Červenec - prosinec 2024

DEN BLBEC

  Znáte to. Jsou dny, kdy se vám od rána lepí smůla na paty. Ať děláte, co děláte, nic vám nevychází, jak byste si přáli a den si pro vás připravuje jednu nástrahu za druhou. Začalo to ráno osoleným čajem, pokračovalo nekonečným hledáním klíčů od domu, bohužel zakončené neúspěchem. Ke vstupu do domu budu tedy muset odpoledne využít záložní klíč důmyslně ukrytý pro tyto případy na naší zahradě . Také cesta autem na namrzlém povrchu k pohodě dne rozhodně nepřispěla. Naštěstí jsem vše úspěšně dobrzdila a nepříjemné klouzance "vybalancovala" bez újmy na zdraví a vzhledu vozidla. 

       Ve škole mi děti častěji než kdy jindy přinášely zapomenuté brýle, klíče a mobil z nejrůznějších koutů budovy, kde jsem je roztržitě zanechávala, a chápavě se na mě usmívaly. O velké přestávce jsem se rozhodla udělat si radost zakoupením bagety bohatě prokládané kousky kuřecího masa, vajíčky a několika druhy zeleniny. Kde že část bohaté oblohy skončila už snad ani nemusím upřesňovat...Aspoň, že se tato komická  situace odehrála za zavřenými dveřmi kabinetu a beze svědků. Tím má smůla v práci toho dne skončila, nepočítám-li zapomenuté klíče od auta, pro které jsem se musela z venku vracet. To ovšem není příznak "smolného dne" nýbrž naprosto běžný kolorit mých odchodů z práce. 

       To pravé rodeo bylo však teprve přede mnou. Parkuji u domu a s jistotou mířím pro rezervní klíč rafinovaně ukrytý v útrobách zahrady. Je od bočního vchodu bytu, kde svého času přebýval náš milovaný Nerošek. Tato místnost se při naší nepřítomnosti zamykala, aby bylo zabráněno nechtěným návštěvám zvědavého Michala, pro něhož jsou nezamčené dveře totéž jako perličkový závěs. Když se Nerošek odporoučel do věčných lovišť, ztratilo zamykání vnitřních dveří svůj praktický význam. Kýho šlaka však zrovna dnes stal se táta obětí pohybového stereotypu a úkon zamčení zevnitř  provedl automaticky. To by ani tak nevadilo, kdyby ovšem v zámku nenechal klíč. 

       Dostávám se tedy do spodní místnosti, ale dále to nejde. Psiska za zamčenými dveřmi mi hlasitě fandí. Marně :-(. Musím volat "S-O-S" tátovi (aspoň, že ten mobil mi třeba nespadl do kádě s vodou, u které stojím). Táta se pracovně nachází v relativně uspokojivé vzdálenosti od domu. Přijíždí mě vysvobodit a kupodivu ani moc nebrblá (konec konců zamčené dveře padají na jeho vrub). Poté si odjíždí odkroutit zbytek směny. 

       Obstarám psiska, vypustím je na zahradu a dám se do pravidelného odpoledního gruntování. Když s hučícím vysavačem  lezu v ložnici po čtyřech, ozve se důrazné zaťukání na okno. Vzhlédnu. Na balkoně stojí paní sousedka s mobilem u ucha a naléhavě gestikuluje. Vystrašeně vybíhám na balkón, abych zjistila, co se vlastně stalo. Dozvídám se, že naše čtyřčlenná smečka se vydala na procházku Vřesinou. Auta prý zastavují, aby nedošlo ke karambolu, ale psiska jsou údajně veselá a hravá...

       Okamžitě vybíhám ven. Nikde žádné boty. Není čas ztrácet čas a tak to neřeším a běžím v hrubých růžových ponožkách s vánočním designem a apartními červenými bambulkami po stranách. Po několika krocích mokrou, blátivou ulicí cítím chlad jejich promočení. No...nevypadám pro okolí jako někdo, kdo by byl "při smyslech", což je mi pro tuto chvíli opravdu u zadní části těla. Michala a Koky uvidím hned co vyběhnu poblíž naší zahrady. Michal je patrně začten do pachových vzkazů vřesinských pumrů, Koky jen tak tajtrlíkuje (vypadá to, že útěkem  chce jen držet basu s ostatními členy smečky ) a vlastně je ráda, že mě vidí.

        Chybí juniorka a seniorka. Michala a Koky rychle zavřu za branku a běžím směrem k lesu. Potkávám čtyři babičky o hůlkách. Na mou otázku, zda neviděly psy, mi začnou barvitě líčit familiérnost setkání s nějakým oprsklým psem a já v jejich líčení bezpečně poznávám mé černobílé pometlo. Kde je mu však konec...? Chodím, volám...furt v těch komických fuseklích...najednou odkudsi z dálky se blíží  rozmazaný flek psího těla. Přes všechny ty hříchy dávám Aiře hrst piškotů. Šup s ní za branku a alou hledat bábrli Anduli. 

