnou vibruje léčivá podložka nebo mnou cloumá zimnice. Snad právě pro zvýšení léčebného účinku je teplota v místnosti záměrně udržovaná blízko bodu mrazu a salón může v rámci úspory zkrátit "magnetovací" dobu na polovic. Koumáci :-).

  Se zmagnetizovaným tělem  po půl hodině mířím na své pracoviště. Chci  hlavně potěšit své žáky tou úžasnou novinou, že mě ještě asi 3 týdny neuvidí. Obávám  se však, že sotva vstoupím do dveří, bude mé čerstvě magneticky nabité tělo mohutnou silou vtaženo dovnitř a připlácnuto na magnetickou tabuli visící na stěně hned vedle dveří. Ze stěny  pak budu zírat na své žáky, kteří  tu budou stát v němém úžasu. Ačkoliv vědí, že humor je mé hobby, takovýto kalibr by zaskočil i je- ostřílené kozáky- svědky a účastníky mých srandiček. Nakonec by ale možná byli rádi, že na magnetické tabuli se třepotá konečně něco jiného než poučky o několikanásobném podmětu. Jen ta autorita bude " v háji ".

    Naštěstí magnetismus zapůsobil jen na zmagnetizované žáky, a to byly především žákyně, neb u hochů v 5. třídě už tak silný magnetismus na paní učitelky v otevřené formě nefunguje. :-D

      DVOULETÁ PSÍ DÁMA- AMAZON  ANNIE DEVIL OF HIGHLAND

                                             * 13. 3. 2010

   Andulka oslavila své druhé narozeniny. Mýlil by se ten, kdo by si představoval velký stylový párkovo- masovo- piškotový dort. Annie bych nejvíce potěšila, kdybych zapíchla dvě svíce do Barunky a tu ji pak naservírovala před čumák - za ta všechna příkoří, kterých se na ní Bára v době Andulčina " štěněctví" dopustila, ale ví, že „ Barunkový dort by  u mě neprošel. Dort totiž neprošel vůbec žádný. Stále bojujeme s kaloriemi. V kurzu prý nejsou dobře rostlé kelpie typu " krev a mlíko", ale vyzábliny s trčícím žebrovím. Do takové má Anninka hodně daleko, ale módní diktát je všemocný...nastalo u nás nepopulární období utahování Andulčiného opasku. Žranice včetně dortu byla vyměněna za pohyb na čerstvém vzdoušku. Pozvaly jsme si kamarádku Jessie- zlatou retrívřici s paničkou Blankou. Holky si výlet pěkně užily. Po třech hodinách lítání pak Annie padla do pelechu a spala a spala a spala....

A aby věděla, že vůbec něco slaví, tak jsem ji k večeři  přece jen přilepšila.... :-)

                                   NORMÁLNÍ KRMNÁ DÁVKA    

                                NAROZENINOVÉ PŘILEPŠENÍ :-)

