Znáte to. Jsou dny, kdy se vám od rána lepí smůla na paty. Ať děláte, co děláte, nic vám nevychází, jak byste si přáli a den si pro vás připravuje jednu nástrahu za druhou. Začalo to ráno osoleným čajem, pokračovalo nekonečným hledáním klíčů od domu, bohužel zakončené neúspěchem. Ke vstupu do domu budu tedy muset odpoledne využít záložní klíč důmyslně ukrytý pro tyto případy na naší zahradě . Také cesta autem na namrzlém povrchu k pohodě dne rozhodně nepřispěla. Naštěstí jsem vše úspěšně dobrzdila a nepříjemné klouzance "vybalancovala" bez újmy na zdraví a vzhledu vozidla.
Ve škole mi děti častěji než kdy jindy přinášely zapomenuté brýle, klíče a mobil z nejrůznějších koutů budovy, kde jsem je roztržitě zanechávala, a chápavě se na mě usmívaly. O velké přestávce jsem se rozhodla udělat si radost zakoupením bagety bohatě prokládané kousky kuřecího masa, vajíčky a několika druhy zeleniny. Kde že část bohaté oblohy skončila už snad ani nemusím upřesňovat...Aspoň, že se tato komická situace odehrála za zavřenými dveřmi kabinetu a beze svědků. Tím má smůla v práci toho dne skončila, nepočítám-li zapomenuté klíče od auta, pro které jsem se musela z venku vracet. To ovšem není příznak "smolného dne" nýbrž naprosto běžný kolorit mých odchodů z práce.
To pravé rodeo bylo však teprve přede mnou. Parkuji u domu a s jistotou mířím pro rezervní klíč rafinovaně ukrytý v útrobách zahrady. Je od bočního vchodu bytu, kde svého času přebýval náš milovaný Nerošek. Tato místnost se při naší nepřítomnosti zamykala, aby bylo zabráněno nechtěným návštěvám zvědavého Michala, pro něhož jsou nezamčené dveře totéž jako perličkový závěs. Když se Nerošek odporoučel do věčných lovišť, ztratilo zamykání vnitřních dveří svůj praktický význam. Kýho šlaka však zrovna dnes stal se táta obětí pohybového stereotypu a úkon zamčení zevnitř provedl automaticky. To by ani tak nevadilo, kdyby ovšem v zámku nenechal klíč.
Dostávám se tedy do spodní místnosti, ale dále to nejde. Psiska za zamčenými dveřmi mi hlasitě fandí. Marně :-(. Musím volat "S-O-S" tátovi (aspoň, že ten mobil mi třeba nespadl do kádě s vodou, u které stojím). Táta se pracovně nachází v relativně uspokojivé vzdálenosti od domu. Přijíždí mě vysvobodit a kupodivu ani moc nebrblá (konec konců zamčené dveře padají na jeho vrub). Poté si odjíždí odkroutit zbytek směny.
Obstarám psiska, vypustím je na zahradu a dám se do pravidelného odpoledního gruntování. Když s hučícím vysavačem lezu v ložnici po čtyřech, ozve se důrazné zaťukání na okno. Vzhlédnu. Na balkoně stojí paní sousedka s mobilem u ucha a naléhavě gestikuluje. Vystrašeně vybíhám na balkón, abych zjistila, co se vlastně stalo. Dozvídám se, že naše čtyřčlenná smečka se vydala na procházku Vřesinou. Auta prý zastavují, aby nedošlo ke karambolu, ale psiska jsou údajně veselá a hravá...
Okamžitě vybíhám ven. Nikde žádné boty. Není čas ztrácet čas a tak to neřeším a běžím v hrubých růžových ponožkách s vánočním designem a apartními červenými bambulkami po stranách. Po několika krocích mokrou, blátivou ulicí cítím chlad jejich promočení. No...nevypadám pro okolí jako někdo, kdo by byl "při smyslech", což je mi pro tuto chvíli opravdu u zadní části těla. Michala a Koky uvidím hned co vyběhnu poblíž naší zahrady. Michal je patrně začten do pachových vzkazů vřesinských pumrů, Koky jen tak tajtrlíkuje (vypadá to, že útěkem chce jen držet basu s ostatními členy smečky ) a vlastně je ráda, že mě vidí.