       Volání by nemělo smysl, tak jen pobíhám s očima na stopkách. Babičky zřejmě situace zaujala, je jako svěží  vítr do jejich stereotypních odpolední...a tak mě sledují a komentují. Konečně psí seniorku zahlédnu. Přichází z postranní uličky, ale vypadá to, že nemíní přijít ke mně a zaparkovat v naší zahradě. Divoce gestikuluji, ale  ona jen ignorantsky probíhá kolem mě. Nabízí se dvě vysvětlení. Buď je psice už dementní, zmatená a nepoznává....nebo...a to je pravděpodobnější - je to prostě Annie. Taková, jaká je po celý svůj život. Nezávislá a "SVÁ".  Vytahuji pamlsky, ale mají oproti nabyté svobodě nízkou přesvědčovací hodnotu. Paní sousedka se obětavě vrhá k nahánění uprchlíka. Jeho úspěšné lapení tak vytváří za celou dramatickou odálostí komickou tečku. Jak se smečka dostala ven nebo spíše, jak mohlo dojít k tomu, že se otevřela zahradní branka, je mi dodnes záhadou. 

     Nezapomenutelný den je tak trochu přípravou na vánoční "tóčo", kt    

AIRA MÁ ROK A POMALU ZJIŠŤUJE, ŽE EXISTUJE AGILITY

 Už mnoho let mě každý podzim pronásleduje syndrom "zvětšeného srdce".  Je to stav, kdy rozhodnutí o adopci nějakého dalšího psího člena rodiny přichází jak blesk z čistého nebe, naprosto neplánovaně a bez větších  úvah. V jeho důsledku jsem k nám nastěhovala postupně  Bobinu, Barunku, Cherry, Michala, Haničku, Neroška a Koky. Ti všichni k nám přišli právě v mém citlivém období, které trvá každoročně od září do prosince. Ne, že bych byla k opuštěným pejskům po zbytek roku netečná, leč podzim mne vždy rozněžní natolik, že...no, však víte. 

       Jediná útulková Aira přišla těsně před nástupem jara. Plánovaně. Prvním faktorem rozhodnutí byla čistá kalkulace. Kokynka je ve svých sedmi letech na svém sportovním vrcholu a chci-li si vychovat plynule navazující nástupkyni, je k tomu ideální čas. Druhý faktor byl srdíčkový. Zimní období nám vzalo nečekaně rychle v krátkém čase hned dva psí kamarády. Nejdříve nás opustila dobrácká Cherry, jen pár týdnů nato  bojovník Nerošek. Aira přišla mimo jiné také jako "náplast" na tyto bolavé odchody.  Ne snad z neúcty k těm odchozím, ale prostě proto, že život jde dál a není čas ztrácet čas. Pejsků bez domova je kolem stále fůra! Nerošek ani Cherry by se nezlobili, vždyť nám Nero v létě poslal krásné vlčí máky, které vyrostly z ničeho nic na jeho hrobečku. Tam, kde nikdy nic, krom trávy a bodláčí, nerostlo.

        Dál už to znáte. V březnu jsem si ze slovenského Tuláčika přivezla princeznu Airu. Rozpustilé, energické psí děcko - přebornici v mazlení i lumpárnách, hotový tajfun, který jsem se jala hned krotit. Milá Airo, tady neporosteš jako dříví v lese, tady musí mít řád i kdejaký "neřád". Zaplatila jsem "školné" a šup s děckem do psí školy Veroniky Kučerikové. Tím byl určen program nadcházejících dní. Z monitoru na nás Verča svým klidným projevem vychrlila veškerou teorii, přidala ukázky a zadala úkoly. A my cvičily, dokomentovaly a postupně odškrtávaly splněná zadání. Pravda, nikterak jsme nespěchaly. Mé "tlačení na pilu" s přbývajícími roky značně zesláblo. Po několika měsících jsme školu zdárně ukončily (červeným :-) ) diplomem.

       Samostatnou kapitolou jsou základy agility, do nichž jsme se s Airou nadšeně pustily. S Koky jsme navštěvovaly motivační kurz agility u trenérky Julči. Malá černobílá jezdila v rámci socializace s námi. Požádala jsem Julču, aby občas  děcko maličko zapojila a tím to všechno začalo. O fundovanosti trenérky jsem neměla nejmenších pochyb, ovšem skutečnost daleko předčila očekávání. Nejenže jsme se několik měsíců jen tak motaly kolem tří kuželů (už samotný pohled na ně ve mně vyvolával žaludeční nevolnost a Aira pomyslně obracela oči v sloup), při přechodu na jednu skočku však Julča nastolila masakrální názvosloví, které může být pro člověka mého typu (rozuměj zmatkáře a popletu) "likvidační" :-). Stála jsem před volbou. Buď budu s Airou hopsat tréninky tak nějak a věřit, že to dobře dopadne (například Koky takovýmto výcvikem prošla a dnes je to úžasná a spolehlivá agiliťačka) nebo práci s Airou (a hlavně na sobě) si postavím jako výzvu a věnuji mu zvýšené úsilí. Znáte mě...jak se někde objeví výzva, jdu po ní, jak po uzeném :-D.