                           MOJE PÁTEČNÍ TRAPASY

          Není nad to, když narazíte na snaživce nebo snad přímo kariéristu. Sestřička, která se mnou v pátek prováděla rehabilitační cvičení si jistě kladla vysoké cíle- rozpohybovat můj sotva znatelně se otáčící krk na krk "soví", který je, jak známo, schopen rotace i o více než 180°. Dvacet dlouhých minut mi rumplovala palicí všemi směry různě velkou razancí, vytahovala mi krk jak v pohádce O řepě.Čekala jsem jen, kdy přivolá na pomoc další sestřičku a společně ( možná i za pomoci paní doktorky) budou tahat...tahat... až to udělá " rup" a ony se budou válet na hromadě s mou hlavou. Té se skutečně od bolesti definitivně uleví a věnuje jim proto jeden vděčný úsměv :-D. Důsledkem všech zmíněných manipulací nebylo  jen to, že jsem měla krční páteř rozbolavělou tak, že i dříve bezbolestný souhlas spojený s kývnutím hlavy jsem cítila  až v patě, méně podstatným, avšak nepominutelným, důsledkem byl extravagantní rozcuch, který mi sestra- snaživka - na palici vykouzlila. Být výstřední dáma, ráda budící pozornost, dala bych jí tringelt za kadeřnické úpravy. Jelikož jsem ale raději šedou myškou nevybočující ničím z pomyslných konvencí, už při vkročení z rehabilitační místnosti do čekárny, kde čekali ještě "nezvalchovaní" klienti, mě oblilo horko. Samozřejmě jsem byla skálopevně přesvědčena , že všech 5 párů očí se ke mně zvedlo právě díky mé výstřední palici. Vlasy mi trčely do všech stran jako bodliny, ráno pečlivě fénovaná ofina byla přilepená k čelu. Urychleně jsem opustila místnost. Vypadala jsem asi trochu vyplašeně a jen chybělo, abych místo "na shledanou" zmateně pípla  třeba" dobrou chuť" a bylo by všem jasno, s kým mají tu čest. Cestou na zastávku jsem vlhčenými kapesníčky snažila napravovat, co se dá. Uhlazovala jsem neposlušné kadeře do původního stavu, ale docílila jsem jediného a sice přebití mého docela sympatického parfému  z Oriflamu  sladkou, vtíravou vůní ( realisticky vzato ale spíše smradem nebo puchem) z hygienické utěrky. Teď už jsem nebyla jen pastvou pro oči. I frňáky  poblíž stojících si zaručeně přicházely na své. Cíleně jsem na zastávce MHD i v tramvaji či busu vyhledávala vylidněná zákoutí. Jednoduché to nebylo. Poslední kapkou pátečních trapasů byla replika kolem procházejícího staršího muže. Na mou adresu pronesl " slepičko". Ve filmové komedii by byl zřejmě tento hulvát zmydlen kabelkou nařčené dámy, já však naštěstí jen naprázdno polkla a zauvažovala o tom, zda  příšerný účes okolí spojuje s mou chabou mentální úrovní. To jsem dopadla. Byl to však jen nedostatek sebevědomí a orientace na nezvyklou výstřednost zjevu. Dotyčný postarší pán mě totiž netituloval jako zmíněného hrabavého ptáka, nýbrž  pronesl " Jste kočka" ( zde, jak patrno, oba výroky lze snadno poplést...jde o to, jak se spíše cítíte :-) ). A tak když jsem po mnoha dlouhých letech dostala zase jednou od muže galantního polichocení, je to  ve stavu, kdy se za sebe doslova stydím, zatímco když mám pocit, že mi to opravdu sluší, nikdo si mě ani nevšimne. A já, hloupá, ještě chtěla potencionálního ctitele vybřinkat kabelkou !

               ČTRNÁCTILETÝ KMET BERTÍK V OBDIVUHODNÉ FORMĚ

      A máme tu dalšího oslavence. Tentokrát lumpíka Bertíka. Letos slaví už po čtvrnácté. Bertík je pro své stařecké vrtochy častým inspiračním zdrojem mých článků. Bývá líčen jako nesnesitelné a otravné zvíře, což je i pravda. V den jeho krásných narozenin však budu jen velebit jeho přednosti. Náš staroušek je totiž stále v tak obdivuhodné fyzické kondici, že by mu ji mohl leckterý mlaďoch závidět. Zdrojem jeho neutuchající vitality je láska k modrému gumovému kolečku. To je jeho životním motorem, jeho smyslem života. Při jeho nekonečném aportování zapomíná na svět, zapomíná na staré artrotické klouby a je zase tím mladičkým fousatým čiperou, který svého času s Eliškou a přehledem vyhrával nejedny agiliťácké závody. S kolečkem se mění z důchodce ve workoholickou borderku a nezná únavu. O tom svědčí i nejčerstvější, sotva tři dny starý, zážitek. Páníček, jenž má pro Bertíka slabost ( prý je to v záplavě všech těch ženských a fen v baráku jeho jediná spřízněná - mužská- duše) vzal kolečko a vydal se s ním na blízkou louku. Po návratu vznesl dotaz : " Co ten pes žere? Taky to chci žrát. Ve 14 letech jsem mu hodil kolečko 70 krát a stále čekal, kdy to už psisko vzdá." Nevzdalo to a kdyby to páníček sám neutnul, možná by tam házel modré kolečko dodnes.....:-).

                                         Dědku, máme Tě rádi !!!!

d