Chybí juniorka a seniorka. Michala a Koky rychle zavřu za branku a běžím směrem k lesu. Potkávám čtyři babičky o hůlkách. Na mou otázku, zda neviděly psy, mi začnou barvitě líčit familiérnost setkání s nějakým oprsklým psem a já v jejich líčení bezpečně poznávám mé černobílé pometlo. Kde je mu však konec...? Chodím, volám...furt v těch komických fuseklích...najednou odkudsi z dálky se blíží rozmazaný flek psího těla. Přes všechny ty hříchy dávám Aiře hrst piškotů. Šup s ní za branku a alou hledat bábrli Anduli.
Volání by nemělo smysl, tak jen pobíhám s očima na stopkách. Babičky zřejmě situace zaujala, je jako svěží vítr do jejich stereotypních odpolední...a tak mě sledují a komentují. Konečně psí seniorku zahlédnu. Přichází z postranní uličky, ale vypadá to, že nemíní přijít ke mně a zaparkovat v naší zahradě. Divoce gestikuluji, ale ona jen ignorantsky probíhá kolem mě. Nabízí se dvě vysvětlení. Buď je psice už dementní, zmatená a nepoznává....nebo...a to je pravděpodobnější - je to prostě Annie. Taková, jaká je po celý svůj život. Nezávislá a "SVÁ". Vytahuji pamlsky, ale mají oproti nabyté svobodě nízkou přesvědčovací hodnotu. Paní sousedka se obětavě vrhá k nahánění uprchlíka. Jeho úspěšné lapení tak vytváří za celou dramatickou odálostí komickou tečku. Jak se smečka dostala ven nebo spíše, jak mohlo dojít k tomu, že se otevřela zahradní branka, je mi dodnes záhadou.
Nezapomenutelný den je tak trochu přípravou na vánoční "tóčo", které nás ještě teprve čeká...:-)
Už mnoho let mě každý podzim pronásleduje syndrom "zvětšeného srdce". Je to stav, kdy rozhodnutí o adopci nějakého dalšího psího člena rodiny přichází jak blesk z čistého nebe, naprosto neplánovaně a bez větších úvah. V jeho důsledku jsem k nám nastěhovala postupně Bobinu, Barunku, Cherry, Michala, Haničku, Neroška a Koky. Ti všichni k nám přišli právě v mém citlivém období, které trvá každoročně od září do prosince. Ne, že bych byla k opuštěným pejskům po zbytek roku netečná, leč podzim mne vždy rozněžní natolik, že...no, však víte.
Jediná útulková Aira přišla těsně před nástupem jara. Plánovaně. Prvním faktorem rozhodnutí byla čistá kalkulace. Kokynka je ve svých sedmi letech na svém sportovním vrcholu a chci-li si vychovat plynule navazující nástupkyni, je k tomu ideální čas. Druhý faktor byl srdíčkový. Zimní období nám vzalo nečekaně rychle v krátkém čase hned dva psí kamarády. Nejdříve nás opustila dobrácká Cherry, jen pár týdnů nato bojovník Nerošek. Aira přišla mimo jiné také jako "náplast" na tyto bolavé odchody. Ne snad z neúcty k těm odchozím, ale prostě proto, že život jde dál a není čas ztrácet čas. Pejsků bez domova je kolem stále fůra! Nerošek ani Cherry by se nezlobili, vždyť nám Nero v létě poslal krásné vlčí máky, které vyrostly z ničeho nic na jeho hrobečku. Tam, kde nikdy nic, krom trávy a bodláčí, nerostlo.