     Všechny své psy jsem v agility řídila převážně pohybem těla. Pokyny, které mi vycházely z úst, často psy více mátly než naváděly. Do tunelu jsem je posílala hlasitým: "Slalom!", na houpačku zase povelem "lávka" ( to pak bylo pro pejska překvapení na konci...!) Psiska to naštěstí  rychle pochopila a nechala mě plácat hlouposti...hlavně však koukala, jak nastavuji tělo.  Opravdového mistrovství v ovladatelnosti "špatnými povely" dosáhla Koky. Svého A3CH (šampióna :-D) získala v podstatě během na můj univerzální povel "sem - sem", který v překladu pro Koky znamená: "Poběž za mnou a cestou překonávej všechny překážky podle toho, jak Ti tělem naznačím". Koky je geniální zvíře, které mi seslalo samo nebe. Dokáže se Aira této genialitě při mém nedokonalém vedení vůbec vyrovnat?

    Jak mi však bylo odborně Julčou vysvětleno, dnešní agility se bez slovní navigace prostě neobejde. Toto pronesla a vybalila na mě názvosloví na jedné skočce. Čítalo možná 10 nebo více povelů. Oblilo mě horko. To že si mám zapamatovat?  Zakotvila jsem tedy u počtu sedm. Víc ani ťuk!!! V sekvencích o maximálně třech skočkách to ještě s odřenýma ušima dávám, ale jak to bude dál...? Při rychlosti "borderčí krve" v mé vořešce...? Ač jsem odhodlaná postavit se k tomu čelem, přece jen ve mně hlodá červíček pochybnosti, zda to vůbec dokážu zvládnout. Nicméně velmi oceňuji trenérku Julču, že mě nenechala se spokojit s "rutinou", ale snaží se ze mě vydolovat, vzdor mému věku a mé zmatkářské povaze, to nejlepší, co jde. Za to ji děkuji  a fakt se snažím. Tak nám držte palce :-)

HURÁ NA HOUBY

      Celé léto moje houbařské srdce plakalo. Vycházky do lesa s očima přišpendlenýma k zemi, prosty všech houbařských radostí, zaznamenaly nepatrné povzbuzení teprve koncem září. Okolo lesních cest se objevily bedly. Co bedly...? "Moře" bedel! Sotva "narozené" paličky i majestátné klobouky těch vzrostlých vlily mi do žil mou  pověstnou houbařskou posedlost. Ač vřesinský les  nic jiného než bedly nevydal, byla tu jistá naděje, dle zpráv a obrázků z jiných koutů země, že někde by tomu mohlo být i jinak. 

   Kontaktovala jsem přátele z Valašska, mé oblíbené přírodní destinace, aby mě v mé vášni nadcházející víkend podpořili nebo naopak zbrzdili. Pravděpodobně bych i v případě nepříznivých zpráv jela situaci osobně prověřit. Naštěstí byly zprávy příznivé. Program na sobotu dostává tímto jasnou podobu.

   Jakožto "strom" posedlý houbařením, mám  své nedaleko padlé "jablko" - dceru naprosto identického ražení. Co na tom, že předpověď počasí udává takřka souvislý déšť a řádný chlad, že bys ani psa nevyhnal. Psy tedy necháváme doma, ale my vyrážíme, ať se děje, co se děje.

  Původně stanovenou hodinu odjezdu (5:00) přehodnocujeme na 5:30, neboť rozednívání si už v říjnu dává na čas. Na houby je třeba vidět. Pro jistotu však do košíku stejně ukládám i kapesní svítilnu. Hned vedle mého milovaného "osobního" houbařského nožíku.

    V sobotu nemůžu dospat, jak se těším. Těší se i košíky, že budou konečně po nečinném létě zase aspoň trochu "v kurzu". Láskyplně do nich ukládám svůj speciální houbařský nožík, krajíc chleba s paštikou jako sváču a tradá pro Evku. Kapky, bubnující vytrvale na okenní římsy, tma jako v pytli a chlad , ověřený psisky za ještě skoronočního venčení, vedou psy k myšlence rychlého návratu do vyhřátého pelíšku. Tentokrát žádné "psí voči", žádné vykutálené psí přemlouvání. Paničce patrně hráblo, chápeme a raději chrápeme...Všechna čtyři chlupatá těla zaparkují v peleších a hrají mrtvého brouka. To se mi hodí. Na houbách jsem stejně raději bez nich. Své srdce mimořádně nasměruji jinam.

     Vyrážím. Jedu tmou...prázdnými cestami...stěrače si musí docela máknout. Evka je už připravena. Při společných jízdách vždy smlouvá o každou minutu, uhrává pokud možno co nejpozdnější odjezd. Ovšem...když jde o houby, sama navrhuje ďábelský čas 5:00 hod. Tentokrát jsem to já, kdo z objetivních důvodů odjezd o půl hodiny odkládá. I tak zastavujeme na známém parkovišti za poměrného šera. Jsme tu první. Snad pouhou minutu po nás parkuje opodál modré auto a z něj vystupují dva starší muži v evidentně houbařských mundúrech. Zdravíme se  a rozcházíme na různé strany. Patrně jsou jejich osvědčená místa jinde než ty naše. Naštěstí :-)

   Vstupujeme do lesa, avšak místo "detailů" na zemi mezi listím vidíme dobře jen siluety stromů. Dochází na mou svítilnu. V jejím chabém svitu  nacházíme záhy svou první dnešní houbu. "Batole" praváka.  Povzbuzeny úlovkem z první minuty hledání  stáváme se ještě pozornějšími. Také Evka si svítí mobilem a úspěšně si "vysvítí" praváckou rodinku. Srdce plesá, foťáky cvakají, nadšení nezná mezí...

   Stoupáme svahem jako dvě světlušky (no, nejsme my blázni...?). Po úvodním namlsání však cestou na vrchol nenacházím zhola nic. Jedinou výhodou je, že za dobu výstupu se rozední  a svítidel netřeba. Ale stále NIC, nepočítám-li mou nohou rozšlápnutého "kováře". S omluvou jej obřadně ukládám do prázdného košíku. Přidáváme dvě vzrostlé bedly s klobouky jako talíř. Třeba to bude to jediné, co dnes přineseme...:-(. U smažených bedlových klobouků si pak budeme tiše snít o úspěšnější lesní výpravě.

     Před námi je další svah, daleko strmější než ten první. Pokorně jej zdoláváme s vidinou...však víte. A pak to přijde. Lesem se začnou rozléhat naše hlasité výkřiky radosti. Každou houbu musíme vidět obě dvě, takže se docela nachodíme, ale pohyb v náročném terénu vlivem adrenalinu ani nevnímáme. Pohlcuje nás prostá...krásná radost!

      Košíky se rychle plní. Nejen nad houbami však srdce zaplesá. Zážitek nám přináší i důstojně lezoucí černožlutý tvor. Mlok. Toho už dnes jen tak nepotkáte. Tomuto obdivuhodnému tvorovi přičítáme zásluhu v nalezení doslova "zlaté houbařské žíly". 

    Zastavujeme totiž, sledujeme mloka a přitom telefonuji tátovi. Ten zůstal doma s hlasitě proneseným názorem, že do takového počasí vyrazí opravdu jen "magoři". Líčím tátovi naše úlovky a přitom se rozhlížím po okolí. Nevymlouvám mu jeho názor o magorech. V polovykácené stráni mi náhle padne zrak na fešáckou rodinku  výstavních hřibů. Několika hurónskými výkřiky ukončuji hovor.

     Stráň, kde sedí krasavci, je příkrá jako horolezecká stěna. Vysílám tam mladou krev Evku, která ochotně šplhá daným směrem. "Takový sráz, to už by pro mě nebylo," pomyslím si, avšak když začne Evka vydávat obdivné výkřiky, už šplhám. Nohy mi podkluzují, několikrát potupně padám, ale za pár minutek se přidávám k juchající Evce. Hříbků - výstaváků je tady hodně. Terén nám je však nedává zadarmo. Nenecháváme tam ale ani jediný kousek.

   Je třeba sestoupit zpět na cestu. Jestliže nahoru to ještě šlo, sestup si bez zlámaných končetin a vyvrtnutých kotníků nějak nedovedu představit. Jediné schůdné řešení vidím v jízdě po zadku. A tak ve svém věku :-D  sjíždím svah "v sedě". Sic s blátem notně poznamenanými kalhotami, leč s vítězoslavně ochráněným houbovým pokladem.

    Máme plné košíky, ale stále nacházíme další kousky. Teď hlavně kozáky. Krásné, zdravé, nohaté. Už není kam dávat a tak část obsahu košíku stěhujeme do mého batohu.

 Košík je cestou k autu opět bohatě doplněn. Jsme velmi unavené, ale šťastné, že jsme mohly prožít tak úžasné sobotní dopoledne. Takový zážitek byl ten  jediný, který mi v jinak dokonalém létě chyběl.

   Dost už bylo nářků nad neplánovanou velikostí mého nejnovějšího psího přírůstku, dost už bylo fňukání nad  výraznými znaky plemene, které jsem prakticky celý svůj agiliťácký život odmítala jako pro mne nevhodné. Aira je tady taková jaká je a všechno je, jak má být. Osud mi přináší do cesty vždy ty nejlepší psí parťáky, tak proč mu nedůvěřovat tentokrát? Někdo borderkou začíná, já přijala toto plemeno v krásně namixovaném vořechu ke konci své agi kariéry :-D. A tak to neposedné černobílé stvoření učím slušnému chování, abych jej vzápětí zapojila do systematického tréninku. 

      Psisko je to po čertech chytré. Pozoruhodně rychle chápe, co se po něm chce, ale také záhy velice dobře odhaluje mou měkkosrdcatost a umí ji mistrně zneužít ve svůj prospěch. Nevím, zda to tak máte všichni, ale na stará kolena začínám být měkčí a měkčí. Ne, že bych si snad nechala od mých psů  skákat po hlavě (až na Aiřin vítací ceremoniál, kdy opravdu vítá hlava-nehlava), nicméně pohled do psích očí mě rozněžňuje čím dál víc, takže mnohdy mnou celoživotně zdůrazňovaná zásadovost ve výchově a výcviku dostává povážlivé trhliny. Přirozený vývoj nebo snad jen má osobní slabina...?