Dál už to znáte. V březnu jsem si ze slovenského Tuláčika přivezla princeznu Airu. Rozpustilé, energické psí děcko - přebornici v mazlení i lumpárnách, hotový tajfun, který jsem se jala hned krotit. Milá Airo, tady neporosteš jako dříví v lese, tady musí mít řád i kdejaký "neřád". Zaplatila jsem "školné" a šup s děckem do psí školy Veroniky Kučerikové. Tím byl určen program nadcházejících dní. Z monitoru na nás Verča svým klidným projevem vychrlila veškerou teorii, přidala ukázky a zadala úkoly. A my cvičily, dokomentovaly a postupně odškrtávaly splněná zadání. Pravda, nikterak jsme nespěchaly. Mé "tlačení na pilu" s přbývajícími roky značně zesláblo. Po několika měsících jsme školu zdárně ukončily (červeným :-) ) diplomem.
Samostatnou kapitolou jsou základy agility, do nichž jsme se s Airou nadšeně pustily. S Koky jsme navštěvovaly motivační kurz agility u trenérky Julči. Malá černobílá jezdila v rámci socializace s námi. Požádala jsem Julču, aby občas děcko maličko zapojila a tím to všechno začalo. O fundovanosti trenérky jsem neměla nejmenších pochyb, ovšem skutečnost daleko předčila očekávání. Nejenže jsme se několik měsíců jen tak motaly kolem tří kuželů (už samotný pohled na ně ve mně vyvolával žaludeční nevolnost a Aira pomyslně obracela oči v sloup), při přechodu na jednu skočku však Julča nastolila masakrální názvosloví, které může být pro člověka mého typu (rozuměj zmatkáře a popletu) "likvidační" :-). Stála jsem před volbou. Buď budu s Airou hopsat tréninky tak nějak a věřit, že to dobře dopadne (například Koky takovýmto výcvikem prošla a dnes je to úžasná a spolehlivá agiliťačka) nebo práci s Airou (a hlavně na sobě) si postavím jako výzvu a věnuji mu zvýšené úsilí. Znáte mě...jak se někde objeví výzva, jdu po ní, jak po uzeném :-D.
Všechny své psy jsem v agility řídila převážně pohybem těla. Pokyny, které mi vycházely z úst, často psy více mátly než naváděly. Do tunelu jsem je posílala hlasitým: "Slalom!", na houpačku zase povelem "lávka" ( to pak bylo pro pejska překvapení na konci...!) Psiska to naštěstí rychle pochopila a nechala mě plácat hlouposti...hlavně však koukala, jak nastavuji tělo. Opravdového mistrovství v ovladatelnosti "špatnými povely" dosáhla Koky. Svého A3CH (šampióna :-D) získala v podstatě během na můj univerzální povel "sem - sem", který v překladu pro Koky znamená: "Poběž za mnou a cestou překonávej všechny překážky podle toho, jak Ti tělem naznačím". Koky je geniální zvíře, které mi seslalo samo nebe. Dokáže se Aira této genialitě při mém nedokonalém vedení vůbec vyrovnat?
Jak mi však bylo odborně Julčou vysvětleno, dnešní agility se bez slovní navigace prostě neobejde. Toto pronesla a vybalila na mě názvosloví na jedné skočce. Čítalo možná 10 nebo více povelů. Oblilo mě horko. To že si mám zapamatovat? Zakotvila jsem tedy u počtu sedm. Víc ani ťuk!!! V sekvencích o maximálně třech skočkách to ještě s odřenýma ušima dávám, ale jak to bude dál...? Při rychlosti "borderčí krve" v mé vořešce...? Ač jsem odhodlaná postavit se k tomu čelem, přece jen ve mně hlodá červíček pochybnosti, zda to vůbec dokážu zvládnout. Nicméně velmi oceňuji trenérku Julču, že mě nenechala se spokojit s "rutinou", ale snaží se ze mě vydolovat, vzdor mému věku a mé zmatkářské povaze, to nejlepší, co jde. Za to ji děkuji a fakt se snažím. Tak nám držte palce :-)
Vytvořeno službou Webnode