     Výchovu ke slušnému chování obohacujeme s Airou o členství ve "Školičce pro štěňátka". Laskavý a vymazlený Verčin web-kurz nás provází po několik týdnů. Jeho vstřebávání dokládáme videi vlastních výkonů. Psí pokoj se mění v nahrávací studio. Videa posíláme k posouzení. Většina z nich je sice oceněna pochvalou odbornice, přesto nám Verča neschválí hned tak něco a musíme některá opravovat. Chyby jsou samozřejmě vždy na mé straně.

     Školičku plníme poměrně dlouho, což chápu jako známku mé jisté vnitřní změny. Když byla malá Annie, nebylo dne, kdy bych s ní nepracovala. Byla jsem urputná a nedočkavá. Dnes, takřka po 15 ti letech, se můj přístup hodně změnil. Navzdory věku a pomalu ubývajícím silám už na nic nespěchám. Nejvíce času věnuji vycházkám do milované přírody a nekonečnému ňuhňání všech  našich hafanů. Pak teprve přichází na řadu výcvik.  Nesmírně se raduji ze sebemenšího pokroku a Aira mi tuto radost dopřává plnou měrou. Nesmírně si toho  vážím.

    Nyní se však plíživě vloudilo přirozené vývojové období rodiči a učiteli nemilované. Období, kdy děti ze školy přinášejí nepříznivé informace o svém chování v podobě nejrůznějších napomenutí a důtek, období, kdy to těm malým ignorantům je naprosto šumák, či dokonce si na svém pochroumaném školním prospěchu frajersky zakládají. Ano ano, z Airy je jednoduše psí puberťačka.

    Výchovné základy se začínají nebezpečně "viklat". Ač je psí děcko při výcviku pozorné, jen co pomyslně "zazvoní" na přestávku, utrhne se ze řetězu a instinktnivně vyhledává puberťáky sobě rovné. Taková Runa Cholevovic - mini australská puberťačka -  lumpárnami rozhodně nepohrdne, ba právě naopak. To pak s mega přísným výrazem ve tváři  rozjívenou dorostenku umravňuji a lákavými pamlsky dobývám zpět znovu svou u Airy  těžce vybudovanou disciplinovanost.

    Nasírání svých psích kolegů stává se Aiře téměř nejoblíbenější zálibou. Michal, otrávený  přívalem jejich emocí, okusováním tlamy nebo štípáním do zadních běhů- se důrazně ohrazuje, leč puboška  si jede svou lajnu a na umravňující výchovné ataky  nikterak nereaguje.

   Nic horšího než povodňový stav a omezený pohyb po okolí nás nemohl potkat. Zvíře ( v pubertě), zvyklé na pravidelnou aktivitu,  nechápe. Proč panička místo mnohakilákového vejletu po okolí najednou sedí u mluvící bedny a tváří se, jak by jí uletěly včely...? No... vysvětlujte přiblblé borderce...že je podmáčený terén, že je velký vítr, že hrozí pád stromů...že prostě existuje spousta lidí a psů, kterým je dnes ouvej...:-(. Prostě dnes musíme vystačit se zahradou. 

       Aira je možná i z titulu své pokrevní rasy velmi nespokojena s tímto řešením. Ráda by  bloumala po lese mnohakilometrové okruhy. Na zahradě se už kapku nudí, a tak  jako správný, vynalézavý pejsek  velice brzy zaregistruje jedinečný výcvikový objekt. Áčko. Sympatická, tátou vyspravená  nakloněná rovina tak skýtá malé uličnici zdroj nekonečné zábavy. Obzvlášť, když její vynalézavá dušička přibere k pobavení nadmíru  oblíbenou hračku. Tenisák.

      "Budu trénovat sama, " rozhodne se empaticky šetřit paničce čas a sílu. Balónek si lišácky dá do tlamy a vystoupá na nejvyšší bod překážky. Uvolní žvýkací svaly a jen co se následně vydá  tenisák na  dráhu,  Aira jej hbitě uloví. Zda však přitom ukázkově proběhne zónový úsek, toť otázka. 

Ve snaze eliminovat tyto "otázky" a dopracovat se spíše k sebevědomým kladným odpovědím, Hujerské Aiře tento autotrénink rázně zakazuji.

  Trénujeme základy. Trochu jinak než vždy doposud. Stále to ještě nevypadá jako agility. Bojuji s vlastní nedokonalostí, motám nově zvolené povely, matu nejšikovnější zvíře, chybuji, ale zároveň cítím nadšení, jak se tento "piplavý" postup zatím zúročuje...

Těším se na další dny s naší úžasnou smečkou a na všechny ty pokroky s vořeškou Airuškou.

 ZAZVONIL ZVONEC A PRÁZDNIN JE KONEC    

  Někdy si tak myslím, že moje prázdniny jsou pro smečku zátěžovým obdobím. Nenápadně, ale vlastně toužebně, vyhlíží jejich konec. Každodenní životní rytmus najede zase do poklidných vod, kdy dopoledne se odpočívá a nabírá síla, aby odpoledne mohla být vydána v některé ze psích aktivit. Můj dvouměsíční pobyt se smečkou - až na malé výjimky den co den od rána do večera má své kouzlo. Je čas se zastavit na pomazlení, přetahování se  s hračkou, vycházku nebo i cílené cvičení. Pro mě ideální stav. Když se ale podívám na naše seniory, Annie a Michala, jsem trochu na vážkách, zda pocit ideálního stavu sdílí se mnou. 

       O Annie toho bylo napsáno mraky. Není snad na ni ani chloupek, co by nebyl "proprán" na Pacinkách. A přec je tu něco nového. Věc přirozená a nemilosrdně, leč logicky, nastupující. Stáří. Bláznivka, která dříve za celý den téměř nezavřela oči, dnes spokojeně pospává - nejraději na kuchyňské lavici, odkud má přehled po okolí, krmí nos vůněmi připravovaných pokrmů a je u zdroje smyslu svého života - žrádla. Když se chystá procházka, Michal a Koky to zvěstují širokému okolí: "Jdeme veeeeen!" Babka Anka to pro své takřka hluché uši mnohdy ani nezaregistruje a nedomáhá se společného odchodu. Možná hluchotu jen umně předstírá a následující hodinku si hodlá užít klidu bez otravného štěněte a hyperaktivní Koky. 

     Jinak ovšem absolvuje přiměřené seniorské procházky v podvečer či časně ráno a bez úmorného pařáku dokáže ještě našlapat obligátních 5 - 8 km. Na vodítku kráčí důstojně, bez tahání, okolní psy přehlíží jako velké rodné širé lány. Kdo by tomu věřil, že to takhle někdy bude vypadat...?  Stačí však, když její bystrý nos zjistí, že chvíli před námi po cestičce hopskal zajíc a je z ní zase naše ANČA v plné síle a s energií baterek Duracell. Vřesinské děti mají důvodné podezření, že do zdejších lesů zavítal Hejkal. 

Annie táhne na 15. Není však dne, kdy by na mě z jejich očí nevyskočili neposední "čertíci". "Paničko, pojď si hrát." A tak promrskáme nějaké ty triky a ona mi až dojemně dokazuje, co všechno ještě umí. Vlastně nezapomněla nic, jen fyzický fond ji už u některých kousků  omezuje. Pro mě je však stále největší psí komediant, jakého jsem kdy poznala... Komediant ve výslužbě bude koneckonců za dopolední chvíle klidu neskonale vděčný :-D. 

  Dobrácký Michal, veliký psí halama, se ze svého hlídacího teritoria na zahradě přesune na dopoledne zase k ostatním do domu. Ač je na své zahradě velmi šťastný a ostražitě ji hlídá, návrat k domácímu režimu přijme pokorně, bez jakýchkoliv projevů nevole. Nikdy se ničeho nedomáhá a žije hlavně pro svého pána. Je jeho věrným Pátkem. Nehne se od něj na krok. I na Michálka začíná útočit stáří. Běhání za milovaným tenisákem si nebývale dávkuje a jeho pohyb pomalu ztrácí jiskru mladíka. Je rozvážný a při výletech k řece jej musíme k plavání dokonce ponoukat. 

Prázdniny jsou obdobím, kdy si mohu svých psů všímat stoprocentně. Snad jen několik málo dní se obešlo bez vycházky či nějaké aktivity. Uvědomuji si nemilosrdnost času a snažím se, aby se mým psím kamarádům žilo nejlépe, jak jen to jde. A i když je konec prázdnin u mě vždy spojen s nelibými pocity, jsem si jistá, že jsme si ty dva měsíce  užili opravdu dokonale. Takže vzhůru zase do práce!

PANÍ NA HLÍDÁNÍ

    My  pejskaři, navíc mnohonásobní, to nemáme s nějakým tím rekreováním vůbec jednoduché. Chceme-li si dopřát byť jen pár dní sladkého aktivního odpočinku , musíme smečce zajistit za nás kvalitní zástup. Není to jen tak. První na ráně jsou samozřejmě dcery. Okolnosti pak zužují výběr na jednu z nich. Spojit Eliščinu pětičlennou smečku velmi různorodého charakteru s naší čtyřčlennou, o  nic méně různorodou,  bylo by čirým bláznovstvím. Eliška je proto pasována do role krmiče a venčiče - externisty, Evka po příchodu z práce pak do role chůvy, jež zajistí všechny potřebné úkony. K našim čtyřem tajtrlíkům přidává své dvě princezny, takže  blázinec  může začít.

       Zajištění přežití smečky ty čtyři dny bez nás obnáší pečlivou přípravu v podobě vytvoření podrobného manuálu chůvám. Naši psi jsou členy rodiny a jako takoví má každý z nich své specifické potřeby a požadavky. To není jen nasypat granule a pustit je na zahradu vyčůrat. A tak pečlivě sepisuji, který druh granulí kterému psu, jaké množství a v jaké denní (noční jsme zatím nezavedli :-D) frekvenci servírovat, kteří dva psí kolegové spolu chodí na procházky, v jakém pořadí a jak dlouhý okruh a samozřejmě důsledný "zalehávací" pořádek na noc. Na hlídání naší smečky aby měla chůva vysokou školu potřebného zaměření. O dcerách jsme přesvědčeni, že tu důležitou roli zvládnou na jedničku. 

       Se zvyšujícím se věkem  kelpinky Anninky jsou pro mne  výjezdy mimo domov čím dál méně  přijatelné. Také Michalovo zvracení v předvečer našeho odjezdu přidává k manuálu další hustě popsaný list zdravotních instrukcí. Každoroční 2-3 noci bez smečky jsou sice příjemným vyvléknutím se ze všech těch všedních starostí, avšak jsou vykoupeny náročnou přípravou instruktážních materiálů a také svědomím, že zatímco my si bezstarostně trdláme po vinařských stezkách, "paní na hlídání" má doma nervy v kýblu.  Špatné svědomí rychle zaplaší představa často obrácených rolí nás jako chův v uštěkaném mumraji našeho psího hotelu plného klientů. 

      Užíváme si dovolenou SAMI. Bez dětí...lidských i psích. Trocha té nervozity, pravda...co naši miláčci bez nás...zda žerou, netruchlí, nebrečí do polštáře...? Každý den dostáváme informace, kdo ze smečky nejvíce zlobil, případně jaká výchovná metoda na něj byla uplatněna a s jakým výsledkem. Zdá se, že vše probíhá hladce, jen babča Anča  má uzmuta některá privilegia jako např. spaní s paničkou v posteli, noční procházky zahradou nebo podvečerní chvilku triků řízenou znakovou řečí. 

      Každý večer se pídíme, kterak proběhl den, zda chůva nedala výpověď a zda se osazenstvo těší dobrému zdraví. První noc to s výpovědí chůvy vypadá všelijak. Annie se prý domáhala svého nóbl kavalce se spolunocležníkem  a dávala o tom vědět hlasitými pokřiky spojenými s úporným škrábáním na odolné dveře ložnice. Snažila se dlouho, ale nakonec při nulové reakci své nároky přehodnotila a zalehla sama v kuchyni. Chůva svou výpověď stáhla :-). Ostatní dny a noci už proběhly bez větších problémů. Největší pochvalu za vzorné chování dostala Koky...jak jinak...?

       O dva týdny později jsem přijala roli chůvy já neb Kaletovi rozhodli se také roztáhnout maličko svá křídla k párdennímu rodinnému výletu do Prahy. Také já jsem k pětičlenné psí smečce ( a nespočetnému  papouščímu hejnu) získala sáhodlouhý instruktážní manuál upřesňující úkony, nezbytné k přežití všeho živého. Troje druhů granulí, tomu dvě, druhému dvě a čtvrt, dalším tři, čtyři či pět hrstí...dvakrát denně. Doba krmení je přesně daná. Nyxince třikrát denně kapat do očí. Papouškům vyměnit vodu. Upozorněna jsem na některá možná úskalí, jako je nezbytnost bleskového zachycení bláznivého šeltiího spratka při otevření klece (prevence polámaných hnátů) či vhodnost uzavření místnosti při debužírování vodního kudrnáče Odiho. Ten čumily u klece opravdu nerad :-).

      Manuál mám stále při ruce a zodpovědně se jím řídím. Přidávám jako bonus  koupání Džejmana v řece a nezbytné nekonečné mazlení. Vše probíhá hladce. Malou komplikací je "Fazolice", mazaná jak sto čertů, odmítající jakékoliv přiblížení, vycítí-li tendenci omezit její životní prostor na pobyt v domě. Sousedi mohou být svědky komických scének na zahradě ve smyslu..."Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají...". "Zpívám" s piškotem v ruce, ale ostražitá "luštěnina" předvádí rychlé starty, sprinty a obdivuhodné kličkování. Teprve rafinovaný scénář..."Vůbec mě nezajímáš...dělej si, co chceš...spi si klidně venku" a pokojný přesun do útrob domu nese své ovoce. Zolča je lapena a exportována do svého spacího prostoru.

      Nepřetržité cpaní ožužlané hračky z držky Džejmina do mého pozadí nebo výskoky na mou otrchalou palici v podání Najtičky už raději ani nekomentuji...!

     Hlídací dny si zpestřuji sportováním, takže když jako završení  "dní chůvy" přiváží táta koloběžky - Sněženku a Machra, jsem za několikakilometrovou vyjížďku neskonale vděčna. Má služba je u konce. Děkuji smečce za jistou disciplinovanost i za respektování mé "neznámé osoby". Tak zase za rok...? :-D

AIRA ŠKOLAČKOU

Jednoho červnového rána jsem usoudila, že uzrál čas, aby se Aira podívala do školy. Místo, abych ji při odchodu do práce políbila na čumáček, že jako bude čekat až panička dorazí, vyhrabávám ze šuplíku obojek a překvapené Aiře jej přetahuji přes hlavu. Evidentně ji zmátnu. Nejistě se ochomýtá okolo mě, v očích otázku:" Co se to děje?"  Koky na ni vysílá závistivé pohledy, neboť ta dobře ví, co bude následovat a její krk se obojkem protentokrát nepyšní. Zatímco Koky ví, co může od školy očekávat, pro štěně to je cesta do neznáma.

       Nejraději se mnou do školy chodívala Cherry. Záhy zjistila, že dětské ruce nejen hladí kožíšek, ale jsou také zdrojem nejrůznějších pamlsků, které milovala. Postupně začala ty malé draky za úplatu i poslouchat.V našich programech pro děti byla jednoznačně nejoblíbenějším článkem smečky. Nebránila se žádnému mazlení, mezi dětmi byla jako ryba ve vodě.

       Annie docházela do školy už od svého štěněcího  věku. Ráda. Jen pro její nespoutanou energii musela být neustále krocena na vodítku. Pustit ji mezi děti by bylo jako pustit mezi ně tajfun a ne všechny děti by jej ustály. (A to doslova).

      Koky si ve škole udělala jméno věhlasné psí umělkyně. Děti ji dobře znají z mnoha vystoupení. Ona sama je k dětem rezervovaná. Mám ji neustále jako na gumičce. Kam se hnu, jde se mnou a hlazení dětských rukou se vyhýbá. Ve třídě poslušně leží pod katedrou a poslouchá můj výklad. Nezlobí.

     Michálek byl ve škole dvakrát. Pobyt mezi dětmi zvládl v pohodě, ale protože ho znám, vím, kolik stresu ho ta návštěva stála, na další návštěvy ve škole nenaléhám.

       Bezoká a hluchá Hanička vnímala pobyt ve škole jako zajímavé zpestření svého neveselého života. Třídou plnou dětí procházela bez ostychu, libovala si v zajímavé noseworkové aktivitě. Neomylným šňupákem vyhledávala dětem v aktovkách sáčky se svačiny a bezostyšně se do nich pouštěla. Bavila se Hanka i děti, které Haničce svačiny ještě odbalovaly z igelitu, aby si mohla pošmáknout.        

     Také Bobina si školu dokázala užít zejména svou hlídací úchylkou. Ve škole mohla hlídat vše před tolika pomyslnými zlodějíčky :-). Proslula hlídáním misky, vodítka i přezůvek kolegyně, která musela čelit Bobinčinu výhrůžnému upozorňování, že pro tuto chvíli  se prostě přezouvat nebude. Do vzpomínek dětí se nesmazatelně zapsala komickou situací ze školního výletu. Na lesní cestě zničehonic nasála pach ušáka a rozhodla se ho ulovit. V loveckém zápalu neviděla - neslyšela, před očima jediný cíl. Zavelela jsem tehdy třídě k dopadení malé pytlačky a tím jsem se postarala o nezapomenutelný zážitek výletníků. Výsledkem naháněcí akce bylo šťastné odchycení lovkyně a historka je dodnes vzpomínána na všech třídních srazech "po letech".

     Školy byl  jako jediný ušetřen Nerošek.  a to ne snad pro nějaké závadné chování, ale pro svůj zdravotní hendikep. Věřím, že nebýt toho, sympatie by byly oboustranné, neboť Nerošek děti opravdu miloval. 

      Nuž a co Aira? Nakráčela do školního ústavu nejistě. Důsledně se radila se svým nosem, co si prý o tom myslí, a když  ten vyhodnotil situaci jako zdánlivě bezpečnou, odvázala se, holka. Když jsem ji prvně vedla do třídy plné dětí, tak nějak jsem nevěřila, že to projde úplně hladce. Přece jen pejsci původem z cikánské osady nemívají s dětmi ty nejlepší zkušenosti. Očekávala jsem buď známky  strachové reakce nebo naopak projev bezmezné, notně obtěžující, radosti. Mýlila jsem se. Aira se projevila skvěle. Při obcházení třídy "na volno" se nechávala trpělivě hladit. Nebyla bojácná ani přehnaně sebevědomá, své emoce dokázala mistrně vyladit do rovnováhy. Nadšení dětí neznalo mezí. O přestávce mi Airu "vcucl" dav dětí a malá psí nevděčnice se absolutně nezajímala o to, zda panička je nablízku, o to méně, zda ji třeba právě volá. Stačilo  zahlédnout ve spleti desítek dětských rukou její spokojený výraz  a mohla jsem zůstat v klidu. 

        Děti mé třídy si činily na štěně  před dětmi z jiných tříd primární nárok. Hrdě se kolem ní houfovaly a preventivně se usmívaly, kdyby mě snad napadlo je ve chvílích mazlení fotit. Aby to ostatním dětem nebylo líto, zavedla jsem Airu do dalších tříd. Vždyť štěněcí srdce je tak velké...Stála jsem před tabulí a Aira zařídila vše potřebné sama. Obešla všechny tři řady lavic, přičemž se srdečně pozdravila s dětmi. 

     Startovací návštěva školy byla pro Airu příslibem dalších příjemných setkání s dětmi.  Snad by i přivítala, kdybych jí koupila aktovku a brala ji s sebou do školy denně.